IV. Tyranie trustů

Většina  z nás se v literatuře, ba i v životě, setkala s jistým druhem starého gentlemana. Velmi často  to bývá starý duchovní. Je to takový ten druh člověka, který má hrůzu ze socialistů, aniž by pořádně věděl, co jsou zač. Ostatní o něm říkají, že to myslí dobře, což znamená, že si myslí, že nestojí za nic. Takový názor je ale vůči tomuhle společenskému typu poněkud nespravedlivý. Ve skutečnosti je na něm víc, než že by měl jen dobrou vůli, možná bychom mohli zajít až tak daleko, že bychom řekli, že pokud by kdy myslel, asi by myslel správně. Jeho principy by byly nejspíš docela zdravé, kdyby se podle nich skutečně začal řídit. V tom, aby rozeznal jejich použitelnost mu brání jeho praktická nevědomost. Mohl by docela dobře mít pravdu, jen prostě nemá ponětí, co je špatně. Ti, které tenhle starý gentleman učil vědí, že má ve zvyku své příkré odsouzení tajemných socialistů zmírnit tím, že připomene, že je samozřejmě křesťanskou povinností majetku náležitě užívat, mít na paměti, že jej máme od Prozřetelnosti svěřený k dobru druhých lidí i našemu vlastnímu a dokonce (není-li ten starý gentleman tak starý, aby byl modernista), že nám mohou být jednou položeny nějaké ty otázky ohledně toho, jak jsme nedostáli důvěře vložené do nás svěřením onoho majetku. Nu, tohle všechno je v náležité míře naprostá pravda, ale shodou okolností to dosti zvláštním způsobem ilustruje prazvláštní a dokonce neobyčejnou nevinnost starého gentlemana. Už samo tvrzení, že majetek je nám svěřený Prozřetelností, je takové povahy, že když je slyší svět kolem něj, zní mu to jako  hrozný a odporný vtip. Jeho malá směšná větička se vrací ve stovkách  ječících ozvěn a opakuje pořád dokola jako sto rozesmátých pekelných ďasů „Vlastnictví je svěřeno…svěřeno…vlastnictví je trust.“ (těžko přeložitelná hra s vícerým významem slova trust.  )
Nemohu nyní shrnout to, co míním touto první částí příhodněji, než tak, že vezmu našeho drahého konservativního duchovního a zamyslím se nad tím, jak byl podivně nejprve nejprve přistižen, když  zrovna klimbal a a pak byl jako by vzat něčím po hlavě. První, co mu musíme vysvětlit vyjadřuje ta děsivá hříčka s trusty, svěřeným majetkem a důvěrou.  Zatímco co křičel varování před imaginárními zloději, které nazýval socialisty, chopili se ho a silou odvlekli skuteční lupiči, které si pořád ještě ani neumí představit. Tlupy hazardních hráčů, kteří provádějí velká slučování, jsou totiž opravdové bandy lupičů v  tom smyslu, že mají mnohem méně citu než kdokoliv jiný pro onu odpovědnost jednotlivce za osobní Boží dary, již onen starý gentleman správně nazývá křesťanskou povinností. Zatímco vplétal do vzduchu slova o bezvýznamných idejích, byl lapen do sítě ze slov a pojmů představujících pravý opak: slov neosobních, nezodpovědných, bezbožných. Ekonomické síly, jež ho obklopují jsou vzdálenější než cokoliv jiného od domácké ideje vlastnictví od níž, abychom k němu byli spravedliví, sám vyšel. A tak, zatímco on bude dál dál slabě blekotat „Vlastnictví je svěřené“ my musíme pevně odpovědět. „Trust není žádný majetek.“
