III. Šance obnovy

Bylo bylo nebylo, žil byl jednou jeden člověk a ten si takhle jednou a dost možná víckrát než jednou zašel do hospody a objednal si sklenku piva. Z různých a očividných důvodu nebudu zmiňovat jeho jméno: ono by se to už mohlo brát za pomluvu, když tohle o někom řeknete a taky by ho to podle našich nynějších humánnějších zákonů mohlo vystavit policejnímu stíhání. Pokud jde o první takhle zaznamenané počínání, mohl se ten chlapík jmenovat jakkoliv: William Shakespeare nebo Geoffrey Chaucer, nebo Charles Dickens, nebo Henry Fielding, nebo kterékoliv z běžných jmen, která se mezi lidmi objevují. Důležité je na něm to, že si objednal sklenici piva. Ještě důležitější je, že ji vypil a vůbec nejdůležitější je, že (nerad to říkám) ho zase vyplivl a cínový korbel hodil po hostinském. Ti pivo bylo totiž děsivě hnusné.

Je pravda, že ho ještě neposlal na chemický rozbor, ale jen co se ho trochu napil, pocítil niterné, velmi niterné, přesvědčení, že s tím pivem není něco v pořádku. Když byl pak už týden nemocný a bylo mu čím dál hůř, donesl trochu toho piva k úřednímu rozboru. Učený muž v onom úřadě pivo povařil, zmrazit, obarvil na zeleno, modro, žluto a tak dál a potom mu řekl, že to pivo skutečně obsahuje značné množství smrtelného jedu. „Pít je i nadále,“ pravil muž vědy zamyšleně, „bude nepochybně spojeno s risikem, ale život se s risiky nerozlučně spojen. A než se rozhodnete pití zanechat, musíte se rozhodnout, čím je nahradíte, čím v sobě chcete nahradit ten nápoj, který ve vás (více čí méně )je. Pokud mi přinesete seznam svých návrhů v této složité věci, rád vám pak připomenu vědecké námitky, které lze ke každému k nich vznést. “

Ten muž odešel a bylo mu čím dál hůř, ba všímal si, že všichni ostatní vypadali, jako by jim nebylo úplně nejlíp. Když procházel kolem hostince, všiml si najednou několika svých přátel, jak se v bolestech svíjí na zemi, ba věru nemálo jich leželo mrtvých a ztuhlých na hromadách kolem cest. Jeho prosté mysli se to jevilo jako věc, která by mohla poněkud znepokojovat celou obec, proto se spěšně vydal k policejnímu soudu a tamnímu sudímu předložil stížnost na hostinec. „Skutečně by se zdálo,“ řekl smírčí soudce, „že v domě, o kterém mluvíte, jsou lidé systematicky vražděni za použití jedu. Než však předložíte tak krajní požadavky, že by měl být stržen, nebo dokonce uzavřen, musíte se zamyslet na velmi vážným problémem. Zvážil jste skutečně důkladně, jakou budovou byste jej nahradil, zda…“ s lítostí musím povědět, že v tu chvíli muž hlasitě zařval a byl od soudu násilím odveden se sdělením, že zešílel. A věru, toto přesvědčení o duševní nemoci jen prohloubilo jeho tělesný neduh natolik, že navštívil význačného doktora psychologie a psychoanalýzy. Ten mu důvěrně řekl: „Pokud jde o diagnosu, není sporu o tom, že trpíte Binkovou poruchou. Ohledem léčení musím ale velmi upřímně říct, že je velmi těžké najít něco, co by tohle postižení mohlo nahradit. Uvažoval jste už o tom, co je alternativou k šílenství…?“ Na to muž vyskočil a mávaje rukama, rozkřikl se: „Není, není, žádná není. Šílenství nemá alternativu. Je nevyhnutelné. Je universální. Musíme si s ním poradit, jak to jde nejlépe.“ A tak si poradil jak mohl nejlépe a zabil doktora, pak se vrátil a zabil soudce a muže, který dělal rozbory a teď je v blázinci, šťastný a spokojený od rána do večera.
