Kultura versus civilisace

Mezi kulturou a civilisací byl nedávno vymezen zajímavý rozdíl, který je téměř protikladem. Dva přední současní spisovatelé, jeden Rus a jeden Němec, onen rozdíl přijali, třebaže jej užívají poněkud rozdílně. Němec, jsa volnomyšlenkářem a agnostikem, je samozřejmě pevně svázán železnými okovy dogmat materialismu. Rus, jsa řeckopravoslavným křesťanem a pozůstatkem zničené a pronásledované církve, je o něco veselejší a vypadá to, že si myslí, že existuje cosi jako lidská svoboda a šance na lidskou volnost. Oba se však, víceméně shodnou, na jisté theorii vztahu mezi kulturou a civilisací a ta zhruba zní, že civilisace je koncem kultury, dokonce v tom smyslu, že je smrtí kultury.

Když zde celou věc přeformuluji pro své vlastní cíle, pak jde o to, že kultura je růst, jsou to originální výhonky duchovní a umělecké povahy člověka, objevující se v původním folkloru nebo primitivní architektuře celých národů. Civilisace je pak spíše omezením či kompromisem uloženým na základě objevu, že existují jiné národy nebo methody výroby. Když člověk následuje kulturu rozvíjí svá umění, tedy svůj vkus. Proto také podobně jako pravá láska a dobročinnost i kultura začíná doma. S civilisací pak přichází něco, co je nejen čistě veřejné, ale také poněkud bezdomové. Kultura pěstuje takové kvetoucí stromy, které rádi vidíte ve své zahradě před domem a sázíte si je, kde chcete. Civilisace znamená vést soudní spor se soudem, jestli vaše stromy stíní jeho zahradu nebo zavolat policajta, když se po hádce o stromy chce začít prát.

V tomhle rozlišení je možné rozpoznat jistou hrubou pravdu i bez toho, aby se člověk poddal oněm pesimistickým názorům, které čerpá Spengler ze svých geologických epoch s jejich lidskými fosiliemi. Stačí říci, že my fosilie nejsme, že Isaiáš, Pythagoras a Augustin nebyli fosilie. Spnegler má sklon chápat nástup úplné civilisace jako nástup doby ledové, která zmrazí všechen lidský život jako led mrazí všechen život živočišný. Rus Berďajev je, jak jsem už řekl poněkud volnější a uvolněnější, ale zejména volnější. Nechci zde ale vynášet soudy o theorii nebo tvou theoreticích. Zajímá mě tu jen jeden konkrétní úhel či aspekt ovlivňující civilisaci v níž většina mých krajanů musí doopravdy žít—civilisaci Londýna a velkých průmyslových měst—pokud tomu tedy chcete civilisace říkat.

Zde je kupříkladu jedna pochybnost, která mně trápí. Pokud by tu měla být jedna věc, o níž bychom předpokládali, že ji pro nás civilisace udělá, pak to bude to, že zcivilisuje naše chování. Už samo anglické slovo pro zdvořilost politeness je ve skutečnosti řecký výraz pro civilisaci, právě tak jako civilisace je ve skutečnosti jen latinské slovo pro zdvořilost. Je potěšující pomyšlení, že slova policista a politeness mají nejen tentýž význam, ale jsou vlastně téměř jedním slovem. Ovšem když Římané tyhle pojmy zdědili od Řeků ustavili ideu toho, co je občanské (civic), tedy co náleží k občanu hned se k tomu jaksi neurčitě připojila idea slušnosti (civility). Civilisace, či veřejný život takhle zřejmě do jisté míry fungují. Lidé začínají cítit novou a podivnou zdrženlivost, kvůli níž se cítí poněkud zahanbeni z toho, že by naprosto neznámým lidem, jimiž nebyli nikdy představeni, shazovali klobouky nebo je tahali za nosy. Nová jemnost, nový smysl pro to co je taktní a vhodné je vede k tomu, aby bili, tloukli a kopali své nejbližší a nejdražší a jejich nejdůvěrnější přátele. Celý příběh má ale ještě jednu stránku a ve světle oné these o civilisace jako fosilisaci definitivním koncem skutečně tvořivého života kultury se stává příběhem poněkud tragickým. Myslím, že pokud se objeví tendence k tomu, aby se občanský a veřejný život stal hrubším a brutálnějším, než život soukromý a vzdělávací, pak máme důvod k vážné kritice a obavám. Když lidé začnou být k lidem, které neznají hrubší než k přátelům je to temné a zlověstné znamení.

