Chřest

Dnes, zhruba jednadvacet minut po druhé hodině, jsem náhle řekl, že chřest je tajemstvím aristokracie. Ta idea mi vstoupila do hlavy, když jsem se pokoušel dát si do pusy dlouhé splihlé stonky a těm se na rozdíl od ideje dovnitř proniknout nepodařilo. Neodkazuji na žádné obyčejné metaforické nebo povrchní porovnání, které by se mezi nimi snadno dalo hledat. Můžeme říct, že většina organismu zůstala mrtvě bílá a jen malý knoflík nahoře mohl být jasně zelený. Mohli bychom z toho dovodit poučení, že průměrní aristokraté vypadají mnohem silnější, než ve skutečnosti jsou a ilustrovat to na průměrném chřestu. Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, pokoušel se ale někdo psa bít kusem chřestu? Mohli bychom z toho vyvodit poučení, že aristokratické tradice vypadají mnohem populárnější než ve skutečnosti byly. „Normanské“ se mylně vyslovuje jako anglické. Nějak takhle se ze tří francouzských leopardů stali britští lvi. Stejným způsobem se ze slavnostního anglického slova pro chřest, asparagus, které pokud vím neznamená nic, stalo slovo „sparrowgrass“, které znamená dvě z nejpirotesknějších věcí na světě, které zná. Asparagus, což bylo předpokládám jméno římského prokonsula Marca Asparaga Esculense, nebo co, si nikdy nezsloužil takové štěstí, aby svůj původ ztratil ve dvou věcech, tak pravých a běžných jako jsou smělí městští ptáci či zelená demokracie polí. Mohli bychom také o tyčkách chřestu říci, že často ztrácí hlavu, o aristokratech bychom mohli říct to samé. Obojí hlavvy už dříve padaly pod guillotinou. Abychom ale paralelu dokončili musíme tvrdit, že hlava je na aristokratovi to nejlepší. Já ale věru svůj názor nezakládám na nějakých takových fraseologických vymyšlenostech. Kořeny chřestu vězí v zemi mnohem hlouběji.
K tomu nejpodstatnějšmu u aristokracie patří, aby předbíhala svou dobu. Tedy, rozumí se, že musí být něco nového, co zná jen pár lidí. Musí existovat nějaké heslo a musí to být nové heslo. Navíc to heslo musí být už svou povahou iracionální, protože cokoliv celkem racionálního by si rychle spočítali i nezasvěcení. Stejně zásadní pro každé společenské pravidlo, které zahrnuje společenské rozdělení a odlišení, je také to, aby takové pravidlo bylo přinejmenším v tomhle smyslu umělé. To pravidlo či zvyk tedy můžete znát jedině tak, jak se voják dozví heslo, totiž, že mu ho někdo řekne.
Pracovní příklad, který je nám ze střední třídy v této souvislosti nejlépe znám, je stará samoúčelná odlišnost ve způsobu jak jíst chřest. Nuže, vyjma kanibalismu a zvyku pojídat písek (o kterém nemám co bych řekl), není z věcí k jídlu žádná méně vhodná k tomu, aby se jedla prsty, než chřest. Je dlouhý, je mastný, je uvolněný a má sklony ke všem možným měkkým leč náhlým pohromám, vždycky se jí s jakousi olejnatou omáčkou, a jeho pěkné zvládání vyžaduje zdatnosti profesionálního žongléra posíleného ještě jistými dovednostmi ve šplhání po namaštěné tyči. Většinu věcí člověk jí prsty snadno. Studené hovězí se rukama jí docela snadno, nebo i třeba jen zuby. Sotva kdy jsem se podíval na nějaký ušlechtilý sýr, aniž bych pocítil nutkání zabořit do něj své tesáky. Nové brambory lze prsty jít zrovna tak čistě jako velikonoční vajíčka a sledě nám rovnou může do otevřených úst ládovat sleďový stroj s ohledem na to, nakolik k jeho nakrájení využijeme vidličku a nůž. Rybí koláč bychom mohli jíst tak jednoduše jako jíme obilný koláč (vypadá spíš jako roláda nebo jiný zákusek pozn. překl.) Studený vánoční puding je látka se vším majestátem barevného mramoru a mnohem čistší, silnější než každý běžný chleba nebo suchar, a taky drží líp pohromadě. A přece se od nás čeká, že se k tomu všemu budeme stavět s použitím malého tupého meče nebo zakrslého trojzubce. Jen tule protivnou, kymácející se zeleninu jím mezi dvěma prsty, to už bych se měl líp, kdybych jako žirafa okusoval vršky palem, ty bych si přidržovaz nemusel.
Nepřeháníme. Polévku by se mladý student prsty jíst nepokoušel, a omáčky, pudinky a dokonce kari nejsou poli pro manuální dělníky. Rebarborovou omáčku bych nejedl nejen prsty, ale vlastně ani žádným nástrojem, který by mohla věda vymyslet. Dokonce ani věci obsahující povidla neumím pořádně chytit. I když se ale vyhýbám všemu přehánění nebo frivolnosti, pořád si všímám, že vršek chřestu nepatří mezi potravinami k těm, které by se nějak zvlášť hodily do prstů. Jinak řečeno, tenhle princip nemohl být odvozen z nějakého abstraktního rozumu, ani vyrůst z obecných lidských instinktů. Zvyk či obyčej to být nemůže a to je důvod, proč to patří k etiketě.
Lidské bratrství je fakt, který nakonec přetrvá všechna další fakta. Pokud tedy chce privilegovaná třída předejít tomu, aby přirozeně sklouzla zpět do celku lidstva musí trvale udržovat vzrušení nad novými projekt, novými kulturami a novými předsudky, novými sukněmi a novými punčochami. Musí každý den vykládat nějaký nový příběh, sic zahyne, jako ona dáma v Pohádkách z tisíce a jedné noci. Tennyson, který byl tímhle aristokratickým—či snobským—futurismem zasažen až příliš, napsal: „Než aby jeden dobrý zvyk pokazil svět“, což ve skutečnosti znamená, že se všichni mají naučit, kterak správně jíst chřest. .A tak, z přepychu, plýtvání a únavy, vešla do světa horečka, které oni říkají pokrok.
Tvrdí mi, že teď už chřest rukama nejí? Nevím, že v některých z nejlepších rodových domů mají pro každou osobu malé kleštičky, které jsou rozkošné? Neslyšel jsem, že chřest se dnes do otevřených úst spouští provázkem, nebo se do úst vstřeluje malou pistolku, nebo se jí palci, či se nejí vůbec? Ne, nevím to, a to jsem tu taky chtěl ukázat. Změnili heslo.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s