Zimní slavnost

Tihle moderní lidé, kterým víc záleží na tom, aby byli moderní, než aby byli lidmi, mají jeden drobný zvyk , který se netěší takové pozornosti jak by měl. Velmi rádi nejprve nakreslí lilii a pak z pokresleného povrchu dokazují, že to vždy byla papírová květina. Nic těmhle inteligentním tvorečkům nedělá větší potěšení, než pozlatit přečištěné zlato a pak je zuřivě odírat s přiznáním, že to jen trochu kazí. Mám na mysli to, že nejprve vezmou něco přirozeného, pak to omatlají, zamaskují a zohaví, potom si postěžují, jak je ta věc nepřirozená a zahodí ji. Na začátku musí být takové změny přijímány jako vylepšení. Na konci je pak každé vylepšení slouží k tomu, aby ukázali, že tu věc je spíš zapotřebí zrušit než změnit.
Tak i símě demokracie, shromáždění vesnice či kmene, je stejně staré jako svět a možná sahá až zpět kamsi k podobným shromážděním havranů či vlků. Stále existuje v mnoha rolnických komunitách, zejména v horách, a tam, kde je náležitě civilisované, tedy humanisované, a především tehdy, když je křesťanské, je to pořád ještě zrovna tak spravedlivá a slušná a důstojná forma vlády jako každá jiná a to ve světě, v němž vlády jen stěží patřívají k jeho šťastnějším produktům. Nu, my lidé moderního a západního světa jsme tuhle starobylou věc vzali a jali se ji vylepšovat. Demokracii vylepšujeme demagogií, čili profesionálními politiky, volby vylepšujeme předvolební agitací, tedy organisovaným lhaním, oznamování vylepšujeme reklamou, to znamená, že troubení na roh ke shromáždění mužů kolem vesnického stromu nahrazujeme megafonem s jehož pomocí může státník mluvit jako obchodník a který usnadňuje všechny směny v nichž voliči mohou prodat své hlasy a státníci svou duši. Přímo jsme se pyšnili technickou obratností, s níž jsme dokázali akt zastoupení změnit v umění klamu. A pak, když byla celá idea tímto cynickým způsobem zdokonalena k nepoznání, zjišťujeme obecně, že z cyniků se stali skeptici a to skeptici ohledně samotné demokratické ideje. Tihle lidé se svými úžasnými demokratickými vylepšeními udělali z lidové vlády vládu lidem neoblíbenou. Jelikož se ale sami nejspíš stali poněkud nepopulárními, často se dnes projevují s jemně vybranou aristokratickou pýchou, a vyjadřují své opovržení nad veřejným míněním.
Tentýž druh ironické nespravedlnosti se vztahuje i na každý oblíbený lidový svátek, jako jsou třeba Vánoce. Postupujíce krok za krokem ve vznešeném pochodu pokroku jsme Vánoce nejprve zvulgarisovali a pak odsoudili jejich vulgaritu. Vánoce jsou příliš komerční, mnozí z těchto myslitelů by pokažené Vánoce zničili a zachovali komerci, která je pokazila. Kdybych mě tu teď našli jak se toulám nebo jak mně to táhne zpět k úvaze o tom, co Vánoce jsou, když jsou definovány, nebo co byly, než byly pokaženy, velmi mnozí z těchto myslitelů by mě považovali prostě jen za zpozdilou a zmatenou bytost. A není žádné překvapení, že titíž moderní gentlemani, kteří odvedli onen nevídaný výkon, že nejprve po věci házeli špínu a pak si stěžovali, že je ušpiněná, nadělali stejně špinavý zmatek ve skutečné historii věci, již pohřbívají pod urážkami, protože ji samým vylepšováním zahubili.
