II. Naše nynější hrozba

Když zrovna skončíme se čtením, nebo máme právě dost, čtení posledních zpráv z nejvznosnějších společenských kruhů, nebo těch nejpřesnějších záznamů od těch nejodpovědnějších soudů, obrátíme se přirozeně k novinovému seriálu nazvanému „Otrávil svou matku“ nebo „Tajemství šarlatového snubního prstýnku“, abychom našli něco klidnějšího a tišeji přesvědčivějšího, poklidnějšího a podobnějšího reálnému životu. Jak tak ale listujeme stránkami od neuvěřitelných faktů k poměrně věrohodnější fikci, narazíme nejspíš na jednu jistou větu  na obecné téma sociální degenerace. Je to jedna z vět, které asi v novinových tiskárnách mají předem vysázené a po ruce. Jako většina podobných solidních předem připravených prohlášení má uklidňující povahu. Je to jako titulek „Naděje na urovnání“, který nám sděluje, že je tu cosi neurovnaného, nebo ono téma „Oživení podnikání“, které novináři, jako součást svého podnikání, z času na čas oživují. Věta, o které mluvím má asi tenhle smysl:  obavy ze sociální degenerace nás nemusí zneklidňovat, protože se objevovaly v každé době a vždycky se najdou nějaké romantické a zpět se ohlížející osoby, básnící a podobná chátra, která pořád hledí zpět k imaginárním „starým dobrým časům“.
Známkou takových prohlášení je, že jakoby uspokojí naši mysli, nebo řečeno jinak,  známkou takových myšlenek je, že nám zabrání myslet. Když člověk takhle chválí pokrok, má za to, že nemusí nikam dál pokračovat. Člověk, který mávl nad námitkou rukou s tím, že je stará, nemyslí, že by mohl sám říct něco  nového. Spokojí se s tím, že bude opakovat tuhle obranu stávajících věcí a vypadá to tak, že k nemá, co by dalšího k věci řekl dalšího.  Nu je to tak, že by s věci dalo říct docela dost dalších věcí. Je samozřejmě vcelku pravda, že o úpadku státu se mluvilo v mnohých dobách a mnoha lidmi, z nichž někteří byli, bohužel básníky. Notoricky náladovému a melodramatickému Byronovi tak kupříkladu vlezlo tak či onak do hlavy, že řecké ostrovy byly v posledních dnech turecké vlády jaksi méně slavné v umění i ve zbrani, než za dnů bitvy u Salaminy nebo Platovnovy Republiky. Podobně i Wordsworth jako by stejně sentimentálně naznačoval, že  benátská repulika nebyla zrovna tak silná, když ji Napoleon zašlápl jak hasnoucí uhlík ve srovnání s  dobou, kdy její obchod a umění plnil světová moře planoucí barevnou záplavou. Mnoho spisovatelů zašlo v osmnáctém a devatenáctém století tak daleko, že naznačovalo, že moderní Španělsko sehrávalo méně význačnou roli, než ve dnech objevení Ameriky nebo vítězství u Lepanta. A byli tu i tací, kteří ještě víc postrádali optimismus, který je duchem obchodu a dopouštěli se stejně zvrácených závěrů ohledně rané a pozdní situace holandské obchodní aristokracie. Někteří dokonce tvrdili, že Týr a Sidon už nejsou tak módní,jak bývaly a kdosi kdysi řekl dokonce cosi o „troskách Karathaga.“
Poněkud prostší řečí bychom mohli říct, že  celý tenhle argument má jednu velkou díru. Když někdo řekne: „Lidé byli zrovna tak pesimističtí jako vy ve společnostech, která neupadaly a dokonce postupovaly vpřed,“  dá se mu odpovědět: „Ano ve společnostech, které doopravdy upadaly, byli lidé nejspíš právě tak optimističtí jako vy. “ Protože ony byly společnosti, které nakonec doopravdy upadly.  Je pravda, že Horace řekl, že každá další generace jako by byla horší, než ta předchozí a naznačoval, že Řím je na tom pod psa ve chvíli, kdy byl celý vnější svět podrobován pod římské orly. Je ale docela pravděpodobné, že poslední zapomenutý dvorský básník velebící na strnulém byzantském dvořeposledního zapomenutého Augustula odporoval všem podvratným pomluvám o společenském úpadku, zrovna tak, jak to dělají naše noviny, když říkají, že koneckonců Horace říkal přesně to samé. Je také možné, že měl pravdu, že zrovna v jeho době přišel zákrut, který vedl od Horatia na mostě k Herakleiovi v paláci a pokud pokud na tom hned tehdy nebyl Řím pod psa, psi mířili k Římu a jejich vzdálené vytí bylo možno poprvé zaslechnout v oné hodině zdvižených orlic. Je možné že tam začal dlouhý pokrok, který byl též dlouhým úpadkem, ale skončil nakonec dobou temna. Řím se vrátil k vlku.
