Anglický duch a blecha

Setkal jsem se s člověkem, který čekal dopis od své rodiny z východních hrabství. Ještě než dopis dorazil, dozvěděl se, že místo, kde rodina žije, je jedním z těch, kde Němci v poslední době dělali hotové peklo se svými ohromnými a ničivým vzducholoděmi. Nedával najevo žádné velké rozrušení, ale když dopis od jeho nejbliších konečně dorazil otevíral ho přirozeně s určitým zájmem.

Byl celý o bleše. Nebudu to téma dál rozvíjet, i když Swift s tímhle obrazem rozvíjel nekonečné alegorie a William Blake považoval za užitečné namalovat co nejpečlivější obraz Blešího ducha.V domácnosti na východu Anglie, ale nikdy předtím neměli ani ducha blechy. Nález ojedinělého exempláře majitel domu spojoval jistým způsobem s neprozíravým jednámím svého příbuzného v jakémsi hrubém dobrodružství: s posměchem mu ho ukazoval a a detailně popisoval. Jeho příchod, dobrodružství a osobní zvláštnosti byly představeny přímo vědecky. Kterýkoliv entomolog píšící o životě a prostředí východoanglické blechy by v tom našel ten nejpečlivější souhrn poznatků. O válce dopis neříkal nic. Je tu ještě jeden živočich, ne východoanglická blecha, o které by se entomolog mohl postupně něco dozvědět. Nemám na mysli zeppeliny. O zeppelinech se v dopise nepíše. Mám na mysli málo známého živočicha zvaného Angličan, jehož zvyky, prostředí a další základní charakteristiky by mohl německý entomolog považovat za zajímavé prozkoumat a které tento dopis zlomkovitým, nikoli však zcela bezcenným způsobem, podává.

Nedám z tohoto živočicha modlu. Neočekávám, že Němec padne na tvář a bude se tomuto obyvateli východní Anglie klanět o nic víc, než by se klaněl východoanglické bleše a podobal se tak starému Egypťanovi uctívajícímu brouka. Kvality, které v takových případech Angličan projevuje jsou spíše charakteristické než abstraktní ctnosti. Z pouhého lichocení nějakému národu ještě nidky nevzešlo nic dobrého: člověk lichotí zemí, které se bojí, ale ne té, již miluje. Angličan nepřehlíží válku jen proto, že je klidný, moudrý a silný, je mnoho ohledů v nichž bývá vrtkavý, hloupý a slabý. Jako jiný živočich může být v nejlepším protivný a v nejhorším parasit. Angličan není prostě klidný, moudrý a silný, ale je to Angličan. Nepovyšuji svou zemi nad lidská pokušení jako alegorii na stropě, netvrdím, že si ani nelze představit, že by nepřátelé vyrušili britského lva nebo rozrušili britského buldoka. Tvrdím, že sám opravdu rozrušen nejsem a zejména nejsem rozrušen lidmi, kteří tvrdí, že britský lev zatahuje růžky, všímám si, že nemají zrovna živou představu, jak vypadá lev. Nevyvedou mě z míry ti, kdo tvrdí, že britský buldok bude mít co nevidět přistřižená křidýlka, protože vím, že takové omezení je právě tak nepotřebné jako nemožné. Ten rozdíl je důležitý. Samotné naše slabiny jsou naší silou dokud zůstávají skrytými slabostmi. Mohu svým krajanům velmi obecně naznačit, kde leží síly a kde slabiny. Neudělal bych ani to, kdyby tu byla nejmenší možnost, že tomu nějaký Němec porozumí.

Některé z nejlepších věcí, které Angličané udělaly jsou ty, které Němci neudělali. Například navzdory kypícímu povyku malých lig a výborů je nic nemůže donutit, aby udělali něco pro Shakespeara. Lord Melbourne (který byl skoro tak anglický jako Shakespeare) měl ve zvyku největší diplomatické krise řešit tak, že vykřikl: „A nemůžeme to nechat být?“ Můžeme. Shakespeara necháváme být. Zrovna tak, jako máme ohromný negativní pomník Shakespearovi, tak máme i ohromné negativní vítězství nad hrabětem Zeppelinem. Jeho ohnivé návštěvy přijímáme bezmyšlenkovitě, což uráží ještě víc, než vzdor. Taková nepřítomnost mysli může existovat souběžně s velmi soustředěnou přítomností mysli v konkrétních chvílích. Tak tomu bylo u Hamleta, který mi vždy přišel jako velice anglická postava, což byl taky nesporně důvod, proč nevycházel s Dány a museli ho poslat do Anglie. Jeho prudký výpad k závěsu se velmi podobal náhlému spěch s nímž se někdy naše chátra pustí do cizince. Celkově je však naší největší a rozhodující silou ten druhý přístup. Náš památník aere perennius není to, co jsem udělali proti zeppelinům, ale všechno to, co jsme proti nim neudělali. Nechápu to s mdlou doslovností a odmítám odpovědnost za každého, kdo by to udělal. Samozřejmě si jich všimneme, ale asi tak, jako blech. Je tu ještě jedna příbuzná vlastnost Angličanů, která je velmi jemná snadno ji lze vystihnout špatně, která ale hraje ještě větší roli v praktických věcech tohoto druhu. Nevím jak bych to pojmenoval, leda snad jindepřítomnost. Je to druh vzdáleného optimismu. Je to odmítnutí brát fakta, která máme bezprostředně před sebou jako něco konečného, je to pevná víra v druhou stranu světa, ba druhou sranu měsíce. Poněkud pompézně to vyjadřovala fráze o britském impériu, nad kterým slunce nezapadá. Mnohem upřímněji stejnou myšlenku vyjadřuje lidový výkřik: „A někde stejně slunko svítí“. Ten myslím pochází z jedné z našich ušlechtilých komických písniček a dřív ho měli ve zvyku pronášet lidé, kteří zrovna rozbili cenný čajový šálek nebo stoupnout do pařeniště. Jeho přehánění dobře satirisoval pan John Burns, když imperialismus shrnul slovy „Hlupák upírá pohled ke končinám země.“ A jako o všech národních vlastnostech i o téhle platí, že má své chyby a že ji často provází nadměrná nedbalost k právům našich vlastních polí nebo zákonům naší vlastní farnosti. Provází ji ale také neobyčejná velkorysost k takovým vzdáleným zemím jako je Bulharsko nebo Japonsko, která je větší, než tomu v bývá v logičtějších zemích. A v City je skutečně mnoho úředníků, kteří mají větší starost o bomby v Belgii, než o bomby v City.

