IV. O smyslu pro proporce

IV. On a Sense of Proportion
Ti z nás, kdo s náležitou pozorností studují parlamentní tisky a projevy musí už touhle dobou mít docela dobrou představu o povaze zla socialismu. Je do vzdálený utopický sen, který se nemůže naplnit a současně ohromně praktické nebezpečí, které nás neustále ohrožuje. Je to jen cosi vzdáleného jako konec světa a blízkého jako konec ulice. To je vše dostatečně jasné, ale moji pozornost zrovna teď obzvláště  poutá utopický aspekt. Jeden člověk, který psával do Daily Mail tomuto aspektu věnoval jistou pozornost a představil tento sociální ideál, a vlastně téměř jakýkoliv sociální ideál, jako jakýsi ráj zbabělců. Tvrdil, že „slaboši“chtějí být ochráněni od tíhy a tlaku našeho vitálního individualismu a tak se dovolávají ochrany této paternalistické vlády a babičkovské legislativy. A když jsem zrovna s hlubokým a nepřestávajícím potěšením jeho poznámky četl, vyvstal přede mnou obraz individualisty, člověka, který takové texty asi píše a který je určitě čte. 
Čtenář složí Daily Mail a vstane od svého silně individualistického stolu, kde právě spořádal svou smělou a dobrodružnou snídani, se slaninou vyrvanou z divokého prasete, jež se teprve objevilo v chlívku na jeho zadním dvorku, s vajíčky troufale sebranými z kymácejícího se hnízda mezi poletujícími ptáky na vršku těch strmících stromů, které daly jeho domu odpovídajíc název Borový vršek. Nasadí si svůj zvídavý a tvořivý klobouk, založený na nějakém smělém vzoru, který vzešel čistě z jeho  zvídavé a tvořivé hlavy. Vyjde ze svého jedinečného domu, který nemá obdoby a je též postavený z jeho náležitě získaného jmění podle  jeho dobře uváženého architektonického návrhu a už jen svým obrysem proti obloze jako by vyjadřoval jeho vášnivou osobnost. Vykračuje si ulicí a přes hory a doly míří tam, kde si sám našel svou oblíbenou práci, do dílny jeho imaginativního řemesla. Cestou se tuhle zastaví, aby utrhl květinu, támhle spočine, aby složil báseň, protože je pánem svého času, je jedinec a svobodný člověk a ne jak tihle komunisti. Když chce, může se věnovat svému řemeslu  a pracovat může dlouho do noci, aby nahradil lenošné dopoledne.  Takový je život úředníka  ve světě soukromého podnikání a praktického individualismu, tak si volně vykračuje z domu. Zlehka  vyšlapuje cestou dál a dál, až v dáli zahlédne barvitou a poutavou věž oné dílny, kde bude, jako by s tvůrčím dotykem božím….
Vidí, jak říkám, z velké dálky. Neříkám to jen tak nahodile. Tohle je totiž vada celé té žurnalistické filosofie individualismu a podnikání, že totiž jsou tyhle věci ještě vzdálenější a nepravděpodobnější než vize společenství. Hrůzná bolševická republika není daleko. Socialistický stát není Utopií. V tomhle smyslu dokonce ani Utopie není utopická. Socalistický stát může být v jedno ohledu popsán jako něco hrozně a děsivě blízkého. Socialistický stát se čím dál víc podobá kapitalistickému, v němž úředník čte a novinář píše. Utopie je přesně to samé, jako přítomný stav věcí, jen horší.
