v. Únik z pohanství

Moderní  misionář, se svým palmovým kloboukem a deštníkem, se stal poněkud zábavou postavičkou. Muži světaznalí si ho dobírají, jak snadno ho mohou sežrat kanibalové a taky pro úzkoprsou bigotnost, kvůli které považuje kulturu kanibalů za nižší než svou vlastní. Na tom vtipu je asi nejlepší to, že si muži světaznalí neuvědomuji, že ten vtip je o nich a na jejich úkor.  Je poněkud směšné ptát se člověka, který má být vzápětí uvařen v kotli a sněden při čistě náboženské hostině, proč nepovažuje všechna náboženství za stejně přátelská a bratrská. Je tu ale ještě jedna subtilnější kritika směřovaná proti staromódnějšímu misionářine v tom smyslu, že o pohanech příliš zobecňuje a jen málo dbá na rozdíl mezi Mohamedem a mumbo-jumbem. Na té stížnosti asi něco bylo, vůbec v minulosti, já zde ale chci hlavně ukázat, že veškeré přehánění je dnes na druhé straně.  Je to pokušení profesorů zacházet s mythologiemi příliš tak jako s theologiemi, jako s čímsi vážně promyšleným a pevně zastávaným. Je to pokušení intelektuálů brát poněkud příliš vážně jemné odstíny jednotlivých škol poněkud  nezodpovědné asijské mystiky. A především je to jejich pokušení pokušení přehlížet skutečnou pravdu obsaženou v idejích Aquinas contra Gentiles  či Athanasius contra mundum. (Akvinský proti pohanům a Athanasius proti světu pozn. překl.).
Pokud misionář nakonec řekne, že je coby křesťan výjimečný a že ostatní rasy a náboženství lze společně označit za pohanské, bude mít naprostou pravdu. Může to říct v docela špatném duchu a v tom případě se duchovně mýlí. Ve studeném světle filosofie a dějin má ovšem intelektuálně pravdu. Nemusí správně smýšlet, ale má pravdu. Dokonce ani nemusí mít právo na to, aby měl pravdu, ale má pravdu. Vnější svět, do kterého přináší svou víru je skutečně v čemsi podroben jistým generalisacím ohledně všech svých rozmanitostí a to nejsou jen variace podobných náboženských věr. Nazývat to vše pohanstvem je možná nakonec vždy příliš velké pokušení k pýše nebo pokrytectví. Nejsou to nutně špatné charakteristiky, některé si zaslouží respekt křesťanstva, některé z nich byly v podstatě křesťanstva přejaty a proměněny. Existovaly však před křesťanstvem a existují stále vně křesťanstva právě tak jistě, jako moře existovalo před loďkou a existuje všude kolem ní, a  mají též právě tak silnou, všeobecnou a nezaměnitelnou  chuť jako moře.
Všichni skuteční učenci, kteří se zabývali řeckou a římskou kulturou o ní kupříkladu říkají jedni věc. Shodují se na tom, že ve starověkém světě byly náboženství a filosofie dvě docela odlišné věci. Bylo jen velmi málo snahy racionalisovat a současně naplnit skutečnou víru v bohu. Mezi filosofy bylo jen málo předstírání jakékoliv takové skutečné víry. Ani jedni ani druzí neměli takovou vášeň, nebo možná moc, aby se navzájem pronásledovali, s výjimkou jednotlivých specifických případů. Nezdá se ani, že by si filosof ve své škole či kněz ve svém chrámu  skutečně vážně mysleli, že právě jejich koncept pokrývá celý svět. Kněz obětující Artemidě v Calydonu nepřemýšlel podle všeho o tom, že přijde den, když lidé za mořem budou obětovat jí a ne Isis, učenec dodržující vegetariánská pravidla novopythagorejců si nespíš nemyslel,  že tahle pravidla jednou obecně převládnou a vyloučí methody Epiklétovy nebo Epikurovy. Chcete-li, říkejme tomu liberální smýšlení, nevěnuji se teď ale argumentaci, nýbrž popisuji atmosféru. Jak jsem už řekl, tohle připouští všichni učenci, ale ani učenci, ani ti neučení si možná tak docela neuvědomili, že tenhle popis je skutečně přesným popisem všech dnešních nekřesťanských civilisací a zejména velkých civilisací na Východě. Východní pohanství je mnohem vic jedno a to samé, tak jak bylo jedno  a to samé pohanství starověké, než by moderní kritici byli ochotni připustit. Je to mnohobarevný perský koberec, zrovna tak jako bylo to druhé rozmanitou a mosiakovanou římskou dlažbou, ale ta jediná skutečná prasklina přes celé dláždění pocházela ze zemětřesení při Ukřižování.
