II. Sliby a dobrovolníci

Občas se nás ptají proč neobdivujeme lidi od reklamy tak, jako oni obdivují sebe. Jedna odpověď je, že obdivovat se patří k jejich povaze. A je zase přímo v povaze naší práce, učit lidi, aby byli k sobě kritičtí, nebo spíš, aby si (raději) nakopali. Mluvím o pravdě v reklamě, ale nic takového nemůže existovat v onom ostrém smyslu, v němž potřebujeme pravdu v politice. V rozverných pojmech „publicity“ nelze vyložit ani pravdu o tom, jak špatně se věci mají, ani pravdu o tom, jak těžké je bude napravit. Nikdo do reklamy nebude dost pravdomluvný na to, aby řekl: „Poraďte si jak dovedete s tím vaším starým rozbitým psacím strojem, protože nic lepšího zrovna nemáme.“ My ale musíme doopravdy říct: „Dělejte co umíte s vaším pokaženou výrobní mašinerií, ať se vám jen tak najednou nerozpadne.“ Málokdy vidíme veselý a nápadný reklamní poutač s nápisem: „Náš nový kuchyňský sporák, ten vám dá zabrat.“ Našim přátelům ale musíme vážně říct: „Pokud se rozhodnete sami začít farmařit, dostanete pořádně zabrat, náš ideál nemůžeme nabídnout jako stroje šetřící pracovní sílu. O pohodlí tu jde zrovna tak málo, jako v ohni, v boji nebo při ztroskotání lodi. Z nebezpečí nevede jiná cesta, než nebezpečná
Výzva, kterou je třeba adresovat moderním Angličanům je z těch, které se pronášejí před velkou válkou nebo velkou revolucí. Aťsi trumpeta vydá nejistý zvuk, ale musí to být nezaměnitelný zvuk trubky. Megafon pouhého obchodnického sebeuspokojení je jen hlučný, ale vůbec nezní jasně. K jeho povaze patří, že říká hladké věci, i kdyby je burácel. Je už takový že šepotá sladké nesmysly, i kdyby je šepotal hrůzným řevem. Jak může reklama lidem pomoci, aby se připravili k boji? Jak může řečnění za účelem publicity užívat jazyka veřejného ducha? Nemůže říct: „Kupte si půdu v Blinkingtonu-on-Sea a připravte se bitvu s kamením a bodláčím.“ Nemůže vydat jistý zvuk, jako staré poplašné zvonění, které oznamovalo požár a povodeň a varovalo lidi v Puddletonu, že jim hrozí hladomor. Buďte k lidem spravedliví, nikdo přece nebude potřebu Kitchenerovy armády oznamovat stejně jako pohodlí kuchyňského sporáku. Rekrutům neříkáme: „Užijte si prázdniny na Mons“ (jedno z bojišť první světové války pozn. překl.) Nepobízíme jim: „Vyzkoušejte si zákopy, je to zážitek.“ Snažili jsme se jaksi poukazovat na něco vyššího, lepšího. Musíme to udělat znovu a tváří v tvář něčemu horšímu. Právě tohle je kvůli celému tónu reklamy mnohem složitější. Další věcí , kterou musíme uvážit je potřeba nezávislého jednání jednotlivce ve velkém měřítku. Chceme tuto potřebu dát najevo tak, jak byla dána ve známost potřeba rekrutů. Vzdělávání bylo původně příliš komerční a nechalo se utopit v komerční reklamě. Až příliš vycházelo z města, až je z něj dnes téměř vyhnáno. Vzdělávání ve skutečnosti znamenalo učit městské věci lidi z venkova, kteří o ně vůbec nestáli. Myslím, že teď by vzdělávání mělo znamenat učit lidi z města, kteří o to stojí, venkovským věcem. Vážně připouštím, že by bylo mnohem lepší začít přinejmenším s těmi, kdo o to doopravdy stojí. Současně ale tvrdím, že ve městě i na venkově je velmi mnoho lidí, kteří o to doopravdy stojí.