Pro úředníka by bylo zcela jedno, kdyby se jeho práce zítra stala součástí nějakého vládního úřadu. Kdyby ta vzdálená osoba ve stínech v čele úřadu byla vládním činitelem, on by byl pořád stejně civilisovaný a stejně hrubý. Pro něj je vlastně skoro jedno, jestli je on nebo jestli jsou jeho synové a dcery zaměstnáni na poštovním úřadě podle smělých a revolučních socialistických principů nebo pracují v obchodech podle nespoutaných a dobrodružných principů individualistických. Neslyšel jsem nikdy o tom, že by došlo někdy k občanské válce mezi dcerou z poštovního úřadu a dcerou z obchodu. Pochybuji o tom, že by mladá dáma z pošty byla tak nasáklá bolševickými principy, že by  považovala za věc vyšší morálky znárodnit něco z regálů obchodního domu bez placení. Pochybuji o tom, že by se mladá dáma z velkého obchodu otřásla hrůznou, kdyby by míjela červenou poštovní schránku a viděla v ní předvoj rudé hrozby.
To, co je velmi, velmi daleko je individualita a svoboda, kterou Daily Mail tak velebí. Z dálky se díváme na věž, kterou si člověk postavil pro sebe. Utopické je soukromé vlastnictví, v tom smyslu, že je právě tak daleko jako Utopie. Pro nás je soukromé vlastnictví ideálem, pro naše kritiky nemožností. Právě je lze  skutečně rozebírat skoro přesně tak, jako autor v Daily Mail rozebírá kolektivismus. Právě soukromé vlastnictví někteří lidé považují za cíl a jiní za přelud. Právě je jeho přátelé považují za naplnění všech moderních nadějí a tužeb a jeho nepřátelé o něm mluví jako o něčem, co odporuje zdravému rozumu a běžným lidským podmínkám. Všichni polemici, kteří si uvědomili skutečný problém, už o našem ideálu říkají přesně to, co se říkávalo o ideálu socialistickém. Říkají, že soukromé vlastnictví je příliš ideální na to, aby nebylo nemožné. Říkají, že soukromé podnikání je příliš dobré, než aby to mohla být pravda. Říkají, že představa, že běžní lidé  mají běžný majetek odporuje zákonům politické ekonomie a vyžaduje změny lidské přirozenosti. Říkají, že všichni praktičtí byznysmeni vědí, že to nemůže nikdy fungovat, právě tak jako jsou ti samí ochotní lidé vždy připraveni vědět, že státní řízení nemůže nikdy fungovat. Mají totiž onu prostou a dojemnou víru, že nemůže fungovat nikdy nic, leda to, co řídí oni sami. Tomuhle oni říkají přírodní zákon, a každého, kdo si o tom odvažuje pochybovat označují za slabocha. Je ale zapotřebí si tu uvědomit, že  i když  normální řešení soukromého vlastnictví není ani teď příliš chápáno, pokud jde o pochopení vládců moderního trhu (a tedy i moderního světa), tak právě na tuto normální představu vlastnictví používají stejnou kritiku, jakou obracejí proti abnormální ideji komunismu. Říkají, že je utopická a mají pravdu. Říkají, že idealistická a mají pravdu. Říkají, že je donkichotská a mají pravdu. Zaslouží si každé jméno, které ukáže, jak je vzdálená jim i jejich standardům počestného života, je hodna každého jména, které zdůrazní a zopakuje fakt, že  vlastnictví a svoboda jsou od nich, a těch, kdo se se k nim hlásí, odděleny propastí mezi nebem a peklem.