Když moderní Evropan hledá své náboženství v  Asii, včítá své náboženství do Asie. Náboženství je tam čímsi jiným, je to současně něco víc i něco méně. Takový Evropan se podobná člověku, který mapuje moře jakou pevninu a vlny označuje jako hory protože nechápe jejich jedinečnou stálost. Je naprosto pravda, že Asie má svou vlastní důstojnost, poesii a vysokou civilisaci. Ani v nejmenším ale neplatí, že by Asie měla své vlastní a určité sféry morální vlády, kde by všechny loyality pojímala v morálních pojmech, tak jako my říkáme, že Irsko je katolické nebo Nová Anglie byla puritánská. Mapa není vyznačena podle náboženství, v našem smyslu a chápání církví. Stav mysli je mnohem subtilnější, relativnější, více tajnůstkářský, rozmanitější a proměnlivější jako barvy hada. Muslim má svým postojem nejblíž k militantnímu křesťanovi, a to přesně a právě proto, že má mnohem blíž k postoji vyslance západní civilisace. Muslim v srdci Asie téměř zastupuje duši Evropy. A tak jak stojí mezi ní a Evropou pokud jde o prostor, stojí mezi ní a křesťanstvím, pokud jde o čas. V tom smyslu jsou muslimové v Asii prostě jen cosi jako nestoriáni. Historicky vzato je islám největší z východních heresí. Za cosi je zavázán isolované a unikátní jedinečnosti Israele, víc však dluží Byzanci a theologickému nadšení křesťanstva. Za cosi vděčí dokonce i křižákům. Asii nedluží vůbec nic a za nic jí nemusí být vděčný. Atmosféře dávného a tradičního světa Asie s jeho nepamětnou etiketou  a jejími bezednými či matoucími filosofiemi nebyl zavázán vůbec ničím. Starodávná i současná Asie při tom všem pociťovala vstup islámu jako cosi cizího a západního a bojovného, co jí pronikalo jako kopí.
Dokonce i tam, kde bychom, tečkovanými čarami, mohli vyznačit oblasti jednotlivých asijských náboženství, včítali bychom tím pravděpodobně do nich něco z dogmatiky a ethiky náležející k našemu vlastnímu náboženství. Je to něco podobného, jako kdyby nějaký Evropan zcela neznalý americké atmosféry předpokládal, že každý americký „stát“ je skutečně svrchovaným a nezávislým státem stejně patriotickým jako Francie nebo Polsko, nebo, že když Yankee zálibně promluví o svém „domovském městě“, má na mysli, že nemá jiného státu či národa, podobně jako občan starověkého Říma nebo Athén. Zrovna tak jako by o včítal konkrétní druh loyality do Ameriky, děláme my něco podobného s Asií. Jsou tu loyality jiného druhu, ale ne to, co mají lidé na Západě na mysli pod tím, že jsou věřící, že se snaží být křesťanem, být dobrým protestantem nebo praktikujícím katolíkem. V intelektuálním světě to znamená cosi mnohem neurčitějšího a rozmanitějšího následkem pochybností a spekulací. V morálním světě to znamená cosi mnohem rozvolněnějšího a přelétavého. Profesor perštiny na jedné z našich velkých universit, který je tak vášnivým straníkem východu, až ho to vede málem k projevům pohrdání západem, řekl jednomu mému příteli: „Nikdy neporozumíte východním náboženstvím, protože si vždycky náboženství představujete jako spojené s ethikou. Tahle ale s ethikou nemají vůbec nic společného.“ Většina z nás nějaké ty mistry vyšší moudrosti, nějaké ty poutníky na stezce moci, jakési východní esoterické světce a věštce, kteří neměli skutečně nic společného s ethikou, zná. Morální atmosféru Asie poznačuje cosi odlišného, cosi odtažitého a nezodpovědného a dotýká se to i atmosféry islámu. Velmi realisticky to zachytila atmosféra Hassanova, a ta byla i dostatečně hrůzná. Ještě výrazněji to vidíme v těch letmých pohledech do autentických a starodávných asijských kultů, jichž se nám dostává. Hlouběji než sahají hlubiny metafysiky, mnohem níž v propastech mystických meditací pod celým tím vážným vesmírem duchovních věcí, je  tajná, neuchopitelná a hrozná lehkomyslnost. Ono nakonec doopravdy mnoho nezáleží na tom, co člověk dělá. Možná je to proto, že nevěří v ďábla, možná proto, že věří v osud, nebo proto, že zkušenost je tu vším a věčný život čímsi docela jiným, ale z nějakého důvodu jsou zkrátka docela jiní. Četl jsem kdesi, že ve středověké Persii žili tři prátelé proslulí jednotou svého smýšlení. Jeden se stal zodpovědným a váženým vezírem velkokrále, druhý byl básník Omar, pesimista a epikurejec, popíjející víno Mohamedovi k posměchu a třetí byl Stařec z hory, který obluzoval své lidi hašišem, aby vraždili dýkami jiné lidi. Ono opravdu moc nezáleží na tom, co člověk dělá.
Sultán v Hassanovi by všem třem těm mužům rozuměl, vlastně on byl všemi třemi. Jenže universalista tohoto druhu nemůže mít to, čemu my říkáme charakter, tomu co má říkáme chaos. Nemůže si vybrat, nemůže bojovat, nemůže se kát, nemůže doufat. Ani ve stejném smyslu nic netvoří, protože stvoření znamená odmítnutí. Řečeno naší náboženskou řečí, netvoří svou duši. Naše nauka o spasení  totiž skutečně znamená práci, úsilí, ba námahu, s níž se člověk snaží o krásnou sochu, okřídlenou sochu vítězství. A kvůli tomu se musí nakonec definitivně rozhodnout, protože člověk nemůže tesat sochy, aniž by odmítl nějaký  kámen. A za asijskou metafysikou je vposledku skutečně taková konečná amoralita. Je to proto, že za celé ty nepředstavitelné věky tu nebylo nic, co by lidskou mysl přimělo ostře zamířit k podstatě věci, k tomu, aby si řekla, že přišel čas rozhodnout se a vybrat si. Asijská mysl žila příliš dlouho ve věčnosti. Duše byla příliš nesmrtelná v tom zvláštním smyslu, že ignorovala ideu smrtelného hříchu. Měla příliš mnoho věčnosti v tom smyslu, že neměla dost hodiny smrti a  dne soudu. Není dostatečně kruciální, protože neměla dost kříže. To je to co máme na mysli, když říkáme, že je Asie velmi stará. Ovšem přísně vzato je Evropa zrovna tak stará jako Asie, v jistém smyslu je vlastně každé místo stejně staré jako kterékoliv jiné. To, co máme na mysli je, že Evropa jen tak nestárla či nezestárla. Byla znovu zrozena.