Opakuji, že nechci a nebudu mít nic společného s vychloubání se těmito dobrými vlastnostmi, jako by to byly jen dobré vlastnosti. To, že nerozumíme francouzské revanši není naše dobrá vlasnost, ale naše chyba, znamená to jen tolik, že máme příliš krátkou paměť na to, abychom donutili tyrany a nepřátele splnit sliby. Náš lid je odvážný ne kvůli hrdosti a chvále, ale spíše jim navzdory. Navzdory našem vzdělávání jsem pořád ještě inteligentní, a mnohokrát jsme byli silní navzdory našim atletickým schopnostem. Bitva u Waterloo nebyla vyhrána na etonských hřištích. Bitvu u Waterloo (jak řekla tatáž autorita a o tomhle jistě něco věděl) vyhtála špína země (narážky na okřídlené výroky připisované Wellingtonovi). A také dnes nás zachraňují převážně lidé, které jsme nedokázali vzdělat, neuměli jsme jim vládnout, nedokázali jim poskytnou půdu či náboženství a téměř je ani nedokázali zachránit od vyhladovění. Právě tihle lidé hodině utrpení a strádání dodávají tu nejpotřebnější a nejneočekávanější tón, ten frivolní. A právě oni, víc než ti, kdo jsou jim společensky nadřazení, uviděli nebesa plná ohně a přemýšleli o tom méně než o bleším kousnutí.

Reklamy

Chřest

Dnes, zhruba jednadvacet minut po druhé hodině, jsem náhle řekl, že chřest je tajemstvím aristokracie. Ta idea mi vstoupila do hlavy, když jsem se pokoušel dát si do pusy dlouhé splihlé stonky a těm se na rozdíl od ideje dovnitř proniknout nepodařilo. Neodkazuji na žádné obyčejné metaforické nebo povrchní porovnání, které by se mezi nimi snadno dalo hledat. Můžeme říct, že většina organismu zůstala mrtvě bílá a jen malý knoflík nahoře mohl být jasně zelený. Mohli bychom z toho dovodit poučení, že průměrní aristokraté vypadají mnohem silnější, než ve skutečnosti jsou a ilustrovat to na průměrném chřestu. Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, pokoušel se ale někdo psa bít kusem chřestu? Mohli bychom z toho vyvodit poučení, že aristokratické tradice vypadají mnohem populárnější než ve skutečnosti byly. „Normanské“ se mylně vyslovuje jako anglické. Nějak takhle se ze tří francouzských leopardů stali britští lvi. Stejným způsobem se ze slavnostního anglického slova pro chřest, asparagus, které pokud vím neznamená nic, stalo slovo „sparrowgrass“, které znamená dvě z nejpirotesknějších věcí na světě, které zná. Asparagus, což bylo předpokládám jméno římského prokonsula Marca Asparaga Esculense, nebo co, si nikdy nezsloužil takové štěstí, aby svůj původ ztratil ve dvou věcech, tak pravých a běžných jako jsou smělí městští ptáci či zelená demokracie polí. Mohli bychom také o tyčkách chřestu říci, že často ztrácí hlavu, o aristokratech bychom mohli říct to samé. Obojí hlavvy už dříve padaly pod guillotinou. Abychom ale paralelu dokončili musíme tvrdit, že hlava je na aristokratovi to nejlepší. Já ale věru svůj názor nezakládám na nějakých takových fraseologických vymyšlenostech. Kořeny chřestu vězí v zemi mnohem hlouběji.
K tomu nejpodstatnějšmu u aristokracie patří, aby předbíhala svou dobu. Tedy, rozumí se, že musí být něco nového, co zná jen pár lidí. Musí existovat nějaké heslo a musí to být nové heslo. Navíc to heslo musí být už svou povahou iracionální, protože cokoliv celkem racionálního by si rychle spočítali i nezasvěcení. Stejně zásadní pro každé společenské pravidlo, které zahrnuje společenské rozdělení a odlišení, je také to, aby takové pravidlo bylo přinejmenším v tomhle smyslu umělé. To pravidlo či zvyk tedy můžete znát jedině tak, jak se voják dozví heslo, totiž, že mu ho někdo řekne.
Pracovní příklad, který je nám ze střední třídy v této souvislosti nejlépe znám, je stará samoúčelná odlišnost ve způsobu jak jíst chřest. Nuže, vyjma kanibalismu a zvyku pojídat písek (o kterém nemám co bych řekl), není z věcí k jídlu žádná méně vhodná k tomu, aby se jedla prsty, než chřest. Je dlouhý, je mastný, je uvolněný a má sklony ke všem možným měkkým leč náhlým pohromám, vždycky se jí s jakousi olejnatou omáčkou, a jeho pěkné zvládání vyžaduje zdatnosti profesionálního žongléra posíleného ještě jistými dovednostmi ve šplhání po namaštěné tyči. Většinu věcí člověk jí prsty snadno. Studené hovězí se rukama jí docela snadno, nebo i třeba jen zuby. Sotva kdy jsem se podíval na nějaký ušlechtilý sýr, aniž bych pocítil nutkání zabořit do něj své tesáky. Nové brambory lze prsty jít zrovna tak čistě jako velikonoční vajíčka a sledě nám rovnou může do otevřených úst ládovat sleďový stroj s ohledem na to, nakolik k jeho nakrájení využijeme vidličku a nůž. Rybí koláč bychom mohli jíst tak jednoduše jako jíme obilný koláč (vypadá spíš jako roláda nebo jiný zákusek pozn. překl.) Studený vánoční puding je látka se vším majestátem barevného mramoru a mnohem čistší, silnější než každý běžný chleba nebo suchar, a taky drží líp pohromadě. A přece se od nás čeká, že se k tomu všemu budeme stavět s použitím malého tupého meče nebo zakrslého trojzubce. Jen tule protivnou, kymácející se zeleninu jím mezi dvěma prsty, to už bych se měl líp, kdybych jako žirafa okusoval vršky palem, ty bych si přidržovaz nemusel.
Nepřeháníme. Polévku by se mladý student prsty jíst nepokoušel, a omáčky, pudinky a dokonce kari nejsou poli pro manuální dělníky. Rebarborovou omáčku bych nejedl nejen prsty, ale vlastně ani žádným nástrojem, který by mohla věda vymyslet. Dokonce ani věci obsahující povidla neumím pořádně chytit. I když se ale vyhýbám všemu přehánění nebo frivolnosti, pořád si všímám, že vršek chřestu nepatří mezi potravinami k těm, které by se nějak zvlášť hodily do prstů. Jinak řečeno, tenhle princip nemohl být odvozen z nějakého abstraktního rozumu, ani vyrůst z obecných lidských instinktů. Zvyk či obyčej to být nemůže a to je důvod, proč to patří k etiketě.
Lidské bratrství je fakt, který nakonec přetrvá všechna další fakta. Pokud tedy chce privilegovaná třída předejít tomu, aby přirozeně sklouzla zpět do celku lidstva musí trvale udržovat vzrušení nad novými projekt, novými kulturami a novými předsudky, novými sukněmi a novými punčochami. Musí každý den vykládat nějaký nový příběh, sic zahyne, jako ona dáma v Pohádkách z tisíce a jedné noci. Tennyson, který byl tímhle aristokratickým—či snobským—futurismem zasažen až příliš, napsal: „Než aby jeden dobrý zvyk pokazil svět“, což ve skutečnosti znamená, že se všichni mají naučit, kterak správně jíst chřest. .A tak, z přepychu, plýtvání a únavy, vešla do světa horečka, které oni říkají pokrok.
Tvrdí mi, že teď už chřest rukama nejí? Nevím, že v některých z nejlepších rodových domů mají pro každou osobu malé kleštičky, které jsou rozkošné? Neslyšel jsem, že chřest se dnes do otevřených úst spouští provázkem, nebo se do úst vstřeluje malou pistolku, nebo se jí palci, či se nejí vůbec? Ne, nevím to, a to jsem tu taky chtěl ukázat. Změnili heslo.

