IV. Svobodný člověk a fordka

IV. The Free Man and the Ford Car

Nejsem fanatik a taky si myslím, že stroje mohou být notně užitečné ke zničení mechanisace. Velkoryse jim přiznávám význačnou roli v likvidaci všeho, co představují. Ovšem vyjádřit pravdu v těchto pojmech znamená mluvit o vzdáleném závěru naší pomalé a rozumné revoluce. V naší nynější bezprostřední situaci lze tutéž pravdu formulovat uměřenějším způsobem. Ke všem typickým věcem naší doby musíme přistupovat s racionální dobrou vůlí. Mechanisace není špatná, je jen absurdní. Možná bychom měli říct, že je jen dětinská, a že ji dítě může pochopit ve správném duchu. Pokud tedy zjistím, že nám některé stroje dovolují uniknout z pekla mechanisace, pak se můžeme dopustit hříchu, může jen vypadat hodně pitomě, třeba jako dragoun, který se ke svému regimentu vrátí na starém bicyklu. Podstatné je uvědomit se, že na současné posici je něco absurdního, něco bláznivějšího než Utopie. Budu zde kupříkladu mít příležitost zaznamenat návrh na centralisovanou elektřinu a její používání můžeme obhajovat pokud a dokud chápeme, v čem je vtip. Ve skutečnosti ale nechápeme ani vtip vodovodních potrubí a vodárenské společnosti. Je téměř až moc široce komické, že něco tak nezbytného pro život jako je voda se k nám dostává čerpáním nikdo neví odkud, nikdo neví kým, někdy z míst skoro sto mil vzdálených. Je to skoro stejně legrační, jako kdyby k nám byl na mílovou dálku čerpán vzduch a my všichni chodili po světě jako potápěči po mořském dně. Jediný rozumný člověk, je venkovský rolník se svou vlastní studnou. My ale máme před sebou velmi dlouhou cestu, než začneme myslet na to, že bychom mohli být rozumní.

Máme nyní některé příklady centralisace, jejíž důsledky by mohly napomáhat decentralisaci. O jednom očividném příkladu se nedávno diskutovalo v souvislosti se společnou výrobou elektřiny. Myslím, že kdyby bylo možné snížit ceny elektřiny velmi by to prospělo vyhlídkám velkého počtu malých nezávislých provozoven, zejména výrobních. Současně není pochyb o tom, že taková závislost na nezbytné energii z centrální elektráně je skutečnou závislostí a proto také vadou jakéhokoliv projektu úplné nezávislosti. Dokážu si představit, že v tomto bodě se názory jednotlivých distributistů budou značně lišit, ale pokud budu mluvit za sebe, pak jsem spíš připraven držet se uměřenější a dočasné politiky, jak jsem tu ostatně již vícekrát naznačil. Myslím, že první nezbytností je dosáhnout toho, aby jakékoliv drobné vlastnictví dosáhlo jakéhokoliv úspěchu v jakékoliv rozhodné či určující míře. A především myslím, že je zcela zásadní vytvořit zkušenost drobného vlastnictví, psychologii drobného vlastnictví, druh člověka, který bude soukromým vlastníkem. Jakmile budou lidé takového druhu existovat, rozhodnou a to způsobem velmi odlišným od moderního davu, do jaké má centrální elektrárna ovládat jejich vlastní dům, neb zda ho vůbec ovládat má. Možná přijdou i na to, jak takovou energii rozdrobit a individualisovat. V hladu po vlastnictví, obětují, pokud taková oběť bude nezbytná i pomoc vědy. Proto jsem nyní ochoten přijmout všechnu pomoc, kterou nám věda a mechanisace může dát pro vytváření vlastnictví, aniž bych těm pověrám v nejmenším ustupoval tam, kde je jen ničí. Musíme ale mít na paměti rolnický ideál jako motiv a cíl, zdá se ovšem, že většina z těch, kdo nám nabízí pomoc mechanisace si patrně vůbec neuvědomuje, co považujeme za pomoc. Dobře známé jméno bude ilustrovat jak to co se děje, tak člověka, který netuší, co se děje.