Tento názor je, jak říkám, přinejmenším udržitelný, i když ve skutečnosti nereprezentuje moje vlastní mínění. Je ovšem zcela rozumné nepřijmout jeho odmítnutí za doprovodu levného optimisu  současných maxim. Taková věc jako společenský úpadek existovala a existovat může a v každé dané chvíli je tu jediná otázka: zda Byzanc upadla nebo zda Británie upadá. Jinak řečeno, musíme každý takový případ údajné degenerace společnosti posuzovat jí vlastními měřítky. Říkat, že někteří lidé mají k takovému pesimismu přirozené sklony, je sice naprosto pravda, ale není to žádná odpověď. Nesoudíme je, ale posuzujeme situaci, kterou oni posoudili dobře nebo špatně. Můžeme říkat, že školáci vždycky chodili do školy neradi. Jenže existuje i špatná škola. Můžeme říkat, že sedláci skuhrají kvůli počasí vždycky. Jenže existuje i taková věc, jako je špatná úroda. A my máme uvážit, na základě faktů  případu a ne dojmů sedláka, zda je pravděpodobné, že se morálnímu světu moderní Anglie může přihodit, že ho potká špatná úroda.
Nuže důvody k tomu, abychom současný problém Evropy a zejména Anglie považovali za nanejvýš  hrozivý a tragický jsou zcela objektivní  nemají nic společného s touhle údajnou náladou nebo melancholickou reakcí. Současný systém, ať už mu říkáme kapitalismus nebo jakkoliv jinak, zejména v té podobě, v níž existuje v průmyslových zemích se již stal nebezpečím a velmi rychle se stává smrtící pastí. To zlo je zjevné jak v nejprostší soukromé zkušenosti, tak v nejchladnější ekonomické vědě. Abychom nejprve užili praktickou zkoušku: netvrdí to jen nepřátelé systému, ale potvrzují to  i jeho zapřisáhlí obhájci. Ve sporech o zaměstnanosti v naší době nemluví o špatném byznysu zaměstnanci, ale zaměstnavatelé. Úspěšný podnikatel se nepyšní úspěchem, ale naříká nad bankrotemn. Obrana kapitalisty je obžalobou kapitalismu. Ještě podivnější je, že se jeho přední činitel musí uchylovat k socialistické rétorice. Říká prostě jen tolik, že horníci nebo železničáři musí pokračovat v práci „v zájmu veřejnosti“. Stojí za povšimnutí, že kapitalisté nyní nikdy nepoužívají argument soukromého vlastnictví. Omezují se výlučně na sentimentální versi obecné sociální odpovědnosti podobného druhu. Je zábava číst v kapitalistickém tisku o socialistech, kteří sentimentálně hájí lidi, kteří „ztroskotali“. Dnes je hlavním argumentem téměř každého kapitalisty při každé stávce, že je samém prahu ztroskotání.
