I. Počátek sporu

Poznámka:
Tato kniha není uspořádána tak, aby se podobala politickému programu. Je totiž obecnou polemikou s těmi, kdo oponují ideám stojícím za takovým programem. Přehled konkrétních návrhů bude v krátké době vydán v podobě pamfletu v nakladatelství Basis na 20&21 Essex Street Ligou pro obranu svobody distribucí vlastnictví

Byl jsem vyzván, abych znovu vydal tyto poznámky—které se objevovaly v jednom týdeníku—jako hrubý náčrt jistých aspektů instituce soukromého vlastnictví, které jsou dnes, vprostřed novinářského jásání nad soukromým podnikáním, docela zapomenuty. Sama skutečnost, že publicisté tolik mluví o tom druhém a tak málo o tom prvním je měřítkem morálního tónu doby. Kapsář je velmi nápadným mistrem soukromého podnikání. Bylo by ovšem asi přeháněním tvrdit, že kapsářství je vynikající ukázkou soukromého vlastnictví. To oč jde v kapitalismu a podnikání, tak jak je poslední dobou provozováno, je že skutečně káží rozšiřování podnikání spíše než ochranu vlastnictví a vybírání kapes se přinejlepším snaží maskovat jistými ctnostmi pirátství. Pokud jde o komunismus, jeho reformy směřují pouze k tomu, že kapsářství napravuje zákazem kapes.

Obecně si myslím, že kapsy a vlastnictví mají nejen normálnější, ale také důstojnější obranu, než poněkud špinavý individualismus hovořící o soukromém podnikání. S nadějí, že to může pomoci jiným k pochopení, jsem se rozhodl přetisknout tyto studie, tak jak jsou, místy i uspěchané a jen tematisující. Je jistě velmi těžké je takto reprodukovat, protože se jednalo o redakční poznámky k polemice vedené převážně jinými lidmi, nicméně obecná myšlenka je alespoň přítomná. Tak či tak, „soukromé podnikání“ není příliš ušlechtilou cestou jak vyjádřit pravdu jednoho z přikázání Desatera. Přesto však bývala doba, kdy to bylo alespoň více či méně pravda. Manchesterští radikálové hlásali poněkud hrubou a krutou podobu konkurence, ale alespoň dělali, co hlásali. Noviny velebící dnes soukromé podnikání hlásají pravý opak toho, co by se komu mohlo snít skutečně dělat. Praktické směrování všeho obchodu a podnikání se dnes obrací k velkým podnikatelským spojením, často imperiálnějším, neosobnějším a mezinárodnějším než nějaké komunistické společenství, které je alespoň kolektivní, když ne kolektivistické. Je velmi dobré opakovat rozrušeně: „Kam to spějeme, s tímhle bolševismem?“ Stejně na místě je dodat: „Kampak to spějeme, i bez bolševismu?“. Odpověď je nasnadě: monopol. Rozhodně to není soukromé podnikání. Americký trust není soukromé podnikání. To už by bylo správněji říkat španělské inkvisici soukromé mínění či soukromý soud. Monopol není ani soukromý, ani podnikavý. Existuje, aby soukromé podnikání znemožnil. A tento systém trustů či monopolu, tato naprostá zkáza vlastnictví, bude cílem všeho našeho pokroku i tehdy, i kdyby už na světě nebylo jediného bolševika.

Nu a a já patřím k těm, kdo věří, že lékem na centralisaci je decentralisace. Bylo to označováno za paradox. Zjevně je cosi skřítčího a fantastického na tvrzení, že když se kapitál příliš soustředil v rukách hrstky je správné navrátit do rukou mnohých. Socialisté by ho svěřil do rukou ještě menší hrstky lidí, ale ti lidé by byli politici, kteří by ho (jak víme) vždy spravovali v zájmu mnohých. Než ale předložím čtenáři to, co jsem napsal přímo v první linii současné polemiky, myslím, že je zapotřebí vložit úvodem těchto pár odstavců, abych vysvětlil některé pojmy a zdůraznil některé předpoklady. V týdeníku jsem se přel s lidmi, kteří znali zkratky téhle konkrétní diskuse, ale abychom si jasně rozuměli, musíme začít několika definic nebo aspoň popisů. Ujišťuji čtenáře, že slov užívám v docela jasném smyslu, je ale docela možné, že on je užívá v nějakém jiném významu a takový zmatek a nedorozumění ani nedosahují důstojnosti názorové odlišnosti.

