Shrnutí

Chapter VI. A Summary
Debatoval jsem jednou s učeným mužem, který měl zvláštní zálibu v tom, že korespondenci pořádal do matematických vzorů, kdy nejprve každý napsal tisíc slov a pak sto slov—a pak přišel zas nějaký úplně jiný vzorec. Přijal jsem to tak, jak vždycky přijímám výzvy, zejména s očividným ohledem k férovosti, byl jsem však v pokušení mu říct, jak naprosto nepoužitelná je tahle mechanická methoda pro něco tak živého jako je diskuse. Je zřejmé, že člověk může potřebovat tisíc slov, aby odpověděl na deset. Představme si, že bych filosofický dialog začal slovy „Rdousíte děti“. Přirozeně by odpověděl „Nesmysl, nikdy jsme žádné dítě nezardousil.“ A přece by už v tom automatickém výkřiku použil dvakrát tolik slov co já. Je nemožné mít skutečnou debatu bez odboček. Každá definice bude vypadat jako odbočka. Představme si, že by mi někdo předložil nějaké novinářské tvrzení, řekněme: „Španělští jesuité byli odsouzeni v parlamentu“  Nemohu se s ním vypořádat bez toho, abych novináři postupně vysvětlil  v čem se od něj liším v atmosféře a důsledcích jednotlivých pojmů. Nemohu odpovídat rychle, když právě pomalu zjišťuji, že ten člověk trpí řadou mimořádných bludů: jako 1) že parlament je representativní shromáždění zástupců lidu, 2) že Španělsko je vyčerpaná a upadají země nebo že 3) španělský jesuita je jakýsi dvorský kaplan tichošlápek. Jenže to byl ve skutečnosti právě španělský jesuita, kdo předvídal celou naši dnešní demokratickou theorii a přímo jí vzdorně mrštil proti božskému právu králů. Každé z těchto vysvětlení by bylo odbočkou a každé by bylo nutné. Nu, jsem si velmi dobře vědom, že v této knize je velmi mnoho odboček, které na první pohled nemusí vypadat nezbytně. Sestavil jsem je totiž z toho, co byla původně jakýsi polemický výklad, a jak se ukázalo, bylo nemožné vynechat výklady a nechat jen polemiku. Nikdo navíc nemůže vést polemiku s mnoha lidmi, aniž by přitom nemusel načít mnoho témat, jak ví každý, kdo někdy čelil křiku posměváčků. A jsem velmi rád, že mohu říct, že při této příležitosti na mně pokřikovalo mnoho nepřátel, kteří byli současně přáteli. Věnoval jsem se tehdy současně psaní esejů a hovorům u čajového stolku, nebo lépe u stolku v taverně. Udělat z téhle směsi kázání a plácání něco jako gramatiku distributismu se ukázalo jako docela nemožné. Zdá se mi však že i jako sbírka esejí vypadá kniha víc od věci, než ve skutečnosti je, a že mnozí budou číst eseje bez toho, aniž by tak docela chápali, co je drží pohromadě. Rozhodl jsem se tedy přidat tuto poslední esej jen jako shrnutí záměru celé knihy, i kdyby to shrnutí mělo být jen rekapitulací. Pro své četné odbočky jsem měl důvod, který možná nebude patrný dokud neuvidíme celek v jisté perspektivě. A tam kde odbočka takové ospravedlnění nemá, ale vznikla proto, že jsem chtěl odpovědět příteli, ba co hůř ze sklon k planému a neřádnému veselí, se jen mohu upřímně  omluvit vědeckému čtenáři a slíbit, že udělám, co bude v mých silách, aby toto závěrečné shrnutí bylo co nejnudnější.
Pokud budeme nyní pokračovat náležitě spořádaným způsobem, sama idea majetku zmizí. A nezničí ji revoluční násilí. Je to spíš zoufalý a nepředložený zvyk obejít se vždycky bez revoluce. Svět bude ovládnut a obsazen, ono že se to vlastně stalo, dvěma mocnostmi, které jsou dnes velmocí jedinou. Mluvím samozřejmě o té části světa, která je obsazena naším systémem, a mluvím o té části dějin světa, která potrvá mnohem déle než zabere naše doba. Lidé nepochybně dříve či později znovu objeví tak přirozené potěšení jako je vlastnictví. Je ale možné, že bude objeveno po celých věcích, jako byly věky naplněné pohanským otrokářstvím. Může být objeveno pod dlouhém úpadku naší celé civilisace. Mohou je nově objevit barbaři a myslet si, že je to něco nového.
