O vychování

On Manners

Jednou z největších potíží jakékoliv filosofické diskuse o mravech, způsobech či vychování je v tom, že se stejně zachází s absencí jakéhokoliv vychování a způsobů i s přítomností mravů špatných. To, jak naprosto odlišné záležitosti to jsou lze ověřit na skutečnosti, že v žádné jiné věci nepoužíváme tyto dvě označení jako synonyma. Nemže být většího rozdílu v tvrzeních, že člověk nemá žádné víno a že má špatné víno. Nemůže být většího rozdílu mezi poměrně podružným biografickými sdělením, „Nemá synů“ a na straně druhé sdělením z „Má syny špatné, zkažené.“. Pokud bychom zrovna seděli s přítelem u snídaně a společný známý k nám přistoupil a působivě zašeptal „Nebudete jíst žádná vejce,“ znamenal by pro nás jeho projev sotva víc než zajímavý detail, kdyby nám ovšem pošeptal „Pojíte zkažených vajec“ ihned by vyvstal jistý prvek tragedie. Ovšem rozdíl, mezi žádnými způsoby a špatnými způsoby je právě tak určitý a důležitý jako rozdíl mezi žádnými vejci a špatným vejci.

Nepřítomnost způsobů a vychování je cosi nevědomého a chaotického, výsledek neurčitosti, monomanie bezmyšlenkovitosti, a nevědomosti světa. Ale přítomnost špatných způsobů je něco naprosto vážného, záměrného a umělého, výsledek pýchy marnivosti, pokrytectví a zaslepenosti a tvrdosti srdce. Velkou masu lidské společnosti tak lze prostě a uspokojivě rozdělit do dvou jednoznačně určených skupin. Ovšem skutečná povaha špatných způsobů, který tvoří hlavní charakteristiku si, možná, zaslouží poněkud prozkoumání a definici. Způsoby, které totiž vidíme v takových centrech společenského života jako je třeba Dolní Sněmovna, jsou opravdu zlé, ne v tom smyslu, že by byly nedostatečné nebo nevědomé, ale v tom, že porušují a proviňují se proti celému cíli a smyslu způsobů.

Vybrané chování je mystická věc, lze je definovat jako spontánní bohoslužbu. Zdvořilost je vlastně ještě fantastičtěji náboženská než samo náboženství, protože se k salonu paní domácí chová stejně, jako se zbožný člověk chová k chrámu. Pro něj jsou posvátné všechny domy a bez ohledu na to kdy a kde se s nimi setkává vyžaduje kryté místo nepokrytou hlavu. Kultivovanost je proto čímsi tajuplným a prvopočátečním, co sahá až k samým základům světa. Jelikož žádný člověk nemůže vyslovit jak překvapivá, hrozivá a krásná je každá věc na niž patříme a až nadejde den, kdy budeme všichni skutečně primitivní, staneme se všichni mimořádně výstředně zdvořilými, budeme smekat klobouky před vrabci, a omlouvat se, že jsme šlápli na pampelišku. Uhlazenost tohoto druhu je prostě představivost. Je to nevyhnutelný důsledek toho, když si uvědomíme, že věci existují. Jako v mnoha jiných věcech tu zde vidíme jedinečnou nudnost všech těch části společnosti, které se označují za nekonvenční. Zdá se jim, že nekonvenčnost je známkou toho, jak jsou umělečtí nebo imaginativní. Je to samozřejmě známka toho, jak jsou obzvláště prosaičtí a omezení. Velké konvence, jak už samo jejich jméno gramaticky naznačuje, totiž jsou prostě velkými dohodami a srozumění je podstatné pro veškeré umění, pro každou ceremonii a vlastně pro vše, vyjma rvavé soutěže a zápasů ve zcela volném stylu. Když je člověk obřadný, je konvenční, a když je poetický, pak je obřadný. Nakolik tedy umělecké třídy věří v lenošnou a bohémskou existenci, bojují proti samé podstatě umění a také proti samé podstatě živého vnímání věcí. Jakmile bychom je takhle začali vnímat a viděli, jak jsou cenné, byli bychom ještě vybranější v chování, než kterýkoliv dandy ze staré školy. Problém s dandyi ze staré školy nebyl v tom, že by jejich zdvořilost byla výstřední, ale v tom, že v ni ve skutečnosti nevěřili. Lidé jako Brummell se nemýlili v tom, že opakovaně skláněli na dámskou ručkou, ale proto, že dámu nerespektovali ani v činech ani v hovoru. Bylo naprosto v pořádku, že se ukláněli. Kdybychom na okamžik viděli věci, takové jaké opravdu jsou, pak bychom strávili několik minut tím, že bychom se několik minut klaněli klukovi roznášejícímu noviny, nebo kolemjdoucímu metaři a po ulici bychom tak vyvolávali jistý rozruch.

