II. Nedorozumění o metodě

Jak vidím, musím se před tím, než v tomto náčrtu postoupím kamkoliv jinam, odbočkou dotknout povahy mého úkolu, protože jinak by všechno následující mohlo být špatně pochopeno. Aniž bych předstíral nějakou úřední nebo obchodní zkušenost, dělám tu vlastně mnohem víc, než kdy bylo požadováno po většině pouhých literátů (pokud se na okamžik mohu za literáta označovat), když s důvěrnou provozovali sociální hnutí nebo dávali dohromady sociální ideje. Slibuji, že na konci těchto poznámek bude čtenář o tom, jak postavit distributivní stát vědět mnohem víc, než Carlylovi čtenáři kdy věděli o tom, jak se pustit do hledání hrdinského krále nebo skutečného vyššího člověka. Myslím, že dokážeme vysvětlit, jak udělat z malého obchodu či dílny nebo malé farmy běžný rys naší společnosti a že to dokážeme lépe, než Matthew Arnold dokázal vysvětlit, jak učinit stát orgánem našeho nejlepšího já. Myslím, že farma bude na nějaké hrubé mapě vyznačena lépe než zemský ráj na navigačních plánech Williama Morrise  a myslím si též, že v porovnání s jeho Novinkami Odnikud se tohle dá docela férově označit za Zprávy Odněkud.  Rousseau a Ruskin bývali často mnohem neurčitější a visionářštější než já, třebaže Rousseau býval mnohem strnulejší v abstrakcích a Ruskin byl někdy velice vzrušený z konkrétních detailů. Nemusím ani říkat, že se nepřirovnávám k těmto velkým mužům, jen poukazuji na to, že ani od nich, kteří ovládali mnohem širší pole a jejichž postavení coby publicistů bylo mnohem váženější a odpovědnější, nebylo vlastně žádáno víc, než obecné principy, z jejichž předkládání jsme obviňováni my. Poukazuji jen na to, že velmi malému básníkovi taková úloha připadla, zatímco po velkých prorocích nikdo nechtěl, aby provedli a dokonale naplnili svá vlastní proroctví. Zdálo by se, že naši otcové si tak docela nemysleli, že mít jasnou vizi cíle s podrobnou mapou nebo bez ní je tak docela marná věc, nebo že je k ničemu popsat skandál, aniž bychom popsali náhradu. Tak či tak a ať už je to čímkoliv, je docela jisté, že kdybych byl skutečně dost velký na to, abych si zasloužil výtku utilitarismu, kdybych skutečně byl tak idealistický nebo imaginativní, jak si o mně myslí, kdybych se skutečně omezoval na popisování směru, aniž bych měřil cestu, na ukazování k domovu či k nebi a jen lidem říkal, aby se tam dostali podle svého rozumu—kdyby tohle bylo skutečně všechno, co bych svedl, pak to bylo právě tolik, kolik se čekalo od mužů mnohem větších než já, od Platona a Isasiáše po Emersona a Tolstého. 
To však není všechno co dokážu, a to i přesto, že ti, kdo to nedokázali dělali mnohem víc. Dokážu ještě i něco jiného, mohu to však udělat jen tehdy, když bude pochopeno, co dělám. Jsem si současně dobře vědom, že když člověk vysvětluje vylepšení tak složité společností , často zjistí, že dokud není hotov, je velmi těžké přesně vysvětlit, co dělá. Uvážil jsem a zamítl půl tuctu problémů, jak se k tomu postavit, jak různými cestami dospět k téže pravdě. Uvažoval jsem, že začnu prostým případem rolníka a pak jsem si uvědomil, že by hned stovka lidí psala do novin a vinila mně, že se z  nich všech pokouším udělat venkovany. Přemýšlel jsem, že bych začal popisem slušného distributivního státu už existujícího s celou rovnováhou všech rozmanitých věcí, právě tak jako socialisté již představují své Utopie jako již existující a soustředěné na jednu věc. Pak mi došlo, že by stovka lidí psala do novin, že jsem utopista a že je zřejmé, že můj plán nemůže fungovat, protože  ho dokážu popsat jen až když už funguje. Ve skutečnosti by ale měli na mysli, že dokud ten plán nefunguje, není co dělat. Nakonec jsem se ke společenskému řešení rozhodl přistoupit následujícím způsobem: nejprve poukázat, že pohybu směrem k monopolům se dá vzdorovat, že dokonce i teď a tady se dá udělat mnoho pro jeho úpravu, že to může udělat kdokoliv a že prakticky každý může udělat cokoliv. Poté budu tvrdit, že odstraněním tohoto konkrétního plutokratického tlaku chuť po přirozeném vlastnictví ožije a nabude vážnosti, jako každá jiná přirozená věc. Myslím, že pak bude vhodné lidem, kteří se takhle začnou jakkoliv sporadicky vracet k zdravému uspořádání, vysvětlovat zdravou a rozumnou společnost, která dokáže držet vlastnictví v rovnováze a mašinerie pod kontrolou. Popisem té konečné společnosti, jejích zákonů a omezení, pak skončím.