Tak či tak, vyhlídky jsou takové, že bude pokračovat pokrok vedoucí k úplnému spojení dvou velkých spojování. Obě mocnosti věří toliko ve spojování a nikdy ani nerozuměly tomu, aby ani neslyšely o tom, že byla nějaká důstojnost v rozdělení. Neměly nikdy tolik představivosti, aby pochopily ideu Genese a velkých mythů: že totiž Stvoření samotné bylo dělením. Počátkem světa bylo oddělení nebe a země, počátkem lidstva bylo oddělení muže a ženy. Tyhle ploché a banalitami naplněné mysli nedokáží nikdy rozeznat tvořivým rozpolcením Adama a Evy a ničivým polcením Kaina a Ábela. V každém případě obě tyto mocnosti, obě schopnosti myšlení, mají nyní stejnou náladu a je to nálada, které se nezamlouvá všechno dělení a tedy všechno rozdělování. Věří v jednotu, jednomyslnost, harmonii. Jednou z těchto mocností je státní socialismus a tou druhý jsou velkopodniky. Už jsou jednoho ducha, brzy budou i jedním tělem. Jelikož totiž nevěří v rozdělování, nemohou zůstat oddělené, protože věří ve spojování, samy se spojí. Zatím tomu jedni říkají Solidarita a druzí Konsolidace. Vypadá to, že musíme prostě jen počkat, než se obě obludy naučí říkat Konsolidarita. Ať už se to ale bude jmenovat jakkoliv, není pochyb o tom, jaká bude povaha světa, který společně vytvoří. Je to čím dál jasnější a povědomější. Bude to svět organisace, syndikace, standardizace. Lidé budou moci kupovat klobouky, domy, prázdniny, a patentní léčiva známých a universálních vzorů, budou syceni, odíváni, vzděláváni a zkoušeni širokým a propracovaným systémem, ale kdybyste se jich v kteroukoliv chvíli zeptali, zda je podnik, která jim poskytl střechu nad hlavou či pokrývku hlavy je pořád ještě obchodní firma, nebo zda už patří obci, pravděpodobně by to nevěděli a je možné, že by jim to bylo jedno.
Mnozí věří, že lidstvo bude v tomto novém míru šťastné, že třídy budou usmířeny a duše dojdou pokoje. Nemyslím, že by to dopadlo až tak špatně. Připouštím ale, že je tu mnoho věcí, které mohou takovou katastrofu uspokojení způsobit. Lidé se velkých množstvích podrobili otroctví a možná ještě konkrétněji despotické vládě. Podle mě ale bude každé inteligentní osobě zřejmé, že tahle vláda bude víc než despotická. Moc je samou podstatou trustů, nejen ta moc, jako má stát, k zničení vojenských rivalů nebo vzpouru lůzy, ale také moc k tomu, aby rozdrtily každý nový zvyk, oděv, řemeslo nebo soukromý podnik o kterém se rozhodnou, že se jim nelibí. Militarismus může lidem nanejvýš zabránit v boji, monopolismus jim může zabránit nakupovat a prodávat, vyjma zboží (zpravidla podřadného zboží), které má obchodní značku monopolu. Pokud se můžeme něčemu poučit z dějin a z lidské přirozenosti, pak je naprosto jisté, že despotismus bude čím dál despotičtější a zboží bude čím dál podřadnější. Nelze si představit žádný psychologicky založený argument, který by umožnil tvářit se, že lidé, kteří budou uchovávat takovou moc celé generace ji nebudou víc a víc zneužívat nebo nebudou vše ostatní víc a víc zanedbávat. Víme, co se stalo s mnohem méně tuhým vládnutím, i tehdy když je