Ve výše uvedené pohádce je pojednána věc, kterou si musíme uvědomit na prvním místě, když začínáme náčrt obnovy společnosti. Jde o gentlemana, který se ptal, čím nahradí jed, který požil, nebo jaký stavební projekt má vyrůst na místě vražedného doupěte, kde ho otrávili. Podobné požadavky slýcháme my, kteří považujeme plutokracii za jed nebo současný plutokratický stát za lupičské doupě. Je možné, že v podobenství o jedu sdílel čtenář něco z hrdinovy netrpělivosti. Řekl by, že nikdo nebude takový blázen, aby se nezbavil kyseliny kyanovodíkové, nebo profesionálních zločinců jen proto, že tu jsou jisté názorové rozdíly ohledně toho, jakým způsobem postupovat nejlépe, abychom se jich zbavili. Prosím však čtenáře, aby měl ještě trochu trpělivost jak se mnou, tak sám se sebou a sám sebe se zeptal, proč v případě jedu a vězení postupujeme tak promptně. Není to proto, ani v tomhle případě ne, že by nám na náhradě nezáleželo. Nemůžeme jeden jed pokládat za protijed jiného jedu, pokud nemoc jen zhoršuje. Nemůžeme poslat zloděje, aby chytal zloděje, pokud kvůli tomu jen naroste počet krádeží. Princip, podle něhož jednáme, i kdybychom jednali příliš rychle na to, abychom mohli myslet, nebo myslíme příliš rychle, abychom mohli definovat, je nicméně principem, který definovat můžeme. Pokud člověku, který požil jed dáme prostě jen dávidlo, neděláme to v domnění, že na dávidlech může žít lépe, než na jedu. Děláme to proto, že si myslíme, že poté, co se zotaví z jedu a pak z dávidla, přijde chvíle, kdy si on sám řekne, že by si dal trochu normálního jídla. To je, pokud se nás týče, východisko celé úvahy. Pokud jsou odstraněny jisté překážky, pak nejde ani tak o to co uděláme my, ale co podnikne on. Pokud tedy zachráníme životy mnoha lidí v travičském doupěti, neptáme se v tu chvíli, co si počnou se svými životy. Předpokládáme, že udělají něco trochu rozumnějšího, než že by si vzali jed. Jinými slovy, velmi prostým prvním principem, na kterém každá taková reforma stojí, je přesvědčení, že v každé živé bytosti je jistá tendence k zotavení, pokud ji zbavíme tlaku bezprostředního ohrožení nebo bolesti. Zde na počátku celého tohoto hrubého nárysu sociální reformy, který tu chci načrtnout objasním tento generální princip zotavení, bez kterého by celý náčrt zůstal nesrozumitelný. Věříme, že pokud budou věci uvolněny, zotaví se, věříme však také (a to je velmi důležité v otázce praxe), že se začnou zotavovat už tehdy, když se začnou uvolňovat. Když člověk prostě přestane pít mizerné pivo, dá si jeho tělo jistou práci a pokusí se obnovit svůj běžný stav. Pokud člověk prostě jen unikne těm, kdo se ho pokouší pomalu otrávit, pak už i jen vzduch, který dýchá bude působit jako protijed.

Jak doufám ukážu v následujících esejích, dělí se otázka skutečné sociální reformy do dvou různých stadií, ba idejí. Jednak je to zastavení šíleného monopolisačního závodu, který se už rozběhl, zvrácení oné revoluce a návrat k čemusi více méně normálnímu, rozhodně však ne ideálnímu, jednak je to snaha onu normálnější společnost inspirovat čímsi v reálném smyslu ideálním, i když ne nutně utopistickým. První, co je ale potřeba pochopit je to, že každá úleva od nynějšího tlaku bude mít větší morální účinek, než si většina z našich kritiků představuje. Všechny dosavadní triumfy patřily plutokratickému monopolu, všechny porážky utrpělo soukromé vlastnictví. Troufám si odhadnout, že jedna skutečná porážka monopolu by měla okamžitý a nevypočitatelný účinek, daleko přesahující sebe samu, podobně jako zapůsobila první porážka v poli v případě vojenské říše, která se jako Prusko, chlubila svou nepřemožitelností. Když každá skupina nebo rodina znovu pozná reálnou zkušenost soukromého vlastnictví, stane se to střediskem vlivu a posláním. Nezabýváme se tu otázkou všeobecných voleb, které by se daly spočítat na počítacím stroji. Je to záležitost lidového hnutí, které nikdy nezávisí na pouhých počtech.
