VI. Patero smrtí víry

Není účelem této knihy sledovat následnou a už vůbec ne moderní historii křesťanství, k níž patří spory o nichž doufám plněji pojednám jinde. Zde se chci jen ukázat, že když se křesťanství ukázalo v pohanském lidstvu, mělo povahu čehosi jedinečného, ba nadpřirozeného. Bylo úplně jiné než ostatní věci a čím víc se jím zabýváme, tím méně se jim podobá. Vyznačuje se však od té doby až posud jednou poměrně zvláštní a ojedinělou vlastností, zmínkouo níž může tahle knížka docela dobře skončit.

Řekl jsem, že z Asie a starověkého světa šel pocit, že je příliš starý, než aby mohl zemřít. Osud křesťanstva byl velmi opačný. Křesťanstvo prodělalo řadu revolucí, v každé z nich křesťanství zemřelo. Křesťanství mnohokrát zemřelo a mnohokrát vstalo z mrtvých, protože mělo Boha, který věděl kudy z hrobu. Ovšem první mimořádná skutečnost, jíž se tahle historie vyznačuje je, že Evropa byla zas a znova převracena vzhůru nohama a po každém z těch převratů se zjistilo, že nahoře je pořád jedno a to samé náboženství. Víra vždy znovu obracela dobu, ne jako staré náboženství, ale jako náboženství nové. Tuto pravdu mnozí nevidí kvůli jedné často příliš přehlížené konvenci. A kupodivu je to konvence toho druhu, o níž ti, kdo ji obzvláště přehlížejí tvrdí, že si jí obzvláště všímají a odsuzují ji. Pořád nám říkají, že kněží a obřady nejsou náboženství a že náboženské organizace mohou být prázdný podvod. Sotva jim ale dochází, jak velká to může být pravda. Je to pravda do té míry, že se nejméně třikrát nebo čtyřikrát v dějinách křesťanstva zdálo, že křesťanství opustila celá duše, a skoro každý člověk ve svém srdci očekával jeho konec. Ve středověku a jiných dobách tuhle skutečnost maskuje toliko velmi oficiální náboženství, ačkoliv se tihle kritici tak pyšní tím, že je dovedou prohlédnout. Křesťanství zůstalo oficiálním náboženstvím renesančního vladaře, či biskupa z osmnáctého století zrovna tak, jako starověká mythologie zůstávala oficiálním náboženstvím Julia Caesara nebo jako ariánské vyznání zůstalo oficiálním náboženstvím Juliána Odpadlíka. Mezi případy Julia a Juliána tu ale byl rozdíl, protože církev mezitím začala svou zvláštní dráhu. Nebylo důvodu proč by lidé jako Julius nemohli veřejně pořád uctívat bohy jako byl třeba Jupiter, a v soukromí se jim věčně smát. Když ale Julián s křesťanstvím zacházel jako s čímsi mrtvým, zjistil, že obživlo. Shodou okolností přišel taky na to, že vůbec nic ani v nejmenším nenasvědčovalo tomu, že by k životu znovu přicházel Jupiter. Tenhle Juliánův případ a episoda s ariánstvím je jen prvním z řady příkladů, které zde lze jen zhruba načrtnout. Jak již bylo řečeno, ariánství v každém lidském ohledu vypadalo jako přirozená cesta, jíž se tahle specifická Konstantinova pověra vytratí do ztracena, Prošla všemi obvyklými stadii, vyznání dosáhlo vážnosti, stalo se rituálem, bylo racionalisováno a racionalisté byli připraveni její zbytky rozptýlit právě tak, jako to dělají dnes. Když křesťanství znenadání znovu vstalo a svrhlo je, bylo to skoro tak nečekané, jako když Kristus vstal z mrtvých. Existuje ale velmi mnoho dalších příkladů téhož, dokonce i ze stejné doby. Rychlost, s níž se rozběhli misionáři z Irska vypadala úplně jako útok mladíků na starý svět, ba i na církev, která jevila známky stáří. Někteří zemřeli mučednickou smrtí na cornwallském pobřeží, a vedoucí autorita na cornwallské pamětihodnosti mi pověděla, že naprosto nevěří, že by je usmrtili pohané, ale (jak se jaksi veseleji vyjádřil ) „poněkud nedbalí křesťané“.