To je skutečný problém, nad kterým se musíme střetnout s našimi kritiky a já zde předkládám články, v nichž se s ním příměji vypořádávám. Jde o otázku, zda tento ideál může být něčím jiným než ideálem, ne o to, zda ho máme plést a zaměňovat se současnou opovrženíhodnou realitou. Jde prostě o otázku, zda je tato dobrá věc příliš dobrá na to, aby byla skutečná. Zatím řeknu jen tolik, že pokud jsou pesimisté přesvědčeni o svém pesimismu, pokud skeptici skutečně zastávají názor, že náš ideál je nyní jednou provždy zavržen kvůli mechanickým potížím nebo materialistickému osudu, pak alespoň dospěli k zvláštnímu závěru, který stojí za zmínku. Bylo by jen sotva podivnější říkat, že člověk se nadále, kvůli čím dál lepším kolům musí obejít bez rukou a nohou, než prohlašovat, že musí dát jednou provždy sbohem dvěma tak přirozeným oporám jako je vlastní volba a vlastnění něčeho svého. Tihle kritici, ať už se prezentují jako kritici socialismu nebo distributismu, velmi rádi mluví o výstředním namáhání představivosti nebo  zátěži pro lidskou přirozenost. Přiznám se, že svou vlastní lidskou představivost a přirozenost musím hodně namáhat a protahovat, když si mám představit něco tak pokřiveného a divného, jako lidské plémě, které dopadne tak, že zapomene na zájmeno přivlastňovací.
Nicméně, jak jsme už řekli, právě s těmito kritiky vedeme spor. Distribuce je možná sen, tři akry a kráva je možná vtip, krávy mohou být pohádková zvířata, svoboda může být jen slovo, soukromé podnikání jen honění vody, se kterým se tenhle svět nikam dál nedostane. Pokud jde ale o lidi, kteří mluví tak, jako by  vlastnictví a soukromé podnikání nyní fungovalo—ti jsou tak slepí, hluší a mrtví k všem skutečnostem jejich každodenní existence, že je můžeme z diskuse vynechat.
V tomto smyslu jsme opravdu utopisté v tom, že náš úkol je možná vzdálenější a a jistě náročnější. Jsme revolučnější v tom smyslu, že revoluce znamená zvrat, obrat směru, i kdyby ho provázelo zpomalení tempa. Svět, který chceme, se od současného světa liší víc, než se ten současný liší od světa socialismu. Jak jsme vlastně už řekli, mezi současným světem a socialismem valného rozdílu není, až na to, že jsme vynechali některé méně důležité a ozdobnější prvky socialismu,  takové dodatkové vymyšlenosti jako je spravedlnost, občanství, vymýcení hladu a tak dále. Přijali jsme už všechno, co se komu rozumnému kdy na socialismu nelíbilo. Máme všechnu utilitaritu a jednotu pro které si kritici stěžovali na ohlížení zpět. Pokud byl svět pánů Wellse nebo Webba kritizován jako centralisovaný, neosobní a monotonní civilisace, pak je to přesný popis stávající civilisace. Nechybí nic, než jakési neužitečné sny o sycení hladových a dávání práv lidem. Ve všem ostatním je sjednocení a podrobení pořádku již úplné. Utopie udělala to nejhorší. Kapitalismus udělal vše, čím socialismus hrozil. Úředník má právě ty pasivní funkce a potěšení, které by měl v té nejobludnější vzorové vesnici. Nešklebím se na něj, protože navzdory civilisaci jíž se těší, má v mnohém inteligentní vkus a domácké ctnosti. Je to týž vkus a stejné ctnosti, jaké by měl jako nájemník nebo státní zaměstnanec. Jenže od chvíle, kdy procitne, do chvíle, kdy jde zase spát, běží jeho život v kolejích, které mu vytyčili druzí lidé, a často druzí lidé, které nikdy nepozná. Žije v domě, který mu  nepaří, který nepostavil, který nechce. Vždycky jede tam, kam vedou koleje, do práce jezdí vždy vlakem. Už zapomněl, co mysleli jeho otcové, lovci, poutníci a potulní minstrelové, když mluvili o tom, že si někam našli cestu. Uvažuje v pojmech mezd, to znamená, že už nezná skutečný smysl bohatství. Jeho nejvyšší ambicí je dosáhnout na to či ono podřízené postavení v podniku, tak by tomu ale bylo v každé byrokracii. To je věc, která apologetům monopolů často uniká. Někdy tvrdí, že i v takovém systému bude pořád ještě soutěživost mezi služebníky, možná se budou předhánět v servilitě. Tak tomu ale může být i po znárodnění, kdy budou všichni ve vládních službách. Pokud je to odpověď na námitku, pak se celá námitka proti státnímu socialismu vytrácí. Pokud by byl jeden každý obchod znárodněn stejně důkladně jako policejní stanice, pak by nebránil tomu, aby mezi nimi kvetly a rozmáhaly se roztomilé ctnosti žárlivosti, pletichaření a sobeckých ambicí zrovna tak, jako tomu někdy nezabrání ani mezi policisty.