To je i důvod, proč jsme tolikrát použili, i kdyby jen jako funkční model, rolnictvo. Jde tu o to, že rolnictvo na rozdíl od prakticky každého ideálního sociálního státu, není stroj, tedy není věcí, která by fungovala jen podle předepsaného vzorce. Pro Utopii musíte napsat zákony a jen jejich dodržováním zůstává Utopie Utopií. Pro venkovany a rolnictvo zákony nepíšete. Založíte rolnictvo a rolníci sestaví zákony. Jak se ukáže, až přejdu k podrobnějším věcem, nemyslím, že zákona vůbec nelze užít k ustavení rolnictva nebo i k jeho ochraně. Míním tím, že charakter rolnictva není závislý na zákonech. Charakter rolnictva závisí na rolnících. Lidé žili po staletí na svých samostatných a vcelku vzájemně rovných farmách, aniž by většina z nich přicházela o svou půdu, aniž by kdokoliv z nich vykoupil většinu půdy. A přece velmi často neexistovaly zákony proti skoupení většiny půdy. Rolníci ji nemohli nakupovat, protože ji rolníci neprodávali. To značí, že jakmile tahle forma uměřené rovnosti existuje, není jen právní formulí, je to také morální a filosofický fakt. Když se lidé ocitnou v tomto postavení jednají tak, jak jsou zvyklí jednat, když jsou doma. Tedy zůstanou tam, nebo se tam alespoň chovají normálně. Žádná abstraktní logika nedokazuje, že se lidé tedy nemohou cítit doma v socialistické Utopii. Ovšem socialisté, kteří Utopie popisují, jakýsi takový matný pocit mají a to je důvod, proč své obyčejné zákony ekonomické kontroly dělají tak promyšlené a jasné. Svou armádu úředníků a činitelů používají jako armádu, která lidi přesouvá jako zástup otroků ze starých příbytků do nových, nesporně lepších. My ale věříme, že otroci, které osvobodíme budou za nás bojovat jako vojáci.
Jinými slovy, jediné, co v této úvodní poznámce žádám je, aby čtenář pochopil, že se pokoušíme udělat něco, co by fungovalo samo o sobě. Stroj sám od sebe fungovat nebude. Člověk bude, i když se přitom zaplete do spousty věcí, jimž by bylo moudřejší se vyhnout. Poté, co bude zbaven jistých nevýhod, může od jisté míry převzít odpovědnost. Všechna schémata kolektivního soustředění má povahu ovládání člověka i tehdy, když je svobodný, chcete-li, ovládají ho, aby mu zachovaly svobodu. Mají představu, že člověk se neotráví, když za ním při obědě bude stát lékař, který bude kontrolovat sousta a odměřovat víno. Naše představa je taková, že člověk lékaře potřebuje, když utrpí otravu, ale už ho nepotřebuje poté, co je z ní vyléčen. Na rozdíl od toho, co možná tvrdí oni, my neříkáme, že bude vždy naprosto šťastný nebo dokonale dobrý, protože život má i jiné složky než ekonomiku a dokonce i ekonomika je poznačena důsledky dědičného hříchu. Netvrdíme, že jelikož ten člověk nepotřebuje lékaře, nepotřebuje ani kněze, ženu, přítele nebo Boha, nebo že jeho vztah k čemukoliv z toho lze zajistit nějakou organisací společnosti. Tvrdíme ale, že existuje něco mnohem skutečnějšího a spolehlivějšího než jakákoliv organisace, jakýkoliv projekt společnosti, a to je společnost sama. Lidé dokáží najít společenský život, který jim vyhovuje a umožňuje jim vzájemně spolu rozumně vycházet. Nemusíte čekat, až se vám takovou společnost podaří zřídit všude. Změny dosáhnete už tím, že ji ustavíte vůbec někde. Když mi tedy někdo hned na začátku říká: „Nemyslíte si, že socialismus nebo reformovaný kapitalismus zachrání Anglii, myslíte si tedy doopravdy, že ji zachrání distributismus?“ Moje odpověď zní: „Ne. Myslím, že Anglii zachrání Angličané, pokud dostanou aspoň poloviční šanci.“