Nu, kdybychom se měli nořit pod povrch dějin, což zde není předmětem našeho výkladu, řekl bych, že bychom našli pár příležitostí, kdy se stejně tak zdálo, že se křesťanství zevnitř zcela vyprázdnilo pochybami a lhostejností a že tu stará křesťanská skořápka stála zrovna tak, jako tu velmi dlouho stála skořápka pohanská. Rozdíl je ale v tom, že v každém takovém případě byli synové fanatiky pro víru tam, kde otcové na víru nedbali. Zřejmé je to na případu přechodu od renesance k protireformaci. Je to zřejmé na případu přechodu od osmnáctého století k mnoha katolickým probuzením naší doby. Mám ale za to, že by se našlo mnoho dalších příkladů, které by stály za samostatné studie.

Víra není přežitek z dávných dob. Není to stejné, jako kdyby se druidům někde povedlo přežít dva tisíce let. Něco takového by se mohlo stát v Asii nebo starověké Evropě, v oné toleranci či lhostejnosti, v níž mohou mythologie a filosofie žít věčně spokojeně vedle sebe. Víra nepřežívala, v tomto západním světě prudké změny a pořád zanikajících institucí se pořád znovu vracela. Evropa se, v souladu s římskou tradicí, pořád pokoušela o revoluci a obnovu, znovu a znovu budovala universální republiku. A vždycky to začalo tím, že tenhle starý kámen nejprve odmítla, aby ho nakonec učinila kvádrem nárožním, když jej přinesla ze smetiště a stavbu jím završila. Některé kameny Stonehenge stojí, některé spadly a jak kámen spadl, tak i leží. Nebyla tu, co století nebo dvě, žádná druidská revoluce, s mladými druidy věnčenými jmelím tančícími na slunci po salisburské pláni. Stonehenge nebylo přestavováno v každém stavebním stylu od hrubých normanských kruhů po poslední rokokové kudrlinky baroka. Posvátné místo druidů se nemusí bát vandalství obnovy.

Církev na západě však nežila ve světě, kde by věci byly příliš staré na to, aby mohly zemřít, ale v takovém, kde byly vždy dost mladé na to, aby je někdo zabil. Proto to povrchně a navenek vypadalo, že byla častokrát zabita, a někdy se prostě jen opotřebovala, aniž by ji někdo zabíjel. Tím dospíváme k faktu, který považuji za těžko popsatelný, který ale přece považuju za velmi skutečný a docela důležitý. Tak jako je duch stínem člověka a v tom smyslu stínem života, tak nad tímto nekonečným životem v určitých intervalech přecházel jakýsi stín smrti. Přicházel v okamžiku, kdy by církev zanikla, pokud by podléhala zkáze. Sežehl a zničil vše, co zkáze podléhalo. Kdyby se taková přirovnání z říše zvířat v této souvislosti hodila, mohli bychom říct, že had svlékl kůži a plazil se dál, nebo že kočku zachvátily křeče a přišla jen o jeden ze svých devíti set devětadevadesáti životů. Pravdivější by bylo, za pomoci důstojnějšího obrazu, říct že hodiny odbily a nic se nestalo, nebo že zazvonil zvon k popravě, která byla na trvalo odložena.