Ocitl jsem se jednoho dne ve fordce, podobné té na kterou si vzpomínám, že mně vozila po Palestině a v níž by si (předpokládám) pan Ford s chutí zajezdil po Palestincích. V každém případě mi auto připomnělo pana Forda a ten mi zas připomněl pana Pentyho a jeho názory na rovnost a mechanickou civilisaci. Fordův vůz (pokud se dopustím jedné z těch nových myšlenek, které nám pořád nabízí noviny) je typickým produktem našeho věku. Nejlepší je na něm to, kvůli čemu je nejvíc opovrhován, totiž že je malý. Nejhorší je na něm to, kvůli čemu je vychvalován, totiž, že je standardizovaný. To, že je malý je samozřejmě terčem nekonečných amerických vtipů o tom, jak někdo chytil fordku jako mouchu a možná jako blechu. Vypadá to ale, že si nikdo ani nevšiml, že tato propagace motorismu (jakkoliv je svým motivem nebo metodou špatná) je ve skutečnosti v naprostém rozporu se všemi fatalistickými řečmi o nevyhnutelnosti slučování a koncentrace. Železnice nám upadá před očima, ptáci tak říkajíc staví hnízda na semaforech podél tratí a vlci málem vyjí v čekárnách.

A to byla železnice doopravdy společným a soustředěným druhem dopravy, podobným těm ze Utopií socialistů. Přímo před našima očima se vrací svobodný a osamělý pocestný, pravda ne vždy vybavený mošnou či mušlí, který ale přece jen do jisté míry obnovil svobodu králových cest po způsobu staré dobré Anglie. Není to starobylá věc, kterou takové cestování oživilo. Zatímco na Mugby Junction, přestupní stanici, jsou občerstvovny zanedbané, v Hugby-in-the-Hole otevřeli znovu své hostince. V této omezené míře je už fordka obratem ke svobodnému člověku. Pokud nemá tři akry a krávu, má velmi neadekvátní náhražku v podobě tří set mil a auta. Nemyslím tím, že by tento vývoj uspokojoval mé theorie. Tvrdím ale, že ničí theorie jiných lidí, theorie o tom jak kolektivním věcem patří budoucnost zatímco věci individuální patří do minulosti. Dokonce i podle toho jejich velmi zvláštního a podezřelého hlediska vědy a mašinerie jdou ve velké většině fakta proti jejich theoriím.

Přesto jsem ještě nikdy neviděl, že by se kvůli tomu dočkal pan Ford a jeho malý vůz nějaké opravdové a rozumné chvály. Často jsem samozřejmě viděl, že je chválen kvůli tomu, co se nazývá standardizace. Důvody k tomu jsou podle všeho asi následující. Když se vám z hlučným třesknutím rozbije auto kdesi vprostřed salisburských plání je sice poměrně značně nepravděpodobné, že by se zbytky nějakého jiného rozbitého vozidla válely v troskách Stonehenge, ale kdyby tam náhodou ležely, pak je velmi dobře možné, že budou stejného vzoru a vy byste je mohli použít k opravě svého vozu. Tentýž princip platí pro osoby cestujícího motorovým vozem po Tibetu, které se těší myšlenkou, že kdyby snad náhodou stejnou cestou jel jiný motorista ze Spojených států, pak by si na znamení přátelství mohli vyměnit volanty nebo pedály brzd. Je možné, že jsem nepochopil celý jejich argument, ale obecně jde o to, že pokud se nějaká část stroje pokazí, lze ji nahradit identickým dílem. A třebaže lze tyhle argumenty dovést mnohem dál a lze je použít k vysvětlení mnoha jiných věcí, nejsem si jist, zda to není nápověda k mnoha tajemstvím naší doby. Začínám kupříkladu docela rozumět tomu, proč proč jsou všechny příběhy v magazínech tak moc vzájemně podobné. Je to proto, abyste, pokud v jednom železničním vagonu odložíte časopis s příběhem „Nivé oči“ mohli pokračovat v jiném časopise v témže příběhu pod názvem „Pampeliškové kadeře“.Vysvětluje se tím, proč jsou úplně stejné všechny úvodníky o budoucnosti církve, to abychom mohli začít jedním článkem v Daily Chronicle a pak ho dočíst v Daily Express. Vysvětluje to, proč všechna veřejná prohlášení vybízející nás, abychom dávali novým věcem přednost před starými neříkají nikdy ani náhodou nic nového, jde o to, že můžeme přejít k nové trafice a přečíst si to v nových novinách. Tohle je důvod proč se všechny americké karikatury opakují jako matematický vzorec, míní se tím, že pokud utrhneme část obrázku, abychom si do něj zabalili sendviče, můžeme si utrhnout kousek jiného obrázku, a vždycky to bude pasovat. Je to taky důvod, proč všichni američtí milionáři vypadají úplně stejně, to proto, aby když nás jasný a rozhodný výraz na jedné tváři přivede k tomu, abychom řečené tváři přivodili vážnou škodu tvrdou ránou pěstí, je vždycky možné ji opravit pomocí nosů nebo čelistních kostí jiných milionářů, kteří jsou zcela stejné konstituce.

