II. Romantika mechanisace

Opakovaně jsem čtenáře žádal, aby měl na paměti, že se můj obecný pohled na naši potenciální budoucnost dělí na dvě části. Za prvé je tu politika obracení nebo i jen odporu proti moderní tendenci k monopolu a koncentraci kapitálu. Poznamenejme, že politika je to proto, že je to směr, pokud se jím v jakékoliv míře vydáme. Je věru pravda, že v jednom smyslu ten, kdo není s námi je proti nám, protože pokud nenarazí ona tendence na odpor, zvítězí. V jiném smyslu je ale s námi kdokoliv jí v jakémkoliv smyslu vzdoruje, i tehdy, pokud by v jejím obracení nezašel tak daleko jako my. Tím, že se vůbec pokouší zvrátit koncentraci nám pomáhá dělat něco, co dosud nikdo nedělal. Sám se postaví proti trendu doby, přinejmenším poslední doby. A stejným směrem jako my a ne současným a opačným směrem může pracovat i člověk se stávající a možná protikladnou mechanisací. I pokud budeme zůstávat průmysloví, můžeme se přičiňovat o průmyslové rozdělování a ustupovat od průmyslového monopolu. I když bydlíme v městských domech, mohou to být domy, které vlastníme. I když jsme národem kramářů, můžeme se snažit, aby ty krámy byly naše vlastní. I když jsem dílnou světa, můžeme se snažit, abychom pracovali našimi vlastními nástroji. I když je naše město celé polepené reklamami, může být polepeno rozmanitými reklamami. Pokud je známkou celé naší společnosti ochranná obchodní známka, nemusí to být jedna jediná známka. Existuje zkrátka naprosto udržitelná a praktikovatelná politika vzdoru proti podnikatelskému monopolu dokonce i v podnikatelském státu. A tvrdím, že nás v tom mám podpořit velmi mnoho lidí, kteří třeba nesouhlasí s naším konečným ideálem státu, který podnikatelský nebude—nebo spíš nebude podnikatelský zcela. Nemůžeme Anglii vyzvat jako stát rolníků, tak jak je rolnickým státem třeba Francie nebo Srbsko. Můžeme ale vyzvat Anglii, která bývala národem kramářů, aby ze sebe nenechala udělat jeden velký yankeejský obchodní dům.

Proto jsem zde na začátku své rozpravy o mechanisaci poukázal, že za prvé jsme vposledku svobodni stroje zničit a za druhé, že je v bezprostředním smyslu možné rozdělit jejich vlastnictví. A sám bych řekl ,že dokonce i ve zdravém státě může být nějaké vlastnictví mechanizace k rozdělení. Když jsme ale dospěli k tomuto širšímu testu, musíme povědět něco o definici strojů, ba i o ideálu mechanisace. Nuž, mám mnoho pochopení pro to, co bych mohl označit za sentimentální obhajobu mechanisace. Ze všech lidí, kteří nás zahrnuli výčitkami se nejvíc líbil inženýr, který řekl: „Ale já mám stroje rád—zrovna tak, jak vy máte rád mythologii. Proč bych měl o své hračky přijít já a vy ne? “ A ze všech různých postojů se kterými jsem se setkal, začnu tímhle. Na předchozí stránce jsem řekl, že souhlasím s panem Pentym, že by bylo lidským právem zcela stroje opustit. Zde dodám, že se s panem Pentym neshodnu v tom, že bych o mechanisaci uvažoval jako o magii—jako o pouhé zlovolné moci či zdroji zel. Jestli budu strojem zatracen nebo zachráněn, to mi přijde obojí stejně materialistické. Přijde mi stejně modloslužebné se strojům klanět i se jim rouhat. Ale i pokud bychom předpokládali, že se z nich někdo těší imaginativně a v jistém smyslu mysticky, aniž by se jim přitom klaněl a uctíval je, věc pořád stojí tak, jak jsme ji formulovali.

Nikdo by se do věku strojů nehodil méně, než ten, kdo stroje doopravdy obdivuje. Moderní systém předpokládá lidi, kteří budou mechanismy brát mechanicky, ne lidi, kteří je budou brát mysticky. Dal by se napsat veselý příběh o vědci, který si skutečně vážil vědeckých pohádek a který zjistil, že ve vědecké civilisaci překáží víc, než kdyby ji opožďoval vyprávěním dětských pohádek. Představme si, že pokaždé, když by šel k telefonu ( cestou se třikrát poklonil svatyni odtělesněného orákula a mumlal přitom nějaké příslušné formule jako třeba vox et praeterea nihil) by se měl chovat tak, jako kdyby si významu toho nástroje skutečně vážil. Představme si, že by měl měl upadnout do rozechvělé extáze po zaslechnutí vzdáleného hlasu neznámé mladé ženy na ústředně v dalekém městě, že by prodléval ve skutečném úžasu nad letmým vzdušným setkáním s lidským duchem, s nímž by se na zemi nikdy nesetkal, pustil se do spekulací o jejím životě a osobnosti, tak skutečné a přece mu tak vzdálené, zastavil se, aby jí položil pár osobních otázek, které by jen zdůraznily její lidskou cizost, vyptával se jí, zda také nemá dojem jakéhosi divného psychického tete-a-tete, které v okamžiku vzniká a zaniká, byl zvědavý, zda také myslela na ty nepředstavitelné míle údolí a lesů ležících mezi hýbajícími se ústy a naslouchajícím uchem—představme si zkrátka, že by tohle všechno měl říct slečně na ústředně, která ho chce zrovna spojit na 666 Upper Tooting. Pocit „Krásná věc, tenhle telefon“ by vyjadřoval skutečně a pravdivě a na rozdíl od tisíců lidí, kteří to říkají by to i myslel vážně. On on by skutečně a vážně ospravedlňoval velké vědecké vynálezy a vzdával čest velkým vědeckým vynálezcům. Byl by skutečně řádným synem vědeckého věku. A přece se bojím, že je možné, že by byl ve vědeckém věku nepochopen a dokonce strádal nedostatkem porozumění. Obávám se, že by v praxi byl protivníkem všeho toho, co by toužil zastávat. Byl by horším nepřítelem mechanisace než nejhorší luddita rozbíjející stroje. Práci telefonní ústředny by blokoval velebenín požehnání telefonu víc, než kdyby si jako normálnější a tradičnější básník sedl a všem těm spěchajícím podnikatelům kolem vyprávěl o kráse kvítku u cesty.

S každým jiným dobrodružstvím nešťastného obdivovatele by to bylo stejné. Kdyby filosof, kterého poprvé vzali na vyjížďku motorovým vozem upadl do takového nadšení pro ten div, že by se pevně rozhodl na místě porozumět celému mechanismu, je pravděpodobné, že by se do svého cíle dostal rychleji, kdyby šel pěšky. Kdyby ve svém prostém zápalu a nadšení trval na tom, že vůz rovnou na ulici rozebere do poslední součástky, aby se mohl těšit z nejniternějších tajemství jeho struktury, mohl by dokonce pozbýt obliby u taxikáře nebo řidiče. Všichni známe kupříkladu děti, které opravdu chtějí, aby se právě takhle takhle točila kola. Ale i když je tenhle přístup může přivést nejblíže nebeskému království, nevede je nutně blíž konci jejich cesty. Obdivují vozy, ale nevozí se jimi—tedy nutně se nehýbají. Neslouží účelu, ke kterému má ježdění motorovými vozy být určeno. Tenhle rozpor nyní prakticky skončil ucpanou silnicí a jakýmsi stojatým stavem ducha, v němž je jaksi méně uznání pro úžas nad podivuhodnými vynálezy člověka, než kdyby se básník omezil na to, že by si vyrobil šestákovou píšťalku (na níž se píská v lesích Arkádie) nebo dítě, kdyby si vystačilo s tím, že by si vyrobilo luk nebo katapult na hraní. Dítě se doopravdy raduje krásným štěstím pokaždé, když vypustí z luku šíp, který vylétne. Není vůbec jisté, že obchodník se kochá krásným štěstím pokaždé, když odešle telegram. Už samo jméno telegramu je báseň, ještě magičtější než šíp, protože se jím míní šipka a to šipka, kteráý píše

Now we have all known children, for instance, who did really in this fashion want to see wheels go round. But though their attitude may bring them nearest to the kingdom of heaven, it does not necessarily bring them nearer to the end of the journey. They are admiring motors; but they are not motoring–that is, they are not necessarily moving. They are not serving that purpose which motoring was meant to serve. Now as a matter of fact this contradiction has ended in a congestion; and a sort of stagnant state of the spirit in which there is rather less real appreciation of the marvels of man’s invention than if the poet confined himself to making a penny whistle (on which to pipe in the woods of Arcady) or the child confined himself to making a toy bow or a catapult. The child really is happy with a beautiful happiness every time he lets fly an arrow. It is by no means certain that the business man is happy with a beautiful happiness every time he sends off a telegram. The very name of a telegram is a poem, even more magical than the arrow; for it means a dart, and a dart that writes. Think what the child would feel if he could shoot a pencil-arrow that drew a picture at the other end of the valley or the long street. Yet the business man but seldom dances and claps his hands for joy, at the thought of this, whenever he sends a telegram. A to má značný význam pro skutečnou kritiku moderní mechanické civilisace. Její stoupenci nám vždy tvrdí o jejích úžasných vynálezech a dokazují, že jak úžasná to jou vylepšení. Je ale velmi pochybné, zda je skutečně považují za vylepšení. Stokrát jsem kupříkladu slyšel, že sklo je výborným příkladem toho, jak se něco stalo pro všechny něčím užitečným. „Jen se podívejte na skla v oknech,“ říkají, „ze kterých se stala holá nutnost, i když to býval kdysi i přepych.“ A já se vždy cítím připraven odpovědět: „Ano a pro lidi jako jste vy by bylo vždy lepší, kdyby to byl pořád ještě přepych, pokud by vás to přimělo podívat se na sklo a ne skrz sklo. Zamysleli jste se vůbec někdy nad tím, jak úžasná věc je ta neviditelná vrstva mezi vámi a ptáky a větrem. Představili jste si ji někdy jako ve vzduchu visící vodu nebo zploštělém diamantu, který je příliš průzračný na to, aby ho bylo možné ocenit? Uvažovali jste někdy vůbec o oknu jako o otvoru, který se náhle otevřel ve zdi? A pokud ne, k čemu je vám sklo dobré?“ Možná trochu přeháním v zápalu chvíle, ale je pravda, že v těchto věcech vynalézavost doopravdy předbíhá představivost. Lidstvo nevydobylo ze svých vynálezů vše, co je v nich dobrého, a tím, že vymýšlí vynálezů víc a víc, nechává svou schopnost štěstí dál a dál za sebou.

Už jsem v dřívější části téhle meditace podotkl, že mechanisace není nutně zlá a že ji někteří hodnotili ve správném duchu, ale že většina z těch, kdo s ní museli pracovat neměla nikdy ani šanci ji hodnotit. Básník se může z hodin těšit zrovna tak, jako dítě z hrací skříňky. Ale konkrétní úředník, který se dívá na konkrétní hodiny, aby se podíval jestli přišel právě včas, aby nasedl do vlaku do města nemá z mechanisace o nic větší potěšení než z hudby. Dalo by se něco říct ve prospěch mechanických hraček, ale moderní společnost je mechanismus a ne hračka. Dítě je skutečně dobrou zkouškou v těchto věcech a ukazuje jak fakt, že na strojích je něco zajímavého, tak skutečnost, že nám mechanisace sama o sobě obyčejně brání, abychom zájem projevili. Je skoro příslovečené, že každý malý kluk chce být strojvůdcem. Ale mechanisace neznásobila počet strojvůdců, aby všem malým hochům umožnila, aby se strojvůdci stali. Nedala každému malému klukovi skutečnou lokomtivu, jako mu jeho rodina může dát lokomotivu na hraní. Železnice nemůže mít na populaci takový účinek, že by dala vzniknout populaci strojvůdců. Může dát vzniknout jen populaci cestujících a to cestujících, kteří se poněkud příliš podobají zavazadlům. Jinak řečeno, na visionáře, nebo případného strojvůdce má jen ten vliv, že ho posadí do vlaku, kde nemůže vidět lokomotivu, namísto aby ho postavila ven, kde ji vidět může. A i když v životě doroste k největším a nejslavnějším úspěchům a bude šidit vdovy a sirotky, až bude moci cestovat zvlášť vyhrazeným vagonem první třídou a bude mít stálou vstupenku na Mezinárodní kongres kosmopolitního světového míru pro ty, kdo tahají za nitky, už nikdy ho možná cesta vlakem nepotěší, vlak už ani nikdy neuvidí tak, jak vlaky vídal, když stál jako otrhané mrně a divoce mával z travnaté meze projíždějícímu skotskému expresu.

Podobenství můžeme přenést od strojvůdců k inženýrům. Je možné, že se strojvůdce skotského expresu řítí kupředu zběsilou rychlostí kvůli tomu, že jeho srdce je jeho srdce je na skotské Vysočině a ne tady, že hranice nechává za sebou s odmítavým gestem a Grampians před sebou nadšeně zdraví. A ať už je pravda, že strojvůdcovo srdce je na Vysočině nebo ne, někdy je pravda, že klukovo srdce je v lokomotivě. Rozhodně ale není pravda, že by se pasažéři jako celek, cestující za lokomotivami jako celkem, těšili z rychlosti jako celku i když ji mohou schvalovat v negativním smyslu. Chci tím říct, že chtějí cestovat rychle, ne že je rychlé cestování příjemné, ale protože je nepříjemné. Chtějí to mít rychle za sebou, ne proto, že by je jízda za lokomotivou přiváděla k vytržení, ale protože je ve vagonu nuda. Stejně tak musíme mít na mysli, když posuzujeme radosti inženýrství, že na tisíc nudou otrávených obětí inženýrství připadá jen jeden nadšený inženýr. Diskuse, která svého času zuřila mezi panem Pentym a dalšími hrozila jednu dobu tím, že se zmněí v boj mezi inženýry a architekty. Když po nás ale inženýr chce, abychom zapomněli na všechnu monotonnost a materialismus mechanického věku protože v jeho vědě je cosi z umělecké inspirace, pak architekt může mít docela dobře pohotově odpověď. Je to totiž něco velmi podobného, jako kdyby architekti nikdy nestavěli nic než věznice a blázince. Je to, jako kdyby nám hrdě a s veškerým poetickým a vášnivým nadšením tvrdili, že oni už postavili věž tak vysoké, že by na nich bylo možné oběsit Hamana, nebo že vykopali kobky tak neproniknutelné, že by v nich zemřel hlady i Ungolino.

Jak už jsem vysvětlil nenavrhuji nic v tom, co někteří označují za praktický způsob, ale spíš by se tomu mělo říkat bezprostřední postup, vyjma lepšího rozdělení vlastnictví těch strojů, které budou skutečně uznány za nezbytné. Když ale přejdeme k větší otázce mechanisace ve společnosti fundamentálně odlišného druhu, spravované podle naší filosofie a náboženství, pak toho lze říct mnohem víc. Nejlépe a nejstručněji to lze říct tak, že místo aby byl stroj obrem vedle kterého je člověk trpaslík musíme proporce obrátit aspoň tak, aby člověk byl obr, vedle kterého bude stroj hračkou. Pokud se taková idea naplní nemáme důvod popírat, že to může být legitimní a velmi osvěžující hračka. V tom smyslu by pak nezáleželo na tom, že každé dítě by bylo strojvůdcem nebo (ještě lépe) každý strojvůdce dítětem. Ale ti, kdo si vždy utahovali z naší nepraktičnosti by aspoň uznali, že tohle není praktické.