Kapitalismus je kupříkladu velmi nepříjemné slovo. Je to taky veskrze nepříjemná záležitost. A přece je to, co mám na mysli, když takhle mluvím docela konkrétní a definovatelné, jen to jméno je špatně k použití. Očividně ale nějaké slovo používat musíme. Když říkám kapitalismus, myslím tím obyčejně něco, co lze formulovat asi takto: „Je to takový ekonomický systém v němž existuje zhruba rozeznatelná a relativně malá třída kapitalistů, v jejichž rukou je soustředěno vlastnictví tak velkého množství kapitálu, že velká většina občanů musí z nezbytí těmto kapitalistům sloužit za mzdu.“ Tento konkrétní stav věcí může existovat a existuje a musíme pro něj mít nějaké slovo a nějaký způsob jak o tom diskutovat. Ovšem tohle slovo je velmi špatné, protože různí lidé je užívají pro velmi rozdílné věci. Pro jedny to podle všeho prostě znamená soukromé vlastnictví. Další mají za to, že kapitalismus je cokoliv, co zahrnuje používání kapitálu. Jenže pokud je tohle použití příliš doslovné, je také příliš volné a dokonce je i příliš velké.

Pokud kapitalismus znamená použití kapitálu, pak je kapitalismus všechno. Bolševismus je kapitalismus a anarchický komunismus je kapitalismus, a kapitalismem je i každý revoluční plán, ať už jakkoliv divoký. V to, že dnešní ekonomické operace musí něco nechat pro ekonomické operace zítřejší věří zrovna tak Lenin a Trocký jako Lloyd George a Thomas. A to je vše, co kapitalismus znamená ve svém ekonomickém smyslu. V tom případě je to slovo k ničemu. Moje užití je možná svévolné, ale bez užitku není.

Pokud se pod kapitalismem rozumí soukromé vlastnictví, pak jsem kapitalista.

Pokud se pod kapitalismem rozumí kapitál, pak jsou kapitalisté všichni. Pokud ovšem kapitalismus znamená tento konkrétní systém kapitálu, vypláceného masám toliko ve formě mezd, pak to cosi znamená, i kdyby to mělo znamenat cosi jiného.

Pravda je taková, že to co nazýváme kapitalismem by se mělo jmenovat proletarianismem. Nejde tu o to, že někteří lidé mají kapitál, ale o to, že většina lidí má jen mzdu, protože nemají kapitál. Ve své době jsem vynaložil hrdinské úsilí, chodil po světě a vždy říkal proletarianismus místo kapitalismu. Moje cesta ale byla trnitá a plná strázní a nepochopení. Zjišťuji, že když kritisuji vévodu z Northumberlandu pro jeho proletarianismus, lidi moc nechápou, co tím míním. Když říkám, že bych se kolikrát shodl s Morning Post jen kdyby nebyl tak zoufale proletariánský zdá se, jako by tu byla jaká náhlá překážka bránící úplnému vzájemnému porozumění myslí. A přece by to bylo zcela přesné. To hlavní co mi totiž vadí na obraně nyní existujícího kapitalismu, je obrana udržování většiny lidí v námezdní závislosti, tedy udržování většiny lidí bez kapitálu. Není mi vlastní ten druh přesnosti, který raději správně sdělí, co na mysli nemá, než by nesprávně sdělil, co na mysli má. K pojmu ve srovnání s významem jsme zcela lhostejný. Je mu úplně jedno jestli nazývám tu či ono věc toliko tímhle tištěným slovem začínajícím na K, pokud a dokud je aplikováno na jednu a ne na druhou věc. Nevadí mi používat pojem stejně libovolný jako matematická značka, pokud bude jako matematická značka přijat. Klidně mohu vlastnictví označit x a kapitalismus y, pokud a dokud nebude někdo považovat za nutné říkat, že x=y. Nevadí mi říkat kočka místo kapitalismus a pes místo distrubutismus, pokud budou lidé chápat, že jsou to věci ta odlišné, že by se mohly rvát jako pes s kočkou. Návrh na širší distribuci kapitálu zůstává stejný, ať už mu říkáme jakkoliv a bez ohledu na to, jak jmenujeme jeho současný do očí bijící opak. Zůstává stejný ať už říkáme v jednom smyslu, že je kapitalismu příliš, nebo že je ho v jiném smyslu příliš málo. A je už opravdu kus pořádné pedanterie tvrdit, že kapitál je nutno užívat kapitalisticky. To už bychom stejně dobře mohli tvrdit, že vše sociální, ba společenské, musí být socialistické, že socialismus lze ztotožnit se společenským večerem nebo společenskou sklenkou. S lítostí musím říct, že tak tomu není.