Proti tomuhle prostému argumentu o stávkách a socialistické hrozbě mám jednu prostou námitku. Moje  námitka zní, že jejich argumentace vede přímo k socialismu. Sama o sobě k ničemu jinému vést nemůže. Pokud mají dělnicí pokračovat v práci proto, že jsou služebníky veřejnosti, pak z toho nelze dovodit nic jiného, než to mají být služebníky veřejné autority. Pokud má vláda postupovat v zájmu veřejnosti a nic víc se k tomu nedá říct, pak  musí celý ten podnik převzít a nic jiného se nedá dělat. Já si nemyslím, že by celá věc byla takhle jednoduchá, oni ano. Nemyslím si, že by tenhle argument pro socialismus byl přesvědčivý a úplný. Jenže podle antisocialistů docela přesvědčivý a úplný je. Je třeba brát v potaz toliko veřejnost a vláda může udělat, co se jí zlíbí, pokud a dokud se to týká veřejnosti. Dá se předpokládat, že může nedbat svobody zaměstnanců a donutit je k práci, možná v okovech. Asi může nedbat i vlastnictví zaměstnavatelů a platit proletariát místo nich, v případě nezbytí ze svých kapes. Všechny tyhle důsledky plynou z vysoce bolševické doktríny, hulákané na nás každý den ráno v kapitalistickém tisku. To je vše, co mohou říct, a pokud lze říct jen tohle, pak to druhé je to jediné, co lze udělat. 
  V předchozím odstavci si všímáme, že kdybychom se měli držet jen logiky pisatelů úvodníků o socialistickém nebezpečí, dovedlo by nás to přímo k socialismu. A protože někteří z nás z přesvědčení a horlivě odmítáme být vedeni k socialismu osvojili jsme si již před dlouhým časem tvrdší alternativu zvanou pořádně si věci promyslet. A v socialismu, nebo v něčem horším, čemu se říká socialismus, nebo taky docela jednoduše v chaosu a zmaru docela jistě skončíme, pokud se nepodíváme na naši situaci v celku a bez ohledu na naše okamžité a bezprostřední důvody k rozčilování. Nuže kapitalistický systém, ať už je dobrý nebo zlý, správný nebo špatný, stojí na dvou idejích: že bohatí vždy budou dost bohatí na to, aby si mohli najímat chudáky, a že chudáci budou vždy dost chudí na to, aby se chtěli nechat najmout. Předpokládá to ovšem také to, že obě strany vyjednávají mezi sebou a ani jedna nemyslí primárně na veřejnost. Majitel omnibusu jej neprovozuje pro dobro všeho lidstva, navzdory universálním bratrství žhnoucímu z latinského jména vozu. Provozuje ho, aby z toho měl pro sebe zisk a chudší člověk přivoluje, že ho bude řídit, aby získal pro sebe mzdu. Podobně ani průvodčí omnibusu nedělá svou práci z abstraktní altruistické touhy pěkně vést nacpaný omnibus namísto zamračeného rákosí. Nedohlíží na pořádek v omnibusu proto, že dobré chování jsou tři čtvrtiny života. Vyjednává o co nejvyšší mzdu, jakou může dostat. Nu a ve prospěch kapitalismu mluvilo to, že skrze tohle soukromé dohadování veřejnost získává skutečné služby. A nějakou dobu tomu tak i bylo. Jenže jediná skutečně originální obrana kapitalismu se zcela hroutí, pokud musíme jednu či druhou stranu žádat, aby pokračovala ve své práci pro dobro veřejnosti. Pokud kapitalismus nedokáže lidi zaplatit tak, aby je to ponoukalo k práci, pak podle podle kapitalistických měřítek jednoduše zkrachoval. Pokud nemůže obchodník s čaji zaplatit účetní a bez účetních nedokáže čaj importovat, pak jeho byznys prostě zbankrotoval a tím to končí. Za starých kapitalistických podmínek by nikdo netvrdil, že účetní musí pracovat za nižší mzdu jen proto, aby chudák stará paní nezůstala bez svého šálku čaje.
