Závěr a dodatky

Závěr: Shrnutí této knihy

Dovolil jsem si jednou či dvakrát vypůjčit výtečné označení nárys či přehled dějin, i když tato studie zvláštní pravdy a zvláštního omylu si přirozeně nemůže nárokovat žádné srovnávání s bohatou a mnohostrannou encyklopedií dějin, pro niž bylo to jméno zvoleno. Přesto má tento odkaz svůj smysl a také smysl v němž se jedno s druhým dotýká a dokonce protíná. Příběh světa, tak jak jej vypověděl pan Wells totiž jinak než v nárysu kritisovat nejde. A kupodivu se mi zdá, že právě jen v nárysu je chybný. Jako nahromadění historie je hodný obdivu, je úžasný jako skladiště či podkladnice dějin, je to fascinující pojednání dějin, je to nanejvýš přitažlivé zdůraznění dějin, ale coby nárys je docela mylný. To co mi na něm přijde hodně špatné je to, jak je narýsován, ten druh náčrtu, který může být vlastně jen jednou jedinou čárou, podobnou té, která působí veškerý rozdíl mezi karikaturami profilu pana Winstona Churchilla a Sira Alfreda Monda. Mám na mysli, řečeno prostou a domáckou řečí, věci které trčí, věci které se starají o jednoduchost siluety. Myslím si, že jde o špatné proporce, proporce mezi tím, co je jisté a co jisté není, mezi tím, co hrálo větší roli a tím, co hrálo menší roli, mezi tím, co je řádné a co je mimořádné, mezi tím, co skutečně odpovídá průměru a co je mimořádné.

Neříkám to jako drobnou kritiku velkého spisovatele, ani k tomu nemám důvod, jelikož mám dojem, že ve svém mnohem menším úkolu jsem selhal velmi podobně. Velmi pochybuji, že se mi podařilo čtenáři vysvětlit hlavní věc, kterou jsem měl na mysli ohledně proporcí historie a proč jsem se některým věcem věnoval mnohem víc než jiným. Pochybuji o tom, že se podařilo naplnit plán předložený v první kapitole. Proto přikládám tyto řádky jako jakési shrnutí v závěrečné kapitole. Mám za to, že věci, na nichž jsem trval, jsou pro přehled dějin podstatnější než věci, které jsem jim podřídil nebo se jim nevěnoval. Nemyslím si, že by byla minulost nejpravdivěji vyobrazena jako něco, v čem se lidstvo jen vytrácí v přírodě, nebo kde se civilisace prostě rozplývá v barbarství, nebo kde náboženství mizí v mythologii, nebo kde naše náboženství vyprchává a zbývá z něj náboženství světa. Nevěřím zkrátka, že nejlepší způsob jak načrtnout nárys dějin je vymazat čáry. Jsem přesvědčen, že ze dvou možností je pravdě mnohem bližší ta, když příběh vypovíte velmi prostě, jako primitivní mýtus o člověku, který stvořil slunce a hvězdy nebo o bohu, který vstoupil do těla posvátné opice. Proto vše předchozí shrnu v tom, co považuji za realisticky a rozumně vyvážené tvrzení, v stručném příběhu lidstva.

Na zemi osvětlované blízkou hvězdou, jejíž záře je bílým denním světlem je mnoho různých nehybných věcí a pohyblivých tvorů. Mezi nimi se hýbe plémě, jež je ve vztahu k druhým plemenem bohů. To nijak neumenšuje, ba naopak zdůrazňuje skutečnost, že se dokáže chovat jako plemeno démonů. Její odlišnost není iluzí jedince, jako kdyby se nějaký pták natřásal ve svém peří, ale je to něco hmatatelného a mnohostranného. Dokazuje to už ony spekulace, které vedly k jejímu popírání. Je pravda, že lidé, bozi tohoto nižšího světa, s ním jsou různými vazbami propojeni, to je ale jiný aspekt téže pravdy. To, že rostou jako tráva a chodí jako zvířata je druhotná nutnost, která jen vyostřuje primární odlišnost. Podobně bychom mohli říkat kouzelník musí mít koneckonců lidský vzhled, nebo že ani víly nemohou tančit bez nohou. Poslední dobou je v oblibě soustředit mysl zcela právě na tyto mírné a podřadné podobnosti a na to hlavní zcela zapomenout. Stalo se zvykem zdůrazňovat, že se člověk podobá jiným tvorům. Ano, a jen on sám si té podobnosti dokáže všimnout. Ryba nebude hledat v ptačím hejnu na obloze tvary rybí kosti, ani si slon a sova nebudou porovnávat kostry. Dokonce i ve smyslu, v němž je člověk zajedno s vesmírem, je to universalita zcela osamělá. Už jen vědomí, že je se všemi věci spjatý stačí k tomu, aby ho od nich odtrhlo.