Došel jsem teď k jedné věci, která je na starém gentlemanovi opravdu mimořádná. Tím chci říct, že jsem dospěl k nejdivnějšímu faktu ohledně konvenčního nebo konservativního typu v moderní anglické společnosti. A ten spočívá v tom, že ta samá společnost, která na začátku tvrdila, že žádnému takovému nebezpečí se není třeba vyhýbat, protože neexistuje, nyní tvrdí, že se mu vyhnout nelze. Celé naše kapitalistické společenství přešlo jedním obrovským krokem od krajního optimismu ke krajnímu pesimismu. Nejdřív říkali, že v této zemi žádné trusty být nemohou. Nakonec tvrdí, že v téhle době nemůže existovat nic než trusty. A zatímco jednu a tutéž věc v pondělí označili za nemožnou a v úterý za nevyhnutelnou, stihli dvakrát zachránit život velkého hazardního hráče či zloděje. Poprvé proto, že ho označili za netvora z pohádek a podruhé tím, že ho ukázali jako všemocný osud. Když jsem o trustech mluvil před dvanácti lety, říkali lidé, že Anglii žádné trusty nejsou. Když o nich mluvím teď, říkají ti samí lidé: „Jenže jak by podle vás mohla Anglie trustům uniknout? “ Mluví tak, jako by trusty byly vždy součástí britské ústavy, o sluneční soustavě ani nemluvě. Vtip a podobenství, jimiž jsem začal tento článek se stávají přesně a ironicky skutečností. Chudák starý duchovní je dnes veden k tomu, aby mluvil tak, jako by mu Prozřetelnost dala zrovna ten konkrétní trust, ten konglomerát podniků. Tlačí ho to k tomu, aby opustil vše, co původně mínil svým zvláštním druhem křesťanského individualismu a spěšně se smířil s čímsi, co se víc podobá jakémusi plutokratickému kolektivismu. Poněkud zmateně mu začíná docházet, že nyní musí říkat, že součástí přirozeného pořádku je nejen soukromé vlastnictví, ale i monopol. Zatímco spal, padla na něj síť, protože na síť nikdy ani nepomyslel, protože by popřel i to, že by někdo mohl takovou síť splétat. Jenže teď musí ten starý nešťastník mluvit tak, jako by se v síti narodil. Možná, jak jsem už řekl, dostal ránu do hlavy, možná, jak říkají jeho nepřátelé, měl vždycky hlavu trochu slabší. V každém případě ale teď, když má hlavu v oprátce nebo v síti, k nám často začne mluvit o tom, že z oprátek či sítí utkaných nebo vhozených do kol osudu není úniku a je příliš beznadějné se o to snažit.
Svoje dosavadní obecné poznámky bych stručně shrnul tak, že hlavní nebezpečí, kterému se nyní musíme vyhnout a první nebezpečí, které teď musíme posoudit je nebezpečí předpokladu, že kapitalistické tažení dosáhlo větších úspěchů a dospělo dál, než tomu ve skutečnosti je. Pokud mohu použít pojmy šestákového katechismsu o dvou hříších proti naději, pak nám dnes už nehrozí nebezpečí opovážlivého spoléhání, jako spíš nebezpečí zoufalství. Není to jen obyčejná drzost těch, kdo nám bez mrknutí okem, říkali, že v Anglii nebyly žádné trusty. Je to spíš obyčejná bezmoc těch, kdo nám říkají, že Anglii musí co nevidět pohltit zemětřesení jménem Amerika. Nu, tento druh kapitulace před moderním monopolem jen nejen nepočestný, ale taky panikářský a předčasný. Není pravda, že nic nemůžeme a nezmůžeme. To, co jsem zatím napsal, mělo pochybujícím a vystrašeným ukázat, že není pravda, že se nedá nic dělat. Dokonce i teď lze něco dělat, i když se může zdát, že věci, které je potřeba udělat jsou různého druhu ba i stupňů účinnosti. I kdybychom jen zachránili krámek v naší ulici nebo zabránili spiknutí v našem oboru, nebo museli nechat návrh zákona trestajícího taková spiknutí prosazovat vlastním poslancem, pořád ještě můžeme v poslední chvíli přijít včas a změnit úplně všechno.