Něco

Something

Kultivovaní lidé mívají, století co století, ve zvyku založit nějakou uměleckou módu a předstírat. Že je víc starosvětská nebo přirozenější než oni. Francouzští urozenci si takhle hráli na starořecké pastýře a pastýřky, protože bohatci vždycky dychtí po barbarství, zatímco chudí se (jaksi slepě) domáhají více civilisace. Sami pak pamatujeme salony plné zoufalých lidí v odrbaných šatech, jež měly (těžko chápu proč) připomínat rozverné barvy a hrubé ctnosti středověku. Kdybych si snad měl někdy osvojit některou z těchto barbarských zálib, pak by to byla jedna po mém soudu nespravedlivě přehlížená. V Britském Museu, kde všichni obdivují chmurné bysty césarů nebo klidné hrůzy Asýrie, se vždy zatoulám do klidnějším a domáčtějšího oddělení. Klaním se tam zarostlým obrazům ze Sandwichových ostrovů s vyvalenýma očima, modlám o kterým se domnívám, že by se k nim člověk mohl doopravdy sklonit. Krásní bohové Řecka jsou totiž krutí, ale člověk má vždy dojem, že ohavný bůh by mohl být laskavý. Kdybych tedy někdy svůj dům uspořádal podle jednoho uměleckého plánu (a Bůh mě před tím ), bylo by to podle hrubého polynského plánu. Vše, co o těchto divoších slyším mě k nim přitahuje víc a víc. Je marné mi vysvětlovat, že pod takovým režimem by muž byl líný a liboval si v rozkoších, zatímco žena by byla praktická a tvrdě pracovala, protože tak tomu už v domě, který obývám, je. Nevadí mi, že bych se měl pomalovat barvami, stejně jsem nikdy nedokázal nic pomalovat, aniž bych se zabarvil sám. Když barvím třeba jen kartonovou postavičku do loutkového divadla, skončí to tak, že jsem barevný jak podzimní listí, obarvený jak ranní obloha, jak se říká v Hiawatě.
Neumím si představit, kde se vzala ta divná představa, že pověry pramení z nevědomosti. Je to vlastně pravda, pokud myslíme nevědomost v tomtéž smyslu, v němž byli nevědomí Platon a Bacon, tedy společnou nevědomost všech lidí o smyslu jejich obludného osudu. Kdybychom to ale mysleli takhle, pak tvrzení, že nevědomost je pramenem pověr, je jen neohrabaný a zavádějící způsob, jak to vyjádřit. To už by bylo mnohem pravdivější říct, že agnosticismus je zdrojem všech náboženství. To je pravda, agnostik je počátkem a ne koncem lidského vývoje. Ovšem ti, kdo mluví o pověrách zrozených z nevědomosti tím obyčejně míní, že mýty a mythycká tvrzení vznikla jen náhodou nebo kvůli zvířecké neschopnosti poznat všechny okolnosti případu. Stará viktoriánská vědecká theorie říkala, že lidé si pohádky vymysleli proto, že ještě neměli dost rozumu na to, aby chápali fakta. Mysleli, že měsíc je žena, protože neměli dost rozumu na to, aby viděli, že je to měsíc. Mysleli, že moře je bůh, protože kolem nešel žádný laskavý vědec, který by jim vysvětlil, že je to opravdu moře. Kámen uctívali jako fetiš proto že jim nedostatek geologických znalostí bránil všimnout si, že je to kámen. Byli tak tupí, nezkušení, a úzce materialističtí, že neviděli žádný rozdíl v trhlině v oblacích a zvonivým kladivem mrštěným rudohlavým obrem, nebo mez zábleskem žlutého ohně na obloze a mladým bohem řídícím koňské spřežení.
To je materialistická theorie mythů, a je to zjevný nesmysl. Nikdo si nemohl nikdy myslet, že měsíc byl žena a to ani ne těch nejbujnějších tvarů. Nikdo si nikdy nemohl myslet, že slunko vypadá jako kočár s párem koní, protože tak nevypadá. Pokud takové pojmy používají v souvislosti se sluncem nebo měsícem, horou nebo řekou, kamenem nebo stromem, pak je jistě takhle nepoužívali proto, že nic lepšího neuměli. Naopak dělali to proto, že věděli něco mnohem lepšího, protože žena je krásnější než měsíční svit a mladý muž je zářivější než slunko.
To se v podstatě připouští o takových bájích jako je ta o Phoebovi a Artemis nebo i o Balderovi a Thorovi, u kterých se uznává, že s tím měli cosi společného básníci a ne jen nevědomí divoši. Jenže toho, že hrubší divoši jsou třeba i jen menší básnící si právě folkloristé typu Frasera nevšimnou. Vše co říkají o jejich totemech, tabu, tancích a obřadech za mrtvé je nutno chápat s jistým poetickým porozuměním pro něco, co má být oslavné, šokující, ba nemožné. Jsou to prudká vyjádření jedinečných duchovních zkušeností, jsou to tiché a podivně zabarvené nálady, sny a záblesky nacházející se skutečně na pomezí mezi touto existencí a nějakou jinou. Když divoch tvrdí, že rostlina pepře je jeho božská prabába neříká to z nevědmosti, protože nevědomost by ho zanechala při holém poznání, že je to rostlina pepře. Spíše mluví na základně svých vědomostí, útržkových a možná nebezpečných. Možná v pepři zahlédl něco, co je lepší nevidět.
Je tu jedna opravdu ohromná otázka. Divoch chovající úctu k pepřové rostlince, modloslužebník adorující hvězdu, patriot pokládající život kvůli hranici, ti všichni cosi nesporně znamenají—cosi v hlubinách vesmíru a duše. Znamenají, že vše je posvátné? Nebo snad znamenají, že něco je posvátné—něco, co oni nenašli?Something

