Vyprávějí příběh

Tvrzení, že díla starých mistrů mohou být užitečná pro populární vzdělávání není taková banalita, jak by se na první pohled jevilo. Je současně spornější i pravdivější, než vypadá. Pravda je totiž taková, že velké umění minulosti lze pro tento účel použít tam, kde je nasazení velmi mnoha jiných method, nyní obecně používaných docela neohrabané a marné. Něco z této užitečnosti sdílí Shakespearovy hry a pak už nevím o ničem, než o obrazech takových mužů, jako byli Tizian a Leonardo.

K tomu, aby člověk mohl vysvětlit tento zvláštní druh veřejné hodnoty musí nejprve pochopit jednu z nejhlubších odlišností, a možná chorob, naší doby. V minulosti bylo známkou umění, zejména renesančního umění, že velký člověk byl člověkem. Býval to mimořádný člověk, ale jen v tom smyslu, že to byl obyčejný člověk, který měl něco navíc. Shakespeare či Rubens byli ve všem stejní jako obyčejní lidé, jedli, pili, dychtili a umírali zrovna jako oni. To je to, co měli lidé na mysli, když říkali, že tihle bohové mají nohy z jílu, že jejich boty ztěžkly močály země. To je to, co mají lidé na mysli, když říkají, že Shakespeare byl často hrubý, to je to co mají lidé na mysli, když tvrdí, že byl často nudný. Míní tím, že u velkého básníka staršího druhu byla místa, která byla líná a bezmyšlenkovitá, že ho často vedlo jeho podvědomí, že se roztahoval, že nebyl „umělecký“. Ono není pravda jen to, že Homér občas zaklimbal, klimbání přímo patřilo k jeho velikosti. Jedno jeho ospalé pokývnutí zatřese hvězdami právě tak, jako pokývnutí jeho Jupitera.

Staří umělci tedy byli prostí a lidoví v základnějších a (s dovolením) nižších složkách své osobnosti. Ovšem moderní umělec usiluje být tvorem zvláštního a fantastického druhu, který se živí a cítí svým vlastním, zvláštním způsobem. Porovnejte Velazqueze s Whistlerm, Shakespeara se Shawem, nebo i Addisona se Stevensonem. Whistler se prohlašoval za motýla hodujícího na podivných květech a létajícího po nevypočitatelných trasách. Stevensona mnozí jeho přátelé označovali za přítele elfů a tím nemysleli, že by byl nelidský, ale to, že byl svým způsobem netělesný. Bernard Shaw je nepochybně z říše pohádek, irských pohádek, což je horší. Shakespeare, podobně jako Pastýř z Iolanthe, byl pohádkovým tvorem jen do pasu. Kdyby se pokusil proniknout klíčovou dírkou, abychom citovali totéž umělecké dílo, nechal by na druhé straně své kopající nohy.

Nuže, tento rozdíl mezi dvěma pojetími génia, mezi Něčím navíc a něčím odlišným, hluboce ovlivnil vliv obrazů na veřejnost. Velcí malíři měli vše, čemu u velkých básníků říkáme slabosti, pořád pracovali na zakázku, občas pochlebovali. Mnohdy se zdálo, že jim málo záleží na slávě a někdy, že jim dost nezáleží na cti, svoje díla zahazovali a jak Ruskin správně řekl, nechávali své velké fresky „aby se do nich opíral mořský vítr, nebo je žral červ“. Jestliže však měli všední neřesti, měli i všední ctnosti a bez ohledu na to zda byli sami dobří lidé nebo ne, jejich idea dobrého člověka byla shodná s tou, kterou měli všichni ostatní. Jestliže se příliš zřídka pokoušeli napravit své jednání, nikdy se nepokusili předělat své svědomí. V důsledku toho si uchovali množství primitivních intuicí, chutí a nevědomých instinktů, jež jsou totožné s těmi, které mají obyčejní lidé dokonce i v našich zkažených moderních městech a které v našich moderních zkažených městech budou nyní hrát důležitou roli.

