II. Romantika mechanisace

Opakovaně jsem čtenáře žádal, aby měl na paměti, že se můj obecný pohled na naši potenciální budoucnost dělí na dvě části. Za prvé je tu politika obracení nebo i jen odporu proti moderní tendenci k monopolu a koncentraci kapitálu. Poznamenejme, že politika je to proto, že je to směr, pokud se jím v jakékoliv míře vydáme. Je věru pravda, že v jednom smyslu ten, kdo není s námi je proti nám, protože pokud nenarazí ona tendence na odpor, zvítězí. V jiném smyslu je ale s námi kdokoliv jí v jakémkoliv smyslu vzdoruje, i tehdy, pokud by v jejím obracení nezašel tak daleko jako my. Tím, že se vůbec pokouší zvrátit koncentraci nám pomáhá dělat něco, co dosud nikdo nedělal. Sám se postaví proti trendu doby, přinejmenším poslední doby. A stejným směrem jako my a ne současným a opačným směrem může pracovat i člověk se stávající a možná protikladnou mechanisací. I pokud budeme zůstávat průmysloví, můžeme se přičiňovat o průmyslové rozdělování a ustupovat od průmyslového monopolu. I když bydlíme v městských domech, mohou to být domy, které vlastníme. I když jsme národem kramářů, můžeme se snažit, aby ty krámy byly naše vlastní. I když jsem dílnou světa, můžeme se snažit, abychom pracovali našimi vlastními nástroji. I když je naše město celé polepené reklamami, může být polepeno rozmanitými reklamami. Pokud je známkou celé naší společnosti ochranná obchodní známka, nemusí to být jedna jediná známka. Existuje zkrátka naprosto udržitelná a praktikovatelná politika vzdoru proti podnikatelskému monopolu dokonce i v podnikatelském státu. A tvrdím, že nás v tom mám podpořit velmi mnoho lidí, kteří třeba nesouhlasí s naším konečným ideálem státu, který podnikatelský nebude—nebo spíš nebude podnikatelský zcela. Nemůžeme Anglii vyzvat jako stát rolníků, tak jak je rolnickým státem třeba Francie nebo Srbsko. Můžeme ale vyzvat Anglii, která bývala národem kramářů, aby ze sebe nenechala udělat jeden velký yankeejský obchodní dům.

Proto jsem zde na začátku své rozpravy o mechanisaci poukázal, že za prvé jsme vposledku svobodni stroje zničit a za druhé, že je v bezprostředním smyslu možné rozdělit jejich vlastnictví. A sám bych řekl ,že dokonce i ve zdravém státě může být nějaké vlastnictví mechanizace k rozdělení. Když jsme ale dospěli k tomuto širšímu testu, musíme povědět něco o definici strojů, ba i o ideálu mechanisace. Nuž, mám mnoho pochopení pro to, co bych mohl označit za sentimentální obhajobu mechanisace. Ze všech lidí, kteří nás zahrnuli výčitkami se nejvíc líbil inženýr, který řekl: „Ale já mám stroje rád—zrovna tak, jak vy máte rád mythologii. Proč bych měl o své hračky přijít já a vy ne? “ A ze všech různých postojů se kterými jsem se setkal, začnu tímhle. Na předchozí stránce jsem řekl, že souhlasím s panem Pentym, že by bylo lidským právem zcela stroje opustit. Zde dodám, že se s panem Pentym neshodnu v tom, že bych o mechanisaci uvažoval jako o magii—jako o pouhé zlovolné moci či zdroji zel. Jestli budu strojem zatracen nebo zachráněn, to mi přijde obojí stejně materialistické. Přijde mi stejně modloslužebné se strojům klanět i se jim rouhat. Ale i pokud bychom předpokládali, že se z nich někdo těší imaginativně a v jistém smyslu mysticky, aniž by se jim přitom klaněl a uctíval je, věc pořád stojí tak, jak jsme ji formulovali.