V tomhle smyslu tedy mám naději a věřím, že kdyby nastal kolaps zhroutily by se stroje a ne lidé. A jak jsme zrovna vysvětlil, plně souhlasím s tím, že nechat člověku práci je něco velmi odlišného od zanechání plánu na stroj. Žádám čtenáře, aby si ten rozdíl uvědomil v této fázi popisu, před tím, než začnu konkrétněji popisovat některé možné směry reforem. Vůbec se nestydím, že jsem připraven naslouchat rozumu, vůbec se nebojím nechat věci otevřené dalšímu upřesnění a vůbec mě neotravuje představa, že ti, kdo tyhle principy budou naplňovat se budou také ve svých programech v mnohém odlišovat. Leží mi to na srdci příliš mnoho, než abych svůj vlastní program pokládal za stranický program, nebo předstíral, že můj návrh zákon musí projít parlamentem a být schválen bez jakýkoliv změn a doplňků. V tomhle konkrétním případě mám ale konkrétní důvod k tomu, abych v této kapitole trval na tom, že máme rozumnou šanci na únik a žádat, aby tato rozumná šance byla přijímána s rozumnou radostí. Nijak dvakrát mi nezáleží na té americké ctnosti, jíž se nyní říká optimismus. Na to, aby z ní křesťanovi bylo dobře je až moc cítit po křesťanské vědě. Domnívám se však, že na základě faktů tohoto konkrétního případu je rozumné varovat před příliš ukvapeným projevováním pesimismu a pýchy bezmoci. Každého vybízím, aby svobodně a otevřeně uvážil, zda něco takového, jako tu doporučuji nelze provést, i kdyby se to provedení mělo v detailech lišit, protože tu jde o porozumění lidem. Je to posice, která je natolik vážná, že ji lidé nemohou brát jinak, než vesele. A v téhle souvislosti si dovolím pronést varování.
Člověk se nechal bláhovým průvodcem nebo sebevědomým společníkem dovést k okraji srázu, ze kterého by se za tmy mohl docela dobře zřítit. Dalo by se docela dobře říct, že se tu nešlo dělat nic jiného, než se posadit a vyčkat, až bude světlo. A přece by mohlo být dobré využít hodiny tmy k nějaké debatě o tom, jak by bylo nejlepší vrátit se zpět do bezpečnější oblasti. Rozpomenutí se na jakákoliv fakta a sestavení nějakého obstojného plánu cesty nebude marnění času, vůbec pokud není, co jiného podnikat. Je tu ale ještě jedna rada, kterou bychom asi chtěli dát průvodci, který takhle svedl z cesty prostého cizince—zejména pokud je to opravdu prostý cizinec, tedy člověk s hrubým vzděláním a elementárními emocemi. Velmi důrazně mu nedoporučujeme, aby marnil čas tím, že by se snažil nade vší pochybnost dokázat, že vrátit se zpět je nemožné, že žádný bezpečnější terén cestou zpět neexistuje, že kroky které nedávno podnikli jsou nezvratné a že pokrok musí pořád pokračovat a nikdy se nesmí obrátit zpět. Pokud je, navzdory své předchozí chybě, taktním člověkem, tomuto tónu se v konversaci vyhne. Pakliže to není taktní člověk, je veskrze možné, že něž takový hovor skončí, kdosi doopravdy z útesu poletí, a nebude to prostý cizinec.
Pochodovala armáda pustinou, s kolonou, po vojensku řečeno, ve vzduchu. Velel jí velitel, který si byl jist, že najde nové cesty, které budou mnohem lepší než ty staré. Když už byli vojáci téměř umoření pochodem a všichni trpěli velkým strádáním z hladu a počasí, zjistili, že bez podpory postoupili na nepřátelské území a že jediné známky vojenské přítomnosti všude kolem jsou rychle se blížící nepřátelé, kteří je obkličují. Pochod je náhle zastaven a velitel mluví ke svým vojákům. Může jim říct velmi mnoho různých věcí. Mnozí mají za to, že čím méně bude mluvit, tím lépe. Druzí mohou, velmi správně, zdůrazňovat, že v ústupu je udatnosti ještě více zapotřebí, než v postupu vpřed. Lze mu radit, aby své zklamané muže roznítil hrozbou ještě dramatičtějšího zklamání pro nepřítele, když jim řekne, že oni ho ještě porazí, že z hozené sítě uniknou a že jejich únik bude ještě mnohem vítěznější, než jeho vítězství. Je tu ale jedna řeč, se kterou se velitel na své muže neobrátí pokud není mnohem větší hlupák, než ukazovala jeho původní chyba. Neřekne: „Zaujali jsme postavení, které vám nyní může připadat hodně depresivní, ale já vás ujišťuji, že to není nic ve srovnání s depresí, kterou pocítíte, pokud se pustíte do řady nutně marných pokusů ji vylepšit nebo ustoupit tam, kde bláhově myslíte, že najdete silnější postavení. Vaše rady vrátit se k našim starým komunikačním liniím mě velmi baví, protože jsem si o těch vašich krásných starých cestách stejně nikdy nic moc dobrého nemyslel. “ I dříve docházelo v pustinách ke vzpourám a je možné, že generál nebude zabit v boji s nepřítelem.