Kolem socialismu je tu nicméně tolik verbální neurčitosti, že to volá nějaké definici. Socialismus je systém, který činí sjednocenou a zorganizovanou společnost odpovědnou za všechny její ekonomické procesy, nebo za všechny, které ovlivňují její život a základní živobytí. Pokud se prodává cokoliv důležitého, prodává to vláda, pokud se něco důležitého dává, dává to vláda, pokud je něco důležitého i jen tolerováno, zodpovídá za toleranci vláda. Je to pravý opak anarchie, krajní nadšení pro autoritu. V mnoha ohledech je to hodné morální důstojnosti mysli, je to kolektivní přijetí velmi úplné odpovědnosti. Je ovšem od socialistů velmi přihlouplé, že si stěžují, když tvrdíme, že to musí zničit svobodu. Skoro stejně hloupě mluví antisocialisté, když si stěžují na nepřirozenou a nevyváženou brutalitu bolševické vlády při ničení politické oposice. Je totiž přirozeností právě socialistické vlády, že netoleruje žádnou pravou a skutečnou oposici. Vláda se totiž o vše stará a vše zajišťuje a je absurdní po ní žádat, aby zajistila oposici.

Nemůžete se vydat za sultánem a káravě mu říci: „Neudělal jste nic pro to, aby tě tvůj bratr svrhl z trůnu a zmocnil se kalifátu.“ Nemůžete předstoupit před středověkého krále a říct mu. „Půjč mi laskavě dva tisíce kopí a tisíc lučišníků, protože chci proti tobě vyvolat povstání.“ A ještě méně můžete kritisovat vládu, která tvrdí, že se o vše stará a vše zřizuje, za to, že se nepostarala a nezřídila nic, co by svrhlo vše, co ona zřídila. Oposice a vzpoura závisí na majetku a na svobodě, Mohou být tolerovány jen tam, kde směla zapustit kořeny i jiná práva, než ústřední právo vladařovo. Tato práva musí být chráněna morálkou, jíž se i vladař bude zdráhat vzdorovat. Kritik státu může existovat jen tam, kde náboženský smysl pro právo chrání jeho nárok na jeho vlastní kopí a jeho vlastní luk, nebo přinejmenším na jeho vlastní pero a jeho vlastní tiskařský lis. Je absurdní domnívat se, že by si mohl půjčit královské pero aby jím obhajoval kralovraždu nebo užíval vládní tiskařské lisy k odhalování vládní zkorumpovanosti. A přece celý smysl socialismu, celé zdůvodnění socialismu je v tom, že pokud nepatří všechny tiskárny vládě mohou být tiskaři utiskováni. Všechno stojí na spravedlnosti státu, všechna vajíčka se sbírají do jednoho košíku. Mnohá z nich budou zkažená, ale ani tak je nebudete smět použít v politických volbách.

