Něco

Something

Kultivovaní lidé mívají, století co století, ve zvyku založit nějakou uměleckou módu a předstírat. Že je víc starosvětská nebo přirozenější než oni. Francouzští urozenci si takhle hráli na starořecké pastýře a pastýřky, protože bohatci vždycky dychtí po barbarství, zatímco chudí se (jaksi slepě) domáhají více civilisace. Sami pak pamatujeme salony plné zoufalých lidí v odrbaných šatech, jež měly (těžko chápu proč) připomínat rozverné barvy a hrubé ctnosti středověku. Kdybych si snad měl někdy osvojit některou z těchto barbarských zálib, pak by to byla jedna po mém soudu nespravedlivě přehlížená. V Britském Museu, kde všichni obdivují chmurné bysty césarů nebo klidné hrůzy Asýrie, se vždy zatoulám do klidnějším a domáčtějšího oddělení. Klaním se tam zarostlým obrazům ze Sandwichových ostrovů s vyvalenýma očima, modlám o kterým se domnívám, že by se k nim člověk mohl doopravdy sklonit. Krásní bohové Řecka jsou totiž krutí, ale člověk má vždy dojem, že ohavný bůh by mohl být laskavý. Kdybych tedy někdy svůj dům uspořádal podle jednoho uměleckého plánu (a Bůh mě před tím ), bylo by to podle hrubého polynského plánu. Vše, co o těchto divoších slyším mě k nim přitahuje víc a víc. Je marné mi vysvětlovat, že pod takovým režimem by muž byl líný a liboval si v rozkoších, zatímco žena by byla praktická a tvrdě pracovala, protože tak tomu už v domě, který obývám, je. Nevadí mi, že bych se měl pomalovat barvami, stejně jsem nikdy nedokázal nic pomalovat, aniž bych se zabarvil sám. Když barvím třeba jen kartonovou postavičku do loutkového divadla, skončí to tak, že jsem barevný jak podzimní listí, obarvený jak ranní obloha, jak se říká v Hiawatě.
Neumím si představit, kde se vzala ta divná představa, že pověry pramení z nevědomosti. Je to vlastně pravda, pokud myslíme nevědomost v tomtéž smyslu, v němž byli nevědomí Platon a Bacon, tedy společnou nevědomost všech lidí o smyslu jejich obludného osudu. Kdybychom to ale mysleli takhle, pak tvrzení, že nevědomost je pramenem pověr, je jen neohrabaný a zavádějící způsob, jak to vyjádřit. To už by bylo mnohem pravdivější říct, že agnosticismus je zdrojem všech náboženství. To je pravda, agnostik je počátkem a ne koncem lidského vývoje. Ovšem ti, kdo mluví o pověrách zrozených z nevědomosti tím obyčejně míní, že mýty a mythycká tvrzení vznikla jen náhodou nebo kvůli zvířecké neschopnosti poznat všechny okolnosti případu. Stará viktoriánská vědecká theorie říkala, že lidé si pohádky vymysleli proto, že ještě neměli dost rozumu na to, aby chápali fakta. Mysleli, že měsíc je žena, protože neměli dost rozumu na to, aby viděli, že je to měsíc. Mysleli, že moře je bůh, protože kolem nešel žádný laskavý vědec, který by jim vysvětlil, že je to opravdu moře. Kámen uctívali jako fetiš proto že jim nedostatek geologických znalostí bránil všimnout si, že je to kámen. Byli tak tupí, nezkušení, a úzce materialističtí, že neviděli žádný rozdíl v trhlině v oblacích a zvonivým kladivem mrštěným rudohlavým obrem, nebo mez zábleskem žlutého ohně na obloze a mladým bohem řídícím koňské spřežení.