Nu, pokud by se jednou vzalo za hotovou věc, že zdvořilost je úcta, projev úcty vůči našemu prostřední, pak by už tolik nezáleželo na tom, jakou konkrétní fysickou pantomimou by se vyjadřovala. Mohlo by to být, jako v případě křesťanského a židovského náboženství, smeknutím klobouku, nebo třeba jeho nasazením. V mnoha orientálních zemích se to vyjadřuje vyzutím bot a v některých velkých republikách antipodejských (u protinožců) totéž projevíte, co já vím, třeba tak, že si sundáte límec nebo vestu. Někteří divoši si při setkání třou nosy a já nepochybuji o tom, že si je třou s velkou úctou. Forma neznamená nic dotud, dokud je duch, kterého má vyjadřovat duchem rytířskosti a poetické pokory. Na společenském chování v tomto desetiletí je ovšem nejdůležitější, největší a nejpozoruhodnější to, že nemá vyjadřovat ideu uhlazenosti, tedy toho, že na nás naše okolí zapůsobilo, ale má ukazovat, obzvláště a propracovaně, že nám ani za mák nezáleží na nikom, kdo je na míli kolem nás. Staromódní poklonkování a leštění klik sice mohlo být směšné a pokrytecké, když se na ně díváme v souvislosti s materialistickými nebo amorálními praktikami, které ho provázely, ale aspoň samotná forma, vlastní poklona a ohnutí hřbetu, vyjadřovala úctu a podřízenost. Ovšem moderní způsoby bohatších tříd jsou ve skutečnosti rámované tak, jako pečlivé umělecké dílo, aby vyjadřovaly lhostejnost ke všemu a ke každému.

Moderní gentleman není člověk, který by věděl jak se chovat vybraně a zdvořile, je to člověk, který ví, jak být hrubý naprosto gentlemanským způsobem. Jedinou jeho skrupulí je to, že nesmí být neurvalý stejným způsobem jako průvodčí v omnibusu, což znamená, způsobem, který je jaksi zábavný. Cílem moderní zdvořilosti není kultivovat pokryteckou úslužnost starých šviháků a elegánů, ale pěstovat takový způsob úklony dámě, který je mnohem víc osobně urážlivější, než rána do tváře. Není to zkrátka vůbec žádná dvornost, není to neohrabaný a šaškovský pokus naznačit, že nám záleží na našem okolí, je to dokonale nablýskaný, záměrný a úspěšný pokus naznačit, že nám pranic nezáleží na ničem na zemi ani na nebi. Dá se tím říct, že nevzdělaní lidé nemají žádné způsoby, vzdělaní lidé mají špatné způsoby.

Z návštěvy v Dolní Sněmovně nemůže nikdo odejít bez toho, aby nenabyl obecného dojmu, že uměn, ve kterém se mladý gentleman z venkova zdokonaluje je umění dělat to nejhorší, čeho je schopen elegantně. Takové chování, vzdor vší eleganci, ale zůstává tím čím je, tedy jednou a ojedinělou svrchovanou urážkou. Pokud někdo po něčem hodí to, co má nejhoršího, nebo co má desáté nejlepší, pak nezáleží na tom, zda hodil Íliadou nebo safírovou truhličkou, ale urážka zůstává urážkou.A tato urážka starodávnému anglickému Parlamentu je vyjádřena v každé řadě dobře oblečených postav členů Sněmovny. Od člověka s milionem rysů autentického a intelektuálního šarmu se očekávají dobré způsoby. To prostě znamená, že projevuje neobvyklý stupeň fysické elegance, když klade své boty stopu či dvě do blízkosti žezla anglických králů. Je hrozné, že zatímco pravá zdvořilost či dvornost je transcendentální ctností a zahrnuje obdiv, nejzdvořilejší muž v moderní politice je vtělením lhostejnosti.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s