Ať už se těšíme na zákon a zemědělství nebo ne, ať už je naše představa rozdělování tuhá nebo zběžná, ať už věříme k kompensace nebo konfiskace, ať už vkládáme naděje v tenhle nebo v tamten zákon, myslím, že si zkrátka nesmíme sednout a čekat na jakýkoliv zákon. Zatímco tráva roste, kůň musí ukázat, že chce trávu, musí vysvětlit, že je doopravdy travožravý čtvernožec. Naplnění parlamentních slibů roste poněkud pomaleji než tráva a pokud se nestane něco dřív, než bude dokončen takzvaný ústavní postup budme distributismu asi tak blízko, jako labouristický politik socialismu. Považuji pro začátek oživit středověkou či morální methodu a volat po dobrovolnících.
Angličané mohou udělat to, co udělali Irové. Mohou stanovit zákony tím, že je budou poslouchat. Pokud máme podobně jako původní členové Sinn Fein, předjímat změnu zákonů společenskou shodou, chceme dva druh dobrovolníků, aby mohli experimentovat na místě samém. Chceme zjistit, kolik existuje, reálně a potenciálně, rolníků, kteří by převzali odpovědnost za malé farmy kvůli soběstačnosti, reálnému vlastnictví a záchraně Anglie v hodině tísně. Chceme vědět, kolik majitelů půdy by dalo nebo levně prodalo svou půdu, aby se rozdělila na množství malých farem. Upřímně řečeno si myslím, že vlastník z toho obchodu vyjde nejlépe. Přesněji řečeno, myslím si, že rolníkovi zbude ta nejtvrdší a nejhrdinštější stránka smlouvy. Někdy se vlastníkovi prakticky vyplatí prostě se té půdy úplně vzdát, protože dává peníze do něčeho, co mu žádné peníze nenese. V každém případě ale všem dojde, že tohle je případ, který bez všech planých frází, volá po hrdinské nápravě. Je nemožné zastírat, že ten kdo, získá půdu, bude ještě víc, než ten, kdo se jí vzdá, muset být jakýmsi hrdinou. Budou nám říkat, že hrdina neroste na každé mezi, že jich nemůžeme najít dost k tomu, abychom chránili všechny naše meze. Na zaznění polnice jsme před několika málo lety posbírali tři miliony hrdinů a polnice, která z ní teď je v děsivějším smyslu polnicí osudu.
Chceme lidovou výzvu o dobrovolníky k záchraně půdy právě tak, jak bylo v roce 1914 potřeba dobrovolníků k záchraně země. Nechceme ale, aby onu výzvu oslabovala ona slabomyslná, únavná, zoufalá a opovrženíhodná věc, které v novinách říkají optimismus. Nechceme po dětičkách, aby se tvářily mile při fotografování, chceme po dospělých mužích, aby se postavili krisi stejně vážné jako byla velká válka. Nechceme po lidech, aby z novin vystřihovali kupony, ale aby vyorali farmu v holé pustině. Pokud mají mít úspěch, pak se k tomu musí postavit s čímsi ze starého zarputilého ducha naplnění slibu. Sv. František ukázal svým následníkům cestu k většímu štěstí, ale netvrdil jim, že potulný život bez střechy nad hlavou bude jako doma u maminky, ani tomu na reklamních cedulích neříkal „U nás jako doma“. Žijeme ale v době, kdy je pro svobodného člověka těžší najít domov, než bylo středověkého člověka žít bez něj.
