Koníček a vrchní

The Hobby and the Head Waiter

V záležitostech vlastnictví můžeme najít očividné, ale užitečné podobenství, v rozdílu mezi bydlením v domě a bydlením v hotelu. Hotel má své praktické výhody, na prvním místě je tu ale megalomanská nádhera velkých prostor a zlacených stropů, což není praktické ani trochu. Přinejlepším tu najdeme romanci osobního dobrodružství a náhody, ne však žádný společný nebo pospolitý život.

K tvořivé povaze vlastnictví se dostaneme ve chvíli, kdy přejdeme k praktickým rozdílům mezi domem a hotelem. Tenhle řečnický obrat jsem použil pro pohodlí a názornost, protože si nemyslím, že by všichni chápali, co rozumíme pod touto tvořivou vlastností. Nuže v hotelu je člověk naprostým příjemcem. Může přijímat právě tolik věcí, kolik jich průměrný člověk přijímá v průměrném domě. Může dostávat víc věcí než dostává většina moderních lidí ve většině moderních domů. Všechny ty věci ale musí být jistého uznávaného a konvenčního charakteru. K hotelu nemůže nic doplnit. Kdyby se pokusil hotel nějakým rozsáhlým a nápadným způsobem vylepšit, bylo by to poněkud sensační dobrodružství. Bohatí lidé jsou v bohatých hotelích v jistém smyslu chráněni a příliš chráněni, ale třebaže mají ochranu, hotel jim nepatří. Jde tu ale o to, že tvořivé potřeby nelze zaopatřit předem, jak je to možné u potřeb ochranných. K povaze každého tvoření patří, že je v jistém smyslu originální a je v povaze čehokoliv originálního, že to nelze předvídat. Nelze prorokovat poesii, dokonce nelze ani prorokovat proroctví. Futurista nemůže předpovědět písničku , i kdyby ji dokázal složit, což není vždycky pravda. Nemůže předvídat báseň nebo předvídat obraz, nemůže dokonce předvídat ani kanadský žertík. A vlastně, kdyby mohl, tak by se ten žertík asi nestal.

V některých hotelích amerického druhu stával v ložnici jakýsi přístroj, který se na první pohled nejspíš podobal hodinám, s ručičkou, která se dala otočit k různým nápisům na ciferníku a ty měly představovat úplný seznam potřeb člověka na jeho nejvyšší úrovni, úrovni častého hosta amerických hotelů. Ať už chtěl prérijní ústřice nebo koňský hřbet, sekretáře nebo sendvič, nebo (pokud vím) cokoliv od denního tisku po dentistu, stačilo mu otočit ručičkou na ciferníku a vnitřní mechanismus hotelu nějak doručil dotyčný předmět nebo osobu. Nu, je pravda, že dokonce i skutečný seznam byl dlouhý a podrobný a že ho bylo možné podle jistých pravidel prodloužit a aplikovat téměř do libovolné délky. Nepochybně by vedle dentisty uměl poskytnout i detektiva.

Od fantasií o tom, co by si člověk mohl přát bychom se tu ale obraťme k faktům o tom, co si přeje. Pro každého člověka je nejjednodušší použít sebe sama jako příklad, jako typický a ne nutně egoistický příklad. Nejsem člověk, který by měl nějak zvlášť povahu k tomu, aby dělal v hotelu potíže, nejsem vegetarián, nejsem epikurejec, dokážu jíst, pít a kouřit běžné věci poskytované na běžných místech. Kdybych měl žít v hotelu svůj život, zejména tu část mého života, která je kreativní v tom smyslu, že je osobní, pak si myslím, že bych seznam věcí hodinách v ložnici shledal poněkud nedostatečným. Mám-li kupříkladu koníčka, nebo případného koníčka, pak to nejspíš bude loutkové divadlo. Koníčky implikují volno, dovolenou, svátky a i když by se dalo snad tvrdit, že novináři ve skutečnosti nepracují a je také pravda, že nemají žádnou skutečnou dovolenou. Kdybych si ale nepotřeboval vydělat na svůj chléb a sýr, neměl zemi ani svědomí a žádný takový nesmysl, pak bych se usadil a dal svému životu vážný záměr, který by spočíval ve stavbě loutkového divadla. Dnes mi připadá jako krabice plná zázraků skoro stejně, jako když jsem ho viděl jako malé dítě a mám dojem, že jsem svět na jevišti znal dřív, než ten skutečný. Zlacené postavy prince a princezny září v mé paměti proti temnému zapomnění a pamatuji si je skoro dřív, než svého otce, který je pro mě udělal, což může být i alegorie. Nu, tento příklad, to jsou jen velmi mírná slova. Nejsem s tímhle vkusem sám, sdíleli jen Stevenson, můj otec, a evidentně mnoho dalších. Je to však výtečný příklad něčeho, co sice není výstřední, ale současně je to dostatečně neběžné, aby bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by si toho jakýkoliv praktický organizátor všiml, opatřil to, nebo to zařadil do jakékoliv určité třídy věcí. Nemyslím, že bych mohl číšníkovi jen tak nedbale, přes rameno říct, „Prosil bych kávu, Benediktinku a loutkové divadlo.“ Nedokážu si představit vrchního, jak burácí do mluvicí trubice „třikrát Manhattan koktejl a jedno loutkové divalo“. Nedokážu si představit, že by bylo zmíněno mezi drobným přepychem sepsaným na hodinách v kuchyni. I kdyby tam ale bylo, pořád by to nebylo ono. I kdyby se číšník vrátil obtížený loutkovými divadly, zrovna tak, jak se někdy přichází obtížený krabičkami cigaret, problém by to neřešilo. Hobby totiž implikuje jak zábavu , tak práci, proces i výsledek. Trochu blíž požadovanému by bylo, kdyby mi vrchní přinesl krabice pozlátka a kartonu a úžasný metalický papír stejně opojný jako všechna jeho vína, s šarlatem bohatším než jeho burgundské a zelenou lepší než nejzelenější Chartereuse. I pak by to fungovalo jen tehdy, pokud by si vrchní sedl se mnou na podlahu a pomáhal mi vystřihovat, a tím si jeden nemůže být nikdy jist.