Proto jsem se pokusil postavit se férově na místo nadšence, což bychom měli dělat vždy, když posuzujeme nadšení. A myslím, že se shodneme, že i po experimentu zůstane skutečný rozdíl mezi nadšením inženýra a starším nadšením faktem zdravého rozumu. I když připustíme, že člověk, který projektuje lokomotivu je právě tak originální jako člověk, který tesá sochu, je tu bezprostřední a ohromný rozdíl v tom, jak působí dílo, které vytvořili. Originální socha je radostí pro sochaře, ale do jisté míry (pokud není příliš originální) je radostí i pro lidi, kteří ji vidí. Nebo alespoň v každém případě má být potěšením pro další lidi, kteří ji uvidí, jinak by nedávalo smysl ji ukazovat. I když ale může mít z lokomotivy velkou radost inženýr a dalším lidem může být k velkému užitku, není pro ně ale, ani s tím nebyla stavěna, velkou radostí. Není to ani nedostatečným vzděláním, jak by někteří sochaři mohli tvrdit v případě umění. Jde tu o samou povahu mechanisace, která jakmile je sestavena a spuštěna, pozůstává z opakování bez variací a překvapení. V údech sochy může člověk zahlédnout něco, co ještě nikdy neviděl, může se mu zdát, že se rozmachují nebo mávají jako nikdy předtím, ale týž člověk by byl nejen šokován, ale i vyděšen, kdyby se kola parní lokomotivy začala chovat jako nikdy předtím. To, že jsou stroje inspirací pro vynálezce, ale pouhou jednotvárností pro spotřebitele tedy můžeme považovat za jejich podstatnou a ne jen nahodilou vlastnost.

I tak se mi ale zdá, že v ideálním stavu by byl inženýr výjimkou, právě tak jako je výjimkou záliba ve strojích. Nyní jsou stroje a inženýři pravidlem, které vládne drtivou a utiskující silou. Neživotnost, již stroje vtiskují masám je nekonečně větším, a mnohem očividnějším faktem, než individuální zájem jedince, který stroje staví. Když jsme došli ve výkladu až sem můžeme docela dobře srovnávat s tím, co můžeme nazvat praktickým aspektem problému mechanizace. Zdá se mi přitom zřejmé, že tak jak existuje dospěla dnes mechanizace právě tak daleko mimo svou praktickou sféru jako svou sféru imaginativní. Celá průmyslová společnost je založena na myšlence, že nejrychlejší a nejlevnější je vozit uhlí do Newcastlu i kdyby jen proto, aby se pak z Newcastlu vozilo dál. Je založena na myšlence, že rychlá a pravidelné doprava a přeprava, stálá výměna zboží a neustálá komunikace mezi vzdálenými místy je ze všeho nejpřímější a nejekonomičtější. Není však pravda, že pro člověka, který zrovna utrhl jablko ze stromu je nejrychlejší a nejlevnější poslat je v zásilce jablek bleskem na druhý konec Anglie. Pro člověka, který právě utrhl ovoce z větve je nejjednodušší a nejlevnější vložit plod do úst. Kdo nevyhazuje žádné peníze za cestování vlakem jedná nejúsporněji. Kdo je příliš výkonný na to, aby se zdržoval s nějakou organizací je absolutním vzorem výkonnosti. A třebaže je takový člověk samozřejmě krajností a ideálním případem zjednodušení, důvod pro zjednodušení stojí stejně pevně a hmatatelně jako ovocný strom. Nakolik lidé mohou produkovat své vlastní zboží přímo na místě, šetří společnosti ohromné výdaje, které jsou často ve značném nepoměru k výtěžku. Nakolik dokážeme ustavit značný poměr prostých a soběstačných lidí ulevujeme tlaku na to, co je často plýtvavý i obtěžující proces. A když to vezmeme jako obecný nárys reformy, pak se zdá, že je pravda, že prostší život ve větších oblastech komunity může vést k tomu, že mechanisace bude více či méně výjimečnou věcí, právě tak jako může být výjimečný člověk, který do ní vloží svou duši.

Tento názor má své problémy, ale pro tuto chvíli mohu pro ilustraci použít paralelu s konkrétním druhem moderního inženýrství, které moderní lidé tak rádi odsuzují. Často zapomínají, že většina jejich chvály vědeckých nástrojů se nejvýrazněji vztahuje na vědecké zbraně. Máme-li mít tolik soucitu pro nešťastného génia, který zrovna vymyslel galvanometr, co pak s tím geniálním nešťastníkem, který zrovna vynalezl novou pušku? Jestliže je tu nějaká skutečná imaginativní inspirace v konstruování lokomotivy, není něco zajímavého pro představivost ve stavbě ponorky? A přece by mnozí moderní obdivovatelé vědy velmi chtěli tyhle stroje vůbec zrušit a to i jedním dechem s tím, když nám tvrdí, že stroje vůbec zrušit nemůžeme. Jelikož věřím v právo státu na sebeobranu, všechny bych je nerušil. Myslím ale že by nám mohly naznačit, jak s výjimečnými věcmi zacházet výjimečně. Nechám prozatím pokrokáře, aby se vysmívali mému absurdnímu nápadu na omezení mechanisace a půjdu na schůzi požadující omezení zbrojení.

Reklamy

I. Kolo osudu

Zlo, jež se pokoušíme zničit se drží v koutech zejména v podobně chytlavých větiček a frází, kterými se snadno nechá chytit dokonce i inteligent. Jedna z nich, kterou můžeme slyšet kdykoliv od kohokoliv, říká, že ta a ta moderní instituce „už tu jednou je a tak tady zůstane“. Právě tyhle poloviční metafory z nás mají sklon nadělat poloviční hlupáky. Co se přesně myslí tvrzením že parní stroj nebo rozhlasový přijímač už tu jednou je a tak tu s námi zůstane? Když na to přijde, co to vlastně znamená, když se řekne, že Eiffelova věž už jednou stojí, tak stát bude? Začněme tím, že tím nemyslíme to, co myslíme, když ta slova říkáme normálně, třeba ve výrazu „Strýček Humprey se u nás zastavil,“ Takovou větu lze říci s radostní, resignací, či dokonce zoufale, ale ne v zoufalství nad tím, že by strýc Humprey byl skutečně monumentem s kterým nelze nikdy hnout. Strýček Humprey přišel, můžeme předpokládat, že zas někdy odejde a je dokonce možné (ať už je jakkoliv bolestné si takové domácí vztahy představit), že když by to nešlo jinak, mohl by k odchodu být donucen. Fakt, že se řečnický obraz rozpadá, ještě před skutečností, kterou má představovat ukazuje, jak volně jsou takové fráze používány. Když ale řekneme, že když už Eiffelova věž přišla, tak tu zůstane, mluvíme ještě nepřesněji. Vždyť Eiffelova věž nikam nepřišla. Nikdy ji nebylo možné vidět kráčet na jejích dlouhých železných nohách přes francouzské pláněk k Paříži, podobnou obru v úžasné Rabelaisově noční můře, který přišel, aby se tyčil nad Paříží a odnesl zvony z Notre-Dame. Postava strýce Humpreye přicházející ulicí může vyvolat právě tolik děsu jako kterákoliv kráčející věž nebo tyčící se obr a je možné, že každého hned napadne otázka, zda už tu zůstane. Ale ať už chce zůstat nebo ne, přišel. Chtěl, poháněl či převážil své tělo jistým směrem, rozhýbal své vlastní nohy a je dokonce možné (všichni přece víme, co je strýc Humprey zač ), že trval na tom, že si ponese sám svůj cestovní vak aby těm mladým lenochům ukázal, co v třiasedmdesáti dokáže.

A teď si představte, že to, co by se ve skutečnosti stalo by bylo něco jako tohle, něco jako divný příběh od Hawthorna nebo Poea. Představme si, že bychom sami strýčka Humpreye vyrobili, sestavili ho, kousek po kousku, jako mechanickou panenku Představme si, že jsme pociťovali tak palčivou touhu po strýčkovi v našem domácím životě, že jsme ho sestavili z domácích materiálů, jako figuru Guye Fawkese na oslavy pátého listopadu. Vzali jsme třeba ze zahrady tuřín na jeho lysou a ctihodnou hlavu, sudu na dešťovou vodu umožnili aby jakoby naznačil obrysy jeho postavy a když jsme vycpali kalhoty a přidělali pár bot dali jsme dohromady úplného a přesvědčivého strýčka, na kterého by mohla být každá rodina hrdá. Za těchto podmínek by bylo možné docela laskavě, v toliko společenském smyslu a jako svého druhu zdvořilou fikci říct, že strýc Humprey přišel a už tu s námi zůstane. Bylo by však jistě mimořádně nezvyklé, kdybychom posléze zjistili, že náš loutkový příbuzný je toliko protiva, nebo že věci, z nichž byl poskládán byly potřeba k něčemu jinému a pak nám bylo zakázáno ho znovu rozebrat a každá snaha s tímto cílem narazila na resolutní odpověď. „Ne, ne, když už strýc Humprey jednou přišel, tak tu s námi zůstane.“ Jistěže bychom byli v pokušení odtušit, že strýc Humprey vůbec nikdy nepřišel. Představme si, že všechny tuříny by byly potřeba k soběstačnosti rolnické domácnosti. Představme si, že by byly potřeba sudy na vodu, doufejme, že k tomu, aby bylo v čem uchovat pivo. Představme si, že mužští členové rodiny by nadále odmítali půjčovat kalhoty naprosto imaginárnímu členovi rodiny. Pak bychom jistě dokázali prohlédnout zdvořilou fikci, která nás přivedla k tomu, abychom mluvili, jako by strýc „přišel“, přišel s nějakým cílem, zůstával u nás záměrně a tak vůbec. Věc, kterou jsme sami udělali nepřišla, a rozhodně nepřišla, aby cokoliv dělala, ať už zůstala, nebo odešla.

Není pochyb o tom, že i dokonce i v logickém městě Paříži by většina lidí řekla, že Eiffelova věž stojí a stát bude. A není pochyb o tom, že většina lidí v tomtéž městě si před něco víc než sto lety myslila, že Bastilla bude stát napořád. Ale nezůstala, zmizela docela zprudka. Prostě řečeno, Bastilla byla něco, co člověk postavil a proto to taky mohl zbořit. Eifellova věž je také dílo lidských rukou, proto by ji lidské ruce mohly rozbořit, i když bychom mohli považovat za prakticky pravděpodobné, že uplyne ještě nějaký čas, než bude člověk mít dost dobrého vkusu, citu nebo prostého zdravého rozumu, aby ji zbořil. Ale už sama drobná fráze o tom, že něco „přijde, aby tu už zůstalo“ stačí k tomu, aby ukázalo, že s tím, jako o tomhle lidská mysl uvažuje je něco v hlubokém nepořádku. Očividně by člověk měl říkat: „Vyrobil jsem elektrickou baterii. Mám udělat další, nebo ji mám rozbít na padrť?“ Místo toho vypadá jako by byl jaksi pod vlivem nějakého kouzla a zírá na tu baterii, jako by to byl sedmihlavý drak a jediné, co dokáže říct je: „Přišla elektrická baterie. Přišla a už tu zůstane.“

Dřív než začnem mluvit o praktických problémech se stroji, musíme nutně přestat jako stroje myslet. Je nutné začít od začátku a uvažovat o konci. Nechceme nutně všechny stroje zničit. Chceme ale zničit jistý druh mentality. A je to přesně ten druh mentality, který začíná tvrzením, že nikdo nemůže zničit stroje. Ti, kdo začínají tvrzením, že stroje zrušit nemůžeme, že je musíme používat sami odmítají používat vlastní hlavu k myšlení.

Cílem lidského zřízení je lidské štěstí. Pro ty kdo, zastávají jistá přesvědčení je to to podmíněno naději na větší štěstí, které tím zřízením nesmí být ohroženo. Ale štěstí, to co těší lidské srdce, je sekulárním jediným realistickým testem. Velmi daleko od toho testu talismanem srdce, který je toliko sentimentální, je jediná test, který je v nejmenším praktický. Žádný logický ani přírodní zákon, ani žádný jiný nás nenutí dávat přednost čemukoliv jinému. Nemáme žádnou povinnost být bohatší, zaměstnanější, nebo výkonnější, produktivnější nebo pokrokovější nebo jakkoliv světáčtější, zámožnější, pokud nás to neučiní šťastnějšími. Lidstvo má zrovna takové právo sešrotovat stroje a dobývat živobytí z půdy, pokud by se mu to doopravdy víc líbilo, jako má kterýkoliv člověk právo prodat svůj starý bicykl a jít na procházku, pokud by se mu to líbilo lépe. Je zřejmé, že procházka bude pomalejší, ale on nemá žádnou povinnost spěchat. A pokud by se dalo dokázat, že stroje přišly do světa jako kletba, pak nemáme vůbec žádný důvod je respektovat kvůli tomu, že je to kletba úžasná, praktická a produktivní. Není důvodu, proč bychom neměli všechnu její moc nenechat nevyužitou, pokud bychom opravdu dospěli k závěru, že je to moc, která nám škodí. Pouhá skutečnost, že kvůli tomu přijdeme o mnoho zajímavých věcí by platila stejnou měrou pro libovolný počet nemožných věcí. Stroje mohou být na pohled ohromné, ale tak ohromné jako byl velký požár Londýna, a přece se tomu druhému pohledu bráníme a odvracíme zrak od vší té potenciální nádhery. Stroje ještě možná nedosáhly svého vrcholu a lvi a tygři možná svého vrcholu nikdy nedosáhnou, nikdy se nevznesou ke svým nejelegantnějším skokům ani neukáží všechnu svou přirozenou nádheru dokud nepostavíme amfiteátr a nenecháme je sežrat pár lidí. A přece i tenhle pohled si upíráme, ať už je to pro nás sebezápor jakkoliv přísný. S velkou přísností, strohostí a sebeobětováním se vzdáváme mnoha úžasných možností proto, abychom žili snesitelně. Štěstí je v jistém smyslu velmi náročný pán. Nabádá nás abychom se nezaplétali s mnoha věcmi, které jsou na první pohled mnohem přitažlivější než stroje. V každém případě je ale zapotřebí, abychom si vyjasnili mysl pokaždé , než si začneme s nějakou i jen neurčitou spojitostí nebo předpokladem v tom smyslu, že musíme cestovat nejrychlejším vlakem, nebo že nemáme jinou možnost, než použít ten nejproduktivnější nástroj. Vezměme thesi pana Pentyho o tom, že stroje jsou špatné tak, že je to zlo podobné černé magii, a na jeho návrhu, že je třeba je prostě zastavit nebude nic nepraktického. Ustane proces vynalézání a vylepšování, který by mohl pokračovat. Jeho relativní nedokonalost ale bude ničím ve srovnání s tím v jakém hrubém a zastaralém stavu jsme opustili takové vědecké nástroje a skřipec a palečnice. Tato primitivní mučidla jsou neohrabaná ve srovnání s konečnými výrobky, které by nám mohla dát moderní znalost fysiologie a mechaniky. Mnohý talentovaný mučitel zůstává kvůli morálním předsudkům moderní společnosti nepoznán. Ba co víc, jeho rašící talent je v zárodku zmařen už u v dětství, kdy se pokouší své přirozené nadání pokouší rozvinout na mouchách nebo na psím ocase. Náš silný sentimentální odpor proti mučení potlačí jeho ušlechtilou zuřivost a zmrazí geniální proud v jeho mysli. Jsme s tím ovšem smířeni, i když to bude nesporně znamenat ztrátu celé vědy, v níž by mnoho velmi bystrých osob mohlo vymýšlet mnoho vynálezů. Pokud skutečně dojdeme k závěru, že stroje škodí štěstí, pak není to, aby všechnu orbu obstarávaly stroje o nic nevyhnutelnější, než je nevyhnutelné, aby zaznamenal obrovský úspěch krám, který by na Ludgate Hill prodával čínská mučidla.

