I. Potřeba nového ducha

Než uzavřu tyto poznámky několika slovy o koloniálním aspektu demokratického rozdělování, bude dobré, když připomenu jisté poznámky tak váženého člověka jako je pan John Galsworthy. Pan Galsworthy je muž, ke kterému mám nejvřelejší úctu, protože lidská bytost, která se opravdu snaží být férová je v dlouhých dějinách tohoto našeho veselého plemene čímsi podobným netvoru a zázraku. Až bývám někdy skoro popuzený z toho, jak jsem tak vytrvale omlouván. Dokážu si představit jen málo věcí, které by pro řádně založeného a svobodného křesťana mohly být protivnější, než představa, že pokud by se rozhodli počkat si na pana Galsworthyho za rohem, praštit ho cihlou, až by se svalil, podupat ho v těžkých botách a tak dál, pan Galsworthy by dál slabě sípal, že to je jen chyba systému, že to sytém vyrobil cihly, systém cihlou praštil, systém začal nosit těžké boty a tak dále. Jako lidská bytost bych cítil touhu po troše lidské spravedlnost, po všem tom nelidském milosrdenství. Tyhle pocity ovšem neovlivňují můj další pocit, pocit jakéhosi nadšení, pro něco, co lze označit jen jako krásu v tak uvážlivé studii jako je třeba Bílá opice. Jakmile přestane být tenhle odstup aplikován na posuzování jednotlivého člověka a vztáhne se na celé lidstvo, začne mít jakousi nepřirozenou příchuť. A v posledních politických prohlášeních pana Galswortyho ten odstup dosahuje až k zoufalství. V kažém případě dosahuje k zoufalství nad touto zemí, touto Anglií, nad níž si já ještě rozhodně zoufat nebudu. Myslím ale, že mohu docela dobře využít této příležitosti, abych řekl, co si aspoň já sám myslím o různých tvrzeních, o která tu jde.

Dalo by se diskutovat o tom, zda je pro Anglii dobré či špatné, že má impérium. Dalo by se, přinejmenším pokud jde o správnou definici, diskutovat, zda Anglie vůbec nějaké impérium má. V jedné věci ale musí být Angličané pevní, pokud jde o historii, filosofii a logiku. A to v tom, že šlo a jde o to, my vlastníme impérium, ne impérium nás.

Od Američanů nás oddělují principy George Washingtona a pojí nás s nimi principy Jiřího III. Nedává smysl, aby nás Američané zaplavili a přehlasovali ve jménu anglosaské rasy. Kolonie byly povodně anglické. Dluží nám alespoň tolik, třebaže na tuhle triviální okolnost moderní myšlení moc nedá, že bez svého tvůrce by nikdy ani jen neexistovaly. Pokud se rozhodnou zůstat anglické velmi upřímně jim poděkujeme za kompliment. Pokud se rozhodnou anglické nezůstat, ale proměnit se v něco jiného, máme za to, že je to jejich právo. Tak či tak Anglie zůstane vždy anglická. Kolonie se nemají nejdřív změnit v něco jiného, a pak v to něco jiného změnit i nás. Je možná špatné být impériem, to nám ale nebere právo být státem a národem.

Ti, kdo patří k naší myšlenkové škole byla ale motto „Anglie především“ používali ještě v jiném smyslu. Totiž tak, že naším prvním krokem jak dalece má být nejlepší a nejetičtější ekonomický systém uzpůsoben pro Anglii, než s ním začneme zacházet jako s exportem a rozvážet to do všech konců světa. Vědec či obchodník, který je přesvědčen, že objevil výbušninu, která odpálí sluneční soustavu, nebo kulku, která zabije člověka na měsíci se vždycky hodně předvádí s tím, že říká svůj vynález nabízí nejprve své vlastní zemi a pak teprve do zahraničí. Osobně si ani nedokážu představit, jak se někdo může přimět k tomu, aby něco takového cizí zemi nabídl. No ale já nakonec nejsem ani velký vědec, ani geniální podnikatel. Tak či tak, pokud jde o naši malou myšlenku normálního vlastnictví, tu rozhodně nechceem nabízet žádné cizí zemi, ba ani kolonii, dokud ji nenabídneme naší zemi. A považujeme za velmi naléhavé a praktické zjistit nejprve, kolik z ní lze uskutečnit v naší zemi. Nikdo nepředpokládá, že by se celá anglická populace mohla hledat živobytí na anglické půdě. Každý si ale musí uvědomit, že by na ní mohlo najít živobytí mnohem víc lidí než nyní a že pokud by taková politika založila rolnictvo, znatelně bychom tím snížili počty lidí, kteří by zbývali pro města a kolonie. Budeme ale tvrdit, že takoví lide zbýt musí a musí se s nimi jednat, tak, jak se bude jevit nejpříhodnější poté, co hlavní pokus bude proveden tam, kde na tom záleží nejvíc. A u obhájců či propagátorů emigrace běžného druhu si budeme stěžovat hlavně na to, že se zdá, že v první řadě myslí na kolonie a až pak, na ty co musí zůstat doma, namísto toho, aby mysleli nejprve na svou zemi a až pak na to, co se musí přelít do kolonií.