Zatímco mi tyhle myšlenky běží hlavou, můj odpoutaný zrak se upírá na obyčejné dřevěné křeslo podobné těm, která ve Wycombe dělají z dřeva ze South Bucks. A jako ve vidění se mi před očima vyjevuje, že kdyby někdo z křesla odřezal opěrku zad, odsekal jeho pásy a zohýbal je do tvaru rámu na čtyřech nohách, byl by to dohromady téměř přesný model loutkového divadla s pásy mezi nohama tvořícími závěsy pro kulisy. Nemohu si zrovna teď udělat přestávku na příslušný experiment, protože mám na práci něco horšího, ale už i ta představa je zrovna přesný příklad toho, co mám na mysli, představa, již nelze předvídat, kterou je ale docela dobře možné naplnit. Žádný velký organizátorský mozek nenařídí: „Zařiďte objednávku sedmi tisíc křesel z High Wycombe, pro případ, že by z nich někdo chtěl udělat loutková divadla.“ S pravděpodobností sto ku jedné takový nesmysl ještě nikdy nikoho nenapadl, a nikdy už nikomu na mysl nepřijde. Netvrdím, že by tím svět o něco přišel, ale tvrdím, že bych já o něco přišel a že to něco mi patří, Je to soukromé vlastnictví.

Nu, když ve svém vybraném a výtečném apartmánu v Hotelu Belzebub odpočívám na koberci z leopardí a tygří kůže pod stěnami pokrytými zlatohlavem je docela jisté, že mi nikdo nebude radit a povzbuzovat mě, abych se spěšně pustil sekyrou a nebo pilou do některého z hotelových křesel a začal je řezat a štípat na kusy. Moje vysvětlení, že z něj dělám loutkové divadlo by bylo přijato velice chladně. Mohlo by to dokonce vést k tomu, že bych ze svého čalouněného apartmánu byl přemístěn do komnaty ještě lépe vypolstrované, obyčejně nazývané polštářovaná cela. Jde nám tu však o to, že dvě formy lidského pohodlí a úlevy běží zřetelně vedle sebe a žádná zesílení jednoho je nepřivádí ani o palec blíž druhému. Hotel může počet svých křesel násobit milionem, může mít tisíce variant jejich vzorů, ale tím nikdy nevstoupí do téhož světa, v němž se objevil onen převrácený a osobní denní sen o proměně křesla nejprve ve stoličku a pak v jeviště. V onom světě jsou všechny divy tvořivé stránky vlastnictví a i když jsem pro jednoduchost použil lehčí a přenosnější typy vlastnictví, platí tatáž psychologie i pro větší ekonomickou produkci. Člověk chce mít své vlastní pole, v prví řadě proto, že jeho produktivita je ochranou jeho cti a nezávislosti, ale zčásti i proto, že se svým polem chce dělat věci, které nemůže nikomu vysvětlovat, a o kterých má sám jen neurčitou představu. Zvažuje rovnováhu mezi konkrétními nezbytnostmi a konkrétními nadbytečnými věcmi, které se vymykají popisu, je takříkajíc připraven kvůli šanci pěstovat tabák se živit tuříny. Chci tím říct, že připraven jednat přesně podle takové kalkulace jako je přeměna dřevěného křesla v dřevěné jeviště, tedy čehosi současně fantastického i úsporně šetrného. Tam, kde je tato moc demokraticky distribuována jsou lidé víc, než občané, jsou všichni umělci.

Touto poznámkou o čistě tvořivé stránce vlastnictví uzavírám náčrtek, který jsem se tu pokusil předestřít proti komunismu. Nemusím po sté opakovat, že argument proti komunismu není argumentem pro kapitalismus, vlastně argument proti komunismu je v tom, že je až příliš podobný kapitalismu. Pramálo záleží na tom, zda našemu alegorickému hotelu říkají kapitalisté hotel nebo komunisté nocležna. Argumentem proti němu je to není domov, že duch člověka se v něm nikdy nebude cítit doma. Může být doma jen tam, kde má dojem čehosi současně klidnějšího i bujnějšího, co je náladou vší tvořivé činnosti. Jen tím, že se duše stěsná do omezení místa a soukromí, může se pak rozevřít skutečnou imaginací a novotou. Naslouchat všem těm moderním řečem o obchodu a dopravě je jako sledovat člověka, který chodí bezcílně kolem a vláčí strom vyrvaný z kořenů. Strom má být přesazen, týkají se ho problémy přepravy, těší se ze všech výchovným zdokonalení cestování. Cestuje kosmopolitními vlaky úžasnou rychlostí rozmanitými zeměmi, je vykládán nebo převážen obrovitými nádražími s úžasnou organisací. Ovšem jsou tu jen dvě věci, které o tom stojí za to říct. Jedna je, že ten strom je už možná mrtvý. Druhá je, že je jediná možnost, jak ho zase přivést k životu. Jen pokud bude konečně pevně zasazen na dané místo na tváři země, může začít nést ovoce, kvést, nebo se stát zeleným příbytkem ptáků.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s