Tím, jak se tento polobůh či démon viditelného světa rozhlíží kolem sebe v jedinečném světlem, tak osamělém, jako je doslovný plamen, který jen on mohl rozžehnout, činí tento svět viditelným. Vidí kolem sebe svět určitého druhu či stylu. Zdá se, že se řídí jistými pravidly, nebo aspoň podle jistých opakování. Vidí zelenou architekturu, která se staví sama a bez viditelných rukou, ale staví se do velmi přesných tvarů či vzorců, jako by je již neviditelný prst vykreslil do vzduchu. Není to růst nebo šmátrání slepého života. Každý míří k nějakému cíli, k slavnému a zářivému cíli, dokonce i každá sedmikráska nebo pampeliška, které vidíme na každém obyčejném poli. Už v samotném tvaru rostlin je něco víc, než jen růst zeleně, patří k nim završení květu. Je to svět korun. Ať už je tenhle dojem ilusí nebo ne, měl na toto plémě myslitelů a pánů hmotného světa tak hluboký vliv, že obrovskou většinu pohnul, aby dospěla k jistému názoru na svět. Došli k závěru, ať už měli pravdu nebo ne, že svět měl svůj plán, zrovna tak jako to vypadalo, že nějaký plán měl strom, že měl nějaký cíl a korunu podobnou květu. Ovšem pokud a dokud ono plémě myslitelů dovedlo myslit, bylo mu zřejmé, že když připustí tuto ideu plánu, přijde s ní ještě jedna myšlenka, ještě víc vzrušující, ba hrozivá. Byl tu ještě někdo jiný, jakási podivná a neviditelná bytost, která tyto věci vymyslela, pokud byly tedy vymyšleny. Byl tu někdo cizí, kdo byl též přítelem, tajemný dobrodinec, který byl dříve než oni a připravil tyto lesy a kopce a připravil je na jejich příchod a rozžehl pro ně svítání tak jako služebnictvo zapálí oheň. Nu a tak se oné ideji mysli, jež dává smysl vesmíru dostávalo v lidské mysli dalších a dalších potvrzení z rozjímání i zkušeností, jež byly mnohem subtilnější a bádavější, než jakýkoliv jiný spor o vnějším plánu světa. Já tu ale chci ten příběh vypovědět pokud možno co nejjednodušeji, ba nejkonkrétněji. Zde stačí říci, že většina lidí, včetně těch nejmoudřejších, dospěla k závěru, že svět má takový konečný cíl a proto že má též prvotní příčinu. Když ovšem přišlo na to, jak si s touto ideou poradit a naložit s ní, většina lidí se od těch nejmoudřejších v jistém smyslu oddělila. Tak vznikly dva způsoby, jak s touto ideou zacházet, které společně dávají dohromady většinu světových náboženství. Jak většina, tak menšina mají tento silný dojem druhého smyslu ve věcech, jakéhosi podivného mistra znalého tajemství světa. Ovšem většina, ten zástup, dav či lůza, měl přirozeně sklon k němu přistupovat jako by to byl jakýsi drb či fáma. A jak už to u drbů a fám bývá, obsahoval mnoho pravdy a lží. Svět si začal vykládat povídačky o neznámé bytosti nebo o jejích synech, služebnících, či poslech. Některé z nich se v pravém smyslu daly označit za babské tlachy, protože se prohlašovaly toliko za velmi vzdálené vzpomínky na jitro světa, to byly mýty o děťátku měsíci a nedopečených horách. Další by bylo přesnější označit za tulácké vyprávěnky, protože to byly sice zajímavé, leč soudobé příběhy přinesené z jistých pomezí zkušenosti, jako byla třeba zázračná uzdravení, nebo ty, které přinášely šepot o tom, co se stalo s mrtvými. Je mezi nimi asi mnoho pravdivých příběhů a je dost takových, které jsou nejspíš dostatečně pravdivé na to,aby člověku se skutečně zdravým rozumem stačily k tomu, aby si byl více či méně vědom, že kosmickou oponou skutečně je cosi úžasného. V jistém smyslu se to ale vše drží zdání, i kdyby se těm zdáním mělo říkat zjevení. Je to něco co se objeví—a zmizí. Tihle bohové jsou přinejlepším duchové, tedy jsou to jen letmé postřehy. Pro většinu z nás to jsou jen klípky o tom, co kde kdo zahlídl. Fám a pověstí je svět navíc plný a většina z nich jsou téměř ze zásady romance. Velká většina příběhů o bozích a duších a neviditelném králi se vypráví, když ne pro samotný příběh, pak kvůli tématu. Jsou dokladem o věčném zájmu o téma, nic jiného nedokazují, ani dokazovat nemají. Je to mythologie či poesie, která se nenechá svázat do knihy, ani nijak jinak.

