Výzva a prosba: Spěchejte, novináři

A Plea for Hasty Journalism

Můj článek z minulého týdne, který se vytištěný čte hůř, než cokoliv, co jsem měl kdy tu smůlu číst, byl napsán pod blahobytným bukem na procházce a jen tak tak stihl poštu. Nezmiňuji to tu proto, jen proto abych uvedl přídavné jméno „blahobytný“–třebaže je obdivuhodné, ani to nedělám z pouhého egoismu, protože egoismus je pro ego ještě větší obtíž, než pro druhé lidi. Přikázání „poznej sám sebe“, nespadlo z nebe, vypadlo nahoru odjinud. Odmítám poznat sebe, to je někdo úplně jiný. Je to můj neznámý dobrodinec, který si přeje zůstat v anonymitě. Nemluvím o tom kvůli nějaké pýše na vycházku, protože, mám-li být upřímný, moje vycházky spočívaly převážně v tom, že jsem velmi dlouho a s velmi krátkými přestávkami seděl pod blahobytnými buky. O okolnostech, v jakých byl článek napsán se zmiňuji proto, že jsem přesvědčen, že je to jediná správná věc, kterou mohu udělat. Novinařina by byla mnohem upřímnější, kdyby opustila svůj tóm klášterní rozjímavosti papežské vážnosti a trochu víc mluvila o obyčejných okolnostech zmatku, odkládání a zmateného spěch, v jakých ve skutečnosti vzniká. A byl bych rád, kdyby na začátku a na konci každého článku, který čteme byla krátká poznámka o okolnostech, za kterých vznikl. Tak bychom četli: „Přejde Austrálie na bimetalismus?“ a pod tím, malým písmem, „Nahoře v omnibusu“ nebo jiné takové místo, kde my novináři děláme většinu svých učených bádání a kompilací. V nějakých vzrušených ranních novinách bychom četli: „Bitva u Ping Cho stále pokračuje, poslední zprávy očitého svědka.“ A na obvyklém místě by pak byla poznámka „Obchod A.B.C., Strand, Londýn“. Pod titulkem „Měly by si staré panny brát za muže vdovce?“ bychom našli poznámku „U labuti a slona 12:15“ a tak dál. Jelikož by občas mohla být potřeba docela dlouhá vysvětlení, stálo by možná za to omezit se na systém snadno rozeznatelných zkratek. Třeba „Jak lze provést invazi do Anglie B.U.M.D.D“ (bydlení u moře, deštivý den) nebo „Buddhismus a německý pesimismus: paralela N.CH:T.R.T“ (na chatě, tapeta s růžovými tečkami). Našim článkům by to dodalo jisté barvy. Vetřela by se do nich příroda, tak jako se vtírá do barev květů a vína.

Jistěže jsem po správnost a tak vůbec. Jak ale říkám, plán mluvit o tom, jak se novinařina opravdu dělá považuji za mnohem správnější a spravedlivější, než nynější zvyk udržovat nesmírnou pompu závoje a chrámu. Velmi mnoho lidí, kteří říkají, že chtějí, aby novináři byli upřímní ve skutečnosti chtějí, aby byli slavnostně vážní. Upřímnost a poctivost ale nikdy taková být nemůže, to přísluší je pokrytectví. Upřímnost se vždy směje, protože věci jsou tak směšné. Má na paměti, jaká podivnost je člověk—tvor, který sbírá věci kolem sebe (vajíčka, melouny, ovce a tak dál) a skládá je do sebe jako by byl podvodník nebo dobrodruh. Má na paměti, že už jen kosti naší lebky se šklebí. Vždycky taky zjistíte, že v každé době jsou velmi upřímní lidé vinění, že jsou „rouhači“ (to bylo obvinění vznesené Kaifášem)–rouhání, což znamená brát věci příliš na lehkou váhu. Lié, kteří dokáží být důsledně a zcela slavnostně vážní, jsou lidé, kteří nemají vůbec žádné přesvědčení. Dívejte se na ně, když se prochází po Bond Street se svých nablýskaných kloboucích. Žádné přesvědčení o jakémkoliv pozemském tématu nikdy nenarušilo dokonalost oné nevinné a ohromné vážnosti. Stejně tomu je, obávám se, s největšími z velkých zvířat našeho řemesla, zejména s muži, kteří píší úvodníky. Nejsou dost upřímní na to, aby brali cokoliv zlehka. Kdyby byl pisatel úvodníků The Times upřímný (myslím intelektuálně upřímný), kdyby na vteřinu myslel vážně a opravdově, mělo by to hrozné následky. Vyděšení zástupci šéfredaktora by kradmo nahlíželi do jeho kanceláře, kde by ho viděli, jak se svíjí na podlaze smíchy, zkroucený, řvoucí a kopající kolem sebe—nový problém pro redakci.

První krok k tomu, jak udělat z novinařiny něco poctivého a upřímného je přiznat si, že je to novinařina a nic víc. Vzniká v divokém kvapu, obyčejně v půli noci a dělají ji lidé (i když může znít hrozně, když něco takového řekneme) obyčejně s průměrnou lidskou inteligencí. Nemůže být přesná. Může být poctivá, a pokud je upřímná, bude obsahovat, ba se bude pyšnit sobě vlastní a nezbytnou nepřesností. Jejím úkolem není vypovědět absolutní pravdu o ruském dělostřelectvu nebo kanadských financích. Jejím cílem je, nebo by být mělo, vypovědět absolutní pravdu o myslích a přesvědčeních lidí, kteří ji píší.

Skutečným novinářským hříchem není to, že by úvodník špatně vyložil historii (kdo si totiž může být kdy jist tím, že ji vyloží správně?), pravým hříchem je to, že úvodníky mají špatně vykládat novinářovu vlastní duši. To je zlé a podlé není to vůbec neobvyklé. Očividně se to ale stává méně, když člověk píše nakvap, než když píše uvážlivě. Styl honem-honem stojí jednoznačně na straně morálky.

Noviny nemají být encyklopedie, ani se jako encyklopedie nenafukovat. Jak noviny, tak encyklopedie mají samozřejmě nakonec stejný osud. Ukáže se, že se mýlily. Je tu ale rozdíl: noviny vycházejí tak rychle, že dokonce i jejich omyly jsou důležité, kdežto encyklopedie vycházejí tak pomalu, že ani na jejich objevech už nesejde. Noviny by měly být nejlepším záznamem o každodenních dojmech inteligentního člověka na jedné nebo druhé straně. Pokud jsou něčím jiným, nebo mají sklon být něčím jiným, je to podvod. Poctivé mléko je takové, které je mléčné, poctivé víno, které je vínem a ničím jiným, poctivá novinařina je novinařina, která je novinářská. Novinářské znamená každodenní, stále přijímajíci velmi živě dojmy a vyjadřující je s naprostou věrností. Dejte nám frivolní novinařinu a zachráníme Anglii.