Asie je celé lidstvo, jak si poradilo se svým lidským údělem. Asie, se svým ohromným územím, rozmanitým obyvatelstvem, výšinami svých minulých úspěchů a hloubkou svých temných spekulací je světem sama o sobě a představuje něco z toho, co máme na mysli, když mluvíme o světě. Je to spíše kosmos než kontinent. Je to svět vytvořený člověkem a obsahuje mnoho z nejkrásnějších a nejúžasnějších věcí, které člověk vytvořil. Proto je Asie jedinečným představitelem pohanství i rivalem křesťanstva. Všechny další pohledy, kterých se nám dostalo, do onoho smrtelného údělu nasvědčují tomu, že fáze stejného příběhu.  Ať už jsou to divochy obývaná souostroví, do nichž se na jihu Asie vytrácí, ať už je to temnota plná bezejmenných tvarů přebývající v srdci Afriky, nebo vyhaslá sopka prehistorické Amerika, kde přežívají poslední potomci ztracených ras, pořád je to stejný příběh, někdy možná pozdější kapitoly téhož příběhu. Jsou to lidé zapletení v pralese své vlastní mythologie, jsou to lidé utonulí v mořích své vlastní metafysiky. Polytheisty unavily nejnespoutanější fikce, monotheisty unavily ty nejúžasnější pravdy. Uctívači ďábla tuhle a táhle nenáviděli nebe i zemi tak, že se pokoušeli hledat útočiště v pekle. Je to Pád člověka a právě tenhle pád cítili naši otcové v prvním okamžiku úpadku Říma. I my scházíme dolů tou vedlejší cestou, jdeme dolů po tom mírném svahu ve skvostném procesí vyspělých světových civilisací.
Kdyby tehdy nevstoupila do světa církev, zdá se pravděpodobné, že by dnes byla Evropa zhruba tam, kde je dnes Asie. Můžeme připustit jisté odlišnosti plynoucí z různosti ras či prostředí, viditelné jak ve starověkém, tak v moderním světě. O neměnném Východu ale mluvíme převážně proto, že žádnou velkou změnu neprodělal. Pohanství ve své poslední fázi projevilo značné známky toho, že dospívá do stejné neměnnosti. Neznamená to, že by se neobjevily žádné nové filosofické školy nebo sekty, protože ve starověku vyrůstaly a v Asii vyrůstají. Neznamená to, že by nebyli žádní skuteční mystici a vizionáři, protože ve starověku byli a v Asii jsou. Neznamená to, že by nebylo společenských pravidel či řádů, protože ty byly ve starověku a Asie je má též. Neznamená to, že by nebylo dobrých lidí nebo šťastných životů, protože Bůh dal všem lidem svědomí a svědomí může všem lidem dát jistý pokoj. Neznamená to ovšem, že by ladění a proporce všech těchto věcí a zejména poměr věcí dobrých a zlých byl na nezměněném Západě takový, jaký je neměnném Východě. Kdokoliv se dívá na onen neměnný Východ poctivě a se skutečným pochopením nemůže věřit, že by tu bylo cokoliv, co by i jen vzdáleně podobalo výzvě a převratu křesťanské víry.
Kdyby zkrátka klasické pohanství přetrvávalo až podnes, přetrvávalo by s ním mnoho dalších věcí a ty by vypadaly jako to, co označujeme za náboženství Východu. Pořád by tu byli pythagorejci učící reinkarnaci, tak jako ji dosud učí hinduisté. Pořád bychom tu měli stoiky, kteří by dělali náboženství z rozumu a ctnosti, právě tak, jako to dodnes dělají konfuciáni. Neoplatonisté by pořád bádali o transcendentálních pravdách, jejichž smysl by pro ostatní lidi byl skryt tajemstvím a oni by o něm mezi sebou vedli spory, právě tak jako buddhisté podnes studují transcendentalismus, který je pro ostatní tajuplný a oni se o něm vzájemně přou. Pořád by tu byli inteligentní Apollonovci, dle zdání uctívající slunečního boha, kteří by ale vysvětlovali, že se ve skutečnosti klaní božskému principu, zrovna tak jako dosud inteligentní parsíové zjevně uctívající slunce, ale vysvětlující, že se klaní božstvu. Pořád bychom tu měli nespoutané dionýsovce tančící po horách zrovna tak, jako po pouštích pořád tančí divocí dervišové. V pohanské Evropě i pohanské Asii by pořád lidé v zástupech navštěvovali populární svátky bohů. Pořád by tu byly celé zástupy místních i jiných bohů, které by mohli uctívat. A pořád by tu bylo mnohem víc lidí, kteří by se jim klaněli, než těch, kteří by v ně věřili. A konečně by tu bylo velmi mnoho lidí, kteří by se bohům klaněli a v bohy věřili a věřili by v ně a klaněli by se jim prostě proto, že by to byli démoni. Pořád by tu byli Levantinci tajně obětující Molochovi, tak jako dosud Thugové tajně obětují Kálí. Pořád by tu bylo hodně magie a z ní by mnohá byla černá. Pořád by vládla značná úcta k Senecovi a hodně by se napodoboval Nero, právě tak, jak vedle sebe může existovat povznesené Konfuciovy epigramy a čínské mučení. A nad veškerým tím propleteným lesem divoce rostoucích nebo vadnoucích tradic by se vznášelo široké ticho jedinečné a dokonce bezejmenné nálady, nejblíž k pojmenování má ale nicota. Ze všech těchto věcí, dobrých i zlých, by šel jeden nepopsatelný dojem či pocit, že jsou totiž příliš staré na to, aby zemřely.