Funkčním modelem takového problému byl spor o slumy v Limehouse—pokud můžeme mluvit o funkčním modelu něčeho, co nefunguje a cokoliv by podle takového vzoru zbudoval jen šílenec. Obyvatelé slumů opravdu a rozhodně tvrdí, že svým slumům dávají přednost před obytnými bloky, nabízenými jako útočiště místo slumů. Říká se, že jim dávají přednost, protože jejich stará obydlí nají dvorky, kde se mohou věnovat „svým koníčkům, odchovu ptáků a chovu drůbeže.“ Když dostanou jinou nabídku založenou na nějakém systému přídělu políček, jsou tak hnusně zvrácení, že si dovolí tvrdit, že by kolem svých soukromých dvorků měli rádi plot. Tak děsivý a drtivý je rudý příval komunismu bouřící myšlením dělnické třídy.
Nu, lze si představit, že by mohlo být nezbytné v jakési divokém tlaku a zmatku vršit jeden lidský dům na druhý pořád dál a dál v podobě jakési věži z bytových bloků. A může být i zapotřebí, aby si lidé vzájemně šplhali na ramena při povodni, nebo aby se dostali z průrvy vyvolané zemětřesením. A je logicky myslitelné, a dokonce matematicky správné, že kdybychom lidi poskládali vertikálně místo horisontálně davy na londýnských ulicích by prořídly. Kdyby jen byla nějaká šikovná pomůcka, aby se člověk mohl procházet a na něm stál další a něm zas další a tak dál, ušetřilo by to spoustu spěchu. Lidé tak bývají poskládáni v akrobatických kreacích a kurs takové akrobacie by mohl být povinně vyučován na všech školách. Je to obrázek, který se mi náramně líbí, jako obrázek. Chovám (v duchu umění pro umění) naději, že jednou uvidím jednu takovou majestátní věž, jak kráčí dolů po Strandu. Těším se, až nadejde čas pravé sociální organisace, až všichni úředníci z podniku páně Boodle & Bunkhama nebudou ráno chodit do práce v současném nahodilém stylu, courat se jeden po druhém každý ze vily na předměstí. Nebudou ani, jako v bezprostřední a dočasné fázi otrokářského státu, pochodovat v dobře secvičených útvarech z nocležny v jedné části Londýna do obchodního centra v jiné. Ne. Vyvstala přede mnou ušlechtilejší vize až do samé výšiny nebes. Kymácející se pagoda úředníků, jednoho balancujícího nad druhým se šine ulicí, možná mezitím rýsuje ve vzduchu akrobatické vzorce, aby předvedla dokonalou kázeň své sociální mašinerie. Všechno by to bylo velmi působivé a opravdu by to, mimo jiné, ušetřilo místo. Kdyby ale některý z lidí blízko vrcholu té rozkývané věže řekl, že doufá, že se ještě někdy dostane na zem, měl bych porozumění pro jeho pocit vyhnanství. Kdyby měl říci, že je pro člověka přirozené chodit po zemi, byl bych se ocitl v souladu s jeho filosofickou školou. Kdyby mluvil o tom, že je v takové akrobatické výšce a postoji těžké starat se u kuřata, měl bych za to, že má opravdové potíže. Na první dojem by se možná dalo odtušit, že na vysokém bidýlku mu to s ptáky půjde ještě lépe, pravda je ale taková, že takhle vysoko člověk narazí leda tak na pěkné ptáčky. A konečně, pokud by řekl ,že pěstovat slepice, které snáší vejce je záslužná a důležitá práce pro společnost, mnohem záslužnější a důležitější než sloužit podniků pánů Boodle & Bunkhama s nejdokonalejší disciplínou a organisací, pak bych takovou úvahou souhlasil ze všeho nejvíc.