založili vladaři oduševnělí a inteligentní. Můžeme se pochmurně dohadovat o tom, jaký důsledek bude mít větší moc v rukou menších lidí. A jestliže jméno Caesarovo se nakonec stalo symbolem pro vše, co nazýváme bysantismem, jakou přesně míru tuposti a nudnosti máme očekávat, pokud má jméno Harrod znít ještě nudněji a tupěji než dosud? Jestliže se Čína, po staletí živená Konfuciem stala nakonec synonymem pro ztuhlost a monotonnost, jaký bude asi stav mozků, které po staletí sytil Callisthenes? Vynechávám zde konkrétní případ své vlastní země, kde nám hrozí ani ne tak dlouhý úpadek, jako spíš nepříjemně rychlý pád. Když se ale podíváme na monopolistický kapitalismus v zemi, která je ve vulgárním smyslu pořád ještě úspěšná, třeba ve Spojených státech, pak jen vidíme jasněji a v ohromujícím měřítku dlouhou sestupnou perspektivu, směřující dolu k Byzanci či Pekingu. Je zcela zřejmé, že celý tenhle podnik je mašinerie na produkci desaterořadého zboží, uchovávající lidi v nevědomosti o věcech prvotřídních. Většina civilisovaných systémů upadala z výšin, tohle ale začíná nízko na plochém místě a i ta nejmorbidnější imaginace si jen těžko představí, jak to bude vypadat, až skutečně rozdrtí všechny své kritiky a rivaly udrží svůj monopol neprodyšný po dvě století. Ať už ale ten příběh bude končit jakkoliv, nikdo rozumný nepochybuje, že jeho první kapitoly už máme za sebou. Typem a projeve už není vůbec žádných rozdílů mezi kolektivistou a normálním obchodním pořádkem, podnikání má svou byrokracii a komunismus svou organisaci. Soukromé věci jsou už veřejnými v tom nejhorším slova smyslu na světě, jsou neosobní a odlidštěné. Věci veřejné jsou již soukromé v tom nejhorším smyslu slova na světě, protože jsou tajemné, utajované a převážně zkorumpované. Nový druh hospodářské vlády spojí vše co špatného na jednotlivých plánech vylepšení světa. Nebude už výstřednosti, nebude humoru, žádného ušlechtilého opovržení světem. Nebude existovat nic, než cosi odporného jménem sociální služba, pod čímž se rozumí otročení bez loyality. Tato služba bude jedním z ideálů. To jsem zapomněl zmínit, že ideály existovat budou. Všichni nejbohatší lidé patřící k hnutí dali jasně najevo, že těchto drobných útěch mají spoustu. Lidé mají vždycky ideály, když už nemohou mít ideje.
Dotyčné filantropy možná překvapí, že někteří z nás se na takové vyhlídky dívají velmi podobněji, jako bychom se dívali na theorii, že se máme vyvinout zpět v opice. Přemýšlíme proto, zda je možné dokonce i dnes představit si obnovu tak dávno zapomenuté věci jako je samospráva, tedy moc občana do jisté míry řídit svůj vlastní život a tvořit si své vlastní prostředí, jíst co mu chutná, oblékat se, jak se mu líbí, a mít širokou možnost voleb (což mu trust nutně musí upřít). V poznámkách o této myšlence jsem se ptal, zda je možné tomuto nesmírně zlému zjednodušení či centralisaci uniknout a to co jsem řekl lze asi nejlépe shrnout ve dvou nadpisech či ve dvou paralelních tvrzeních. Někomu se může stát, že si protiřečí, ve skutečnosti se ale navzájem potvrzují.