Před nějakými patnácti let nás pár začalo, jak jsme tehdy měli říci, dvěma krajnostem kapitalismu a komunismu, ve starém New Age a New Witness hlásat politiku malého distribuovaného vlastnictví (která od té doby dostala nešikovné ale odpovídající jméno distibutismus). První kritiku nám adresovali ti nejbrilantnější fabiáni, zejména pan Bernard Shaw. Forma, jíž tato kritika nabyla, bylo prostě to, že nám tvrdili, že náš ideál je nemožný. Byl to prostě jen projev katolické důvěřivosti v pohádky. Zákon renty spolu s dalšími ekonomickými zákony nevyhnutelně, že malé pramínky a potůčky vlastnictví musí stékat do jezera plutokracie.

Popravdě řečeno, byl to fabiánský chytrák a ne jen tak nějaký toryovský hlupec, kdo proti naší vizi postavil ona slavná úvodní slova: „Kdyby mělo být zítra vše rozděleno–“

Nicméně odpověď jsme měli i tehdy a třebaže jsme od té doby našli mnoho dalších, pokud tu ten princip zopakuji, napomůže to celou otázku vyjasnit. Je pravda, že věřím pohádkám—v tom smyslu, že se tomu, co existuje podivuji natolik, že jsem o to připravenější připustit, co by existovt mohlo. Rozumím člověk, který věří v mořského hada proto, že v moři je mnohem víc ryb, než z něj kdy bude vyloveno. Věřím mu ale ještě víc kvůli dalšímu člověku, který ve své horlivé snaze existenci mořského hada vyvrátit vždy argumentuje ne tím, že na nejsou žádní hadi na Islandu, ale že nejsou žádní nikde po celém světě.

Představme si, že by pan Bernard Shaw, komentujíc tuto důvěřivost, by mi vyčítal, že věřím (kvůli tomu, že mi to nakukal nějaký prolhaný kněz), že je možné kameny hodit do vzduchu tak, že tam zůstanou zavěšeny jako duha. Představme si, že by mi laskavě říkal, že bych přece nemohl věřit v takové papežencké báchorky o kouzelných kamenech, kdyby by mi někdo vědecky vysvětlil gravitační zákon. A předpokládejme dále, že bych po tom všem nakonec zjistil, že mluvil jen o tom, že je nemožné postavit oblouk. Většina z nás by myslím dospěla ke dvě závěrům o něm a jeho škole. Za prvé bychom si museli myslet, že jsou velmi špatně informovaní, pokud jde o o to, co se skutečně rozumí pod uznáním přírodních zákonů. Přírodní zákon lze uznat vzdorem proti němu, jeho překonáním, nebo i tím, že jej použijeme proti němu samému, což je zrovna případ oblouku. A za druhé, a mnohem silněji, bychom si museli myslet, že jsou jsou mimořádně neinformovaní pokud jde o to, co se na této zemi již udělalo.

.Podobně je v diskusi o tom, zda může existovat malý majetek, první skutečností fakt, že takový majetek existuje. Téměř stejně nezaměnitelným faktem je, že nejen existuje, ale i přetrvává. Pan Shaw v jakémsi abstraktním hněvu prohlásil „malý majetek malý nezůstane“. Nu je zajímavé, že odpůrci čehokoliv jako je několikero forem vlastnictví proti tomu vznášejí dvě velmi rozporná obvinění. Říkají nám pořád dokola, že rolnický život v latinských či jiných zemích je monotónní, není v něm pokroku, je zarostlí bílím a hložím pověr a je to vůbec jakýsi přežitek z doby kamenné. Na jedné straně se nám pošklebují, co je to za přežitek, na druhé tvrdí, že to prostě nemůže přežít. Na vesnické rolníky ukazuji jako na věčné nekňuby a balíky, trčící z venkovského bahna a pak ho odmítnou strčit kamkoliv právě s tím, že by tam stejně nevydržel ani trčet. Nu, na první druh kritiky se dá docela dobře odpovědět, ale k tomu, aby kritikové mohli venkovany vůbec odsuzovat, musí nejprve uznat, že nějací venkovné existují. A pokud by bylo pravda, že mají vždy sklon velmi rychle zmizet, pak by zas nemohlo platit, že se vyznačují těmi primitivními obyčeji a konservativními názory, kterými se nejen doopravdy vyznačují, ale za jejichž projevování je kritici také odsuzují. Zdravý rozum dá, že nemohou jednu věc současně obviňovat, že je staromódní a zastaralá i prchavá a efemérní. Suchý fakt, viditelný za bílého dne je samozřejmě takový, že drobný rolnický majetek není efemérní. V každém případě ale pan Shaw a jeho škola nemohou tvrdit, že oblouky nelze stavět a pak si stěžovat, jak hyzdí krajinu. Distributivní stát není hypotéza, kterou by měl rozmetat, ale fenomén, který by měl vysvětlit.