Kultivovaní lidé mívají, století co století, ve zvyku založit nějakou uměleckou módu a předstírat. Že je víc starosvětská nebo přirozenější než oni. Francouzští urozenci si takhle hráli na starořecké pastýře a pastýřky, protože bohatci vždycky dychtí po barbarství, zatímco chudí se (jaksi slepě) domáhají více civilisace. Sami pak pamatujeme salony plné zoufalých lidí v odrbaných šatech, jež měly (těžko chápu proč) připomínat rozverné barvy a hrubé ctnosti středověku. Kdybych si snad měl někdy osvojit některou z těchto barbarských zálib, pak by to byla jedna po mém soudu nespravedlivě přehlížená. V Britském Museu, kde všichni obdivují chmurné bysty césarů nebo klidné hrůzy Asýrie, se vždy zatoulám do klidnějším a domáčtějšího oddělení. Klaním se tam zarostlým obrazům ze Sandwichových ostrovů s vyvalenýma očima, modlám o kterým se domnívám, že by se k nim člověk mohl doopravdy sklonit. Krásní bohové Řecka jsou totiž krutí, ale člověk má vždy dojem, že ohavný bůh by mohl být laskavý. Kdybych tedy někdy svůj dům uspořádal podle jednoho uměleckého plánu (a Bůh mě před tím ), bylo by to podle hrubého polynského plánu. Vše, co o těchto divoších slyším mě k nim přitahuje víc a víc. Je marné mi vysvětlovat, že pod takovým režimem by muž byl líný a liboval si v rozkoších, zatímco žena by byla praktická a tvrdě pracovala, protože tak tomu už v domě, který obývám, je. Nevadí mi, že bych se měl pomalovat barvami, stejně jsem nikdy nedokázal nic pomalovat, aniž bych se zabarvil sám. Když barvím třeba jen kartonovou postavičku do loutkového divadla, skončí to tak, že jsem barevný jak podzimní listí, obarvený jak ranní obloha, jak se říká v Hiawatě.
Neumím si představit, kde se vzala ta divná představa, že pověry pramení z nevědomosti. Je to vlastně pravda, pokud myslíme nevědomost v tomtéž smyslu, v němž byli nevědomí Platon a Bacon, tedy společnou nevědomost všech lidí o smyslu jejich obludného osudu. Kdybychom to ale mysleli takhle, pak tvrzení, že nevědomost je pramenem pověr, je jen neohrabaný a zavádějící způsob, jak to vyjádřit. To už by bylo mnohem pravdivější říct, že agnosticismus je zdrojem všech náboženství. To je pravda, agnostik je počátkem a ne koncem lidského vývoje. Ovšem ti, kdo mluví o pověrách zrozených z nevědomosti tím obyčejně míní, že mýty a mythycká tvrzení vznikla jen náhodou nebo kvůli zvířecké neschopnosti poznat všechny okolnosti případu. Stará viktoriánská vědecká theorie říkala, že lidé si pohádky vymysleli proto, že ještě neměli dost rozumu na to, aby chápali fakta. Mysleli, že měsíc je žena, protože neměli dost rozumu na to, aby viděli, že je to měsíc. Mysleli, že moře je bůh, protože kolem nešel žádný laskavý vědec, který by jim vysvětlil, že je to opravdu moře. Kámen uctívali jako fetiš proto že jim nedostatek geologických znalostí bránil všimnout si, že je to kámen. Byli tak tupí, nezkušení, a úzce materialističtí, že neviděli žádný rozdíl v trhlině v oblacích a zvonivým kladivem mrštěným rudohlavým obrem, nebo mez zábleskem žlutého ohně na obloze a mladým bohem řídícím koňské spřežení.
To je materialistická theorie mythů, a je to zjevný nesmysl. Nikdo si nemohl nikdy myslet, že měsíc byl žena a to ani ne těch nejbujnějších tvarů. Nikdo si nikdy nemohl myslet, že slunko vypadá jako kočár s párem koní, protože tak nevypadá. Pokud takové pojmy používají v souvislosti se sluncem nebo měsícem, horou nebo řekou, kamenem nebo stromem, pak je jistě takhle nepoužívali proto, že nic lepšího neuměli. Naopak dělali to proto, že věděli něco mnohem lepšího, protože žena je krásnější než měsíční svit a mladý muž je zářivější než slunko.
To se v podstatě připouští o takových bájích jako je ta o Phoebovi a Artemis nebo i o Balderovi a Thorovi, u kterých se uznává, že s tím měli cosi společného básníci a ne jen nevědomí divoši. Jenže toho, že hrubší divoši jsou třeba i jen menší básnící si právě folkloristé typu Frasera nevšimnou. Vše co říkají o jejich totemech, tabu, tancích a obřadech za mrtvé je nutno chápat s jistým poetickým porozuměním pro něco, co má být oslavné, šokující, ba nemožné. Jsou to prudká vyjádření jedinečných duchovních zkušeností, jsou to tiché a podivně zabarvené nálady, sny a záblesky nacházející se skutečně na pomezí mezi touto existencí a nějakou jinou. Když divoch tvrdí, že rostlina pepře je jeho božská prabába neříká to z nevědmosti, protože nevědomost by ho zanechala při holém poznání, že je to rostlina pepře. Spíše mluví na základně svých vědomostí, útržkových a možná nebezpečných. Možná v pepři zahlédl něco, co je lepší nevidět.
Je tu jedna opravdu ohromná otázka. Divoch chovající úctu k pepřové rostlince, modloslužebník adorující hvězdu, patriot pokládající život kvůli hranici, ti všichni cosi nesporně znamenají—cosi v hlubinách vesmíru a duše. Znamenají, že vše je posvátné? Nebo snad znamenají, že něco je posvátné—něco, co oni nenašli?