Chvalořeč na Robina Hooda

Eulogy of Robin Hood

Dojem, že historická minulost, zejména středověká, byla jen ohromnou a přehlédnutelnou temnotou už do značné míry pominul a docela velká spousta lidí se věnuje sbírání originálních kostýmů, autentických balad a opravdových kuchyňských pánví z dvanáctého století. Jediné, co na těchto lidech nikdy nechápu je to, proč místo obdivu k dílu věků, v něm prostě nepokračují. Pokud se někdy vůbec objeví skutečný příklad těchto dávných obyčejů pokračujících až do dnešního dne, staromilci by při jejich spatření prostě omdleli na ulici. Většina mých přátel estétů snívá po nocích s otevřenýma očima o obnovení nějakého krásného pohanského svátku, nikdo z nich ale (a že jsem je pokoušel všechny) nedokáže sníst ani tři nášupy vánočního pudingu. Vánoce se svými uzenkami a hvězdami jsou právě tou historickou věcí, o které mluví, ale je jim protivná prostě proto, že je pořád naživu.

Onehdy jsem přišel na ještě mnohem silnější příklad této pravdy. Procházel jsem malou a ošklivou uličkou a zrovna jsem četl první tištěnou versi balad Robina Hooda. Když jsem zvedl oči (zrovna jsem zakopl o prodavače zápalek) zjistil jsem, že zírám na do očí bijící hromádku šestákových krváků ve špinavém papírnictví. Byly nadepsány: „Dobrodružství Robina Hooda“. „Hle,“ řekl jsem, „konečně jsem našel nepřerušenou anglickou tradici, známou v časech Edwarda I. a známou v době pana Harmswortha.“ A čím víc jsem porovnával starou baladu s „šestákovým krvákem“, tím víc jsem viděl, jak jsou si podobné. Obě varianty byly tradiční, obě obsahovaly opakování, obě byly nekonečně množeny, obě byly dobrodružné, obě byly populární, obě byly anonymní. V obou případech byla větší část díla z literárního hlediska nezajímavá, ale nanejvýš zajímavá z hlediska ethického a historického. Oba druhy díla byly hluboce anglické, oba byly hluboce, až depresívně, morální. Lišily se jen v jediném, totiž v tom, že milovníci starožitností a estéti jeden bez důvodu uctívají a druhým bez důvodu opovrhují. Oba tu stojí jako věčný protest lidského ducha proti modernímu modloslužebnému uctívání umění a to ničím víc, než svou nanejvýš fascinujicí charakteristikou, totiž nepřiměřenou délkou. Moderní svět považuje krátké povídky za umělecké, zaměňujíc slabé zažívání za vybranou chuť. Tak vznikl i směšný paradox, že starý duch, jak ho známe z dlouhých knih a dlouhých balad není považován za literární, protože měl rád, když literatury bylo mnoho. Poněkud to odpovídá právě tak divnému tvrzení, že náboženství bylo nepřátelské životu, protože odmítalo věřit v definitivnost a vítězství smrti. Skeptici tvrdí, že světci byli nepřáteli života, protože si přáli, aby život trval věčně. A pedanti tvrdí, že staří vypravěči byli nepřáteli literatury, protože chtěli, aby kniha neměla konce.

V těchto baladách Robina Hooda najdeme téměř všechny podnětné a populární prvky, a v první řadě a především, prvek morální a melodramatický. Všichni si dokážeme vzpomenout, kdy jsme měli poprvé dojem, že v morálce melodramat je cosi patetického a směšného, kdy jsme se začali cítit nesví, když hrdinka řekla: „Ty bys chtěl, abych prodala své dítě?“ nebo když lupič ušetřil nemluvně, kvůli svým dětem doma. Pak jsme četli Kiplinga a realisty a byli osvěženi a posíleni jejich ostrou a palčivou upřímností, prolévali jsme posvátné slzy, když jsme četli o ženě, která své osobní city nedávala najevo slovy „Jak bych mohla prodat své vlastní dítě?“, ale slovy: „“Páč ho měli za sprostýho opilce, dal Pámbu, že mu nekoukali na střevíce“. Umělecky vzato jsme měli docela pravdu, Kiplingův příběh s jeho divoškou rozkoší a kolosálním cynismem je prakticky v čemkoliv nadřazen upachtěnému romantickému melodramatu, v jedné věci je ale podřadný. Nepodobá se životu. Představení v Adelphi nabízí mnohem přesnější variantu slavnostní, velkorysé, marnivé pózy, kterou průměrný člověk zaujímá ve věcech, které považuje za důležité. Chudí vskutku používají hrubou fantasii řeči („dal Pámbu“ etc.), když chtějí být satiričtí nebo frivolní, ale to je prostě jejich literatura, slang je cosi jako promyšlená píseň. Pokud ale mluví vážně, mluví pateticky. Stačí, aby se člověk prošel v sobotu v noci po Battersea Highroad, aby všude kolem sebe slyšel jedno univesální brenbentění takových věcí jako „Jak bych mohla prodat své dítě. A pokud jde o lupiče, který myslí na své malé děti doma, zdá se že každý důkaz ze života a z novin podporuje hypotézu, že zločinci jsou sentimentální, v toho lupiče jsem docela schopen věřit.

Nu a jak říkám, tyto balady o Robinu Hoodovi, ukazují mimo jiné zábavný důkaz této popularity, této starobylosti, této silné realističnosti sentimentálního melodramatu. Pan W. S. Gilbert (možná nejbrilantnější racionalistický spisovatel devatenáctého století) si v Pirátech z Penzance udělal obdivuhodnou legraci ze směšné tradice o velkorysosti pirátů. Ukazuje piráta, který si stanovil pravidlo, že ušetří sirotky a pak je poněkud zmaten tím, že sirotků cestují přes oceán plné lodi. Když se ale podíváme na tyto hrubé a krvavé legendy z hrubého a krvavého věku, na balady o Robinu Hoodovi, setkáme se s altruismem ještě divočejším, než v Pirátech z Penzance. Hopsavá satira z devatenáctého století je rozhodně méně fantastická, než realita století třináctého. Zatímco totiž páně Gilbertův pirát vymezil jen jednu třídu, totiž sirotky, nejstarší balada o Robinu Hoodovi (již jsem četl na ulici), líčí hrdinu, jak podává celý seznam lidí, kterým se nesmí ubližovat. A bez velkého přehánění se dá říci, že ten seznam obsahuje téměř každého, koho by mohlo lapku napadnout obtěžovat. Tihle vybíraví bandité se nesmí ani dotknout, žádného poctivého sedláka, který obdělává svou půdu, žádného dobrého farmáře, žádného udatného rytíře laskavého ke svým lidem. K čemu je ostouzení sentimentalismu jako něčeho umělého a chráněného, když to tu máme přímo napsané černým písmem brutální a nahé doby? Ne, umělý je realismus a melodrama je lidské. Slangovité krátké povídky píší bledí muži v knihovnách, melodramata píší muži z lidu. S lidem se to má tak, jako s velmi podobným případem školáků. Stalky a spol. jsou nesporně umělejší výtvory než Erik nebo Little by Little. Jenže Eric je nezměrně podobnější školnímu životu je mu podobnější právě proto, že je hrubý, že je předčasně vyspělý, protože je morální.