Nu celý náš moderní problém je velmi těžký, a i když je jeho zemědělská část v jednom ohledu zdaleka nejjednoduší, v jiném ohledu vůbec nejjednoduší není. Jenže tahle záležitost z Limehouse je živým příkladem toho, jak si potíže ještě komplikujeme. Pořád dokola nám někdo říká, že obyvatele slumů z velkých měst nemůže jen tak vypustit na půdu, že se na půdě nebudou chtít usadit, že nemají žádné sklony ani úvahy s jejich pomocí by je bylo možné jakýmkoliv postupem z nich udělat lidi, které by půda zajímala, že si nelze ani představit, že by užívali jiných potěšení, než těch městských, nebo že projevili i jakoukoliv jinou nespokojenost, než tu městskou, bolševickou. A když pak celý jejich zástup chce chovat slepice, donutíme je bydlet v bytovém bloku. Když všichni chtějí mít ploty, vysmějeme se jim a rozkazem je pošleme do společných kasáren. Když si celá populace přeje zachovat ploty a závěry a tradici soukromého vlastnictví, úřady jednají, jako by potlačovaly rudou vzpouru. Když tihle beznadějní obyvatelé slumů složí všechnu svou naději do zemědělské práce, které se mohli věnovat dokonce i ve slumech, vyrveme jim ji a ještě tvrdíme, že vylepšujeme jejich podmínky. Vezmete člověka, který má hlavu v kurníku pro slepice, silou ho vysadíte na obrovské sto stop vysoké chůdy, kde nemůže dosáhnout na zem a pak mu řeknete, že jste ho zachránili z nouze. A dodáte, že člověk jako on může žít jen na chůdách a slepice ho nikdy nemohou zajímat.
Nuže, první otázka, kterou vždy dostávají ti, kdo hájí náš druh zemědělské obnovy je tahle, která je zcela základní protože je psychologická. Ať už pro rolníky potřebujeme nebo nepotřebujeme cokoliv ostatního, určitě potřebujeme rolníky. V současné směsi, změti a zmatku více či méně urbanisované civilisace, máme vůbec tenhle první prvek či prvotní možnost? Máme rolníky, třeba jen potenciální rolníky? Podobně jako u všech otázek tohoto druhu nám nemůže odpověď statistika. Statistiky jsou umělé dokonce i tehdy, když nejsou smyšlené, protože vždy předpokládají právě ten fakt, který morální odhad musí odmítnout, předpokládají, že každý člověk je jeden člověk. Zakládají se na jakési atomické theorii, že každý jedinec je skutečně individuální v tom smyslu, že je nedělitelný. Zabýváme-li se ale záměrně a cíleně poměrem a proporcemi různých lásek či nenávistí nebo nadějí či pachtění, má to tak daleko k faktu, který lze dovodit a předpokládat, že je první, který musíme popřít. Popírají jej všechny ty hlubší úvahy, která moudří muži nazývali duchovními, ale které se hlupáci tak báli označit za duchovní tak dlouho dokud se neosmělili pojmenovat je řecky a mluvit o nich jako o psychických nebo psychologických. Nejvyšší spiritualita samozřejmě trvá na tom, že člověk je jeden. Ve smyslu o který zde ovšem jde, byl duchovní pohled vždy takový, že jeden člověk byl vždy alespoň dvojí a psychologický pohled projevil jisté sklony proměnit ho v alespoň půl tuctu lidí. Je proto k ničemu debatovat o tom, kolik je rolníků, kteří nejsou nic než rolníci. Takoví nejsou nejspíš vůbec žádní. Nemá smyslu se ptát kolik sedláků a venkovských balíků čeká v halenách nebo blůzách, s rýči a vidlemi v rukou, připravených někde kolem Bromptonu nebo Brixtonu, kde čekají až jim dáme signál, aby se spěšně vrátili na pole. Pokud je někdo takový hlupák, aby něco takového čekal, pak v naší malé politické straně ho nenajdete. Když se zabýváme takovými věcmi, zabýváme se různými prvky v jedné třídě, dokonce v jednom člověku. Zabýváme se prvky, které je třeba povzbudit, vzdělat nebo (pokud musíme to slovo někde použít) vyvinout. Musíme uvážit, máme-li materiál, ze kterého bychom mohli udělat rolník, abychom mohli vytvořit rolnictvo, pokud bychom se rozhodli to doopravdy zkusit. Nikde v těchto poznámkách není ani ta nejmenší zmínka o to, že by se to mohlo stát, pokud se nerozhodneme to zkusit.