Nicméně takový svět existuje a rozhodnutí postavit se mu může někdo označit za utopismus a vůli jej změnit za šílený utopismus. V tomhle smyslu lze tohle označení použít pro mě a lidi, kteří se mnou souhalsí a my se pro to  nebudeme přít. V dalším smyslu je to ale označení velmi zavádějící a obzvláště nepřípadné. Slovo Utopie totiž vedle obtížnosti dosažení naznačuje i další vlastnosti, které se k ní, třeba v Utopii pana Wellse, pojí. A je nutné hned vysvětlit, proč se nepojí k té naší, pokud to tedy utopie je.
Existuje něco, co bychom mohli označit za ideální distributismus, i když bychom  v tomto slzavém údolí neměli očekávat, že ideální bude. Ve stejném smyslu jistě existuje jakýsi ideální komunismus. Žádný ideální kapitalismus ale neexistuje, ani žádný kapitalistický ideál. .Jak jsme si už všimli, (i když na to není poukazováno dostatečně často), pokaždé, když se z kapitalisty stane idealista a vůbec, když se z něj stane sentimentalista, mluví vždycky jako socialista. Mluví vždycky o službě společnosti a o našem společném zájmu v celé obci. Z toho plyne, že nakolik lze od takového člověka očekávat, že bude mít Utopii, pak to bude Utopie více méně socialistická. Úspěšný finančník může nějak vyjít s nedokonalým světem, bez ohledu na to, zda má nebo nemá tolik křesťanské pokory, aby uznal, že je sám jednou z takových nedokonalostí. Pokud je ale volán k tomu, aby vytvořil dokonalý svět, pak se bude nějak podobat vzoru státu podle Fabiánů nebo I.L.P. Bude hledat něco systematického, něco zjednodušeného, něco podle jednoho plánu. A nic nenajde, aspoň to nenajde u mě. Právě od takového zjednodušení a stejnosti chci být, a vroucně se o to modlím, osvobozen, a byl bych hrdý, kdybych od toho kohokoliv osvobodit mohl. Právě pro osvbození od takového řádu a jednoty vzývám jméno svobody.
Nenabízíme dokonalost, ale přiměřenost. Chceme napravit proporce moderního státu, proporce ale existují mezi různými věcmi a sotva kdy jim lze dát vzorek nebo vzorec. Je to něco takového, jako bychom kreslili obrázek živého člověka a oni si mysleli, že rýsujeme diagram kol a tyčí pro konstrukci robota. Nenavrhujeme ani netvrdíme, že by ve zdravé společnosti měla být všechna půda vlastněna jedním a tím samým způsobem, nebo že by veškerý majetek měl být vlastněn podle stejných podmínek, nebo že by všichni občané měli mít stejný vztah ke státu. Celý náš argument stojí na tom, že ústřední moc má mít méně moci, aby ji bylo možné kontrolovat a vyvažovat  a že to se musí dít mnoha způsoby, některé mají mít v rukou jednotlivci, jiné obce, další úřady a tak podobně.  Někteří svá privilegia nejspíš zneužijí, raději však budeme riskovat tohle, než to, aby stát nebo trust zneužívali svou všemocnost.
