I. Prostá pravda

Každý z nás, alespoň z naší generace, slyšela za mlada jednu anekdotu o Georgi Stephensonovi, vynálezci parní lokomotivy. Říkalo se, že jakýsi venkovský ubožák vznesl námitku, že by bylo velmi nepříjemné, pokud by se železniční trať zatoulala nějaká kráva. Vynálezce odpověděl: „Pro tuto dobu a školu je nanejvýš příznačné, že jaksi nikomu ani na mysl nepřišlo, že by to mohlo být poněkud nepříjemné pro venkovana, jemuž ta kráva patřila.“

Dávno předtím, než jsme slyšeli tuhle anekdotu jsem ale asi slyšeli jinou a vzrušivější anekdotu zvanou „Jack a fazolový stonek“ Příběh začíná podivnými a zneklidňujícími slovy „Žila byla jedna chudá žena a ta měla krávu.“ V moderní Anglii by byl šílený paradox, představit si chudou ženu, která by mohla mít krávu, ale v hrubších a pověrečnějších časech bývaly věci jinak. Tak či tak by ale evidentně neměla krávu dlouho v sympatické atmosféře Stephensona a jeho parního stroje. Vlak vyje, kráva byla jaksepatří zabita a stav mysli staré ženy byl popisován jako zemědělská deprese. Všichni ovšem s takovou chutí cestovali vlakem a dělali krávám nepohodlí, že si nikdo nevšiml, že tu zůstaly jiné potíže. Když nás války nebo revoluce odřízly od krav, zjistili průmyslníci, že mléko nepochází původně z konví. Někteří z nás na tom založili myšlenku, že kráva (a dokonce ubožák z venkova) má ve společnosti své místo a svůj užitek a byli jsme připraveni jí postoupit až tři akry půdy. Bude ale dobré zde zopakovat, že nenavrhujeme postavit krávu na každý akr a nechceme zlikvidovat městské lidi tak, jak by oni chtěli zničit venkovany. V mnoha drobnějších věcech bychom museli asi přistoupit na kompromis se stávajícími podmínkami, vůbec zpočátku. Ale i můj ideál, pokud bych ho nakonec našel, by někteří považovali za kompromis. Já bych to ale raději označil za rovnováhu. Nemyslím si totiž, že slunce a déšť dělají kompromisy, když společně tvoří zahradu, nebo že růže, která v ní roste je kompromisem mezi červenou a zelenou. Mám ale za to, že dokonce i moje Utopie by obsahovala různé věci různých druhů, které by měly různé trvání. Podobně jako ve středověkém státu byly nějací rolníci, nějaké kláštery, nějaká společná půds, nějaká půda soukromá, nějaké městské cechy a tak dále, tak by v mém moderním státě byly některé věci znárodněné, některé stroje by byly ve společném vlastnictví, některé cechy by sdílely společný zisk a tak dále a současně právě tolik absolutně individuálních vlastníků tam, kde jsou tihle jednotliví vlastníci nejmožnější. Těmi druhými je ovšem lepší začít, protože mají dávat a skoro vždy i dávají, standard a tón celé společnosti.

K tvrzením, která jsme slyšeli tisíckrát patří i to, že Angličané jsou lidé pomalí, opatrní, konservativní a tak dál. Když něco posloucháme tolikrát, buď to přijmeme jako triviální pravdu, nebo si najednou všimneme, že je hotová nepravda. Skutečnou zvláštností Anglie je, že je jedinou zemí na světě, která nemá konservativní třídu. Je tu mnoho lidí, možná dokonce většina, kteří si říkají konservativci. Čím víc jsou ale zkoumáni, tím méně konservativně se jeví. Obchodní třída, která je ve zvláštním smyslu kapitalistická je svou povahou pravým opakem konservativnosti. Už samou svou profesí se hlásí k tomu, že užívá pořád nové methody a hledá pořád nové trhy. Některým z nás přijde celá tahle novota mimořádně vyčpělá. Za to ale může typ mysli, která vynalézá, ne to, že by vynalézat neměla. Jedna a táž myšlenka bere vrch od největšího finančníka, který se pokouší prodat nějakou společnost po nejmenšího pouličního kramáře, který se snaží udat šicí stroj. Vždycky to musí být nová společnost, vůbec po tom, co se obyčejně přihodilo té staré. A šicí stroj musí být vždy mašinou úplně nového druhu, i kdyby to měl být druh, který nešije. Jenže pokud je tohle zřejmé pokud jde o pouhého kapitalistu, rovným dílem to platí i o čistém oligarchovi. Ať už je jinak aristokracie čímkoliv, nikdy není konservativní. Ze samé své povahy se řídí spíš módou než tradicí. Lidé žijící v zahálce a přepychu vždy dychtili po nových věcech a mohli bychom spravedlivě říct, že by byli bláhoví, kdyby nedychtili. A angličtí aristokraté bláhoví rozhodně nejsou. Mohou se hrdě hlásit k tomu, že měli velký podíl na každé fázi velkého intelektuálního pokroku, který nás přivedl až k současnému zmaru.

