III. Skutečný život na půdě

Předkládáme jeden z mnoha návrhů na odstranění zla kapitalismu a překládáme jej na základě toho, že je jediný který skutečně nabízí jeho odstranění. Všechny ostatní jen nabízí jeho zvětšení. Zlý postup je přirozené obrátit, Když vlastnictví upadne do příliš malého počtu rukou je přirozené je obnovit do držení mnoha rukou. Pokud chytá dvacet rybářů ryby v řece v takovém chumlu, že se jim všechny vlasce spletou do jednoho je přirozené je rozplést tak, aby každý rybář měl svůj vlastní vlasec. Kolektivistický filosof stojící na břehu by mohl nepochybně poukázat, že spletené vlasce tvoří nyní už prakticky síť a tu že by bylo možné společným úsilím vláčet korytem. Ovšem vedle toho, že takový nápad je pochybný prakticky uráží intelektuální instinkty už v principu. Když využijeme pochybné výhody, že věci jsou v nepořádku nedáme je tím do pořádku a dokonce ani nevypadá jako rozumný nápad rozmnožovat následky nehody. Socialismus není nic jiného než završení kapitalistické koncentrace a přece ona koncentrace se děla zaslepeně jako omyl. Nuže, domnívám se, že tato idea odstranění toho, co je choré by mohla oslovit mnoho přirozených lidí svou přirozeností, kteří mají dojem, že mnohamluvná sociologická schémata jsou nepřirozená. Proto v tomto oddíle tvrdím, že mnoho obyčejných lidí, majitelů domů i dělníků, toryů i radikálů nám pravděpodobně v tomto úkolu pomůže, pokud bude oddělen od stranické politiky a od pýchy a pedanterie intelektuálů.
Je tu ale ještě jeden aspekt, ve kterém je to úkol současně jednoduší i obtížnější. Je jednodušší, protože ho nemusí drtit složitosti kosmopolitního podnikání. Je tvrdší, protože život mimo ně je tvrdší. Distributista, jehož dílu (v malém tisku, žel, zohaveném mými inciálami) jsem zavázán velmi živou vděčností jednou poukázal na často zanedbávanou pravdu. Řekl, že živit se na půdě je něco docela jiného, než z ní něco odvážet. Mnohem jasněji, než bych to svedl já, dokázal, o jak praktický ekonomický rozdíl jde. Já bych tu ale rád doplnil pár slov o odpovídající ethické odlišnosti. V prvním případě je zřejmé, že většina argumentů o nevyhnutelném neúspěchu chlapíka pěstujícího tuříny v Sussexu se se bude týkat toho, že se mu nepodaří je prodat, ne toho, že by je nedovedl sníst. Nuže, jak jsem už vysvětlil, nechci ze všech občanů udělat jedno a to samé a v žádném případě ne jednoho pojídače řepy. Ve větší či menší míře, podle toho, jak si budou žádat okolnosti, tu nepochybně budou lidé, kteří budou jiným lidem prodávat řepu. Možná dokonce i ten nejnáruživější pojídač tuřínu bude nějaké prodávat dalším lidem. To,co mám na mysli, by ale nebylo náležitě zřejmé. Kdyby měl vzniknout dojem, že bych měl za to, že není třeba žádných jiných společenských zjednodušení, než jsou ty, které předpokládá prodej řepných bulev z pole oproti prodeji cylindrů v obchodě. Mám za to, že velmi mnoho lidí by s největší radostí hledalo obživu v půdě, kdyby zjistilo, že jedinou alternativou je hladovět na ulici. A jistě by značně umenšilo ohromnou moderní nezaměstnanost, kdyby větší počwt lidí doopravdy žil na půdě, nejen ve smyslu, že by spali na zemi, ale že by z půdy získávali živobytí. Mnozí budou tvrdit, že by to byl velmi nudný život v porovnání umíráním v chudobinci v Liverpoolu, zrovna tak jak mnozí tvrdí, že průměrná ženu musí dřít doma, aniž by se ptali zda si průměrný muž libuje v dřině v kanceláři, I když ale přejdeme fakt, že brzy můžeme čelit problému přinejmenším stejně praktickému jako je hladomor, nepřipouštím, že by takový život byl nutně nebo zcela prosaický. Venkovanské populace, převážně soběstačné, se dokázaly bavit velmi mnoha mythologiemi, tanci a ozdobnými uměními a nejsem vůbec přesvědčen, že by pojídač tuřínu měl hlavu jako řepnou bulvu nebo, že cylindr vždy kryje mozek