To je materialistická theorie mythů, a je to zjevný nesmysl. Nikdo si nemohl nikdy myslet, že měsíc byl žena a to ani ne těch nejbujnějších tvarů. Nikdo si nikdy nemohl myslet, že slunko vypadá jako kočár s párem koní, protože tak nevypadá. Pokud takové pojmy používají v souvislosti se sluncem nebo měsícem, horou nebo řekou, kamenem nebo stromem, pak je jistě takhle nepoužívali proto, že nic lepšího neuměli. Naopak dělali to proto, že věděli něco mnohem lepšího, protože žena je krásnější než měsíční svit a mladý muž je zářivější než slunko.
To se v podstatě připouští o takových bájích jako je ta o Phoebovi a Artemis nebo i o Balderovi a Thorovi, u kterých se uznává, že s tím měli cosi společného básníci a ne jen nevědomí divoši. Jenže toho, že hrubší divoši jsou třeba i jen menší básnící si právě folkloristé typu Frasera nevšimnou. Vše co říkají o jejich totemech, tabu, tancích a obřadech za mrtvé je nutno chápat s jistým poetickým porozuměním pro něco, co má být oslavné, šokující, ba nemožné. Jsou to prudká vyjádření jedinečných duchovních zkušeností, jsou to tiché a podivně zabarvené nálady, sny a záblesky nacházející se skutečně na pomezí mezi touto existencí a nějakou jinou. Když divoch tvrdí, že rostlina pepře je jeho božská prabába neříká to z nevědmosti, protože nevědomost by ho zanechala při holém poznání, že je to rostlina pepře. Spíše mluví na základně svých vědomostí, útržkových a možná nebezpečných. Možná v pepři zahlédl něco, co je lepší nevidět.
Je tu jedna opravdu ohromná otázka. Divoch chovající úctu k pepřové rostlince, modloslužebník adorující hvězdu, patriot pokládající život kvůli hranici, ti všichni cosi nesporně znamenají—cosi v hlubinách vesmíru a duše. Znamenají, že vše je posvátné? Nebo snad znamenají, že něco je posvátné—něco, co oni nenašli?Something

Kultivovaní lidé mívají, století co století, ve zvyku založit nějakou uměleckou módu a předstírat. Že je víc starosvětská nebo přirozenější než oni. Francouzští urozenci si takhle hráli na starořecké pastýře a pastýřky, protože bohatci vždycky dychtí po barbarství, zatímco chudí se (jaksi slepě) domáhají více civilisace. Sami pak pamatujeme salony plné zoufalých lidí v odrbaných šatech, jež měly (těžko chápu proč) připomínat rozverné barvy a hrubé ctnosti středověku. Kdybych si snad měl někdy osvojit některou z těchto barbarských zálib, pak by to byla jedna po mém soudu nespravedlivě přehlížená. V Britském Museu, kde všichni obdivují chmurné bysty césarů nebo klidné hrůzy Asýrie, se vždy zatoulám do klidnějším a domáčtějšího oddělení. Klaním se tam zarostlým obrazům ze Sandwichových ostrovů s vyvalenýma očima, modlám o kterým se domnívám, že by se k nim člověk mohl doopravdy sklonit. Krásní bohové Řecka jsou totiž krutí, ale člověk má vždy dojem, že ohavný bůh by mohl být laskavý. Kdybych tedy někdy svůj dům uspořádal podle jednoho uměleckého plánu (a Bůh mě před tím ), bylo by to podle hrubého polynského plánu. Vše, co o těchto divoších slyším mě k nim přitahuje víc a víc. Je marné mi vysvětlovat, že pod takovým režimem by muž byl líný a liboval si v rozkoších, zatímco žena by byla praktická a tvrdě pracovala, protože tak tomu už v domě, který obývám, je. Nevadí mi, že bych se měl pomalovat barvami, stejně jsem nikdy nedokázal nic pomalovat, aniž bych se zabarvil sám. Když barvím třeba jen kartonovou postavičku do loutkového divadla, skončí to tak, že jsem barevný jak podzimní listí, obarvený jak ranní obloha, jak se říká v Hiawatě.
