Nutnost osobního napadání v politice

The Need of Personalities in Politics
Ve vsi , kde nyní bydlím (coby dočasný obyvatel v nepřítomnosti vesnické krásky) byl minulé noci velký rozruch, vyvolaný příjezdem Liberálního vozu, na který se lidé dívali s větší vážností, než bych si dokázal představit. Přijel na náves, jeho řečníci zahájili shromáždění a všechno by šlo hladce a ve vší vážnosti, kdyby mezi pořadateli postávajícími kolem vozu nebyl jeden, na kterém bylo poznat ono potlačované intelektuální napětí tak příznačné pro čtenáře Daily News. Nějakou shodou okolností zaslechl kdesi ve společnosti moje jméno a vzpomněl si, že je četl někde v novinách. „Četl jsem vaše články,“ prohlásil ten vynikají liberál s přátelským úsměvem, zatím co já jsem mu chabě kondoloval. Pak po poněkud delší pause dodal. „Myslím, že vím, co některé z nich znamenaly.“ Snažně jsem ho žádal, aby se se mnou o to tajné a bolestné vědění podělil, on však odmítl a já se to do smrti nedozvím. Setkání s tím člověkem mě o ovšem zatáhlo do nebezpečného kruhu. A když pak musel předseda, místní liberální magnát, v půli shromáždění odejít, vytáhli do křesla místo něj mně. Předsednické místo byla malinko vyvýšená jakási dřevěná police do níž jsem se usadil s tak důstojnou rozhodností, že to málem celý vůz převrátilo. Poté začalo shromáždění být, musím s lítostí přiznat, poněkud bouřlivější. Kdykoliv jsem vstal, abych něco pověděl, ozývaly se (je to fenomén, který neumím vysvětlit) hlučné výkřiky od malých hochů. Myslím, že jsem v nich nějak roznítil nechutnou naději, že se nakonec přece jen dočkají cirkusu.
Byl tu taky na okraji davu jeden chmurně vážný konservativec, který vyrušoval tak důsledně a soustavně, že vyvstávala poněkud delikátní otázka, zda on narušoval naše projevy nebo my jeho. Mně ale ani tak současně netěšilo množství, jako spíše kvalita jeho vyrušování. V jeho mysli byla pevně usazena jedna věc, plodné símě stálekvetoucí satiry. Tím míním jeho přesvědčení, že my všichni kolem vozu jsme nesmírně bohatí. Když jsem pronášel jakési poznámky o chudobě, hodil mi na hlavu, se smrtelně přesnou muškou, tenhle tajuplný sarkasmus. „Ha! Nejsme tady všichni králem placený.“ Já samozřejmě jaksi samosebou odtušil, že některé z nás by z královských služeb vyloučilo chování, ale do této chvíle nedokážu pochopit, co vlastně ten nesrozumitelný úšklebek znamenal. Je snad na mém chování, na tom, jak působím něco z oficiózní důstojnosti a dekora, stopa otrocké velkomožnosti, která by naznačovala, že dostávám tučnou pensi? Nebo mi někdo skutečně dal nebo zanechal nějaké peníze (dojemná a nepravděpodobná myšlenka), zatímco jsem byl mimo město?
Zanechme těchto toliko osobních hádanek a přejděme ke konečnému vývoji, který byl přinejmenším z hlubšího hlediska, nejzajímavější. S hrdostí mohu říct, že se shromáždění čím dál víc rozehřívalo: dokonalé řinčení výpadů z jedné i druhé strany, stoupenci každé z nich hlučně povzbuzovali, velký a tlustý farmář konservativního smýšlení začínal hrozivě a strašlivě pomalu přemýšlet, co by tak řekl a když jsem pak závěrem všem děkoval za jejich trpělivost, laskavost a dobrou náladu, byli tak akorát připraveni se navzájem zašlapat do návsi.
A pak se stalo něco zajímavého. Deset minut potom, co shromáždění skončilo ten velký, přemýšlivý farmář konservativního smýšlení vyslovil, co chtěl říci a ono věštné zrození doprovodilo dunění hromu a zatmění slunce. Chtěl říci tohle—může mi tu někdo povědít, zda někdy někomu snížil mzdu? To ni přišlo velmi podstatná, velmi vážná a velmi mužná výzva, nezměrně důležitější, než cokoliv řečeného nejen na našem shromáždění, ale než cokoliv kdy proneseného v Dolní sněmovně.
Následovalo jakési neklidné ticho, jež bývá v takových davech při těchto příležitostech slyšet a v dalším okamžiku následovalo drama. Bledý, hrubě vyhlížející mladík, s paží hněvem a horlivostí napůl svlečenou z kabátu, vyrazil tváří vpřed. Dostává nižší mzdu, řekl, dluží mu peníze, a dluží mu je tenhle člověk. Farmář, který se na něj tmou díval nejprve popíral, že by kdy tuhle tvář viděl. Pak z něj vyšel hlas, hlučný, hněvivý a rozhodný hlas, volající: „Ale ano, však já tě znám. Teď mi to došlo, už vím, kterej ty seš. Tebe jsem vyhodil kvůli…“Tu najednou ve všech procitl anglický smysl pro slušnost a ty dva muže od sebe odtrhli a jejich přátelé je rozrušeně uklidňovali. Ať už se stalo cokoliv, nesmí po nás nikdo chtít, abychom vynášeli soud o věci skutečného a denního práva a křivdy. Ať už se stalo cokoliv, nesmíme na prostou osobní výzvu nechat reagovat prostou osobní odpovědí. Farmář odešel, ještě se chvěl svých zuřivým tajemstvím, kluk odešel a třásl se svým. A přece bylo na té ztemnělé návsi a v té v šeru skryté skupince přítomno to, co je často věčnou podstatou a celým smyslem společnosti a práva. Dva lidé se obraceli na své sousedy a bližní, aby rozsoudili jejich křivdy. To je politika. Vymezili jsme hranice Indie, prozkoumali jsme vývoz do Kanady, rozjímali na spory mezi Holanďany a německými Židy, laskavě leč pevně jsme kritisovali životní podmínky pruských pracujících tříd, mysleli jsme jak imperiálně, tak v kontinentech, viděli jsme království země i jejich slávu.
Nikdy nám ale ani na mysl nepřišlo, že by veřejnou povinností bylo sjednávat spravedlnost mezi dvěma rozčilenými lidmi. To bylo to poslední, co by se od nás mělo čekat—to, co by v primitivní obci bylo první na řadě, co by bylo první na řadě v kmeni Zulůů. Naše politika pro onu noc skončila. Naše politika skončila přesně tam, kde má veškerá politika začínat.
Zdálo se mi, že na té malé návsi a na její tribuně se odehrála alegorie celého stavu současného státnictví. Všechno se vesele vede, dokud se zabýváme věcmi. Všechno zprudka zastaví, když se začneme zabývat lidmi. Smíme říkat: „Stoupenci zákona o úpravách a vylepšeních modronosých opic jsou zkorumpovaní lumpové“. Smíme říkat: „Sir William Guppy podporuje zákon úpravách a vylepšeních modronosých opic.“ Už ale nesmíme sylogismus dokončit. V našem anglickém parlamentu všichni v jednom souladu říkají: „Netahejme do politiky nic osobního. “ Každý Brit říká u snídaně: „Když nic jiného, tak nejsme aspoň jako ti Francouzi a Irové, u nás v politice nemáme žádné osobní výpady“ A protože nemáme nic osobního, nemáme ani žádnou odpovědnost.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s