Lidé považují optimistu za uspěchaného člověka, mně se ale zdá, že mnohem víc naspěch má pesimista jako je pan Galsworthy. Nepokusil se o zřejmou reformu Anglie a když zjistil, že se jí nedaří, odešel do exilu zkoušet ji někde jinde. O očividnou reformu se pokouší všude možně, jen ne tam, kde to nejvíc bije do očí. A myslím, že tím je podvědomě blízký lidem, kteří jsou mnohem méně rozumní a vážení než on. Pesimisté mají zvláštní způsob, jak nám naléhavě nabízet zoufalé rady jako jediné řešení problému, který se nepokoušeli řešit. Se vší vážností slavnostně vyhlásí, že pokud nastanou jisté podmínky stanou se nutností jisté nepřirozené věci, a z toho pak nějak dovodí, že ty podmínky nastaly. Nikdy je ani nenapadne třeba se jen pokusit dokázat, že existují, než začnou dokazovat, co plyne z jejich existence. Je to ten druh bezbřehého a a předčasného pesimismu, který lidé projevují pokud jde o kontrolu porodnosti. Touží po ničení, jejich nadějí je zoufalství, horlivě předjímají ty nejtemnější a nejpochybnější předpoklady. Na lehkých nohou přebíhají a utíkají loudavým a nepříhodně pomalým statistikám a jako laň dychtí po vodách bystřin oni žízní po doušku ze Styxu a Léthé dřív, než přijde jejich hodina. Dokonce i fakta, které předkládají zaostávají daleko za vírou, kterou vidí zářit kdesi vpředu, protože víra je podstatou věcí v naději očekávaných, věcí neviděných.

Nesrovnávám-li dotyčného kritika s takhle zoufale zvrhlými doktory, ještě méně ho budu porovnávat s těmi, jejichž motivy jsou toliko sebeobranné a plutokratické. Je však nutno říci, že po nástroji emigrace mnozí sahají z toho prostého důvodu, ze kterého rovněž mnozí sahají po nástroji kontroly porodnosti. Je to totiž ten nejsnazší způsob, jak mohou kapitalisté uniknout ze svého vlastního omylu a neúspěchu kapitalismu. Nalákali lidi do měst sliby větší zábavy a potěšení a pak je tam zničili a ponechali jim jen jediné potěšení. Přírůstek, který z toho vzešel se jim nejprve hodil, pokud šlo o pracovní sílu a pak nehodil, pokud šlo o poptávku, nu a teď jsou připraveni celý experiment uzavřít velmi vhodným způsobem, totiž tak, že jim poví, že nesmí mít rodiny, nebo že jejich rodiny musí odejít do moderního ekvivalentu Botany Bay. My prvek kolonisace v tomto duchu nepředjímáme a dokud je v tomto duchu předjímán odmítáme se jím zabývat. Na první místo stavím prohlášení, že skutečné koloniální osídlení musí být nejen stabilní, ale posvátné. Tvrdím, že nový dům musí být nejen domovem, ale svatyní. A proto tvrdím, že musí být nejprve založen v Anglii, v domě našich otců a svatyni našich světců, aby byl světlem a zástavou pro naše děti.