Možná se nechávám unést přehnaným patriotismem (doufám, že ano) , ale nemohu se zbavit dojmu, že na této neslýchané šlechetnosti starých balad je cosi specificky anglického. Jisté je, že v těchto příbězích Robina Hooda je jakýsi prvek, který nelze popsat jinak, než jakousi přihlouplou velklorysost, velkomyslnost toho druhu, který se svou barvou citelně liší od francouzské rytířkosti nebo irské jemnosti. Spočívá ve velké přirozené chuti uznat protivníka. Sebrané záznamy o Robinu Hoodovi jsou nakonec dokonale monotónní a podávají seznam lidí, kteří hrdinu přemohli a on je za to vřele ocenil. V těch přiznáních je samozřejmě mnoho anglické marnivosti, když jaksi říkají: „Jak skvělý musíš být, když jsi porazil někoho takového jako jsem já.“ Ovšem tohle sebeuspokojení je věčný anglický rys. Tyhle balady opravdu obsahují vznešenou anglickou velkomyslnost. Vypadá to, že Robinu Hoodovi se nic nezmalouvá víc, než když s ním někdo praští a on se pak sebere a poví mu, jak dobrý chlapík musí být. Je zbytečné, aby pan Henley a podobní proroci msty sahali po naší staré anglické literatuře, co by chtěli v ní nenajdou. Zde jsou písně psané obhroublými lidmi v časech kyjů a šibenic, zde jsou nejsyrovější a nejprostší výroky primitivní Anglie s pokud je nějaká pravda, která se vine od jednoho konce na druhý, pak je to „majubská politika“. (snad narážka na bitvu v búrské válce, kde Búrové Angličany těžce porazili. Pozn překl.)

Informační literatura

Je správné a přirozené,že ohromné spousty výbušné munice skladované v detektivkách a hojnost solidních obchodů s cukrovinkami zvaných sentimentální románky budou oblíbené u běžných zákazníků. Není těžké pochopit, že my všichni, ať jsme ignoranti nebo vzdělanci, se na první místě zajímáme o o vraždu a milování. Opravdu mimořádné je to, že ty nejděsivější kousky beletrie nejsou ve skutečnosti tak populární jako literatura, která se věnuje tomu nejnespornějšími, depresivními, fakty. Lidé očividně o vraždu a milování nemají takový zájem, jako o to, kolik je v Londýně různých patentních klíčů, nebo o to jak dlouho by luční kobylce trvalo odskákat z Káhiry do Kapského města. Ohromující spousta nejapných a zbytečných pravd, které plní ty nejčtenější noviny jako jsou Tit Bits, Science Siftings a mnoho obrázkových magazínů je jistě jedním z nejmimořádnějších emočních a mentálních potrav, jimiž se kdy člověk sytil. Je skoro neuvěřiteln é, že by tyhle směšné statistik mohly být populárnější, než největší tajemství z nichž tuhne krev v žilách a než nejluxusnější sentimentální prostopášnosti. Přestavit si něco takového je jako představt si předčítání legračních pasáží z železničního jízdního řádu za dlouhých zimních večerů. Je to něco jako představit si člověka, který nedokáže odložit reklamu na syrup Matky Siegel, protože se chce dozvědět, co se nakonec stalo s tím mladíkem, který velmi těžce onemocněl v Edinburghu. Pokud jde o levné detektivky a románky většina z nás cítí, že bez ohledu na stupeň našeho vzdělání, bychom je mohli číst, kdybychom dali plné svolení nižším a povrchnějším částem našich povah. Ovšem informační literatura je pro nás naprostým tajemstvím. To, že bychom se jí pobavili si nedokážeme představit o nic víc, než to, že bychom četli celé stránky surbitonského telefonního seznamu. Číst něco takového by nebylo poshovění vulgárnějším pudům ale velmi namáhavé a záslužné počínání. A právě to zakládá hluboký zájem, jehož hlubin takřka nelze dohlédnout, o tuto konkrétní oblast populární literatury.

V první řadě je tu přinejmenším jedna poněkud zvlátní věc, kterou o nich musíme, abychom byli spravedliví, říct. O čtenářích této podivné vědy musíme, když nic jiného, připustit, že jsou přibližně stejně nezaujatí, jako prorok patřící na vidění, nebo dítě čtoucí pohádky. Opět tu, jako již mnohokrát, zjišťujeme, že bez ohledu na to, jakému pohledu na tuhle záležitost populární literatury můžeme důvěřovat, nejméně ze všeho můžeme věřit komentáři a kritice ze strany vulgárně vzdělaných. Vzdělanější osoba nám o důvodu této popularity informací zpravidla řekne, že je tak tomu proto, že běžný člověk se v první řadě zajímá o tyhle špinavé fakty, které ho obklopují ze všech stran. Už velmi malý stupeň ověřování nám ukáže, že ať už se popularita těchhle šílených encyklopedií zakládá na čemkoliv, užitečnost to být nemůže. Verse života podávaná šestákovými románky je možná velmi praštěná a nespolehlivá, ale přinejmenším je pravděpodobnější, že bude obsahovat fakta relevantní pro každodenní život, než u kompilací a tématu o tom, kolik kravských oháněk se dostane na severní pól. Zamilovaných lidí je mnohem víc než těch, kdo mají v úmyslu sčítat nebo sbírat kravské oháňky. Je mi zřejmém, že základ tohoto velmi rozšířeného šílenství kvůli informacím pro informace samé nutno hledat v jiných a hlubších částech lidsk přirozenosti, než jsou tyto denní potřeby ležící tak blízko k povrchu, že je kdesi v onom hlubokém a věčném instinktu pro nadšení a starání se o věci druhých lidí, které daly vzejít takovým lidovým hnutím jako byly křížové výpravy a Gordonovy nepokoje, objevili dokonce i sociální filosofové.

