Vycházky

Walking Tours
Konec času dovolených a prázdnin vede většinu z nás k úvahám o fiilosofii cestování a mnohé z nás k rozvažovaní nad její nejprostší formou, totiž filosofií vycházek. Chodci, kteří to myslí vážně a mají imaginaci, se dělí jen do dvou škol či stran. Jedna tvrdí, že chodec má vyrazit bez mapy či kompasu a toulat se dokud ho nezláká nějaký les nebo mu stezka neukáže směr jak namířený prst. Druhá škola zastává názor, že výletník má prozkoumat a naplánovat každou podrobnost místa, kam se chystá jít, a pak jít někam jinam. Idea, že někdo má takový pevný záměr a drží se ho, ať se mu daří nebo ne, by vydala na výtečný středověký náboženský slib, ale postarala by se o hodně mizernou dovolenou. Někteří lidé na pěší tůry vyráží s tou nejhroznější lhostejností vůči ideji samoty a svobody, jež je podstatou takového podniku. Někteří si dokonce nechají dopředu poslat bagáž do hotelů kam se chystají zamířit, což je temný a padlý způsob, jak nahlížet na lidskou přirozenost. To už by rovnou na každé třetí míli mohli nechat postavit livrejované lokaje servírující kávu a lihoviny. Jakmile je pěší cestování spoutáno s konkrétním hotelem, i kdyby byl třicet mil daleko, ničí to všechnu krásu a smysl takové výpravy. Výletník už pak není divoký tvor jako jestřáb nebo zajíc, je z něj už jen kráva na obzvláště dlouhém řetěze. Poslat si napřed zavazadla je predestinace, je to jakýsi výletnický kalvinismus, zatímco samou duší chození po vycházkách je svobodná vůle. Hledá-li se společník na cest, měl by se hledat mezi milovníky potulek a spontánnosti. Měl by být hledán mezi pravými ctiteli svobody, kteří cítí jisté pokoření pokaždé, když si kupují zpáteční lístek. Nutno se vyhnout těm, kdo mají zálibu v památkách a starožitnostech, ale ještě horší jsou ti, kdo se zajímají o to, čemu oni říkají příroda. Velké veřejné budovy byly koneckonců alespoň v jistém smyslu postavy proto, aby na ně lidé hleděli, ale považovat naši matku zemi toliko za něco, nač se má zevlovat, je skoro to samé, jako kdybychom naši staropanenskou tetičku vystavovali v kleci. Člověk by se krajinou měl procházet proto, aby se stal její součástí, ne proto, aby vyšplhal na vrchol daného kopce a viděl zneklidňují počet hrabství.
Když jde člověk na pěší tůru měl by být otevřený všem obvyklým zajímavostem. Měl by se těšit z krajiny, kostelů a brouků, měl by se ale také těšit, jako z něčeho velmi důležitého, z vycházky samotné. Neměla by ho stravovat žádná sžíravá přednost jít kamkoliv. Jeho touhy by na konec cesty neměly být upjaty o nic víc, než je touha dítěte upjata na konec sladké tyčinky. Vycházka má být uměleckým dílem, jehož skutečné barvy a hodnota nejsou zřejmé, dokud není hotové. Cíle vycházky často zklamávají, ale náhody po cest bývají skvělé. Pravý dobrodruh nevyráží na cestu ani tak v naději, že najde města či hory, jako spíš s tím, že doufá, že na konci své výpravy objeví, proč se na cestu vydal. Temnota tohoto velkého tajemství bude v jeho mysli vždy přítomna. Každý zákrut cesty, každá houština stromů může skrývat vysvětlení jeho vlastní výtečné bláhovosti. Hledá ústřední příhodu své cesty a to může být podivný západ slunce, bitka s lupičem, trs petrklíčů nebo šílenec se zeleným deštníkem. Tak jako se nějaký primitivní hrdina svěřil hřbetu draka či hippogrifa, tak se výletník svěřuje tomu nejnespoutanějšímu koni, ubíhající cestě. Vzato kolem a dokola by se dalo připustit, že by sebou chodec měl nést mapu, ale neměl by se do ní dívat příliš často a vždy by se měl těšit z vzrušující a utajované myšlenky, že vlastně jde celou dobu špatně. Mapu by měl s sebou mít vlastně hlavně