Mějme jasně na zřeteli, že to tu připomínám jen proto, abych vyjasnil náš primární problém. Netvrdím teď, a si nebudu tvrdit nikdy, že by se stroje ukázaly v téhle míře prakticky jedovaté. Jen v odpovědi na sto zmatených domněnek formuluji jeden konečný cíl a test. POkud můžeme udělat lidi šťastnějšími, nezáleží na tom, jestli způsobíme, že budou chudší, nezáleží na tom, že způsobíme, že budou méně produktivní, že budou méně pokrokoví v tom smyslu, že budou měnit svůj život, aniž by se jim proto čím dál víc líbil. My, kteří patříme k této škole myšlení můžeme a nemusíme dostat, co chceme, ale je zapotřebí aspoň to, abychom věděli, čeho chceme dosáhnout. A ti, kteří jsou označovaní za praktické lidi tohle nikdy neví. Pokud stroje brání štěstí, pak je marné člověku, který se pokouší lidi udělat šťastnými stejně marné říkat, že přehlíží Arkwrightovy talenty, jako je marné říkat člověku, který se snaží lidi polidštit, že přehlíží Neronův vkus.

Právě ti, kdo mají dost jasnozřivosti k tomu, aby si představili okamžitou zkázu a zmizení strojů mají nejspíš až příliš zdravého rozumu na to, aby je ihned zničili. Dostat vztek, nebo se zbláznit a roztřískat stroje je víceméně zdravé a lidské postižení, jak tomu bylo u ludditů. Byla ale opravdu způsobená ignorancí ludditů a to ve smyslu velmi odlišném od toho o kterém s opovržením mluví industriální ekonomové. Byla to slepá vzpoura jako proti nějakému dávnému a strašnému drakovi, do které se pustili lidé, kteří byli příliš nevědomí a neznalí, než aby věděli, jak umělý a dokonce dočasný to byl nástroj, nebo kde bylo skutečných tyranů, kteří jím vládli. Skutečná odpověď na nynější problém mechanizace je jiného druhu a já k ní přejdu jen co vysvětlím jediné metody úsudku, podle nichž jej lze posuzovat. A protože jsem začal ze správného konce, jímž je nejzazší duchovní standard podle nějž má být člověk nebo stroj posuzován, začnu nyní z druhého konce, možná bych měl říct ze špatného konce. Bude ale asi zdvořilejší k našim praktickým přátelům, když řeknu, že je to konec pracovní.

Jsem-li tázán, co co bych se strojem udělal teď hned, pak nemám pochyb o jakémsi praktickém programu, který by měl předcházet možné duchovní revoluci mnohem širšího druhu. Nakolik se není možné o stroje dělit, chtěl bych, aby byly ve sdíleném vlastnictví, tedy že by se vlastníci dělili o jejich zaměření i o zisk. Když ale říkám „sdílené“ myslím to v moderním obchodním smyslu „podílů“, tedy podílů akciových. Myslím tedy něco rozdělovaného, ne jen cosi daného dohromady. Naši obchodní přátelé spěšně vystoupí vpřed, aby nám řekli, že je to celé nemožné a očividně si přitom neuvědomují, že tato část podnikání už existuje. Parní stroj nemůžete rozdělit v tom smyslu, že byste jednomu akcionáři dali jedno kolo, aby si ho, držíce ho v náručí, odnesl domů. Ale ovšemže můžete a taky to už děláte rozdělovat vlastnictví a zisk z parního stroje a rozdělujete je v podobě soukromého vlastnictví. Jen ho nerozděluje dostatečně nebo ne správným lidem, nebo lidem, kteří ho opravdu potřebují a opravdu by s ním pracovali. Nu schémat tohoto normálního a obecného charakteru je mnoho a já bych dával přednost prakticky kterémukoliv z nich před současnou koncentrací představovanou kapitalismem či slibovanou komunismem. Celkem vzato bych já sám dával přednost tomu, aby každý takový nutný stroj vlastnil malý místní cech na základě principu sdílení či spíše rozdělování zisku: ale skutečného sídlení a skutečného rozdělování zisku, jež nutno nezaměňovat s kapitalistickým patronátem.

Pokud jde o poslední věc, bude snad dobré, když letmo zmíním, že to, co říkám o problému sdílení zisku je v tom ohledu souběžné s tím, co říkám také o problému emigrace. Skutečný problém s tím, abychom začali na správným způsobem je ten, že se příliš často začínalo způsobem špatným a zejména ve špatném duchu. Proti sdílení zisku existují v dnešní průmyslové demokracii jisté předsudky, zrovna tak, jako existují jisté předsudky proti emigraci. V obou případech je to kvůli typu a zejména tónu těchto návrhů. Naprosto chápu odboráře, kteří nemají rádi jistý druh přehlíživých kapitalistických ústupků, ani ducha, který dává každému člověku jeho místo na slunci, které se ukáže být místem v Port Sunlight. Podobně docela chápu pana Kirkwooda, že nese s odporem, když mu sir Alfred Mond drží přednášku o emigraci a dojde až k tvrzení, že „Skoti opustí Skotsko, až z Anglie odejdou němečtí Židé.“ Myslím ovšem, že by bylo možné mít rovnostářštější emigraci se skutečnou politikou samosprávy pro chudé, jíž by pan Kirkwood mohl být nakloněn. Sám mám za to, že sdílení zisku, které začne na lidovém konci a ustavilo nejprve vlastnictví cechu a ne jen pouhou svévoli zaměstnavatele nemůže odporovat žádnému skutečnému odborářskému principu. Pro tuto chvíli, ovšem říkám jen tolik, že lze něco udělat s tím, co máme nejblíže, nehledě na náš obecný ideál o postavení mechanizace v ideálním sociálním státu. Chápu, co se rozumí tvrzením, že ideál je v obou případech založen na špatných idejích. Nechápu ale, co chtějí naši kritici říct, když tvrdí, že je nemožné dělit podíly a zisky ze stroje mezi konkrétní jedince. Kterýkoliv zdravý člověk v kterékoliv historické epoše by takový projekt považoval za mnohem praktičtější než mléčný trust.

III. Skutečný život na půdě

Předkládáme jeden z mnoha návrhů na odstranění zla kapitalismu a překládáme jej na základě toho, že je jediný který skutečně nabízí jeho odstranění. Všechny ostatní jen nabízí jeho zvětšení. Zlý postup je přirozené obrátit, Když vlastnictví upadne do příliš malého počtu rukou je přirozené je obnovit do držení mnoha rukou. Pokud chytá dvacet rybářů ryby v řece v takovém chumlu, že se jim všechny vlasce spletou do jednoho je přirozené je rozplést tak, aby každý rybář měl svůj vlastní vlasec. Kolektivistický filosof stojící na břehu by mohl nepochybně poukázat, že spletené vlasce tvoří nyní už prakticky síť a tu že by bylo možné společným úsilím vláčet korytem. Ovšem vedle toho, že takový nápad je pochybný prakticky uráží intelektuální instinkty už v principu. Když využijeme pochybné výhody, že věci jsou v nepořádku nedáme je tím do pořádku a dokonce ani nevypadá jako rozumný nápad rozmnožovat následky nehody. Socialismus není nic jiného než završení kapitalistické koncentrace a přece ona koncentrace se děla zaslepeně jako omyl. Nuže, domnívám se, že tato idea odstranění toho, co je choré by mohla oslovit mnoho přirozených lidí svou přirozeností, kteří mají dojem, že mnohamluvná sociologická schémata jsou nepřirozená. Proto v tomto oddíle tvrdím, že mnoho obyčejných lidí, majitelů domů i dělníků, toryů i radikálů nám pravděpodobně v tomto úkolu pomůže, pokud bude oddělen od stranické politiky a od pýchy a pedanterie intelektuálů.
Je tu ale ještě jeden aspekt, ve kterém je to úkol současně jednoduší i obtížnější. Je jednodušší, protože ho nemusí drtit složitosti kosmopolitního podnikání. Je tvrdší, protože život mimo ně je tvrdší. Distributista, jehož dílu (v malém tisku, žel, zohaveném mými inciálami) jsem zavázán velmi živou vděčností jednou poukázal na často zanedbávanou pravdu. Řekl, že živit se na půdě je něco docela jiného, než z ní něco odvážet. Mnohem jasněji, než bych to svedl já, dokázal, o jak praktický ekonomický rozdíl jde. Já bych tu ale rád doplnil pár slov o odpovídající ethické odlišnosti. V prvním případě je zřejmé, že většina argumentů o nevyhnutelném neúspěchu chlapíka pěstujícího tuříny v Sussexu se se bude týkat toho, že se mu nepodaří je prodat, ne toho, že by je nedovedl sníst. Nuže, jak jsem už vysvětlil, nechci ze všech občanů udělat jedno a to samé a v žádném případě ne jednoho pojídače řepy. Ve větší či menší míře, podle toho, jak si budou žádat okolnosti, tu nepochybně budou lidé, kteří budou jiným lidem prodávat řepu. Možná dokonce i ten nejnáruživější pojídač tuřínu bude nějaké prodávat dalším lidem. To,co mám na mysli, by ale nebylo náležitě zřejmé. Kdyby měl vzniknout dojem, že bych měl za to, že není třeba žádných jiných společenských zjednodušení, než jsou ty, které předpokládá prodej řepných bulev z pole oproti prodeji cylindrů v obchodě. Mám za to, že velmi mnoho lidí by s největší radostí hledalo obživu v půdě, kdyby zjistilo, že jedinou alternativou je hladovět na ulici. A jistě by značně umenšilo ohromnou moderní nezaměstnanost, kdyby větší počwt lidí doopravdy žil na půdě, nejen ve smyslu, že by spali na zemi, ale že by z půdy získávali živobytí. Mnozí budou tvrdit, že by to byl velmi nudný život v porovnání umíráním v chudobinci v Liverpoolu, zrovna tak jak mnozí tvrdí, že průměrná ženu musí dřít doma, aniž by se ptali zda si průměrný muž libuje v dřině v kanceláři, I když ale přejdeme fakt, že brzy můžeme čelit problému přinejmenším stejně praktickému jako je hladomor, nepřipouštím, že by takový život byl nutně nebo zcela prosaický. Venkovanské populace, převážně soběstačné, se dokázaly bavit velmi mnoha mythologiemi, tanci a ozdobnými uměními a nejsem vůbec přesvědčen, že by pojídač tuřínu měl hlavu jako řepnou bulvu nebo, že cylindr vždy kryje mozek filosofa. Když se ale problém podíváme z hlediska komunity jako celku všimneme si jiné a ne nezajímavé věci. Systém založený na zcela na dělbě práce je v jednom smyslu doslova pologramotný. Chci říct, každý kdo dělá půlku nějaké činnosti používá ve skutečnosti jen polovinu svých schopností. Nejde o věc intelektu v běžném slova smyslu a už vůbec ne ve smyslu intelektualismu. Je to ale otázka integrity v přísném slova smyslu. Rolnici žijí ne jen prostý, ale úplný život. Může být ve své úplnosti velmi prostý, ale komunita bez té úplnosti není úplná. Nyní je komunita velmi porušená, protože v jejím jádře není žádné takové prosté vědomí, nikdo, kdo by dvěma stranám předkládal smlouvu k podpisu. A dokud tomu tomu tak nebude, nebude ani žádného porozumění pro tyto pojmy: soběstačnost, sebeovládání, samospráva. Je to jediný jednomyslný dav a jediný universální člověk. Je to ta půle světa, která ví, jak žije ta druhá polovina.
Mnozí museli citovat okřídlená Vergilova slova „Šťasten, kdo může poznat příčiny věci,“ ani by si uvědomili, v jakém kontextu zazněla. Mnozí je asi citovali, protože je citovali jiní. Kdyby museli z neznalosti hádat, v jakém kontextu se objevují, hádali by nejspíš špatně. Všichni ví, že Vergilius, podobně jako Homér, si troufal směle popisovat nejtajnější úradky bohů. Všichni ví, že Vergilius, podobně jako Dante, zavedl svého hrdinu do Tartaru a labyrintu posledních a nejnižších základů vesmíru. Všichni ví, že se zabývá pádem Troje a vzestupem Říma, zákony říše schopnými řídit životy všech dětí člověka, ideály, které mají stát jako hvězdy před lidmi, jimž je svěřeno tak ohromné správcovství. A přece to není žádná z těchto souvislostí, žádná z těchto pasáží, kde pronáší onu zvláštní poznámku o lidském štěstí spočívajícím v poznání věcí. Mluví o tom, zdá se mi, v mile didaktické básni o tom, jak správně chovat včely. V každém případě patří k sérii elegantních esejů o venkovských činnostech, která je v jednom smyslu, věru, triviální, v jiném ale téměř technická. Právě vprostřed těchto tichých leč rušných činností básník najednou pronese ta velká slova o šťastném člověku, kterého ani králové ani davy nemohou zastrašit, který poté co viděl kořen a příčinu všech věcí může dokonce, beze strachu, slyšet jak mu pod nohama burácí pekelná řeka.
Tím co řekl básník znovu s jistotou potvrzuje dvě velké pravdy: že je básník prorok a že prorok je praktický člověk. Právě tak jako byla jeho tužba po vysvoboditeli národů nevědomým proroctvím o Kristu, tak byla jeho kritika města a venkova nevědomým proroctvím úpadku, který světu přinese odpadnutí od křesťanství. Dalo by se hodně mluvit o obludnosti moderních měst, je snadné ji vidět a možná až příliš jednoduché o ní mluvit. Mám veškeré porozumění pro nějakého rozcuchaného proroka, který by pozdvihl v ulicích svůj hlas a zvěstoval břímě Bromptonu podobně jako břímě Babylonu. Podpořím (až do sixpence, jak by řekl Carlyle) každého vousatého starce, který bude mávat rukama a svolávat oheň z nebe na Bayswater. Docela souhlasím, že na paddingtonských výšinách budou výt lvi a naprosto souhlasím s tím, aby šakalové a supi vychovávali své mladé v troskách Albert Hall. Je ale možné, že v tomhle je prorok méně explicitní než básník. Neříká nám, co přesně je s městem v nepořádku,spíš ponechává naší jemné intuici, aby seznala z náhlého výskytu divokých jednorožců podupávajících naše zahrady nebo spršky ohnivých hadů přelétající na našimi hlavami obloho jako salva šípů, nebo nějakého takového významného detailu, že něco pravděpodobně je v nepořádku. Pokud ale v jiném rozpoložení intelektuálně poznat, co je v nepořádku s městem a proč to na nás přivolává pohromy, které jsou právě tak nepřirozené a ještě ošklivější, poznáme to jistěv v oné hluboké a pronikavé bezvýznamnosti oné latinské věty.
S člověkem v moderním městě je v nepořádku to, že nezná příčiny věcí a to je důvod, proč může být, jak říká básník, příliš ovládán despoty a básníky. Neví, odkud se věci berou, patří k těm kultivovaným cockenyům, kteří říkají, že mají rádi mléko z čistého obchodu a ne od špinavé krávy. Čím propracovanější je městská organisace, čím důkladnější je i městské vzdělávání, tím méně je městský člověk oním šťastným Vergiliovým člověkem znalým příčin věcí. Městská civilisace to je prostě množství provozů, jimiž putuje mléko od krávy ke člověku, jinými slovy je to množství příležitostí, jak mlékem plýtvat, ředit je vodou, otrávit je a člověka ošidit. Pokud si někdy bude vůbec stěžovat, že byl ošizen nebo okraden, dozví se jistě, že je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, či jinými slovy, že pokoušet se zvrátit, co se už stalo nebo obnovit zaniklé je reakcionářský sentiment. Příliš si ale nestěžuje, protože nemůže, a nemůže, protože neví dost o příčinách věcí—o prvotních formách vlastnictví a produkce, nebo o tom, kde je člověk nejblíže svým přirozeným počátkům.
Základní fakt je dostatečně jasný a tahle strana pravdy je už teď i celkem důvěrně známá. Je ještě pár lidí, kteří jsou tak nevědomí, že mluví o nevědomých rolnících. V podstatném slova smyslu by ale očividně bylo mnohem blíž pravdě mluvit o nevědomých lidech z měst. I tehdy, když je městský člověk stejně dobře zaměstnán, není stejně dobře informován. Vlastně bychom tuhle prostou skutečnost měli vidět velmi zřetelně, pokud by šlo o cokoliv jiného, než o nejzákladnější věci našeho života. Kdyby nějaký geolog oklepával geologickým kladívkem cihly zpola postaveného domu a vykládal zedníkům, co je za hlínu a odkud pochází, mohli bychom ho považovat za otravu, ale asi bychom si mysleli, že je to učený otrava. Možná bychom dali přednost dělníkovu kladivu před geologovým kladívkem, ale měli bychom přiznat, že v geologově hlavě se dají najít věci, které bychom v dělníkově hlavě jaksi hledali marně. A přece by venkovský balík, či mladý muž ze vsi, skutečně věděl něco o původu naší snídaně, podobně jako profesor o původu našich cihel. Kdybychom viděli onu středověkou příšeru zvanou prase visící hlavou dolů z řeznického háku jako nějaký obrovský netopýr, byl to právě onen venkovský mladík, kdo by uklidnil naše obavy a utišil naše vytříbené výkřiky sdělením o neškodných zvycích tohoto pohádkového tvora a vystopováním tajuplného spojení mezi ním a plátky šunky a slaniny na našem talíři se snídaní. Kdyby před námi na ulici udeřil hrom nebo spadl meteorit, měli bychom víc porozumění pro policistu, který by se to snažil odstranit ze silnice, než pro pro profesora, který by chtěl stát vprostřed rušné cesty a přednášet o tom, z čeho se skládá kometa nebo mlhovina jíž byla ta věc létajícím zlomkem. Policista by sice mohl (v řeckém originále) zvolat: „K čemu jsou mi Plejády?“, ale i on by připustil, že o půdě a stratigrafii Plejád se lze více dozvědět od profesora, než od policisty. Kdyby nás jako úder hromu překvapila podivná a odulá obludnost zvaná tykev nepředstavujme si, že by pro člověka který je pěstuje byla tak divná jako pro nás jen proto, že se nám jeho pole i práce zdají stejně daleko jako Plejády. Uznejme, že je to koneckonců na tyhle tajuplné tykve a prehistorická prasata specialista a chovejme se k němu jako k člověku ze zahraniční university. Anglie je dnes tak daleko od Londýna, že její vyslanci by zasloužili alespoň s takovým respektem, se kterým jsou vítáni návštěvnici z Číny nebo Kanibalských ostrovů. Tak či onak o nich ale nemáme dál mluvit jako o pouhých ignorantech, když mluvíme právě o věci, o níž my sami nevíme nic. Jeden člověk může považovat rolníkovy znalosti za bezvýznamné, druhý si právě to samé může myslet o profeserových vědomostech, ale v obojím případě jde o vědění, protože jde o znalost příčin věcí.
Většina z nás si v jistém smyslu uvědomují, že tohle je pravda, mnozí jsme si ale ještě neuvědomili, že i opak je pravdou. A právě ta druhá pravda, jakmile ji pochopíme, vede k dalšímu nutnému bodu ohledně plného statutu rolníka. Jde o tohle: rolníkova zkušenost bude toliko částečná také tehdy, pokud bude na venkově hospodařit jen proto, aby své produkty prodával do města. Městskou či venkovskou nevědomost lze samozřejmě tak groteskně, jak jsem tu pro příklad ukázal, převádět jen žertem. Městský člověk si samozřejmě nemyslí, že by mléko pršelo z mraků nebo slanina rostla na stromech, i když s tykvemi se tolik jistý není. Něco o tom ví, ne ale dost na to, aby mohl dát nějakou prakticky užitečnou radu. Venkovan si nemyslí, že se mlékem natírají stěny nebo že tykve slouží jako podhlavníky, i kdyby je nikdy neviděl. Pokud by ale byl jen producentem a ne spotřebitelem, pak by jeho postavení bylo stejně neúplné jako u cockneyského úředníka, skoro stejně zúžené a ještě otročtější. S ohledem na úžasnou tykvovou romantiku je zlé, že by měl rolník znát jen počátek příběhu, zrovna tak jako je špatné, že by úředník měl znát jen jeho konec.
Tuto obecnou úvahu vkládám sem z konkrétního důvodu. Než postoupíme k praktickému užitku rolníka, který spotřebovává, co vypěstuje (a k důvodům, proč to považovat, jak naléhal pan Heseltine, za mnohem proveditelnější, než kdyby jen prodával, co vyprodukuje) bude myslím prospěšné, abych poukázal, že tento postup je sice příhodnější, ale neznamená jen kapitulaci před praktickou užitečností. Je myslím velmi dobré, theoreticky i prakticky, aby existovalo těleso občanů, kteří se budou v první řadě starat o produkci a spotřebu a ne o směnu. To, aby komunita měla ve svém jádře nejen prostotu, ale i úplnost se mi jeví jako část našeho ideálu a ne jen část našeho kompromisu. Směna a variace pak mohou dostat své odpovídající místo, jak tomu bylo ve starém světě trhů a tržnic. Ve středu civilisace by tu ale byl druh člověka, který by byl vskutku nezávislý v tom smyslu, že by produkoval a spotřebovával ve svém sociálním okruhu. Netvrdím, že takový úplný lidský život odpovídá celému lidstvu. Netvrdím, že stát potřebuje jen člověka, který nepotřebuje nic od státu. Tvrdím ale, že tohoto člověka, který si obstará své vlastní potřeby je velice zapotřebí. Říkám to hlavně kvůli jeho nepřítomnosti pozbyla moderní civilisace svou jednotu. Nikoho nezajímá celý proces, odkud věci přišly a kam jdou. Nikdo nesleduje celou zakroucenou řeku mléka jak teče od krávy k dítěti. Ať už se o smrt prasete postaral kdokoliv, není zodpovědný za to, aby si uvědomil, že důkaz prasete je v tom, že se sní. Člověk hází tykvemi po druhých jako dělovými koulemi, ale ty se k němu nevrací jako bumerang. Potřebujeme sociální okruh, kde se věci okamžitě budou vracet k těm, kdo jimi hodili a lidi, kteří budou znát konec, počátek a běh našeho malého života.