Menšina, učenci a myslitelé, se stáhla stranou a pustila se do stejně příbuzného řemesla. Rýsovali plány světa, světa o kterém všichni věřili, že má plán. Snažili se plán namalovat se vší vážností a v odpovídajícím měřítku. Obraceli svou mysl přímo k té mysli, která tajuplný svět stvořila, rozvažovali o tom, jaká asi ta mysl může být a jaký by mohl být její poslední cíl. Někteří si tu mysl představovali mnohem neosobnější, než bylo obecné mínění většiny lidstva, někteří ji zjednodušili tak, až z ní skoro nic nezbylo a několik málo, velmi málo, vůbec pochybovalo, že něco takového existovalo. Jeden či dva morbidněji smýšlející si představovali, že je možná zlá a že je to nepřítel a jen jeden či dva degenerovanější v druhé skupině se místo uctívání bohů klaněli démonům. Většina z těchto theoretiků byli ovšem theisté a nejenže viděli v přírodě morální plán, ale obyčejně překládali i morální plán pro lidstvo. Většina z nich byli dobří lidé, kteří dělali dobrou práci a byli různými způsoby vzpomínáni a uctíváni. Sepisovali spis a ty se stávaly více či méně svatými písmy. Byli zákonodárci a jejich tradice se stala nejen legální, ale i ceremoniální. Můžeme říct, že se jimn dostávalo božských poct v tom smyslu, v němž se božských poct v některých zemích často dostává králům a velkým vojevůdcům. Prostě všude tam, kde se mohl zapojit další populární duch, duch legendy a drbů, obklopil je mystičtější atmosférou mýtu. Lidoví poesie dělala z učenců světce. To ale bylo všechno, co s nimi udělala. Zůstávali sami sebou, lidé nikdy doopravdy nezapomněli, že byli lidmi, ze kterých se stali bozi v tom smyslu, že se z nich stali héroové. Božský Platon, podobně jako božský césar byl titul, nikoliv dogma. V Asii, kde byla atmosféra mythologičtější člověka víc připodobnili mýtu, ale člověkem zůstal. Zůstal člověkem určité sociální třídy nebo skupiny lidí, které se dostávalo velké úcty od lidstva a zasloužila si ji. Je to řád či škola filosofů, lidí, kteří se vážně se vší vážností hledali řád přes veškerý očividný chaos vidění života. Namísto toho aby žili z imaginativních zvěstí, odlehlých tradicích a okrajů výjimečných zkušeností o mysli a smyslu za světem se v jistém smyslu pokoušeli apriorně projektovat prvotní záměr oné mylsi. Pokusili se dát na papír možný plán světa, skoro jako by svět ještě nebyl stvořen.

