I. Jak blufují velké obchody

Dvakrát v životě se mi stalo, že mi nějaký redaktor dlouze vysvětloval, že si netroufne otisknout, co jsem napsal, protože by to urazilo inzerenty jeho novin. Přítomnost podobného tlaku se projevuje všude, jemnějšími a subtilnějšími formami. Upřímnosti tohoto konkrétního redaktora si ale vážím, protože to zjevně bylo nejblíž, kam se redaktor významného týdeníku mohl přiblížit úplné upřímnosti. Řekl pravdu o lži, kterou musel říct.

V obou případech mi upřel svobodu vyjádření kvůli tomu, že jsem řekl, že široce propagované velké obchody a obchodní domy jsou ve skutečnosti horší, než malé obchůdky. Je možná zajímavé si všimnout, že tohle je jedna z věcí, které dnes člověk nesmí říkat, možná to jediné, co má doopravdy zakázané říkat. Kdyby to byl útok na vládu, byl by tolerován. Kdyby to byl útok na Boha, dočkal by se zdvořilého a taktního aplausu. Kdybych napadal manželství, patriotismus, nebo veřejnou slušnost, hlásaly by to titulky a rozmázly by mně přes celé stránky nedělních novin. Od velkých novin se ale nedá moc čekat, že by se obuly do velkého obchodu, protože se mu svým vlastním způsobem podobají a čím dál víc jsou pomníkem monopolu. Bude však dobré, když v této knize zopakuji, co jsem shledal nemožným zopakovat v článku. Myslím, že velký obchod je špatný obchod. Považuji ho za špatný nejen v morálním, ale i ekonomickém smyslu, tedy myslím, že nakupovat tam je nejen špatný nápad, ale i špatný nákup. Myslím, že obludný obchodní dům je nejen vulgární a neomalený, ale i neschopný a nepohodlný a popírám, že by jeho velká organizace byla efektivní. Velká organizace je organizace rozvolněná. Ba ne, skoro by se hodilo říct, a byla by to málem pravda, že organisace znamená vždy zmatek. Dokonale organický je jen organismus, jako třeba ten groteskní a málo známý organismus zvaný člověk. Jedině on sám si může být docela jist tím, že dělá, co chce a mimo něj každý další člověk může být také jen další omyl navíc. A aplikovat něco takového třeba právě na obchody je holý nesmysl. Armáda, a takové podobně věci, organisovaná být musí a proto dělá, co může, aby se náležitě zorganisovala. Abyste mohli střežit hranici musíte mít dlouho pevnou linii, proto ji budete vést hodně ztuha. Není ale pravda, že musíte mít dlouho pevně srovnanou řadu lidí, kteří zastřihují klobouky nebo váží kytice květů, kvůli tomu, aby je zastřihávali nebo vázali pěkně. Je mnohem pravděpodobnější, že práce bude odvedena pěkně , pokud ji udělá konkrétní řemeslník pro konkrétního zákazníka s konkrétními stuhami a květinami. Když někomu řekneme, aby zastřihl klobouk to nikdy neudělá dost dobře pro toho, kdo ho chce zastřihnout a když to řekne stému člověku, ten to udělá zrovna tak špatně. Kdybychom od všech domácích a od všech žen v domácnosti sebrali všechny historky o tom, jak jim velké obchody poslaly špatné zboží, správné zboží rozbily, jakékoliv zboží jim poslat zapomněly uviděli bychom hotové doupě neschopnosti a neefektivnosti. Ve velkém obchodě se nadělá víc omylů, než se kdy přihodí v malém obchodě, kde konkrétní zákazník může vynadat konkrétnímu prodavači. Konfrontován s s moderní efektivitou zůstává zákazník zticha, protože si moc dobře uvědomuje, jaký talent má organisace k tomu, aby vyhodila nesprávného člověka.

