I. Kolo osudu

Zlo, jež se pokoušíme zničit se drží v koutech zejména v podobně chytlavých větiček a frází, kterými se snadno nechá chytit dokonce i inteligent. Jedna z nich, kterou můžeme slyšet kdykoliv od kohokoliv, říká, že ta a ta moderní instituce „už tu jednou je a tak tady zůstane“. Právě tyhle poloviční metafory z nás mají sklon nadělat poloviční hlupáky. Co se přesně myslí tvrzením že parní stroj nebo rozhlasový přijímač už tu jednou je a tak tu s námi zůstane? Když na to přijde, co to vlastně znamená, když se řekne, že Eiffelova věž už jednou stojí, tak stát bude? Začněme tím, že tím nemyslíme to, co myslíme, když ta slova říkáme normálně, třeba ve výrazu „Strýček Humprey se u nás zastavil,“ Takovou větu lze říci s radostní, resignací, či dokonce zoufale, ale ne v zoufalství nad tím, že by strýc Humprey byl skutečně monumentem s kterým nelze nikdy hnout. Strýček Humprey přišel, můžeme předpokládat, že zas někdy odejde a je dokonce možné (ať už je jakkoliv bolestné si takové domácí vztahy představit), že když by to nešlo jinak, mohl by k odchodu být donucen. Fakt, že se řečnický obraz rozpadá, ještě před skutečností, kterou má představovat ukazuje, jak volně jsou takové fráze používány. Když ale řekneme, že když už Eiffelova věž přišla, tak tu zůstane, mluvíme ještě nepřesněji. Vždyť Eiffelova věž nikam nepřišla. Nikdy ji nebylo možné vidět kráčet na jejích dlouhých železných nohách přes francouzské pláněk k Paříži, podobnou obru v úžasné Rabelaisově noční můře, který přišel, aby se tyčil nad Paříží a odnesl zvony z Notre-Dame. Postava strýce Humpreye přicházející ulicí může vyvolat právě tolik děsu jako kterákoliv kráčející věž nebo tyčící se obr a je možné, že každého hned napadne otázka, zda už tu zůstane. Ale ať už chce zůstat nebo ne, přišel. Chtěl, poháněl či převážil své tělo jistým směrem, rozhýbal své vlastní nohy a je dokonce možné (všichni přece víme, co je strýc Humprey zač ), že trval na tom, že si ponese sám svůj cestovní vak aby těm mladým lenochům ukázal, co v třiasedmdesáti dokáže.

A teď si představte, že to, co by se ve skutečnosti stalo by bylo něco jako tohle, něco jako divný příběh od Hawthorna nebo Poea. Představme si, že bychom sami strýčka Humpreye vyrobili, sestavili ho, kousek po kousku, jako mechanickou panenku Představme si, že jsme pociťovali tak palčivou touhu po strýčkovi v našem domácím životě, že jsme ho sestavili z domácích materiálů, jako figuru Guye Fawkese na oslavy pátého listopadu. Vzali jsme třeba ze zahrady tuřín na jeho lysou a ctihodnou hlavu, sudu na dešťovou vodu umožnili aby jakoby naznačil obrysy jeho postavy a když jsme vycpali kalhoty a přidělali pár bot dali jsme dohromady úplného a přesvědčivého strýčka, na kterého by mohla být každá rodina hrdá. Za těchto podmínek by bylo možné docela laskavě, v toliko společenském smyslu a jako svého druhu zdvořilou fikci říct, že strýc Humprey přišel a už tu s námi zůstane. Bylo by však jistě mimořádně nezvyklé, kdybychom posléze zjistili, že náš loutkový příbuzný je toliko protiva, nebo že věci, z nichž byl poskládán byly potřeba k něčemu jinému a pak nám bylo zakázáno ho znovu rozebrat a každá snaha s tímto cílem narazila na resolutní odpověď. „Ne, ne, když už strýc Humprey jednou přišel, tak tu s námi zůstane.“ Jistěže bychom byli v pokušení odtušit, že strýc Humprey vůbec nikdy nepřišel. Představme si, že všechny tuříny by byly potřeba k soběstačnosti rolnické domácnosti. Představme si, že by byly potřeba sudy na vodu, doufejme, že k tomu, aby bylo v čem uchovat pivo. Představme si, že mužští členové rodiny by nadále odmítali půjčovat kalhoty naprosto imaginárnímu členovi rodiny. Pak bychom jistě dokázali prohlédnout zdvořilou fikci, která nás přivedla k tomu, abychom mluvili, jako by strýc „přišel“, přišel s nějakým cílem, zůstával u nás záměrně a tak vůbec. Věc, kterou jsme sami udělali nepřišla, a rozhodně nepřišla, aby cokoliv dělala, ať už zůstala, nebo odešla.