Přímo vprostřed toho všeho stojí jedna ohromná výjimka. Vůbec ničemu se nepodobá. Je tak definitivní jako polnice posledního soudu, i když je to současně dobrá zpráva, nebo zpráva, která vypadá, že je až moc dobrá na to, aby mohla být pravdivá. Není to nic menšího, než hlasité potvrzení, že tento tajemný tvůrce světa osobně svět navštívil. Prohlašuje, že skutečně a dokonce nedávno, či alespoň zrovna vprostřed historických doby, vstoupila do světa původní, prvotní neviditelná bytost, o níž theoretici skládali theorie a mythologové předávali mýty, Člověk, který stvořil svět. Jistě, všichni nejlepší myslitelé, i všechny nejkrásnější legendy, vždy naznačovali, že taková vyšší osobnost za všemi věcmi existuje. Tohle však žádný z nich nikdy neznačil. Je prostě lež tvrdit, že by jiní učenci a héroové tvrdili, že oni jsou tím tajemným pánem a tvůrcem, o němž svět snil a o kterého se přel. Žádný z nich se nikdy nic takového netvrdil. Žádná z jejich sekt či škol nikdy netvrdila, že by někdo z nich něco takového tvrdil. Jakýkoliv z náboženských proroků tvrdil nanejvýš, že byl pravým služebníkem takové bytosti. Kterýkoliv visionář řekl nanejvýš to, že lidé mohou letmo zahlédnout slávu oné duchové bytosti, nebo mnohem častěji nižších duchových bytostí. Kterýkoliv z primitivních mýtů naznačoval nanejvýš tolik, že Stvořitel byl přítomný Stovření. Ovšem to, že by byl přítomen scénám poněkud podobným Horatiovým večerním setkáním a mluvil výběrčími daní a vládními představiteli v běžném denním životě římské říše a že by byl tento fakt pevně potvrzován celou tou velkou civilisací déle než tisíc let—to je cosi naprosto nepodobného čemukoliv jinému na světě. Je to to nejvíce šokující prohlášení, které kdy člověk pronesl od doby, kdy namísto toho, aby štěkal jako pes pronesl první srozumitelné slovo. Jedinečná povaha tohoto tvrzení se může stát jak argumentem v jeho prospěch, tak proti němu. Bylo by snadné se na ně soustředit jako na případ osamoceného šílenství, ale z celého srovnávacího náboženství dělá prach a nesmysl.

Vpadlo do světa s prudkostí a rozruchem, jaký působí běžící posel zvěstující apokalyptické znamení a když řekneme, že pořád ještě běží nebude to žádný nepřípadný výmysl. Svět, jeho moudré filosofy a pohanské básníky plné nápadů na kněžích a lidu katolické církve nejvíce mate to, že se pořád chovají jako poslové. Posel nesní o tom, jaká bude jeho zpráva, ani se nepře o to, jaká by mohla být, předává ji takovou já je. Není to theorie ani výmysl, ale fakt. Pro tento záměrně základní přehled či nárys není k věci dokazovat, že je to fakt, stačí poukázat na to, že poslové s ním nakládají tak, jako lidé s fakty. Vše co je na katolické tradici odsuzováno, autorita dogmatismus a odmítnutí odvolat a upravit, jsou toliko lidskými vlastnostmi člověka, který nese poselství, jež se vztahuje k faktu. Velmi rád bych se v tomto jednoduchém shrnutí vyhnul všem spory budícím složitostem, které by opět zastřely prosté linie tohoto podivného příběhu, který jsem již, slovy příliš slabými, označil za nejpodivnější příběh na světě. Chci tu jen načrtnout jeho hlavní linie a zejména ukázat, kde je opravdu zapotřebí udělat tlustou čáru. Světové náboženství není, ve správných proporcích, rozdleno do do jemných odstínů mysticismu nebo víceméně racionálních forem mythologie. Dělí je linie mezi lidmi, kteří nesou poselství a těmi, kdo je ještě neslyšeli, nebo mu ještě nedokáží uvěřit.

Když ale pojmy onoho zvláštního vyprávění přeložíme zpět do konkrétnější a složitější terminologie, zjistíme, že jsou pokryty jmény a vzpomínkami, které jsou už svou důvěrností falešné. Když kupříkladu řekneme, že nějakou zemi obývá tolik muslimů, máme tím ve skutečnosti na mysli, že obsahuje tolik monotheistů, čímž chceme říct, že obsahuje tolik lidí, lidí se starým průměrným lidským předpokladem, že totiž neviditelný vládce zůstává neviditelný. Zastávají jej spolu s obyčeji jisté kultury a pod prostšími zákony jistého zákonodárce, jednali by ovšem stejně, kdyby byl jejich zákonodárcem Lycurgus nebo Solón. Dosvědčují cosi, co je nutně ušlechtilá pravda, nikdy ale ne pravda nová. Jejich vyznání není nová barva, je to neutrální a normální odstín, který je pozadím mnohabarevného života člověka. Na rozdíl od Tří králů nenašel Mohamed novou hvězdu, ale svým konkrétním oknem zahlédl velké šedé pole dávného slunečního svitu. Když tedy řekneme, že v nějaké zemi žije tolik konfuciánů nebo buddhistů, chceme tím říct, že v ní žije tolik pohanů jejichž proroci jim dali jinou a poněkud matnější verzi neviditelné moci a tím ji udělali nejen neviditelnou, ale téměř neosobní. Když říkáme, že i oni mají chrámy a modly a kněze a periodické svátky, říkáme tím tolik, že pohané tohoto druhu jsou sdostatek lidskými bytostmi k tomu, aby připouštěli lidový prvek pompy, obrazů, slavností a pohádek. Máme na mysli jen tolik, že pohané mají víc rozumu než puritáni. Ovšem to, čím mají být bohové, ani to, co jsou kněží pověřeni hlásat není žádné senzační tajemství jako je to, které mají hlásat oni rozběhnutí poslové evangelia. Nikdo vyjma těchto poslů žádné evangelium nemá, nemá žádnou dobrou zprávu, a to z toho prostého důvodu, že nikdo nemá nic nového, ani žádné zprávy.