Žádná z těchto věcí usazených v Evropě namísto křesťanstva by se mu ani v nejmenším nepodobala. Jelikož by tu pořád byla pythagorejská Metempsychosis, mohli bychom ji označit za pythagorejské náboženství zrovna tak, jako mluvíme o buddhistickém náboženství. Protože by tu byly ušlechtilé sókratovské maximy mohli bychom je označit za sókratovské náboženství, jako mluvíme o náboženství konfuciánském. Jelikož by lidové svátky byly stále doprovázeny mythologickým hymnem k Adonisovi, mohli bychom to označit za Adonisovo náboženství právě tak, jak mluvíme o náboženství Juggernautově. Jelikož by se literatura dál zakládala na řecké mythologii, mohli bychom tu mythologii označit za náboženství zrovna tak, jak za náboženství označujeme hinduistickou mythologii. Mohli bychom říkat, že k tomuto náboženství patřily tolik a tolik tisíc či milionů lidí, v tom smyslu, že by navštěvovali jeho chrámy nebo jen žili v zemi plné těch chrámů. Kdybychom ale nazvali poslední z Pythagorových tradic nebo přežívající legendu Adonisovu jménem náboženství, pak musíme pro církev Kristovu najít jiné jméno.
Pokud někdo tvrdí, že filosofické maximy předkládané během mnoha věků, nebo mythologické chrámy navštěvované mnoha lidmi, jsou věcmi z téže třídy a kategorie jako církev, pak stačí docela prostě odpovědět, že nejsou. Že by byly stejné si nemyslí nikdo, kdo je vidí ve staré řecké a římské civilisaci, nikdo by si nemyslel, že jsou stejné, kdyby  ona civilisace trvala o dva tisíce let déle a existovala do dneška, nikdo si nemůže rozumně myslet, že by byly stejné v paralelní pohanské civilisaci na Východě, tak jak existuje dnes. Žádná z těchto filosofií či mythologií se církvi ničím nepodobá., rozhodně se nijak nepodobají církvi bojující. A jak jsem už dokázal jinde, i kdyby tohle pravidlo již nebylo prokázáno, pak by tu byla výjimka potvrzující pravidlo. Pravidlo zní, že předkřesťanské či pohanské dějiny nevydaly církev bojující a výjimkou, nebo něčím, co by někteří za výjimku označili, je to, že islám je přinejmenším bojovný, pokud není církví. A je tomu tak právě proto, že islám je tím náboženským rivalem, který není předkřesťanský a proto není v tom slova smyslu pohanský. Islám byl produktem křesťanství, i kdyby to byl produkt vedlejší, ba i kdyby to byl produkt špatný. Byla to herese či parodie, jež církev napodobovala a tedy imitovala. To, že islám  v sobě měl něco z bojovného ducha církve není o nic překvapivější, než to, že kvakerství v sobě mělo něco z jejího ducha pokojného. Po křesťanství tu může být takový nápodob či rozšíření jakýkoliv počet. Před ním nebyly žádné.
Církev bojující je tedy jedinečná, protože je to armáda na pochodu k všeobecnému vysvobození. Zajetí z něhož má takto být svět vysvobozen je čímsi, co velmi dobře symbolisuje jak stav Asie, tak stav pohanské Evropy. Nemyslím tím jen jejich stav morální či nemorální. Faktem je, že misionář by o sobě mohl říct mnohem víc, než by si osvícenec mohl představit, i tehdy, když říká, že pohané jsou modloslužebníci a že jsou nemorální. Jedno či dvě setkání s realistickou zkušeností s východními náboženstvími, či i muslimským náboženstvím odhalí jisté zneklidňující etické necitlivosti, jako je třeba praktická lhostejnost k linii dělící vášeň a zvrácenost. To, že Asie je právě tak plná bohů jako démonů neříká předsudek, ale praktická zkušenost. Ovšem zlo, o kterém mluvím, dlí v mysli. A dlí v každé mysli, kdekoliv, pokud pracovala  dlouho o samotě. Je tím, co nastává, když všechno snění a přemýšlení dospělo ke konci v prázdnotě, jež je současně negací i nezbytností. Zní to jako anarchie, ale je to též otroctví. Už jsme to nazvali asijským kolem,  jsou to všechny ty opakované argumenty o příčině a následku začínají a končí v mysli, což duši znemožňuje, aby kamkoliv vyrazila nebo cokoliv udělala. A jde tu o to, že to nutně nemusí být specifické pro Asiaty, nakonec by to platilo i o Evropanech—kdyby se cosi nestalo. Kdyby církev bojující nebyla na pochodu, všichni lidé by si podupávali do rytmu. Kdyby církev bojující nesnášela disciplínu, všichni lidé by snášeli otroctví.