První fakt o ustavení anglického rolnictva je ten, že je ustavením, poprvé po mnoha stoletích, tradiční třídy. Absence takové třídy bude seznána jako něco velmi hrozného, pokud dojde ke skutečnému přetahování mezi bolševismem a historickým ideálem vlastnictví. Ale i opak je pravdou a mnohem útěšnější. Tato odlišnost v kvalitě znamená, že změna začne působit už jen kvantitou. Chci tím říct, že nám nedělala až tak starost síla či slabost rolnictva, jako jeho existence či neexistence. Tak jak společnost trpěla už jeho prostou nepřítomností, tak se společnost začne měnit už jen tím, že bude přítomno. Anglie v níž se bude vůbec zapotřebí rolnictvem zabývat a myslet na ně, bude poněkud odlišná. Začne se tím měnit pohled na věci, už když jen politici začnou o rolnících uvažovat stejně často jako o lékařích. Ví se o nich, že mysleli dokonce i na vojáky.

Prvotní argument ve prospěch rolnictva je strohý a téměř divošsky prostý. Člověk může v Anglii žít z půdy, pokud nemusí platit rentu majiteli a mzdy dělníkům. Dokonce i v malém měřítku na tom tedy bude lépe, pokud bude svým vlastním pánem na své vlastní půdě a bude zaměstnávat sám sebe. Jsou tu ale očividně i další úvahy, a dle mého běžné omyly, jimž se následující poznámky věnují zhruba v jejich pořadí. Na prvním místě je samozřejmě jedna věc tvrdit, že je to věc žádoucí a jiná, že je to věc žádaná. A jak se ukáže, já na první místě nepopírám, že pokud je to žádoucí, pak to nemůže být žádoucí v tom smyslu, jako když si chceme něco jen tak dopřát. Pokud budeme chtít po pronajímatelích půdy, aby se obešli bez renty a po farmářích, aby se obešli bez pomoci bude to jistě vyžadovat jistého ducha úsilí a oběti ve prospěch naléhavé národní nutnosti. Jenže když nic jiného, pak tu skutečně máme krisi a nutnost v takové míře, že velkostatkář bude jen promíjet dluh, který už odepsal jako nedobytný a zaměstnavatel obětuje jen služby lidí, kteří už stejně vyhlásili stávku. I tak budeme ale pořád ještě potřebovat ctnosti , jež se pojí s časem krise a bude dobré to dát jasně najevo. Dále, i když vezmeme veškerý rozdíl mezi žádaným a žádoucím, poukázal bych na to, že dokonce i nyní je tento normální život více žádaný, než by si mnozí mysleli. Je možná žádaný podvědomě, ale považuji za užitečné nadhodit několik úvah, které by takovou tužbu mohly vyvolat na povrch. Nakonec je tu neporozumění tomu, co se rozumí pod slovy „žít z půdy“–a k tomu jsem dodal několik podnětů o tom, jak mnohem více žádoucí to je, než by mnozí předpokládali.

