Kamarádi

A Case of Comrades
Byla jednou jedna dáma, překrásného charakteru (jemná, křehká, leč rozhodná, protože taková je definice dámy), která se mně zeptala zda věřím v možnost prostého kamarádství mezi pohlavími. Zahnán poněkud do kouta odvětil jsem, že podle toho jak chápu slovo kamarádství, tak nevěřím.
Uvedl jsem některé ze svých důvodů. Neřekl jsem svůj první, nejpevnější a nejneochvějnější důvod a to ten, že dobře vím, že kdybych se k té dámě po čtyři po sobě jdoucí minuty choval jako ke kamarádovi, vykázala by mně z domu. Uvedl jsem ale některé další důvody, podotkl jsem, že kamarádství bylo něco docela zvláštního, odlišného od přátelství. Řekl jsem (a svět div se, jsem hluboce přesvědčen, že je to pravda), že člověk může být přítelem ženy, ale ne jejím kamarádem. Přátelství totiž implikuje individualitu, kdežto kamarádství implikuje dočasnou podřízenost, pokud ne dočasné podřízení individuality. Přátelům je o to lépe,když jsou dva, ale kamarádům je o to lépe, že jich jsou dva miliony.
V řecké gramatice, kterou jsem se těžko naučil a lehko zapomněl, byla pokud si vzpomínám jedna věc, která by sama o sobě dokazovala, jak velkým byli Řekové národem. Tím míním fakt, že v řečtině je jak duál, tak plurál. Dvojka je docela jiná, než všechna ostatní čísla, zrovna tak, jako se od všech ostatních liší jednička: ta pravda je základem manželství. Jakmile jsem se dozvěděl, že existuje řecký duál, snadno jsem si mohl uvědomit, že Řekové dali světu filosofii.
Jde mi tu o to,že kamarádství je ze své podstaty plurální. Nu, ženy plurální nejsou. Už samo slovo, ženy, má v sobě jakýsi špatný zvuk: je z něj slyšet polygamní Turek nebo cynický a unavený světák. Nic takového jako ženy neexistuje. Existuje jen ta konkrétní žena, které se právě teď bojíte, nebo kterou milujete, kterou máte chuť uctívat nebo sklony zabít. Myslím, že skutečný dav žen by se podobal padesáti sluncím nebo půl stovce měsíců—jejich množství by je oslabovalo. Slunce by nemělo prostor, kde by mohlo zářit.
V každém případě bylo to, co jsem musel té dámě říct o kamarádství snesitelně jasné. Poukázal jsem toliko na to, kamarádství je jistým druhem lidského sdružování a jeho základním paradoxem je, že je současně nespoutaný i chladný. Když lidé rozmlouvají ve dvojicích, mluví jemně, protože mají výrazný dojem, když lidé mluví po desítkách nebo po dvacítkách, mluví výrazně, protože jim na ničem ani za mák nesejde. Přátelství se stává kamarádstvím, když zapomenete na přítomnost svého přítele. Obracíte se pak k něčemu abstraktnímu, klubu, který je přítomen všude tam, kde jsou shromážděni dva nebo tři, alespoň pokud jsou to tedy muži. Pánské debatní kluby mají své pedantické fráze, které právě tuhle pravdu přesně vyjadřují: když mluví, pronášejí „řeč k návrhu“. Je to tak, muži mluví k návrh ne o něm, mluví k tématu. Ženy si povídají jedna s druhou, to je důvod proč jsou jejich konversace tak strašlivě zajímavé, ale pro nás příliš hrozné, než abychom je vydrželi poslouchat příliš dlouho, než utečeme pryč.
Když George Warrington a Lord Castelwood utečou z místnosti jen proto, že se mladé americké děvče pustilo do sladce satirické konversace se starou Beatrix Esmond vzpomenete si na Thackerayův výkřik: „O les laches que les hommes!“? Je to možná to nejpravdivější, co napsal. Naše pohlaví není dost silné ani smělé, aby sneslo muka přímé osobní konversace v níž ženy vládnou. My musíme mít téma—nějaké neosobní. A jak jsem řekl své obdivuhodné dámské přítelkyni, mužský přítel se stává kamarádem, když na něj člověk zapomene. Zapomenout na mužského přítele znamená jen se chovat jako kamarád. Ovšem zapomenout na dámskou přítelkyni znamená chovat chovat se jako hulvát. Ona je sama sebou, on je klub.