Otevřel jsem tyto poznámky zmínkou o velkých obchodech protože jsou nám blízko a všichni je známe. Nemusím se ani moc rozepisovat o dalších a ještě zábavnějších tvrzeních snášených ve prospěch ohromného nahromadění různých oddělení. K nejveselejším patří to, že je pohodlné sehnat všechno v jednom obchodě. Míní se tím, že je pohodlné projít celou ulicí, pokud se tedy procházíte pod střechou, nebo častěji pod zemí, místo toho, abyste tutéž vzdálenost ušli na čerstvém vzduchu z jednoho malého obchodu do druhého. Pravda je taková, že monopolistovy obchody jsou velmi pohodlné, pro monopolistu. Skýtá to všechny výhody soustředění podnikání současně se soustředěním bohatství v rukou čím dál méně občanů. Jejich jmění jim někdy dovoluje platit snesitelné mzdy, dovoluje jim také kupovat lepší podniky a nabízet v reklamě horší zboží. Nikdo ale ani nezačal ukazovat, že by jejich zboží bylo lepší a mnozí z nás z nás znají mnoho konkrétních příkladů, kdy bylo zcela jistě horší. Nu svůj osobní názor (tolik šokující pro pro editora inserenty magazínu) jsem vyjádřil nejen proto, že je příkladem mé obecné these, že by mělo být oživeno drobné vlastnictví, ale také proto, že je zcela podstatné si to uvědomit kvůli pochopení další a mnohem podivnější pravdy. Týká psychologie toho všeho: pouhé velikosti, pouhého bohatství, pouhé reklamy a arogance. A ukazují nám první funkční model toho, jak se věci dělají dnes, a jak je bude možné (dá-li Bůh) zítra napravit.

Než se začneme zabývat zákony nejvíce potřebnými k obnově státu musíme si povšimnout jednoho očividného, ohromného a obecně přehlíženého faktu. A to je fakt, že jednu značnou revoluci lze provést beze všech zákonů. Netýká se žádného existujícího zákona, ale spíše existující pověry. A zvláštní je, že ti, kdo jej zastávají se tím, že jde o pověru chlubí. Onehdy jsem viděl, a dobře se bavil, populární hru Reklama se vyplatí, která je o jednom mladém byznysmanovi, který se pokouší rozbít mýdlový monopol svého otce, staromódnějšího byznysmana, využitím těch nejdivočejších amerických theorií psychologie reklamy. A jedna věc mi připadla docela zajímavá. Byla docela pěkná komedie fandit střídavě starému a mladému muži. Byla docela dobrá fraška dělat z nich střídavě hlupáky. Zdálo se ale že nikdo nevnímal to, co jsem já vnímal jako nápadné a očividné projevy bláhovosti. Ošklíbali se nad starým pánem, protože byl starý, protože byl staromódní, protože byl dost zdravý na to, aby se uškliboval nad jejich reklamními opičárnami. Nikdo mu ale ve skutečnosti nevyčítal zkratky, kterými si pomáhal a které by ho mohly dřív přivést na pranýř. Nikdo jako by neměl dostatek instinktu pro nezávislost a lidskou důstojnost k tomu, aby se cítil pobouřen představou, že jeden stařík pyšný na svůj měšec by nám mohl zabránit potěšení z jistého běžného lidského zboží, kdyby se mu zachtělo. A s mladým pánem tomu bylo zrovna tak. Jeho americký přítel ho naučil, že reklama může hypnotisovat lidský mozek, že smrtelná fascinace může lidi přivléct do dveří obchodu jako do hadí tlamy, že opakování ovládne podvědomí a ochromí vůli, že když yankejský chlapík od reklamy řekne „Udělejte to teď“ přinutí nás to všechny pohybovat se mechanicky jako loutky. Nikoho ale podle všeho ani nenapadlo si to hnusit. Nikdo nevypadal, že by byl dostatečně naživu, aby ho to naštvalo. Z mladíka si dělali legraci, že byl chudý, že krachoval, že byl dohnán k dalším krachům a tak dál. Jenže mu podle všeho nedocházelo, že je něco horšího než podvodník, totiž čaroděj. Neví, že se sám chlubí tím, že je hyponotisér a mystagog, ničitel rozumu a vůle, nepřítel pravdy a svobody.