Měl jsem onehdy potěšení seznámit se člověkem, který v soukromí mluvil tak, jak píší noviny. Jeho hovory pozůstávaly z útržkovitých prohlášení o výšce, váze a hloubce, čase a populaci a mluvit s ním byla zoufalá nuda, hotová noční můra. Při nejkratší přestávce se ptal, zda jeho společníci ví, kolik tun rzi se ročně obrousí u mostu Menai a kolik konkurenčních obchodů koupil pan Whiteley od té doby, co začal s podnikáním. Postoj jeho známých se vůči tomuhle nevyčerpatelnému baviči se v závislosti na jeho přítomnosti či nepřítomnosti měnil od lhostejnosti k hrůze. By hrozivé i jen přemýšlet o o lidském mozku tak naplněném nevýslovně neužitečnými poklady. Bylo to něco jako navštívit jakési ohromné Britské museum a zjistit, že jeho galerie a skleněné vitríny jsou plné vzorků londýnského bahna, obyčejné malty, nebo polámaných vycházkových holí a levného tabáku. O mnoho let později jsem zjistil, že tenhle nesnesitelně proasický protiva byl ve skutečnosti básníkem. Dozvěděl jsem se, že jedna každá z jeho nespočetných informací byla nepravdivá, že pokud jsem mohl zjistit, tak si je zkrátka pořád vymýšlel, že z menaiského mostu se žádné tuny rzi nebrousí, že konkurenční obchodníci a pan Whiteley byly jen výtvory básníkova mozku. Okamžitě jsem pojal naprostou úctu k člověku, který byl tak nahodilým, tak monotónním a tak naprosto bezúčelným lhářem. V jeho případě to muselo být čistě umění pro umění. Vtip udržovaný s takovou vážností po celý jeden respektovaný život byl onoho řádu, který se pojí s vševědoucností. Co mně po úvaze zarazilo s ještě větší neúprosností byl fakt, že tyhle neuvěřitelné nicotnosti, které mi přišly tak naprosto vulgární a suché, když jsem si myslel, že jsou pravdivé, začaly být pitoreskní a téměř brilantní, jakmile jsem si začal myslet,že jsou to výplody lidské fantasie. A tady jsem se myslím dotkl základní vlastnosti kultivované třídy, která jí nedovoluje a možná nikdy dovolovat nebude, aby viděla očima populární imaginace. Lidi toliko vzdělané lze sotvakdy přivést k tomu, aby věřili, že tento svět je sám o sobě zajímavým místem. Když se dívají na nějaké umělecké dílo, ať už je dobré nebo špatné, očekávají, že je zaujme, když se ale dívají na reklamu v novinách, nebo na skupinu na ulici, pak, v náležitém a doslovném smyslu neočekávají, že by je to zaujalo. Pro obyčejné a jednoduché lidi je ovšem tenhle svět uměleckým dílem, i když je, jak to už u mnoha velkých děl bývá, anonymní. Čekají od života něco zajímavého se stejně nevykořenitelnou jistotou, s jakou my čekáme něco zajímavého od komedie, na niž jsme si koupili vstupenku. V očích definitivní školy současné vybíravosti je svět vskutku špatně namalovaným a příliš barevným obrázkem, kroužky dětských čmáranic na plátně noci, noční hvězdná obloha je pak jen vulgárním vzorem, který by nechtěli ani na tapetě, květiny a plody světa mají v sobě jakousi cockneyskou brilantnost, jako sváteční klobouk prodavačky květin. Když je takhle umění ponížilo až na svou úroveň, přišli o onu primitivní a typickou chuť člověka, zálibu v novinkách a zprávách. Touhle podstatnou zálibou ve zprávách míním potěšení z vyslechnutí pouhého faktu, že někdo zemřel ve věku sto deseti let v Jižním Walesu, nebo že na pohřbu v San Francisku se splašili a utekli koně. Velké množství prvotních věr a politik svět, četné zázraky a hrdinské příběhy, se zakládá na této lásce k něčemu, co se právě stalo, na této božské instituci klepů. Když bylo křesťanství pojmenováno dobrou zvěstí, začalo se prudce šířit a to nejen proto, že bylo dobré, ale proto, že to byla zpráva, zvěst. Proto také, pokud si někdo z nás kdy povídal ve vlaku s nádeníkem o tom, co četl v novinách zjistil obyčejně, že nádeníka nezajímaly boje mezi parlamenty a odbory, které někdy jsou, a vždy se o nich předpokládá, že budou, v jeho zájmu a v jeho prospěch, ale spíš skutečnost, že na orknejské pobřeží byla vyplavena neobyčejně velká velryba, nebo že nějaký přední milionář jako pan Harmswort rozbije prý za rok sto dýmek. Vzdělané třídy nasycené a demoralisované prostě jen tím, jak si dopřávaly umění a nálad už nedokáží porozumět klidné a nezaujaté lhostejnosti čtenáře Pearsons Weekly. Stále si uchovává cosi z onoho pocitu, který by měl být rodným právem člověka, pocitu, že tahle planeta je jako nový dům, do kterého právě nastěhoval svá zavazadla. Každý jeho detail má cenu a v pravém sportovním duchu se průměrný člověk nejvíc těší z těch detailů, které jsou nejsložitější, nejirelevantnější a které je současně těžké i zbytečné objevit. Ty části novin, které oznamují výskyt obřích angreštů a dešťů žab jsou skutečnými moderními představiteli populární tendence, která vyprodukovala hydru, vlkodlaka a člověka s psí hlavou. Obyčejní lidé ve středověku se o draky nebo o letmé zahlédnutí čerta nezajímali proto, že by si mysleli, že to bude krásná idylka v prose, ale protože si myslili, že právě to v tu chvíli zahlédli. Nebyla to ani tak umělecká literatura, útočiště nasvědčující nudě světa, byl incident výmluvně ilustrující plodnou poesii světa.

Tolik lze říci, a říká se, proti informační literatuře. Ani na okamžik to nepopírám. Je beztvará, je triviální, může dodávat neskutečný dojem znalostí a nesporně spolu s ostatní populární literaturou spadá pod obecný odsudek, že může pokazit šance na lepší dílo a to jistě marněním času a možná i kažením vkusu. Ale tyhle výhrady patří k těm námitkám, které člověk slyší tak vytrvale a ode všech, že se člověk neubrání podivu nad tím, kde dotyčné noviny pořád berou své myriády čtenářů. Přirozená nezbytnost a přirozené dobro, o něž se tyhle hrubé instituce opírají je předmětem úvah mnohem méně často, i když onen zdravý hlad, který je v pozadí zvyků moderní demokracie stojí jist za stejně příznivý a chápavý průzkum, jako je ten, kterému podrobujeme dogmata dávno svrženýché fanatiků a intrikám států dávno smetených z povrchu země. A zde je základ a úvaha, které nabízím: že je totiž možné, že záliba v cárech a útržích novinové vědy a historie nejsou vulgární a senilní zábavou lidí, kteří zestárli, ale spíše dětskou a nerozlišující zvědavostí lidí dosud mladých, poprvé vstupujících do dějin. Jinak řečeno, tvrdím, že si v magazínech vykládají ty samé příhody o běžných znameních a obyčejných výstřednostech, které by si v každém příkladě vyprávěli v tavernách. Samotná věda je jen touto žízní po zbytečných faktech, jež je známkou mládí člověka, dohnanou do krajnosti a specialisovanou. Jenže věda se podivně odloučila od pouhých zpráv a skandálu květin a ptáků, lidé přestali chápat, že pterodactyl byl právě tak svěží a přirozený jako květina a že květina je právě tak obludná jako pterodaktyl. Znovuzbudování tohoto mostu mezi vědou a lidskou přirozeností je jednou z největších potřeb lidstva. Všichni musíme ukázat, že pokročíme k jakýmkoliv viděním stvoření, dokážeme se spokojit s planetou zázraků.