Kamarádi

A Case of Comrades
Byla jednou jedna dáma, překrásného charakteru (jemná, křehká, leč rozhodná, protože taková je definice dámy), která se mně zeptala zda věřím v možnost prostého kamarádství mezi pohlavími. Zahnán poněkud do kouta odvětil jsem, že podle toho jak chápu slovo kamarádství, tak nevěřím.
Uvedl jsem některé ze svých důvodů. Neřekl jsem svůj první, nejpevnější a nejneochvějnější důvod a to ten, že dobře vím, že kdybych se k té dámě po čtyři po sobě jdoucí minuty choval jako ke kamarádovi, vykázala by mně z domu. Uvedl jsem ale některé další důvody, podotkl jsem, že kamarádství bylo něco docela zvláštního, odlišného od přátelství. Řekl jsem (a svět div se, jsem hluboce přesvědčen, že je to pravda), že člověk může být přítelem ženy, ale ne jejím kamarádem. Přátelství totiž implikuje individualitu, kdežto kamarádství implikuje dočasnou podřízenost, pokud ne dočasné podřízení individuality. Přátelům je o to lépe,když jsou dva, ale kamarádům je o to lépe, že jich jsou dva miliony.
V řecké gramatice, kterou jsem se těžko naučil a lehko zapomněl, byla pokud si vzpomínám jedna věc, která by sama o sobě dokazovala, jak velkým byli Řekové národem. Tím míním fakt, že v řečtině je jak duál, tak plurál. Dvojka je docela jiná, než všechna ostatní čísla, zrovna tak, jako se od všech ostatních liší jednička: ta pravda je základem manželství. Jakmile jsem se dozvěděl, že existuje řecký duál, snadno jsem si mohl uvědomit, že Řekové dali světu filosofii.
Jde mi tu o to,že kamarádství je ze své podstaty plurální. Nu, ženy plurální nejsou. Už samo slovo, ženy, má v sobě jakýsi špatný zvuk: je z něj slyšet polygamní Turek nebo cynický a unavený světák. Nic takového jako ženy neexistuje. Existuje jen ta konkrétní žena, které se právě teď bojíte, nebo kterou milujete, kterou máte chuť uctívat nebo sklony zabít. Myslím, že skutečný dav žen by se podobal padesáti sluncím nebo půl stovce měsíců—jejich množství by je oslabovalo. Slunce by nemělo prostor, kde by mohlo zářit.
V každém případě bylo to, co jsem musel té dámě říct o kamarádství snesitelně jasné. Poukázal jsem toliko na to, kamarádství je jistým druhem lidského sdružování a jeho základním paradoxem je, že je současně nespoutaný i chladný. Když lidé rozmlouvají ve dvojicích, mluví jemně, protože mají výrazný dojem, když lidé mluví po desítkách nebo po dvacítkách, mluví výrazně, protože jim na ničem ani za mák nesejde. Přátelství se stává kamarádstvím, když zapomenete na přítomnost svého přítele. Obracíte se pak k něčemu abstraktnímu, klubu, který je přítomen všude tam, kde jsou shromážděni dva nebo tři, alespoň pokud jsou to tedy muži. Pánské debatní kluby mají své pedantické fráze, které právě tuhle pravdu přesně vyjadřují: když mluví, pronášejí „řeč k návrhu“. Je to tak, muži mluví k návrh ne o něm, mluví k tématu. Ženy si povídají jedna s druhou, to je důvod proč jsou jejich konversace tak strašlivě zajímavé, ale pro nás příliš hrozné, než abychom je vydrželi poslouchat příliš dlouho, než utečeme pryč.
Když George Warrington a Lord Castelwood utečou z místnosti jen proto, že se mladé americké děvče pustilo do sladce satirické konversace se starou Beatrix Esmond vzpomenete si na Thackerayův výkřik: „O les laches que les hommes!“? Je to možná to nejpravdivější, co napsal. Naše pohlaví není dost silné ani smělé, aby sneslo muka přímé osobní konversace v níž ženy vládnou. My musíme mít téma—nějaké neosobní. A jak jsem řekl své obdivuhodné dámské přítelkyni, mužský přítel se stává kamarádem, když na něj člověk zapomene. Zapomenout na mužského přítele znamená jen se chovat jako kamarád. Ovšem zapomenout na dámskou přítelkyni znamená chovat chovat se jako hulvát. Ona je sama sebou, on je klub.
Jestliže však ona nebo nějaká jiná dáma chtějí vědět, zda může ona a její pohlaví mít podíl na mužském kamarádství, zda by kvůli tomu byly doopravdy silnější a šťastnější, zda jim zkrátka upíráme něco, co by je přirozeně těšilo, mám zrovna příležitost jim to osvětlit tím, že jim uvedu realisticky přesný a universálně typický příklad toho, co naše mužské kamarádství doopravdy je.
Pokud chce nějaká dáma opravdu vědět, do čeho se pouští, když chce kamarádství, co se doopravdy děje, když jsou kamarádi pospolu, pak je to tohle. Stalo se to včera ráno. Snídal jsem s chumlem studnetů z jedné naší velké university a celá společnost se rozpadla do skupinek po dvou nebo po třech, výstředně pohroužených do jakési diskuse. Sám jsem byl pohroužen do dvou debat. Agnostikovi po mé pravé ruce jsem se snažil dokázat, že něco jako nebe existuje a imperialistovi po mé levé ruce jsem se snažil dokázat, že existuje něco jako Anglie, když tu zničeho nic rozťal všechno drobné hlomození hrozný a drtivý zvuk z druhého konce stolu. Deset mužů mluvilo najednou, tři z čirého zápalu mlátili do stolu, jeden nad vším tím hlukem hulákal. Pak se, jak už to v takových kritických chvílích bývá, na chvíli rozhostilo nesmyslné ticho a potom se rozlehl hlas jednoho z nejlepších řečníků z Unie, pronikavý a patetický a osměle kypěl ozvěnou až pod střechu:
„Netvrdím, že chodba vedla po celé délce vlaku. Říkám jenom, důrazně a se vší odpovědností svého intelektu, že vedla po levé straně našeho kupé. A vím, že mluvím pravdu.“
Všichni jsem se rozběhli k tomu místu. Upustil jsme Anglii z jedné ruky a nebesa z druhé. Natahoval jsem krk, abych zjistil, co se to děje. Byla to velmi hluboká a naléhavá otázka: zda, když tři přítomné osoby před dvěma lety cestovaly vlakem do Skotska v jídelním voze, měl ten vůz takový tvar, že měl chodbu po levé straně nebo za měl nějakou uličku vprostřed. Jen tři přítomní ten vůz vůbec někdy viděli, a nemohli se shodnout, my jsme jim to ale brzy sebrali z jejich neohrabaných rukou. Přeli jsme se o tom obecně. Rozebírali jsme, zda povaha věcí nasvědčuje uličce prostředkem vozu. Já si založil vlastní sektu vprostřed posicí pravověrných uličkářů a krajních chodbařů. Někteří zastávali názor, že ve všech dokladech o tvaru jídelního vozu je nutno brát v potaz povahu jídla. Sestavovali jsme plánky vozu z vidliček a lžic na stole a malé kousky cukru vyznačovaly, kde sedí lité. Celá debata trvala skoro dvě hodiny.
Jenže věru, měření času nemohou vyjádřit délku, protože jsme mluvili tak, jako bychom byli nesmrtelní bohové a měli před sebou celou věčnost: být vně času je totiž jedním z podivných prvků bratrství. Přerušoval nás jen jakýsi akademický obyčej, který požadoval, že představitelé Unie musí být fotografováni. A i přitom se jeden z nich pohnul. Tak dlouho se chvěl a ošíval, až to fotografa donutilo k zoufalým stížnostem. On pak oplátkou vykřikl. „Já nikdy nepopíral, že se dá tvrdit, že chodba vedla po straně. Řekl jsem ale…“ Nu, zarazili jsme ho, rozpačitě. Tohle je všechno, podle mé nejlepší paměti, docela pravda.
Dokážu si představit, že v tvářích mých dámských přítelkyň neuvidím mnoho souhlasných výrazů. Tahle homérská válka je nedojímá. Možná nají dojem, že otázka, zda měl jeden jídelní vůz před dvěma lety konkrétní tvar, není příliš naléhavá. Mají dojem, že když se o ni dvě hodiny hádá osmnáct mladíků, je to už otázka poněkud únavná. Vy nejmocnější ze všech živých, vy matky všech bohů, to jsou jen maličkosti, jen pár zábav a bláhovostí jelenů ze stáda, kterým nerozumíte. Buďte tak spokojené, jako klidné a v bezpečí: rozumíte všemu vyjma kamarádství.