Pravda je taková, že představa, že se malý majetek postupně vyvine v kapitalismus je přesným obrazem toho, co se prakticky nikde neděje. O pravdě svědčí dokonce i zeměpisná fakta, dosud jak se mi zdá, podivně přehlížená. Bez ohledu na to, kde by všude mohla vzniknout nevyroste v devíti případech z deseti průmyslová civilisace moderního kapitalistického typu tam, kde dosud byla civilisace distributivní, například rolnická. Kapitalismus je netvor vyrůstající na poušti. Industriální otrokářství se téměř vždy rozrostlo v oněch prázdných místech, kde byla starší civilisace přítomná jen řídce nebo vůbec. Snadno se proto vzmohla spíš na na severu Anglie, než na jihu, právě proto, že sever byl během celých věků relativně pustý a barbarský, zatímco na jihu byla civilisace cechů a rolnictva. Proto také snadněji vyrůstalo spíš na americkém než evropském kontinentě, protože v Americe nenahrazovala nic než pár divochů, kdežto v Evropě musela nahradit kulturu mnohapočetných farem. Všude byl jen krok od chýše z bláta k městu manufaktur. Všude tam, kde se blátěná chýše chýše opravdu proměnila ve svobodnou farmu, nehnula se pak ani o krok blíž manufakturnímu městu. Všude tam, kde byl jen pán a jen pouhý nevolník, bylo možné je téměř ihned proměnit na pouhého zaměstnavatele a pouhého zaměstnance. Všude tam, kde žil svobodný člověk působila už sama jeho paměť, byť by třeba i byl relativně méně bohatý a mocný, že úplný průmyslový kapitalismus byl nemožný. Tenhle koukol zasel nepřítel, ale i coby nepřítel je to zbabělec. Může ho totiž sít jen v pustinách, kde nemůže vzejít žádné obilí, které by ho zadusilo.

Abychom se vrátili k našemu podobenství, říkáme v první řadě, že oblouky existují a nejen existují, ale i trvají. Jsou tu stovky římských akvaduktů a amfiteátrů, které dokazují, že mohou přetrvat tak dlouho jako cokoliv jiného, ne-li déle. Pokud nám nějaká pokroková osoba bude tvrdit, že se každý oblouk nakonec promění v tovární komín, nebo snad, že každý oblouk nakonec spadne, protože je slabší než tovární komín, nebo dokonce, že pokud spadne, tak i lidé vždy uvědomí, že místo něj musí postavit tovární komín—proč bychom pak měli být tak smělí, že bychom zpochybnili všechna tři tvrzení. Jediné co bychom snad mohli připustit j fakt,že princip podepírající komín je jednodušší než princip oblouku a že přesně a právě proto může tovární komín, podobně jako feudální věž, vyrůst snáz v kvílející pustině.

.Tento obraz má ale ještě další využití. Jestliže jsou nám dnes latinské země převážně modelem, pokud jde o malé vlastnictví, pak je to jen v tom smyslu, ve kterém by v jistých historických obdobích byly naším jediným vzorem oblouku. Byly časy, kdy všechny oblouky byly římské a kdy o nich člověk žijící u Liffey nebo u Temže věděl právě tak málo, jako ví pan Shaw o rolnických vlastnících. To ale neznamená, že bychom bojovali za cosi toliko cizího, že bychom oblouk prosazovali jako nějaký italský znak či zástavu o nic víc, než bychom chtěli, aby byla Temže právě tak žlutá jako Tibera, nebo měli nějaké zvláštní zalíbení v makarónech nebo malárii. Princip oblouku je lidský, lze ho použít na všechny a všichni ho mohou používat. S principem dobře rozloženého soukromého vlastnictví je to stejné. To, že v Británii stojí trosky pár římských oblouků není dokladem, že oblouky nelze stavět, ale naopak důkazem, že to možné je.