Čím déle tito běžci běží, tím větší hybnou sílu nabírají. Celé věky později mluví, jako by se cosi přihodilo právě teď. Neztratili rychlost a energii poslů, a jen sotva ztratili jakoby vyjevené oči svědka. V katolické církvi, jež je jednotkou onoho poselství stále najdeme ony střemhlavé činy svatosti, které vypovídají o čemsi prudkém a novém, je to sebeobětování, které šokuje jako sebevražda. Sebevražda to ale není, není to nic pesimistického, je to pořád stejný optimismus jaký měl sv. František k ptákům a květinám. V duchu je novější než nejnovější myšlenkové školy a téměř jistě stojí těsně před novými triumfy. Tito lidé totiž slouží matce, která jako by rostla do krásy s každou další generací, která povstává, aby ji nazývala požehnanou. Někdy se nám může zdát, nebo si můžeme představovat, že zatímco svět stárne, církev mládne. To je totiž posledním důkazem zázraku, že se něco tak nadpřirozeného mohlo stát natolik přirozeným. Myslím tím, že to, co musí zvenčí vypadat tak jedinečně, vyhlíží zevnitř toliko universálně. Neminimalisoval jsem škálu zázraku tak, jak by to považovali za moudré někteří z našich divočejších theologů. Raději jsem se záměrně soustředil na onu neuvěřitelnou přetržku, kdy padla rána, jež přerazila samu páteř dějin. Mám velké pochopení a sympatie pro monotheisty, muslimy či Židy, kterým se to jeví jako rouhání, rouhání, jež mohlo otřást světem. Jenže ono světem neotřáslo, ono ho upevnilo. Čím víc se tím faktem budeme zabývat, tím hmatatelnější či aspoň pevnější, a současně podivnější nám přijde. Myslím, že je projevem čiré spravedlnosti vůči nevěřícím, pokud budu trvat na smělosti aktu víry, který se od nich žádá. Ochotně a vřele souhlasím, že je to, samo o sobě, tvrzení či nárok, u kterého můžeme docela čekat, že se z něj protočí mozek i věřícímu, když si uvědomí svou vlastní víru. Jenže mozek věřícího se v hlavě neprotáčí, motá se ten nevěřícího. Můžeme je vidět zamotané na všech stranách a v každé etické či psychologické výstřednosti, v pesimismu a popření života, v pragmatismu a popření logiky, v tom jak svá znamení hledá v nočních můrách a své kánony v rozporech, ječící hrůzou, když z dálky zahlédne věci mimo dobro a zlo, nebo šeptající o podivných hvězdách, kde dvě a dvě je pět. Mezi tím vším ona osamělá věc, která na první pohled vypadala tak provokativně a skandálně v nárysu zůstává ve své podstatě pevná a rozumná. Umírňuje všechny ty šílence a rozum zachraňuje před pragmatiky přesně tak, jak zachránila smích před puritány. Opakuji, že jsem záměrně zdůraznil její vnitřně vzdornou a dogmatickou povahu. Tajemství spočívá v tom, jak cokoliv tak překvapivého mohlo zůstat vzdorné a dogmatické a přitom se stát něčím naprosto normálním a přirozeným. Otevřeně jsem přiznal, že pokud o sobě někdo říká, že je Bůh, tak pokud takový případ vezmeme jen jako takový, můžeme takového člověka zařadit do stejné třídy, do níž patří člověk, který o sobě bude tvrdit, že je sklo. Jenže člověk, který o sobě tvrdí, že je sklo není sklenář, který by zasklíval okna pro celý svět. Nezůstává po celé následující věky stejně zářivou a křišťálovou postavou, v jejímž světle je vše jasné a průzračné.