Psáno do písku

Written in the Sand

Na půl cesty tímto pozemským životem, ocitl jsem se (jakoby jednou ze snových proměn) v jednom lázeňském místě na východním pobřeží. Zjišťuji mimo jiné, že prší a další tvorové, nebo aspoň další návštěvníci, kteří tu jsou se mnou, jsou kvůli té okolnosti plni iracionálního rozhořčení. „Jak paradoxní od vás,“ říkám jim ohromen, „že přijdete do lázeňského města a pak jste celí rozčilení, když se ocitnete ve vodě?“ Vysvětluji jim, jak nespravedlivé, jak principiálně nepoetické jsou nynější předsudky proti dešti.

Ukazuji jim, jak jedinečným příkladem umělé a zvrácené povahy našeho moderního anglického patriotismu tenhle předsudek je… Všichni Angličané se spojují v ostouzení tak roztomilé a úžasné anglické věci, jakou je anglické klima. Všichni rouhavě hrozí oné proměnlivé a skvělé obloze, jež je dějištěm trvalé proměny. Všichni očerňují tuto zemi nádherných a laskavých mračen, jedinou zemi, která vytvořila bouřlivá létá Constablových pláten nebo rudé apokalypsy Turnerových obrazů. Déšť je jen jednou z těchto tajuplných fází a ne to nejméně krásnou. Když tohle řeknu svým anglickým krajanům, jejich duch projde podobnou proměnou, jako když potemní anglická obloha. „Jak kolosální, jak kosmický pohled to je,“ říkám jim, „vidět déšť na moři. Červi, vždyť smíte hledět na to, jak se obrací pátý den stvoření. Vody pod klenbou byly odděleny od vod nad klenbou. A hle! znovu se snoubí. “ Tento druh konversace mi přirozeně přidává na popularitě.

Obzvláště mně milují ti, kterým počasí maří jejich touhu po mořské lázni. „Cože,“ volám, „celým srdcem se upínáte na to, abyste se namočili do té hloupé slané louže. Já chci,“ křičím u vytržení, „Lázeň nebeskou!“ Poté, co jsem takto celou věc prodiskutoval s různými skupinami lidí, ocitl jsem se, vržen zpět, v lehkém osamění. Kráčím úzkou písčinou podél jasného, zachmuřeného moře. Vzduch se čistí, obloha a moře září jako bledá ocel , jako by je déšť omyl a přeleštil. Pustým pískem bezútěšně vláčí nohy dva malí kluci. Neví, co dělat, neví, kam jít. Jen nejasný slepý stádní instinkt, bratrství sahají až daleko k primitivům, je vede k tomu, aby společně nedělali nic a šli nikam. Nemluví, jsou tak unavení, že se ani nehádají, sice se nijak nenamáhali, ale tonou v té podivné, náhlé a velmi příležitostné otrávenosti, která ke klukům patřívá a která se podobá vší klukovské zkušenosti, lásce a strachu. Je to čistá a silná, neředěná podstata nudy.

Nakonec, když se už zdálo, že se plouží celé míle se cosi stalo. Buď slunce vymalovalo jeden proužek stříbra přes olověné moře, nebo spíš před samotnou duši, s jejím tajuplným tichem i aktivitou, s jejími vzbouřenci a blesky, ale jeden chlapec se najednou rozběhne k rozhrabanému písku, k troskám pevnosti, kterou tam postavil nějaký jiný kluk. Začal ho zuřivě nasypávat, jako by chtěl postavit hráz bránící nespoutaném moři, aby nezaplavilo anglické pláně. Druhý se něj chvilku dívá s přihlouplou zvědavostí, jako na nějakou tretku, pak se i jeho zmocní prapůvodní vůle k činu, které metafysiky k šílenství, a také on skočí přes zeď jako Remus a začne stavět město. O tři minuty později začnou mluvit a po šesti minutách, což je ještě lepší známka, se začnou prát.

Nezajdu tak daleko, abych tvrdil, že ti dva kluci byli nějací temní a hrozní cherubíni seslaní, aby před mýma očima sehráli nějaké duchovní tajemství, i když šedé pobřeží moře a ono podivné a tak bílé a mokré prázdné světlo, které dává jasnící se obloha, by k tomu poskytlo krásné pozadí. Je ale určitě pravda, že ta episodka s dvěma malými kluky ukazuje, jako v nějaké hře o zázracích, jednu z menších pravd o naší moderní civilisací a představuje odpověď na onu otázku, kterou čteme napsanou velkými písmeny ve všech našich novinách: „Co je v nepořádku?“

V nepořádku je jistý omyl, kterým jsme se my Angličané utěšovali už pár desetiletí a který bychom mohli označit za omyl jednoty, nebo jinak a poněkud s odstupem, omyl družnosti. Tím chci říct, že jsem upadli do zlozvyku domnívat se,že když je nějaká škola nebo národ samý spor a hádka, že je o známka jeho slabosti. A upadli jsme do ještě nebezpečnějšího zlozvyku považovat fakt, že některé školy a národy samá hádka a spor nejsou za známku jejich síly či energie. Irové se spolu neperou, ani se navzájem nenávidí, kvůli tomu, že jsou Keltové. Ani proto ne, že jsou Irové. Perou a nevidí se prostě proto, že tak mají co dělat. Francouzské skupiny se neštěpí a nebijí kvůli tomu, že by je tvořili Latinové, ani proto, že jsou složeny z Francouzů. Je to prostě proto, tak mají co na práci. A angličtí politici docela určitě tak jednotně nespolupracují proto, že jsou to všichni Angličané. Je to proto, že nemají co dělat. Když svrhávali z trůnu Jakuba II., když mohli kvílet proti Walpolovi, nebo když museli bojovat s Napoleonem, pak se chovali přesně stejně jako Francouzi a Irové, strany byly rozbíjeny frakcemi a hlavy holemi.