proto, že je tak obzvláště krásná sama o sobě. Mnoho dalších věcí by mělo být vybíráno a zachováno podle stejného principu. Pěší tůra je kupříkladu nemyslitelná bez vycházkové hole, i když ti zkušenější budou mít ty nejsilnější vnitřní pochybnosti, zda je vůbec k něčemu a ta nejvycházkovější ze všech vycházkových holí je ta, kterou si pro ten účel uřízneme v lese, protože ta je ze všech nejvíc pokroucená a nepohodlná. Když člověk nese takovou hůl, cítí se jaksi pozemsky. Je skoro kráčejícím kusem lesa, nese strom stejně jako armáda, která dovedla Birnama k Dunisane. A pokud kráčel vesele a dobře, tak až zarazí hůl do země a usadí se k večernímu odpočinku, učiní to s v takovém stavu dovnitř obrácené slávy, že by ho sotva překvapilo, kdyby z hole vyrazily před jeho očima květy jako z papežovy hole v Tannhäuserovi. Podstatným důvodem, proč je nemoudré a neužitečné vycházky plánovat příliš podrobně a systematicky s mapami a knižními průvodci je cosi, co je snadné cítit, ale ne tak snadné analysovat. Jedné věci si však všimnout lze. V naší době, kdy máme jméno pro všechno a ode všech míst plány, máme velké sklony zapomínat, že existuje místo zvané svět. Svět byl kupříkladu tím místem, kam se pohádkoví hrdinové vydávali hledat své štěstí. Začínal na konci zahrady jejich otce a táhl se do nekonečna plného všeho od ptačích hnízd po draky, od jabloní po obry. Tohle pozoruhodné místo, svět, je jediným místem, které nenajdeme vyznačené na nejnovějších a nejpřesnějších kartografických plánech. Tvář země musíme pokaždé vyrýt do našeho vlastního libovolného dílu, jímž je pokaždé Sussex, nebo Essex, nebo Kent, nebo Norsko, nebo Patagonie a nikdy prostě země. Věda nám dala vulgární obeznámenost se zemí, důvěrnou známost bez znalosti. Na nedostupné vrcholky, na něž člověk nevystoupil a nepřístupné hlubiny obývané tvory, kteří nikdy nevystoupali k povrchu, jsme vtiskli pečeť obyčejnosti. Máme jména a vstupenky do památek a oblastí, které nevlastníme o nic víc, než kdyby existovaly jen v něčím snu. Tisíce a tisíce leguí za nejvzdálenějšími hranicemi naši osobní zkušenosti obsahuje země věci právě tak úžasné jako jakákoliv pohádka. My ale nemáme tu moudrost, již měli lidé v pohádkách, abychom ta místa nazývali kraji pohádek či hrady na východ od slunce a na západ od měsíce. My jim říkáme Jonestown a Smithova řeka a Snooksville, U.S.A.
Dokonalý chodec by měl vždy vyrazit na cestu jako třetí syn v pohádce. To, že je každá osoba na tomto světě vnitřně přesvědčena, že je v kosmickém systému třetím synem je mystické a krásné uspořádání Prozřetelnosti. Když bude chtít, vydá se Kentu, když se mu zamane vypraví se Buckinghamshire, a když bude chtít zamíří do Itálie nebo Normandie, nebo taky do Číny, pokud by se mu tak zalíbilo, na prvním místě a především však půjde do světa. Půjde za jakýkmkoliv cílem se mu zamane: střílet lvy, trhat květiny, sbírat fosilie nebo najít opuštěný ostrov či si najít ženu, ale v první řadě a především půjde, abychom použili onu větu z pohádek, najít své štěstí. V životě průmyslové civilisace, kde se všechno děje podle nějakého mechanismu, většina z nás zapomněla, že nějaké štěstí máme. Většina z nás zapomněla, že někde v končinách a zákoutích světa na nás všechny čeká opomíjený osud. Když chválíme řád Přírody, mohli bychom stejně velebit mechanický mandl nebo strojovou drtičku, užitečnou pro naše vlastní praktické cíle, zrovna tak jako staří stříbrotepci křičeli „ Velká je Diana Efeská“. Tak jako oni i my jsme zapomněli na pravou identitu Luny, jež byla patronku šílenců a bohyní křižovatek.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s