Už jsem vysvětlil, že se nemohu spokojit s tím, že bych ze svého normálního ideálu vynechal svou národnost, nebo zanechal Anglii jen jako pouhou nářaďovnu či uhelný sklep jiných zemí, jako je Kanada či Austrálie nebo, proč konečně, Argentina. Chtěl bych, aby Anglie měla mnohem víc zemědělského či venkovského druhu přerozdělování a nemyslím, že by to bylo nemožné. Když ale tohle přiznáme, pak nikoho, kdo má všech pět pohromadě ani ve snu nenapadne popírat, že je tu reálný prostor, ba nutnost emigrace a koloniálního osídlení. Jenom, když na to přijde, budu muset poněkud zostra narýsovat čáru a vysvětlit ještě něco dalšího, co si sice není v žádném rozporu s mojí láskou k Anglii , co ale obávám se nejspíš nijak nepomůže k tomu, abych byl milován Angličany. I když mi noviny a národní historie pořád říkají, abych věřil, že máme a známe „tajemství“ tohoto druhu úspěšné kolonisace a že k dosažení takové demokratické sociální konstrukce ni jiného nepotřebujeme. Nechci nic lepšího, než aby člověk mohl být v Anglii Angličanem. Myslím ale, že bude muset být něčím víc než Angličanem (nebo rozhodně něčím víc než „Britem“), pokud má vytvořit něco pevnou sociální rovnost vně Anglie. K takovému pevnému sociálnímu výtvoru je zapotřebí čehosi, co naše koloniální tradice nedala. Pokusím se vysvětlit důvody, proč zastávám tak nepopulární názor, ale skutečnost, že se je poměrně obtížné je vysvětlit je sama o sobě důkazem, že jejich nepovědomosti a té úzkoprsosti, jež není ani národní ani mezinárodní, ale toliko imperiální.

Velmi rád bych byl přítomen rozmluvě mezi panem Saklavatalou a děkanem Ingem. Opravdovou upřímnost děkana Ingeho chovám ve velké vážnosti, ale jeho podvědomé předsudky jsou poněkud podivnější. Nemohu se zbavit dojmu, že by mohl mít jisté porozumění a sympatie se socialistu, pokud by to nebyl křesťanský socialista. Věru nebudu předstírat, že bych měl nějaký respekt k běžnému druhu velkorysého smýšlení, který je připraven obejmout buddhistu, ale bolševik je na něj už příliš. Má to, myslím, velmi prostý význam. Mám na mysli vítání cizích náboženství, pokud z nich máme dobrý pocit a jejich potlačováním, když jsou nám nepříjemná. Touto asociací ideí se zrovna teď zabývám z jednoho konkrétního důvodu, který se týká větší záležitosti. Týká se vlastně toho, co se obyčejně nazývá britským impériem, které nás druhdy učili uctívat převážně proto, že bylo velké. A jednou z mých výhrad proti běžnému a poněkud vulgárnímu imperialismu, který nezabezpečí ani výhody pouhé velikosti. Jak jsem už řekl, jsem nacionalista, Anglie je pro mě dobrá dost. Bránil bych Anglii proti celému evropskému kontinentu. S ještě větší radostí bych ji hájil proti celému britskému impériu. V romantickém vytržení bych Anglii hájil proti panu Ramsay MacDonaldovi, kdyby se stal králem Skotska, znovu bych zažehl strážné ohně Newarku a Carlisle a rozezněl staré pohraniční zvony. Se stejnou energií bych Anglii hájil proti panu Timu Healymu, coby králi Irska, kdyby ona hrubá a rostoucí prosperita onono beznadějného a upadajícího keltského kmene dosáhla takové míry, až by to uráželo. A s vůbec největším vytržením budu hájit Anglii proti panu Lloydu Georgovi jako králi velšskému. Tak se tedy ukáže, ež na mém patriotismu není nic velkomyslného, většina moderní národnosti je na mně moc úzká.