Není pochyb o tom, že i dokonce i v logickém městě Paříži by většina lidí řekla, že Eiffelova věž stojí a stát bude. A není pochyb o tom, že většina lidí v tomtéž městě si před něco víc než sto lety myslila, že Bastilla bude stát napořád. Ale nezůstala, zmizela docela zprudka. Prostě řečeno, Bastilla byla něco, co člověk postavil a proto to taky mohl zbořit. Eifellova věž je také dílo lidských rukou, proto by ji lidské ruce mohly rozbořit, i když bychom mohli považovat za prakticky pravděpodobné, že uplyne ještě nějaký čas, než bude člověk mít dost dobrého vkusu, citu nebo prostého zdravého rozumu, aby ji zbořil. Ale už sama drobná fráze o tom, že něco „přijde, aby tu už zůstalo“ stačí k tomu, aby ukázalo, že s tím, jako o tomhle lidská mysl uvažuje je něco v hlubokém nepořádku. Očividně by člověk měl říkat: „Vyrobil jsem elektrickou baterii. Mám udělat další, nebo ji mám rozbít na padrť?“ Místo toho vypadá jako by byl jaksi pod vlivem nějakého kouzla a zírá na tu baterii, jako by to byl sedmihlavý drak a jediné, co dokáže říct je: „Přišla elektrická baterie. Přišla a už tu zůstane.“

Dřív než začnem mluvit o praktických problémech se stroji, musíme nutně přestat jako stroje myslet. Je nutné začít od začátku a uvažovat o konci. Nechceme nutně všechny stroje zničit. Chceme ale zničit jistý druh mentality. A je to přesně ten druh mentality, který začíná tvrzením, že nikdo nemůže zničit stroje. Ti, kdo začínají tvrzením, že stroje zrušit nemůžeme, že je musíme používat sami odmítají používat vlastní hlavu k myšlení.