Jaký smysl měl ten neurčitý, ovšem ohromný neklid, ve dvanáctém století, kdy, jak bylo velmi pěkně řečeno, Julián začal být ve spaní neklidný? Proč se tak podivně brzy, už v šeru za svítání po skončení temného věku, objevila tak hluboká skepse, že pobízela nominalismus proti realismu? Spor realismu proti nominalismu byl totiž sporem realismu proti racionalismu, nebo něčemu ještě ničivějšímu, než my nazýváme racionalismem. Odpověď zní, že právě tak, jako mohl někdo považovat církev jen za součást římské říše, tak mohli později jiní církev považovat toliko za součást temných století středověku. Ta skončila zrovna tak, jako skončila římská říše a kdyby byla církev jen jedním ze stínů noci, musela by odejít s nimi. Byla to jedna z oněch přízračných smrtí, nebo nápodob smrti. Chci říct, kdyby zvítězil nominalismus, bylo by to to samé, jako kdyby zvítězil arianismus, byl by to počátek přiznání, že křesťanství selhalo. Nominalismus je totiž mnohem fundamentálnější skepsí, než pouhý atheismus. Tak zněla otázka, zatímco temný věk střídalo světlo bílého dne, kterému říkáme moderní svět. Jak ale zněla odpověď? Odpovědí byl Akvinský na Aristotelově katedře, který sebral všechno vědění své sféry a desítky tisíc hochů, včetně nejchudších venkovanů a nevolníku, žijících v hadrech a z drobků, aby naslouchali scholastické filosofii.

Jaký byl smysl všeho vystrašeného šepotu, který obíhal západem pod stínem islámu a plnil každou starou romanci nepřípadnými obrazy saracénských rytířů naparujících se v Norsku nebo na Hebridách? Proč byli lidé na samém okraj západu, jako třeba král Jan, pokud si dobře vzpomínám, obviňováni, že jsou tajnými muslimy zrovna tak, jako jsou dnes viněni z tajného atheismu? Proč byl mezi některými úřady tak zuřivý poplach kvůli arabské racionalisté versi Aristotela? Úřady bývají takhle vyplašené zřídka, leda když už je pozdě. Odpovědí je, že stovky lidí byly v nitru přesvědčeny, že islám křesťanství přemůže, že Averroes byl racionalističtější než Anslem, že saracénská kultura byla na vyšší úrovni doopravdy právě tak, jak se jevila povrchně. I tady bychom pravděpodobně našli celou generaci, starší generaci, sloužit pochybami, únavou a depresí. Příchod islámu musel vypadat jako přichod unitarianismu s předstihem tisíce let. Mnohým to muselo připadat jako docela rozumné, pravděpodobné a možné. Pokud ano, pak museli být tím, co se stalo, překvapeni. Stalo se totiž to, že s hromovým zaburácením se tisíce a tisíce mladých lidí vrhly do protiútoku, křížových výprav. Byli to synové svatého Františka, kejklíře Páně, kteří procházeli a vyzpěvovali na všech cestách světa, byla to gotika, která vystřelila vzhůru jako salva šípů, bylo to procitnutí světa. Když dojdeme k válce s albigenskými, dospějeme k trhlině v srdci Evropy a k drtivému nástupu nové filosofie, která s křesťanstvem málem jednou provždy skoncovala. V tomhle případě byla byla nová filosofie velmi nová, byl to pesimismus. I když byl starý jak Asie, pořád se velmi podobal moderním idejím, protože s nimi je to podobné. Byl to návrat gnostiků, ale proč se gnostici vrátili? Protože to byl konec epochy, podobně jako jím byl konec římské říše, a měl to být konec církve. Byl to Shopenhaurer vznášející se nad budoucností, byl to ale také Manicheus povstávající z mrtvých, aby lidé měli smrt a měli ji v hojnosti.