Za prvé tvrdím, že to mohou udělat lidé. Není to něco, co by se dalo udělat lidem. V tom je odlišnost jak od prakticky všech socialistických schémat, tak od plutokratické filantropie. Netvrdím, že od něčeho takového mohu lidi zachránit, na takovou představu se dívám s nenávistí a opovržením. Tvrdím, že od toho mohou zachránit oni mně pokud se na to i oni budou dívat s nenávistí a opovržením. Musí to ale udělat v duchu náboženství, revoluce a (dodal bych), duchu odřeknutí se. Musí to chtít udělat právě tak, jak by země vyhnat útočící armádu nebo zastavit šířící se mor. Argumentace našich kritiků se v tomto ohledu podivně točí v kruhu. Ptají se nás proč ztrácíme čas odsuzováním něčeho, co nemůžeme zničit a předkládáme ideál, kterého nemůžeme dosáhnout. Tvrdí, že jenom vyléváme špinavou vodu dřív, než můžeme získat čistu, či spíš, že jen analysujeme mikroskopický život ve špinavé vodě, aniž bychom si troufli ji vylít. Proč vedeme lidi k nespokojenosti s podmínkami, s nimiž se musí spokojit. Proč ostouzíme nesnesitelné otroctví, které musí být tolerováno? Když se ale my pak zeptáme, proč je náš ideál nemožný, nebo zlo nezničitelné, odpovídají v takovém smyslu, že není možné lidi přesvědčit, aby si jeho zničení přáli. Je to možné, ale jak sami ukazují, nelze nám vyčítat, že jsme to nezkusili. Nemohou tvrdit, že lidé plutokracii nenenávidí dost na to, aby je zabíjeli a nám pak vyčítat, že je vybízíme, aby se na ni podívali dost důkladně na to, aby ji nenávidět začali. Pokud ji nenapadnou dřív, než ji začnou nenávidět, tak pokud ukazujeme, jak nenáviděníhodná je, pak děláme tu nejpraktičtější věc. Morální hnutí musí odněkud začít, ale já zcela positivně tvrdím, že musí nějaké morální hnutí vzniknout. Tohle není finanční nervosita, policejní předpis, poslanecký návrh zákona, nebo detail účetnictví. Tohle je buď mohutné úsilí lidské vůle, podobné každému svržení velkého zla, nebo to není nic. Říkám, že pokud za to lidé budou bojovat, mohou zvítězit. Nikde jsem nenaznačoval, že by bylo možné jakkoliv zvítězit bez boje.
Pod touto hlavičkou jsem na příslušném místě pojednal například možnost organisovaného bojktou velkých obchodů Bojkotovat velké obchody by samozřejmě znamenalo jistou oběť a hledat malé obchody zas jisté potíže. Byla by to ale asi tak setina obětí a potíží, které často podstupovaly masy patriotických lidí při nějakém vlasteneckém nebo náboženském protestu—pokud opravdu chtěli protestovat. Podle téhož obecného pravidla jsem poznamenal, že skutečný život na půdě, tedy nejen přebývání na ní, ale vydobývání živobytí z ní, bude jistým dobrodružstvím zahrnujícím jak tvrdohlavost, tak odříkání. Nebyl by ale ani z poloviny tak asketický jako dobrodružství toho typu, který se běžně připisuje kolonistům a budovatelům impéria a je to nic ve srovnání s tím co normálně dokazovaly miliony vojáků a mnichů. Jen je pravda, že mniši mají víru, vojáci vlajku a dokonce i o budovatelích impéria můžeme předpokládat, že měli dojem, že mohou pomoci impériu. Při rozmanitosti náboženské zkušenosti mi nepřijde nijak nemožné, že lidé mohou půdy všímat právě tolik jako mnich nebe, že lidé mohou stejně tak věřit v rýče, které tvoří, jako v meče, které hubí a že Angličané, kteří kolonisovali všude jinde, mohou začít kolonisovat i Anglii.
Když jsem tedy připustil, či spíše zdůraznil, že něco takového nelze provést, pokud si lidé skutečně nezačnou myslet, že to stojí za to udělat, uvedl jsem dále, že dokonce i v těchto rozmanitých oblastech, je víc lidí, kteří si myslí, že to stojí za povšimnutí, než těch, kteří si myslí, že to za povšimnutí nestojí. Dokonce i v zástupech zákazníků tlačících se ve velkých obchodních domech tak slyšíte ohromné množství skuhrání—ani ne tak proto, že jsou velké, ale proto, že jsou špatné. Jenže tahle skutečná kritika je oddělená, kdežto nereálné vyvyšování a chvála jsou spojené, jako každé jiné spiknutí. Pokud je milionář, kterému obchody patří kritisován, kritisují ho jeho zákazníci. Pokud je uhlazeně chválen, skládá si komplimenty sám. Když ale na jeho hlavu padají kletby, děje se to ve vnitřní komnatě, když je veleben (sám sebou ) hlásá se to ze střech. To je to, co se rozumí pod publicitou—hlas tak hlučný, že dokáže přehlušit jakékoliv poznámky veřejnosti.