A abychom teď analogii nebo shodu okolností dovedli do konce: jaký je princip oblouku? Můžete tomu říkat, pokud chcete, urážka gravitace, správnější bude, když to označíte za apel na gravitaci. Princip dotvrzuje, že pokud spojíme samostatné kameny určitého tvaru určitým způsobem, pak zajistíme, že sama jejich tendence padat jim v pádu zabrání. A třebaže je můj obraz jen ilustrací, obstojí do značné míry i pokud jde o úspěch rovnějšího vlastnictví. Oblouk drží pohromadě rovnost vzájemného tlaku jednotlivých kamenů. Rovnost je současně vzájemnou pomocí i překážením si navzájem. Není těžké dokázat, že ve zdravé společnosti působí morální tlak rozmanitých soukromých majetků přesně stejně. Pokud ale druhá škola shledává klíč či srovnání nedostatečnými, pak musí najít nějaký jiný. Je zřejmé, že fakt žádná přirozená síla zmarnit nemůže. Tvrdit, že se proti němu staví jakýkoliv zákon, třeba zákon renty, platí jen v tom smyslu, že se mnohé zákony přírody staví proti vší morálce a samým základům lidství. V tomhle smyslu jsou vědecké argumenty proti naší obhajobě vlastnictví stejně irelevantní, jak o nich pan Shaw mluvíval, když šlo o jeho odpor proti vivisekcím.

Je nakonec pravda, že oblouk vlastnictví nejen stále stojí, ale budování podobných oblouků se stále rozrůstá, jak co do kvality, tak co do kvantity. Kupříkladu francouzský rolník byl již před francouzskou revolucí vlastníkem na neurčitou, to činilo jeho vlastnictví soukromějším a absolutnějším, ne naopak. To, že by Francouzi tento systém opustili je méně pravděpodobné, než kdykoliv dříve, poté co se podruhé, pokud ne po sté, osvědčil jako nejstabilnější forma prosperity pod tlakem války. Stejně heroická, a ještě nezdolnější, revoluce již v Irsku odmítla jak socialistický sen, tak kapitalistickou skutečnost s energií, jejíž meze se ještě nikdo neodhodlal ani předvídat. Když tedy římský a normanský kulatý oblouk přetrval věky jako jakási relikvie, našlo pro ni znovuzrození křesťanstva další použití a cíl. V okamžiku se vymrštil do titánských rozměrů gotiky, kde člověk vypadal jako bůh, který svůj svět zavěsil na ničem. Pak bylo znovu rozpečetěno cosi z onoho dávného tajemství, jež kněze tak podivně označovalo za stavitele mostů. A když se dnes podívám na některé z mostů, které postavil ve vzduchu, dokážu to, že je někdo pořád označuje za nemožné, pochopit jako jejich jedinou možnou chválu.

Co rozumíme onou „rovností tlaku“ jako u kamenů v oblouku? Ještě si o tom řekneme víc podrobně, ale obecně máme na mysli to, že moderní vášeň pro neustálé a neutuchající nakupování a prodávání jde ruku v ruce s krajní nerovnosti lidí, kteří jsou buď příliš bohatí nebo příliš chudí. Trvání rolnictev je vysvětleno tím (jejich oponenti jsou nuceni je nechat bez vysvětlení), že tam, kde tahle nezávislost existuje má tutéž váhu a vážnost jako každá jiná důstojnost považovaná za normální pro člověka a nikdo se nenechává najmout k tomu, aby chodil nahý nebo se nechal tlouct holí.