Ruskin humoristou

Nikdo myslím nemůže shledat žádnou chybu na tom, jak se pan Collingwood vypořádal se svým úkolem v The Life of John Ruskin, vyjma samozřejmě samotného pana Ruskina, který by proškrtal všechny chvalořeči vášnivě rudým inkoustem a prohlásil, že jeho drahý přítel vybral k obdivu právě ty části jeho díla, které byly zlé, bezmyšlenkovité a odpuzující. To ovšem byl toliko Ruskinův humor a jedno z nejhlubších zklamání z pana Collingwooda spočívá v tom, že zrovna tak, jako všichni ostatní, nedokáže ocenit Ruskina jako humoristu. A přece byl velkým humoristou: polovina explosí, které byly se vší vážností odsuzovány jako „jednostranné“ prostě byly jen jako jednostranné míněny, byly to jen jazykové experimenty k pozasmání. Podobně jako žena viděl humor svých vlastních předsudků , nevylepšoval je logikou, ale záměrně je rétoricky přeháněl. Desetina jeho paradoxů by vydělala moderním mladému muži s rukavicemi umělé žluti jmění. V nonsensu měl stejné zalíbení jako pan Max Beerbohm. Jen…měl zalíbení i v jiných věcech. Nežádal lidstvo, aby si k večeři pochutnávalo na nakládané zelenině.

I když mu ale jeho kaleidoskop fantasií a epigramů dodává jakousi příbuznost s přítomností, ve své podstatě byl člověk dřívějšího typu, byl posledním z proroků. S ním se vytrácí tajemství oné raně viktoriánské prostoty, jež člověku dodávala odvahy vyšvihnout se ke kazatelně či řečništi nad hlavami svých druhů. Zničilo ji mnoho prvků, dobrých i zlých. Pokora, jakož i strach, kamarádství právě tak jako skepse v nás vypěstovaly touhu dávat naše rady lehce a přesvědčivě, morálku skrývat, zašeptat slovo a zas poodletět dál. Onen kontrast byl do jisté míry ztělesněn v Dolní Sněmovně, když ji naposledy vedl pan Gladstone: starý pořádek s pěstí na pultíku a nový řád s nohama na stole. Jistěže bylo víno tohoto proroctví příliš silné i pro silné a tvrdé hlavy, které je nesly. Ruskina činilo svévolným a despotickým, Tennysona, osamělým a podivínským, Carlyla drsným až k nenávisti a Kingsleye často tak vzteklým až to ničilo logiku i lásku. Jediný z té rasy obrů, ten největší a nejvíc opomíjený, zůstal střízlivý i když se z onoho poháru napil. Lidskosti Roberta Browninga se nemohlo dotknout žádné poslání, žádná frustrace ji nemohla poznačit hysterií.

I když se ale zdá, že Ruskin seznam bojovných proroků uzavírá, cítíme, jak potřebné takové postavy jsou, když se zamýšlíme nad tím, s jak směšnou horlivostílidé skládají prorocké pocty dokonce i těm, kdo se prorocké povahy zříkají. Ibsen prohlašuje, že jen popisuje život, že pokud jde o něj, tak neví o ničem, co by bylo třeba dělat, a přece se se sbíhají celé armády „ibsenovců“ a se vším nadšením nic nedělají. Odhalil jsem stopy škol zapřisáhlých učedníků pana Henry Jamese: idea plná humoru. Zálibně si představuji dav s halapartnami a pochodněmi hulákající pasáže z Nejistého věku. Je správné a náležité, aby zástup vyhlásil svou ochotu následovat proroka až na konec země, pokud ale prorok sám s patetickými gesty vysvětluje, že se jde jen projít do parku, pak ani zástup moc nenadělá. Ruskinův učedník toho ale má na práci spoustu. Ten budoval cesty, ve volných chvílích studoval celou geologii a botaniku. Zvedal dlažební kameny a slézal do prvních florentských sklepů, kde zavěšen vzhůru nohama mohl zachytit něco z Cimabueva ticha, které sice nelze pochválit, ale které je božské. Chvátal z jednoho konce města na druhý a porovnával stropy. Údy mu ochabovaly, šaty měl odrané a v jeho očích byla ona nepochopitelná radost ze života, již člověku nepozná znovu, dokud se zase nezačne brát vážně.

Páně Collingwoodovy výtečné kapitoly u Ruskinově kritice umění by dle mého názoru by lepší, kdyby dávaly najevo více povědomé o následných revolucích, které přinejmenším v detailu převrátily mnoho z Ruskinova učení. Nemyslíme si už, že se umění stalo bezcenným poté, co bylo poprvé pokaženo anatomickou přesností. Pokud se ale vrátíme k onomu rafaelismu, vůči kterému byl tak nespravedlivý, dbejme na to, abychom neupadli do pasti inteligentních reakcionářů, totiž ignorování našeho vlastního dluhu vůči revolucím. Ruskin nemohl zničit trh pro rafaelismus, ale mohl zničit jeho monopol, a také ho zničil. Můžeme se vrátit k renesanci, ale mějme na paměti, že se vracíme svobodní. V troskách našich vězení si můžeme udělat piknik a vysmívat se přitom svému vysvoboditeli.

Ale nikde ani v knize pana Collingwooda, ani v Ruskinově příjemých Praeteriích se vůbec nedostaneme k jádru věci. Dílo Ruskinovo i jemu rovných nám zůstává nesrozumitelné kvůli tomu, jak naprosté bylo jejich vítězství. Zbořen je jednou provždy onen ohromný chrám utilitarismu, z něhož můžeme najít zlomky, ale nikdy už ne obnovit jeho kouzlo. Jeho záznamy se čtou jako by v nich bylo cosi z tajuplné čínské arogance, sotva o generaci za námi čteme o plemeni, které věřilo v přítomnost se stejně otrockým optimismem s jakým orientálci věří v minulost. Je možné, že dvacetileté mlácení hlavou o strop prorokově náladě a povaze příliš nepomohlo. Dokázal ale vytvořit to, co velebil na starých italských obrazech— „vstup do věčnosti“.

William Penn a jeho royalističtí přátelé

William Penn and His Royalist Friends

Američané ustavili Den díkůvzdání, aby slavili skutečnost, že Otcové poutníci dosáhli Ameriky. Angličané by mohli docela dobře ustavit jiný Den díkvůzdání k oslavě šťastné skutečnosti, že Otcové poutníci opustili Anglii. Vím, že ti, kdo se už dávno přestali obávat náboženské herese tohle považují za historickou heresi. I když totiž tihle lidé pořád tvrdí, že Otcové poutníci byli největší obhájci náboženské svobody, není nic jistějšího, než skutečnost, že běžný moderní liberál, který by s nimi vyplul by nenašel žádnou svobodu a velmi by se mu nelíbilo, co by našel za náboženství. Dokonce i samotný Den díkůvzdání, i když ho dnes slaví zcela laskavě a přívětivě mnoho docela liberálních a intelektuálně velkorysých Američanů, byl původně myslím spíš jakýmsi obrazoboreckým nástrojem ke zničení slavení Vánoc, což tedy alespoň mně zrovna nepobízí, abych vzplanul zvláštním a náboženským nadšením pro puritánství. Kupodivu ovšem puritánská tradice v Americe velela z oslav Dne díkůvzdání mnohdy vyloučit vánoční puding, ale zachovat vánočního krocana. Netuším proč leda by jim už samo anglické slovo pro krocana, turkey, připomínalo Proroka islámu, který byl též prvním prorokem prohibice.