Pokud jde jak o půdu, tak o obchody či dílny, pokračoval jsem, pak pokud tu není morální pobídka, pak jsou tu alespoň složky morální pobídky. Právě tak, jako nespokojenost s obchody přetrvává i u těch, kdo nakupují, tak touha po půdě zůstává i těm, jimž je sotva dovoleno chodit po zemi. Dal jsem příklad obyvatel slumu v Limehouse, kteří byli násilně přesunuti do bytů ve vysokých domech, kteří hořce litovali ztráty směšných dvorečků, které si postavili v koutě svých slumů a chovali tam domácí zvířat. Zdá se absurdní tvrdit o nějaké zemi, že žádní z jejích obyvatel nemohou být venkovskými zemědělci, když se to pokouší dokonce i cockenyové. Podotkl jsem také, že pokud jde o venkov, panuje nyní obecná nespokojenost, jak mezi majiteli, tak mezi nájemci půdy. Zdá se, že vše ukazuje k prostšímu životu jednoho člověka na svém poli, které bude jak to jen možnosti dovolí zbaveno komplikací renty a najaté práce, zejména tehdy, když renta zůstává nezaplacená nebo nevýnosná a námezdní dělníci jsou tak často ve stávce nebo na chudinské podpoře. I v tomhle se může milion jedinců cítit stejně, ale z toho milionu ne nestal dav lůzy, protože takový dav je morální záležitost. Nikdy ale nebudu tak nevlastenecký, abych tvrdil, že Angličané nemohou v Anglii nikdy vést takovou zemědělskou válku jakou vedli Irové v Irsku. Obecně tedy řečeno, na základě tohoto prvního principu bude tuto věc nutno se vší určitostí hlásat jako křížovou výpravu, je však docela nepravdivé a nehistorické tvrdit, že je pravidlem, že tam, kde byla jednou hlásán kruciáta nejsou žádní křižáci.
A zde je můj druhý obecný princip, který může vypadat jako protiřečení, ale ve skutečnosti potvrzuje výše řečené. Myslím, že celou věc bude nutné provést postupně krok za krokem, trpělivě a s částečnými ústupky. Nemyslím si to proto, že bych jakkoliv věřil v onen přihlouplý kult pomalosti, kterému se někdy říká evoluce, ale kvůli specifickým okolnostem případu. Za prvé rozvzteklená chátra může boháče vyplenit, vypálit a okrást, k jeho velkému duchovnímu poučení a prospěchu. Nebylo by tak docela nepřirozené, kdyby to udělala téměř mimoděk, zatímco by uvažovala o něčem jiném, třeba i nelásce k Židům nebo Hugenotům. Nám ale nikdy nepomůže, pokud bychom velmi silně otřásli sentimentem vlastnictví, i kdyby byly velmi špatně mířené či velmi nepřiměřené, protože právě tenhle sentiment se shodou okolností pokoušíme oživit. Z hlediska psychologie by bylo bláhové urazit dokonce i velmi neženskou feministku ve snaze probudit jemnou rytířskost vůči ženám. Bylo by nemoudré mlátit obrazoborce po hlavě posvátným obrazem, abychom ho naučili, že na posvátné obrazy se nesahá. Myslím, že tam, kde staromódní cit pro vlastnictví pořád ještě žije, je dobré s ním zacházet přiměřeně a s jistou rozvahou. Tam kde žádný smysl pro vlastnictví není, třeba u milionářů, je možné uvažovat poněkud jinak a zde pak dojdeme k otázce, zda je vlastnictví nabyté jistými způsoby vůbec vlastnictvím. Pokud jde u příklad hromadění zásob za účelem zvýšení ceny a tvorba monopolů s cílem omezení obchodu a podnikání, to spadá pod první z mých dvou principů. Je to jen otázka toho, zda máme morální odvahu potrestat něco jistě nemorálního. O těchto operací v mezinárodním světě financí není o nic víc pochyb, než je o pirátství v mezinárodních mořských vodách. Když je země zamořena piráty jde jen to, že to zavinila nepořádná a špatně vedená vláda. Záležitost trustů a protitrustového zákona jsem proto v této knize pojal jako věc pro lidový protest bojkotem či stávkou, ale jako věc pro přímý zákrok státu proti zločincům. Jestliže jsou však zločinci silnější než stát bude jistě každý pokus o jejich potrestání označen za vzpouru a docela po právu ho můžeme označit za křížové tažení.