Bez toho, abychom, třeba i jen v závorce, připomněli starý spor ze Swiftových a Templeho časů o relativních přednostech starobylých a moderních lidí, si můžeme být docela jisti, že pro demokratické účely jsou ti staří lepší. Pár šedých a zelených črt na kusu hnědého papíru může být svým vlastním způsobem stejně dobrých jako „zátiší“ vlámského nebo Svatá rodina italského malíře. Každému však musí být naprosto zřejmé, že ty dva druhé obrazy prostému člověku mnohem pravděpodobněji pomohou pochopit, co obraz představuje. Někdy mluvíme poněkud zlehka o uměleckých „školách“ Ať už je Rafaelovo umění lepší coby umění nebo ne, jistě je lepší coby škola. Impresionismus, postimpresionismus či postpostimpresionismus a to ostatní jsou projevy vývoje, které lze ocenit nebo kritiovat, podle toho, jakou má kdo estetickou filosofii. Může to být konec umění ve smyslu předmětu a cíle umění. Může to být konec umění ve smyslu zrušení umění. V žádném případě to ale není počátek umění, není to iniciace, původ, úvodní motiv. O tom, čím umění začíná, čím zjevně je, jaký je důvod k tomu, proč je kdokoliv kdykoliv dělal, o tom vše se dnes lidé mohou učit u starých mistrů. A od nikoho jiného se to naučit nemohou.
Mohli bychom vzít stovku příkladů, ale vezměme jednu běžnou větu, jeden běžný úšklebek uměleckých kritiků. Mám na mysli frázi, že „obraz, který vypráví příběh“. Nemůže být ostřejšího příkladu rozdílu mezi starým hrdinou, který byl člověkem, a víc než člověkem a novým hrdinou, který není člověkem vůbec. Obraz Leonarda da Vinciho vypráví příběh. Obraz Paola Veroneseho vypráví příběh. Tizianůn nebo Tintorettův obraz vyprávějí příběh. První a nejdůležitější otázka zní, jaký příběh? Většina středověkých a renesančních obrazů vypráví příběh, příběh na kterém je založena celá naše evropská civilisace a je na něm založena stejně definitivně a určitě, ať už je to celé jen pohádka nebo ať už je to pravda. Námitka proti obrazům, které „vyprávějí příběh“ se objevila až v naší době a to z toho prostého důvodu, že ten příběh byl kromobyčejně nudný. Nebudu tu rozebírat otázku, zda byl velký příběh o Bohu, který se stal člověkem zničen. Omezím se na to, že řeknu, že zcela jistě nebyl nahrazen.
Staří mistři jsou právě tak demagogy jako polobohy i v dalších věcech. Tím myslím, že jsou i další prvky v nichž se věčně odvolávají na lidový instinkt, který byl v nich i v jejich patronech i v jejich populaci. Vybral bych dva příklady jasnosti a uchopitelnosti. V Michelangelově Posledním soudu se objevuje skutečný člověk na skutečné obloze. Člověk je hmatatelný. Obloha je jasná. Kultivovaným a vzdělaným lidem to může přijít neuvěřitelné, lidstvu, oné universální církvi, jíž je kultura malou a pochybnou sektou to přijde mnohem uvěřitelnější. Pro lidstvo, lidi takové, jací obyčejně jsou, nebude úplný člověk objevující se na jasné obloze neuvěřitelný. Bude mnohem uvěřitelnější, než impresionistický portrét skutečné osoby nebo postmipresionistický obraz skutečného místa.
|Chci proto naléhavě vyzvat k opětovnému vydání starých a dobrých obrazů jako skutečné součásti oné hrubě zanedbávané věci, totiž populárního vzdělávání. Naši historici lžou mnohem víc, než naši novináři, naše oblíbená pojetí dějin se mění stejně rychle jako módy a jsou fantastická a hnusná. Ale staré barvy na starých plátnech nelžou, byly skutečně provedeny v dobách, které parodujeme nebo převracíme a přímost jejich kresby, jasnost jejich barev i podstatná upřímnost jejich námětů nám pořád ještě něco poví o otcích, na které jsme zapomněli. Nezajdu tak daleko, abych řekl, že jsme upadli zpět do barbarství. Řeknu ale, že právě nyní se můžeme nejvíc naučit z obrázkového písma.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s