II. Sliby a dobrovolníci

Občas se nás ptají proč neobdivujeme lidi od reklamy tak, jako oni obdivují sebe. Jedna odpověď je, že obdivovat se patří k jejich povaze. A je zase přímo v povaze naší práce, učit lidi, aby byli k sobě kritičtí, nebo spíš, aby si (raději) nakopali. Mluvím o pravdě v reklamě, ale nic takového nemůže existovat v onom ostrém smyslu, v němž potřebujeme pravdu v politice. V rozverných pojmech „publicity“ nelze vyložit ani pravdu o tom, jak špatně se věci mají, ani pravdu o tom, jak těžké je bude napravit. Nikdo do reklamy nebude dost pravdomluvný na to, aby řekl: „Poraďte si jak dovedete s tím vaším starým rozbitým psacím strojem, protože nic lepšího zrovna nemáme.“ My ale musíme doopravdy říct: „Dělejte co umíte s vaším pokaženou výrobní mašinerií, ať se vám jen tak najednou nerozpadne.“ Málokdy vidíme veselý a nápadný reklamní poutač s nápisem: „Náš nový kuchyňský sporák, ten vám dá zabrat.“ Našim přátelům ale musíme vážně říct: „Pokud se rozhodnete sami začít farmařit, dostanete pořádně zabrat, náš ideál nemůžeme nabídnout jako stroje šetřící pracovní sílu. O pohodlí tu jde zrovna tak málo, jako v ohni, v boji nebo při ztroskotání lodi. Z nebezpečí nevede jiná cesta, než nebezpečná
Výzva, kterou je třeba adresovat moderním Angličanům je z těch, které se pronášejí před velkou válkou nebo velkou revolucí. Aťsi trumpeta vydá nejistý zvuk, ale musí to být nezaměnitelný zvuk trubky. Megafon pouhého obchodnického sebeuspokojení je jen hlučný, ale vůbec nezní jasně. K jeho povaze patří, že říká hladké věci, i kdyby je burácel. Je už takový že šepotá sladké nesmysly, i kdyby je šepotal hrůzným řevem. Jak může reklama lidem pomoci, aby se připravili k boji? Jak může řečnění za účelem publicity užívat jazyka veřejného ducha? Nemůže říct: „Kupte si půdu v Blinkingtonu-on-Sea a připravte se bitvu s kamením a bodláčím.“ Nemůže vydat jistý zvuk, jako staré poplašné zvonění, které oznamovalo požár a povodeň a varovalo lidi v Puddletonu, že jim hrozí hladomor. Buďte k lidem spravedliví, nikdo přece nebude potřebu Kitchenerovy armády oznamovat stejně jako pohodlí kuchyňského sporáku. Rekrutům neříkáme: „Užijte si prázdniny na Mons“ (jedno z bojišť první světové války pozn. překl.) Nepobízíme jim: „Vyzkoušejte si zákopy, je to zážitek.“ Snažili jsme se jaksi poukazovat na něco vyššího, lepšího. Musíme to udělat znovu a tváří v tvář něčemu horšímu. Právě tohle je kvůli celému tónu reklamy mnohem složitější. Další věcí , kterou musíme uvážit je potřeba nezávislého jednání jednotlivce ve velkém měřítku. Chceme tuto potřebu dát najevo tak, jak byla dána ve známost potřeba rekrutů. Vzdělávání bylo původně příliš komerční a nechalo se utopit v komerční reklamě. Až příliš vycházelo z města, až je z něj dnes téměř vyhnáno. Vzdělávání ve skutečnosti znamenalo učit městské věci lidi z venkova, kteří o ně vůbec nestáli. Myslím, že teď by vzdělávání mělo znamenat učit lidi z města, kteří o to stojí, venkovským věcem. Vážně připouštím, že by bylo mnohem lepší začít přinejmenším s těmi, kdo o to doopravdy stojí. Současně ale tvrdím, že ve městě i na venkově je velmi mnoho lidí, kteří o to doopravdy stojí.
Ať už se těšíme na zákon a zemědělství nebo ne, ať už je naše představa rozdělování tuhá nebo zběžná, ať už věříme k kompensace nebo konfiskace, ať už vkládáme naděje v tenhle nebo v tamten zákon, myslím, že si zkrátka nesmíme sednout a čekat na jakýkoliv zákon. Zatímco tráva roste, kůň musí ukázat, že chce trávu, musí vysvětlit, že je doopravdy travožravý čtvernožec. Naplnění parlamentních slibů roste poněkud pomaleji než tráva a pokud se nestane něco dřív, než bude dokončen takzvaný ústavní postup budme distributismu asi tak blízko, jako labouristický politik socialismu. Považuji pro začátek oživit středověkou či morální methodu a volat po dobrovolnících.
Angličané mohou udělat to, co udělali Irové. Mohou stanovit zákony tím, že je budou poslouchat. Pokud máme podobně jako původní členové Sinn Fein, předjímat změnu zákonů společenskou shodou, chceme dva druh dobrovolníků, aby mohli experimentovat na místě samém. Chceme zjistit, kolik existuje, reálně a potenciálně, rolníků, kteří by převzali odpovědnost za malé farmy kvůli soběstačnosti, reálnému vlastnictví a záchraně Anglie v hodině tísně. Chceme vědět, kolik majitelů půdy by dalo nebo levně prodalo svou půdu, aby se rozdělila na množství malých farem. Upřímně řečeno si myslím, že vlastník z toho obchodu vyjde nejlépe. Přesněji řečeno, myslím si, že rolníkovi zbude ta nejtvrdší a nejhrdinštější stránka smlouvy. Někdy se vlastníkovi prakticky vyplatí prostě se té půdy úplně vzdát, protože dává peníze do něčeho, co mu žádné peníze nenese. V každém případě ale všem dojde, že tohle je případ, který bez všech planých frází, volá po hrdinské nápravě. Je nemožné zastírat, že ten kdo, získá půdu, bude ještě víc, než ten, kdo se jí vzdá, muset být jakýmsi hrdinou. Budou nám říkat, že hrdina neroste na každé mezi, že jich nemůžeme najít dost k tomu, abychom chránili všechny naše meze. Na zaznění polnice jsme před několika málo lety posbírali tři miliony hrdinů a polnice, která z ní teď je v děsivějším smyslu polnicí osudu.
Chceme lidovou výzvu o dobrovolníky k záchraně půdy právě tak, jak bylo v roce 1914 potřeba dobrovolníků k záchraně země. Nechceme ale, aby onu výzvu oslabovala ona slabomyslná, únavná, zoufalá a opovrženíhodná věc, které v novinách říkají optimismus. Nechceme po dětičkách, aby se tvářily mile při fotografování, chceme po dospělých mužích, aby se postavili krisi stejně vážné jako byla velká válka. Nechceme po lidech, aby z novin vystřihovali kupony, ale aby vyorali farmu v holé pustině. Pokud mají mít úspěch, pak se k tomu musí postavit s čímsi ze starého zarputilého ducha naplnění slibu. Sv. František ukázal svým následníkům cestu k většímu štěstí, ale netvrdil jim, že potulný život bez střechy nad hlavou bude jako doma u maminky, ani tomu na reklamních cedulích neříkal „U nás jako doma“. Žijeme ale v době, kdy je pro svobodného člověka těžší najít domov, než bylo středověkého člověka žít bez něj.
Funkčním modelem takového problému byl spor o slumy v Limehouse—pokud můžeme mluvit o funkčním modelu něčeho, co nefunguje a cokoliv by podle takového vzoru zbudoval jen šílenec. Obyvatelé slumů opravdu a rozhodně tvrdí, že svým slumům dávají přednost před obytnými bloky, nabízenými jako útočiště místo slumů. Říká se, že jim dávají přednost, protože jejich stará obydlí nají dvorky, kde se mohou věnovat „svým koníčkům, odchovu ptáků a chovu drůbeže.“ Když dostanou jinou nabídku založenou na nějakém systému přídělu políček, jsou tak hnusně zvrácení, že si dovolí tvrdit, že by kolem svých soukromých dvorků měli rádi plot. Tak děsivý a drtivý je rudý příval komunismu bouřící myšlením dělnické třídy.
Nu, lze si představit, že by mohlo být nezbytné v jakési divokém tlaku a zmatku vršit jeden lidský dům na druhý pořád dál a dál v podobě jakési věži z bytových bloků. A může být i zapotřebí, aby si lidé vzájemně šplhali na ramena při povodni, nebo aby se dostali z průrvy vyvolané zemětřesením. A je logicky myslitelné, a dokonce matematicky správné, že kdybychom lidi poskládali vertikálně místo horisontálně davy na londýnských ulicích by prořídly. Kdyby jen byla nějaká šikovná pomůcka, aby se člověk mohl procházet a na něm stál další a něm zas další a tak dál, ušetřilo by to spoustu spěchu. Lidé tak bývají poskládáni v akrobatických kreacích a kurs takové akrobacie by mohl být povinně vyučován na všech školách. Je to obrázek, který se mi náramně líbí, jako obrázek. Chovám (v duchu umění pro umění) naději, že jednou uvidím jednu takovou majestátní věž, jak kráčí dolů po Strandu. Těším se, až nadejde čas pravé sociální organisace, až všichni úředníci z podniku páně Boodle & Bunkhama nebudou ráno chodit do práce v současném nahodilém stylu, courat se jeden po druhém každý ze vily na předměstí. Nebudou ani, jako v bezprostřední a dočasné fázi otrokářského státu, pochodovat v dobře secvičených útvarech z nocležny v jedné části Londýna do obchodního centra v jiné. Ne. Vyvstala přede mnou ušlechtilejší vize až do samé výšiny nebes. Kymácející se pagoda úředníků, jednoho balancujícího nad druhým se šine ulicí, možná mezitím rýsuje ve vzduchu akrobatické vzorce, aby předvedla dokonalou kázeň své sociální mašinerie. Všechno by to bylo velmi působivé a opravdu by to, mimo jiné, ušetřilo místo. Kdyby ale některý z lidí blízko vrcholu té rozkývané věže řekl, že doufá, že se ještě někdy dostane na zem, měl bych porozumění pro jeho pocit vyhnanství. Kdyby měl říci, že je pro člověka přirozené chodit po zemi, byl bych se ocitl v souladu s jeho filosofickou školou. Kdyby mluvil o tom, že je v takové akrobatické výšce a postoji těžké starat se u kuřata, měl bych za to, že má opravdové potíže. Na první dojem by se možná dalo odtušit, že na vysokém bidýlku mu to s ptáky půjde ještě lépe, pravda je ale taková, že takhle vysoko člověk narazí leda tak na pěkné ptáčky. A konečně, pokud by řekl ,že pěstovat slepice, které snáší vejce je záslužná a důležitá práce pro společnost, mnohem záslužnější a důležitější než sloužit podniků pánů Boodle & Bunkhama s nejdokonalejší disciplínou a organisací, pak bych takovou úvahou souhlasil ze všeho nejvíc.
Nu celý náš moderní problém je velmi těžký, a i když je jeho zemědělská část v jednom ohledu zdaleka nejjednoduší, v jiném ohledu vůbec nejjednoduší není. Jenže tahle záležitost z Limehouse je živým příkladem toho, jak si potíže ještě komplikujeme. Pořád dokola nám někdo říká, že obyvatele slumů z velkých měst nemůže jen tak vypustit na půdu, že se na půdě nebudou chtít usadit, že nemají žádné sklony ani úvahy s jejich pomocí by je bylo možné jakýmkoliv postupem z nich udělat lidi, které by půda zajímala, že si nelze ani představit, že by užívali jiných potěšení, než těch městských, nebo že projevili i jakoukoliv jinou nespokojenost, než tu městskou, bolševickou. A když pak celý jejich zástup chce chovat slepice, donutíme je bydlet v bytovém bloku. Když všichni chtějí mít ploty, vysmějeme se jim a rozkazem je pošleme do společných kasáren. Když si celá populace přeje zachovat ploty a závěry a tradici soukromého vlastnictví, úřady jednají, jako by potlačovaly rudou vzpouru. Když tihle beznadějní obyvatelé slumů složí všechnu svou naději do zemědělské práce, které se mohli věnovat dokonce i ve slumech, vyrveme jim ji a ještě tvrdíme, že vylepšujeme jejich podmínky. Vezmete člověka, který má hlavu v kurníku pro slepice, silou ho vysadíte na obrovské sto stop vysoké chůdy, kde nemůže dosáhnout na zem a pak mu řeknete, že jste ho zachránili z nouze. A dodáte, že člověk jako on může žít jen na chůdách a slepice ho nikdy nemohou zajímat.