To jsou tedy výhody standardizace, ale jak se lze domnívat, já je považuji za přehnané a souhlasím s panem Pentym v jeho pochybnostech o tom, zda všechno tohle opakování opravdu odpovídá lidské přirozenosti. Ovšem páně Fordovy poznámky o vzájemné odlišnosti mezi lidmi a jeho tvrzení, že většina lidí dává přednost mechanické činnosti nebo se jen po ni hodí, vyvolaly vyvolaly velmi zajímavou otázku, Ze všech těchto argumentů kolem lidské rovnosti jsem měl vždy jeden dojem, který lze vyjádřit jedním malým testem, který jsem si sám vymyslel. Tahle třídění nadřazenosti a podřazenosti začnu brát vážně, až najdu člověka, který se zatřídí jako podřadný. Někdo mi jistě připomene, že pan Ford netvrdí, že je je jediný, kdo se může obsluhovat stroje, sám připouští, že je pro takovou příliš svobodný, jemný a zhýčkaný, Začnu té nauce věřit, až uslyším někoho říkat: „Ale já dovedu leda tak točit volantem.“ To by bylo reálné, to bylo realistické, to by bylo vědecké. To by bylo nezávislé svědectví, které by se nedalo snadno zpochybnit. Naprosto stejné je to samozřejmě i s dalšími nadřazenostmi a upíráními lidské rovnosti, které jsou tak obzvláště charakteristické pro vědeckou dobu. Platí to stejně o lidech, kteří mluví o nadřazených a podřazených rasách. Neslyšel jsem nikdy nikoho říkat „Antropologie ukazuje, že náležím k podřadné rase“. Pokud by to řekl, mluvil by jako antropolog, takhle mluví jako člověk, a nezřídka jako hlupák. Choval jsem dlouho naději, že bych mohl jednoho dne slyšet, jak někdo na základě vědeckých principů vysvětluje svou vlastní nezpůsobilost pro jakékoliv vyšší postavení či privilegium, řka: „Svět má patřit svobodným a bojovným rasám a ne osobám toho otrockého ustrojení, kterého si můžete povšimnout u mě. Inteligentní člověk by věděl, jak formulovat své názory, ale slabost intelektu, jíž tak očividně trpím činí mé názory od podívání zjevně absurdními. Existují ovšem vznešené a božské rasy—ale podívejte se na mně! Pohleďte na mé beztvaré a čtvrtořadé rysy. Pohlédněte, pokud to snesete, na mou všední a odpudivou tvář!“ Kdybych slyšel, jak někdo vede vědecký výklad v tomhle stylu, pak bych mohl připustit, že je opravu vědecký. Jakousi podivnou shodou okolností se to ale vždy přihodí tak, že nadřazenou je právě jeho rasa, nadřazený je právě jeho typ, a nadřazenou volbou práce je vždycky shodou okolností ta, jíž dává přednost on—proto jsem dospěl k závěru, že tu bude prostší vysvětení.