Je to tedy ve skutečnosti kapitalistický tisk, který kapitalistickými principy dokazuje, že kapitalismus dospěl ke svému konci. Kdyby tomu tak nebylo, nemuseli by vznášet takové sociální a sentimentální apely. Nemuseli by volat po vládních zásazích zrovna tak, jak to dělají socialisté. Kdyby tomu tak nebylo nemuseli by se dožadovat nepohodlí pro cestující jako sentimentalisté nebo altruisté. Pravda je taková, že dnes už všichni opustili argumentaci, na níž stál celý starý kapitalismus, totiž argument, že pokud necháme lidi samostatně vyjednávat a dohadovat podmínky, bude z toho mít veřejnost automatický prospěch .Musíme najít nějaký nový základ a běžní konservativci nevědomky sahají po komunistické posici. To já tedy ve vší slušnosti a při vší úctě odmítám. Jsem si ale jist, že vracet se zpět k starému kapitalistickému základu je dokonale nemožné. Ti, kdo se o to pokoušejí se zaplétají do docela nemožných spletí. Ty nejpraktičtější a nynějších nejnaléhavější záležitosti tento rozpor odhalují den co den. Kdykoliv například dojde v nějakém velkém podniku ke stávce či nucenému zastavení práce jsme vždy ujišťováni, že krácením soukromých zisků nelze dosáhnout žádných významných úspor, protože tyto soukromé zisky jsou nyní zanedbatelné a příslušné odvětví těch pár vlastníků jen stěží obohacuje. Bez ohledu na to, jakou má tento konkrétní argument hodnotu, zjevně naprosto likviduje argument obecný. Obecný argument pro kapitalismus či individualismus zní, že lidé se nebudou pouštět do dobrodružství, pokud nelze v loterii vyhrát významnou cenu. Ve všech socialistických diskusích je to dobře známo jako „pobídka ziskem“. Jenže pokud není co získat, pak tu jistě není žádná pobídka. Pokud si podílníci a akcionáři šmelinou přijdou jen na poněkud nejistý nebo pochybný zisk, pak se zdá, že to už se rovnou mohou snížit k pokleslému stavu vojáků nebo služebníků společnosti. Mimochodem, nikdy jsme nechápal proč si toryovští diskutéři vždycky dávají tak záležet na tom aby proti socialismu dokazovali, že „služebníci státu“ musí být nutně nekompetentní a neteční. Jistě by mohli nechat někomu jinému, aby poukázoval na Nelsonovu letargii nebo na tupé Gordonovy rutiny.
Ale toto zhroucení industriálního individualismu, které není jen zhroucením, ale i rozporem (protože musí protiřečit všem svým nejběžnějším maximám) není jen nahodilost naší situace, i když je v naší zemi nejnápadnější. Každý, kdo dokáže myslet v těch vysoce praktických věcech zvaných theorie, dříve nebo později pozná, že toto ochromení je nevyhnutelné. Kapitalismus je rozpor, dokonce rozpor v pojmech. Označit všechny body na kompasu trvá dlouho, a ještě déle, než se to ověří, ale kruh se už uzavřel. Kapitalismus se stane rozporným, jakmile je úplný a to proto, že s masou lidí nakládá dvěma způsoby současně. Když většina lidí pracuje za mzdu je pro ně čím dál těžší být spotřebiteli. Kapitalista se snaží, co nejvíce pokrátit, co jeho sluha požaduje a tím také zmenšuje sumu, kterou může utratit jeho zákazník. Jakmile se jeho byznys ocitne v nějakých potížích, jako třeba teď uhelný průmysl, snaží se ušetřit na tom, co musí utratit na mzdách, a tím na druhé straně šetří na tom, co mohou druzí utratit za uhlí. Chce, aby jeden a ten samý člověk byl současně bohatý i chudý. Tenhle rozpor se v kapitalismu neprojevuje v dřívějších stadiích, protože v těch ještě existují populace, které dosud nebyly zredukovány do jedné a té samé proletářské podoby. Jakmile však bohatí jako celek zaměstnávají námezdníky jako celek, vztyčí se tento