Myslím, že tihle lidé přehání to, do jaké míry se reklama vyplatí, i kdyby měli nakonec jen platit čertu. V jednom smyslu má ale tohle psychologické vysvětlování a obhajoba reklamy velký praktický význam pro jakýkoliv praktický program reformy. Ti, kdo v Americe vymýšlí a zadávají reklamy chytili hůl za špatný konec, ale je to hůl, s níž lze tlouci i do něčeho jiného, než do jejich absurdně velkého bubnu. Je to i hůl, kterou lze napřáhnout proti jejich absurdní filosofii podnikání. Pořád nám tvrdí, že úspěch moderního podnikání záleží ve vytvoření atmosféry, vyrobení mentality, zaujetí názoru. Trvají zkrátka na tom, že jejich jejich obchod a podnikání, není je obchod a podnikání, dokonce ani ekonomika či politika, ale čistá psychologie. Doufám, že to budou říkat dál, protože by jednou náhle mohlo každém dojít, že je to pravda.

Úspěch velkých obchodů a podobných věcí je skutečně záležitost psychologie, nemluvě o psychoanalýze nebo jinak řečeno zlého snu. Není skutečný a proto na něj není spolehnutí. Tohle se týká jen našeho bezprostředního postoje v daném místě a v danou chvíli k celému plotokratickému zaměstnání, jehož je taková publicita pestře zbarveným praporcem. Vůbec první co musíme udělat, než se dostaneme k jakémukoliv z našich politických a právních návrhů, je cosi veskrze (abychom užili naše milované slovo) psychologického. První, co musíme udělat, je říct těm americkým hráčům pokeru, že poker hrát neumí. Oni totiž nejen blufují, ale oni se tím zrovna i chlubí. Pokud jde o okamžitou psychologickou methodu, musí tu být a také je bezprostřední psychologická odpověď. Jinak řečeno, protože neskrývají, že blufují, můžeme na to jejich blufování ukázat.

Nedávno jsme řekl, že praktický program obnovy normálního vlastnictví pozůstává ze dvou částí, které by se podle nynější hantýrky označovaly za destruktivní a konstruktivní, ale které bychom mohli správněji označit za defensivní a ofensivní. První je zastavení obyčejného šíleného pádění k monopolu, než přijdeme o poslední tradice vlastnictví a svobody. Právě tímhle předběžným problémem vzdoru světovému trendu směřujícímu k čím dál větší monopolisaci se zde zabývám na vůbec první místě. Nu a když se ptáme, co můžeme, teď a tady, proti současnému růstu monopolu, dostáváme vždy velmi prostou odpověď. Tvrdí se nám, že nemůžeme udělat nic. Velké věci požírají malé v přirozeném a nevyhnutelném dění, jako když velké ryby pohltí malé ryby. Trust může pojmout co se mu zlíbí, jako drak žere, co se mu zamane, protože už tak je největším tvorem, který na zemi ještě žije. Někteří lidé jsou tak definitivně rozhodnuti tenhle výsledek přijmout, že se sníží dokonce i k tomu, aby nad ním vyjádřili politování. Jsou tak přesvědčeni, že je to osud, že připustí, že je to fatální. Fatalisté skoro propadnou sentimentu, když sledují, jak velká firma skupuje malé obchody. Jsou připraveni to oplakat, pokud se jim tedy přizná, že pláčí proto, že pláčí nadarmo. Jsou ochotni připustit, že ztráta malého hračkáčství jejich dětství nebo malé kavárny jejich mládí je v pravém smyslu tragedií. Tragedie totiž vždy znamená lidský zápas s něčím, co je silnější něž člověk. A naše tradice tu vskutku pošlapávají nohy bohů, sama smrt a zkáza rozlámala naše hračky jako dřívka, protože proti hvězdám osudu se nikdo nemůže postavit. Je podivuhodné, co všechno dokáže ve světě způsobit jeden malý bluf.