Jestliže však ona nebo nějaká jiná dáma chtějí vědět, zda může ona a její pohlaví mít podíl na mužském kamarádství, zda by kvůli tomu byly doopravdy silnější a šťastnější, zda jim zkrátka upíráme něco, co by je přirozeně těšilo, mám zrovna příležitost jim to osvětlit tím, že jim uvedu realisticky přesný a universálně typický příklad toho, co naše mužské kamarádství doopravdy je.
Pokud chce nějaká dáma opravdu vědět, do čeho se pouští, když chce kamarádství, co se doopravdy děje, když jsou kamarádi pospolu, pak je to tohle. Stalo se to včera ráno. Snídal jsem s chumlem studnetů z jedné naší velké university a celá společnost se rozpadla do skupinek po dvou nebo po třech, výstředně pohroužených do jakési diskuse. Sám jsem byl pohroužen do dvou debat. Agnostikovi po mé pravé ruce jsem se snažil dokázat, že něco jako nebe existuje a imperialistovi po mé levé ruce jsem se snažil dokázat, že existuje něco jako Anglie, když tu zničeho nic rozťal všechno drobné hlomození hrozný a drtivý zvuk z druhého konce stolu. Deset mužů mluvilo najednou, tři z čirého zápalu mlátili do stolu, jeden nad vším tím hlukem hulákal. Pak se, jak už to v takových kritických chvílích bývá, na chvíli rozhostilo nesmyslné ticho a potom se rozlehl hlas jednoho z nejlepších řečníků z Unie, pronikavý a patetický a osměle kypěl ozvěnou až pod střechu:
„Netvrdím, že chodba vedla po celé délce vlaku. Říkám jenom, důrazně a se vší odpovědností svého intelektu, že vedla po levé straně našeho kupé. A vím, že mluvím pravdu.“
Všichni jsem se rozběhli k tomu místu. Upustil jsme Anglii z jedné ruky a nebesa z druhé. Natahoval jsem krk, abych zjistil, co se to děje. Byla to velmi hluboká a naléhavá otázka: zda, když tři přítomné osoby před dvěma lety cestovaly vlakem do Skotska v jídelním voze, měl ten vůz takový tvar, že měl chodbu po levé straně nebo za měl nějakou uličku vprostřed. Jen tři přítomní ten vůz vůbec někdy viděli, a nemohli se shodnout, my jsme jim to ale brzy sebrali z jejich neohrabaných rukou. Přeli jsme se o tom obecně. Rozebírali jsme, zda povaha věcí nasvědčuje uličce prostředkem vozu. Já si založil vlastní sektu vprostřed posicí pravověrných uličkářů a krajních chodbařů. Někteří zastávali názor, že ve všech dokladech o tvaru jídelního vozu je nutno brát v potaz povahu jídla. Sestavovali jsme plánky vozu z vidliček a lžic na stole a malé kousky cukru vyznačovaly, kde sedí lité. Celá debata trvala skoro dvě hodiny.
Jenže věru, měření času nemohou vyjádřit délku, protože jsme mluvili tak, jako bychom byli nesmrtelní bohové a měli před sebou celou věčnost: být vně času je totiž jedním z podivných prvků bratrství. Přerušoval nás jen jakýsi akademický obyčej, který požadoval, že představitelé Unie musí být fotografováni. A i přitom se jeden z nich pohnul. Tak dlouho se chvěl a ošíval, až to fotografa donutilo k zoufalým stížnostem. On pak oplátkou vykřikl. „Já nikdy nepopíral, že se dá tvrdit, že chodba vedla po straně. Řekl jsem ale…“ Nu, zarazili jsme ho, rozpačitě. Tohle je všechno, podle mé nejlepší paměti, docela pravda.
Dokážu si představit, že v tvářích mých dámských přítelkyň neuvidím mnoho souhlasných výrazů. Tahle homérská válka je nedojímá. Možná nají dojem, že otázka, zda měl jeden jídelní vůz před dvěma lety konkrétní tvar, není příliš naléhavá. Mají dojem, že když se o ni dvě hodiny hádá osmnáct mladíků, je to už otázka poněkud únavná. Vy nejmocnější ze všech živých, vy matky všech bohů, to jsou jen maličkosti, jen pár zábav a bláhovostí jelenů ze stáda, kterým nerozumíte. Buďte tak spokojené, jako klidné a v bezpečí: rozumíte všemu vyjma kamarádství.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s