rozpor před nimi jako ironický osud a soud. Zaměstnavatel a zaměstnanec jsou zjednodušeni a tuhnou ve vztahu Robinsona Crusoe a Pátka. Robinson Crusoe může říct, že má dva problémy: zdroj levné pracovní síly a vyhlídky obchodu s domorodci. Jelikož se ale chová k jednomu a témuž člověku dvěma různými způsoby, čeká ho zmatek. Bílý muž vlastnící všechny zbraně může Pátka donutit, aby pracoval zadarmo, vyjma nejzákladnější obživy. Podobně jako Geddes může sekat úspory sekyrou. Nemůže, ale zkrátit Pátkovu mzdu na nulu a pak čekat, že mu Pátek za rum a zbraně bude dávat zlato, stříbro a perly. Nu a v poměru k tomu, jak kapitalismu pokrývá celou zemi, propojuje velké populace a je spravován centralisovanými systémy, se více a více blíží oněm dvěma osamělým postavám na odlehlém ostrově. Jestliže obchod s domorodci doopravdy upadá a to si vynucuje pokles mezd domorodců, můžeme k tomu říci jen tolik, že s pravdivou výmluvou namísto lživé vytáčky je to jen o to tragičtější případ. Můžeme říct jen tolik, že Crusoe je nyní opravdu sám a že Pátek má nesporně smůlu.
Považuji za důležité, aby lidé chápali za současnými průmyslovými problémy v Anglii stojí jistý princip a že bez ohledu na to, kdo má pravdu nebo se mýlí v kterémkoliv konkrétním sporu, není za to, že náš ekonomický experiment čelí kolapsu, zodpovědná žádná konkrétní osoba. Jde o zhoubný kruh, do kterého se propadá námezdná společnost, když začne ztrácet zisky a snižovat mzdy a třebaže některé průmyslové země jsou dost bohaté na to, aby o tomto napětí nic nevěděly, je to jen proto, že jejich pokrok je dosud neúplný. Až dospějí do cíle, s hádankou se setkají. V naší zemi, na níž většině z nás záleží nejvíc, již do zlověstného kruhu klasajících mezd a propadající se poptávky padáme. A já zde chci předložit, jakkoliv skicovitě, návrh, jak z téhle pomalu se svírající pasti uniknout. Protože znám něco z toho, co se o všech takových návrzích občas říká, mám své důvody k tomu, abych už teď tohle všechno čtenáři připomněl.
„Bezpečné! Jistěže to není bezpečné! Je to ubohá šance, jak ošidit šibenici,“ tak zněl neurovnaný výkřik kapitána Wickse ve Stevensonově romanci, a tentýž romanopisec vložil podobný projev upřímnosti do úst Alana Brecka Stewarta. „Jen pomyslete, tohle není maličkost! Se vám může stát bude ležet na holý zemi, na tvrdym…a spát budete s puškou v ruce. Jo, řikám vám to radši hned, že vás můžou pěkně bolet nohy. Řikám vám to radši teď, páč o životě už vim svý. Ale jestli se mně ptaj, jako jinou šanci maj, hned jim řikám – žádnou.“
Sám mám někdy chuť mluvit stejně zprudka, když musím poslouchat dlouhé a zamyšlené výklady, které zpochybňují detaily dokonalosti distributivního státu ve srovnání s bohatým štěstím a konečným spočinutí, které korunují současný kapitalistický a průmyslový stát. Lidi se nás ptají, co bychom udělali s nekvalifikovanými dělníky v docích, nebo čím chceme nahradit zářivou popularitu lorda Devonporta a a trvalý průmyslový smír v londýnském přístavu. Ti, kdo se nás ptají, co bychom si počali v docích se sami podle všeho zřídka ptají, co si počnou samotné doky, pokud náš obchod bude upadat tak, jak upadlo tolik obchodních měst v minulosti. Jiní se nás ptají, co bychom dělali s dělníky, kteří mají akce podniků, které by mohly případně zkrachovat. Máme se zabývat těmi nejmenšími a nejvzdálenějšími možnostmi naší prostší prostší a statičtější společnosti, zatímco oni se nezabývají těmi největšími a nejvíc do očí bijícími fakty o tom jejich složitém a hroutícím se. Jsou velmi zvědaví a bádaví a