Když změníme metaforu a sáhneme po vojenském přirovnání,  pak to, oč se pokusili monopolisté je obkličovací manévr. Ale obklíčení ještě není úplné. Pokud něco neuděláme, obklíčeni budeme, ale není pravda, že proti tomu nemůžeme udělat nic. Dáváme přednost útoku, podnikli bychom nějaký výpad nebo úder, pokusili se proniknout nějakými body v linii nepřítele (dostatečně vzdálenými a vybranými pro jejich slabost), prolomit se dírou v neuzavřeném kruhu. Většina lidí by raději ze samého překvapení kapitulovala, právě proto, že to pro ně bylo tak naprosté překvapení. Včera popírali, že by je nepřítel mohl obklíčit. Předevčírem popírali i to, že by jen mohl existovat. Jsou ochromeni jako by zázračným znamením. Jenže právě tak jako jsme nikdy nesouhlasili, že by to bylo něco nemožného, tak dnes nesouhlasíme, že by tomu nešlo vzdorovat. Jednat se mělo už dávno, ale i teď lze ještě začít něco dělat. Proto je užitečné zamyslet se nad různými již předloženými příklady. Řetěz je právě tak silný jako jeho nejslabší článek, bojová linie je právě tak silná, jako nejslabší muž v ní, obklíčení je tak silné, jako jeho nejslabší místo, právě v něm lze kruh ještě pořád prolomit. Když se mně tedy někdo hned zkraje ptá, co v téhle věci teď může dělat, odpovídám: „Udělejte cokoliv, jakoukoliv maličkost, která zabrání dokonání díla kapitalistického slučování. Udělejte cokoliv, co jeho završení i jen oddálí. Zachraňte jeden obchod ze sta. Zachraňte jedno políčko ze sta. Postarejte se o to, aby zůstaly otevřeny jedny dveře ze sta. Dokud totiž zůstanou aspoň jedny dveře otevřené nejsme ve vězení. Postavte jim do cesty jednu barikádu a brzy zjistíte, zda je tohle cesta, kterou se svět ubírá. Vložte jeden paprsek do jejich kola a brzy uvidíte, jestli je to kolo osudu. “ Podstatou jejich ohromného a nepřirozeného úsilí totiž je, že malá chyba je stejně velká jako velká chyba. Velké moderní obchodní konglomeráty mají mnoho společného s velkými balony. Jsou nafouknuté a přece jsou nafouknuté pýchou, stoupají a přece se potácí, a především jsou plné plné a to obyčejně jedovatého plynu. Ta nejvýznačnější podobnost je ovšem v tom, že i ten nejmenší špendlík splaskne i ten největší balon. Kdyby byla tahle tendence naší doby byla podrobena jakémukoliv racionálnímu zkoumání, myslím, že by začala velmi rychle slábnout ve své směšně přemrštěné vážnosti. Dokud nemá monopol monopol, nemá nic. Dokud měl Nábot svou vinici, neměl Achab své království. Dokud seděl Mordechej u brány, nebyl Haman ve svém paláci šťastný. Stovka příběhů z lidské historie ukazuje, že tendence lze zvrátit a že jeden kámen úrazu může být bodem zlomu. Písčiny času jsou plné jednotlivých kůlů, které označují místo, kde se obrátil příliv. Prvním krokem ke končenému vítězství je postarat se, aby nepřítel nevyhrál, i kdyby to mělo být jen tím, že se postaráme, aby nevyhrál všude. Když pak zastavíme jeho prudký postup a možná vybojujeme i nerozhodné postavení, může začít celkový protiútok. Povaze protiútoku se budu ještě vzápětí.  Pokusím se, jinými slovy řečeno, vysvětlit onomu starému duchovnímu chycenému do sítě (jehož utrpení mám stále před očima) něco, co ho jistě potěší, že se totiž od začátku pletl, když myslel, že žádná síť nemůže existovat, že se mýlí teď, když si myslí, že ze sítě není úniku a že nikdy nepochopí jak moc se plete, dokud nepochopí, že má svou síť a že je opět rybářem lidí.
Začal jsem hlásáním paradoxu, že způsob, jak podporovat malé obchody je podporovat je. To může dělat každý, nikdo si ale nedokáže představit, že by se to dalo  dělat. V jednom smyslu není nic jednoduššího, a v jiném zas nic náročnějšího. Dále jsem ukázal, že bez jakékoliv prudké změny pouhá úprava současných zákonů může pravděpodobně  povolat k životu a aktivitě tisíce malých obchodů. Možná se k malým obchodům ještě vrátím podrobněji, teď jen zběžně a rychle probírám jisté jednotlivé příklady, abych ukázal, že i ještě nyní lze citadelu plutokracie  napadnout z mnoha různých směrů. Lze se jí postavit koordinovaným úsilím na poli volné soutěže. Lze jí bránit vytvoření či třeba i opravou mnoha malých zákonů. Za třetí na ni lze napadnout  na širší frontě většími zákony. Když se ale dostaneme k nim, dokonce i teď,  střetneme se současně s větší otázkou.