Nikdo by se do věku strojů nehodil méně, než ten, kdo stroje doopravdy obdivuje. Moderní systém předpokládá lidi, kteří budou mechanismy brát mechanicky, ne lidi, kteří je budou brát mysticky. Dal by se napsat veselý příběh o vědci, který si skutečně vážil vědeckých pohádek a který zjistil, že ve vědecké civilisaci překáží víc, než kdyby ji opožďoval vyprávěním dětských pohádek. Představme si, že pokaždé, když by šel k telefonu ( cestou se třikrát poklonil svatyni odtělesněného orákula a mumlal přitom nějaké příslušné formule jako třeba vox et praeterea nihil) by se měl chovat tak, jako kdyby si významu toho nástroje skutečně vážil. Představme si, že by měl měl upadnout do rozechvělé extáze po zaslechnutí vzdáleného hlasu neznámé mladé ženy na ústředně v dalekém městě, že by prodléval ve skutečném úžasu nad letmým vzdušným setkáním s lidským duchem, s nímž by se na zemi nikdy nesetkal, pustil se do spekulací o jejím životě a osobnosti, tak skutečné a přece mu tak vzdálené, zastavil se, aby jí položil pár osobních otázek, které by jen zdůraznily její lidskou cizost, vyptával se jí, zda také nemá dojem jakéhosi divného psychického tete-a-tete, které v okamžiku vzniká a zaniká, byl zvědavý, zda také myslela na ty nepředstavitelné míle údolí a lesů ležících mezi hýbajícími se ústy a naslouchajícím uchem—představme si zkrátka, že by tohle všechno měl říct slečně na ústředně, která ho chce zrovna spojit na 666 Upper Tooting. Pocit „Krásná věc, tenhle telefon“ by vyjadřoval skutečně a pravdivě a na rozdíl od tisíců lidí, kteří to říkají by to i myslel vážně. On on by skutečně a vážně ospravedlňoval velké vědecké vynálezy a vzdával čest velkým vědeckým vynálezcům. Byl by skutečně řádným synem vědeckého věku. A přece se bojím, že je možné, že by byl ve vědeckém věku nepochopen a dokonce strádal nedostatkem porozumění. Obávám se, že by v praxi byl protivníkem všeho toho, co by toužil zastávat. Byl by horším nepřítelem mechanisace než nejhorší luddita rozbíjející stroje. Práci telefonní ústředny by blokoval velebenín požehnání telefonu víc, než kdyby si jako normálnější a tradičnější básník sedl a všem těm spěchajícím podnikatelům kolem vyprávěl o kráse kvítku u cesty.

S každým jiným dobrodružstvím nešťastného obdivovatele by to bylo stejné. Kdyby filosof, kterého poprvé vzali na vyjížďku motorovým vozem upadl do takového nadšení pro ten div, že by se pevně rozhodl na místě porozumět celému mechanismu, je pravděpodobné, že by se do svého cíle dostal rychleji, kdyby šel pěšky. Kdyby ve svém prostém zápalu a nadšení trval na tom, že vůz rovnou na ulici rozebere do poslední součástky, aby se mohl těšit z nejniternějších tajemství jeho struktury, mohl by dokonce pozbýt obliby u taxikáře nebo řidiče. Všichni známe kupříkladu děti, které opravdu chtějí, aby se právě takhle takhle točila kola. Ale i když je tenhle přístup může přivést nejblíže nebeskému království, nevede je nutně blíž konci jejich cesty. Obdivují vozy, ale nevozí se jimi—tedy nutně se nehýbají. Neslouží účelu, ke kterému má ježdění motorovými vozy být určeno. Tenhle rozpor nyní prakticky skončil ucpanou silnicí a jakýmsi stojatým stavem ducha, v němž je jaksi méně uznání pro úžas nad podivuhodnými vynálezy člověka, než kdyby se básník omezil na to, že by si vyrobil šestákovou píšťalku (na níž se píská v lesích Arkádie) nebo dítě, kdyby si vystačilo s tím, že by si vyrobilo luk nebo katapult na hraní. Dítě se doopravdy raduje krásným štěstím pokaždé, když vypustí z luku šíp, který vylétne. Není vůbec jisté, že obchodník se kochá krásným štěstím pokaždé, když odešle telegram. Už samo jméno telegramu je báseň, ještě magičtější než šíp, protože se jím míní šipka a to šipka, kteráý píše