rádi by předem dali dohromady veškerou vědeckou kasuistiku pro všechny výjimky. Nemají ale odvahu se postavit tváří v tvář svému vlastnímu systému, kde se zkáza stala pravidlem. Další lidé chtějí vědět, zda bude v naší utopii v tom či onom postavení smět existovat stroj, jako exponát v museu, jako hračka v dětském pokoji, nebo jako „mučící nástroj dvacátého století“ vystavený vsalonu hrůzy. Jenže ti, kdo se nás tak naléhavě ptají, jak mají lidé pracovat bez strojů nám neříkají, jak mají fungovat stroje, když na nich nebudou pracovat lidé, nebo jak mají pracovat ať lidé nebo stroje, když pro ně není žádná práce. Tak horlivě se věnují odhalování slabin v našem návrhu, že dosud nenašli žádnou přednost své vlastní praxe. Je zvláštní, že by naše vize měly být pro tyhle realisty tak vydatné, aby v nich viděli každý detail, a že by jejich realita měla být tak neurčitá, že by ji vůbec nedokázali vidět, že nejsou schopni vidět ani ten nejočividnější a nejdrtivější fakt o něm, totiž že už neexistuje.
To je totiž jeden z nejchmurnějších, ba nejdrsnějších vtipů o celé situaci, že právě námitka, kterou pořád vznášejí proti, platí obzvlášť a konkrétně o nich. Pořád o nás říkají, že si myslíme, že můžeme vrátit minulost, nebo barbarskou prostoduchost a pověry minulosti, zjevně to říkají v domnění, že se chceme vracet do devátého století. Jenže oni si vážně myslí, že mohou vrátit devatenácté století. Pořád nám vykládají že ta či ona tradice je jednou provždy minulostí, že to či ono řemeslo či vyznání patří jednou provždy minulosti, netroufají si však postavit se čelem faktu, že jednou provždy pryč je i jejich vulgární a kšeftařké podnikání. Když my mluvíme o oživení víry nebo obrodě katolictví říkají o nás, že jsme reakcionáři. Zato oni docela klidně polepí své noviny odshora dolů titulky hlásajícími oživení obchodu. Jaká to ozvěna dávné minulosti! Jaký to hlas z hrobu! Nemají vůbec žádný důvod, aby věřili v oživení obchodu, až na to, že pro jejich prapradědy by bylo nemožné věřit v úpadek obchodu. Nejde si ani jen představit, na čem by založili předpoklad, že zbohatneme, leda snad na tom, že nás naši předkové nikdy a nijak nepřipravili na vyhlídku, že bychom mohli chudnout. A přece nám právě oni vždy vyčítají závislost na sentimentální tradici moudrosti našich předků. Právě oni vždy sociální ideály odmítají jen proto, že byly sociálními ideály nějaké dřívější doby. Pořád nám vykládají, že voda, která odtekla už mlýnským kolem neotočí, aniž by si všimli, že jejich vlastní mlýny už ztichly a nemelou vůbec nic—podobné nějakým troskám mlýnů na nějaké raně viktoriánské krajinomalbě scenérie u vody, která by se hodila k jejich na vodě postaveným raně viktoriánským citacím. Pořád nám vykládají, že se brodíme proti proudu času, podobně jako paní Partington bojovala mopem proti mořskému přílivu. A sami si ani nedokáží všimnout, že sám čas udělal z paní Partington zrovna tak staromódní postavičku jako z matky Shipton. Pořád nám vykládají, že vzdorování proti kapitalismu a nadvládě obchodu se podobáme Canutovi kárajícímu vlny a vůbec přitom neví, že Cobdenova Anglie je zrovna tak mrtvá jako Anglie Canutova. Snaží se nás pořád utopit ve vodních zátopách, spláchnout nás těmihle utahanými a obnošenými metaforami přílivu a času a staví se před celým světem tak, jako by mohli povolat zpět řeky, které nechaly naše města tak daleko za sebou, nebo nařídit sedmeru moří návrat zpět pod vládu jejich trojzubce, nebo znovu, zlatem pro hrstku pouhou, železem pro mnohé, nasadit uzdu bouřící řece Clyde.