Nu, tohle může a nemusí být dobré uspořádání nebo pořádek idejí, ale je srozumitelné a ve vší skromnosti si dovolím tvrdit, že mám právo svůj výklad takhle uspořádat  a žádný kritik nemá právo si stěžovat, že je neskládám nepořádně tak, abych na ně odpovídal jinak, než jdou po sobě. Jsem s to mu napsat celou Encyklopedii distributismu, kdyby měl dost trpělivosti, aby ji přečetl, ale musí mít dost trpělivosti, aby ji přečetl. Je nerozumné, aby si stěžoval, že jsem se dostatečně nevěnoval Zoologii, státní podpoře, pod písmenem B, nebo že jsem popsal ctihodné sociální postavení Cechu xylografů, zatímco jsme se podle abecedního pořádku věnoval stále ještě Cechu architektů. Jsem ochoten být stejně protivný a nezáživný jako Euklid, ale to si pak kritik nesmí stěžovat, že  osmačtyřicáté tvrzení druhé knihy není součástí Pons Asinorum. Starobylý cech stavitelů mostů bude muset postavit řadu takových mostů.
 Nu, z komentářů, kterých se mi dostalo usuzuji, že tvrzení, která jsem již přednesl nevysvětlují tak docela své vlastní místo a cíl v tomto plánu. Poukazuji toliko na to, že monopol není ani teď a tady všemohoucí a každého může z okamžitého podnětu napadnout mnoho způsobů, jak jeho konečný triumf oddálit a možná odrazit. Představme si, že monopolista, můj nepřítel na život a na smrt, se snaží mě  zničit tím, že mi brání prodávat vajíčka sousedům. Mohu mu říct, že se budu živit svou vlastní řípou ze své zelinářské zahrady. Tím nechci říct, že se budu k tuřínům přivazovat, ani nebudu přísahat, že se nikdy ani nedotknu svých brambor nebo fazolí. Chápu bulvy řepy jako příklad, jako něco, co po něm mohu házet. Předpokládejme, že onen proradný milionář přijde a  bude se na mně přes zahradní zídku šklebit: „Z vašeho vychrtlého a vyhladovělého vzhledu usuzuji, že nutně potřebujete pár šilinků, ale nemáte, kde byste je vzal. To by mně možná vyprovokovalo k odpovědi. „Ale ano, mám. Prodám své první vydání Martina Chuzzlewita.“ Nemusím tím nutně myslet, že se už  vidím v chudinském hrobě, pokud Chuzzlewita neprodám, ani nemyslím, že bych neměl co jiného navrhnout, než prodat to první vydání, ani se nehodlám jako obyčejný politik vychloubat, že jsem všechno vsadil na politiku Martina Chuzzlewita. Chci tím urážlivému pesimistovi říct, že nejsem u konce svých možností a sil, že pořád ještě mohu prodat knížku, nebo, pokud by věc byla už doopravdy zoufalá, knížku napsat. Mohu toho udělat ještě hodně, než dojdu k jednoznačně protispolečenskému jednání, jako že bych třeba vyloupil banku, nebo ještě hůře, začal v bance pracovat. Mohu udělat velkou spoustu věcí velmi rozmanitého druhu a dám pro začátek příklad jen proto, abych ukázal, že je jich tu mnohem více, ne že žádné další nejsou. Vedle výtisku Martina Chuzzlewita je v mém domě velmi mnoho velmi rozmanitých věcí. Jen málo z nich má velkou cenu pro kohokoliv mimo mě, ale některé z nich mají nějakou cenu pro kohokoliv. Celý smysl domova je přece v tom, že je poskládaný páté přes deváté. Ten můj v každém případě tohoto přísného ideálu dosahuje. Celý smysl domova je v tom, že je to nejen velké množství naprosto odlišných věcí, které nicméně dohromady tvoří jednotu, ale také že v oné jednotě si