Now we have all known children, for instance, who did really in this fashion want to see wheels go round. But though their attitude may bring them nearest to the kingdom of heaven, it does not necessarily bring them nearer to the end of the journey. They are admiring motors; but they are not motoring–that is, they are not necessarily moving. They are not serving that purpose which motoring was meant to serve. Now as a matter of fact this contradiction has ended in a congestion; and a sort of stagnant state of the spirit in which there is rather less real appreciation of the marvels of man’s invention than if the poet confined himself to making a penny whistle (on which to pipe in the woods of Arcady) or the child confined himself to making a toy bow or a catapult. The child really is happy with a beautiful happiness every time he lets fly an arrow. It is by no means certain that the business man is happy with a beautiful happiness every time he sends off a telegram. The very name of a telegram is a poem, even more magical than the arrow; for it means a dart, and a dart that writes. Think what the child would feel if he could shoot a pencil-arrow that drew a picture at the other end of the valley or the long street. Yet the business man but seldom dances and claps his hands for joy, at the thought of this, whenever he sends a telegram. A to má značný význam pro skutečnou kritiku moderní mechanické civilisace. Její stoupenci nám vždy tvrdí o jejích úžasných vynálezech a dokazují, že jak úžasná to jou vylepšení. Je ale velmi pochybné, zda je skutečně považují za vylepšení. Stokrát jsem kupříkladu slyšel, že sklo je výborným příkladem toho, jak se něco stalo pro všechny něčím užitečným. „Jen se podívejte na skla v oknech,“ říkají, „ze kterých se stala holá nutnost, i když to býval kdysi i přepych.“ A já se vždy cítím připraven odpovědět: „Ano a pro lidi jako jste vy by bylo vždy lepší, kdyby to byl pořád ještě přepych, pokud by vás to přimělo podívat se na sklo a ne skrz sklo. Zamysleli jste se vůbec někdy nad tím, jak úžasná věc je ta neviditelná vrstva mezi vámi a ptáky a větrem. Představili jste si ji někdy jako ve vzduchu visící vodu nebo zploštělém diamantu, který je příliš průzračný na to, aby ho bylo možné ocenit? Uvažovali jste někdy vůbec o oknu jako o otvoru, který se náhle otevřel ve zdi? A pokud ne, k čemu je vám sklo dobré?“ Možná trochu přeháním v zápalu chvíle, ale je pravda, že v těchto věcech vynalézavost doopravdy předbíhá představivost. Lidstvo nevydobylo ze svých vynálezů vše, co je v nich dobrého, a tím, že vymýšlí vynálezů víc a víc, nechává svou schopnost štěstí dál a dál za sebou.

Už jsem v dřívější části téhle meditace podotkl, že mechanisace není nutně zlá a že ji někteří hodnotili ve správném duchu, ale že většina z těch, kdo s ní museli pracovat neměla nikdy ani šanci ji hodnotit. Básník se může z hodin těšit zrovna tak, jako dítě z hrací skříňky. Ale konkrétní úředník, který se dívá na konkrétní hodiny, aby se podíval jestli přišel právě včas, aby nasedl do vlaku do města nemá z mechanisace o nic větší potěšení než z hudby. Dalo by se něco říct ve prospěch mechanických hraček, ale moderní společnost je mechanismus a ne hračka. Dítě je skutečně dobrou zkouškou v těchto věcech a ukazuje jak fakt, že na strojích je něco zajímavého, tak skutečnost, že nám mechanisace sama o sobě obyčejně brání, abychom zájem projevili. Je skoro příslovečené, že každý malý kluk chce být strojvůdcem. Ale mechanisace neznásobila počet strojvůdců, aby všem malým hochům umožnila, aby se strojvůdci stali. Nedala každému malému klukovi skutečnou lokomtivu, jako mu jeho rodina může dát lokomotivu na hraní. Železnice nemůže mít na populaci takový účinek, že by dala vzniknout populaci strojvůdců. Může dát vzniknout jen populaci cestujících a to cestujících, kteří se poněkud příliš podobají zavazadlům. Jinak řečeno, na visionáře, nebo případného strojvůdce má jen ten vliv, že ho posadí do vlaku, kde nemůže vidět lokomotivu, namísto aby ho postavila ven, kde ji vidět může. A i když v životě doroste k největším a nejslavnějším úspěchům a bude šidit vdovy a sirotky, až bude moci cestovat zvlášť vyhrazeným vagonem první třídou a bude mít stálou vstupenku na Mezinárodní kongres kosmopolitního světového míru pro ty, kdo tahají za nitky, už nikdy ho možná cesta vlakem nepotěší, vlak už ani nikdy neuvidí tak, jak vlaky vídal, když stál jako otrhané mrně a divoce mával z travnaté meze projíždějícímu skotskému expresu.