filosofa. Když se ale problém podíváme z hlediska komunity jako celku všimneme si jiné a ne nezajímavé věci. Systém založený na zcela na dělbě práce je v jednom smyslu doslova pologramotný. Chci říct, každý kdo dělá půlku nějaké činnosti používá ve skutečnosti jen polovinu svých schopností. Nejde o věc intelektu v běžném slova smyslu a už vůbec ne ve smyslu intelektualismu. Je to ale otázka integrity v přísném slova smyslu. Rolnici žijí ne jen prostý, ale úplný život. Může být ve své úplnosti velmi prostý, ale komunita bez té úplnosti není úplná. Nyní je komunita velmi porušená, protože v jejím jádře není žádné takové prosté vědomí, nikdo, kdo by dvěma stranám předkládal smlouvu k podpisu. A dokud tomu tomu tak nebude, nebude ani žádného porozumění pro tyto pojmy: soběstačnost, sebeovládání, samospráva. Je to jediný jednomyslný dav a jediný universální člověk. Je to ta půle světa, která ví, jak žije ta druhá polovina.
Mnozí museli citovat okřídlená Vergilova slova „Šťasten, kdo může poznat příčiny věci,“ ani by si uvědomili, v jakém kontextu zazněla. Mnozí je asi citovali, protože je citovali jiní. Kdyby museli z neznalosti hádat, v jakém kontextu se objevují, hádali by nejspíš špatně. Všichni ví, že Vergilius, podobně jako Homér, si troufal směle popisovat nejtajnější úradky bohů. Všichni ví, že Vergilius, podobně jako Dante, zavedl svého hrdinu do Tartaru a labyrintu posledních a nejnižších základů vesmíru. Všichni ví, že se zabývá pádem Troje a vzestupem Říma, zákony říše schopnými řídit životy všech dětí člověka, ideály, které mají stát jako hvězdy před lidmi, jimž je svěřeno tak ohromné správcovství. A přece to není žádná z těchto souvislostí, žádná z těchto pasáží, kde pronáší onu zvláštní poznámku o lidském štěstí spočívajícím v poznání věcí. Mluví o tom, zdá se mi, v mile didaktické básni o tom, jak správně chovat včely. V každém případě patří k sérii elegantních esejů o venkovských činnostech, která je v jednom smyslu, věru, triviální, v jiném ale téměř technická. Právě vprostřed těchto tichých leč rušných činností básník najednou pronese ta velká slova o šťastném člověku, kterého ani králové ani davy nemohou zastrašit, který poté co viděl kořen a příčinu všech věcí může dokonce, beze strachu, slyšet jak mu pod nohama burácí pekelná řeka.
Tím co řekl básník znovu s jistotou potvrzuje dvě velké pravdy: že je básník prorok a že prorok je praktický člověk. Právě tak jako byla jeho tužba po vysvoboditeli národů nevědomým proroctvím o Kristu, tak byla jeho kritika města a venkova nevědomým proroctvím úpadku, který světu přinese odpadnutí od křesťanství. Dalo by se hodně mluvit o obludnosti moderních měst, je snadné ji vidět a možná až příliš jednoduché o ní mluvit. Mám veškeré porozumění pro nějakého rozcuchaného proroka, který by pozdvihl v ulicích svůj hlas a zvěstoval břímě Bromptonu podobně jako břímě Babylonu. Podpořím (až do sixpence, jak by řekl Carlyle) každého vousatého starce, který bude mávat rukama a svolávat oheň z nebe na Bayswater. Docela souhlasím, že na paddingtonských výšinách budou výt lvi a naprosto souhlasím s tím, aby šakalové a supi vychovávali své mladé v troskách Albert Hall. Je ale možné, že v tomhle je prorok méně explicitní než básník. Neříká nám, co přesně je s městem v nepořádku,spíš ponechává naší jemné intuici, aby seznala z náhlého výskytu divokých jednorožců podupávajících naše zahrady nebo spršky ohnivých hadů přelétající na našimi hlavami obloho jako salva šípů, nebo nějakého takového významného detailu, že něco pravděpodobně je v nepořádku. Pokud ale v jiném rozpoložení intelektuálně poznat, co je v nepořádku s městem a proč to na nás přivolává pohromy, které jsou právě tak nepřirozené a ještě ošklivější, poznáme to jistěv v oné hluboké a pronikavé bezvýznamnosti oné latinské věty.