Když ale odložím své vlastní lokální náklonnosti a podívám se na věc, jak se říká, zeširoka, znovu vidím, že náš imperialismus, nečerpá nic, co by se dalo dobrého čerpat z toho, že je velký. A na děkana Ingeho jsem si vzpomněl proto že před časem prohlásil, že Irové a frankofonní Kanaďané nabývají na počtech ne proto, že se drží katolického názoru na rodinu, ale proto, že jsou to zaostalá a očividně skoro barbarská plemena, která se přirozeně (předpokládám, že tak to myslel) pomnožila se slepou blahobytností džungle. Už jsme mluvil o tom, jak funguje úžasný trik, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, který tahle poznámka ilustruje. Pokud a dokud divoši vymírají, říkáme, že vymírají kvůli tomu, že to jsou divoši. Když jich nevhodně přibývá, říkáme, že se množí, jelikož jsou to divoši. A odtud je jen logický krok k tomu, abychom řekli, že krajané Sira Wilfreda Luriera nebo senátora Yeatse jsou divoši, jelikož jich přibývá. Imperiální státník, kdyby to byl státník, musí umět říct: „Je vždy složité porozumět jinému národu nebo jinému náboženství, ale moje postavení je šťastnější, než většiny lidí. Vím o něco víc,než mohou vědět lidé v ucelených a isolovaných státech jako je Švédsko nebo Španělsko. Ke katolické víře nebo francouzské krvi chovám větší sympatie proto, že mám francouzské katolíky ve svém impériu.“ Nu zdá se mi, že inperiální státník tohle nikdy neřekl, nikdy to ani říct nedokázal, nikdy se ani nesnažil nebo nepředstíral,že by to dokázal říct. Jeho povaha a smýšlení byly mnohem užší, než taková nacionalista, jako jsem třeba já, který zoufale hájí Offas Dyke proti hordě velšských politiků. Pochybuji že by kdy byl nějaký politik, který by znal o slovo víc francouzsky či o slovo víc z latinské mše proto, že měl vládnout celé populaci, která čerpala své tradice z Říma a od Galů. Za chvíli naznačím, jaký vliv má tenhle neobyčejně úzký mezinárodní pohled na otázku rolnictva a rozšíření vlastnictví půdy. Nejprve ale musím vysvětlit jednu důležitou věc o povaze tohoto zúžení. A to je i důvod, proč na ni může vrhnout jisté světlo onen jemný, důvěrný rozhovor od srdce k srdci mezi panem Saklatavalou a děkanem od sv. Pavla. Pan Saklatavala je jakousi parodií či extrémní a výstřední ukázkou toho, že ve skutečnosti nevíme vůbec nic o morálních či filosofických prvních, které dohromady tvoří naše impérium. Je samozřejmě docela zřejmé, že nezastupuje Battersea. Máme ale vůbec nějaké ponětí, nějakou možnost zjistit, do jaké míry representuje Indii? Nezdá se mi tak docela nemožné, že by ty neosobnější a neurčitější nauky Asie nebyly půdou pro bolševismus.Většina východní filosofie se od západní theologie liší v tom, že odmítá kdekoliv udělat čáru. Bude to velmi pravděpodobně zvrácenost onoho instinktu odmítat dělat čáru mezi meum a tuum (mým a tvým pozn. překl.). Neřekl bych, že indický gentleman může nějak posoudit, zda my na západě chceme mít ploty kolem našich polí nebo zdi kolem našich zahrad. A já si shodou okolností myslím, že nejvyšší lidská myšlenka a umění spočívá tom, že někde, i když ne kdekoliv, uděláme čáru. Jsem si zcela jist, že tahle západní tendence je správná a východní tendence je špatná. V každém případě se mi ale zdá, tyto dva paralelní příklady Inda ze kterého vyrostl v naší říši vyrostl bolševik,a aniž bychom to byli schopni ovlivnit a frankofonního Kanaďana, který v naší říší zůstává rolníkem, aniž bychom dokázali z jeho stability cokoliv vytěžit, nám nabízí jistou ostrou lekci.