Mně se kupříkladu někdy vyčítá, že nevěřím ve svou dobu, a ještě víc se mi jindy vyčítá, že věřím ve své náboženství. Říkají, že jsem středověký, a někteří u mně dokonce vysledovali nadržování katolické církvi, k níž patřím. Představme si ale, že bychom na tomhle měli založit nějaké podobenství. Kdyby někdo tvrdil, že středověcí králové nebo moderní rolnické státy nesou vinu za to, že tolerují enklávy zarytého bolševismu, asi by nás poněkud překvapilo, že měl ve skutečnosti na mysli tolerování klášterů. A přece je v jistém smyslu docela pravda, že kláštery jsou oddány komunismu a že všichni mniši jsou komunisté. Jejich ekonomický a ethický život je výjimkou z obecné civilisace feudalismu či rodinného života.  A přece bylo jejich privilegované postavení vnímáno spíše jako opora společenského řádu. Jistým ideám  pospolného života dávají ve státě jejich náležité a přiměřené místo. Něco podobného  platilo o obecní půdě. Měli bychom přivítat příležitost dopřát každém cechu nebo skupině podobného stylu jejich správné a přiměřené místo ve státě, měli bychom být také naprosto ochotni vymezit určitou část pozemků jako obecní půdu. Tvrdíme, že toliko znárodňovat znamená něco podobného jako prostě udělat mnichy ze všech lidí, tedy dávat těmto ideám víc než je jejich náležité a přiměřené místo ve státě. Pod komunismem se běžně rozumí že komunisty jsou všichni lidé a ne jen někteří. Neměli bychom ale tvrdit, že distributismus znamená, že všichni lidé jsou distributisty. Rozhodně bychom neměli tvrdit, že rolnický stát znamená, že všichni lidé budou rolníky. Měli bychom tím myslet, že má obecnou povahu rolnického státu, že půda v něm byla obecně držena tímto způsobem a zákony se obecně řídily tímhle duchem a že každá jiná instituce se vyjímala jako rozpoznatelná výjimka, jako nápadný prvek v oné vysoké náhorní planině rovnosti.
Pokud je tohle nekonsistetní, pak není konsistentní nic, pokud je tohle nepraktické, pak je nepraktický celý lidský život. Pokud chce člověk to, čemu říká květinová zahrada, pak  zasází květiny, kde může a zejména tam, kde budou určovat obecnou povahu krajinářské tvorby zahrady. Květiny ale nezaplní celou zahradu, jen ji positivně obarví. Nečeká, že by růže vyrazily z komína, nebo že by se sedmikrásky pnuly po plotě a ještě méně čeká, že by tulipány rozkvetly na borovci, nebo, že  by se opičí strom osypal květy jako rododendron. Naprosto přesně ale ví, co se rozumí pod květinovou zahradou a stejně tak tomu rozumí všichni ostatní. Pokud by nechtěl zahradu květinou ale zelinářskou postupoval by jinak. I když mu zelinářská zahrada slouží k zásobování kuchyně, nečeká, že zahrada bude úplně stejná jako kuchyně. Nevykope všechny brambory kvůli tomu, že  to není květinová zahrada a brambory kvetou. Ví, čeho se hlavně snaží dosáhnout, ale protože není od narození hloupý, tak ví, že se mu toho nepodaří dosáhnout všude ve stejné míře nebo způsobem stejně nesmíseným s čímkoliv ostatním. Zahradník z květinové zahrady nevykáže řeřichy k zelinářům jen proto, že se ví o divných lidech, kteří je pojídají. Právě tak nebude zelinář dělat z květáku okrasnou květinu, jen kvůli tomu, jak se jmenuje. Proto bychom z naší společenské zahrady nemuseli nutně vyhnat všechny moderní stroje, právě tak jako bychom nemuseli vylučovat každý středověký klášter. A věru je taková apologie sdostatek příhodná, protože tohle je elementární  lidský rozum, který lidé neztrácí, dokud nepřijdou o své zahrady: a stejně je tomu s oním vyšším a víc než lidským rozumem, který byl ztracen spolu se zahradou kdysi dávno.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s