Theorie, že ti, kdo začínají rozumně navzájem rovni nemohou takoví i zůstat je omyl založený výlučně na společnosti, kde začínají krajně nerovní. Je docela pravda, že poté, co kapitalismus překonal jistý bod jsou rozbité zlomky vlastnictví snadno požrány. Jinak řečeno, je to docela pravda, když existuje malé množství malého vlastnictví, je to ale docela nepravdivé, pokud je malého vlastnictví velké množství. Dovozovat z toho, co se stalo při prudkém nástupu velkých podniků, po kterém rozbité malé podniky spěšně vyklidily bojiště, že se totéž musí stát vždycky, i tehdy, když jsou obě strany více vyrovnané je dost nelogické. Je to jako bychom Niagarou dokazovali, že neexistuje nic takového jako je jezero. Nakloňte jezero na jednu stranu a voda prudce vyteče jedním směrem zrovna tak jako celá ekonomická tendence kapitalistické nerovnosti míří jedním směrem. Nechte jezero jezero nebo úroveň úrovní a není nic, co by jezeru bránilo zůstat až do soudného dne—zrovna tak, jako mnohé úrovně rolnictva vypadají, že mohou docela dobře vydržet rovněž do skonání světa. Je to fakt dokázaný zkušeností, i kdyby nebyl zkušeností vysvětlený, ve skutečnosti je ale možné naznačit nejen zkušenost, ale i vysvětlení. Pravda je taková, že ekonomická tendence k vymizení drobného vlastnictví vůbec neexistuje, dokud se vlastnictví nezmenší natolik, že se stane tak titěrným, že přestane vůbec jako vlastnictví fungovat. Pokud má jeden člověk sto akrů a druhý akru půl, pak je docela dobře možné, že z půl akru nevyžije. Pak u něj nastane ekonomická tendence svou půdu prodat a udělat toho druhého hrdým vlastníkem sto a půl akru. Pokud ale bude jeden mít třicet akrů a ten druhý čtyřicet, pak tu není žádná ekonomická tendence jakéhokoliv druhu, která by prvního muže nutila prodat půdu druhému. Jen prostě lež tvrdit, že první muž si nemůže být na svých třiceti akrech jistý a druhý, že se nemůže se čtyřiceti spokojit. Je to úplný nesmysl, něco jako kdybychom tvrdili, že pokud někdo vlastní bullteriéra bude nucen ho prodat někomu, kdo má mastifa. Je to něco takového jako tvrdit, že nemohu vlastnit koně, protože mám výstředního souseda, který vlastní slona.

Není ani třeba mluvit o tom, že ti, kdo trvají na tom, že zhruba rovné vlastnictví nemůže existovat svůj celý argument zakládají představě, že existovalo. K tomu, aby dokázali své tvrzení musí předpokládat, že lidé v Anglii začínali v rovnosti a velmi rychle dospěli k nerovnosti. A komičnost celé jejich posice jen dokonává, že existenci toho, co označují za nemožnost , předpokládají právě v tom jednom případě, kdy k ničemu takovému nedošlo. Mluví tak, jako kdyby si deset horníků dalo závod a ten, který byl první se stal vévodou z Northumberlandu. Mluví tak, jako kdyby první Rotschild byl prostě sedlák, který trpělivě sázel lepší zelí, než ostatní sedláci. Pravda je taková, že Anglie se stala kapitalistickou zemí proto, že už dlouho byla zemí oligarchickou. Bylo by mnohem těžší ukázat, jak se má stát oligarchií taková země jako třeba Dánsko. Naše tvrzení ale ještě zesílí, když k ekonomickému zdravému rozumu přidáme ethický. Tam, kde se etablovalo široce rozptýlené vlastnictví, existuje veřejné míněné, jež je silnější, než jakýkoliv zákon a velmi často (což je v moderní době ještě pozoruhodnější) i zákon, který je skutečně výrazem veřejného mínění. Pro moderní lidi může být velmi obtížné představit si svět, kde lidé nejsou obyčejně obdivování pro svou žádostivost a deptání svých bližních, ale ujišťuji je, že na zemi pořád ještě zůstávají takové podivné stopy pozemského ráje.