ceníme i věcí, na které jsme už zapomněli. Kdyby někdo můj dům spálil na popel, nebylo by moje spravedlivé rozhořčeni nad tím že mi spálil vše co mám o nic menší kvůli tomu, že bych si v první chvíli ani nedokázal vzpomenout, co všechno spálil. Právě tak jako s domácími bůžky je tomu i s celým domácím náboženstvím, nebo tím, co z něj zbylo, aby se mohlo postavit proti ničivé disciplíně průmyslového kapitalismu. V prostší společnosti bych vyběhl z trosek, volal na pomoc město nebo krále a křičel „Slyšte, slyšte. Zloděj mi vypálil dům!“ Mohl bych se samozřejmě rozběhnout ulicí a jedním rozvášněným dechem křičet: „Slyšte, slyšte! Zloděj spálil moje vchodové dvoře z tvrzeného dubu s obvyklými úpravami, čtrnáct oken, devět záclon, pět a půl koberce, 753 knih, z toho čtyři v luxusním vydání, jeden  portrét mé prababičky,“ a tak dál vyjmenovávat všechny věci, ale oproti  onomu prostému feudálnímu výkřiku by tu něco chybělo. Právě tak bych tento nárys či osnovu mohl začít výčtem všech změn, které bych rád viděl v zákonech s cílem ustanovit v Anglii jakousi ekonomickou spravedlnost. Pochybuji ale o tom, že by z toho čtenář získal nějakou lepší představu o tom, k čemu nakonec mířím a to není přístup, který bych nyní chtěl zvolit. Ještě bude příležitost, abych se těmto věcem trochu podrobněji věnoval, příklady, které to dávám jen ilustrují moji první obecnou  thesi, že totiž ani teď neděláme vše, co bychom mohli proti spěšnému nástupu monopolů a tomu, když lidi mluví, jako by se ani nic dělat nedalo, že je to tvrzení od počátku mylné a člověka na ně hned napadají všechny možné odpovědi.
Kapitalismus se rozpadá a my v jednom smyslu nepředstíráme, že by nám to bylo líto. Vlastně bychom naše tvrzení mohli docela správně podtrhnout tím, že bychom řekli, že mu s tím rozpadáním pomůžeme, ale že nechceme, aby se jen tak obyčejně rozsypal. První ale co si musíme uvědomit je právě to, že tu jde i o  volbu mezi tím, že něco rozebereme nebo, že se to rozsype. Je to volba mezi tím, že se dobrovolně rozloží na své skutečné složky, z nichž si každá vezme zpět, co jí patří, nebo, že se nám prostě zřítí na hlavy ve zmatku všeho z čeho byl složen, což jedni označují za komunismus a jiní tomu říkají chaos. To první je postup, který by se snažili zařídit všichni rozumní lidé. To druhé je něco, čemu by se všichni rozumní lidé měli snažit zabránit. To je důvod proč jsou tak často počítáni dohromady.
Omezil jsem se převážně na to, abych odpověděl na to, co jsem vždy považoval za první otázku, totiž „Co máme udělat právě teď,“ a já na to odpovídám: „Právě teď musíme lidi zastavit, aby přestali dělat to, co zrovna dělají.“ Iniciativa je na straně nepřítele. On už věci dělá a bude je mít hotové dávno před tím, než my s něčím začneme, protože on má peníze, mašinerii, poněkud mechanickou většinu a další věci,které my musíme nejdřív získat a pak využít. Své mopolisační tažení už skoro vyhrál, ale ještě nezvítězil docela, a pořád je možné ho brzdit a překážet mu. Svět procitl velmi pozdě, ale to není naše vina. Je to chyba všech hlupáků, kteří nám posledních dvacet let tvrdili, že, že žádné trusty nikdy nemohou být a dnes nám stejně tvrdí, že nemůže být nic jiného.