K poněkud kontroversní otázce Otců poutníků se ovšem na chvíli neobracím ani v souvislosti s Dnem díkůvzdání, ani s Vánoci. Chci jen znova podotknout, že se mi vždy zdálo, že se na Otce poutníky klade přílišný důraz ve srovnání s mnoha jinými, kteří byli přinejmenším stejně oprávněně Otci republiky. Je jisté, že v poslední době došlo k značnému propojení mezi puritánstvím a publicitou. Puritáni sice sice nemuseli být vždy nadšení z jeviště, ale aspoň se hodně dostali do světel ramp. Komusi se povedlo udělat z Mayflower právě tak legendární pravidlo, jako byla Noemova archa, či Argo Argonautů. Vlastně je to loď legendární ve více než jednom smyslu slova, alespoň pokud jde o cíl a atmosféru expedice. Pochybuji ovšem, že by většina lidí znala i jen jména lodí, na nichž se plavili mnozí další oddaní či hrdinští kolonisté Ameriky, já je tedy rozhodně neznám. Nebudu nijak zvlášť trvat na velmi ušlechtilém příkladu lorda Baltimora a zakladatelů státu Maryland, kteří ustavili historicky první systém náboženské tolerance, protože bych kvůli tomu mohl být obviněn, že dávám přednost svým vlastním náboženským ideám Jsem ale přinejmenším nestranný a neutrální v následném příběhu založení státu Pennsylvania. A ať už velké kvakery přivezla do do téhle osady jakákoliv loď měla by poněkud lepší nárok na to, aby se jí říkalo Loď míru.

Na tyhle myšlenky jsem připadl, když jsem nedávno stál v městě Filadelfii, na které shlíží velká socha Williama Penna, jehož neoznačený hrob leží asi míli či dvě od mého domu doma. A přišlo mi velmi podivné, že všechny ty miliony lidí s moderním humanitárním cítěním toho řekly tak málo o nesmírné duchovní nadřazenosti tohoto intelektuálního a duchovního vůdce nad hřmotně propagovanými kalvinisty z Mayflower. Vážně se obávám, že velmi mnozí z nich by mezi nimi neviděli valného rozdílu.

K největším ze všech literárních či legendárních kuriosit, které jsem kdy slyšel patří jakási romantická pověst (nebyl jsem s to ji ani vystopovat ani ověřit), že části trámů z Mayflower se nějakým zvláštním způsobem ocitly v konstrukci starého kvakerského domu setkávání, který stojí poblíž Pennova hrobu. Nedokážu si představit, co by ten příběh mohl znamenat, nebo jak bychom si měli představit, že by se něco takového mohlo stát. Leda by snad vskutku nějaký nadšený americký globetrotter prostě házel zlomky výbavy z Mayflower (která je prý ve Státech poněkud podezřele běžná) do každého domu, který by měl jakoukoliv spojitost s kterýmkoliv zakladatelem jakéhokoliv amerického státu. To už by v každém případě mohl zrovna tak dobře tvrdit, že na Mayflower se plavil sir Walter Raleigh, jako spojovat Williama Penna a jeho lidi s fanatismem, který plnil ono slavné plavidlo. To už mohl první místo setkávání kalvinistů, které by potkal, ověsit růženci, ostatky a škapulíři patřícími katolicým Calvertům asi tak oprávněně jako předstírat, že první dům Přátel vyspravil relikviemi jejich úhlavních nepřátel a pronásledovatelů, starých puritánů.

Americký puritán v sedmnáctém století by se na kvakera díval skoro tak, jako by se americký puritán ve dvacátém století díval na bolševika. A třebaže se o bolševicích předpokládá, jsou zrovna tak zuřiví, jako se kvakerech předpokládalo, že budou mírní, přinejmenším v jednom si byli podobní. Jak kvakeři, tak bolševici jsou, jak se v moderní Americe říká, radikální v tom smyslu, že jdou na skutečný kořen problému a dávají na něj správnou či špatnou odpověď. Byli to zkrátka opravdu fundamentalisté i když většina fundamentalistů fundamentalisté nejsou. Ať už si totiž o věci zvané nyní fundamentalismus myslíme cokoliv, fundamentální není. Házet lidem na hlavu velkou Bibli (nebo spíš jeden konkrétní překlad Bible ze kterého je mnoho knih vynechaných coby Apokryfů) není nic obzvlášť fundamentálního, rozhodně o to není o nic víc fundamentální, než po nich házet Encyklopedii Britanicu nebo Kalvínovy Ustanovení. I kdyby to byla pravda, není to první princip. Fundamentální ovšem je a je to i první princip, vrátit se jako William Penn zpět k nauce o vnitřním světle. William Penn byl totiž doopravdy velký muž, a ne jen sektář sedmnáctého století, a jeho myšlenky, ať už smýšlíme jako on nebo ne, mají význam a smysl i v dvacátém století, nebo kterémkoliv jiném století a založil cosi, co bylo mnohem větší než Pennsylvania a mnohem větší než Filadelfie, totiž víru, který dosud nezanikla.

Myslím, že vím, proč Otcové poutníci Penna zastínili. Bylo to kvůli jeho politice, která je pro některé dosud děsivým tajemstvím. Jistí vážení moderní pacifisté z nonkonformní kultury mě onehdy požádali o jakousi přednášku v nejstarším domě setkávání Společnosti přátel. Kývl jsem na přednášku o Williamu Pennovi a s tajenou a zlomyslnou radostí jsem si chystal spletitý plán chvalořeči o velkém kvakerském hrdinovi. Dal jsem zvlášť záležet na tom, abych projevil bezmezný obdiv ke všem částem jeho života a názorů. Které jeho moderní puritánští obdivovatelé neobdivují. Chtěl jsem výstředně chválit jeho loyalitu a oddané sympatie ke Sturatovcům. Zamýšlel jsem horlivě poukázat, jak hodný byl velkorysého a slavného přátelství takového člověka, jako byl Karel II. Chtěl jsem podrobně probrat každý detail jeho diplomatické a politické podpory obdivuhodných politických plánů Jakuba II. Chtěl jsem zdůraznit intelektuální přízeň hraničící s intelektuální aliancí, která ho často pojila s kavalíry (královskou stranou v anglické občanské válkce v sedmnáctém století pozn. překl.) i s katolíky. Můj zlý záměr zkrátka spočíval v tom, že ho vychválím za vše, co mu Macaulay vyčítal. Myslel jsem si, že poté, co vysvětlím, jak důvěrně se Penn identifikoval s royalisty a zejména s papeženci, budou všichni nonkonformističtí duchovní strašlivě potěšeni. A já pak budu oceňován a oslavován všemi moderními puritány za to, jak dokonale jsem porozuměl velkému sektáři sedmnáctého století. Pak se stanu idolem všech, kdo oslavují Otce poutníky a nadšeně rozpráví o Mayflower. Pak bude uznáno, že i já jsem velký, chmurný puritán, jako oni všichni. Mám ale dojem, že jsem se svým plánem asi musel moc chlubit a oni se o něm museli cosi doslechnout. Na poslední chvíli mě totiž dostihla spěšná žádost, abych přednášel o Dickensovi. A z toho se můžeme poučit, že pokud byl Dickens nepřítelem puritánů, nebyl zas tak velkým nepřítelem jako Penn.