Když tedy používáme slova v jejich rozumném smyslu, měl bych uvést, že v Anglii pořád ještě pořád existuje velmi mnoho těch, kdo by se rádi vrátil k prostší podobě Anglie. Někteří tomu rozumí lépe než jiní, někteří rozumí lépe sobě než druhým, někteří by na to byli připraveni jako na revoluci, někteří k tomu jen slepě lnou jako k tradici, někteří o tom nesmýšleli nikdy jinak, než jako o koníčku, někteří o tom nikdy ani neslyšeli a jen to cítí, jako cosi, co jim chybí. Ale věřím, že počet lidí, kteří by se rádi vymanili ze změti samého větvení a komunikace ve městě a vrátit se blíž ke kořenům, kde jsou věci přímo získávány z přírody, musí být velmi velký. Možná to nebude většina, ale domníval bych se, že už teď to bude velmi velká menšina. Člověk tohle nemusí chtít v každém okamžiku svého života víc, než cokoliv jiného. Nikdo příčetný nečeká, že by jakékoliv hnutí pozůstávalo jen ze samých takových monomaniaků. Ale opravdu hodně lidí to chce opravdu hodně. Nabyl jsem toho dojmu ze zkušenosti, která je tou nejhůře reprodukovatelnou věcí v polemice. Domnívám se tak na základě toho, jak nespočet lidí z předměstí mluví o svých zahrádkách. Dohaduji se o tom, podle toho, co doopravdy závidí boháčům, nejnápadnější je přitom prostě prázdné místo. Vidím to ve všech těch, kdo touží po venkovu, i když jej zohavují. Rozeznávám to v hlubokém populárním zájmu všude, a zejména v Anglii, v chovu nebo výcviku jakéhokoliv druhu zvířat. A kdybych chtěl svrchovaný, symbolický, triumfální příklad všeho, co mám na mysli, pak bych ho našel v už citovaném případu lidí z Limehouse žijících v těch nejubožejších slumech a přece váhajících je opustit, protože by to znamenalo nechat tam v kotci králíka nebo v kurníku slepici, který jsem už citoval.
Nuž, kdybychom opravdu udělali, co navrhuji, nebo kdybychom doopravdy věděli, co děláme, pak bychom se měli těchto obyvatel slumů držet jako by to byly zázračné děti nebo (což je lukrativnější) obludy k vystavení na poutích. Měli bychom si všimnout, že tihle lidé mají pro takové věci přirozený talent. Měli bychom je v tom povzbuzovat Měli bychom je v tom vzdělávat. Měli bychom v nich vidět símě a živý princip skutečně spontánní obnovy venkova. Opakuji, že by to byla věc proporcí a tedy taktu. Měli bychom ale být na jejich straně, důvěřovat, že oni jsou na naší straně a na straně venkova. Naše lidové vzdělávání bychom měli upravit tak, aby podporovalo takové koníčky. Měli bychom považovat za prospěšné učit lidi věci, které se sami s potěšením chtějí učit. Měli bychom je učit, mohli bychom dokonce, ve výbuchu křesťanské pokory příležitostně dovolit jim, aby učili nás. A děláme to, že je sbalíme z jejich domů, kde tyhle věci dělají jen s obtížemi a a kvílející je odvlečeme na nová a neznámá místa, kde je už nemohou dělat vůbec. Už jen tento příklad ukazuje, kolik doopravdy děláme pro venkovskou obnovu Anglie.