Nuže, první otázka, kterou vždy dostávají ti, kdo hájí náš druh zemědělské obnovy je tahle, která je zcela základní protože je psychologická. Ať už pro rolníky potřebujeme nebo nepotřebujeme cokoliv ostatního, určitě potřebujeme rolníky. V současné směsi, změti a zmatku více či méně urbanisované civilisace, máme vůbec tenhle první prvek či prvotní možnost? Máme rolníky, třeba jen potenciální rolníky? Podobně jako u všech otázek tohoto druhu nám nemůže odpověď statistika. Statistiky jsou umělé dokonce i tehdy, když nejsou smyšlené, protože vždy předpokládají právě ten fakt, který morální odhad musí odmítnout, předpokládají, že každý člověk je jeden člověk. Zakládají se na jakési atomické theorii, že každý jedinec je skutečně individuální v tom smyslu, že je nedělitelný. Zabýváme-li se ale záměrně a cíleně poměrem a proporcemi různých lásek či nenávistí nebo nadějí či pachtění, má to tak daleko k faktu, který lze dovodit a předpokládat, že je první, který musíme popřít. Popírají jej všechny ty hlubší úvahy, která moudří muži nazývali duchovními, ale které se hlupáci tak báli označit za duchovní tak dlouho dokud se neosmělili pojmenovat je řecky a mluvit o nich jako o psychických nebo psychologických. Nejvyšší spiritualita samozřejmě trvá na tom, že člověk je jeden. Ve smyslu o který zde ovšem jde, byl duchovní pohled vždy takový, že jeden člověk byl vždy alespoň dvojí a psychologický pohled projevil jisté sklony proměnit ho v alespoň půl tuctu lidí. Je proto k ničemu debatovat o tom, kolik je rolníků, kteří nejsou nic než rolníci. Takoví nejsou nejspíš vůbec žádní. Nemá smyslu se ptát kolik sedláků a venkovských balíků čeká v halenách nebo blůzách, s rýči a vidlemi v rukou, připravených někde kolem Bromptonu nebo Brixtonu, kde čekají až jim dáme signál, aby se spěšně vrátili na pole. Pokud je někdo takový hlupák, aby něco takového čekal, pak v naší malé politické straně ho nenajdete. Když se zabýváme takovými věcmi, zabýváme se různými prvky v jedné třídě, dokonce v jednom člověku. Zabýváme se prvky, které je třeba povzbudit, vzdělat nebo (pokud musíme to slovo někde použít) vyvinout. Musíme uvážit, máme-li materiál, ze kterého bychom mohli udělat rolník, abychom mohli vytvořit rolnictvo, pokud bychom se rozhodli to doopravdy zkusit. Nikde v těchto poznámkách není ani ta nejmenší zmínka o to, že by se to mohlo stát, pokud se nerozhodneme to zkusit.
Když tedy používáme slova v jejich rozumném smyslu, měl bych uvést, že v Anglii pořád ještě pořád existuje velmi mnoho těch, kdo by se rádi vrátil k prostší podobě Anglie. Někteří tomu rozumí lépe než jiní, někteří rozumí lépe sobě než druhým, někteří by na to byli připraveni jako na revoluci, někteří k tomu jen slepě lnou jako k tradici, někteří o tom nesmýšleli nikdy jinak, než jako o koníčku, někteří o tom nikdy ani neslyšeli a jen to cítí, jako cosi, co jim chybí. Ale věřím, že počet lidí, kteří by se rádi vymanili ze změti samého větvení a komunikace ve městě a vrátit se blíž ke kořenům, kde jsou věci přímo získávány z přírody, musí být velmi velký. Možná to nebude většina, ale domníval bych se, že už teď to bude velmi velká menšina. Člověk tohle nemusí chtít v každém okamžiku svého života víc, než cokoliv jiného. Nikdo příčetný nečeká, že by jakékoliv hnutí pozůstávalo jen ze samých takových monomaniaků. Ale opravdu hodně lidí to chce opravdu hodně. Nabyl jsem toho dojmu ze zkušenosti, která je tou nejhůře reprodukovatelnou věcí v polemice. Domnívám se tak na základě toho, jak nespočet lidí z předměstí mluví o svých zahrádkách. Dohaduji se o tom, podle toho, co doopravdy závidí boháčům, nejnápadnější je přitom prostě prázdné místo. Vidím to ve všech těch, kdo touží po venkovu, i když jej zohavují. Rozeznávám to v hlubokém populárním zájmu všude, a zejména v Anglii, v chovu nebo výcviku jakéhokoliv druhu zvířat. A kdybych chtěl svrchovaný, symbolický, triumfální příklad všeho, co mám na mysli, pak bych ho našel v už citovaném případu lidí z Limehouse žijících v těch nejubožejších slumech a přece váhajících je opustit, protože by to znamenalo nechat tam v kotci králíka nebo v kurníku slepici, který jsem už citoval.
Nuž, kdybychom opravdu udělali, co navrhuji, nebo kdybychom doopravdy věděli, co děláme, pak bychom se měli těchto obyvatel slumů držet jako by to byly zázračné děti nebo (což je lukrativnější) obludy k vystavení na poutích. Měli bychom si všimnout, že tihle lidé mají pro takové věci přirozený talent. Měli bychom je v tom povzbuzovat Měli bychom je v tom vzdělávat. Měli bychom v nich vidět símě a živý princip skutečně spontánní obnovy venkova. Opakuji, že by to byla věc proporcí a tedy taktu. Měli bychom ale být na jejich straně, důvěřovat, že oni jsou na naší straně a na straně venkova. Naše lidové vzdělávání bychom měli upravit tak, aby podporovalo takové koníčky. Měli bychom považovat za prospěšné učit lidi věci, které se sami s potěšením chtějí učit. Měli bychom je učit, mohli bychom dokonce, ve výbuchu křesťanské pokory příležitostně dovolit jim, aby učili nás. A děláme to, že je sbalíme z jejich domů, kde tyhle věci dělají jen s obtížemi a a kvílející je odvlečeme na nová a neznámá místa, kde je už nemohou dělat vůbec. Už jen tento příklad ukazuje, kolik doopravdy děláme pro venkovskou obnovu Anglie.
Třebaže dobrovolníci svedou mnoho a mnohého lze dosáhnout dobrovolnou dohodou mezi člověkem, který chce doopravdy pracovat s člověkem, který často nemůže získat rentu, nic v naší sociální filosofii nám nebrání užít státní moci tam, kde ji užít lze. A mám za to, že státními dotacemi nebo nějakým velkým dobrovolným fondem lze ještě pořád tomu druhému dát něco stejně dobrého jako je renta, kterou nedostává. Jinak řečeno, dávno před tím, než naši komunisté dospějí ke kontroversní ethice konfiskací bude myslím v možnostech civilisace umožnit Brownovi, aby do Smithe koupil něco, co má nyní pro Smithe jen malou hodnotu a pro Browna tu bude velice cenné. Znám současnou stížnost proti dotacím a obecný argument, který se rovnou měrou vztahuje i na subskripce, myslím ale, že dotace do obnovy zemědělství se v budoucnu vrátí víc než dotace na vylepšení pozice uhlí, právě tak jako se domnívám, že je to mnohem obhajitelnější, než půl sta mezd , které platíme bandě ničemů, kteří škodí chudým falešnou vědou a malichernou tyranií. Jak jsem ale už naznačil, jsou tu ještě i jiné cesty, jimiž může dokonce i stát této věci napomoci. Nakolik a dokud máme státem řízené vzdělávání zdá se smutné, že je není možné určovat podle potřeb státu. Pokud je bezprostřední potřebou státu věnovat určitou pozornost zemi, pak se zdá, že není skutečně žádný důvod k tomu, aby oči učitelů a žáků upřené ke hvězdám, nebylo možné nasměrovat právě k této planetě. Naše nynější vzdělávání není skutečně určeno pro anděly, ale spíše pro letce. Ti ani nerozumí přání člověka zůstat připoutaný k zemi. Jejich ideál v sobě má šílenost, kterou lze opravdu označit za nezemskou.
Svoje rolnictvo dobrovolníku navrhuji jako jádro či zárodek, ale myslím, že bude jádrem přitažlivosti. Myslím, že bude stát nejen jako skála, ale i jako magnet. Jinak řečeno, jakmile se připustí, že je to možné, bude to důležité, jakmile nebude možné dělat řadu jiných věcí. Když půjde podnikání čím dál hůř, bude tohle považováno za lepší i těmi, kdo to považují až za druhou nejlepší věc. Když mluvíme o lidech, kteří opouštějí venkov v zástupech utíkají do měst, neposuzujeme celou věc férově. Můžeme připustit, že existuje určitý společenský typ, který bude vždy dávat přednost kinům a obrázkovým pohlednicím, dokonce i před vlastnictvím a svobodou. To, že lidé jsou raději, když mají kino, když jsou bez majetku a svobody, než když zůstanou bez kina, majetku a svobody ještě nic nedokazuje. .Někteří lidé mají město rádi tolik, že se raději nechají odírat ve městě, než by žili svobodně na venkově. Ovšem to, že se raději nechají odírat ve městě než na vsi ještě nic nedokazuje. Jsem proto přesvědčen, že kdybychom vytvořili i jen oblast rolnictva, která by stála za řeč, bude se rozrůstat. Přešli by k ní lidé opouštějící upadající podniky. V současné době tato sféra neroste, protože tu není nic, co by mohlo růst, lidé ani nevěří v její existenci a jen těžko mohou věřit v její rozmach.
Prozatím chci tvrdit jen tolik, že mnozí rolníci budou dnes ochotni pracovat sami na půdě, i když to bude oběť, že mnozí velkostatkáři jim budou ochotni přenechat půdu, i když to bude oběť, že lze žádat po státu (nebo po jakékoliv patriotické organizaci, když na to přijde), aby jedněm, druhým či oběma pomohla, tvrdím, že by to nemusela být oběť nemožná nebo nesnesitelná. Při tom všem čtenáři připomínám, že se věnuji jen věcem, které lze bezprostředně začít dělat a ne konečné nebo úplné situaci, mám ale z to, že něco takového jako tohle lze začít prakticky ihned. Další věci, kteoru se budu zabývat, jsou nedorozumění o tom, jak se může skupina rolníků na půdě uživit.

I. Prostá pravda

Každý z nás, alespoň z naší generace, slyšela za mlada jednu anekdotu o Georgi Stephensonovi, vynálezci parní lokomotivy. Říkalo se, že jakýsi venkovský ubožák vznesl námitku, že by bylo velmi nepříjemné, pokud by se železniční trať zatoulala nějaká kráva. Vynálezce odpověděl: „Pro tuto dobu a školu je nanejvýš příznačné, že jaksi nikomu ani na mysl nepřišlo, že by to mohlo být poněkud nepříjemné pro venkovana, jemuž ta kráva patřila.“

Dávno předtím, než jsme slyšeli tuhle anekdotu jsem ale asi slyšeli jinou a vzrušivější anekdotu zvanou „Jack a fazolový stonek“ Příběh začíná podivnými a zneklidňujícími slovy „Žila byla jedna chudá žena a ta měla krávu.“ V moderní Anglii by byl šílený paradox, představit si chudou ženu, která by mohla mít krávu, ale v hrubších a pověrečnějších časech bývaly věci jinak. Tak či tak by ale evidentně neměla krávu dlouho v sympatické atmosféře Stephensona a jeho parního stroje. Vlak vyje, kráva byla jaksepatří zabita a stav mysli staré ženy byl popisován jako zemědělská deprese. Všichni ovšem s takovou chutí cestovali vlakem a dělali krávám nepohodlí, že si nikdo nevšiml, že tu zůstaly jiné potíže. Když nás války nebo revoluce odřízly od krav, zjistili průmyslníci, že mléko nepochází původně z konví. Někteří z nás na tom založili myšlenku, že kráva (a dokonce ubožák z venkova) má ve společnosti své místo a svůj užitek a byli jsme připraveni jí postoupit až tři akry půdy. Bude ale dobré zde zopakovat, že nenavrhujeme postavit krávu na každý akr a nechceme zlikvidovat městské lidi tak, jak by oni chtěli zničit venkovany. V mnoha drobnějších věcech bychom museli asi přistoupit na kompromis se stávajícími podmínkami, vůbec zpočátku. Ale i můj ideál, pokud bych ho nakonec našel, by někteří považovali za kompromis. Já bych to ale raději označil za rovnováhu. Nemyslím si totiž, že slunce a déšť dělají kompromisy, když společně tvoří zahradu, nebo že růže, která v ní roste je kompromisem mezi červenou a zelenou. Mám ale za to, že dokonce i moje Utopie by obsahovala různé věci různých druhů, které by měly různé trvání. Podobně jako ve středověkém státu byly nějací rolníci, nějaké kláštery, nějaká společná půds, nějaká půda soukromá, nějaké městské cechy a tak dále, tak by v mém moderním státě byly některé věci znárodněné, některé stroje by byly ve společném vlastnictví, některé cechy by sdílely společný zisk a tak dále a současně právě tolik absolutně individuálních vlastníků tam, kde jsou tihle jednotliví vlastníci nejmožnější. Těmi druhými je ovšem lepší začít, protože mají dávat a skoro vždy i dávají, standard a tón celé společnosti.