S člověkem v moderním městě je v nepořádku to, že nezná příčiny věcí a to je důvod, proč může být, jak říká básník, příliš ovládán despoty a básníky. Neví, odkud se věci berou, patří k těm kultivovaným cockenyům, kteří říkají, že mají rádi mléko z čistého obchodu a ne od špinavé krávy. Čím propracovanější je městská organisace, čím důkladnější je i městské vzdělávání, tím méně je městský člověk oním šťastným Vergiliovým člověkem znalým příčin věcí. Městská civilisace to je prostě množství provozů, jimiž putuje mléko od krávy ke člověku, jinými slovy je to množství příležitostí, jak mlékem plýtvat, ředit je vodou, otrávit je a člověka ošidit. Pokud si někdy bude vůbec stěžovat, že byl ošizen nebo okraden, dozví se jistě, že je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, či jinými slovy, že pokoušet se zvrátit, co se už stalo nebo obnovit zaniklé je reakcionářský sentiment. Příliš si ale nestěžuje, protože nemůže, a nemůže, protože neví dost o příčinách věcí—o prvotních formách vlastnictví a produkce, nebo o tom, kde je člověk nejblíže svým přirozeným počátkům.
Základní fakt je dostatečně jasný a tahle strana pravdy je už teď i celkem důvěrně známá. Je ještě pár lidí, kteří jsou tak nevědomí, že mluví o nevědomých rolnících. V podstatném slova smyslu by ale očividně bylo mnohem blíž pravdě mluvit o nevědomých lidech z měst. I tehdy, když je městský člověk stejně dobře zaměstnán, není stejně dobře informován. Vlastně bychom tuhle prostou skutečnost měli vidět velmi zřetelně, pokud by šlo o cokoliv jiného, než o nejzákladnější věci našeho života. Kdyby nějaký geolog oklepával geologickým kladívkem cihly zpola postaveného domu a vykládal zedníkům, co je za hlínu a odkud pochází, mohli bychom ho považovat za otravu, ale asi bychom si mysleli, že je to učený otrava. Možná bychom dali přednost dělníkovu kladivu před geologovým kladívkem, ale měli bychom přiznat, že v geologově hlavě se dají najít věci, které bychom v dělníkově hlavě jaksi hledali marně. A přece by venkovský balík, či mladý muž ze vsi, skutečně věděl něco o původu naší snídaně, podobně jako profesor o původu našich cihel. Kdybychom viděli onu středověkou příšeru zvanou prase visící hlavou dolů z řeznického háku jako nějaký obrovský netopýr, byl to právě onen venkovský mladík, kdo by uklidnil naše obavy a utišil naše vytříbené výkřiky sdělením o neškodných zvycích tohoto pohádkového tvora a vystopováním tajuplného spojení mezi ním a plátky šunky a slaniny na našem talíři se snídaní. Kdyby před námi na ulici udeřil hrom nebo spadl meteorit, měli bychom víc porozumění pro policistu, který by se to snažil odstranit ze silnice, než pro pro profesora, který by chtěl stát vprostřed rušné cesty a přednášet o tom, z čeho se skládá kometa nebo mlhovina jíž byla ta věc létajícím zlomkem. Policista by sice mohl (v řeckém originále) zvolat: „K čemu jsou mi Plejády?“, ale i on by připustil, že o půdě a stratigrafii Plejád se lze více dozvědět od profesora, než od policisty. Kdyby nás jako úder hromu překvapila podivná a odulá obludnost zvaná tykev nepředstavujme si, že by pro člověka který je pěstuje byla tak divná jako pro nás jen proto, že se nám jeho pole i práce zdají stejně daleko jako Plejády. Uznejme, že je to koneckonců na tyhle tajuplné tykve a prehistorická prasata specialista a chovejme se k němu jako k člověku ze zahraniční university. Anglie je dnes tak daleko od Londýna, že její vyslanci by zasloužili alespoň s takovým respektem, se kterým jsou vítáni návštěvnici z Číny nebo Kanibalských ostrovů. Tak či onak o nich ale nemáme dál mluvit jako o pouhých ignorantech, když mluvíme právě o věci, o níž my sami nevíme nic. Jeden člověk může považovat rolníkovy znalosti za bezvýznamné, druhý si právě to samé může myslet o profeserových vědomostech, ale v obojím případě jde o vědění, protože jde o znalost příčin věcí.