Třebaže dobrovolníci svedou mnoho a mnohého lze dosáhnout dobrovolnou dohodou mezi člověkem, který chce doopravdy pracovat s člověkem, který často nemůže získat rentu, nic v naší sociální filosofii nám nebrání užít státní moci tam, kde ji užít lze. A mám za to, že státními dotacemi nebo nějakým velkým dobrovolným fondem lze ještě pořád tomu druhému dát něco stejně dobrého jako je renta, kterou nedostává. Jinak řečeno, dávno před tím, než naši komunisté dospějí ke kontroversní ethice konfiskací bude myslím v možnostech civilisace umožnit Brownovi, aby do Smithe koupil něco, co má nyní pro Smithe jen malou hodnotu a pro Browna tu bude velice cenné. Znám současnou stížnost proti dotacím a obecný argument, který se rovnou měrou vztahuje i na subskripce, myslím ale, že dotace do obnovy zemědělství se v budoucnu vrátí víc než dotace na vylepšení pozice uhlí, právě tak jako se domnívám, že je to mnohem obhajitelnější, než půl sta mezd , které platíme bandě ničemů, kteří škodí chudým falešnou vědou a malichernou tyranií. Jak jsem ale už naznačil, jsou tu ještě i jiné cesty, jimiž může dokonce i stát této věci napomoci. Nakolik a dokud máme státem řízené vzdělávání zdá se smutné, že je není možné určovat podle potřeb státu. Pokud je bezprostřední potřebou státu věnovat určitou pozornost zemi, pak se zdá, že není skutečně žádný důvod k tomu, aby oči učitelů a žáků upřené ke hvězdám, nebylo možné nasměrovat právě k této planetě. Naše nynější vzdělávání není skutečně určeno pro anděly, ale spíše pro letce. Ti ani nerozumí přání člověka zůstat připoutaný k zemi. Jejich ideál v sobě má šílenost, kterou lze opravdu označit za nezemskou.
Svoje rolnictvo dobrovolníku navrhuji jako jádro či zárodek, ale myslím, že bude jádrem přitažlivosti. Myslím, že bude stát nejen jako skála, ale i jako magnet. Jinak řečeno, jakmile se připustí, že je to možné, bude to důležité, jakmile nebude možné dělat řadu jiných věcí. Když půjde podnikání čím dál hůř, bude tohle považováno za lepší i těmi, kdo to považují až za druhou nejlepší věc. Když mluvíme o lidech, kteří opouštějí venkov v zástupech utíkají do měst, neposuzujeme celou věc férově. Můžeme připustit, že existuje určitý společenský typ, který bude vždy dávat přednost kinům a obrázkovým pohlednicím, dokonce i před vlastnictvím a svobodou. To, že lidé jsou raději, když mají kino, když jsou bez majetku a svobody, než když zůstanou bez kina, majetku a svobody ještě nic nedokazuje. .Někteří lidé mají město rádi tolik, že se raději nechají odírat ve městě, než by žili svobodně na venkově. Ovšem to, že se raději nechají odírat ve městě než na vsi ještě nic nedokazuje. Jsem proto přesvědčen, že kdybychom vytvořili i jen oblast rolnictva, která by stála za řeč, bude se rozrůstat. Přešli by k ní lidé opouštějící upadající podniky. V současné době tato sféra neroste, protože tu není nic, co by mohlo růst, lidé ani nevěří v její existenci a jen těžko mohou věřit v její rozmach.
Prozatím chci tvrdit jen tolik, že mnozí rolníci budou dnes ochotni pracovat sami na půdě, i když to bude oběť, že mnozí velkostatkáři jim budou ochotni přenechat půdu, i když to bude oběť, že lze žádat po státu (nebo po jakékoliv patriotické organizaci, když na to přijde), aby jedněm, druhým či oběma pomohla, tvrdím, že by to nemusela být oběť nemožná nebo nesnesitelná. Při tom všem čtenáři připomínám, že se věnuji jen věcem, které lze bezprostředně začít dělat a ne konečné nebo úplné situaci, mám ale z to, že něco takového jako tohle lze začít prakticky ihned. Další věci, kteoru se budu zabývat, jsou nedorozumění o tom, jak se může skupina rolníků na půdě uživit.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s