Zřejmější je to na případu renesance, prostě proto, že je nám ta doba mnohem blíž a lidé o ní mnohem víc ví. Odhlížeje od konkrétních sporů, které bych si tak rád ponechal do zvláštní studie, byla to doba mnohem chaotičtější, než by takové polemiky obyčejně nasvědčovaly. Když protestanti označují Latimera za protestantského mučedníka a katolíci odpoví tím, že Campion byl katolickým mučedníkem, zapomíná se přitom často, že mnohé z těch, kteří při podobných pronásledováních zahynuli lze označit jen za mučedníky atheismu, anarchismu nebo dokonce démonismu. Tehdejší svět byl skoro tak divoký jako ten náš a k lidem, kteří se jím potloukali patřili ti, kteří tvrdili, že žádný Bůh není, ti, kteří se za bohy prohlašovali sami i takoví, kteří tvrdili něco, v čem se nikdo nemohl vyznat. Kdybychom se mohli bavit o době, která po renesanci následovala, asi by nás překvapila svými bezostyšnými negacemi. Poznámky připisované Marlowovi byly asi poměrně typické pro mnohé tehdejší intelektuální taverny. Z doby předreformační do doby poreformační procházela Evropa prázdnotou plnou velmi zejících otázek, odpověď byla ale nakonec zase stejná. Byla to jedna z těch chvil, kdy právě tak jako Kristus kráčel po vodě, procházelo se křesťanství vzduchem.

Všechny tyhle případy jsou nám ale vzdálené a daly by se prokázat jen podrobně. Mnohem jasněji můžeme skutečnost vidět na tom, jak pohanství renesenace s křesťanstvím skoncovalo a to pak nevysvětlitelně začalo úplně znovu. Nejjasněji to ale můžeme vidět na případu, který je nám blízko a je plný očividných a podrobných důkazů, totiž případ velkého úpadku náboženství, který začal někdy v době Voltairově. Je to totiž vskutku náš vlastní případ a sami jsme viděli úpadek onoho úpadku. Dvě století po Voltairovi nám neproletí před očima v okamžiku jako čtvrté a páté či dvanácté a třinácté století. V našem vlastním případě můžeme tenhle často se opakující proces sledovat zblízka, sami víme, jak úplně může společnost ztratit své základní náboženství, aniž by zrušila své náboženství oficiální, víme jak se mohou lidé stát agnostiky dávno předtím, než zruší biskupy. A sami víme, že úplně nakonec, když to nám samým připadalo jako úplný konec, se ta neuvěřitelná věc stala znovu. Víra měla více stoupenců mezi mladými, než mezi starými. Když Ibsen mluvil o nové generaci klepající na dveře, jistě nikdy neočekával, že bude klepat na dveře kostela.

Nejméně pětkrát proto, s ariánem, albigenským, s humanistickým skeptikem, po Voltairovi a po Darwinovi, vše nasvědčovalo tomu, že to má křesťanská víra spočítané. V každém z pěti případů se počtáři přepočítali a byli to oni, kdo skončili. To jak úplné to bylo zhroucení a jak podivný obrat následoval můžeme podrobně vidět jen na příkladu, který je nám časově nejblíž.

O oxfordském hnutí a paralelním oživení ve francouzské církvi bylo řečeno tisíc věci, ale jen málokterá nám dala pocítit tu nejprostší skutečnost na nich, že to totiž bylo překvapení. Byla to současně hádanka i překvapení, většině lidí to totiž připomínalo řeku, která obrátila zády k moři a pokoušela se šplhat zpět do hor. V literatuře osmnáctého a devatenáctého století vidíme, že skoro všichni dospěli k tomu, že brali za hotovou věc, že se náboženství bude jako řeka stále rozšiřovat, až dospěje k nekonečnému moři. Někteří předpokládali, že se do něj zřítí v katastrofickém vodopádu, většina předjímala, že se rozlije do širokého ústí rovnosti a uměřenosti. To, že se se proud otočil ale všichni považovali za div právě tak neuvěřitelný jako čarodějnictví. Větišina umírněných lidí si jinak řečeno myslela, že víra, podobně jako svoboda, se pomalu rozprostře do šíře, přičemž někteří pokrokoví lidé měli za to, že bude do široka rozvalena brzy, nemluvě tom, že bude povalena. Celý svět Guizotův a Macaulayvův, svět podnikatelské a věděcké svobody, si byl tím, kam se svět ubírá a kterým směrem míří, nejspíš jist víc, než lidé kdykoliv předtím nebo potom. Mnozí zděšeně, a někteří s pochopením, očekávali jakobínskou revoltu, která pošle pod guillotinu arcibiskupa z Canterbury nebo chartistické bouře, které rozvěsí faráře po lucernách. Když se že arcibiskup začal rozhlížet po své mitře, místo toho, aby byl o hlavu kratší a když místo abychom umenšili respekt, který náleží pastorům zesílila úcta náležející kněžím, vypadalo to, jako by samotnou přírodu chytaly křeče. Samu jejich představu revoluce to převrátilo a samotný jejich svět obrácený vzhůru nohama to obrátilo naruby.