Zdravý rozum křesťanstva, a trvalo to celé věky, předpokládal, že skupování zboží za účelem zvyšování cen je možné trestat právě tak, jako lze trestat padělání peněz. A přece to dnešním čtenářům připadne jako jakýsi základní rozpor, který zní ozvěnou ve slovním rozporu v úsloví „Nedůvěřujte trustům“. A přece by to našim otcům neznělo ani tak paradoxně jako  úsloví „Neskládejte v mocných naději“ ale spíš jako rčení „neskládejte naději v piráty“. Když to ale aplikujeme na moderní podmínky, musíme se nejdřív  vypořádat s velmi moderním sofistikou.
Když tvrdíme, že zvyšování cen skupováním zásob by mělo být považováno za spiknutí, vždycky slyšíme, že je to spiknutí příliš složité, než aby se dalo odhalit. Jinak řečeno dozvídáme se, že tajené pletichy jsou příliš utajené, než abychom je mohli lapit. Nu a právě tady se moje prostá a dětská důvěra v ekonomické experty naprosto zhroutila. Můj přístup ještě před chvílí plný spolehnutí a důvěry je teď posměšný a neuctivý. Mohu připustit, že o podrobnostech podnikání toho moc nevím, ale ne, že je vyloučené, aby kdykoliv kdokoliv mohl o nich cokoliv poznat. Jsem ochoten věřit, že jsou na světě lidé, kteří mají pocit, že jejich živobytí závisí na konkrétním hulvátovi, který nejspíš začínal tak, že hodně vydělal na šizení na váze. Dokázal bych uvěřit, že někteří lidé jsou tak podivně ustrojeni, že se jim libí, když vidí, jak velký národ ovládá malá tlupa těch, kdo jsou větší vyvrhelové než lupiči, ale nemají takovou odvahu. Jsem zkrátka ochoten připustit, že jsou tací lidé, kteří jsou schopni důvěřovat trustům.  Připouštím to se slzami v očích, jako ten dobromyslný kapitán v Bábových baladách, který řekl:
„It’s human nature p’raps; if so,
Oh, isn’t human nature low?“  (Možná to je v lidské povaze, pakliže ano/ nepropadla se ta povaha až na samé dno?)
Osobně pochybuji, že by klesla až tak nízko, ale možnost tak hlubokého poklesnutí připouštím. Připouštím to s nářkem a lkáním. Pokud mi ale budou vykládat, že je zcela nemožné zjistit, zda člověk dává dohromady trust, to je něco docela jiného. Mé chování se změní. Můj duch ožije. Když mi někdo povídá, že pokud by překupnictví mělo být zločinem, nebylo by možné z něj nikoho usvědčit, pak se směji, ne, vysmívám se a šklebím.