První věc, kterou vám tihle lidé dnes nejspíš řeknou je, že Vánoce jsou vlastně pohanský svátek, protože mnoho jeho tradičních prvků bylo převzato od pohanů. Podle všeho nechápou, že nakolik je to pravda, tak to jen potvrzuje, že staří pohané byli mnohem rozumnější, než jsou pohané moderní. Je mnoho psychologických pravd o tomhle lidské zvyku, které zůstávají skryty těm, kdo mluví o psychologii dnem i nocí, ale jediná psychologie, na níž jim doopravdy záleží je psychologie obchodu. Staří pohané věděli, že takové rituály musely být staré, že musí být náboženské a že se musí týkat podstatně prostých věcí jako je dřevo nebo voda či oheň a že také svým zvláštním způsobem musí být revoluční, povyšovat ponížené, mocné sesazovat z trůnů. To bylo mezi pohany i mezi křesťany vyjádřeno stovkou způsobů. Pro otrokářskou společnost byly připraveny saturnálie, oni otroci ale dostali jeden nevázaný svátek. Středověcí křesťané museli existovat ve feudální společnosti, ale všechny její koledy a legendy stále znovu vyprávějí příběh v němž k pastýřům promlouvají andělé a krále pobízí ďábel. V dávném rituálu je uchována dávná vzpoura. Nu a důvod, proč bylo pro křesťany docela jednoduché tyto pohanské zvyky pojmout je v tom, že v tomhle ohledu to byly zvyky skoro křesťanské. Člověk, který nechápe, že saturnálie byly skoro křesťanský svátek nikdy nečetl Magnificat.
Předpokládat, že pohanství pojalo křesťanství, když tisíce věcí ukazují, že to bylo křesťanství, kdo pojmul pohanství je veskrze špatná historie. Kupříkladu vše, co raná církev považovala mezi pohany za hrůzné naprosto zmizelo. Pobíjení lidských bytostí v amfiteátrech, jež bylo pro veškerou ohromnou populaci starověku neobyčejně oblíbeným sportem, zcela vymizelo. Jistě, vymizelo zčásti proto, že v amfiteátrech trpěli křesťanští mučedníci, zčásti proto, že hrdinný poustevník sv. Telemachus, se sám vrhl do arény, aby tam hlasitě křičel k Bohu a lidskému svědomí proti tomu, aby se lidská krev při slavnosti prolévala jako víno. V každém případě a z jakéhokoliv důvodu, zmizelo. Pokud různé staré pohanské lidové obyčeje, jako třeba Zimní slavnost, nezmizely, bylo to docela jistě proto, že tak neurážely nevinnost a rozhorlení mladého křesťanství. Když Konstantin udělal z křesťanství náboženství římské říše, mohlo toto náboženství cokoliv z pohanství, co by skutečně potlačit chtělo. Je tu kupříkladu celá ohromná masa pohanské literatury, kde jen stěží najdeme deset stránek, kde by nebylo něco, co by se dalo křesťanům prominout, kdyby to chtěli potlačit. Už jen sám fakt, že se takhle masa kultury dostala až k nám je pro mě mnohem pozoruhodnější, než pár náhodných příkladů údajného potlačení. Mohli bychom kupříkladu první generace světců jistě omluvit, pokud by pro ně byla Sapfó už příliš pokud by hlásala, co se s jejím jménem spojuje. Ve skutečnosti ale sotva najdeme i jen útržek historického důkazu, že by něco takového buď hlásala, nebo že by byla potlačeno. To, co je pro kohokoliv s obecným pohledem na historii je skutečně pozoruhodná a zajímavá tolerance prvních křesťanů k posledním pohanům. Církev zcela jistě nesmetla všechny staré záznamy o starých bozích tak, jak Mohamed smetl starodávné modly. Nikdy jen tak nepálila knihy způsobem, jakým obrazoborci ničili sochy. Augustinův přístup k Platonovi a Akvinského k Aristotelovi je opravdu mnohem uctivější a chápavější, než přístup Hobbesův nebo Humův k Akvinskému. Krátce řečeno, křesťané vždy páchali nespočet zločinů, ale tito křesťané se tohoto konkrétního zločinu nedopustili. Nebyli nehistoričtí. Křesťanství v praxi selhávalo mnoha způsoby, ale zachování kontinuity byla jedna věc, v níž neselhalo. Křesťané byli často zločinci, ale nebyli Vandalové. Platonici, třeba svatý Augustinm žili v obležených městech, o Vandalech toho věděli až moc.
