III. Jeden příklad

III. A Case in Point
To, že naši obchodní kritikové argumentují kruhem je stejně přirozené, jako cestovat po vnitřním okruhu. Není to jen obyčejná hloupost, ale jen obyčejný zvyk a není snadné z toho železného kruhu ani uniknout ani do něj proniknout. Když říkáme, že něco jde udělat, pak tím zpravidla myslíme, že to může udělat buď masa lidí nebo vladař státu. Dal už jsem příklad něčeho, co může docela snadno udělat masa lidí a teď dám příklad něčeho, co může docela snadno udělat vladař. Musíme být ale připraveni na to, že naši kritikové začnou argumentovat kruhem a tvrdit, že současná populace nebude nikdy souhlasit, nebo že současný vládce nikdy takhle jednat nebude. Tahle stížnost je ale zmatená. Odpovídáme lidem, kteří se dovolávají ideálu, který je sám o sobě nemožný. Když ho nebudete chtít, nebudete se snažit ho dosáhnout, netvrďte ale, že z toho, že ho nechcete plyne, že byste toho nemohli dosáhnout, kdybyste chtěli. Jen tím, že o něco usiluje dav lidí, se ta věc ještě nestává sama o sobě nemožnou, ani něco nepřestává být praktickou politikou jen proto, že žádný politik není dost praktický na to, aby to udělal.
Začnu malým a dobře známým příkladem. Abychom našemu ohromnému proletariátu zajistili sváteční volno máme zákon, který všem zaměstnavatelům nařizuje jednou týdně na půl dne zavřít krám. Podle proletářského principu je to pro proletářský stát zdravá a nutná věc, zrovna tak, jako jsou saturnálie zdravé a nutné pro otrocký stát. Praktický člověk si s ohledem na tuhle proletářskou vymoženost řekne: „Ono to má i jiné výhody, bude to příležitost každého, kdo si chce svou vlastní špinavou práci udělat sám, pro člověka, který se obejde bez sluhů.“ Nakonec se někdo podívá dokonce i na tu degenerovanou bytost, která doopravdy něco sama umí udělat. Ten osamělý potrhlo, který si skutečně dokáže pracovat, aby se uživil, bude mít nakonec možná šanci žít. Na to, aby tohle člověk řekl ani nemusí být distributista, je to běžná a očividná věc, kterou může říct každý. Člověk, který má sluhy je musí přestat využívat. Samozřejmě, ten kdo je nemá je přestat využívat nemůže. Jenže ten zákon je ve skutečnosti postavený tak, že  nutí dát volno sluhům i člověka, který žádné nemá. Vyhlašuje saturnálie, které se nikdy nekonají davu přizračných otroků, kteří nikdy neexistovali. Nuže v tomto uspořádání není ani stopy po rozumu. V každém smyslu, od bezprostředně materiálního k abstraktnímu a matematickému, je docela šílené. Žijeme v čase nebezpečného rozdělení zájmů zaměstnavatele a zaměstnance. Proto i tehdy, když ti dva nejsou ve skutečnosti rozděleni, ale spojeni v jedné osobě, musíme je opět rozdělit na dvě strany. Donutíme člověka, aby si dal něco, oč nestojí, protože by to mohl chtít kdosi jiný, kdo neexistuje. Varujeme ho, aby raději přijal sám svou vlastní delegaci a jednal s ní, jinak by se mu mohlo stát, že by mohl čelit stávce sám proti sobě. Možná by se mohl dokonce stát bolševikem a vrhat po sobě bomby. V takovém případě by mu jeho strohý smysl pro právo a pořádek nedovolil nic jiného, než aby  vůči sobě zavedl stanné právo a zastřelil se. Tvrdí o nás, že jsme nepraktičtí, ale takovouhle akademickou fantasii jsme tedy ještě nevytvořili. Někdy tvrdí, že vymizení sedláků a učňů litujeme toliko ze sentimentu. Sentimentu! Ještě jsme nepoklesli do tak hlubokého sentimentalismu, abychom litovali tovaryšů, kteří nikdy ani neexistovali. Ještě jsme nedosáhli takového bohatství romantických emocí, abychom dokázali prolévat více slzí pro neexistujícího hokynářského příručího, než pro skutečného hokynáře. Nejsme ještě takoví uplakánci, abychom při pohledu na náš oblíbený malý krámek viděli dvakrát, nebo abychom jeho majitele nutili bojovat s vlastním stínem. Nechme tyto tvrdohlavé a praktické podnikatele slzet nad strádáním neexistujícího kancelářského poslíčka a pokročme po naší vlastní divoké a křivolaké cestě, která alespoň shodou okolností vede zemí živých.
