Slepé prohlížení pamětihodností

The Blindness of the Sightseer
Měl jsem onehdy potěšení seznámit se s jedním Američanem, velmi inteligentní a inspirativní osobou, který v pause v diskusi o scenérii s nenapodobitelným přízvukem řekl: „Víte, já nechápu, co chcete vidět na švýcarských horách, když tu nejvyšší jste už viděl.“ Byl tímhle americkým smyslem pro soutěživost ta dokonale posedlý, že připouštěl i soutěž mezi horami a několik set strmících štítů země posuzoval stejně jako by posuzoval šest amerických hotelových sluhů zápolících na nádraží s jeho zavazadlem. Existuje velmi obecná myšlenka, neumím si ani představit, jak obecná je, že konkurence vytváří nebo napomáhá individualitě. Obránci těch nejkrajnějších forem soutěže trvají všichni a neochvějně na tomhle argumentu, že totiž zápas rozvíjí osobitost a rozmanitost. Nic takového, samozřejmě, nedělá. Konkurence a soutěž je prostě jen napodobování, a bez ohledu na to, jak může být soutěž zuřivá a nelítostná bude to jen zuřivé a nelítostné napodobování. Tam,kde tím nejdůležitějším objektem v krajině musí být něco zapsaného v průvodci—nejvyšší kopec, největší strom, nejkulatější díra ve zdi—tam se promarní tisíce dalších krás na míle kolem jako nevyužité talenty mezi lidmi. Lidé si prohlédnou Madelaine a Louvre, ale nevidí Paříž. Vidí hrad Pfalz a Drachenfels, ale nevidí Rýn. Vidí westminsterské opatství a Stratford-on-Avon, ale nikdy neviděli Anglii. Pro ně je Anglie stále neobjevenou Antlantidou. Vidí pyramidy, dolmeny, šikmé věže, velké zdi, visuté zahrady, katakomby, obří sochy, nikdy ale neviděli ten jeden zázrak, proti kterému jsou tyhle všechny ničím. Viděli sedm divů svět, svět však nezahlédli.
Dovolte mi hned spěšně podotknout, že nemám ani trochu pochopení pro ono pohrdání, jež je někdy vyjadřováno vlažností vůči těm, kdo cestují. Já si nestěžuji, že lidé jsou nadšení Drachenfels, ale že nejsou nadšení z jiných věcí. Skutečné zlo je to, které bere tyhle věci stojící za vidění z jejich prostředí a dělá z nich důvody k cestování. Když má člověk alespoň nějakou imaginaci, cesta do Francie nebo Německa mu velmi prospěje. Já jen tvrdím, že by získal sotva o atom méně, kdyby neviděl žádné z těch míst, kam jsou výpravy universálně a systematicky směrovány. Kdyby k nim člověk přišel náhle a přirozeně, účinek by to mělo úžasný. Sochy a katedrály by ho zastihly stejně náhle, jako trs květů v živém plotu nebo tvar v mracích. Vydat přes nádherné kopce v Sussexu, narazit na dlouhé linie velkého lesa a obrovskou pevnost pak se dozvědět, že je to hrad Howardů. Procházet se po písčinách na nádherném normandském pobřeží a spatřit na moři vesnici přilepenou na skalnatém útesu a zvědět, že tohle Mount St Miachel. To bylo skutečné poučení plynoucí z cestování. V takovém případě by ale ty největší věci stojící za vidění byly završením řady menších, které jsme obdivovali a těšili se z nich stejným způsobem. Člověk, kterému by se nelíbily Sussex Downs, by nenašel skutečné zalíbení ani v hradu Arundel. Když na někoho nezapůsobil pouhý písek a obyčejné moře, tak mu ani hrozné archandělovo skalisko nic neřekne. Jenže systém moderního cestování tyhle věci vyjímá z jejich prostředí a dělá z nich divy, které mají cenu samy o sobě. Pokud jde podstatnou pověru, není si co vybrat mezi středověkým poutníkem, který šel celé míle, aby se na okamžik dotkl konkrétního kamene a moderním turistou, který jede mnoho leguí, aby se na ten kámen