Pravda je taková, že tato první námitka o nemožnosti přímo protiřečí všem faktům zkušenosti a lidské přirozenosti. Není pravda, že morální obyčej nemůže udržet většinu lidí spokojených a náležitě pečujících o rozumný status. To je, jako kdybychom tvrdili, že s ohledem na to, že někteří muži jsou pro ženy přitažlivější než jiní, je vyloučené, aby lidé v Balhamu za královny Viktorie žili podle monogamního modelu s jedním manželem a jednou manželkou. Dalo by se tvrdit, že dřív nebo později by se ženy shromáždily ve skupinkách kolem těch pár atraktivních mužů a té nepřitažlivé většině by nezbylo nic než staromládenectví. Předměstské čtvrti musí dříve nebo později sestávat ze stovek pousteven a tří harémů. Jenže tak to není. Není to tak nyní, bez ohledu na to, co se může stát v Balhamu, pokud se tam morální tradice manželství opravdu ztratí. Dokud je morální tradice naživu, dokud je kradení cizích manželek odsuzováno a věrnost manželskému protějšku obdivována, pak má rozsah narušení a rozruchu, který může v rovnováze pohlaví v Balhamu způsobit i ten nejnevázanější prostopášník, své meze. Právě tak zjistí každý pozemkový spekulant velmi rychle, že existují meze, pokud jde o to, kolik půdy může nakoupit v irské, španělské nebo srbské vesnici. Tam, kde je zabrání Nábotovy vinice skutečně považováno za něco odpornému, jako tomu bylo u Uriášovy ženy, nebude nic těžkého najít nějakého místního proroka, který by vynesl Hospodinův soud. V atmosféře kapitalismu se člověku, který hromadí jedno pole vedle druhého lichotí, ale v atmosféře vlastnictví se dočká výsměšků a možná kamenování. Výsledkem je to, že se vesnice nepropadne do plutokracie nebo předměstí do polygamie.

Vlastnictví je věcí cti. Pravým opakem slova „vlastnictví“ je slovo „prostituce“. A není pravda, že lidská bytost vždy to, co je svaté onomu smyslu vlastnictví sebe sama, vždy prodá, ať už je to tělo nebo hranice pozemku. Pár jich obojí dělá a výsledkem je, že se vždy stávají vyvrheli. Není ale pravda, že většina to musí dělat a každý, kdo to říká nic neví, ne pokud o naše plány či návrhy, ne pokud jde o vize a ideály kohokoliv, ne pokud se týká distributismu nebo rozdělení kapitálu tím či oním postupem, ale pokud jde o historická fakta a podstatu lidskosti. Je to barbar, který nikdy neviděl oblouk.

Z poznámek, které jsem tu načrtal bude ovšemže zřejmé, že jakkoliv je tento vzorec prostý, jeho obnova bude v komplikované společnosti mnohem komplikovanější. Zde jsem ho jen naznačil v té nejprostší formě, v níž stál a pořád stojí na počátku naší diskuse. Názor, že taková „reakce“ je nemožná, neberu na zřetel. Zastávám staré mystické dogma, že člověk vykonal, může vykonat. Moji kritici očividně zastávají dogma mystičtější, totiž to, že není možné, aby člověk něco udělal, protože to udělal. To alespoň má asi podle všeho znamenat tvrzení, že drobné vlastnictví je „zastaralé“. To ve skutečnosti znamená, že veškeré vlastnictví je mrtvé. Současným směrem nelze dospět k ničemu jinému, než k tomu, že všichni budou vlastnictví čím dál víc ztrácet s tím, jak bude pohlcováno do systému, který je stejně nelidský a neosobní, ať už mu říkáme komunismus nebo kapitalismus. Jestliže nemůžeme jít zpět, pak jít vpřed jen sotva stojí za to.

Vepředu není nic než plochá pustina standardizace buď bolševické nebo velkoprůmyslové. Je ale podivné, že někteří z nás zahlédli cosi zdravého a rozumného, i kdyby jen ve vidění, zatímco zbytek kráčel v okovech vpřed k rozšiřování bez svobody a pokroku bez naděje.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s