Nu, pan Ford je dobrý člověk, nakolik to jde dohromady s tím, aby jeden byl dobrým milionářem. Ale už on sám může velmi dobře ilustrovat, kde je chyba jeho argumentu. Je pravděpodobně vcelku pravda, že pokud jde o konstrukci motorových vozů, je sto lidí, kteří je mohou montovat a jen jeden, který je dovede projektovat. Jenže mezi tou stovkou, kteří mohou montovat motorové vozy je velmi pravděpodobně jeden, který umí navrhnout zahradu, další dokáže připravit šarádu, jiný vymyslí kanadský žertík nebo uštěpačný portrét pana Forda. V ničem co tu povídám samozřejmě nechci samozřejmě popírat odlišnosti v inteligenci, nebo že rovnost (věc zcela náboženská) závisí na nějakém takovém nesmyslném popření. Myslím ovšem, že lidé jsou stejné úrovni blíž, než by kdokoliv objevil tím, že by je všechny nechal dělat jednu konkrétní úlohu na čas. Sám pan Ford je ostatně člověk vzdorující omezením. Je kupříkladu natolik neznalý historii, že když svědčil před soudem klidně přiznal, že nikdy neslyšel o Benedictu Arnoldovi. Američan, který nikdy neslyšel o Benedictu Arnoldovi je něco jako křesťan, který nikdy neslyšel o Jidáši Iškariotském. Je ojedinělý. Mám dojem, že pan Ford obecně naznačoval, že má dojem, že si myslel, že Benedict Arnold byl to samé co Arnold Bennett. Nejenže to tak není, ale je i omyl myslet si, že kde o bezvýznamný omyl. Kdyby v zápalu nějaké polemiky pana Arnolda Bennetta obvinil, že zradil amerického presidenta a s nepřátelskou armádou plenil na Jihu, pan Bennett by si to nemusel nechat líbit. Kdyby se pan Ford domníval, že dáma, která psala odhalení do Daily Expressu je dost stará, aby mohla být vdovou po Benedictu Arnoldovi, ani ta dáma by to nemusela jen tak přejít. Nu a není nemožné, že mezi lidmi, které pan Ford (asi docela oprávněně) považuje ta vhodné jen k tomu, aby se věnovali mechanické části konstruování mechanických věcí, že tedy mezi nimi bude někdo se zálibou ve čtení každé historie, která se mu dostane do rukou a který cestou postupného a bolestivého sebevzdělávání dospěl až tak daleko, že mu rozdíl mezi Benedictem Arnoldem a Arnoldem Bennettem byl docela zřejmý. .Pokud je jeho zaměstnavateli tenhle rozdíl lhostejný, pak se ho na něj samozřejmě nebude vyptávat a dotyčný člověk zůstane od pohledu pouhým kolečkem v soustrojí, nebude důvodů zjišťovat, že tohle kolečko má svá vlastní kolečka pěkně pohromadě. Každý, kdo ví něco o moderním podnikání, ví také, že je tu mnoho takových lidí, kteří zůstávají v podřízených a přehlížených postaveních proto, že jejich soukromý vkus a talenty nemají nic společného s velmi hloupým provozem, ve kterém pracují. Pokud pan Ford rozšíří své podnikání po celé sluneční soustavě a bude své vozy dodávat Marťanům a Muži na Měsíci ani o píď ho to nepřiblíží mysli člověka, který pro něj montuje jeho stroje a přemýšlí u toho o něčem rozumnějším. Nu všechny lidské věci jsou nedokonalé, ale okolnosti, za kterých takové koníčky a druhotné talenty do jisté míry vycházejí najevo jsou podmínkami malé nezávislosti. Rolník na venkově téměř vždy dělá bokem tak dvě tři další věci a živí se různými řemesly a tím, co se zrovna naskytne. Vesnický hokynář bude holit pocestné, vycpávat lasičky, pěstovat zelí a dělat půl tuctu podobných věcí. Bude tak ve svém životě zachovávat asi takovou rovnováhu, jako je rovnováha, která zachovává rovnováhu v jeho duši. Není to dokonalá methoda, je to ale rozumnější, než z něj udělat stroj kvůli tomu, abychom zjistili, zdalipak má duši, která by stroj překonávala.