Zkrátka celý svět, který se dosud nemohl shodnout jestli proud běží pomaleji nebo rychleji si najednou všiml, že cosi sice neurčitého ale ohromného míří proti proudu. Fakticky i obrazně je na tom cosi velmi zneklidňujícího a to z jednoho podstatného důvodu. Po proudu může plout ledacos mrtvého, proti proudu se může vydat jen něco živého. Mrtvého psa lze z pádící vody vyzvednout s rychlostí pelášícího psa, ale jen živý pes může plout proti proudu. Papírová lodička může plynout stoupající záplavou se vší arogancí pohádkové lodi, ale pokud pluje pohádková loď proti proudu, pak jsou opravdu u vesel víly. K těm, kdo prostě jen splývali s proudem očividného pokroku a rozšiřování patřilo mnoho sofistů a demagogů, jejichž divoká gesta byla ve skutečnosti právě tak bez života jako míhání psích tlapek ve vířící vodě a nejedna filosofie se podobá papírové loďce, ze které není těžké udělat špičatou čepici. Ale dokonce ani vskutku živoucí a životodárné věci, které se nechaly tím proudem nést tak neprokázaly, že jsou živoucí a životodárné. Byla to tahle jiná síla, která byla nesporně a nepochopitelně naživu, ona tajuplná a nezměrná síla, razící si cestu vzhůru řekou. Lidé měli dojem, že je to pohyb jakéhosi velkého netvora, bylo však nicméně jasné, že to je živoucí netvor, protože většina lidí jej považovala za prehistorickou příšeru. Bylo to nicméně nepřirozené, nápadné a pro některé komické pozdvižení, jako kdyby se najednou z Round Pond v londýnském Hyde parku vynořil velký mořský had—leda bychom považovali za přirozenější, kdyby se takový had schovával v Serpentine. Tenhle prostořeký prvek nesmíme u fantasie přehlížet, protože je jedním z nejjasnějších dokladů toho o jak neočekávaný zvrat šlo. Byla to doba, která si doopravdy myslela, že historickým rituálům patřila stejně směšné vlastnosti, jako prehistorickým zvířatům: mitry a tiary se podobaly rohům či hřebenům prehistorických tvorů a dovolávat se prvotní církve bylo něco jako oblékat se jako pračlověk.

Ten pohyb svět ještě pořád mate, především ale proto, že stále trvá. Už jsem jinde něco řekl o poněkud nahodilé povaze odsudků, které jsou pořád ještě adresovány jak vůči němu, tak vůči jeho mnohem větším důsledkům. Zde stačí říct, že čím víc jej tihle kritici odsuzují, tím méně jej vysvětlují. Já zde chci, když ne nabídnout vysvětlení, tak aspoň ukázat, kudy by se mohlo ubírat. Především však v této souvislosti chci zdůraznit jednu konkrétní věc. Totiž tu, že tohle všechno se už se někdy stalo, a že se to dokonce stalo mnohokrát.