K tvrzením, která jsme slyšeli tisíckrát patří i to, že Angličané jsou lidé pomalí, opatrní, konservativní a tak dál. Když něco posloucháme tolikrát, buď to přijmeme jako triviální pravdu, nebo si najednou všimneme, že je hotová nepravda. Skutečnou zvláštností Anglie je, že je jedinou zemí na světě, která nemá konservativní třídu. Je tu mnoho lidí, možná dokonce většina, kteří si říkají konservativci. Čím víc jsou ale zkoumáni, tím méně konservativně se jeví. Obchodní třída, která je ve zvláštním smyslu kapitalistická je svou povahou pravým opakem konservativnosti. Už samou svou profesí se hlásí k tomu, že užívá pořád nové methody a hledá pořád nové trhy. Některým z nás přijde celá tahle novota mimořádně vyčpělá. Za to ale může typ mysli, která vynalézá, ne to, že by vynalézat neměla. Jedna a táž myšlenka bere vrch od největšího finančníka, který se pokouší prodat nějakou společnost po nejmenšího pouličního kramáře, který se snaží udat šicí stroj. Vždycky to musí být nová společnost, vůbec po tom, co se obyčejně přihodilo té staré. A šicí stroj musí být vždy mašinou úplně nového druhu, i kdyby to měl být druh, který nešije. Jenže pokud je tohle zřejmé pokud jde o pouhého kapitalistu, rovným dílem to platí i o čistém oligarchovi. Ať už je jinak aristokracie čímkoliv, nikdy není konservativní. Ze samé své povahy se řídí spíš módou než tradicí. Lidé žijící v zahálce a přepychu vždy dychtili po nových věcech a mohli bychom spravedlivě říct, že by byli bláhoví, kdyby nedychtili. A angličtí aristokraté bláhoví rozhodně nejsou. Mohou se hrdě hlásit k tomu, že měli velký podíl na každé fázi velkého intelektuálního pokroku, který nás přivedl až k současnému zmaru.

První fakt o ustavení anglického rolnictva je ten, že je ustavením, poprvé po mnoha stoletích, tradiční třídy. Absence takové třídy bude seznána jako něco velmi hrozného, pokud dojde ke skutečnému přetahování mezi bolševismem a historickým ideálem vlastnictví. Ale i opak je pravdou a mnohem útěšnější. Tato odlišnost v kvalitě znamená, že změna začne působit už jen kvantitou. Chci tím říct, že nám nedělala až tak starost síla či slabost rolnictva, jako jeho existence či neexistence. Tak jak společnost trpěla už jeho prostou nepřítomností, tak se společnost začne měnit už jen tím, že bude přítomno. Anglie v níž se bude vůbec zapotřebí rolnictvem zabývat a myslet na ně, bude poněkud odlišná. Začne se tím měnit pohled na věci, už když jen politici začnou o rolnících uvažovat stejně často jako o lékařích. Ví se o nich, že mysleli dokonce i na vojáky.

Prvotní argument ve prospěch rolnictva je strohý a téměř divošsky prostý. Člověk může v Anglii žít z půdy, pokud nemusí platit rentu majiteli a mzdy dělníkům. Dokonce i v malém měřítku na tom tedy bude lépe, pokud bude svým vlastním pánem na své vlastní půdě a bude zaměstnávat sám sebe. Jsou tu ale očividně i další úvahy, a dle mého běžné omyly, jimž se následující poznámky věnují zhruba v jejich pořadí. Na prvním místě je samozřejmě jedna věc tvrdit, že je to věc žádoucí a jiná, že je to věc žádaná. A jak se ukáže, já na první místě nepopírám, že pokud je to žádoucí, pak to nemůže být žádoucí v tom smyslu, jako když si chceme něco jen tak dopřát. Pokud budeme chtít po pronajímatelích půdy, aby se obešli bez renty a po farmářích, aby se obešli bez pomoci bude to jistě vyžadovat jistého ducha úsilí a oběti ve prospěch naléhavé národní nutnosti. Jenže když nic jiného, pak tu skutečně máme krisi a nutnost v takové míře, že velkostatkář bude jen promíjet dluh, který už odepsal jako nedobytný a zaměstnavatel obětuje jen služby lidí, kteří už stejně vyhlásili stávku. I tak budeme ale pořád ještě potřebovat ctnosti , jež se pojí s časem krise a bude dobré to dát jasně najevo. Dále, i když vezmeme veškerý rozdíl mezi žádaným a žádoucím, poukázal bych na to, že dokonce i nyní je tento normální život více žádaný, než by si mnozí mysleli. Je možná žádaný podvědomě, ale považuji za užitečné nadhodit několik úvah, které by takovou tužbu mohly vyvolat na povrch. Nakonec je tu neporozumění tomu, co se rozumí pod slovy „žít z půdy“–a k tomu jsem dodal několik podnětů o tom, jak mnohem více žádoucí to je, než by mnozí předpokládali.

Tyhle jednotlivé aspekty zemědělského distibutismu proberu víceméně v pořadí, v jakém jsem je právě označil, v této úvodní poznámce se soustředím jen na primární skutečnost. Dokážeme-li vytvořit rolnictvo, dokážeme vytvořit konservativní populaci a byl by by smělý ten, kdo by si nám troufal vysvětlovat, jak by mohla konservativní populace vzejít z nynějšího mrtvého průmyslového bodu ve velkých městech. Jsem si dobře vědom toho, že mnozí by měli pro konservatismus hrubší jména a mluvili by o tom, že venkované jsou pitomí, nekňubové a že jsou připoutaní k tupé a bezútěšné existenci. Vím, že se říká, že pro člověka musí být monotonní dělat těch dvacet věcí, které se dělají na farmě, kdežto samozřejmě ta jediná věc, kterou hodinu za hodinou a den po dni dělá v továrně je pro něj náramně zábavná a veselá. Vím, že ti samí lidé mívají i přesně opačný komentář a tvrdí, že je od rolníka velmi sobecké a hamižné, když se tak intensivně stará o svou farmu, místo toho, aby projevil, jako proletáři moderního industrialismu, nesobeckou a romantickou loyalitou k fabrice kohosi jiného a s asketickým sebeobětováním vydělávali na někoho jiného. I když každému z těchto nároků moderního kapitalismu přiznáme náležitou váhu stále můžeme říct, že nakolik je rolnický vlastník jistě houževnatý pokud jde o rolnické vlastnictví a může být soustředěný na svůj zájem či spokojený s nudou, tvoří pevný blok soukromého vlastnictví, na který se lze spolehnout, že bude odporovat komunismu, cože je nejen víc, než lze říct o proletariátu, ale i mnohem víc, než o nic říká kterýkoliv kapitalista. Nevěřím, že by v proletariátu bylo tolik komunismu jako medu v plástvích (pokud je tedy med příhodnou metaforou téhle nauky), ale pokud je něco pravdy na novinových obavách, pak by se jistě zdálo, že velké majetky jim, na rozdíl od malých, předejít a zabránit nemohou. Všechna zkušenost ovšem ve skutečnosti mluví proti tomu, že by rolníci byli chmurní a degenerovaní divoši, ploužící se světem po čtyřech a krmící se trávou jako polní dobytek. Všude po celém světě kupříkladu jsou vesnické tance a tance rolníků jsou podobné tancům králů a královen. Lidový tanec je mnohem slavnostnější, obřadnější a plnější lidské důstojnosti, než tanec aristokratický. V mnoha moderních venkovských končinách můžeme stále najít venkovany, kteří při velkých svátcích nosí čepice jako koruny a používají gesta jako při náboženských obřadech, kdežto hrady a zámky pánů a dam jsou již plné lidí, kteří se kymácejí jako opice na hluk, který produkují černoši. Všude po celé Evropě vytvářeli rolníci výšivky a řemeslné výrobky, které s nadšením objevili umělci poté, co je dlouho přehlíželi urozenci. Tihle lidé nejsou konservativní jen v negativním smyslu, i když i ten má velkou hodnotu, když je současně i obranou. Jsou konservativní i v positivním smyslu, zachovávají a uchovávají obyčeje, které nepomíjí jako módy a řemesla méně efemérní, než ona umělecká hnutí, která se velmi brzy přestávají hýbat. Mám za to, že bolševici vymysleli cosi, čemu říkají proletářské umění, nechápu na jakém principu je založili, leda snad, že jsou jakýmsi tajuplným způsobem hrdí na to, že si říkají proletariát, když o sobě tvrdí, že proletářští už nejsou. Myslím si spíš, že je to jen váhání polovzdělanců rozloučit se s dlouhým slovem. Tak či tak, žádné proletářské umění v tomhle světě nikdy neexistovala. Zcela jasně a zřetelně ovšem existovalo něco jako umění venkova.

Předpokládám že ve skutečnosti měli na mysli komunistické umění, a už jen to označení mnohé odhaluje. Domníval bych se, že opravdu komunitní umění by tvořila stovka lidí visících na jednom obrovském štětci jako na beranidle a kreslila jím po ohromném plátně s kudrlinkami, rozmachy a majestátním váháním, jež by v temně rámovaných tvarech vyjadřovaly složenou mysl obce. Venkovští rolníci tvořili umění, protože tvořili komunitu, ale nebyli komunisty. Obyčej a tradice obce dávaly jejich umění jednotu, ale každý člověk byl samostatným umělcem. Právě uspokojení kreativního instinktu v jednotlivci dává rolnictvu jako celku jeho spokojenost a tedy konservativnost. Množství lidí, kteří všichni stojí každý na svých nohách, protože stojí na své vlastní půdě. Žel v naší zemi ovšem vlastníci půdy nestáli na ničem, než na tom, co podupali a zašlapali.