Netvrdím, že bych toho mnoho věděl o francouzských Kanaďanech, ale vím, že většina lidí, kteří mnoho mluvím o impériu ví ještě méně. Jde tu o to, že oni se obyčejně ani nesnaží dozvědět se víc. Ony velmi neurčité obrazy kolonistů, kteří ve všech koutech dělají divy, jež oni vždy evokují ve skutečnosti obsahují právě to, co může udělat francouzský Kanaďan, nebo co by jiným lidem mohl ukázat, jak mohou dělat. S tímhle velmi oblíbeným vymýšlením si věcí ohledně kolonisace se pojí jeden velmi nebezpečný druh pokrytectví. Lidé se zámořská území pokoušeli užívat jako Eldorádo, zatímco jim ještě sloužila jako Botany Bay. Posílali pryč lidi, kterých se chtěli zbavit, a pak k ponížení přidali ještě urážku tvrzením, že končiny země budou nadšené, že je mají. Načrtli taky jakýsi fantastický portrét osoby, jejíž ctnosti, ba i neřesti, byly naprosto vhodné pro založení impéria, i když očividně ne pro založení rodiny. Už i samotná řeč, kterou používají je zavádějící. Mluví o takových lidech jako o osadnících, i když to poslední, co by od nich kdy čekali by bylo, aby se usadili. Očekávali od nich jakési nevýznamné individualistické prolamování se na nová území, i když na tom světu dnes čím dál méně záleží. Nepohodlného synovce poslali lovit divoké bisony v ulicích Toronta, zrovna tak jako kdovíkolik nepotlačitelných irských vystěhovalců posílali válčit s divokými rudochy do ulic New Yorku. Pořád dokola opakovali, že svět potřebuje průkopníky, a nikdy ani nezaslechli, že to, co svět potřebuje jsou rolníci. Sentiment ohledně potulného vystěhovalce, který zdědil naši kulturu byl do jisté míry upřímný a přirozený. Nikdo se netvářil, že by snad naše tradice zakládal. V celé té diskusi samé byly naprosto nepřítomné všechny ideály spojené s bezpečným společenským postavením, nikdo nemyslel na kontinuitu, obyčeje, náboženství nebo folklor budoucího kolonisty. A nikoho především nikdy ani nenapadlo, že by mohl mít silný smysl pro soukromé vlastnictví. Pokud neurčitá idea, že získává cosi pro impérium vůbec něco obsahovala, pak to byla idea, že získává něco, co bude patřit někomu jinému. Nebavím se teď o tom, jak to bylo špatné, nebo zda to v některých případech mohlo být správné, poukazuji tak, že se nikdo nikdy nezabýval myšlenou jiného práva, zvláštního práva člověka pro sebe samého. Pochybuji o tom, že by se dalo najít i jen jedno slovo, které by to zdůraznilo i v tom nejzdravějším dobrodružném příběhu nebo nejbujnější hurávlastenecké písničce. Mám docela rád všechno, co je v těch písničkách a příbězích doopravdy zdravé nebo veselé. Poukazuji jen na to, že jsme cosi hrubě zanedbali, a teď tím strádáme. Nejhorší na tom opomenutí je, že jsme nepoučili ničím od lidí, kteří byli skutečně uvnitř impéria, které jsme hodlali oslavit, vůbec nic od Irů, vůbec nic od francouzských Kanaďanů, vůbec nic dokonce ani od chudáků Hindů. Nyní jsme dospěli do krise, v níž jsou nám tyhle opomenuté talenty obzvlášť zapotřebí, a my ani nevíme, jak se jim začít učit. A vysvětlení tohoto omylu a selhání je jako ve většině podobných případů ve slabosti, které říkáme pýcha, jinými slovy právě v tom tónů, který si osvojili lidé jako děkan od sv. Pavla.

Řešení, které znovu obnoví rolnictvo v moderním světě jistě bude obsahovat rozsáhlý prvek emigrace. O jednotlivých složkách této ideje řeknu víc v další části. Mám ale za to, že jakýkoliv plán či projekt tohoto druhu bude muset stát na naprosto odlišném a vlastně přesně opačném duchu a principu oproti tomu, který se obyčejně aplikuje na emigraci v dnešní Anglii. Myslím, že potřebujeme nový druh inspirace, nový druh výzvy, dokonce nový druh běžné řeči dřív, než to řešení začne i jen pomáhat tomu, aby něco řešilo. Co potřebujeme, je ideál vlastnictví, ne jen pokroku—zejména pokroku, který s sebou bere vlastnictví jiných lidí. Utopia potřebuje více hranic a ne méně. A právě proto, že jsme byli slabí v etice vlastnictví na okrajích impéria nebude naše společnost hájit vlastnictví tak, jako lidé hájí práva. Bolševik je pokračovatel a trest za bukanýra.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s