To, že do sebe začlenila tolik pohanských tradic je tedy největší slávou křesťanské tradice. Nejúžasnější na nich je ovšem, dle mého mínění, to že jsou to tradice lidové. A nejlepším a nejnápadnějším příkladem je to, jak křesťanství, ve své míře, pojmulo a zapojilo starý lidský a pohanský koncept Zimní slavnosti. Jsou tu vlastně dvě hluboké a tajuplné pravdy, které je tu třeba udržet v rovnováze. První je, že to co bylo tehdy pohanské, bylo pořád ještě lidské, tedy že to bylo jak mystické, tak materiální, vyjadřovalo se to v posvátných látkách a svátostných úkonech, chápalo to tajemství stromů, vody a svatého plamene. A tou druhu je mnohem netaktnější a víc iritující tvrzení, že co je pohanské ještě není plně lidské. Nám tu ale jde o to, že pohanský prvek ve Vánocích přišel křesťanům docela přirozený, protože vlastně nebyl křesťanství příliš vzdálený.
Vezměme si kupříkladu celou základní ideu Zimní slavnosti. Máme tu naprosto přirozenou paralelu mezi náboženstvím, které vzdoruje světu a obřad, který vzdoruje počasí. Pohanství ve smyslu hedonismu, soutředění mysli na čirou rozkoš jako takovou , by se soustředilo hlavně na myšlenku Letní slavnosti. V zimě, ale i boháč pocítí jakési náznaky problémů chudého člověka, sice se může vyhnout tomu, aby hladověl, ale ne vždy se vyhne tomu, aby mrzl. Volba chvíle společného mrznutí jako stvrzení obecného bratrství už sama svou vnitřní povahou předznamenává to, co označujeme za křesťanskou ideu. Patří k tomu tvrzení, že radost pochází zvnitřku a ne zvenčí. Patří k tomu tvrzení , že nebezpečí a možnost bolesti jsou samy o sobě důvodem k vděčnosti a radosti. Patří k tomu tvrzení, že i když jsme jen pohané neznamená to, že bychom byli toliko pantheisty. Nejsme jen uctívači přírody, protože člověk se usmívá, když se příroda mračí. Vždy k tomu patřila, s různými omezeními v různých společnostech idea pohostinnosti, zvláště pohostinnosti k cizincům a obecně pohostinnosti k chudým. K tomu, abychom v zimě chtěli pít víno nebo se ohřát u ohně máme naprosto přirozené důvody, ale to není odpověď, leda snad pro ty, kdo již mají špatně poučený předsudek, že křesťanství musí věcem odporovat jen proto, že jsou přirozené. Jde tu o to, aby právě o něco šlo, zvláštní zájem spočívá ve zvláštní příležitosti, v tom, že v Zimní slavnosti, ať už je pohanská nebo křesťanská, vždy byla v jisté míře přítomná idea zapojení druhých do veselí, nabídnutí vína, nebo usazení pocestného u krbu. To, že křesťané měli dojem, že se mohou takové tradice a pokračovat v ní mezi pohany není bod polemiky proti nim, jen to ukazuje, že křesťané poznali křesťanskou věc, když na ni narazili.
Možná to ve svátečním čase bude vypadat jako chmurný dojem, ale prostá pravda je taková, že staří původní křesťané by měli víc důvodů se přít s novými křesťanskými Vánocemi, než měli důvody se svářet se starými pohanskými Vánocemi. V naší přehuštěné komerční době začaly Vánoce spíš přestavovat nákup zboží, než rozdávání dárků. Pokud si na ně nějaký revoluční kritik stěžuje kvůli tomuhle, pak si musí stěžovat právě na svou revoluční kritiku, nebo aspoň na předchozí revoluční kritiky. Vzpomínám si, že pan Bernard Shaw, hlavní mluvčí socialismu pozdního devatenáctého století, že se Vánoce dnes drží jen kvůli obchodníkům. Myslím, že by těžko dokazoval, že každý malý kluk a malá holka na Štědrý den pověsí punčochu nebo spí s jedním okem otevřeným jen proto, že si spočítali, že když přijde čas Santa Clausových pochůzek bude to dobré pro obchod. Pokud ale stížnosti obsahují nějakou pravdu, pak to není nevýhoda staré tradice, ale spíše nevýhoda posledních revolucí. Podivně se zapomíná, že kapitalismu, který teď chtějí svrhnout, zavedli právě radikálové a reformátoři. Postarali se o to, když ne socialisté, tak jistě revolucionáři, ve smyslu extrémních průkopníků pokroku. Vánoce