Jenže tenhle šílenec zůstal příčetný. Toto šílenství zůstalo příčetné, když zešílelo všechno ostatní. Blázinec byl domem, kam v se každé době lidé pořád znovu vraceli jako domů. Hádankou, která přetrvává zůstává, že cosi tak prudkého a abnormálního je dosud shledáváno čímsi obyvatelným a lákavým. Nedbám na to, že to skeptik označuje za báchorku, nechápu jak se takhle šikmá věž mohla udržet tak dlouho bez základů. Ještě méně rozumím tomu, jak se mohla stát, domovem člověka, jímž se skutečně stala. Kdyby se jen objevila a zase zmizela, asi by ji bylo možné vysvětlit nebo na ni vzpomínat jako na poslední výskok zuřivé iluse, poslední mýtu poslední nálady v níž mysl narazila na nebe a rozsypala se. Jenže ona se nerozsypala. Je to jediná mysl, která drží pohromadě v rozpadlém a zhrouceném světě. Kdyby to byl omyl, je to omyl, který by podle všeho neměl vydržet ani den. Kdyby to byla jen extáze, pak by podle všeho neměla vydržet ani celou hodinu. Trvá už skoro dva tisíce let a svět uvnitř ní byl jasnější, vyrovnanější, rozumnější v nadějích, zdravější v instinktech, zábavnější a veselejší tváří v tvář osudu a smrti, než celý svět venku. Duše křesťanstva totiž pocházela od neuvěřitelného Krista, a duší křesťanstva byl zdravý rozum. Třebaže jsme si netroufali pohlédnout do Jeho tváře, můžeme hledět na Jeho ovoce, a podle ovoce Ho poznáme. Tyto plody jsou hmatatelné a plodnost mnohem víc než metafora a nikde v tomto smutném světě nejsou kluci šťastnější na jabloni, a nikdy jindy lidé nezpívají v rovnějším sboru, když šlapou víno, než pod oním strnulým bleskem tohoto okamžiku a netolerantního osvícení, pod bleskem, jež se stal stejně věčným jako světlo.

Dodatek I. O prehistorickém člověku

Když po sobě tyto stránky znovu čtu mám dojem, že jsme se na mnoha místech a mnoha slovy pokoušel říct cosi, co se bylo možné říct jedním slovem. Tato studie v jistém smyslu měla být povrchní. Chci říct, že nebyla zamýšlena jako bádání nad něčím, o čem je třeba bádat. Je to spíš připomínka věcí, které jsou zahlédnuty tak rychle, že jsou skoro stejně rychle zapomenuty. Plyne z ní poučení, že v jistém ohledu je to první co nás napadne to nejlepší, že tak blesk může osvětlit krajinu, na níž se Eifellova věž nebo Matternhorn vyjímají v tu chvíli tak, jak už je nikdy v běžném denním světle neuvidíme. Knihu jsem uzavřel obrazem věčného blesku. Ve zcela jiném smyslu, žel, trval tento blesk až příliš dlouho. Tato metoda ale měla i jisté praktické nevýhody, o nichž je myslím vhodné přičinit tyto dvě poznámky. Může to vypadat, že zjednodušuje příliš a přehlíží s čiré přehlížovosti. Ten dojem mám zejména z části o prehistorických malbách, která se nevěnuje všemu tomu, čemu se učení lidé mohou z prehistorickým maleb poučit, ale jedné jediné věci, již se může dozvědět kdokoliv čistě z toho, že tu vůbec nějaké prehistorické malby jsou. Uvědomuji si, že pokus vyjádřit to v pojmech nevinnosti mohlo přehnat dokonce i moji vlastní neznalost. Aniž bych se pokoušel o jakýkoliv vědecký výzkum nebo měl nějaké vědecké informace, přece by bylo politováníhodné, kdyby to vypadalo, že jsem v oné pasáži nevěděl nic víc, než bylo potřeba o stavech, do nichž bylo prehistorické lidstvo rozděleno. Jsem si samozřejmě vědom, že je to velmi složitě vrstvený příběh a že před kromaňonci či jakýmikoliv lidmi spojovanými s malbami bylo velmi mnoho takový stadií. Nejnovější studie o neandrtálcích a dalších plemenech vlastně spíše opakují to nejvýznamnější poučení, které si tu lze vzít. V těchto stránkách podchycená představa, že ve vývoji náboženství musí být cosi nutně pomalého nebo zpožděného vskutku získá jen málo z těchto novějších odhaleních o předcích kreslíře sobů. Vypadá to tak, že učenci soudí, že bez ohledu na to, zda malby sobů byly náboženské nebo ne, lidé žijící ještě před nimi už náboženští byli a své mrtvé pohřbívali s význačnými známkami tajemství a naděje. To nás očividně vede zpět ke stejnému argumentu, ke kterému se nepřiblížíme jakýmkoliv proměřovámím lebky dřívějšího člověka. Porovnání lidské a opičí lebky nám tu bude máloco platné, pokud se opravdu opici nikdy v hlavě neobjevil nápad pochovat jinou opici a do hrobu jí vložit oříšky, aby jí pomohly na cestě do nebeského opičího domova. Když už mluvíme o lebkách, vím i příběhu kromaňonské lebky, která byla mnohem větší a hezčí než moderní lebka. Je to velice legrační příběh, protože jistý význačný evolucionista procitl k poněkud pozdní opatrnosti a varoval před tím, aby se z onoho nálezu cokoliv dovozovalo. Povinností jedné osamělé lebky je dokázat, že naši otcové byli proti nám zaostalí. O jakákoliv osamělé lebce, která by se tvářila, že dokazuje jejich nadřazenost se bude soudit, že trpěla vodnatelností hlavy.