Docela by nás to mohlo svádět k výkřiku kapitána Wickse. Nevolíme mezi možným rolnictvem a úspěšným obchodem. Volíme mezi venkovským lidem, které může uspět a obchodem, který již selhal. Nesnažíme se lidi odlákat z prosperujících podniků na jakousi dovolenou v Arkadii nebo Utopii venkovského typu. Snažíme se navrhnout, jak začít znovu poté, co zkrachovalý podnik už doopravdy zbankrotoval. Nevidíme vůbec žádný důvod k tomu, abychom mohli předpokládat, že by se anglický obchod mohl vrátit na nejpřednější místo, které mu patřilo v devatenáctém století, vyjma pouhého viktoriánského sentimentalismu, o toho konkrétního druhu lhaní, kterému se v novinách říká „optimismus“. Utahují si z nás, že pokoušíme zavést zpět středověké poměry, jako bychom se pokoušeli obnovit luky a středověká brnění. Nu, přílby už tu máme zpět, a brnění se může ještě vrátit, a luky a šípy se budou muset vrátit dlouho předtím, než se bude moci vrátit onen šťastný okamžik z jehož štěstí oni žijí. Je asi tak stejně pravděpodobné, že luk se nějakou náhodou ukáže lepší než puška, jako to, že bitevní loď ještě kdy bude vládnout mořím bez jakéhokoliv zřetele k letadlům. Obchodní systém předpokládal, že naše obchodní trasy jsou bezpečné, a to zas předpokládalo nadřazenou moc našeho námořnictva. Každý kdo se dokáže postavit faktům ví, že létání celou theorii námořní bezpečnosti změmilo. Celý ohromný a hrozný problém velké populace na malém ostrově, závislé na nezajištěném importu je problémem jak pro kapitalisty a kolektivisty, tak pro distributisty. Nevolíme mezi vzorovými vesnicemi jako částmi poklidného systému územního plánování. Podnikáme výpad z obleženého města, s mečem v ruce, výpad z trosek Karthaga „Bezpečné! Jasně, že to není bezpečné!“ řekl kapitán Wicks.
Myslím, že návrat prostšího společenského života není vůbec nepravděpodobný, i kdyby to měl být návrat způsobený zkázou. Myslím, že duše najde znovu prostotu, i kdyby to mělo být v temném věku. Jenže my jsme křesťané a záleží nám na těle stejně jako na duši. Jsme Angličané a nechceme, pokud se o to můžeme nějak přičinit, aby se z anglického národa stal pouhý národ žijící v troskách. A co nejnaléhavěji si přejeme vážné zamyšlení nad tím, zda by nebylo možné provést přeměnu ve světle rozumu a tradice a zda přece jen nemůžeme cíleně a dobře udělat to, co nemesis spáchá ničivě a bez slitování, zda nemůžeme postavit most z těchto kluzkých a šikmých ploch na pevnější půdu před námi a nepřivolit ještě k tomu, aby náš ušlechtilý národ musel sestoupit do onoho údolí pokoření, kde se národy vytrácívají z dějin. S tímto cílem a velkou důvěrou v naše principy a bez ostychu k otevřenosti vůči debatě o jejich aplikaci jsme svolali naše společníky k poradě.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s