Neumím si představit, kde se vzala ta divná představa, že pověry pramení z nevědomosti. Je to vlastně pravda, pokud myslíme nevědomost v tomtéž smyslu, v němž byli nevědomí Platon a Bacon, tedy společnou nevědomost všech lidí o smyslu jejich obludného osudu. Kdybychom to ale mysleli takhle, pak tvrzení, že nevědomost je pramenem pověr, je jen neohrabaný a zavádějící způsob, jak to vyjádřit. To už by bylo mnohem pravdivější říct, že agnosticismus je zdrojem všech náboženství. To je pravda, agnostik je počátkem a ne koncem lidského vývoje. Ovšem ti, kdo mluví o pověrách zrozených z nevědomosti tím obyčejně míní, že mýty a mythycká tvrzení vznikla jen náhodou nebo kvůli zvířecké neschopnosti poznat všechny okolnosti případu. Stará viktoriánská vědecká theorie říkala, že lidé si pohádky vymysleli proto, že ještě neměli dost rozumu na to, aby chápali fakta. Mysleli, že měsíc je žena, protože neměli dost rozumu na to, aby viděli, že je to měsíc. Mysleli, že moře je bůh, protože kolem nešel žádný laskavý vědec, který by jim vysvětlil, že je to opravdu moře. Kámen uctívali jako fetiš proto že jim nedostatek geologických znalostí bránil všimnout si, že je to kámen. Byli tak tupí, nezkušení, a úzce materialističtí, že neviděli žádný rozdíl v trhlině v oblacích a zvonivým kladivem mrštěným rudohlavým obrem, nebo mez zábleskem žlutého ohně na obloze a mladým bohem řídícím koňské spřežení.
To je materialistická theorie mythů, a je to zjevný nesmysl. Nikdo si nemohl nikdy myslet, že měsíc byl žena a to ani ne těch nejbujnějších tvarů. Nikdo si nikdy nemohl myslet, že slunko vypadá jako kočár s párem koní, protože tak nevypadá. Pokud takové pojmy používají v souvislosti se sluncem nebo měsícem, horou nebo řekou, kamenem nebo stromem, pak je jistě takhle nepoužívali proto, že nic lepšího neuměli. Naopak dělali to proto, že věděli něco mnohem lepšího, protože žena je krásnější než měsíční svit a mladý muž je zářivější než slunko.
To se v podstatě připouští o takových bájích jako je ta o Phoebovi a Artemis nebo i o Balderovi a Thorovi, u kterých se uznává, že s tím měli cosi společného básníci a ne jen nevědomí divoši. Jenže toho, že hrubší divoši jsou třeba i jen menší básnící si právě folkloristé typu Frasera nevšimnou. Vše co říkají o jejich totemech, tabu, tancích a obřadech za mrtvé je nutno chápat s jistým poetickým porozuměním pro něco, co má být oslavné, šokující, ba nemožné. Jsou to prudká vyjádření jedinečných duchovních zkušeností, jsou to tiché a podivně zabarvené nálady, sny a záblesky nacházející se skutečně na pomezí mezi touto existencí a nějakou jinou. Když divoch tvrdí, že rostlina pepře je jeho božská prabába neříká to z nevědmosti, protože nevědomost by ho zanechala při holém poznání, že je to rostlina pepře. Spíše mluví na základně svých vědomostí, útržkových a možná nebezpečných. Možná v pepři zahlédl něco, co je lepší nevidět.
Je tu jedna opravdu ohromná otázka. Divoch chovající úctu k pepřové rostlince, modloslužebník adorující hvězdu, patriot pokládající život kvůli hranici, ti všichni cosi nesporně znamenají—cosi v hlubinách vesmíru a duše. Znamenají, že vše je posvátné? Nebo snad znamenají, že něco je posvátné—něco, co oni nenašli?

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s