Pokud tedy jde o bezprostřední kompromis s mechanisací, jsem nakloněn takovému závěru, že je docela správné používat stávající stroje do té míry do té míry nakolik vyvolávají psychologii, kteráý vede k opovržení stroji, pokud ovšem netvoří psychologii, která by je měla ve vážnosti. Fordka je výtečnou ilustrací této věci, ještě lepší než tu, kterou jsem nabídl v podobě elektřiny pro malou dílnu. Pokud vlastnictví fordky znamená radost z fordky, pak je to dostatečně melancholické a nedovede nás to o moc dál než do Tootingu či jásotu nad tootingskou tramvají. Pokud ale vlastnictví fordky přináší radost z pole obilí nebo jetele ve svěží krajině a na čerstvém vzduchu, pak to může být počátek mnoha věcí—ba i konec mnoha věcí. Může to kupříkladu být konec vozidla a začátek venkovského příbytku. Mohli bychom tedy téměř říci, že konečným triumfem pana Forda není, když člověk sedne do jeho vozu, ale když z něj s nadšením vypadne. Nastává tehdy, když kdesi, v odlehlých a venkovských končinách, kam by se normálně nedostal, najde dokonalý klid a kombinaci plotu, stromu a louky v jejichž přítomnosti začíná každý moderní stroj vyhlížet absurdně, ba přímo starožitně absurdně. Možná ten šťastný člověk, který právě našel místo svého pravého domova, začne s radostí svůj rozbíjet velkým kladivem a jeho železné troskám dá konečně nějaké praktické využití v jako kuchyňského náčiní nebo zahradního nářadí. To je správné využití vědeckých nástrojů, protože to z nich dělá nástroje. Ten člověk použil moderní mechanisaci, aby unikl z moderní společnosti a důvody a oprávněnost takového postupu se hned samy doporučují naší mysli. Tak tomu není s našimi slabšími bratřími, kterým nestačí jen spoléhat na páně Fordův vůz, ale spoléhají i na páně Fordovo vyznání. Pokud přijmout vůz znamená také přijmout filosofii, již jsem právě kritisoval, představu, že někteří lidé se rodí k tomu, aby montovali vozy, či spíše jen jejich malé části, pak bude pro filosofa mnohem vhodnější říci upřímně, že lidi vozy nikdy vůbec nepotřebovali. Jen proto, že byl člověk poslán vlakem do exilu, potřeboval vůz k tomu, aby se vrátil domů. Jen proto, že byla všechna mechanisace použita k tomu, aby ve věcech nadělala nepořádek, může nyní být některá mechanisace po právu potřeba k tomu, aby dala věci do pořádku. Celkem ovšem uzavírám, že ji tak lze použít a své důvody jsem uvážil na předchozí stránce v oddíle Možnosti obnovy. Poukázal jsem, že náš ideál je tak rozumný a prostý, tak v souladu s dávnými a obecnými lidskými instinkty, že všude tam, kde dostane příležitost zvýší tyhle možnosti svou vnitřní vitalitou, protože všude tam, kde jde odstraněna nemoc se projeví jistá reakce směrem ke zdraví. Člověk, který použil svůj vůz, aby našel svou farmu se bude víc zajímat o svou farmu, než o svůj vůz, rozhodně víc, než o obchod, kde kdysi vůz koupil. Ani se panu Fordovi nepovede ho vždy nalákat do obchodu zpět, i kdyby mu laskavě a jemně řekl, že není uzpůsobený k tomu, aby byl pánem své půdy, jezdil na koni a, vládl dobytku, protože ho jeho nedostatečná inteligence a degenerovaný antropologický typ činí způsobilým jen pro podřadné a mechanické činnosti. Pokud se tohle někdo (samozřejmě citlivě) pokusí říct většímu počtu větších farmářů, kteří nějaký čas žili a živili se na svých vlastních farmách se svými vlastními rodinami, pak pozná nedostatky svého přístupu.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s