Dodatek II.: O autoritě a přesnosti

Mám dojem, že jsem v této knize, která byla koncipována jako populární kritika jistých populárních omylů, ba někdy i velmi vulgárních bludů, jsem někdy mohl působit jako bych opovrhoval vážnou vědeckou prací nebo se jí vysmíval. To je ovšem pravý opak mého záměru. Nepřu se s vědcem který vysvětluje slona, ale se sofistou, který toho namluví tolik, až se v tom ten slon ztratí. A o to sofistovi vlastně jde, protože stejně jako ve starém Řecku prostě vždycky přehání. Dovolává se nevědomých, zejména tehdy, když se dovolává učenců. Já jsem svou kritiku ale nikdy nezamýšlel jako impertinenci vůči skutečným učencům. Vůči badatelům máme všichni nekonečný dluh, zejména vůči badatelům naší doby, lidem soustředným výhradně na své téma. Přiznávám, že sám si od nich beru je tuhle to a támhle ono. Svoji abstraktní argumentaci jsem nezatížil citacemi a odkazy, které působí jen to, že člověk vypadá učenější, než ve skutečnosti je. Zjišťuji ale, že v některých případech je můj styl vágních odkazů spíše zavádějící, pokud jde o to, jsem opravdu na mysli. Špatně je formulována pasáž o Chaucerovi a dětském mučedníkovi, měl jsem tam na mysli jen to, že anglický básník měl nejspíš na mysli anglického světce, jehož příběhu dává jakýsi cizí vzhled. Právě tak v kapitole o mythologii následují po sobě dvě tvrzení způsobem, který jako by naznačoval, že druhý příběh o monotheismu se týká Jižních moří. Mohu vysvětlil, že Atahocan nepatří k Australasijcům, ale k americkým divochům. V kapitole nazvané „Starobylost civilisace“, kterou považuji za nanejvýš neuspokojivou jsem možná podal své vlastní dojmy o smyslu vývoje egyptské monarchie příliš tak, jako by byly identické s fakty na nichž byly založeny a které jsou předloženy například v dílech profesora J. L. Myrese. Ten zmatek ovšem nebyl záměrný a ještě méně jsem zamýšlel ve zbytku kapitoly naznačovat, že antropologické spekulace o rasách jsou méně hodnotné než nepochybně jsou. Moje kritika byla výlučně relativní. Mohl bych říct, že pyramidy jsou zřejmější než stopy v poušti, aniž bych tím popíral, že lidé moudřejší než já mohou nějaké stopy najít tam, kde já vidím jen neporušenou poušť.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s