To, co ona universální a přece bojující víra přinesla do světa, byla naděje. Možná to jediné, co měly společného mythologie s filosofií bylo, že obě byly opravdu smutné. V jistém smyslu neměly tuto naději, i kdyby měly stopy víry nebo lásky. Buddhismus můžeme označovat za víru, i když nám spíš připadá jako pochybnost. Pána Soucitu můžeme nazvat Pánem lásky i když nám to připomíná velmi pesimistickou formu politování. Ale ti, kdo nejvíc trvají na na starodávnosti a velikosti takových kultů musí sami souhlasit, že za všechny věky svého trvání nedokázaly celé oblasti svého působení pokrýt takovým druhem praktické a bojovné naděje. Křesťanstvo nebylo nikdy bez naděje, spíš se pomýleně, přehnaně a výstředně upínalo na nepatrné šance. Jeho neustále revoluce a rekonstrukce byly přinejmenším dokladem, že lidé jsou lepší mysli. Evropa velmi pravdivě obnovila své mládí jako mládí orla, zrovna tak, jako se římské orlice znovu vznesly nad Napoleonovými legiemi, nebo jak jsme prakticky včera viděli vzlétnout stříbrnou orlici Polska. Ovšem v případě Polska šla revoluce vždy ruku v ruce s náboženstvím. Náboženství nebylo nikdy možné definitivně  oddělit ani od té nejnepřátelštější z nadějí, prostě proto, že bylo zdrojem všeho doufání. A příčinu lze velmi snadno najít v náboženství samotném. Ti, kdo se o něm přou a proti němu se bouří je jen zřídka posuzují samo o sobě. Není tu ani čas ani místo na takové plné uvážení, ale lze říct slovo na vysvětlenou smíření, které  se vždy vrací a pořád jako by potřebovalo vysvětlení.
Únavným diskusím o liberalisování theologie nebude konec, dokud se lidi nepostaví čelem k faktu, že jedinou liberální složkou theologie je její dogmatika. Pokud je dogma neuvěřitelné, pak je to proto, že je neuvěřitelně liberální. Pokud je iracionální, pak jen proto, že nás o svobodě ujišťuje víc, než je oprávněno rozumem. Nejzjevnějším příkladem je ona základní forma svobody, již nazýváme svobodnou vůlí. Je absurdní tvrdit, že člověk své osvobození projevuje tím, že popírá svou svobodu. Lze ale tvrdit, že k tomu, aby potvrdil svou svobodu se musí přihlásit k transcendentálnímu učení. V jistém smyslu můžeme rozumně říct, že pokud má člověk prvotní schopnost volby, má tedy nadpřirozenou schopnost tvořit, jako by měl moc křísit mrtvé, nebo dávat život nezplozeným. V takovém případě je možné, že je člověk musí být zázrak a rozhodně v takovém případě být člověkem musí být zázrak, zcela jistě je zázrak být svobodným člověkem. Je však absurdní zakazovat člověku, aby byl svobodný a to ve jménu svobodnějšího náboženství.
Platí to ale i o dvaceti dalších věcech. Kdokoliv vůbec v Boha věří, musí věřit v jeho naprostou svrchovanost. Pokud ale jde o nakolik tahle svrchovanost umožňuje jakékoliv stupně, jež lze nazvat svobodou či nesvobodou je evidentní, že racionalistovo božstvo je mocností nesvobody, kdežto božstvo dogmatikovo je mocností svobody. Přesně v té míře, v níž měníte monotheismus v monismus, měníte ho v despotismus. Je to přesně ten vědcův neznámý Bůh se svým nezbadatelným záměrem a nevyhnutelným a nezměnitelným zákonem, který nám připomíná pruského autokrata sestavujícího tuhé plány v odlehlém stanu a manipulujícím lidstvem jako by to bylo soustrojí. Je to právě Bůh zázraků a vyslyšených modliteb, který nám připomíná liberálního a oblíbeného vladaře přijímajícího žádosti, naslouchajícího parlamentům a posuzujícího pře všeho lidu. Nediskutuji o tom, jak je tahle představa racionální v jiných ohledech, a po pravdě není, oproti tomu, co se někteří domnívají iracionální. Není totiž nic iracionálního na nejmoudřejším a nejinformovanějším králi, který jedná odlišně, podle toho, co dělají, ti které chce zachránit. Zde ale jen poukazuji na obecnou povahu svobody či volné nebo rozšířené atmosféry k jednání. A v tomhle ohledu je jisté, že král může být, jak my říkáme, velkomyslný, pokud je, jak někteří tvrdí, vrtošivý. Katolík má dojem, že jeho modlitby něco působí, když se modlí za živé a mrtvé, katolík se též cítí tak, že žije jako svobodný občan v čemsi, co je téměř konstituční pospolitostí. Monista žije pod jediným železným zákonem a musí se cítit stejně jako otrok žijící pod sultánem. Ba věru mám dojem, že slovo suffragium, jež nyní v politice užíváme ve smyslu voleb a volebního práva, bylo v původním smyslu užíváno v theologii o modlitbě. O mrtvých v očistci se říkalo, že mají hlasy či přímluvy živých. A v tomhle smyslu, jakéhosi petičního práva k nejvyššímu vládci můžeme také říct, že celé společenství svatých, jakož i celá církev bojující, je založena na všeobecném hlasovacím právu.
Především to o té věci nejohromnější, o oné tragedii, jež stvořila božskou komedii našeho vyznání. Nic menšího než extrémní a šokující nauka o Kristově božství nevyvolá ten konkrétní účinek, který může roznítit lidový cit jak polnice, totiž idea, že král sám slouží v řadách vojska coby prostý vojín. Když takovou postavu učiníme toliko lidskou, způsobíme, že celý příběh bude mnohem méně lidský. Vezmeme příběhu hrot pointy, který skutečně proniká lidstvím, hrot příběhu, jež byl, docela doslova, hrotem kopí. Tím, že řekneme, že dobří a moudří lidé mohou pro své názory zemřít nijak moc vesmír nehumanisujeme, o nic víc, než by v armádě vyvolala bujaré veselí dobrá zpráva, že dobří vojáci mohou být snadněji zabiti. To, že je král Leonidas mrtev není o nic větší novinka, než zpráva, že je mrtvá královna Anna. Lidé také nečekali, až na křesťanství s tím, aby byli lidmi, aby byli v plném slova smyslu hrdiny. Pokud ale pro tuhle chvíli popisujeme atmosféru toho, co je velkorysé a populární a dokonce malebné, pak nám jakákoliv znalost lidské přirozenosti poví, že žádné utrpení lidských synů, ba ani utrpení Božích služebníků, nerozezní takový tón jako představa pána trpícího za své služebníky. A to je dáno theologickým a zcela jednoznačně ne vědeckým božstvem. Žádný nebeský monarcha skrytý ve svém hvězdnatém pavilonu na základně vesmírného tažení se ani v nejmenším nepodobá nebeskému rytířství Kapitána, který nese svých pět ran v čele bitvy.