IV. Tyranie trustů

Většina  z nás se v literatuře, ba i v životě, setkala s jistým druhem starého gentlemana. Velmi často  to bývá starý duchovní. Je to takový ten druh člověka, který má hrůzu ze socialistů, aniž by pořádně věděl, co jsou zač. Ostatní o něm říkají, že to myslí dobře, což znamená, že si myslí, že nestojí za nic. Takový názor je ale vůči tomuhle společenskému typu poněkud nespravedlivý. Ve skutečnosti je na něm víc, než že by měl jen dobrou vůli, možná bychom mohli zajít až tak daleko, že bychom řekli, že pokud by kdy myslel, asi by myslel správně. Jeho principy by byly nejspíš docela zdravé, kdyby se podle nich skutečně začal řídit. V tom, aby rozeznal jejich použitelnost mu brání jeho praktická nevědomost. Mohl by docela dobře mít pravdu, jen prostě nemá ponětí, co je špatně. Ti, které tenhle starý gentleman učil vědí, že má ve zvyku své příkré odsouzení tajemných socialistů zmírnit tím, že připomene, že je samozřejmě křesťanskou povinností majetku náležitě užívat, mít na paměti, že jej máme od Prozřetelnosti svěřený k dobru druhých lidí i našemu vlastnímu a dokonce (není-li ten starý gentleman tak starý, aby byl modernista), že nám mohou být jednou položeny nějaké ty otázky ohledně toho, jak jsme nedostáli důvěře vložené do nás svěřením onoho majetku. Nu, tohle všechno je v náležité míře naprostá pravda, ale shodou okolností to dosti zvláštním způsobem ilustruje prazvláštní a dokonce neobyčejnou nevinnost starého gentlemana. Už samo tvrzení, že majetek je nám svěřený Prozřetelností, je takové povahy, že když je slyší svět kolem něj, zní mu to jako  hrozný a odporný vtip. Jeho malá směšná větička se vrací ve stovkách  ječících ozvěn a opakuje pořád dokola jako sto rozesmátých pekelných ďasů „Vlastnictví je svěřeno…svěřeno…vlastnictví je trust.“ (těžko přeložitelná hra s vícerým významem slova trust.  )
Nemohu nyní shrnout to, co míním touto první částí příhodněji, než tak, že vezmu našeho drahého konservativního duchovního a zamyslím se nad tím, jak byl podivně nejprve nejprve přistižen, když  zrovna klimbal a a pak byl jako by vzat něčím po hlavě. První, co mu musíme vysvětlit vyjadřuje ta děsivá hříčka s trusty, svěřeným majetkem a důvěrou.  Zatímco co křičel varování před imaginárními zloději, které nazýval socialisty, chopili se ho a silou odvlekli skuteční lupiči, které si pořád ještě ani neumí představit. Tlupy hazardních hráčů, kteří provádějí velká slučování, jsou totiž opravdové bandy lupičů v  tom smyslu, že mají mnohem méně citu než kdokoliv jiný pro onu odpovědnost jednotlivce za osobní Boží dary, již onen starý gentleman správně nazývá křesťanskou povinností. Zatímco vplétal do vzduchu slova o bezvýznamných idejích, byl lapen do sítě ze slov a pojmů představujících pravý opak: slov neosobních, nezodpovědných, bezbožných. Ekonomické síly, jež ho obklopují jsou vzdálenější než cokoliv jiného od domácké ideje vlastnictví od níž, abychom k němu byli spravedliví, sám vyšel. A tak, zatímco on bude dál dál slabě blekotat „Vlastnictví je svěřené“ my musíme pevně odpovědět. „Trust není žádný majetek.“
Došel jsem teď k jedné věci, která je na starém gentlemanovi opravdu mimořádná. Tím chci říct, že jsem dospěl k nejdivnějšímu faktu ohledně konvenčního nebo konservativního typu v moderní anglické společnosti. A ten spočívá v tom, že ta samá společnost, která na začátku tvrdila, že žádnému takovému nebezpečí se není třeba vyhýbat, protože neexistuje, nyní tvrdí, že se mu vyhnout nelze. Celé naše kapitalistické společenství přešlo jedním obrovským krokem od krajního optimismu ke krajnímu pesimismu. Nejdřív říkali, že v této zemi žádné trusty být nemohou. Nakonec tvrdí, že v téhle době nemůže existovat nic než trusty. A zatímco jednu a tutéž věc v pondělí označili za nemožnou a v úterý za nevyhnutelnou, stihli dvakrát zachránit život velkého hazardního hráče či zloděje. Poprvé proto, že ho označili za netvora z pohádek a podruhé tím, že ho ukázali jako všemocný osud. Když jsem o trustech mluvil před dvanácti lety, říkali lidé, že Anglii žádné trusty nejsou. Když o nich mluvím teď, říkají ti samí lidé: „Jenže jak by podle vás mohla Anglie trustům uniknout? “ Mluví tak, jako by trusty byly vždy součástí britské ústavy, o sluneční soustavě ani nemluvě. Vtip a podobenství, jimiž jsem začal tento článek se stávají přesně a ironicky skutečností. Chudák starý duchovní je dnes veden k tomu, aby mluvil tak, jako by mu Prozřetelnost dala zrovna ten konkrétní trust, ten konglomerát podniků. Tlačí ho to k tomu, aby opustil vše, co původně mínil svým zvláštním druhem křesťanského individualismu a spěšně se smířil s čímsi, co se víc podobá jakémusi plutokratickému kolektivismu. Poněkud zmateně mu začíná docházet, že nyní musí říkat, že součástí přirozeného pořádku je nejen soukromé vlastnictví, ale i monopol. Zatímco spal, padla na něj síť, protože na síť nikdy ani nepomyslel, protože by popřel i to, že by někdo mohl takovou síť splétat. Jenže teď musí ten starý nešťastník mluvit tak, jako by se v síti narodil. Možná, jak jsem už řekl, dostal ránu do hlavy, možná, jak říkají jeho nepřátelé, měl vždycky hlavu trochu slabší. V každém případě ale teď, když má hlavu v oprátce nebo v síti, k nám často začne mluvit o tom, že z oprátek či sítí utkaných nebo vhozených do kol osudu není úniku a je příliš beznadějné se o to snažit.
Svoje dosavadní obecné poznámky bych stručně shrnul tak, že hlavní nebezpečí, kterému se nyní musíme vyhnout a první nebezpečí, které teď musíme posoudit je nebezpečí předpokladu, že kapitalistické tažení dosáhlo větších úspěchů a dospělo dál, než tomu ve skutečnosti je. Pokud mohu použít pojmy šestákového katechismsu o dvou hříších proti naději, pak nám dnes už nehrozí nebezpečí opovážlivého spoléhání, jako spíš nebezpečí zoufalství. Není to jen obyčejná drzost těch, kdo nám bez mrknutí okem, říkali, že v Anglii nebyly žádné trusty. Je to spíš obyčejná bezmoc těch, kdo nám říkají, že Anglii musí co nevidět pohltit zemětřesení jménem Amerika. Nu, tento druh kapitulace před moderním monopolem jen nejen nepočestný, ale taky panikářský a předčasný. Není pravda, že nic nemůžeme a nezmůžeme. To, co jsem zatím napsal, mělo pochybujícím a vystrašeným ukázat, že není pravda, že se nedá nic dělat. Dokonce i teď lze něco dělat, i když se může zdát, že věci, které je potřeba udělat jsou různého druhu ba i stupňů účinnosti. I kdybychom jen zachránili krámek v naší ulici nebo zabránili spiknutí v našem oboru, nebo museli nechat návrh zákona trestajícího taková spiknutí prosazovat vlastním poslancem, pořád ještě můžeme v poslední chvíli přijít včas a změnit úplně všechno.
Když změníme metaforu a sáhneme po vojenském přirovnání,  pak to, oč se pokusili monopolisté je obkličovací manévr. Ale obklíčení ještě není úplné. Pokud něco neuděláme, obklíčeni budeme, ale není pravda, že proti tomu nemůžeme udělat nic. Dáváme přednost útoku, podnikli bychom nějaký výpad nebo úder, pokusili se proniknout nějakými body v linii nepřítele (dostatečně vzdálenými a vybranými pro jejich slabost), prolomit se dírou v neuzavřeném kruhu. Většina lidí by raději ze samého překvapení kapitulovala, právě proto, že to pro ně bylo tak naprosté překvapení. Včera popírali, že by je nepřítel mohl obklíčit. Předevčírem popírali i to, že by jen mohl existovat. Jsou ochromeni jako by zázračným znamením. Jenže právě tak jako jsme nikdy nesouhlasili, že by to bylo něco nemožného, tak dnes nesouhlasíme, že by tomu nešlo vzdorovat. Jednat se mělo už dávno, ale i teď lze ještě začít něco dělat. Proto je užitečné zamyslet se nad různými již předloženými příklady. Řetěz je právě tak silný jako jeho nejslabší článek, bojová linie je právě tak silná, jako nejslabší muž v ní, obklíčení je tak silné, jako jeho nejslabší místo, právě v něm lze kruh ještě pořád prolomit. Když se mně tedy někdo hned zkraje ptá, co v téhle věci teď může dělat, odpovídám: „Udělejte cokoliv, jakoukoliv maličkost, která zabrání dokonání díla kapitalistického slučování. Udělejte cokoliv, co jeho završení i jen oddálí. Zachraňte jeden obchod ze sta. Zachraňte jedno políčko ze sta. Postarejte se o to, aby zůstaly otevřeny jedny dveře ze sta. Dokud totiž zůstanou aspoň jedny dveře otevřené nejsme ve vězení. Postavte jim do cesty jednu barikádu a brzy zjistíte, zda je tohle cesta, kterou se svět ubírá. Vložte jeden paprsek do jejich kola a brzy uvidíte, jestli je to kolo osudu. “ Podstatou jejich ohromného a nepřirozeného úsilí totiž je, že malá chyba je stejně velká jako velká chyba. Velké moderní obchodní konglomeráty mají mnoho společného s velkými balony. Jsou nafouknuté a přece jsou nafouknuté pýchou, stoupají a přece se potácí, a především jsou plné plné a to obyčejně jedovatého plynu. Ta nejvýznačnější podobnost je ovšem v tom, že i ten nejmenší špendlík splaskne i ten největší balon. Kdyby byla tahle tendence naší doby byla podrobena jakémukoliv racionálnímu zkoumání, myslím, že by začala velmi rychle slábnout ve své směšně přemrštěné vážnosti. Dokud nemá monopol monopol, nemá nic. Dokud měl Nábot svou vinici, neměl Achab své království. Dokud seděl Mordechej u brány, nebyl Haman ve svém paláci šťastný. Stovka příběhů z lidské historie ukazuje, že tendence lze zvrátit a že jeden kámen úrazu může být bodem zlomu. Písčiny času jsou plné jednotlivých kůlů, které označují místo, kde se obrátil příliv. Prvním krokem ke končenému vítězství je postarat se, aby nepřítel nevyhrál, i kdyby to mělo být jen tím, že se postaráme, aby nevyhrál všude. Když pak zastavíme jeho prudký postup a možná vybojujeme i nerozhodné postavení, může začít celkový protiútok. Povaze protiútoku se budu ještě vzápětí.  Pokusím se, jinými slovy řečeno, vysvětlit onomu starému duchovnímu chycenému do sítě (jehož utrpení mám stále před očima) něco, co ho jistě potěší, že se totiž od začátku pletl, když myslel, že žádná síť nemůže existovat, že se mýlí teď, když si myslí, že ze sítě není úniku a že nikdy nepochopí jak moc se plete, dokud nepochopí, že má svou síť a že je opět rybářem lidí.
Začal jsem hlásáním paradoxu, že způsob, jak podporovat malé obchody je podporovat je. To může dělat každý, nikdo si ale nedokáže představit, že by se to dalo  dělat. V jednom smyslu není nic jednoduššího, a v jiném zas nic náročnějšího. Dále jsem ukázal, že bez jakékoliv prudké změny pouhá úprava současných zákonů může pravděpodobně  povolat k životu a aktivitě tisíce malých obchodů. Možná se k malým obchodům ještě vrátím podrobněji, teď jen zběžně a rychle probírám jisté jednotlivé příklady, abych ukázal, že i ještě nyní lze citadelu plutokracie  napadnout z mnoha různých směrů. Lze se jí postavit koordinovaným úsilím na poli volné soutěže. Lze jí bránit vytvoření či třeba i opravou mnoha malých zákonů. Za třetí na ni lze napadnout  na širší frontě většími zákony. Když se ale dostaneme k nim, dokonce i teď,  střetneme se současně s větší otázkou.
Zdravý rozum křesťanstva, a trvalo to celé věky, předpokládal, že skupování zboží za účelem zvyšování cen je možné trestat právě tak, jako lze trestat padělání peněz. A přece to dnešním čtenářům připadne jako jakýsi základní rozpor, který zní ozvěnou ve slovním rozporu v úsloví „Nedůvěřujte trustům“. A přece by to našim otcům neznělo ani tak paradoxně jako  úsloví „Neskládejte v mocných naději“ ale spíš jako rčení „neskládejte naději v piráty“. Když to ale aplikujeme na moderní podmínky, musíme se nejdřív  vypořádat s velmi moderním sofistikou.
Když tvrdíme, že zvyšování cen skupováním zásob by mělo být považováno za spiknutí, vždycky slyšíme, že je to spiknutí příliš složité, než aby se dalo odhalit. Jinak řečeno dozvídáme se, že tajené pletichy jsou příliš utajené, než abychom je mohli lapit. Nu a právě tady se moje prostá a dětská důvěra v ekonomické experty naprosto zhroutila. Můj přístup ještě před chvílí plný spolehnutí a důvěry je teď posměšný a neuctivý. Mohu připustit, že o podrobnostech podnikání toho moc nevím, ale ne, že je vyloučené, aby kdykoliv kdokoliv mohl o nich cokoliv poznat. Jsem ochoten věřit, že jsou na světě lidé, kteří mají pocit, že jejich živobytí závisí na konkrétním hulvátovi, který nejspíš začínal tak, že hodně vydělal na šizení na váze. Dokázal bych uvěřit, že někteří lidé jsou tak podivně ustrojeni, že se jim libí, když vidí, jak velký národ ovládá malá tlupa těch, kdo jsou větší vyvrhelové než lupiči, ale nemají takovou odvahu. Jsem zkrátka ochoten připustit, že jsou tací lidé, kteří jsou schopni důvěřovat trustům.  Připouštím to se slzami v očích, jako ten dobromyslný kapitán v Bábových baladách, který řekl:
„It’s human nature p’raps; if so,
Oh, isn’t human nature low?“  (Možná to je v lidské povaze, pakliže ano/ nepropadla se ta povaha až na samé dno?)
Osobně pochybuji, že by klesla až tak nízko, ale možnost tak hlubokého poklesnutí připouštím. Připouštím to s nářkem a lkáním. Pokud mi ale budou vykládat, že je zcela nemožné zjistit, zda člověk dává dohromady trust, to je něco docela jiného. Mé chování se změní. Můj duch ožije. Když mi někdo povídá, že pokud by překupnictví mělo být zločinem, nebylo by možné z něj nikoho usvědčit, pak se směji, ne, vysmívám se a šklebím.
Mohli bychom dospět k úvaze, že ke spáchání vraždy zpravidla dochází, když se jednomu gentlemanovi znelíbí v jedenáct hodin dopoledne na Piccadilly Circus vzhled nějakého jiného gentlemana a on pak přistoupí k předmětu své nelibosti a obratně mu podřízne krk. Pak přejde na druhou stranu k laskavému policistovi, který tam řídí dopravu,  upozorní ho na mrtvolu ležící na chodníku a bude se s ním radit, jak se obtíže zbavit. Takhle nějak si tihle lidi očividně představují, že mají být páchány finanční zločiny, pokud mají být odhaleny. Jistěže jsou někdy páchány skoro stejně drze a v komunitách, kde je snadné je odhalit. Ovšem, když uvážíme, jaké věci policie dokáže odhalit, začne theorie právní bezmoci vyhlížet poněkud výstředně. Podívejte se na to, jaké druhy vražd objasňuje. Naprosto obyčejný a neznámý člověk v nějakém zapadlém domě nebo bytě stejném jako desetitisíce ostatních si umyje ruce v nějakém zastrčeném umyvadle, což mu zabere dvě minuty. Na to policie přijde, ale nemůže odhalit schůzku nebo rozesílání zpráv, které postaví ekonomický svět vzhůru nohama. Člověka, o kterém nikdy nikdo neslyšel, dokáže vystopovat na místo o kterém nikdo nevěděl, že tam půjde, aby tam provedl věc, o níž podnikl všechny představitelná opatření k tomu, aby ji nikdo neviděl. Nedokáže ale sledovat člověka, o kterém každý slyšel, aby zjistila, zda komunikuje s dalšími lidmi o kterých všichni slyšeli, aby provedl něco, o čem skoro všichni vědí, že se snaží celý život udělat.  Dokáže nám říct všechno o pohybu člověka, o kterém ani jeho žena či společník, nebo bytná netvrdí, že by věděli, kudy a kam chodí, ale nemůže nám říct nic o tom, že se pracuje na velkém slučování podniků, které se týká půlky zeměkoule. Je policie opravdu takhle hloupá, nebo jsou současně takhle hloupí i chytří? Nebo, jestliže je je policie tak bezmocná, jak si o ní myslel Sherlock Holmes, co Sherlock Holmes? Co tenhle horlivý detektiv amatér, o kterém jsme všichni četli a někteří i (žel!) psali. Což není žádný osvícený čmuchal, který by uspěl tam, kde celá policie selhává a z mastné skvrny na ubruse jednoznačně dokázal, že pan Rockefeller se zajímá o ropu? Není tu žádný muž s bystrou tváří, který by z toho, že zesnulý lord Leverhulme skupoval spousty malovýrobců mýdla, dovodil, že měl zájem o mýdlo? Mám chuť sám napsat novou sérii detektivních povídek o odhalování těchto skrytých a utajených věcí. Pojednávaly by o Sherlocku Holmesovi, jak se svou ohromnou lupou zkoumá noviny a postupně, písmenko po písmenku, dává dohromady jeden z titulků. Setkali bychom se v nich s Watsonem jak užasle hledí na objev existence Bank of England. Moje povídky by nesly tradiční tituly jako třeba: „Případ znamení na obloze“, „Tajemství megafonu“ nebo „Dobrodružství přehlíženého hamounění“.
To, co chtějí tihle lidé říct, je ve skutečnosti to, že si ani nedokáží představit, že by se umělé zvyšování cen považovalo za něco podobného padělání peněz. Oni si nedokáží představit, že by šlo nějaké počínání bohatých zmařit, nebo že by vlastně cokoliv z toho, co dělají, mohlo vůbec zasahovat do sféry trestního práva. Pomyšlení, že by mohli být takoví lidé podrobeni těmhle zkouškám by jim způsobilo šok. Dám jeden očividný příklad. Daktyloskopickou vědu nám kriminologové pořád dokola předvádí, když prostě jen chtějí oslavit svou nijak slavnou vědu. Otisky prstů by právě tak jednoduše prokázaly, zda milionář použil své pero jako  to, zda lupič užil páčidla. Právě tak snadno by dokázaly, že finančník užil telefonu, jako by dokázaly, že zloděj použil žebřík. Jakmile ale začneme o snímání otisků finančníkům, všichni si budou myslet, že je to vtip. Ano, je to velmi hořký vtip. Smích, který taková úvaha vyvolá je sám o sobě  důkazem, že ji nikdo nebere vážně, ani neuvažuje, že by vzal vážně ideu, že bohatí a chudí si jsou před zákonem rovni.
To je důvod, proč s magnáty trustů a monopolisty nezacházíme tak, jak by se s nimi zacházelo podle starých zákonů lidové spravedlnosti. A je to i důvod, proč se jejich případu věnuji teď a v této části mých poznámek, vedle takových navenek jednoduchých a lehkých věcí jako  je přesun zákazníků od jednoho obchodu k jinému. Je to proto, že v obou případech záleží zcela a výlučně na morální vůli a vůbec a v žádném smyslu ne na ekonomickém zákonu. Jinak řečeno, je lež tvrdit, že nemůžeme udělat takové zákony, které by poslaly monopolisty do vězení, na pranýř nebo na šibenici, kdybychom se tak rozhodli, a jak se rozhodli i naši otcové před námi. A ve stejném smyslu  je lež, že si nemůžeme pomoci a musíme kupovat zboží, které má nejlepší reklamu, chodit do největšího obchodu nebo  v našich obecných společenských zvyklostech propadnout obecnému společenskému trendu. Můžeme pomoci stovkami způsobů, od velmi prostého odchodu z obchodu po velmi ceremoniální pověšení člověka na šibenici. Pokud máme za to, že nijak pomáhat nechceme, může to být čistá pravda a  někdy to může být i velmi správné. Ovšem zavřít spekulanta je to nejjednodušší, zrovna tak jako vyjít z obchodu. Zavřít někoho za kšeftíky pro kamarády není o nic nemožnější, než odejít z obchodu a  pro zdraví téhle diskuse bude velmi prospěšné, když si to uvědomíme hned ze začátku. Dobrá polovina zvyklostí v dnešním světě velkopodnikání byla v některé z dřívějších společností považována za zločin, a stejně tak může být označena i v nějaké budoucí společnosti. Zde se o nich mohu zmínit je velmi stručně. Jedním z nich je postup, proti kterému státníci té nejvážnější strany horlí dnem i nocí, pokud a dokud mohou předstírat, že to dělají jen cizinci. Říká se tomu dumping. Je to politika záměrného prodávání se ztrátou s cílem zničit někomu druhému trh. Další je proces, proti kterému se dokonce titíž státníci téže strany pokusili prosadit zákony, pokud a dokud by se týkaly jen těch, kdo půjčují peníze. Bohužel je to věc, která se vůbec neomezuje na poskytovatele půjček. Je to trik, jímž je chudší člověk zamotán do spleti povinností, jimž v konečném důsledku nemůže dostát, leda by prodal svůj krámek nebo podnik. Jeden ze způsobů, jak se to dělá, je ten že se zoufalcům půjčuje po částech nebo na dlouhý úvěr. Všechna tato spiknutí bych poslal před soud, tak jak soudíme spiknutí za účelem státního převratu nebo atentátu na krále. Nepředpokládáme, že by někdo králi poslal korespondenční lístek sdělující, že bude zastřelen, nebo že by v novinách vyšla výstraha o dni revoluce. Taková spiknutí byla vždy souzena jediným možným způsobem, jakým je lze soudit: totiž použitím zdravého rozumu ohledně existence záměru a zjevné existence plánu. Nenabudeme ale znovu skutečného občanského smyslu, pokud nebudeme opět cítit, že spiknutí třech občanů proti jednomu je právě tak zločinem, jako jím je úklad jednoho občana proti třem. Jinak řečeno, soukromé vlastnictví je nutno chránit proti soukromému zločinu právě tak, jako je veřejný pořádek chráněn proti soukromému úsudku. Ovšem soukromé vlastnictví je nutno chránit proti mnohem větším věcem, než jsou domovní nebo kapesní zloději. Je nutno je chránit proti úkladům celé plutokracie. Potřebuje ochranu před bohatci, kteří jsou nyní obyčejně vládci povinnými ho hájit. Nemělo by být těžké vysvětlit, proč je nehájí. Každopádně spočívá ve všech těchto případech  problém v tom, aby si lidé dokázali představit, že by to chtěli, ne v tom představit si lidi, jak to dělají. Samozřejmě, rozhodně lidi nechte, ať říkají, že si nemyslí, že by idea distributivního státu stála za to riziku, nebo i jen za tu námahu. Nedovolte jim ale tvrdit, že nikdy žádný člověk v minulosti nebyl s to podstoupit riziko, nebo že žádné z Adamových dětí nebylo schopné jakékoliv námahy. Pokud by podstoupili k dosažení svobody i jen polovičního rizika, které je přivedlo k ponížení, pokud by vynaložili na to, aby cokoliv dovedli ke kráse i jen poloviční námahu, jako věnovali tomu, aby všechno zohavili, kdyby svému Bohu sloužili tak, jak sloužili svému naftovému nebo vepřovému králi, pak by úspěch naší distributivní demokracie  čněl nad světem jako jedna z jejich reklamních cedulí a strměl k obloze jako některá z jejich bláznivých věží.