Cílem lidského zřízení je lidské štěstí. Pro ty kdo, zastávají jistá přesvědčení je to to podmíněno naději na větší štěstí, které tím zřízením nesmí být ohroženo. Ale štěstí, to co těší lidské srdce, je sekulárním jediným realistickým testem. Velmi daleko od toho testu talismanem srdce, který je toliko sentimentální, je jediná test, který je v nejmenším praktický. Žádný logický ani přírodní zákon, ani žádný jiný nás nenutí dávat přednost čemukoliv jinému. Nemáme žádnou povinnost být bohatší, zaměstnanější, nebo výkonnější, produktivnější nebo pokrokovější nebo jakkoliv světáčtější, zámožnější, pokud nás to neučiní šťastnějšími. Lidstvo má zrovna takové právo sešrotovat stroje a dobývat živobytí z půdy, pokud by se mu to doopravdy víc líbilo, jako má kterýkoliv člověk právo prodat svůj starý bicykl a jít na procházku, pokud by se mu to líbilo lépe. Je zřejmé, že procházka bude pomalejší, ale on nemá žádnou povinnost spěchat. A pokud by se dalo dokázat, že stroje přišly do světa jako kletba, pak nemáme vůbec žádný důvod je respektovat kvůli tomu, že je to kletba úžasná, praktická a produktivní. Není důvodu, proč bychom neměli všechnu její moc nenechat nevyužitou, pokud bychom opravdu dospěli k závěru, že je to moc, která nám škodí. Pouhá skutečnost, že kvůli tomu přijdeme o mnoho zajímavých věcí by platila stejnou měrou pro libovolný počet nemožných věcí. Stroje mohou být na pohled ohromné, ale tak ohromné jako byl velký požár Londýna, a přece se tomu druhému pohledu bráníme a odvracíme zrak od vší té potenciální nádhery. Stroje ještě možná nedosáhly svého vrcholu a lvi a tygři možná svého vrcholu nikdy nedosáhnou, nikdy se nevznesou ke svým nejelegantnějším skokům ani neukáží všechnu svou přirozenou nádheru dokud nepostavíme amfiteátr a nenecháme je sežrat pár lidí. A přece i tenhle pohled si upíráme, ať už je to pro nás sebezápor jakkoliv přísný. S velkou přísností, strohostí a sebeobětováním se vzdáváme mnoha úžasných možností proto, abychom žili snesitelně. Štěstí je v jistém smyslu velmi náročný pán. Nabádá nás abychom se nezaplétali s mnoha věcmi, které jsou na první pohled mnohem přitažlivější než stroje. V každém případě je ale zapotřebí, abychom si vyjasnili mysl pokaždé , než si začneme s nějakou i jen neurčitou spojitostí nebo předpokladem v tom smyslu, že musíme cestovat nejrychlejším vlakem, nebo že nemáme jinou možnost, než použít ten nejproduktivnější nástroj. Vezměme thesi pana Pentyho o tom, že stroje jsou špatné tak, že je to zlo podobné černé magii, a na jeho návrhu, že je třeba je prostě zastavit nebude nic nepraktického. Ustane proces vynalézání a vylepšování, který by mohl pokračovat. Jeho relativní nedokonalost ale bude ničím ve srovnání s tím v jakém hrubém a zastaralém stavu jsme opustili takové vědecké nástroje a skřipec a palečnice. Tato primitivní mučidla jsou neohrabaná ve srovnání s konečnými výrobky, které by nám mohla dát moderní znalost fysiologie a mechaniky. Mnohý talentovaný mučitel zůstává kvůli morálním předsudkům moderní společnosti nepoznán. Ba co víc, jeho rašící talent je v zárodku zmařen už u v dětství, kdy se pokouší své přirozené nadání pokouší rozvinout na mouchách nebo na psím ocase. Náš silný sentimentální odpor proti mučení potlačí jeho ušlechtilou zuřivost a zmrazí geniální proud v jeho mysli. Jsme s tím ovšem smířeni, i když to bude nesporně znamenat ztrátu celé vědy, v níž by mnoho velmi bystrých osob mohlo vymýšlet mnoho vynálezů. Pokud skutečně dojdeme k závěru, že stroje škodí štěstí, pak není to, aby všechnu orbu obstarávaly stroje o nic nevyhnutelnější, než je nevyhnutelné, aby zaznamenal obrovský úspěch krám, který by na Ludgate Hill prodával čínská mučidla.

Mějme jasně na zřeteli, že to tu připomínám jen proto, abych vyjasnil náš primární problém. Netvrdím teď, a si nebudu tvrdit nikdy, že by se stroje ukázaly v téhle míře prakticky jedovaté. Jen v odpovědi na sto zmatených domněnek formuluji jeden konečný cíl a test. POkud můžeme udělat lidi šťastnějšími, nezáleží na tom, jestli způsobíme, že budou chudší, nezáleží na tom, že způsobíme, že budou méně produktivní, že budou méně pokrokoví v tom smyslu, že budou měnit svůj život, aniž by se jim proto čím dál víc líbil. My, kteří patříme k této škole myšlení můžeme a nemusíme dostat, co chceme, ale je zapotřebí aspoň to, abychom věděli, čeho chceme dosáhnout. A ti, kteří jsou označovaní za praktické lidi tohle nikdy neví. Pokud stroje brání štěstí, pak je marné člověku, který se pokouší lidi udělat šťastnými stejně marné říkat, že přehlíží Arkwrightovy talenty, jako je marné říkat člověku, který se snaží lidi polidštit, že přehlíží Neronův vkus.

Právě ti, kdo mají dost jasnozřivosti k tomu, aby si představili okamžitou zkázu a zmizení strojů mají nejspíš až příliš zdravého rozumu na to, aby je ihned zničili. Dostat vztek, nebo se zbláznit a roztřískat stroje je víceméně zdravé a lidské postižení, jak tomu bylo u ludditů. Byla ale opravdu způsobená ignorancí ludditů a to ve smyslu velmi odlišném od toho o kterém s opovržením mluví industriální ekonomové. Byla to slepá vzpoura jako proti nějakému dávnému a strašnému drakovi, do které se pustili lidé, kteří byli příliš nevědomí a neznalí, než aby věděli, jak umělý a dokonce dočasný to byl nástroj, nebo kde bylo skutečných tyranů, kteří jím vládli. Skutečná odpověď na nynější problém mechanizace je jiného druhu a já k ní přejdu jen co vysvětlím jediné metody úsudku, podle nichž jej lze posuzovat. A protože jsem začal ze správného konce, jímž je nejzazší duchovní standard podle nějž má být člověk nebo stroj posuzován, začnu nyní z druhého konce, možná bych měl říct ze špatného konce. Bude ale asi zdvořilejší k našim praktickým přátelům, když řeknu, že je to konec pracovní.