Většina z nás si v jistém smyslu uvědomují, že tohle je pravda, mnozí jsme si ale ještě neuvědomili, že i opak je pravdou. A právě ta druhá pravda, jakmile ji pochopíme, vede k dalšímu nutnému bodu ohledně plného statutu rolníka. Jde o tohle: rolníkova zkušenost bude toliko částečná také tehdy, pokud bude na venkově hospodařit jen proto, aby své produkty prodával do města. Městskou či venkovskou nevědomost lze samozřejmě tak groteskně, jak jsem tu pro příklad ukázal, převádět jen žertem. Městský člověk si samozřejmě nemyslí, že by mléko pršelo z mraků nebo slanina rostla na stromech, i když s tykvemi se tolik jistý není. Něco o tom ví, ne ale dost na to, aby mohl dát nějakou prakticky užitečnou radu. Venkovan si nemyslí, že se mlékem natírají stěny nebo že tykve slouží jako podhlavníky, i kdyby je nikdy neviděl. Pokud by ale byl jen producentem a ne spotřebitelem, pak by jeho postavení bylo stejně neúplné jako u cockneyského úředníka, skoro stejně zúžené a ještě otročtější. S ohledem na úžasnou tykvovou romantiku je zlé, že by měl rolník znát jen počátek příběhu, zrovna tak jako je špatné, že by úředník měl znát jen jeho konec.
Tuto obecnou úvahu vkládám sem z konkrétního důvodu. Než postoupíme k praktickému užitku rolníka, který spotřebovává, co vypěstuje (a k důvodům, proč to považovat, jak naléhal pan Heseltine, za mnohem proveditelnější, než kdyby jen prodával, co vyprodukuje) bude myslím prospěšné, abych poukázal, že tento postup je sice příhodnější, ale neznamená jen kapitulaci před praktickou užitečností. Je myslím velmi dobré, theoreticky i prakticky, aby existovalo těleso občanů, kteří se budou v první řadě starat o produkci a spotřebu a ne o směnu. To, aby komunita měla ve svém jádře nejen prostotu, ale i úplnost se mi jeví jako část našeho ideálu a ne jen část našeho kompromisu. Směna a variace pak mohou dostat své odpovídající místo, jak tomu bylo ve starém světě trhů a tržnic. Ve středu civilisace by tu ale byl druh člověka, který by byl vskutku nezávislý v tom smyslu, že by produkoval a spotřebovával ve svém sociálním okruhu. Netvrdím, že takový úplný lidský život odpovídá celému lidstvu. Netvrdím, že stát potřebuje jen člověka, který nepotřebuje nic od státu. Tvrdím ale, že tohoto člověka, který si obstará své vlastní potřeby je velice zapotřebí. Říkám to hlavně kvůli jeho nepřítomnosti pozbyla moderní civilisace svou jednotu. Nikoho nezajímá celý proces, odkud věci přišly a kam jdou. Nikdo nesleduje celou zakroucenou řeku mléka jak teče od krávy k dítěti. Ať už se o smrt prasete postaral kdokoliv, není zodpovědný za to, aby si uvědomil, že důkaz prasete je v tom, že se sní. Člověk hází tykvemi po druhých jako dělovými koulemi, ale ty se k němu nevrací jako bumerang. Potřebujeme sociální okruh, kde se věci okamžitě budou vracet k těm, kdo jimi hodili a lidi, kteří budou znát konec, počátek a běh našeho malého života.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s