Vraťme se o všem k druhému principu, protože je tu ještě další a méně abstraktní důvod k tomu, abychom uznali, že cíle musí být dosaženo po etapách. Zde jsem musel uvážit některé věci, které nás mohou přivést o krok blíž k distributismu, i když samy o sobě nemusí být pro horlivého nebo přísného distributistu příliš uspokojivé. Použil jsem příklad fordky, která sice může být produktem masové výroby, ale je užívána k individuálním dobrodružstvím, jelikož koneckonců je soukromý vůz soukromější než vlak či tramvaj. Použil jsem také příklad obecného zásobování elektřinou, které může vést k tomu, že by poprvé měla šanci spousta malých dílen. Netvrdím, že by se mnou v tomto mém rozhodnutí souhlasili všichni distributisté, celkově jsem ale nakloněn tomu, že bychom měli tyto věci použít k tomu, abychom rozbili blok soustředěného kapitálu a managementu, i když naléhavě žádáme, aby poté, co dokonali své dílo, odešli. Snažíme se vytvořit konkrétní druh lidí, takový který se nebude kořit klanět mechanisaci, ani když bude používat stroje. Je ale zcela zásadní v každé fázi přísně trvat na tom, že jsme svobodní nejen k tomu, abychom stroje přestali uctívat, ale i k tomu, abychom je přestali užívat. b Právě v této souvislosti jsem kritizoval jisté páně Fordovy poznámky i celou ideu standardizace, o níž by se dalo říct, že ji representuje. Všude ale uznávám a rozeznávám rozdíl mezi methodami, které můžeme použít k vytvoření zdravější a rozumnější společnosti a věcmi, které ona zdravější společnost může mít dost zdravého rozumu udělat sama. Kupříkladu lidé, kteří skutečně přišli na to, jaká zábava je něco tvořit, nikdy nebudou chtít většinu z nich vyrábět pomocí strojů. Sochař nebude chtít sochu vyřezávat na soustruhu, tiskař nebude chtít obrázek tisknout jako vzorek a řemeslník, který skutečně dovede vyrábět hrnce či pánve nebude o nic pohotovější k tomu, aby se snížil k takřečené manufakturní výrobě. Je mimochodem divné, že už samo slovo manufaktura znamená pravý opak toho, co by se dalo předpokládat. Už to je svědectvím o lepších časech, kdy to neznamenalo práci moderní fabriky. V přísném slova smyslu ruční práce tak tak sochař vlastníma rukama vyrábí sochu, kdežto fabrický dělník vlastníma rukama šroubky nevyrábí.
V každém případě ale svět, ve kterém je mnoho nezávislých mužů bude pravděpodobně světem, kde bude více nezávislých řemeslníků. Až jednou něco takovému světu podobného vytvoříme, pak se můžeme spolehnout, že bude víc než moderní svět vnímat nebezpečí mechanisace umrtvující tvoření a že si bude víc vážit toho, co je umrtvované. Tvrdím, že takový svět může ohledně strojů přijmout zvláštní pravidla, tak jak je všichni máme ohledně zbraní, kdy je pro jisté konkrétní účely připouštíme, ale zvláštním způsobem na ně dohlížíme.
To vše ale patří do pozdější fáze zdokonalení, kdy už bude existovat obec svobodných lidí a nevidím nic inkonsistentního na použití jakýchkoliv nástrojů, pokud jsou samy o sobě nevinné, k tomu, aby se tito občané mohli postavit na vlastní nohy. Už jsem podotkl, že tak jako nepovažuji mechanisaci jako takovou za nemorální nástroj, tak ani zákrok státu není dle mého mínění sám o sobě nemorální. Stát může v prvních fázích udělat mnoho, zejména pokud jde o výchovu a výcvik v nových a nezbytných řemeslech a zaměstnáních, také dotacemi a cly na ochranu distribustických experimentů či zvláštními zákony třeba o zdanění kontraktů. Tohle všechno patří pod to čemu říkám druhý princip, že totiž smíme užívat přechodných nebo nedokonalých nástrojů, to ale platí souběžně s naším prvním principem, že musíme být dokonalí nejen v naší trpělivosti, ale i v naší vášni a trvalém rozhořčení.