Člověku, který ostouzí a odsuzující dogma nejde ve skutečnosti o to, že by dogma bylo špatné, ale spíš o to, že je příliš dobré, než aby mohlo být pravdivé. Když dogma připouští člověkův pád, dává mu příliš mnoho svobody. Dává příliš mnoho svobody i Bohu, když mu dovoluje zemřít. Tohle by  měl inteligentní skeptik říkat, a já nemám ani v nejmenším v úmyslu popírat, že by se v tomhle smyslu nedalo něco povědět. Oni si myslí, že vesmír je sám o sobě universálním věznicí, že sama existence je omezením a ovládáním a není náhoda, že v souvislosti s příčinami mluví o řetězu. Krátce řečeno, prostě říkají, že něčemu takovému nemohou věřit, a vůbec ne , že by nestály za to, aby jim člověk věřil. Když my říkáme, že pravda nás osvobodí, pak to neříkáme vůbec zlehka, ale myslíme to velice doslovně. Oni tvrdí, že nás osvobozuje tak, až to ani nemůže být pravda. Věřit v takovou svobodu, jaké se těšíme my, je pro ně to samé jako věřit v říši pohádek a vil. Pohrávat si fantaskní představou lidí s vůlí je pro ně cosi jako věřit v lidi s křídly. Věřit člověka, který má svobodu ptát se a Boha, který má svobodu odpovídat, jim připadá jako přijímat pohádku  o vrabčákovi, který se bavil s horou. Je to mužná a racionální negace, k níž alespoň já budu vždy chovat respekt. Odmítám ale projevovat jakýkoliv respekt vůči těm, kdo nejprve vrabčákovi přistřihnou křídla,  strčí ho do klece, skovají okovy a odmítnou svobodu, se zaduněním věčného železa před námi pozavírají všechny dveře kosmického vězení  budou nám říkat, že naše emancipace je sen a naše vězeňská kobka nezbytností a potom se k nám klidně obrátí a řeknou, že mají myšlení volnější a theologii svobodnější.
Plyne z toho všeho staré poučení, že totiž náboženství je zjevení. Jinak řečeno, je to vidění, a to vidění přijímané vírou , je to ale vidění skutečnosti. Víra spočívá v přesvědčení o své skutečnosti. To je kupříkladu rozdíl mezi viděním a sněním s otevřenýma očima. Je to rozdíl mezi náboženstvím a mythologií. Je to rozdíl mezi vírou a vším tím fantastickým vymýšlením, docela lidským a více či méně zdravým, kterým jsme se probírali, když jsme se mythologii věnovali. Cosi v rozumném užívání slova vidění naznačuje dvě věc. Za prvé to, že se objevuje jen velmi vzácně, možná jen jedinkrát a za druhé to, že možná přichází jednou provždy. Snění s otevřenýma očima se může vracet třeba denně. Takový sen může být třeba každý den jiný. Dost se to podobá rozdílu mezi tím, když vykládáte duchařské historky a tím, když potkáte ducha.
Pokud to ale není mythologie, není to ani filosofie. Filosofie to není proto, že jelikož jde o vidění, není to obrazec, ale obraz. Není to jedno z těch zjednodušení, které vše vyřeší abstraktním vysvětlením, jako že se třeba vše vrací, nebo že vše je relativní, nebo že je vše nevyhnutelné, nebo že vše je ilusí. Není to proces, ale příběh. Má proporce, které můžeme vidět na obraze nebo v příběhu, nemá v sobě pravidelná opakování vzorce nebo procesu, ale nahrazuje je tím, že je přesvědčivá, jako umí být přesvědčivý příběh nebo obraz. Je, jinak řečeno, přesně jak říká úsloví, jako živý. Vskutku totiž živý je. Příklad toho, co máme na mysli, můžeme docela snadno najít v pojednávání problému zla. Je lehké narýsovat plán života na černém pozadí, jak to dělají pesimisté, a pak přiznat špetku či smítko více či méně nahodilého, nebo aspoň doslova nedůležitého hvězdného prachu. A je docela jednoduché udělat další náčrt na  na bílý papír, jak to dělají vyznavači křesťanské vědy, a ty šmouhy, které by bylo těžké popřít, nějak vysvětlit nebo zamluvit. A asi nejjednodušší je, tak jak to dělají dualisté, říkat, že život je jako šachovnice, na níž si obojí je rovno a o níž lze právě tak pravdivě říct, že je tvořena bílými čtverci na černém podkladu nebo černými čtverci na bílém podkladu. Každý člověk ale ve svém srdci cítí, že se žádný z těchto papírových náčrtů nepodobá životu, že žádné z těchto slov není toho druhu, podle kterého by mohl žít. Cosi mu říká, že nejzazší idea o světě není špatná, ba ani neutrální, není to ani upřené zírání do oblohy, do trávy nebo do matematických pravd nebo i na zrovna snesené vejce, má jakýsi pocit podobný slovům onoho velkého křesťanského filosofa sv. Tomáše Akvinského: „Každá existence jako taková je dobrá.“ Něco jiného mu na druhé straně říká, že je nemužné, ubohé a dokonce choré umenšovat zlo jen na jakousi tečku nebo i jen skvrnku. Uvědomuje si, že optimismus je morbidní. Pokud to jde, je ještě morbidnější než pesimismus. Kdyby se těchhle matných, i když zdravých, pocitů  držel, dospěl by k závěru, že zlo je v jistém smyslu výjimkou, i když  ohromnou a nakonec by došel až k tomu, že zlo je v posledku jakousi invasí a přece ještě správněji řečeno vzpourou. Nemyslí si, že by všechno bylo správné, ani že je všechno špatné, ani že by všechno bylo správné a špatné rovným dílem. Myslí si ovšem, že dobro má právo na to, aby bylo dobré a proto i právo tu být a že zlo nemá právo být zlé a proto ani nemá právo tu být. Je to vládce tohoto světa, ale také usurpátor. A tak člověk matně chápe, co by mu vidění dalo vidět jasně. Ne méně, než celý ten divný příběh o zradě v nebi a velké dezerci, jíž zlo svět poškodilo a pokusilo se jej zničit vesmír, který nemohlo stvořit. Je to velmi podivný příběh a jeho proporce, linie a barvy jsou právě tak svévolné a absolutní jako umělcova komposice obrazu. Je to vize, již vlastně v obrazech znázorňujeme titánskými údy a vášnivým odstínem peří, celá ta propastná vize padajících hvězd a pavích zbrojí noci.  Má ale ten divný příběh jednu výhodu proti vzorečkům a diagramům. Je jako živý.