Mohli bychom dospět k úvaze, že ke spáchání vraždy zpravidla dochází, když se jednomu gentlemanovi znelíbí v jedenáct hodin dopoledne na Piccadilly Circus vzhled nějakého jiného gentlemana a on pak přistoupí k předmětu své nelibosti a obratně mu podřízne krk. Pak přejde na druhou stranu k laskavému policistovi, který tam řídí dopravu,  upozorní ho na mrtvolu ležící na chodníku a bude se s ním radit, jak se obtíže zbavit. Takhle nějak si tihle lidi očividně představují, že mají být páchány finanční zločiny, pokud mají být odhaleny. Jistěže jsou někdy páchány skoro stejně drze a v komunitách, kde je snadné je odhalit. Ovšem, když uvážíme, jaké věci policie dokáže odhalit, začne theorie právní bezmoci vyhlížet poněkud výstředně. Podívejte se na to, jaké druhy vražd objasňuje. Naprosto obyčejný a neznámý člověk v nějakém zapadlém domě nebo bytě stejném jako desetitisíce ostatních si umyje ruce v nějakém zastrčeném umyvadle, což mu zabere dvě minuty. Na to policie přijde, ale nemůže odhalit schůzku nebo rozesílání zpráv, které postaví ekonomický svět vzhůru nohama. Člověka, o kterém nikdy nikdo neslyšel, dokáže vystopovat na místo o kterém nikdo nevěděl, že tam půjde, aby tam provedl věc, o níž podnikl všechny představitelná opatření k tomu, aby ji nikdo neviděl. Nedokáže ale sledovat člověka, o kterém každý slyšel, aby zjistila, zda komunikuje s dalšími lidmi o kterých všichni slyšeli, aby provedl něco, o čem skoro všichni vědí, že se snaží celý život udělat.  Dokáže nám říct všechno o pohybu člověka, o kterém ani jeho žena či společník, nebo bytná netvrdí, že by věděli, kudy a kam chodí, ale nemůže nám říct nic o tom, že se pracuje na velkém slučování podniků, které se týká půlky zeměkoule. Je policie opravdu takhle hloupá, nebo jsou současně takhle hloupí i chytří? Nebo, jestliže je je policie tak bezmocná, jak si o ní myslel Sherlock Holmes, co Sherlock Holmes? Co tenhle horlivý detektiv amatér, o kterém jsme všichni četli a někteří i (žel!) psali. Což není žádný osvícený čmuchal, který by uspěl tam, kde celá policie selhává a z mastné skvrny na ubruse jednoznačně dokázal, že pan Rockefeller se zajímá o ropu? Není tu žádný muž s bystrou tváří, který by z toho, že zesnulý lord Leverhulme skupoval spousty malovýrobců mýdla, dovodil, že měl zájem o mýdlo? Mám chuť sám napsat novou sérii detektivních povídek o odhalování těchto skrytých a utajených věcí. Pojednávaly by o Sherlocku Holmesovi, jak se svou ohromnou lupou zkoumá noviny a postupně, písmenko po písmenku, dává dohromady jeden z titulků. Setkali bychom se v nich s Watsonem jak užasle hledí na objev existence Bank of England. Moje povídky by nesly tradiční tituly jako třeba: „Případ znamení na obloze“, „Tajemství megafonu“ nebo „Dobrodružství přehlíženého hamounění“.
To, co chtějí tihle lidé říct, je ve skutečnosti to, že si ani nedokáží představit, že by se umělé zvyšování cen považovalo za něco podobného padělání peněz. Oni si nedokáží představit, že by šlo nějaké počínání bohatých zmařit, nebo že by vlastně cokoliv z toho, co dělají, mohlo vůbec zasahovat do sféry trestního práva. Pomyšlení, že by mohli být takoví lidé podrobeni těmhle zkouškám by jim způsobilo šok. Dám jeden očividný příklad. Daktyloskopickou vědu nám kriminologové pořád dokola předvádí, když prostě jen chtějí oslavit svou nijak slavnou vědu. Otisky prstů by právě tak jednoduše prokázaly, zda milionář použil své pero jako  to, zda lupič užil páčidla. Právě tak snadno by dokázaly, že finančník užil telefonu, jako by dokázaly, že zloděj použil žebřík. Jakmile ale začneme o snímání otisků finančníkům, všichni si budou myslet, že je to vtip. Ano, je to velmi hořký vtip. Smích, který taková úvaha vyvolá je sám o sobě  důkazem, že ji nikdo nebere vážně, ani neuvažuje, že by vzal vážně ideu, že bohatí a chudí si jsou před zákonem rovni.
