Pravá marnost nad marnost

The True Vanity of Vanities

Řekl bych, že se nikdo nebude přít o to, že černým a neomluvitelným druhem pýchy je ta, kterou projevuje člověk, který má být na co pyšný. Je sice pravda, že často slyšíte lidi, kdy říkají jiné věci, kterými utrácí čas a nemyslí je vážně, zatímco ve skutečnosti pozorují let ptáků nebo čekají na zvonek k večeři, tak tehdy je slyšíte mluvit o tom, že ta a ta osoba je marnivá, ale má na to jakési právo. Jak ale ve skutečnosti zjistíte, nepatří těmhle lidem nic jiného než to nejveselejší opovržení, kdežto milí staří oslové, kteří jsou marniví bez toho, aby k tomu měli jakýkoliv důvod jsou nejen všeobecně a po právu milováni, ale stávají se z nich kabinetní ministři a biskupové a jsou zahrnováni trvalým obdivem. A tenhle lidový pocit je správný. Obecnou námitkou proti lidem, kteří mají skutečné kvality není jen pouhá žárlivost na ně, není ni to ani ubohý a vyděšený odpor proti jejich přiznávané nadřazenosti. Je to, podobně jako mnoho jiných věcí, které běžní lidé bleskově pocítí a naprosto nemohou obhájit, cosi zcela filosofického. Instinkt v lidské duši vnímá, že bláznovi lze dovolit, aby chválil sám sebe, ale že modrý člověk má chválit Boha. Člověk, který má doopravdy mozek v hlavě má vědět, že tahle hlava byla velkoryse naražena vršek jeho těla jako nový klobouk. Člověk, který má génia, díky kterému tvoří mistrovská díla má vědět, že génia vytvořit nemůže Člověk, jehož myšlení stoupá až k hvězdným výšinám má vědět, že hvězdy se otáčí se skoro stejnou nevšímavostí k jeho schopnostem. Člověk, který vládne velkými schopnostmi má vědět, že není jejich pánem.

V praxi tedy jistě dochází k tomu, že čím víc má člověk na marnivost, tím méně mu rozumné lidské plémě marnivost dovoluje. Ty nejvíce opravdu zušlechťující, nejvíce skutečně uzdravující druhy domýšlivosti jsou ty, které se týkají něčeho, na co člověk nemá žádné skutečné právo být domýšlivý, něčeho, nad čímž nemá vůbec žádnou kontrolu, co netvoří a nemůže ukončit. Kdybychom chtěli něco, co bychom všichni považovali za nejmírnější a nejneškodnější druh pýchy, který člověk může mít, takový který z něj v důsledku nedělá pohoršujícího a nebratrského člověka, pak bychom všichni zmínili něco jako lásku k venkovu, nebo neurčitou hrdost na jakousi velmi dávnou rasu. Lidé, kteří se k nim hlásí jsou zpravidla drazí starouškové, protože jsou hrdí na něco, co nezařídili. Mnohem brutálnější než oni jsou lidé, kteří si jakýmsi způsobem zasloužili své postavení: kapitalisté, parvenu, děti moderní podnikavé zuřivosti. Ale i u nich, svým způsobem najdeme stříbřité vlákénko velkomyslnosti, protože jsou to pitomci a jako aristokraté byli příjemci jistých krásných náhod.

V nesnesitelnou hanebnost ztemní hřích pýchy tehdy, když dojdeme k umělcům a literátům pyšným na svůj intelekt. Jsou horší než vědci z toho důvodu, že vědečtí lidé mají mnohem méně důvodů k hrdosti, než lidé od vumění a literatury. Vědci, podobně jako aristokraté, z větší části dědí a to je udržuje snesitelnými, literáti, jako třeba autor těchto řádků, tvoří a jsou příliš nechutní, než aby se to dalo slovy vyjádřit. Literární arogance je téměř nejhorší, ale ne úplně nejhorší. Ti, kdo se naparují, protože mají intelekt si myslí, že že intelekt je to nejdůležitější na světě a že se jim bude lehko žít, až na to, že to tak nebude. Ti, kdo se pyšní svou inteligencí se pyšní velmi podřadnou a předměstskou výtečností. Nejvyšší věcí na tomto světě je dobrota. Je tak vysoko, že naštěstí velká většina lidí, která ji má z ní je nesmírně vyděšená a svou vlastní ctnost chovají asi tak, jako by chovali divokého koně nebo hypogrifa. Vždycky se ale někde najdou lidé, kteří jsou dobří a vědí, že jsou dobří a jsou pyšní na to, že jsou dobří. A pokud existuje nějaká skutečnost žhnoucí z psaných vět, pokud existuje nějaká vášeň napínající vlákna jazyka, pokud existuje nějaká emoce, která přežije překlady, překlady překladů, varianty a odchylky, pak to jsou tihle lidé, které se Ježíš Kristus jen stěží dokázal přestat tepat a bít.

V tom je myslím celá prohnanost hříchu pýchy, všechny ostatní hříchy na lidi útočí, když jsou slabí a unavení, tenhle je ale napadá, když jsou šťastní, hodnotní a blíž všem ctnostem. A když útočí nejsnadněji, přináší to ty nejhorší výsledky. Tohle je celý rozdíl mezi křesťanským náboženstvím a řekněme náboženstvím brahmínismu. Kasty křesťanské Evropy jsou nestoudné, odporné a nesnesitelné záležitosti, které byly fakticky snášeny po celá století. Mají však jednu velkou přednost či ctnost, jsou bezbožné.V brahmínismu jsou ale kasty věcí náboženskou, být aristokratem je ctnost. A proti každému, kdo nade mnou bude chtít vládnout na základě tvrzení o duchovní nadřazenosti se budu věčně a vesele bouřit, vědom si onoho obrazu božství, který nás všechny činí navzájem rovnými.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s