Kdyby aspoň tak malá změna nastala zítra, byl by to rozdíl a to rozdíl značný a rostoucí. A pokud by nějaký ukvapený apologeta velkých podniků chtěl tvrdit, že taková maličkost může udělat jen velmi malý rozdíl, pak ať se má na pozoru. Dopouští se totiž něčeho, čemu se podobní apologeti obyčejně snaží ponejvíce vyhnout: protiřečení svým pánům. Mezi tisíci zajímavými věcmi, skrytými mezi milionem nezajímavých věcí v novinových zprávách o parlamentních a veřejných záležitostech, byla i jedna roztomilá komedie, která se týkala téhle záležitosti. Nějaký člověk s normálním rozumem a lidovým instinktem, který jakýmsi omylem zabloudil do parlamentu dokonce poukázal na tenhle prostý fakt: že tam, kde žádný proletariát není ho není třeba ani chránit a že tedy osamělý majitel obchodu může ve svém osamělém krámku zůstat. Ministr, který měl záležitost na starosti pak doopravdy, s děsivou nevinností, odpověděl, že to je nemožné, protože by to nebylo fér vůči velkým obchodům.  V patřičných kruzích se očividně nezadržitelně řinuly slzy, právě tak jako kanuly z očí lorda Lundyho, politika na vzestupu, a v tomhle případě ho dojalo už jen pomyšlení na možný strádání milionářů. Představil si agonii pana Selfridge, sténání pana Woolwortha z Woolworth Tower, a jeho laskavé srdce k němuž žádný nářek bohatců nedolehne marně se zachvělo. Ať už si ale myslíme o tom, jaké cítění je třeba k tomu, aby někdo mohl považovat za předmět sympatií, v každém případě to jedním rázem vyřizuje všechen oblíbený fatalismus, který v jejich úspěchu vidí cosi nevyhnutelného. Je absurdní tvrdit, že náš útok musí selhat a pak říkat, že by na jejich bezprostředním úspěchu bylo něco docela bezohledného. Velké firmy očividně musíme přijímat, protože jsou nezranitelné a ušetřit, protože jsou zranitelné. Nelze si ani jen představit, že by tahle velká absurdní bublina nemůže nikdy prasknout a že by ji mohl splasknout malý špendlíček konkurence je prostě kruté.
Nevím, zda jsou velké obchody opravdu tak slabé a roztřesené, jak tvrdí jejich obhájce. Ale ať už bezprostřední důsledek pro velké obchody jakýkoliv,  jsem si jist tím, jaký bude dopad na malé krámky. Jsem si jist, že pokud by mohly mít o všeobecných svátcích otevřeno, pak by to pro ně znamenalo nejen větší tržby, ale i to, že by jich mohlo být více. Mohlo by to znamenat, že bychom konečně měli velkou třídu maloobchodníků a to je právě jedna z věcí, které znamenají celou politickou změnu a stejně tak je tomu i s podobně velkou a početnou třídou rolníků. Není to jen v mechanickém smyslu věc počtů a čísel. Je to věc přítomnosti a tlaku konkrétního sociálního typu. Nejde jen o to, kolik napočítáme nosů, ale ve skutečnějším smyslu jde o to, zda se ty nosy počítají. Kdyby tu bylo cokoliv, co by se dalo označit za rolnickou třídu, nebo třídu drobných obchodníků, pak by dali v legislativě najevo svou přítomnost i kdyby to měla být tak řečená třídní legislativa. A už sama existence této třetí třídy by znamenala konec toho, čemu se říká třídní boj, alespoň natolik, nakolik jeho theorie dělí všechny lidi na zaměstnavatele a zaměstnance. Nechci tím samozřejmě říct, že je tohle jediná právní změna, kterou mohu navrhnout. Zmiňuji ji jako první, protože je nejvíce nasnadě. Mluvím o ní ale i proto, že velmi jasně ilustruje, co rozumím dvěma fázemi: povahu negativní a positivní reformy. Pokud malému obchodu začne zákazníků přibývat a velký o ně začne přicházet, může to znamenat dvě věci, obě jistě předběžné, ale obě praktické. Znamenalo by to, že jen dostředivý spěch se zpomalil, pokud ne zastavil, a že by se konečně mohl měnit v odstředivý pohyb. Znamenalo by to