To je důvod, proč s magnáty trustů a monopolisty nezacházíme tak, jak by se s nimi zacházelo podle starých zákonů lidové spravedlnosti. A je to i důvod, proč se jejich případu věnuji teď a v této části mých poznámek, vedle takových navenek jednoduchých a lehkých věcí jako  je přesun zákazníků od jednoho obchodu k jinému. Je to proto, že v obou případech záleží zcela a výlučně na morální vůli a vůbec a v žádném smyslu ne na ekonomickém zákonu. Jinak řečeno, je lež tvrdit, že nemůžeme udělat takové zákony, které by poslaly monopolisty do vězení, na pranýř nebo na šibenici, kdybychom se tak rozhodli, a jak se rozhodli i naši otcové před námi. A ve stejném smyslu  je lež, že si nemůžeme pomoci a musíme kupovat zboží, které má nejlepší reklamu, chodit do největšího obchodu nebo  v našich obecných společenských zvyklostech propadnout obecnému společenskému trendu. Můžeme pomoci stovkami způsobů, od velmi prostého odchodu z obchodu po velmi ceremoniální pověšení člověka na šibenici. Pokud máme za to, že nijak pomáhat nechceme, může to být čistá pravda a  někdy to může být i velmi správné. Ovšem zavřít spekulanta je to nejjednodušší, zrovna tak jako vyjít z obchodu. Zavřít někoho za kšeftíky pro kamarády není o nic nemožnější, než odejít z obchodu a  pro zdraví téhle diskuse bude velmi prospěšné, když si to uvědomíme hned ze začátku. Dobrá polovina zvyklostí v dnešním světě velkopodnikání byla v některé z dřívějších společností považována za zločin, a stejně tak může být označena i v nějaké budoucí společnosti. Zde se o nich mohu zmínit je velmi stručně. Jedním z nich je postup, proti kterému státníci té nejvážnější strany horlí dnem i nocí, pokud a dokud mohou předstírat, že to dělají jen cizinci. Říká se tomu dumping. Je to politika záměrného prodávání se ztrátou s cílem zničit někomu druhému trh. Další je proces, proti kterému se dokonce titíž státníci téže strany pokusili prosadit zákony, pokud a dokud by se týkaly jen těch, kdo půjčují peníze. Bohužel je to věc, která se vůbec neomezuje na poskytovatele půjček. Je to trik, jímž je chudší člověk zamotán do spleti povinností, jimž v konečném důsledku nemůže dostát, leda by prodal svůj krámek nebo podnik. Jeden ze způsobů, jak se to dělá, je ten že se zoufalcům půjčuje po částech nebo na dlouhý úvěr. Všechna tato spiknutí bych poslal před soud, tak jak soudíme spiknutí za účelem státního převratu nebo atentátu na krále. Nepředpokládáme, že by někdo králi poslal korespondenční lístek sdělující, že bude zastřelen, nebo že by v novinách vyšla výstraha o dni revoluce. Taková spiknutí byla vždy souzena jediným možným způsobem, jakým je lze soudit: totiž použitím zdravého rozumu ohledně existence záměru a zjevné existence plánu. Nenabudeme ale znovu skutečného občanského smyslu, pokud nebudeme opět cítit, že spiknutí třech občanů proti jednomu je právě tak zločinem, jako jím je úklad jednoho občana proti třem. Jinak řečeno, soukromé vlastnictví je nutno chránit proti soukromému zločinu právě tak, jako je veřejný pořádek chráněn proti soukromému úsudku. Ovšem soukromé vlastnictví je nutno chránit proti mnohem větším věcem, než jsou domovní nebo kapesní zloději. Je nutno je chránit proti úkladům celé plutokracie. Potřebuje ochranu před bohatci, kteří jsou nyní obyčejně vládci povinnými ho hájit. Nemělo by být těžké vysvětlit, proč je nehájí. Každopádně spočívá ve všech těchto případech  problém v tom, aby si lidé dokázali představit, že by to chtěli, ne v tom představit si lidi, jak to dělají. Samozřejmě, rozhodně lidi nechte, ať říkají, že si nemyslí, že by idea distributivního státu stála za to riziku, nebo i jen za tu námahu. Nedovolte jim ale tvrdit, že nikdy žádný člověk v minulosti nebyl s to podstoupit riziko, nebo že žádné z Adamových dětí nebylo schopné jakékoliv námahy. Pokud by podstoupili k dosažení svobody i jen polovičního rizika, které je přivedlo k ponížení, pokud by vynaložili na to, aby cokoliv dovedli ke kráse i jen poloviční námahu, jako věnovali tomu, aby všechno zohavili, kdyby svému Bohu sloužili tak, jak sloužili svému naftovému nebo vepřovému králi, pak by úspěch naší distributivní demokracie  čněl nad světem jako jedna z jejich reklamních cedulí a strměl k obloze jako některá z jejich bláznivých věží.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s