a vše ostatní kupříkladu z venkova do města přinesl právě pokrokový prorok nových věcí. On řekl mladému muži, že ulice Londýna jsou dlážděné zlatem a že ve velkých městech jako je Chicago a Philadelphia je práce pro všechny. On tvrdil, že žít na farmě není život ale smrt, že všichni venkovani jsou jen řepy a jejich víry jen řepné přízraky. Byl to tedy on, kdo způsobil, že staré vánoční hry a maškary relativně ztratily smysl, protože je z polí, kde rostly, odnesl na tržiště, kde je lze jen kupovat a prodávat. Vánoční poleno odnesl z místa, kde bylo skutečně součástí stromu na místo, kde bylo jen kusem mrtvého dříví, jmelí sebral z místa, kde se skutečně sbíralo z dubu, aby je uložil tam, kde je leží skladem jako mrtvé roští, donesl by si i hlavu divočáka (za předpokladu, že by se vůbec zabýval lahůdkářstvím), za podmínek, které by činily značně nepravděpodobným, že by sám v lese loveckým kopím divočáka proklál po starém hrdinském způsobu lovu, kdy lidé lovili a poráželi zvěř silnější, než oni sami. Všechna tato autentická a dokonce velkorysá chuť starých vánočních symbolů jistě utrpěla tím, že byla zpola strávena průmyslovým městem, ale město postavil reformátor stejného druhu. Je pravda, že si tehdy říkal individualista a ne socialista, a touhle dobou už si asi bude zas říkat nějak jinak. Ať už ale nosil jméno jakékoliv, vždy byl tím, co by staří pohané i křesťané označili za světskou osobu. Vánocům nerozumí, on nechápe ani saturnálie. Pan Scrooge nenáviděl Vánoce, protože byl utilitarisa, totiž myslel si, že ekonomika spočívá jen v šetření. Pan Gradgrind tím, že Velikonce nenáviděl začal, ale jeho partner pan Bounderby brzy postřehl, že by mohl vydělat na tom, když bude prodávat krocany a hračky zrovna tak, jak prodává bavlnu a uhlí. Ve své době ale byli tihle všichni reformisté, všichni si říkali radiklálové. Možná je čas, abychom se přestali soustředit na reformu a vrátili se k formě.
Tato skutečná historie Vánoc má velký význam pro skutečnou krisi v křesťanstvu. Žijeme v hrozném čase války a zvěstí o válce, žijeme s barbarským nebezpečím skutečné reakce, která se nevrací ke staré formě, ale ke staré beztvarosti. Mezinárodní idealismus je ve své snaze držet svět pohromadě a v míru, který by dokázal odolat válkám a revolucím zjevně oslabován a často zklamáván. Měl bych prostě říct, že nejde dost hluboko. Křesťanství dokáže čerpat život z hlubin pohanství, ale pouhý modernismus nedokáže čerpat ani z jedněch hlubin. Dobročinnost je příliš strojově vyrobený kus a příliš málo přirozený produkt. Liga národů je příliš nová na to, aby mohla být přirozená. Moderní materialistický humanismus je příliš mladý na to, aby byl vitální. Pokud bychom chtěli si opravdu živě představit hrůzy zkázy a prostě ukázněného vraždění, pak si je jednoduše musíme představit jako útoky na krb a lidskou rodinu a mít Hitlera stejný dojem, jaký lidé měli z Heroda. Pokud chceme mluvit o chudobě, musíme o ní mluvit jako o hladu lidské bytosti, o bolesti, již lze zakusit zrovna tak, jako bolest zubů, a ne jako propadu mezd, selhání dovozu, nebo i snižování ekonomických životních standardů. O žebrákovi musíme říct nejprve, že nemá, kde by hlavu složil, a ne mluvit o nedostatečných ubytovacích kapacit. Lidské rodině musíme nejprve říci, že v zájezdním útulku pro ni není místo a ne, že pro ně ve fabrice není práce. Musíme totiž o lidské rodině mluvit stejně prostým, praktickým a positivním, jakým mystici mluvívali o Svaté Rodině. Musíme se znovu naučit používat holá slova, která popisují přirozené věci, a pro tuto chvíli odložit všechny mnohoslabičné sociologické výrazy, jimiž se umělá společnost naučila mluvit o umělých věcech. Tak se dostaneme k síle, která poháněla mnoho tisíciletí a z hlubin lidství vyvoláme skutečnou lidskost.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s