Tyhle jednotlivé aspekty zemědělského distibutismu proberu víceméně v pořadí, v jakém jsem je právě označil, v této úvodní poznámce se soustředím jen na primární skutečnost. Dokážeme-li vytvořit rolnictvo, dokážeme vytvořit konservativní populaci a byl by by smělý ten, kdo by si nám troufal vysvětlovat, jak by mohla konservativní populace vzejít z nynějšího mrtvého průmyslového bodu ve velkých městech. Jsem si dobře vědom toho, že mnozí by měli pro konservatismus hrubší jména a mluvili by o tom, že venkované jsou pitomí, nekňubové a že jsou připoutaní k tupé a bezútěšné existenci. Vím, že se říká, že pro člověka musí být monotonní dělat těch dvacet věcí, které se dělají na farmě, kdežto samozřejmě ta jediná věc, kterou hodinu za hodinou a den po dni dělá v továrně je pro něj náramně zábavná a veselá. Vím, že ti samí lidé mívají i přesně opačný komentář a tvrdí, že je od rolníka velmi sobecké a hamižné, když se tak intensivně stará o svou farmu, místo toho, aby projevil, jako proletáři moderního industrialismu, nesobeckou a romantickou loyalitou k fabrice kohosi jiného a s asketickým sebeobětováním vydělávali na někoho jiného. I když každému z těchto nároků moderního kapitalismu přiznáme náležitou váhu stále můžeme říct, že nakolik je rolnický vlastník jistě houževnatý pokud jde o rolnické vlastnictví a může být soustředěný na svůj zájem či spokojený s nudou, tvoří pevný blok soukromého vlastnictví, na který se lze spolehnout, že bude odporovat komunismu, cože je nejen víc, než lze říct o proletariátu, ale i mnohem víc, než o nic říká kterýkoliv kapitalista. Nevěřím, že by v proletariátu bylo tolik komunismu jako medu v plástvích (pokud je tedy med příhodnou metaforou téhle nauky), ale pokud je něco pravdy na novinových obavách, pak by se jistě zdálo, že velké majetky jim, na rozdíl od malých, předejít a zabránit nemohou. Všechna zkušenost ovšem ve skutečnosti mluví proti tomu, že by rolníci byli chmurní a degenerovaní divoši, ploužící se světem po čtyřech a krmící se trávou jako polní dobytek. Všude po celém světě kupříkladu jsou vesnické tance a tance rolníků jsou podobné tancům králů a královen. Lidový tanec je mnohem slavnostnější, obřadnější a plnější lidské důstojnosti, než tanec aristokratický. V mnoha moderních venkovských končinách můžeme stále najít venkovany, kteří při velkých svátcích nosí čepice jako koruny a používají gesta jako při náboženských obřadech, kdežto hrady a zámky pánů a dam jsou již plné lidí, kteří se kymácejí jako opice na hluk, který produkují černoši. Všude po celé Evropě vytvářeli rolníci výšivky a řemeslné výrobky, které s nadšením objevili umělci poté, co je dlouho přehlíželi urozenci. Tihle lidé nejsou konservativní jen v negativním smyslu, i když i ten má velkou hodnotu, když je současně i obranou. Jsou konservativní i v positivním smyslu, zachovávají a uchovávají obyčeje, které nepomíjí jako módy a řemesla méně efemérní, než ona umělecká hnutí, která se velmi brzy přestávají hýbat. Mám za to, že bolševici vymysleli cosi, čemu říkají proletářské umění, nechápu na jakém principu je založili, leda snad, že jsou jakýmsi tajuplným způsobem hrdí na to, že si říkají proletariát, když o sobě tvrdí, že proletářští už nejsou. Myslím si spíš, že je to jen váhání polovzdělanců rozloučit se s dlouhým slovem. Tak či tak, žádné proletářské umění v tomhle světě nikdy neexistovala. Zcela jasně a zřetelně ovšem existovalo něco jako umění venkova.

Předpokládám že ve skutečnosti měli na mysli komunistické umění, a už jen to označení mnohé odhaluje. Domníval bych se, že opravdu komunitní umění by tvořila stovka lidí visících na jednom obrovském štětci jako na beranidle a kreslila jím po ohromném plátně s kudrlinkami, rozmachy a majestátním váháním, jež by v temně rámovaných tvarech vyjadřovaly složenou mysl obce. Venkovští rolníci tvořili umění, protože tvořili komunitu, ale nebyli komunisty. Obyčej a tradice obce dávaly jejich umění jednotu, ale každý člověk byl samostatným umělcem. Právě uspokojení kreativního instinktu v jednotlivci dává rolnictvu jako celku jeho spokojenost a tedy konservativnost. Množství lidí, kteří všichni stojí každý na svých nohách, protože stojí na své vlastní půdě. Žel v naší zemi ovšem vlastníci půdy nestáli na ničem, než na tom, co podupali a zašlapali.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s