Podobenství můžeme přenést od strojvůdců k inženýrům. Je možné, že se strojvůdce skotského expresu řítí kupředu zběsilou rychlostí kvůli tomu, že jeho srdce je jeho srdce je na skotské Vysočině a ne tady, že hranice nechává za sebou s odmítavým gestem a Grampians před sebou nadšeně zdraví. A ať už je pravda, že strojvůdcovo srdce je na Vysočině nebo ne, někdy je pravda, že klukovo srdce je v lokomotivě. Rozhodně ale není pravda, že by se pasažéři jako celek, cestující za lokomotivami jako celkem, těšili z rychlosti jako celku i když ji mohou schvalovat v negativním smyslu. Chci tím říct, že chtějí cestovat rychle, ne že je rychlé cestování příjemné, ale protože je nepříjemné. Chtějí to mít rychle za sebou, ne proto, že by je jízda za lokomotivou přiváděla k vytržení, ale protože je ve vagonu nuda. Stejně tak musíme mít na mysli, když posuzujeme radosti inženýrství, že na tisíc nudou otrávených obětí inženýrství připadá jen jeden nadšený inženýr. Diskuse, která svého času zuřila mezi panem Pentym a dalšími hrozila jednu dobu tím, že se zmněí v boj mezi inženýry a architekty. Když po nás ale inženýr chce, abychom zapomněli na všechnu monotonnost a materialismus mechanického věku protože v jeho vědě je cosi z umělecké inspirace, pak architekt může mít docela dobře pohotově odpověď. Je to totiž něco velmi podobného, jako kdyby architekti nikdy nestavěli nic než věznice a blázince. Je to, jako kdyby nám hrdě a s veškerým poetickým a vášnivým nadšením tvrdili, že oni už postavili věž tak vysoké, že by na nich bylo možné oběsit Hamana, nebo že vykopali kobky tak neproniknutelné, že by v nich zemřel hlady i Ungolino.

Jak už jsem vysvětlil nenavrhuji nic v tom, co někteří označují za praktický způsob, ale spíš by se tomu mělo říkat bezprostřední postup, vyjma lepšího rozdělení vlastnictví těch strojů, které budou skutečně uznány za nezbytné. Když ale přejdeme k větší otázce mechanisace ve společnosti fundamentálně odlišného druhu, spravované podle naší filosofie a náboženství, pak toho lze říct mnohem víc. Nejlépe a nejstručněji to lze říct tak, že místo aby byl stroj obrem vedle kterého je člověk trpaslík musíme proporce obrátit aspoň tak, aby člověk byl obr, vedle kterého bude stroj hračkou. Pokud se taková idea naplní nemáme důvod popírat, že to může být legitimní a velmi osvěžující hračka. V tom smyslu by pak nezáleželo na tom, že každé dítě by bylo strojvůdcem nebo (ještě lépe) každý strojvůdce dítětem. Ale ti, kdo si vždy utahovali z naší nepraktičnosti by aspoň uznali, že tohle není praktické.

Proto jsem se pokusil postavit se férově na místo nadšence, což bychom měli dělat vždy, když posuzujeme nadšení. A myslím, že se shodneme, že i po experimentu zůstane skutečný rozdíl mezi nadšením inženýra a starším nadšením faktem zdravého rozumu. I když připustíme, že člověk, který projektuje lokomotivu je právě tak originální jako člověk, který tesá sochu, je tu bezprostřední a ohromný rozdíl v tom, jak působí dílo, které vytvořili. Originální socha je radostí pro sochaře, ale do jisté míry (pokud není příliš originální) je radostí i pro lidi, kteří ji vidí. Nebo alespoň v každém případě má být potěšením pro další lidi, kteří ji uvidí, jinak by nedávalo smysl ji ukazovat. I když ale může mít z lokomotivy velkou radost inženýr a dalším lidem může být k velkému užitku, není pro ně ale, ani s tím nebyla stavěna, velkou radostí. Není to ani nedostatečným vzděláním, jak by někteří sochaři mohli tvrdit v případě umění. Jde tu o samou povahu mechanisace, která jakmile je sestavena a spuštěna, pozůstává z opakování bez variací a překvapení. V údech sochy může člověk zahlédnout něco, co ještě nikdy neviděl, může se mu zdát, že se rozmachují nebo mávají jako nikdy předtím, ale týž člověk by byl nejen šokován, ale i vyděšen, kdyby se kola parní lokomotivy začala chovat jako nikdy předtím. To, že jsou stroje inspirací pro vynálezce, ale pouhou jednotvárností pro spotřebitele tedy můžeme považovat za jejich podstatnou a ne jen nahodilou vlastnost.