Neznámý vojín

Jak všichni víme, nedávný rituál Dne příměří (výročí konce první světové války pozn. překl.) byl zastíněn stínovou postavou Neznámého vojína. A bylo to správně, protože tato postava, třebaže je stínová, má v sobě jako jediná cosi z povahy sochy. Je jedním z mála monumentů moderní civilisace. Svět nikdy nezapomene na onen, jehož si všiml svatý Pavel, když procházel kolem a který Řekové postavili k poctě Neznámému Bohu. A tak je v tomto mezi všemi moderními případy velmi ojedinělém případě vskutku možné, že svět nikdy nezapomene, že jsme postavili památník k připomenutí Neznámého člověka.

Ať už totiž bude budoucnost jakákoliv, nebude futuristická. Už samotný nápad mluvit pořád o zítřku je pomíjivá móda, která bude brzy patřit včerejšku. Ti, kdo se starají o to, co přijde si ve skutečnosti spíš zabývají tím, co se vytrácí, snaží se lapit módu, než pomime. Většina uměleckých experimentů a a sociálních proroctví, jež se dovolávají příštího věku, je ve skutečnosti poznačena všemi zvláštními známkami a omezeními tohoto věku. Naše utopické předpovědi nebude možná snadné naplnit, ale velmi snadno zastarají. Naše futuristické obrazy si sice lze na první pohled splést s primitivním uměním obyvatel Sandwichových ostrovů, ale znalejší oko při bližším ohledání snadno rozezná typické konvence dvacátého století. To platí právě tak o válečných památnících jako o čemkoliv jiném a ti, kdo trvali na věcech bezprostředně užitečných ponejvíce popírali a ničili celý jejich konečný užitek. Ať už se o nich dá jinak říct cokoliv, funkci připomínky války neplní. S tím jak se společnost mění, začínají být tyhle praktické věci k ničemu, tyhle užitečné věci začínají být nepoužitelné. Stavět řekněme chaty je nevyhnutelné, když je málo bytů, je to ale prakticky nesrozumitelné ve společnosti, kde je rozumně rozložena vláda nad výrobními prostředky, kde si běžný člověk může dovolit postavit svou vlastní chatu. Klub či institut může být založen s nadšením a za potlesku, může se o něm soudit, že tím, že „drží lidi dál od hospody“ zachraňuje jmění a životy. Je ale možné, že lidé, kteří dokázali obnovit náležitou veřejnou důstojnost hospody a učiní křesťanský hostinec místem pro křesťany, budou takovou instituci pokládat za nesmyslné plýtvání. Tyhle věci jsou přinejlepším moderní léky moderních nemocí. Jiné době budou připadat jako nějaké zvláštní přípravky proti černému moru, nebo nějaké konkrétní varování před norskými piráty. I když je ale úplně nejméně pravděpodobné, že by pokročilé myšlenky naší doby vůbec kdy přetrvaly do dalšího věku, nestačí na druhé straně ani vyjádřit běžné ideje ve smyslu konvenčních idejí. Chci říct, že nestačí vyjádřit běžné ideje konvenčním způsobem.

Jestliže v odpadkovém koši dějin leží mnoho šílených broužur, divných obrázků a fantastických vlajek, je právě tak pravda, že existují celé skládky plné hald zapomenutých latinských epitafů a mrtvé anglické epiky a patetických památek, jako jsou urny a nymfy v opuštěné zahradě. Přežívá to, co jaksi spojuje normalitu s odlišností. Je to prosté s mírným přídechem podivnosti, tak jak jej měl Michelangelův či Miltonův styl. Je to příběh, který je dostatečně neobvyklý na to, aby ho stálo za to vyprávět a přece je při vyprávění okamžitě srozumitelný. Je to to, čím je hrdina pro lidskou bytost, něco zvětšeného, ale zachovávajícího měřítko. Neznám jiný moderní příklad této skutečně trvanlivé kvality, než byl pohřeb Neznámého vojína, na kterém byl král prvním truchlícím.

Tohle je příběh, který lze vyprávět v jakékoliv budoucí společnosti a bude pořád prostý a působivý. Je to památník, na který může pohlédnout kterákoliv budoucí generace, ať už bude oblékat cokoliv a mít jakékoliv obyčeje, a bude se na něj dívat se stejnou směsí tajuplnosti a důvěrné známosti. Pokud si opravdu chceme představit pocity z budoucnosti, pak se jim nejlépe přiblížíme tím, že se nespolehneme na smyšlenky našeho futurismu, ale povšimneme si našich vlastních postojů vůči minulosti, zejména vzdálené minulosti. Nu, tento příběh o Neznámém vojínovi by měl svůj smysl a pathos, kdyby se vyprávěl o prehistorickém kmeni pochovávajícím člověka v mohyle nebo o procesí ve starém Egyptě odnášejícím mumii bez tváře do pyramidy. Kdybychom četli o bezejmenném legionáři pochovaném vysoko na Kapiolu a o tom, že římský císař provedl nějakou oběť či úlitbu duchům jeho předků, rozuměli bychom, oč jde. Kdybychom se dozvěděli, že nějaký velký středověký král vynaložil celé jmění na to, aby nechal v nějaké velké katedrále zpívat mše za duši nějakého neznámého luščišníka, náhodně vybraného mezi padlými u Courtrai nebo u Crecy (Kresčaku pozn. překl.), cítili bychom, co bychom cítit měli. Měli bychom cítit to, co jsme cítili o Dni příměří v Londýně. Je to něco, co se v k jakékoliv době lépe vyjádří tichým symbolem gesta či úkonu, než jakoukoliv definicí věci tak hluboké. Je s podivem, že titíž myslitelé, kteří odmítají dogma často odmítají ritualismus, Ritualismus je totiž jedinou možnou alternativou k dogmatu. V tomhle případě je dogma natolik hluboké a zásadní, že slovní definice vede vždy ke sporům a absurdním neporozuněním. Pravda převedená do slov lidi děsí, až o ní a zejména proti ní povídají nejšílenější nesmysly. Možná je proto jen dobře, aby se jejich podvědomá víra v tohle dogma vyjadřovala toliko v obřadném symbolickém konání. Samo dogma ale, sama symbolicky zobrazená pravda, je čímsi, co bylo prakticky znovuobjeveno v realitě války: že v temnotě bitvy a v samém jádru víru smrti se objevuje tajemství, jehož jménem je vlastnost lidí.