Jsme jak ti dva malí kluci procházející se písčinou. Jdeme spolu v klidu, dokud nejdeme nikam. Můžeme být stejně veselí jako druzí, dokud nemáme co na práci. Jakmile se ale shodneme, že začneme něco dělat, okamžitě se o tom začneme přít.

Pravá marnost nad marnost

The True Vanity of Vanities

Řekl bych, že se nikdo nebude přít o to, že černým a neomluvitelným druhem pýchy je ta, kterou projevuje člověk, který má být na co pyšný. Je sice pravda, že často slyšíte lidi, kdy říkají jiné věci, kterými utrácí čas a nemyslí je vážně, zatímco ve skutečnosti pozorují let ptáků nebo čekají na zvonek k večeři, tak tehdy je slyšíte mluvit o tom, že ta a ta osoba je marnivá, ale má na to jakési právo. Jak ale ve skutečnosti zjistíte, nepatří těmhle lidem nic jiného než to nejveselejší opovržení, kdežto milí staří oslové, kteří jsou marniví bez toho, aby k tomu měli jakýkoliv důvod jsou nejen všeobecně a po právu milováni, ale stávají se z nich kabinetní ministři a biskupové a jsou zahrnováni trvalým obdivem. A tenhle lidový pocit je správný. Obecnou námitkou proti lidem, kteří mají skutečné kvality není jen pouhá žárlivost na ně, není ni to ani ubohý a vyděšený odpor proti jejich přiznávané nadřazenosti. Je to, podobně jako mnoho jiných věcí, které běžní lidé bleskově pocítí a naprosto nemohou obhájit, cosi zcela filosofického. Instinkt v lidské duši vnímá, že bláznovi lze dovolit, aby chválil sám sebe, ale že modrý člověk má chválit Boha. Člověk, který má doopravdy mozek v hlavě má vědět, že tahle hlava byla velkoryse naražena vršek jeho těla jako nový klobouk. Člověk, který má génia, díky kterému tvoří mistrovská díla má vědět, že génia vytvořit nemůže Člověk, jehož myšlení stoupá až k hvězdným výšinám má vědět, že hvězdy se otáčí se skoro stejnou nevšímavostí k jeho schopnostem. Člověk, který vládne velkými schopnostmi má vědět, že není jejich pánem.

V praxi tedy jistě dochází k tomu, že čím víc má člověk na marnivost, tím méně mu rozumné lidské plémě marnivost dovoluje. Ty nejvíce opravdu zušlechťující, nejvíce skutečně uzdravující druhy domýšlivosti jsou ty, které se týkají něčeho, na co člověk nemá žádné skutečné právo být domýšlivý, něčeho, nad čímž nemá vůbec žádnou kontrolu, co netvoří a nemůže ukončit. Kdybychom chtěli něco, co bychom všichni považovali za nejmírnější a nejneškodnější druh pýchy, který člověk může mít, takový který z něj v důsledku nedělá pohoršujícího a nebratrského člověka, pak bychom všichni zmínili něco jako lásku k venkovu, nebo neurčitou hrdost na jakousi velmi dávnou rasu. Lidé, kteří se k nim hlásí jsou zpravidla drazí starouškové, protože jsou hrdí na něco, co nezařídili. Mnohem brutálnější než oni jsou lidé, kteří si jakýmsi způsobem zasloužili své postavení: kapitalisté, parvenu, děti moderní podnikavé zuřivosti. Ale i u nich, svým způsobem najdeme stříbřité vlákénko velkomyslnosti, protože jsou to pitomci a jako aristokraté byli příjemci jistých krásných náhod.

V nesnesitelnou hanebnost ztemní hřích pýchy tehdy, když dojdeme k umělcům a literátům pyšným na svůj intelekt. Jsou horší než vědci z toho důvodu, že vědečtí lidé mají mnohem méně důvodů k hrdosti, než lidé od vumění a literatury. Vědci, podobně jako aristokraté, z větší části dědí a to je udržuje snesitelnými, literáti, jako třeba autor těchto řádků, tvoří a jsou příliš nechutní, než aby se to dalo slovy vyjádřit. Literární arogance je téměř nejhorší, ale ne úplně nejhorší. Ti, kdo se naparují, protože mají intelekt si myslí, že že intelekt je to nejdůležitější na světě a že se jim bude lehko žít, až na to, že to tak nebude. Ti, kdo se pyšní svou inteligencí se pyšní velmi podřadnou a předměstskou výtečností. Nejvyšší věcí na tomto světě je dobrota. Je tak vysoko, že naštěstí velká většina lidí, která ji má z ní je nesmírně vyděšená a svou vlastní ctnost chovají asi tak, jako by chovali divokého koně nebo hypogrifa. Vždycky se ale někde najdou lidé, kteří jsou dobří a vědí, že jsou dobří a jsou pyšní na to, že jsou dobří. A pokud existuje nějaká skutečnost žhnoucí z psaných vět, pokud existuje nějaká vášeň napínající vlákna jazyka, pokud existuje nějaká emoce, která přežije překlady, překlady překladů, varianty a odchylky, pak to jsou tihle lidé, které se Ježíš Kristus jen stěží dokázal přestat tepat a bít.

V tom je myslím celá prohnanost hříchu pýchy, všechny ostatní hříchy na lidi útočí, když jsou slabí a unavení, tenhle je ale napadá, když jsou šťastní, hodnotní a blíž všem ctnostem. A když útočí nejsnadněji, přináší to ty nejhorší výsledky. Tohle je celý rozdíl mezi křesťanským náboženstvím a řekněme náboženstvím brahmínismu. Kasty křesťanské Evropy jsou nestoudné, odporné a nesnesitelné záležitosti, které byly fakticky snášeny po celá století. Mají však jednu velkou přednost či ctnost, jsou bezbožné.V brahmínismu jsou ale kasty věcí náboženskou, být aristokratem je ctnost. A proti každému, kdo nade mnou bude chtít vládnout na základě tvrzení o duchovní nadřazenosti se budu věčně a vesele bouřit, vědom si onoho obrazu božství, který nás všechny činí navzájem rovnými.