Další příklad můžeme najít ne v problému zla, ale v tom, co se označuje za problém pokroku. Jedem u nejzdatnějších agnostiků naší doby se mně jednou optal, zda si myslím, že se lidstvo čím dál víc zlepšuje, zhoršuje, nebo zda zůstává stále stejné. Byl si jist, že jeho alternativy vyčerpávají všechny možnosti. Neviděl, že pokrývají jen vzory a obrazce a ne obrázky, procesy a ne příběhy. Zeptal jsem se ho, zda si myslí, že se pan Smith z Golders Green mezi svými třiceti a čtyřiceti lety zlepšil, zhoršil, nebo je pořád stejný. Zdálo se mu, že tohle asi celkem záleží na panu Smithovi a na tom, jak se rozhodl pokračovat. Nikdy ho nenapadalo, že by mohlo záležet na lidstvu, jak se rozhodne jít dál a že jeho směřování nevedlo ani přímým směrem, ani to nebyla nahoru či dolů obrácená křivka, ale byla to taková stopa, jakou za sebou nechá člověk procházející údolím, který jde kam chce a zastaví se, kde se mu zlíbí, když jde do kostela nebo spadne do strouhy. Život člověka je příběh, dobrodružný příběh, a v našem vidění totéž platí dokonce i o příběhu Božím.
Katolická víra je smířením, protože je uskutečněním a naplněním mythologie i filosofie. Je to příběh a  v tom smyslu jeden ze stovky příběhů, jenže je to příběh pravdivý. Je to filosofie a v tom smyslu jedna ze stovky filosofií, jenže to filosofie jako živá. Především je to ale smíření proto, že je to cosi, co lze označit jedině za filosofii příběhů. Normální vyprávěcí instinkt, který vytvořil všechny pohádky, je cosi, co opomíjí všechny filosofie, všechny až na jednu. Víra je ospravedlněním tohoto populárního instinktu, nachází pro něj filosofii, či analysuje filosofii v něm obsaženou.  Zrovna tak, jako musí v dobrodružném příběhu člověk překonat různé zkoušky, aby si zachránil život, tak musí v této filosofii člověk překonat několik zkoušek, aby si zachránil duši. V obou je obsažena idea svobodné vůle pracující podle podmínek daných záměrem, jinak řečeno, obsahují nějaký cíl a úkolem člověka je k němu mířit a my proto sleduje, zda ho dosáhne. Nu, tento hluboký a demokratický instinkt všechny ostatní filosofie odmítají a zesměšňují. Všechny ostatní filosofie se totiž se vší rozhodností zastavují tam, kde on začíná, a je definicí příběhu, že končí různě, že na jednom místě začíná a na druhém končí. Od Buddhy a jeho kola k Achnatonovi s jeho diskem, od Pythagora s jeho číselnými abstrakcemi ke Konfuciovi s jeho náboženstvím rutiny, není mezi nimi nikoho, kdo by  nějak nehřešil proti duši příběhu. Nikdo z nich skutečně nepochopil tento lidský smysl příběhu, zkoušku, dobrodružství, strázeň svobodného člověka. Každý z nich vypravěčský instinkt nechává jaksi vyhladovět a provádí něco, čím kazí lidský život chápaný jako romanci. A to buď fatalismem (pesimista či optimista) a takovým osudem, který je smrtí dobrodružství, nebo lhostejností a nezaujetím, jež jsou smrtí dramatu, nebo zásadní skepsí, která herce tříští na atomy, nebo materialistickým omezováním, které které brání ve výhledu na morální důsledky nebo mechanickým opakováním, které dodává i morálním zkouškám monotónnost nebo bezednou relativit, kvůli níž jsou dokonce i praktické testy nejisté. Existuje cosi jako lidský příběh a existuje též cosi jako božský příběh, který je též lidským příběhem, ale neexistuje žádný hegeliánský, monistický, relativistický nebo deterministický příběh, protože každý příběh, dokonce i šestákový krvák nebo levný románek, má v sobě cosi, co patří do našeho vesmíru a ne do jejich. Každá krátká povídka vpravdě začíná stvořením a končí posledním soudem.