Žádám čtenáře, aby měl na mysli i další věci. V první řadě to, že tenhle náčrt je jen osnovou, obrysem, i když jsem se jen těžko mohl vyhnout jistým zákrutám a smyčkám. Netvrdím, že dokážu odstranit všechny překážky, které se v této záležitosti mohou objevit. Co by si asi kriticky smýšlející čtenář řekl, kdybych hned na samém začátku tohoto návrhu  odbočil k dlouhému pojednání o zákonu o pomluvě? A přece bych ho, přísně prakticky vzato, mohl považovat za jednu z nejpraktičtějších překážek. Jde o současnou směšnou posici, že monopolu není odporováno jako sociální síle, ale je pořád možné jej považovat za právní vnucení. Když se pokusíte zastavit člověka, který skupuje tolik mléka, že může diktovat ceny, první co přijde bude žaloba, která vás bude chtít umlčet tím, že vás obviní z pomluvy. Je to očividně obyčejný zdravý rozum, že pokud něco není hřích, pak to ani není pomluva. Jak dnes věci stojí, není pro člověka, který to dělá žádný trest, ale toho, kdo na to ukáže trestat lze. Nevěnuji se tu (i když jsem docela připraven pustit se do toho jinde) všem těmto detailním problémům, které by společnost, tak jak dnes stojí vznesla proti takové společnosti, jakou chceme postavit my. Kdyby byla založena na principech, které tu překládám vypořádávaly by se ony detaily podle těchto principů, tak jak by se objevovaly. Skoncovalo by to například s tím nesmyslem, kdy člověk mocnější než císařové předstíral, že je jen soukromý obchodník  stíhaný soukromou zlobou. Potvrdilo by se,  že lidé, kteří jsou prakticky veřejně činní musí být veřejně posuzovaní jako potenciální veřejné zlo. Zničilo by to absurditu, podle níž jsou „důležité případy“ posuzovány „zvláštní porotou“, čili jinými slovy, že jakýkoliv vážný spor mezi bohatými a chudými rozsuzují bohatí. Čtenář ale uvidí, že zde nemohu vyloučit všech deset tisíc věcí, o které můžeme klopýtnout. Musím předpokládat, že lidé připravení přijmout větší risika budou také připraveni přijmout risika menší.
Nu tento náčrt je je jen obrys, jinými slovy, je jen návrh, a každý, kdo si myslí, že můžeme mít praktické věci bez theoretického návrhu se mohou jít hádat s prvním inženýrem nebo architektem, kterého potkají a vyčítat jim, že čárají tenké linky na tenký papír. Je tu ale ještě jeden, poněkud zvláštnější smysl, ve kterém jsou mé návrhy obrysem a to proto, že jsou záměrně načrtnuty jako velké vymezení v jehož rámci jsou mnohé rozmanitosti. Už dávno znám, a nemálo se bavím, typem praktického člověka, který jistě řekne, že zobecňuji proto, že nemám žádný praktický plán. Pravda je taková, že zobecňuji kvůli tomu, kolik praktických plánů je. Sám znám čtyři nebo projektů, které byly navrženy pro více či méně drastické rozložení kapitálu. Ten z kapitalistického pohledu nejobezřelejší počítá s postupným rozšiřováním dělení zisku. Přísněji demokratickou formou téhož je správa každého podniku (pokud to nemůže být malý podnik) cechem nebo skupinou, která sdruží přispěvatele a podělí jejich výsledky. Některým distriburistům se myšlenka člověka, který má svůj podíl jen tam, kde pracuje nelíbí. Myslí, že by byl nezávislejší, pokud by svůj malý kapitál investoval jinde, všichni se ale shodují, že musí mít kapitál k investování. Jiní si dál říkají distributisté proto, že by dávali každému občanovi dividendu z mnohem většího státního systému výroby. Záměrně jsem své obecné principy navrhl tak, aby pokrývaly pokud možno co nejvíce z těchto alternativních ekonomických plánů. Musím se ale ohradit proti tomu, když