taky, že by ve státě bylo množství nových občanů, na které by se nevztahovaly obyčejné socialistické či otrocké argumenty. Když byste měli rozptýlený značný počet malých vlastníků, lidí s psychologií a filosofií malého vlastnictví, mohli byste k nim pak začít mluvit o něčem, co by se víc podobalo nějakému všeobecnému uspořádání, které by bylo víc po jejich, které by se víc podobalo zemi, dobré k tomu, aby v ní žili křesťané. Jim můžete vysvětlit, zatímco plutokratům a proletářům ne, že stroje nesmí existovat jinak, než jako sluhové člověka, proč jsou věci, které sami vyprodukujeme stejně drahocenné jako naše vlastní děti, a proč bychom za přepych mohli zaplatit příliš draze ztrátou svobody. Jakmile se lidská těla začnou i jen odpoutávat od od zotročujících podmínek začnou tvořit těleso našeho veřejného mínění. Malému člověku lze poskytnou ještě mnoho výhod, které můžeme posoudit na vhodném místě. U všech vycházím z předpokladu politiky záměrného zvýhodnění malého člověka. V prvním příkladu, který jsem tu předložil, ale o nějakém upřednostňování můžeme sotva mluvit. Když vydáte zákon, že otrokář má svým otrokům dát na den svobodu, člověka, který vůbec nemá otroky se to naprosto netýká. Zákon se na něj právně nevztahuje proto,  že se ho netýká logicky. Byl do něj zavlečen záměrně, ne proto, aby všichni otroci byli na den svobodní, ale proto, aby všichni svobodní lidé byli po celý život otroky. I když některé výhody jsou jen obyčejnou spravedlností vůči malému vlastnictví a další jsou jeho záměrnou ochranou, nám tu jde nyní o to, že na počátku bude prospěšné vytvořit malé vlastnictví i kdyby to mělo být jen v malém měřítku. Zas budou existovat angličtí občané a sedláci a to, že budou existovat se bude počítat. Bude ještě mnoho způsobů, krátce je popíšeme, jak lze na straně práva a legislativy rozdrobování vlastnictví podporovat. Některým se budu věnovat později a zejména se budu věnovat skutečné odpovědnosti, kterou vláda může rozumně přijmout za  finančních a ekonomických okolností, které začínají být  absurdní a směšné.  Z hlediska jakékoliv rozumné osoby je problém současné koncentrace kapitálku věcí nejen práva, ale trestního práva, o zločinném šílenství ani nemluvě.
O té monstrosní megalomanii velkých obchodů s jejich vulgární reklamou a pitomou standardizací je něco řečeno jinde. Hodilo by se snad dodat, pokud jde o malé obchody, tak jakmile existují, obyčejně mají svou vlastní organisaci, která má mnohem větší sebeúctu a je mnohem méně primitivní. Jak každý ví, tou dobrovolnou organizací je cech a dělá všechno, co je doopravdy potřeba udělat, pokud jde o svátky a populární slavnosti. Dvacet holičů se docela dobře dokáže dohodnout, jak si o konkrétním svátku nebo konkrétním způsobem nekonkurovat.  Je legrační povšimnout si že zrovna ti lidé, kteří tvrdí, že cech je mrtvá středověká záležitost, která nemůže nikdy fungovat, si obyčejně stěžují na moc cechu jako živé moderní záležitosti tam, kde opravdu funguje. Kupříkladu v případě lékařského cechu se mu v novinách vyčítá, že tato konfederace odmítá „zpřístupnit lékařské objevy široké veřejnosti“ Když se zamyslíme nad divokými a vyšinutými nesmysly, které široké veřejnosti zpřístupňuje veřejný tisk, vzniknou v nás možná jisté pochyby, zdali naše těla a duše nejsou v rukou cechu přinejmenším stejně bezpečné, jako by byly v rukou trustu. To hlavní co tu chci teď říct je, že malé obchody se mohou řídit i tehdy, pokud jim vláda neříká, co mají a nemají dělat. Dnešním demokratickým idealistům to může připadat hrůzné, ale ony se o sebe umí postarat samy.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s