Pro osoby jménem Smith

The British Beech

Rád říkám, že žiju v Beaconsfieldu, tedy chci říct, samozřejmě, že žiju v Bekonsfieldu. Myslím, že jsou nějací lidé, kteří žijí v Beaconsfieldu, ale nevím, kde to je a nedokážu si představit, proč by tam měl někdo žít. Podle toho, jak mi to zní, bych čekal, že to bude někde v nějaké kolonii a patrně to získalo jméno po Disraelim, který se stejně měl jmenovat hrabě z Hughenden, kdyby se držel svých vlastních venkovských, neotesaných a feudálních snů a nenechal se svést na scestí pokušením zdvihnout korunku pohozenou Burkem. Nu o původu jména tohoto města panují jisté spory, ovšem o tom, jak je vyslovovat není neshod žádných. Existuje jen vědění, jež je v držení těch, kdo vědí a často nezdolná a a tedy nevinná, nevědomost okolního světa. Skoro ani nemusím říkat, že lidé, kteří vědí, jsou ti, kteří jsou nyní obyčejně označovaní za nevědomé a nevzdělané. Když jste dvacet let slýchali jméno svého vlastního města z úst střihačů, kopáčů, krysařů, myslivců, pytláků a vesnických idiotů, pak víte s naprostou jistotou, že je to t správná výslovnost. Když do takového města přijde intelektuální aristokracie a začne je vyslovovat tak, jak je psáno, tak prostě víte, že se pletou. Pokud máte nějaké skutečné vzdělání, pak víte, že výslovnost dřív ke vzdělání nějak moc nepatřila a že ji dnes lidé pokládají prakticky za veškeré vzdělání prostě proto, že je to veškeré jejich vzdělání nebo taky jediné, které mají. Je nikdy ani nenapadne, že Shakespeare sice svoje jméno mohl načárat dvěma nebo třemi naprosto odlišnými leč stejně nečitelnými klikyháky, ale celou velkou tíží své slávy svěřil zvuku slov, která budou vyslovovat živí lidé. Když tedy narazí na taková slova jako je Beaconsfield, netuší, jak rozhodnout a vybrat mezi lidmi, kteří umí mluvit a mezi těmi, kdo dovedou jen vyslovovat. Vyslovovalo se vždycky správně. Jen se špatně píše.

Pokud jde o předmět této filologické odbočky, je pravda, že přinejmenším někteří tvrdí, že jméno je odvozeno ze starého slova pro buk. Určitě bychom nenašli jméno příhodnější ani nic symboličtějšího a inspirativnějšího. Buk má v celé téhle zvlněné zalesněné krajině tvořící střední a jižní části Buckinghamshire a skrze hrabství tvořící skutečný vztah s celým venkovem, zvláštní representativní povahu. Jeden člověk ze Sussexu, který sám překypoval chválou nad Sussexem, jednou o bukových lesích kolem mého beaconsfieldského domova řekl: „Tohle je ta vskutku nejangličtější část Anglie a přiznávám, že Sussex v porovnání vypadá jako něco úplně jiného, někde docela jinde.“

Všichni jsme slyšeli o britském dubu, a já jsem dost tradiční na to, abych se nepřel s tradicí plnou hrdinských obrazů, ať už je to Nelson umírající pod nízkými dubovými trámy nebo Collingwood rozsévající žaludy, aby z nic mohly vyrůst válečné lodi. Moderní nadšený stoupenec válečného námořnictva by se, mimochodem, dostal do problémů, kdyby chtěl zasít šroubky a šroubováky v naději, že se promění v dnešní válečné stroje. Na onom podobenství organickém a mechanickém růstu něco je. Když se ale v mysli odtáhnu co možná nejdál, jsem nucen si povšimnut a pocítit, že vlastnosti dubu jsou jaksi méně důvěrně národní. Dub, zasvěcený římskému Jupiterovi má hranaté a rozeklané větve podobné Jovovým bleskům. Jeho tvrdá struktura a ostré rohy takřka přináleží k latinské logice. Kdybych měl vybrat zcela anglický symbol, byl by to buk. Je stejně silný a vyjadřující sílu, jeho hladkost ale také vyjadřuje jistou pomalost příbuznou s mírností a milosrdenstvím. Jeho oblé tvary jsou toho povlovného druhu, který v těchto končinách najdeme všude, v pomalé řeči venkovanů, ve volných křivkách kopců až k pahorkatinám v Hampshire a Sussexu, jež jsou jedinými horami na jihu. Mají podobnou sílu jako líné vlny, jež se pomalu zdvihají a dovolují vsím, aby žili pod nimi jen proto, že jsou příliš líné, než aby zase spadly dolů. Nemají v sobě nic z dubových šlehajících blesků a jen málo z dubů. Ale zvláštně zde, v téhle části Bucks, nás buky obklopují a kryjí svým stínem a pokrývají naše domovy, a není proto žádná náhoda, že zrovna těmhle končinám Anglie říká Home Counties (řekněme domovská hrabství, polooficiální označení hrabství bezprostředně obklopujících Londýn pozn. překl.).

Je tedy možná jaksi znesvěcující a nehistorické požadovat takhle opožděně nahrazení britského dubu britským bukem. A přece tu je důležitá pravda, pokud jde o literární symboliku, i kdybychom nikdy nechtěli buk užít jako obrazový symbol. Nepřípadný důraz na dub a přehlížení ušlechtilejších kvalit buku totiž vyjadřuje mnoho z anglických omylů o Anglii, které nás sváděly z cesty celou dobu od těch časů, kdy zpátečnické tmářství reformace odřízlo náš skutečný původ. Sklon udělat z Johna Bulla chvastouna a pak násilníka byla až příliš pohotově vyjádřena dubovým kyjem vloženým mu do ruky, kyjem, o kterém se předpokládalo, že je stejně nezdolný jako ten Herkulův. Vynechávaly se tak lepší prvky ve vrozeném temperamentu, veselí, vtip a zejména dobrá povaha. Ty by se daly mnohem lépe vyjádřit hladkostí, jež může existovat vedle sebe se silou buku. Navíc, Nelsonova legenda a vůbec celá dřívější část naší námořní romance, byly sice ušlechtilé, ale to, že se o dubu uvažovalo jen v souvislosti s loděmi obrátilo anglické myšlení příliš směrem ven a výlučně ke končinám země a příliš málo je obracelo dovnitř a k Anglii. Británie se tak stala toliko sochou na kterou se je třeba dívat z dálky, spíš než skutečnou ženou a matkou, již je třeba učinit šťastnou v jejím vlastním domě. Z to pak plyne i nebezpečné opomíjení zemědělství a vnitřní ekonomické situace, důsledky čehož již trpíme. Celá věc byla dohromady až příliš symbolická. Britský dub byl cosi jako britský lev, ale lvy potkáte na polních cestách v Buckinghamshire opravdu jen velmi zřídka. Britský buk by na druhé straně nepřipomínal nic jiného, jež britské prase. Divoká svině se živí bukvicemi a prase je realističtější, i když začíná být skoro stejně vzácné. Návrat ke skutečné Anglii, se skutečnými prasaty pro skutečné Angličany by byl návratem k bukovým lesům, které z tohoto města pořád ještě dělají domov.

Přinejmenším donedávna dělaly. Je docela možné, že se zítra dozvím, že některé bučiny byly vykáceny, aby přechodně hluchému a slepému motoristovi umožnily cestovat z Birminghamu do Brightonu.