III. Jeden příklad

III. A Case in Point
To, že naši obchodní kritikové argumentují kruhem je stejně přirozené, jako cestovat po vnitřním okruhu. Není to jen obyčejná hloupost, ale jen obyčejný zvyk a není snadné z toho železného kruhu ani uniknout ani do něj proniknout. Když říkáme, že něco jde udělat, pak tím zpravidla myslíme, že to může udělat buď masa lidí nebo vladař státu. Dal už jsem příklad něčeho, co může docela snadno udělat masa lidí a teď dám příklad něčeho, co může docela snadno udělat vladař. Musíme být ale připraveni na to, že naši kritikové začnou argumentovat kruhem a tvrdit, že současná populace nebude nikdy souhlasit, nebo že současný vládce nikdy takhle jednat nebude. Tahle stížnost je ale zmatená. Odpovídáme lidem, kteří se dovolávají ideálu, který je sám o sobě nemožný. Když ho nebudete chtít, nebudete se snažit ho dosáhnout, netvrďte ale, že z toho, že ho nechcete plyne, že byste toho nemohli dosáhnout, kdybyste chtěli. Jen tím, že o něco usiluje dav lidí, se ta věc ještě nestává sama o sobě nemožnou, ani něco nepřestává být praktickou politikou jen proto, že žádný politik není dost praktický na to, aby to udělal.
Začnu malým a dobře známým příkladem. Abychom našemu ohromnému proletariátu zajistili sváteční volno máme zákon, který všem zaměstnavatelům nařizuje jednou týdně na půl dne zavřít krám. Podle proletářského principu je to pro proletářský stát zdravá a nutná věc, zrovna tak, jako jsou saturnálie zdravé a nutné pro otrocký stát. Praktický člověk si s ohledem na tuhle proletářskou vymoženost řekne: „Ono to má i jiné výhody, bude to příležitost každého, kdo si chce svou vlastní špinavou práci udělat sám, pro člověka, který se obejde bez sluhů.“ Nakonec se někdo podívá dokonce i na tu degenerovanou bytost, která doopravdy něco sama umí udělat. Ten osamělý potrhlo, který si skutečně dokáže pracovat, aby se uživil, bude mít nakonec možná šanci žít. Na to, aby tohle člověk řekl ani nemusí být distributista, je to běžná a očividná věc, kterou může říct každý. Člověk, který má sluhy je musí přestat využívat. Samozřejmě, ten kdo je nemá je přestat využívat nemůže. Jenže ten zákon je ve skutečnosti postavený tak, že  nutí dát volno sluhům i člověka, který žádné nemá. Vyhlašuje saturnálie, které se nikdy nekonají davu přizračných otroků, kteří nikdy neexistovali. Nuže v tomto uspořádání není ani stopy po rozumu. V každém smyslu, od bezprostředně materiálního k abstraktnímu a matematickému, je docela šílené. Žijeme v čase nebezpečného rozdělení zájmů zaměstnavatele a zaměstnance. Proto i tehdy, když ti dva nejsou ve skutečnosti rozděleni, ale spojeni v jedné osobě, musíme je opět rozdělit na dvě strany. Donutíme člověka, aby si dal něco, oč nestojí, protože by to mohl chtít kdosi jiný, kdo neexistuje. Varujeme ho, aby raději přijal sám svou vlastní delegaci a jednal s ní, jinak by se mu mohlo stát, že by mohl čelit stávce sám proti sobě. Možná by se mohl dokonce stát bolševikem a vrhat po sobě bomby. V takovém případě by mu jeho strohý smysl pro právo a pořádek nedovolil nic jiného, než aby  vůči sobě zavedl stanné právo a zastřelil se. Tvrdí o nás, že jsme nepraktičtí, ale takovouhle akademickou fantasii jsme tedy ještě nevytvořili. Někdy tvrdí, že vymizení sedláků a učňů litujeme toliko ze sentimentu. Sentimentu! Ještě jsme nepoklesli do tak hlubokého sentimentalismu, abychom litovali tovaryšů, kteří nikdy ani neexistovali. Ještě jsme nedosáhli takového bohatství romantických emocí, abychom dokázali prolévat více slzí pro neexistujícího hokynářského příručího, než pro skutečného hokynáře. Nejsme ještě takoví uplakánci, abychom při pohledu na náš oblíbený malý krámek viděli dvakrát, nebo abychom jeho majitele nutili bojovat s vlastním stínem. Nechme tyto tvrdohlavé a praktické podnikatele slzet nad strádáním neexistujícího kancelářského poslíčka a pokročme po naší vlastní divoké a křivolaké cestě, která alespoň shodou okolností vede zemí živých.
Kdyby aspoň tak malá změna nastala zítra, byl by to rozdíl a to rozdíl značný a rostoucí. A pokud by nějaký ukvapený apologeta velkých podniků chtěl tvrdit, že taková maličkost může udělat jen velmi malý rozdíl, pak ať se má na pozoru. Dopouští se totiž něčeho, čemu se podobní apologeti obyčejně snaží ponejvíce vyhnout: protiřečení svým pánům. Mezi tisíci zajímavými věcmi, skrytými mezi milionem nezajímavých věcí v novinových zprávách o parlamentních a veřejných záležitostech, byla i jedna roztomilá komedie, která se týkala téhle záležitosti. Nějaký člověk s normálním rozumem a lidovým instinktem, který jakýmsi omylem zabloudil do parlamentu dokonce poukázal na tenhle prostý fakt: že tam, kde žádný proletariát není ho není třeba ani chránit a že tedy osamělý majitel obchodu může ve svém osamělém krámku zůstat. Ministr, který měl záležitost na starosti pak doopravdy, s děsivou nevinností, odpověděl, že to je nemožné, protože by to nebylo fér vůči velkým obchodům.  V patřičných kruzích se očividně nezadržitelně řinuly slzy, právě tak jako kanuly z očí lorda Lundyho, politika na vzestupu, a v tomhle případě ho dojalo už jen pomyšlení na možný strádání milionářů. Představil si agonii pana Selfridge, sténání pana Woolwortha z Woolworth Tower, a jeho laskavé srdce k němuž žádný nářek bohatců nedolehne marně se zachvělo. Ať už si ale myslíme o tom, jaké cítění je třeba k tomu, aby někdo mohl považovat za předmět sympatií, v každém případě to jedním rázem vyřizuje všechen oblíbený fatalismus, který v jejich úspěchu vidí cosi nevyhnutelného. Je absurdní tvrdit, že náš útok musí selhat a pak říkat, že by na jejich bezprostředním úspěchu bylo něco docela bezohledného. Velké firmy očividně musíme přijímat, protože jsou nezranitelné a ušetřit, protože jsou zranitelné. Nelze si ani jen představit, že by tahle velká absurdní bublina nemůže nikdy prasknout a že by ji mohl splasknout malý špendlíček konkurence je prostě kruté.
Nevím, zda jsou velké obchody opravdu tak slabé a roztřesené, jak tvrdí jejich obhájce. Ale ať už bezprostřední důsledek pro velké obchody jakýkoliv,  jsem si jist tím, jaký bude dopad na malé krámky. Jsem si jist, že pokud by mohly mít o všeobecných svátcích otevřeno, pak by to pro ně znamenalo nejen větší tržby, ale i to, že by jich mohlo být více. Mohlo by to znamenat, že bychom konečně měli velkou třídu maloobchodníků a to je právě jedna z věcí, které znamenají celou politickou změnu a stejně tak je tomu i s podobně velkou a početnou třídou rolníků. Není to jen v mechanickém smyslu věc počtů a čísel. Je to věc přítomnosti a tlaku konkrétního sociálního typu. Nejde jen o to, kolik napočítáme nosů, ale ve skutečnějším smyslu jde o to, zda se ty nosy počítají. Kdyby tu bylo cokoliv, co by se dalo označit za rolnickou třídu, nebo třídu drobných obchodníků, pak by dali v legislativě najevo svou přítomnost i kdyby to měla být tak řečená třídní legislativa. A už sama existence této třetí třídy by znamenala konec toho, čemu se říká třídní boj, alespoň natolik, nakolik jeho theorie dělí všechny lidi na zaměstnavatele a zaměstnance. Nechci tím samozřejmě říct, že je tohle jediná právní změna, kterou mohu navrhnout. Zmiňuji ji jako první, protože je nejvíce nasnadě. Mluvím o ní ale i proto, že velmi jasně ilustruje, co rozumím dvěma fázemi: povahu negativní a positivní reformy. Pokud malému obchodu začne zákazníků přibývat a velký o ně začne přicházet, může to znamenat dvě věci, obě jistě předběžné, ale obě praktické. Znamenalo by to, že jen dostředivý spěch se zpomalil, pokud ne zastavil, a že by se konečně mohl měnit v odstředivý pohyb. Znamenalo by to taky, že by ve státě bylo množství nových občanů, na které by se nevztahovaly obyčejné socialistické či otrocké argumenty. Když byste měli rozptýlený značný počet malých vlastníků, lidí s psychologií a filosofií malého vlastnictví, mohli byste k nim pak začít mluvit o něčem, co by se víc podobalo nějakému všeobecnému uspořádání, které by bylo víc po jejich, které by se víc podobalo zemi, dobré k tomu, aby v ní žili křesťané. Jim můžete vysvětlit, zatímco plutokratům a proletářům ne, že stroje nesmí existovat jinak, než jako sluhové člověka, proč jsou věci, které sami vyprodukujeme stejně drahocenné jako naše vlastní děti, a proč bychom za přepych mohli zaplatit příliš draze ztrátou svobody. Jakmile se lidská těla začnou i jen odpoutávat od od zotročujících podmínek začnou tvořit těleso našeho veřejného mínění. Malému člověku lze poskytnou ještě mnoho výhod, které můžeme posoudit na vhodném místě. U všech vycházím z předpokladu politiky záměrného zvýhodnění malého člověka. V prvním příkladu, který jsem tu předložil, ale o nějakém upřednostňování můžeme sotva mluvit. Když vydáte zákon, že otrokář má svým otrokům dát na den svobodu, člověka, který vůbec nemá otroky se to naprosto netýká. Zákon se na něj právně nevztahuje proto,  že se ho netýká logicky. Byl do něj zavlečen záměrně, ne proto, aby všichni otroci byli na den svobodní, ale proto, aby všichni svobodní lidé byli po celý život otroky. I když některé výhody jsou jen obyčejnou spravedlností vůči malému vlastnictví a další jsou jeho záměrnou ochranou, nám tu jde nyní o to, že na počátku bude prospěšné vytvořit malé vlastnictví i kdyby to mělo být jen v malém měřítku. Zas budou existovat angličtí občané a sedláci a to, že budou existovat se bude počítat. Bude ještě mnoho způsobů, krátce je popíšeme, jak lze na straně práva a legislativy rozdrobování vlastnictví podporovat. Některým se budu věnovat později a zejména se budu věnovat skutečné odpovědnosti, kterou vláda může rozumně přijmout za  finančních a ekonomických okolností, které začínají být  absurdní a směšné.  Z hlediska jakékoliv rozumné osoby je problém současné koncentrace kapitálku věcí nejen práva, ale trestního práva, o zločinném šílenství ani nemluvě.
O té monstrosní megalomanii velkých obchodů s jejich vulgární reklamou a pitomou standardizací je něco řečeno jinde. Hodilo by se snad dodat, pokud jde o malé obchody, tak jakmile existují, obyčejně mají svou vlastní organisaci, která má mnohem větší sebeúctu a je mnohem méně primitivní. Jak každý ví, tou dobrovolnou organizací je cech a dělá všechno, co je doopravdy potřeba udělat, pokud jde o svátky a populární slavnosti. Dvacet holičů se docela dobře dokáže dohodnout, jak si o konkrétním svátku nebo konkrétním způsobem nekonkurovat.  Je legrační povšimnout si že zrovna ti lidé, kteří tvrdí, že cech je mrtvá středověká záležitost, která nemůže nikdy fungovat, si obyčejně stěžují na moc cechu jako živé moderní záležitosti tam, kde opravdu funguje. Kupříkladu v případě lékařského cechu se mu v novinách vyčítá, že tato konfederace odmítá „zpřístupnit lékařské objevy široké veřejnosti“ Když se zamyslíme nad divokými a vyšinutými nesmysly, které široké veřejnosti zpřístupňuje veřejný tisk, vzniknou v nás možná jisté pochyby, zdali naše těla a duše nejsou v rukou cechu přinejmenším stejně bezpečné, jako by byly v rukou trustu. To hlavní co tu chci teď říct je, že malé obchody se mohou řídit i tehdy, pokud jim vláda neříká, co mají a nemají dělat. Dnešním demokratickým idealistům to může připadat hrůzné, ale ony se o sebe umí postarat samy.