A to je také důvod,  proč byly mýty a filosofové až do Kristova příchodu ve válečném stavu. To je důvod proč athénská demokracie z úcty k bohům zabila Sókrata, proč se každý kolemjdoucí sofista tvářil jako Sókrates, kdykoliv mohl v nadřazeném stylu promluvit o bozích, proč heretický faraon  zničil své ohromné modly a chrámy kvůli abstrakci a proč se kněží mohli triumfálně vrátit a jeho dynastii zašlapat do země, proč se musel buddhismus oddělit od brahmínismu a proč ve všech zemích a dobách vně křesťanstva byl věčný svár mezi filosofem a knězem. Snadno se řekne, že kněz je obyčejně ten racionálnější, ještě snáz se zapomíná, že kněz je vždy ten populárnější. Kněz totiž lidem vyprávěl příběhy a filosof nechápal filosofii příběhů. Ta přišla na svět s příběhem Kristovým.
A to je důvod, proč to muselo být zjevení či vidění dané shůry. Snadno to pochopí každý, kdo pomyslí na theorii příběhů či obrazů. Pravý příběh světa musí někdo vyprávět někomu druhému. Ze samotné povahy a podstaty příběhu plyne, že ho nelze nechat, aby se jen tak někomu přihodil. Příběh má proporce, variace, překvapení, konkrétní disposice, které nelze stanovit abstraktním pravidlem, nějakou sumou. To, zda Achhileus vrátí Hektorovo tělo nebo ne, nemůže odvodit podle pythagorejské theorie čísel, nebo podle opakování, a toho, jak svět získá zpět Kristovo tělo se sami nemůžeme dobrat jen z toho, že nám někdo řekne, že všechny věci se zas a znova otáčí na Buddhově kole. Na Euklidovu větu snad může člověk přijít i tehdy, když o Euklidovi ani neslyšel, ale legendu o Euridice by sám přesně dohromady nedal, pokud by o Euridice neslyšel. Rozhodně by si nebyl jist, jak příběh končí a zda byl Orfeus nakonec definitivně poražen. Ještě méně by mohl odhadovat konec našeho příběhu, nebo o legendu o našem Orfeovi z mrtvých vzkříšeném, ne mezi mrtvými poraženém.
Abychom shrnuli. Zdravá mysl světa byla obnovena a duši člověka byla nabídnuta spása čímsi, co vskutku uspokojilo dvě v minulosti znesvářené tendence, které nebyly nikdy uspokojeny plně a zcela jistě ne společně. Mythologie hledání romance to vyšlo vstříc jako příběh, filosofickému hledání pravdy jako pravdivý příběh. To je důvod proč musela být ideální postava historickou osobností v takovém smyslu, v jakém Adonise nebo Pana nikdo nikdy jako historickou osobnost nevnímal. Je to ale také důvod, proč musela být historická osobnost ideální postavou a dokonce naplnit mnohé funkce mnoha jiných ideálních postav, proč byl současně i obětí i hostinou, proč mohl být ukazován pod symboly rostoucího vína nebo vycházejícího slunce. Čím hlouběji o tom přemýšlíme, tím víc dospíváme k závěru, že  pokud vskutku existuje  Bůh, pak by jeho stvoření jen stěží mohlo dospět jiného vrcholu, než bylo tohle předání pravé romance světu. Jinak by se dvě stránky lidské mysli nikdy nemohly ani dotknout a lidský mozek by zůstal rozpolcený a rozdvojený, jedna půle by snila nemožné sny a druhá opakovala neměnitelné výpočty. Malíři obrazů by věčně malovali obraz nikoho. Učenci by věčně přičítali čísla a ničeho by se nedopočítali. Právě tuhle propast nemohlo překrýt nic než vtělení, božské ztělesnění našich snů, a nad onou průrvou stojí ten, jehož jméno je víc než kněz a je dokonce starší než křesťanstvo. Pontifex Maximus, nejmocnější stavitel mostu.
Dokonce ale i tím se vracíme k specifičtěji křesťanskému symbolu v téže tradici, k dokonalému vzorci klíčů.   To je historický a ne theologický obrys a není zde mým úkolem  podrobně tuto theologii bránit, postačí, když poukážu na to, že by neměl svou podobou oprávnění, kdyby neměl oprávnění v detailu, jako je klíč. Mimo obecného tvrzení této kapitoly se nebudu pokoušet o  obhajobu toho, proč by mělo být tohle vyznání přijato.  Pokud ale jde o historické šetření proč přijato a je přijímáno, odpovídám za miliony dalších svou odpovědí: protože klíč odpovídal zámku, protože je jako živé. Je to jeden příběh z mnoha, jen se stalo, že je to příběh pravdivý. Je to jedna filosofie z mnoha, jenom se stalo, že je to pravda. .Přijímáme je, přijímáme ji, pod nohama máme pevnou půdu a před námi otevřenou cestu. Nevězní nás ve snu o osudu či ve vědomí všeobecného poblouznění. Otevírá nám nejen neuvěřitelná nebesa, ale i to, co některým z nás připadá, jako stejně neuvěřitelná země a činí je věrohodným. Tohle je pravda, která patří k těm, jež se těžko vysvětlují, protože jsou to fakta, ale je to fakt, který mohou potvrdit svědkové. Jsme křesťané a katolíci ne proto, že uctíváme klíč, ale proto, že jsme prošli dveřmi a pocítili jsme vanutí větru, který je polnicí svobody vanoucí po zemi živých.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s