Jsou tu konečně také běžné a zjevné problémy, jako ty, které se týkají populace a v této souvislosti plně připouštím, že tento proces bude dříve či později obsahovat prvek emigrace. Myslím ovšem, že emigrovat musí ti, kdo nové Anglii rozumí a ne ti, pro které by to byl únik před ní nebo před nutností jejího vzniku. Lidé musí pochopit nový smysl staré věty o posvátnosti soukromého vlastnictví. Musí tu být duch, v němž se kolonisté budou cítit doma a ne v cizině. Je tu, připouštím, je tu problém, protože doznávám, že znám jen jednu věc, který dodá nové půdě posvátnost čehosi již starého a plného mystického citu. A tou věcí je svatyně—reálná přítomnost svátostného náboženství.
Nevyhnutelně tedy končím poznámkou o jiném sporu, sporu o kterém mě ani nenapadlo, že ho tu povedu. Nebyl bych ale upřímný, kdybych to tu nezmínil, a ať už je příčina té spojitosti jakákoliv, je nemožné popírat, že za celou naší politickou posicí je jistá nauka. Není to nutně nauka náboženské auhority, kterou sám přijímám, nelze však popřít, že musí být v jistém slova smyslu náboženská. Tím se rozumí, že musí mít alespoň nějaký vztah či odkaz k nějakému konečnému pohledu na vesmír a zejména na přirozenost člověka. Ti, kdo jsou tedy připraveni sledovat postupnou atrofii vlastnictví, budou v konečném důsledku připraveni sledovat amputace rukou a nohou. Skutečně věří tomu, že končetiny se mohou stát stejně zaniklými orgány jako slepé střevo. Jinými slovy je tu jistá podstatná odlišnost mezi mým vlastním názorem a onou vizí člověka, který je jen čímsi přechodným a proměnlivým, jakýmsi článkem, pokud ne Chybějícím článkem. Tvrdí se, že ten tvor druhdy běhal po čtyřech a dnech chodí jen po dvou nohách. Zjevná úvaha říká, že další evoluční fází člověka bude stát na jedné noze. A to bude mít velkou cenu pro kapitalistické nebo byrokratické síly, které se o něj mají nyní začít starat. Bude to, kupříkladu, znamenat, že pro pracující třídy bude nutno opatřit jen poloviční množství bot. Bude to znamenat, že všechny mzdy budou dobré taky tak pro jednu nohu. Já však budu na konci, jakož i na začátku, svědčit, že věřím v člověka, který stojí na dvou nohách a potřebuje dvě boty, a přeji si, aby ty boty byly jeho vlastní. Můžete říkat, že je to přání konservativní. Můžete tvrdit, že získat ty boty je pokus o revoluci. Ale pokud je tohle konservativní, pak jsem konservativec a pokud je to pokus o revoluci, pak jsem revolucionář, v každém případě jsem příliš demokratem, než abych bral evoluci.