Abychom shrnuli. Nakolik platí, že poslední staletí zažila ředění křesťanské nauky, pak zažila právě jen to, co zažila ta nejvzdálenější staletí. A moderní příklady navíc skončily právě tak, jako skončily středověké a předstředověké příklady. A je už jasné, ba je to den ode dne zřejmější, že to tentokrát neskončí zmizením či umenšením konfese, ale spíše návratem těch jejích částí, které skutečně zmizely. Skončí to tak, jak skončil ariánský kompromis, jak skončily pokusy o kompromis s nominalismem, či dokonce s učením albigenských. Jak u moderního, tak u všech dalších případu, si ovšem musíme uvědomit, že to, co se vrací není v jednom smyslu zjednodušená theologie, ne podle onoho názoru očištěná theologie, je to prostě theologie. Právě tohle nadšení pro theologické bádání, tahle božská věda, jsou příznačné pro doby, kterým nejvíce záleželo na nauce. Starý don s theologickým doktorátem za jménem se mohl stát typickou postavou nezáživného chlapíka, to se ale stalo proto, že jeho samotného začala jeho theologie nudit, ne proto, že by z ní byl nadšený. Bylo to právě proto, že ho zajímala víc latina Plautova než Augustinova a víc řečtina Xenofonova, než řečtina sv. Jana Zlatoústého. Bylo to právě proto, že ho víc zajímala mrtvá, než jednoznačně živá tradice. Bylo to zkrátka proto, že byl typickým příkladem doby, v níž je křesťanská víra slabá. Není to proto, že by lidé nezdravili, kdyby mohli, krásné a skoro divoké vidění doktora božské vědy.

Někteří lidé říkají, že by byli rádi, kdyby křesťanství zůstalo duchovní. Mají tím, velmi doslova, na mysli, že by rádi, aby tu zůstalo jako duch. Ono ale duchem nezůstane. Po tomto procesu očividné smrti nebude následovat přetrvávání stínu, ale vzkříšení těla. Tihle lidé jsou celkem připraveni ronit zbožné a úctyplné slzy nad hrobem Syna člověka, nejsou ovšem vůbec připraveni na to, že by se Syn boží opět procházel mezi jitřními kopci. Tihle lidé a vlastně věru většina lidí, si už docela zvykli na to, že svit svíček starého křesťanství se rozplyne ve světle obyčejného dne. Mnohým z nich se docela upřímně jeví jako vybledlé žluté světlo svíčky ponechané svítit za bílého dne. O to neočekávanější a proto také nepřehlédnutelnější bylo, když najednou sedmiramenný svícen začal čnít k nebesům a vzplanul tak, že že až slunko vybledlo. Ovšem i jiné věky viděly, jak den přemohl světlo svíček a jak pak jejich svit přemohl den. Znovu a znovu, už v minulosti, se lidé postupně spokojovali s ředěným učením. A vždy znovu a znovu se po takovém ředění vracela jakoby silou šarlatového vodopádu, síla původního červeného vína. A my dnes jen zase znovu opakujeme, co mnohokrát dříve říkali naši otcové: „Před dlouhými lety a dávnými staletími naši otcové, či zakladatelé našeho národa, pili, jak se jim zdálo, krev Boží. Dlouhé roky a mnohá staletí uplynula od časů, kdy tak obří odrůda byla i jen legendou věku obrů. Celá staletí již uplynula od temné doby druhého kvašení, kdy se z vína katolictví stal ocet kalvinismu. A už dávno byl i tento hořký nápoj zředěn, vyprán a smyt vodami zapomnění a vlnou světa. Nemyslili jsme, že bychom ještě někdy měli ochutnat i jen tu hořkou chuť upřímnosti a ducha, natožpak bohatší a sladší sílu purpurové vinice našich snů o zlatém věku. Den po dni a z roku na rok jsme umenšovali naše naděje a snižovali naše přesvědčení, víc a víc jsme zvykali na to, že vidíme ony sudy a vinice přemožené záplavami vody a sledovat, jak se poslední zbytky chuti a náznaku stop po onom zvláštním prvku vytrácí jako fialová skvrna v moři šedi. Zvykli jsme si na pořád pokračující ředění, rozpouštění a vymývání. Ale „tys ponechal dobré víno až do této chvíle.“