Velký národ a velká civilisace se sto let a možná déle ubírali cestou pokroku, který se považoval za nezávislý na jistých starých komunikacích v podobě starodávných tradic o zemi, krbu nebo oltáři. Postupoval vpřed v čele s vůdci, kteří si byli jistí, nechceme-li říci příliš jistí. Byli si docela jisti, že jejich ekonomická pravidla jsou zcela pevná, že jejich politická theorie je naprosto správná, že jejich obchod a podnikání přináší prospěch, že jejich parlamenty jsou populární, tisk osvícený a věda lidská. V této důvěře podrobili své národy jistým novým a ohromným experimentům, jimiž své vlastní nezávislé státy učinily věčnými dlužníky několika málo boháčů, soukromé vlastnictví vršili na hromady spoléhaje na důvěru finančníků, své země pokryli železem a kamenem a zbavili je trávy a obilí, zbavili svou zemi potravy v naději, že si ji koupí z nejvzdálenějších končin světa, naložili svůj malý ostrov železem a zlatem, až byl těžký jako potápějící se loď, nechali bohaté bohatnout, až jich bylo čím dál méně a chudých bylo stále víc a víc, celý svět nechali rozpoltit ve dví válkou pouhých pánů a pouhých sluhů, přišli o jakoukoliv uměřenou prosperitu a upřímný patriotismus, až nakonec nebylo nezávislosti bez přepychu a práce bez ošklivosti, miliony lidí se dřely k smrti, aniž by věděly proč a zůstaly závislé na nepřímé a vzdálené disciplíně a nepřímé a vzdálené obživě a prostředky k obživě jim dodávali neznámo odkud a všichni viseli na vlákénku cizího obchodu, jež byla čím dál tím tenčí. Lidem přivedeným do takového postavení lze pořád ještě říct spoustu věcí. Je správné jim říct, že pouhá divoká vzpoura všechno jenom ještě víc pokazí a ne napraví. Může být správné tvrdit, že jisté složitosti je nutné nějakou dobu tolerovat, protože odpovídají jiným složitostem, a že obojí je nutno pečlivě zjednodušit společně. Pokud ale mohu knížatům a vladařům takového lidu, kteří ho zavedli do takové soutěsky, něco povědět, pak jim s veškerou vážností s jakou kdy mluvil člověk k lidem, říkám: „Při Bohu, při nás, a hlavně při vás samých, nespěchejte tak slepě jim říct, že není jiné cesty ven, než cesty po níž jste ve své bláhovosti do téhle pasti zavedli, že není jiné cesty než té, po níž jste je dovedli ke zkáze, že není jiného pokroku, než toho, který je dovedl sem. Mírněte svou horlivou snahu dokázat vašim nešťastným obětem, že co je nešťastné je i beznadějné. Nesnažte se je tak naléhavě přesvědčit, že teď, když jste na konci svého pokusu, jste také na konci svých možností. Nebuďte tak výmluvní, tak důkladní, tak velmi racionální a zářivě přesvědčiví v dokazování, že je váš omyl ještě nezvratnější a nenapravitelnější, než ve skutečnosti je. Nesnažte se průmyslovou nemoc umenšovat tím, že ji předvedete jako nemoc nevyléčitelnou. Nesnažte se vnášet do problému uhelného dolu světlo tím, že dokážete, jak je bezedný. Neříkejte lidem, že žádná jiná cesta není, protože to mnozí ani teď nesnesou. Neříkejte lidem, že tohle je jediná možnost, protože mnozí si už myslí, že tohle není možné snášet. A někdy později, někdy za pět minut dvanáct, až sudby potemní a konce se budou jevit jasněji, lidská masa možná pochopí, do jaké slepé uličky je váš pokrok zavedl. Pak se možná v pasti obrátí proti vám. A pokud snesli všechno ostatní, možná už nesnesou poslední provokaci, totiž to, že nic nedokážete, že se ani o nic nepokusíte. „Co jsi člověče a proč si zoufáš,“ napsal básník. „Bůh ti odpustí vše, až na tvé zoufalství“. I vám může člověk odpustit omyly, ale ne zoufalství.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s