To, co stojí za bolševismem a mnoha jinými moderními záležitostmi je nová pochybnost. Není to jen pochybnost o Bohu, je to mnohem spíš zvláštní pochybnost o člověku. Stará morálka, křesťanské náboženství, katolická církev se od vší téhle nové mentality lišili v tom, že doopravdy věřili v práva lidí. Tím chci říct, že věřili, že běžní lidé byli oděni mocí, privilegii a jakousi autoritou. Běžný člověk tak měl právo zacházet s mrtvou hmotou až do jistého bodu, což je právo vlastnictví. Běžný člověk tak měl právo vládnout v mezích jistého rozumu nad dalšími zvířaty, to je námitka pro ti vegetariánství a řadě jiných věcí. Běžný člověk měl právo posuzovat své vlastni zdraví a jaké risiko podstoupí s běžnými věcmi ve svém prostředí, to je námitka proti prohibici a řadě jiných věcí. Běžný člověk měl právo posuzovat zdraví svých dětí a obecně právo je vychovávat, jak nejlépe to uměl, to je námitka proti mnohým výkladům moderního státního vzdělávání. Nu a v těchto primárních věcech ve kterých staré náboženství spoléhalo na člověka, nová filosofie člověku naprosto nedůvěřuje. Zdůrazňuje, že jakákoliv práva v těchto věcech může mít jen velmi vzácný druh člověka a pokud je to člověk toho vzácného druhu, pak má právo vládnout druhým ještě víc než sobě. Právě tato hluboká skepse ohledně běžného člověka, je bodem, kde se shází ty nejrozpornější prvky moderního myšlení. To je důvod proč pan Bernard Shaw chce evoluci nového tvora, který bude žít déle a doroste do větší moudrosti než člověk. To je důvod proč chce pan Sydney Webb sehnat existující lidi do stád a pást je jako ovce či zvířata mnohem hloupější než člověk. Nebouří se proti nějaké abnormální tyranii, jsou ve vzpouře proti tomu, co považují za normální tyranii. Nevzbouřili se proti králi. Vzbouřili se proti občanovi. Když se starý revolucionář (jako ten v The Dynamiter) postavil na střechu a rozhlédl se po městě, říkával si obyčejně: „Jen pomysli, jak se princové a šlechtici veselí ve svých palácích, jen pomysli na to jak kapitáni se svými kohortami v ulicích šlapou po lidech.“ Nad tím se ovšem nový revolucionář netrápí. Říká si: „Jen si představ všechny ty pitomce ve vulgárních vilách a ignorantských slumech. Jen si pomysli, jak špatně učí svoje děti, jen pomysli, co všechno ošklivého provádí psovi a jak uráží city papouška.“ Tihle mudrci zkrátka, ať už je to správně nebo ne, nedokáží normálnímu člověku svěřit vládu nad jeho domácností a rozhodně nechtějí, aby vládl státu. Nechtějí mu ve skutečnosti dát žádnou politickou moc. Nejsou ochotni mu dát dům, či manželku či dítě nebo psa, či krávu ani kousek půdy, protože to jsou věci, které mu dávají reálnou moc.
Nu a my chceme aby všichni pochopili, že naše politika je dát mu moc tím, že mu tyhle věci dáme. Zdůrazňujeme, že to je skutečný morální rozdíl, který je za všemi našimi spory a možná jediný, který stojí za skutečnou diskusi. Ani zdaleka, vůbec v této době, nepopíráme, že by druhá strana neměla mnoho co říct. Možná jsem to my jediní, od kterých se dá očekávat, že budeme zdůrazňovat, že průměrný poctivý občan má mít něco, nad čím by mohl vládnout. My jediní máme ve stejné míře a ze stejných důvodů právo označovat se za demokraty. Republice se říkávalo národ králů a v naší republice mají králové skutečná království. Všechny moderní vlády, ať je pruská nebo ruská, všechna moderní hnutí, ať kapitalistická nebo socialistická, království králi berou. Protože se jim nelibí nezávislost toho království, jsou proti vlastnictví. Protože se jim nelíbí loyalita toho království, jsou proti manželství.
S jistým smutným pobavením proto sleduji rozmáchlé vize, jež doprovází klesající mzdy. Všímám si, že sociální proroci pořád nabízejí bezdomovcům cosi mnohem vyššího a čistšího než domov a slibuji nadnormální nadřazenost lidem, kterým není dovoleno být normální. Docela se spokojím se sny o staré klopotné dřině demokracie, jejímž prostřednictvím by co nejvíc z lidského života mělo být dáno každé lidské bytosti zatímco brilantní autor Prvního člověka na Měsíci nás nepochybně brzy zesměšní v románu nazvaném Poslední člověk na Zemi. A já vskutku věřím, že když lidé přijdou o hrdost osobního vlastnictví, přijdou o cosi co přináleží k jejich vzpřímenému držení těla a k tomu jak stojí a drží se na planetě a na nohou. Zatímco sedím mezi davy předřených úředníků a špatně placených dělníků v metru nebo v tramvaji a čtu o velkých koncepcích lidí podobných bohů a přemýšlím, kdy budou lidé lidmi.
Konec

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s