Tohle je poslední dějství a je nejpodivnější ze všech. Víra nejen, že často umírala, ona často zemřela stářím. Nejenže byla častokrát zabita, ona mnohdy zemřela přirozenou smrtí v tom smyslu, že dospěla k přirozenému a nutnému konci. Je očividné, že přežila nejbrutálnější a nejvšeobecnější pronásledování od úderu Diokleciánova hněvu po úder francouzské revoluce. S podivnější, ba divnější vytrvalostí přežila nejen válku, ale i mír. Nejenže často umírala, ona často upadala, a mnohokrát se rozpadala, přežila své vlastní slabosti, ba své vlastní kapitulace. Nemusíme opakovat, co je zjevně krásného na konci Kristově v tom, jak snoubí mládí a smrt. Tohle ale spíš vypadá, jako by Kristus žil až do nejdelšího možného věku, stal se stoletým bělovlasým učencem a zemřel přirozenou sešlostí a pak zase omlazený vstal za zvuku polnic a otevírání nebes. Zcela správně bylo řečeno, že lidské křesťanství se svými opakujícími se slabostmi, bylo někdy až příliš sezdáno s mocnostmi tohoto světa, pokud ovšem bylo sezdáno, pak velmi často ovdovělo. Je až podivně věčným vdovcem. Nepřítel křesťanství mohl v jednu dobu tvrdit, že bylo jedním z aspektů moci césarů, a dnes to zní skoro stejně divně, jako kdyby je spojoval s mocí faraonů. Nepřítel mohl tvrdit, že bylo oficiálním vyznáním feudalismu, dnes to zní asi tak přesvědčivě, jako kdyby říkal, že bylo odsouzeno k zániku s koncem starověkých římských vil. Všechny ty věci skutečně prošly svou cestou až k normálnímu konci a zdálo se, že náboženství se nemůže vést nijak jinak. A ono skončilo a začalo znovu.

„Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ Starověká civilisace, to byl celý svět: lidé si nedokázali přestavit jeho konec o nic víc, než konec denního světla. Nedokázali si vymyslet jiný řád, leda by byl v jiném světě. Civilisace světa pominula a ona slova nepominula. Za dlouhé noci temného věku byl feudalismus čímsi tak důvěrně známým, že si žádný člověk nedokázal představit, že by neměl pána: a náboženství bylo do té sítě vetkáno natolik, že si nikdo nemyslel, že lze jedno a druhé roztrhnout. Feudalismus sám byl donošen a dotrhán, až z něj zbyly jen hadry a v lidovém životě pravého středověku uhnil ,a první nejčerstvější silou oné nové svobody bylo staré náboženství. Feudalismus pominul, ona slova nepominula. Celý středověký řád, v mnoha ohledech tak úplný a téměř vesmírný domov pro člověka se postupně nakonec také opotřeboval a tehdy se přinejmenším myslelo, že tentokrát slova zemřou. Vydala se přes zářivou propast renesance a za padesát let užívala všechna svá světla a učenost pro nové náboženské fundace, novou apologetiku a nové světce. Očekávalo se, že konečně zvadnou a zhynou pod studeným světlem věku rozumu, mělo se za to, že s konečnou platností zmizí v propasti věku revolučního. Věda je vysvětlovala, až je zamluvila, ale ta slova tu zůstala. Historie je vyhrabala v minulosti a ona se najednou objevila v budoucnosti. Dnes opět stojí v naší cestě a zatímco se díváme, rostou. Pokud si naše sociální vztahy a záznamy zachovají svou kontinuitu, pokud se lidé doopravdy naučí použít rozum na hromadící se fakta tak drtivého příběhu, pak by se zdálo, že dříve nebo později se dokonce i jejich nepřátelé ze svých neustálých a nekonečných zklamání poučí, že nemají hledat něco tak prostého jako smrt těch slov. Mohou s nimi dál bojovat, ale bude to, jako by vedli válku s přírodou, s krajinou, s oblohou. „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ Budou čekat na klopýtnutí, budou čekat na chybu, nebudou už dál čekat na konec. Bezděky, dokonce nevědomě budou svým tichým očekáváním naplňovat relativní pojmy onoho ohromujícího proroctví. Zapomenou čekat na pouhé vyhasnutí toho, co bylo tolikrát marně zhášeno a instinktivně se naučí dřív vyhlížet přílet komety nebo umrznutí hvězdy.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s