I tak se mi ale zdá, že v ideálním stavu by byl inženýr výjimkou, právě tak jako je výjimkou záliba ve strojích. Nyní jsou stroje a inženýři pravidlem, které vládne drtivou a utiskující silou. Neživotnost, již stroje vtiskují masám je nekonečně větším, a mnohem očividnějším faktem, než individuální zájem jedince, který stroje staví. Když jsme došli ve výkladu až sem můžeme docela dobře srovnávat s tím, co můžeme nazvat praktickým aspektem problému mechanizace. Zdá se mi přitom zřejmé, že tak jak existuje dospěla dnes mechanizace právě tak daleko mimo svou praktickou sféru jako svou sféru imaginativní. Celá průmyslová společnost je založena na myšlence, že nejrychlejší a nejlevnější je vozit uhlí do Newcastlu i kdyby jen proto, aby se pak z Newcastlu vozilo dál. Je založena na myšlence, že rychlá a pravidelné doprava a přeprava, stálá výměna zboží a neustálá komunikace mezi vzdálenými místy je ze všeho nejpřímější a nejekonomičtější. Není však pravda, že pro člověka, který zrovna utrhl jablko ze stromu je nejrychlejší a nejlevnější poslat je v zásilce jablek bleskem na druhý konec Anglie. Pro člověka, který právě utrhl ovoce z větve je nejjednodušší a nejlevnější vložit plod do úst. Kdo nevyhazuje žádné peníze za cestování vlakem jedná nejúsporněji. Kdo je příliš výkonný na to, aby se zdržoval s nějakou organizací je absolutním vzorem výkonnosti. A třebaže je takový člověk samozřejmě krajností a ideálním případem zjednodušení, důvod pro zjednodušení stojí stejně pevně a hmatatelně jako ovocný strom. Nakolik lidé mohou produkovat své vlastní zboží přímo na místě, šetří společnosti ohromné výdaje, které jsou často ve značném nepoměru k výtěžku. Nakolik dokážeme ustavit značný poměr prostých a soběstačných lidí ulevujeme tlaku na to, co je často plýtvavý i obtěžující proces. A když to vezmeme jako obecný nárys reformy, pak se zdá, že je pravda, že prostší život ve větších oblastech komunity může vést k tomu, že mechanisace bude více či méně výjimečnou věcí, právě tak jako může být výjimečný člověk, který do ní vloží svou duši.

Tento názor má své problémy, ale pro tuto chvíli mohu pro ilustraci použít paralelu s konkrétním druhem moderního inženýrství, které moderní lidé tak rádi odsuzují. Často zapomínají, že většina jejich chvály vědeckých nástrojů se nejvýrazněji vztahuje na vědecké zbraně. Máme-li mít tolik soucitu pro nešťastného génia, který zrovna vymyslel galvanometr, co pak s tím geniálním nešťastníkem, který zrovna vynalezl novou pušku? Jestliže je tu nějaká skutečná imaginativní inspirace v konstruování lokomotivy, není něco zajímavého pro představivost ve stavbě ponorky? A přece by mnozí moderní obdivovatelé vědy velmi chtěli tyhle stroje vůbec zrušit a to i jedním dechem s tím, když nám tvrdí, že stroje vůbec zrušit nemůžeme. Jelikož věřím v právo státu na sebeobranu, všechny bych je nerušil. Myslím ale že by nám mohly naznačit, jak s výjimečnými věcmi zacházet výjimečně. Nechám prozatím pokrokáře, aby se vysmívali mému absurdnímu nápadu na omezení mechanisace a půjdu na schůzi požadující omezení zbrojení.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s