slyším, že jich pokrývám tolik, protože tu žádné nejsou. Pokud někomu řeknu, že je příliš výstřední a dopřává si příliš velkého přepychu, nejsem povinen mu překládat seznam toho přepychu. A jde mi tu o to, že moderní společnost by si hodně pomohla, kdyby omezila a dělila vlastnictví kterýmkoliv z těch způsobů. To neznamená, že bych nějaké formě nedával přednost; osobně preferuji ve shora uvedeném přehledu příkladů druhou formu rozdělování. Chci ale především ukázat, že současný stav věcí zlepší jakýkoliv obrat od prudké koncentrace vlastnictví. Pokud někomu řeknu, že mu v Putney hoří dům, možná i poděkuje, i když mu k tomu nedám seznam všech vozů jezdících do Putney, s čísly všech taxíků a jízdními řády všech tramvají. Stačí, že vím, že si  může vybrat z velkého množství vozů před tím, než by se musel uchýlit k příslovečnému dobrodružství cestování do Putney na praseti. Stačí, že každé z těch vozidel je celkem vzato méně nepohodlné, než dům v plamenech nebo hromada popela. Připouštím, že kdyby mezi námi a Putney ležely neprostupné pralesy a ničivé záplavy, mohl bych být označován za nepraktického, bylo by právě tak toliko idealistické velebit Putney jako oslavovat ráj. Nepřipouštím však, že bych byl nepraktický, protože vím, že je tu půl tuctu praktických způsobů, jež jsou praktičtější, než současný stav věcí. Z toho ale ve skutečnosti neplyne, že bych nevěděl, jak se dostat do Putney. Zde je kupříkladu půl tuctu věcí, které by postupu distributismu napomohly, vedle těch, jichž se ještě dotknu coby principů. Ne všichni distriburisté budou se všemi souhlasit, všichni se ale shodujeme, že míří k distributismu. (1) zdanění smluv, které by majitele malých majetků odrazovalo prodávat je velkým vlastníkům a podporovalo by drobení velkého majektu mezi drobné vlastníky. (2) Něco podobného napoleonským zákonům o závětích a likvidace primogenitury. (3) Ustavení právního zastoupení pro chudé zdarma, aby tak malé vlastnictví bylo vždy hájeno proti velkému. (4) Záměrná ochrana jistých experimentů v oblasti malého vlastnictví, pokud by to jinak nešlo, tak i daněmi či poplatky, včetně místních. (5) Podpory a dotace pro rozběh takových pokusů. (6) Svazy dobrovolného odevzdání a mnoho dalších věcí stejného druhu. Vložil jsem však tuto kapitolu sem, abych vysvětlil, že tohle je náčrt prvních principů distributismu a ne jeho posledních principů, o kterých se dokonce i distributisté mohou přít. V takovém prohlášení jsou příklady předkládány jako příklady a ne jako přesný a vyčerpávající seznam všech případů pokrytých pravidlem. Pokud nebude tento elementární princip výkladu pochopen, pak se musím smířit s tím, že  budu oním praktickým člověkem označen za nepraktického. A věru že v jeho smyslu na jeho obvinění cosi je. Ať už jsem nebo nejsem praktický člověk, nejsem to, čemu se říká praktický politik, což znamená profesionální politik. Nemohu si nárokovat žádný podíl na tom, že bych pomáhal naši zemi přivést do jejího současného slibného a nadějného stavu. Prosperitu uhlí založily tvrdší hlavy, než je ta moje. Muži činu, hrubší energie než je ta moje, nás přivedli do příjemného stavu, kdy žijeme ze svého kapitálu. Nijak jsem se nepodílel na velké a slavné průmyslové revoluci, která zmnožila krásy přírody a smířila třídy společnosti, ani mi příliš nadšený čtenář nemůže děkovat za tuto osvícenější Anglii, v níž zaměstnanec žije na podpoře od státu a zaměstnavatel z přečerpaného účtu v bance.
 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s