Koneckonců, domov, nakolik z něj zůstávají stát alespoň nějaké trosky, je pořád školou dobrých mravů. Mnozí vynakládají velké úsilí a většina alespoň nějaké, k tomu, aby své děti vycvičili v alespoň nějakých standardech společenského chování. Drobná netrpělivá gesta, která si vy nebo já můžeme dopřát—hrnec s polévkou vržený přes stůl, porcovací nůž třímaný s gesty, jež by povrchní pozorovatel mohl zaměnit s těmi, která předchází vraždě—nic nemění na tom, že dokonce i v téhle domácnosti se věnuje jakási péče tomu, aby byla dítka vychována ve věcech roztírání džemu a rozlévání mléka. Nakolik staré tradice chování, pokud existují, jsou pořád převážně tradicemi domácností, týkají otevírání dveří dámě, nebo podání hořčice hostovi. Skoro vše zbylo z forem zdvořilosti jsou formy pohostinnosti. Ať už tomu říkáte chovat se jako gentleman nebo chovat se jako snob, doma se člověk ještě pořád pokouší žít podle svých nejvyšších standardů a konat obřadnosti, jež jsou ve skutečnosti starodávné obřady a slavnosti jeho kultury.

Na veřejnosti se ale věci hodně změnily. Ostrou pravdou a zkouškou je to, že člověk obyčejně nejedná podle svých nejvyšších měřítek, ba ani podle měřítek své rodiny, ale často je zoufale opouští, když se ocitne v ruchu a tlačenici moderního pouličního života. Člověk, který by druhého do salonu uvedl s úklonou se spokojí s tím, že do tramvaje se prodere. Člověk, který by našel pro hosta místo ve své maličké vile nenechá žádné místo pro všechny své občany v ohromně velkém vagonu metra. Jinak řečeno, veřejný život, život označovaný Řeky za zdvořilý (polite), život, který Římané označovali za civilní je nyní mnohem barbarštější, než život v osamění nebo život kmene.

Můžeme snášet představu, že naše civilisace činí naši kulturu chladnější či oficiálnější. Nesmíříme se ale snadno s představou, že naše civilisace působí, že jsme čím dál větší barbaři. Kultura, tak jak ten pojem používají autoři, které jsem zmínil, je cosi niterného, imaginativního a takřka posvátného, co, když nabude formy, rozpoznáváme jako charakteristické dílo jistého národa, tak jako rozpoznáváme jisté umění, jako dílo určitého umělce. K růstu anglické kultury kupříkladu patří, že majitelé i těch nejchudších chalup rádi pěstují v zahrádkách před nimi spousty květin. Anglická kultura dokonce svým způsobem roste jistou zvláštní krásou anglických chalup a vesnic, které jsou pohledné i tehdy, když jsou nepohodlné. Bez ohledu na to, co myslíme byl bylo poněkud smutné, kdybychom měli ustoupit spořádanější civilisaci, která by narovnala vesnické uličky nebo i dodala vesnickým budovám vznešenosti. Jenže tady o nic takového nejde. Naše dnešní civilisace nic nenarovnává, ani ničemu nedodává vznešenosti. Romantické smetiště chalup a jejich zahrádek nebude nahrazeno vyrovnanými avennuemi nebo klasickými kolonádami. Budou nahrazeny nepořádně zapíchnutými cedulemi a tu a tam pohozenými bungalovy. To je jeden z aspektů soumraku civilisace, nad nímž tito literáti lamentují. Civilisace působí, že se stáváme hrubšími—jako člověk v metru.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s