Když říkají , že velké ryby požerou malé ryby neptají se už, zda malé rybky k těm velkým připlavou a žádají, aby byly sežrány. Berou na vědomí hltavého draka, aniž by se zamýšleli nad tím, zda zástup pohledných princezen draka nahání, aby je mohl požrat. Nikdy neslyšeli o módě a neví, jaký je rozdíl mezi módou a osudem. Hlasatelé nezbytnosti si tu vybrali jeden příklad čehosi, co jistě není nezbytné, ať už je jinak nezbytné cokoliv. Vybrali si jednu věc, která je náhodou ještě svobodná a uvádějí ji jako důkaz neporušitelných okovů, které svazují všechny věci. V moderním světě toho zůstalo svobodného jen velmi málo, ale soudí se, že soukromé prodávání a nakupování ještě pořád svobodné je, pokud ještě někdo má dost svobodnou vůli k tomu, aby svou svobodu využil. Děti mohou být silou donuceny vybrat si konkrétní školu. Muže lze silou vyhnat z hospody. Kdekoho lze, z kdejakých nových a nesmyslných důvodů, silou zahnat do vězení. Nikdo ale ještě není silou donucen nakupovat v konkrétním obchodě.

Později se budu věnovat některým praktickým opatřením k nápravě a proti spěchu k prstenům a rohům. Ale ještě i před tím, než se jim budeme věnovat, bude užitečné zastavit se na chvíli u morálního faktu, který je tak elementární a tak naprosto ignorovaný. Pádění k velkým obchodům je vůbec nejjednodušší věc na zastavení, lidmi, kteří do nich ozlomkrk uhání. Nevíme, co přijde později, ale zatím je tam nikdo nežene pod bajonety. Americký podnik, který už britské vojáky použil pro účely reklamy by je jistě jednou mohl použít pro účely donucení. Zatím nás ale žádné vojsko nemůže kanóny a šavelmi hnát nakupovat do yankejských nebo mezinárodních obchodů. Něco docela jiného je údajná ekonomická přitažlivost, jíž se budu ještě náležitě zabývat. Zde jen poukazuji na to, že pokud bychom dospěli k závěru, že musíme velké obchody bojkotovat, mohli bychom je bojkotovat stejně snadno, jako bychom (doufám) bojkotovali krámy, kde by se prodávala mučidla či jedy k soukromému domácímu užití. Jinak řečeno, první a základní otázkou není otázka nutnosti, ale vůle. Pokud se rozhodneme dát slib, pokud de rozhodneme založit ligu, dělat obchody jen s malými krámky a nikdy s žádnými velkými obchody, pak by to byla kampaň stejně praktická jako pozemková kampaň v Irsku. Byla by asi skoro stejně úspěšná. Určitě se bude tvrdit, že lidé budou chodit do nejlepších obchodů. To popírám, protože irští bojkotující nepřijímali nejlepší nabídky. Popírám, že velký obchod je nejlepší a zejména popírám to, že by tam lidi chodili proto, že je nejlepší. A kdyby se někdo ptal proč, pak nakonec odpovím skutečností, na niž už není odpověď a kterou jsem zde začal na samém začátku. Vím, že to není jen věc podnikání a to z prostého důvodu, že sami podnikatelé mi říkají, že je to jen blufování. Oni sami tvrdí, že nic nenese větší úspěch, než pouhé zdání úspěchu. Oni tvrdí, že publicita nás ovlivňuje bez vlivu naší vůle nebo vědomí. Oni tvrdí, že „reklama se vyplatí“, tedy že se vyplatí lidi hrubě donutit, že „musí udělat něco teď hned“, i když to vlastně vůbec nepotřebují.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s