Jsem-li tázán, co co bych se strojem udělal teď hned, pak nemám pochyb o jakémsi praktickém programu, který by měl předcházet možné duchovní revoluci mnohem širšího druhu. Nakolik se není možné o stroje dělit, chtěl bych, aby byly ve sdíleném vlastnictví, tedy že by se vlastníci dělili o jejich zaměření i o zisk. Když ale říkám „sdílené“ myslím to v moderním obchodním smyslu „podílů“, tedy podílů akciových. Myslím tedy něco rozdělovaného, ne jen cosi daného dohromady. Naši obchodní přátelé spěšně vystoupí vpřed, aby nám řekli, že je to celé nemožné a očividně si přitom neuvědomují, že tato část podnikání už existuje. Parní stroj nemůžete rozdělit v tom smyslu, že byste jednomu akcionáři dali jedno kolo, aby si ho, držíce ho v náručí, odnesl domů. Ale ovšemže můžete a taky to už děláte rozdělovat vlastnictví a zisk z parního stroje a rozdělujete je v podobě soukromého vlastnictví. Jen ho nerozděluje dostatečně nebo ne správným lidem, nebo lidem, kteří ho opravdu potřebují a opravdu by s ním pracovali. Nu schémat tohoto normálního a obecného charakteru je mnoho a já bych dával přednost prakticky kterémukoliv z nich před současnou koncentrací představovanou kapitalismem či slibovanou komunismem. Celkem vzato bych já sám dával přednost tomu, aby každý takový nutný stroj vlastnil malý místní cech na základě principu sdílení či spíše rozdělování zisku: ale skutečného sídlení a skutečného rozdělování zisku, jež nutno nezaměňovat s kapitalistickým patronátem.

Pokud jde o poslední věc, bude snad dobré, když letmo zmíním, že to, co říkám o problému sdílení zisku je v tom ohledu souběžné s tím, co říkám také o problému emigrace. Skutečný problém s tím, abychom začali na správným způsobem je ten, že se příliš často začínalo způsobem špatným a zejména ve špatném duchu. Proti sdílení zisku existují v dnešní průmyslové demokracii jisté předsudky, zrovna tak, jako existují jisté předsudky proti emigraci. V obou případech je to kvůli typu a zejména tónu těchto návrhů. Naprosto chápu odboráře, kteří nemají rádi jistý druh přehlíživých kapitalistických ústupků, ani ducha, který dává každému člověku jeho místo na slunci, které se ukáže být místem v Port Sunlight. Podobně docela chápu pana Kirkwooda, že nese s odporem, když mu sir Alfred Mond drží přednášku o emigraci a dojde až k tvrzení, že „Skoti opustí Skotsko, až z Anglie odejdou němečtí Židé.“ Myslím ovšem, že by bylo možné mít rovnostářštější emigraci se skutečnou politikou samosprávy pro chudé, jíž by pan Kirkwood mohl být nakloněn. Sám mám za to, že sdílení zisku, které začne na lidovém konci a ustavilo nejprve vlastnictví cechu a ne jen pouhou svévoli zaměstnavatele nemůže odporovat žádnému skutečnému odborářskému principu. Pro tuto chvíli, ovšem říkám jen tolik, že lze něco udělat s tím, co máme nejblíže, nehledě na náš obecný ideál o postavení mechanizace v ideálním sociálním státu. Chápu, co se rozumí tvrzením, že ideál je v obou případech založen na špatných idejích. Nechápu ale, co chtějí naši kritici říct, když tvrdí, že je nemožné dělit podíly a zisky ze stroje mezi konkrétní jedince. Kterýkoliv zdravý člověk v kterékoliv historické epoše by takový projekt považoval za mnohem praktičtější než mléčný trust.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s