mohl chvíli dívat. Všichni dokážeme vycítit tenhle podstatný rozdíl mezi tím, když se na něco díváme jako na příklad prostředí a když se na totéž díváme jako na výjimku z prostředí, pokud si jen představíme aplikaci téhož principu na jiné formy v přírodě. Kdybychom šli dlouhou stezkou v Surrey a uviděli, řekněme, neporovnatelný živý plot z šípku táhnoucí se zjevně celé míle, pořád ještě bychom mohli zůstat stát v úžasu nad velikostí a krásnou některé větve či květu. Kdyby ale ta větev byla podél celé cesty ta nejvyšší, dostala kvůli tomu jméno, měla reklamu po celé zemi, kdybychom se dozvěděli, že bylo poblíž ní postavené nádraží, že jsou k ni ve svátky vypravovány omnibusy a zvláštní vlaky a že za použití těchto nástrojů byly nějaké ty stovky neškodných a nevinných lidských bytostí vyvlečeny z Londýna, vysypány, aby na ni minutku nebo dvě zíraly, a pak zase vláčeny zpět, pak bychom měli říct, že magie se vytratila.A kdybychom byli moudří, věděli bychom, že se magie nevytratila, protože vlaky jsou hnusné a výletníci oškliví, jak si se domnívají někteří přejemnělí lidé. Magie ovšem z větví šípkových keřů zmizí z toho prostého důvodu, že nepřebývala jen v nich samých, byla to totiž zčásti i magie té cesty, samoty a kombinace dvou nejpodivnějších a nejpůsobivějších věcí—ticha a života. Nu a právě tohle provedly parníky a výlety s průvodcem takovým místům jako je Rýn: objevili šípkový keř a ztratili stezku. Je lépe stokrát se po ní toulat a nikdy nevidět to největší a nejpřirozenější, co na ní kdy vyrostlo, než to spatřit a považovat za obludnost. Nakolik lidé něco označí za úžasné a podivuhodné, není ta věc a ani nemůže být, representativní. Posuzovat Itálii podle šikmé věže je něco takového, jako kdybychom lidstvo soudili podle vousaté ženy na výročním trhu. Tenhle typ divů světa je založen na principu, že podivuhodnost spočívá ve věcech, které se nepodařily: pro poněkud podstatnější představivost je autentický úžas spíš v tom, se něco povede. Když se vážně zamyslíme nad dějinami člověka, není šikmá věž v Pise ani zdaleka tak šokující jako nejbližší vodárenská věž. Div je v tom, že se všechny naše věžice a věžáky neklátí na tu či onu stranu, jako ve výjevu Posledního soudu.
Velké budovy a velká města, která si dáváme tu práci navštívit za tu námahu v jednom smyslu stojí méně, než ony běžné scény postavy, které po ulicích tak lehko míjíme. Velké budovy totiž patří k velkým tradicím evropské civilisace, které jsou po celé Evropě podobné. Ať už se člověk něčemu vážně přiučí při návštěvě westminsterského opatství nebo kolínské katedrály, přinejmenším se bude pokaždé učit něčemu podobnému. Skutečný rozdíl, kvůli kterému stojí za to přeplout moře, najdeme v nahodilém pásu v krajně nebo nahodilé skupince na ulici. Architektura německé a anglické kaedrály patří ke stejné škole, ale architektura Němce a Angličana vykazuje ty nanejvýš fascinující rozdíly. Každá země, každé město, mají svou temnou a posvátnou individualitu. Tu zemi a to město navštívil ten, kdo tohle pochopil, a jen on. Možná, že poté, co jsme, poslušni moderní kultury, cestovali po všech královstvích světa a shromažďovali o nich vědomosti, můžeme začít pronikat do onoho území ze všech nejneprobádanějšího, do naší vlastní země. Můžeme začít poznávat, z čeho se skládá anglická krajina a v nespoutaném vývoji nějakých dalších staletí se začneme třeba být patrioty.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s