Lidé si nejsou rovni ve svém chápání a poznávání rovnosti. Jsou si skutečně rovni v mnoha dalších podstatných rysech pravé rovnostářské myšlenky, ale v tomhle si rovní nejsou. Jisté podmínky podporují růst plutokratických zálib, které zakrývají naše bratrství, určité jiné podmínky velmi živě zvýrazňují velké věci, které jsou nám společné v porovnání s drobnostmi, které nás dělí. A každý kdo rozumí skutečné nauce o rovnosti (v moderním světě jich moc není) chápe, že jistý smysl pro ni se pokaždé jaksi neurčitě ale jistě vynořuje za odporných podmínek války. Armáda, která se v jednom smyslu jeví jako samotný domov subordinace má nicméně v konečném důsledku tendenci povzbuzovat rovnost, protože bez ohledu na to, jaká mohou být pravidla nebo řády, fakta vypovídají o silné nezávislosti. Pokud někdo doopravdy nepochopí mystické dogma o rovnosti lidí, může si to ihned ověřit tak, že si představí dva muže naprosto odlišných typů a osudů, kteří padnou na jednom bojišti v jakési hrozné krisi ve válce, která zachránila jejich zemi. Jeden může být, a často býval, gentleman vybranější tradice, který měl štěstí na přátele, vkus, kulturu i charakter.

Druhý může být jakýsi zakrslý nevolník z našich otrockých průmyslových slumů, člověk proti kterému se celý moderní život spikl, aby ho deformoval a drtil. V hodině, kdy byla zachráněna vlajk Anglie nebylo člověka, který by si troufl říct, nebo kterého by ve snu napadlo tvrdit, že jedna smrt byla méně slavná než druhá.

Racionální historie

Existuje jakási fráze či žert o „očišťování“ historických zlosynů, abychom však byli docela spravedliví, měl by tu být také nějaká fráze o špinění či očerňování. Pravda je totiž taková, že tyhle rehabilitace bývají dvojího velmi různého druhu. Jedním je toliko anarchistické nutkání narušit a zvrátit tradiční a všeobecný verdikt. Druhým je rozumná žádost přezkoumat velmi uspěchaný a sektářský verdikt. Jinak řečeno, můžeme vyzývat k očištění, pokud víme, že došlo k pošpinění. Jsou v historii lidé, o kterých lze rozumně tvrdit, že byli lepší, než se v historii jeví. Jsou to ti, kdo byli ze zřejmých důvodů očerněni a pošpiněni hned po své smrti. Máme právo o každém případu pochybovat, zda bylo nevyhnutelné (pro novou dynastii či režim), aby byl člověk, který zemřel i proklet. V poslední době se objevily dva případy takové racionální rehabilitace. Jeden americký spisovatel napsal romantickou črtu s chápavým pohledem na Richarda III. Francouzský spisovatel napsal učenou a historickou studii s chápavým pohledem na Napoleona. V obou případech jde o stejný reálný a intelektuální důvod k přehodnocení. Správě si připomínáme, že tihle vítězní vojáci byli vydaní na milost svým konečným vítězům. Je věcí zdravého rozumu, abychom se sami sebe zeptali, co by asi nepřátelé jednoho vykládali po Bosworthu a druhého po Waterloo.

Shakespeare byl velmi anglickým typem génia, ale to byl Gillray také. A dalo by se docela dobře říct, že Shakespearova verse Richarda je velmi podobná Gillrayove versi Napoleona. Je to ďábelský trpaslík, pojatý mnohem méně uměřeně a příčetně, než Quilp. Jenže Richard z Glouchesteru trpaslík nebyl, ani fysicky, ani mornálně. A Napoleon nebyl ďábel, ani neuvěřitelným zločinem, ani neuvěřitelnou schopností. Udělal mnoho ústupků—a mnoho omylů. Uspěla jeho normálnost, ne nenormálnost. Nakolik dobyl Evropu a podmanil si ji, dosáhl toho jako člověk, ne jako nadčlověk. Práva člověka formovala jeho jediné a funkční droits de seigneur. U vojáků byl oblíbený ne jen proto, že byl dobyvatel, ale taky proto, že byl voják. Francii vládl ne proto, že by ji přemohl, ale proto, že zdolal její nepřátele. Velký francouzský spisovatel vyslovil tuhle pravdu v její nepříznivé podobě, když řekl, že lidé světaznalí a světem protřelí měli pro Napoleona pochopení kvůli tomu, že neměl žádný vnitřní život. Nepřemýšlel o sobě, nebyl to člověk vyššího smýšlení, buddhista. Byl tvůrcem, tedy byl křesťan. Neznal svůj vlastní portrét, dokud ho neuviděl v svém díle.

Hříchy nadčlověka jsou neodpustitelné, ale hříchů člověka, je jak vlasů na jeho hlavě. Pokud a dokud považujeme Napoleona za nadčlověka, musíme mít všechny jeho krutosti za chladnokrevné, všechnu jeho pýchu za rouhačskou, všechnu jeho diplomacii za „temnou bezdůvodnou faleš“ (jak řekl Stevenson o svém vlastním Pánu z Ballantrae), zkrátka všechny jeho hříchy musíme mít za hříchy proti Duchu svatému—a především, všechna neštěstí, která ho potkala za zasloužená. Pokud ho ale pokládáme za člověka zjistíme velmi rychle, že jeho hříchy byly hříchy sobeckého, jednoduchého, velkorysého, hrubého korsického důstojníka dělostřelectva. Jeho pár krutostí bylo toho napůl zadržovaného druhu, kterého by se dvacet dalších dělostřeleckých důstojníků dopustilo právě tak, kdyby se ocitli v téže jámě. Jeho pýcha byla čirá marnivost, stejně nevinná a činná jako pýcha školáka. Jeho diplomacie byla současně méně tajná a méně zastrašovací, než téměř veškerá diplomacie před ním nebo po něm. Ve srovnání s Metternichem nebo Bismarckem byl přímočarým, leč přesvědčivým člověkem. Na rozdíl od těchto dalších diplomatů se nedovolával rozumu a svědmí dalších národů a králů. Nesnažil se jen zastírat, nesnažil se jen usvědčit. Nesnažil se dokonce ani jen podmanit. Snažil se skutečně obracet, tedy přesvědčit. A pokud jde o jeho neštěstí, možná si skutečně zasloužil, aby se mu říkalo korsický skřet, ale nikdy si doopravdy nezasloužil, aby se mu říkalo muž osudu. To je pomluva, jíž by ho všechna protivenství, která ho postihla, měla jednou provždy zbavit.

To samé platí, jak jsem už řekl, v mnohém i o posledním boji dávného Plantageneta na Bosworthu, když Jindřich Tudor vytáhl do boje, jak nejlépe mohl a urozený původ si vymýšlel cestou. Skutečný středověký král byl ten, který umíral s výkřiky „Zrada“ a zabíjel muže všude kolem sebe. Richard III. dělal přesně to, co by se čekalo od Richarda I. Od Tudorovců se ale nikdy nečekalo nic, než neočekávatelné. Byli to první angličtí vladaři, kteří byli sultány a ne králi. Jednali na základě vrtochu a ne víry. To kvůli jejich krátkému a netrpělivému despotismu byla od těch dob Anglie vždy vrtošivá a bez víry. Člověk skoro vidí vyzáblou, dlouhou tvář velšského uchvatitele, jak jede s vznešenými šlechtici, kteří zběhli pod jeho zástavu, vidí jeho úsměv při vjezdu do Londýna a dokáže i odhadnout, copak asi vykládal o padlém králi.