Porozumět Francii

Je zvláštní i když velmi zjevné, ž internacionalisté nejsou nikdy prostředníky, překladateli, mezi národy. Jsou tím, co jejich jméno téměř implikuje, jsou tím, co bychom od nich logicky měli očekávat, že budou dělat, nebo se o to v každém případě budou snažit. A přece to nedělají, a já poněkud pochybuji, že by se o to aspoň vážně snažili. Ve skutečnosti se děje to, že internacionalista je často sice mírně, leč upřímně zděšen nacionalismem svého národa, ale téměř vždy ho ještě víc děsí nacionalismus nějakého jiného národa. Stává se tak, a historie lidstva se tak vlastně vyvinula, že velmi často je nacionalismus národem.
Vezměme si nejbližší a nejjasnější příklad, starodávnou, ale rozhodně ne primitivní rivalitu mezi Anglií a Francií. V raném středověku byly téměř jedním národem. Později ve středověku byly prvními z nových a jasně rozlišitelných národů: na jedné straně kvůli úžasné náhodě u Agincourtu na druhé straně čímsi až příliš úžasným, než abychom mohli mluvit o náhodě: sv. Janou. Od té doby se ale, zhruba řečeno, oba národy od sebe stále vzdalovaly. A pro každého, kdo si vystačí s národy jako národy, nebo s velmi jednoduchých a prostě střiženým nacionalismem, to může být dostatečně přirozené. Co ale dělal internacionalista? Co dělal člověk, který s obzvláštní horlivostí mluvil o nutnosti míru mezi národy, vzájemného porozumění mezi lidmi všech ras a zemí, o přátelství k cizincům či lidskosti k domorodcům? Pokusil se kupříkladu vůbec někdy vysvětlit Francii v Anglii? Je velmi zvláštní a mimořádnou skutečností, že se nikdy o nic takového nepokusil. Vždycky byl ten úplně poslední, kdo by něco takového udělal.
Jen velmi málo běžných Angličanů, ať už imperialistů nebo internacionalistů, vůbec někdy pochopilo, co se rozumělo pod velikostí Francie. Internacionalisté to ovšem chápali ještě méně než imperialisté. V básních pana Kiplinga proto najdeme víc pochopení, než v brožurách pana Wellse. K porozumění v čem byla skutečná hodnota francouzské kultury je ovšem zapotřebí rozšíření anglické kultury. Když se letmo díváme celou onu starší francouzskou historii, kdy král Paříže ještě nebyl tak docela králem Francie můžeme si stejně letmo povšimnout, že křížové výpravy byly francouzská záležitosti a my si to nedokážeme uvědomit jen proto, že náš král a naše šlechta byli tehdy stejně francouzští jako Francouzi. Sv. Ludvík se svou křížovou výpravou, ani s pomocí přechodného úspěchu Lvího srdce neuspěl. Ovšem sv. Ludvík křížovoou výpravu vysvětluje, kdežto Lví Srdce ji spíš mate,. Hlavní moderní záležitost, o které mluvím ovšem začíná s renesancí a celou tou obří tradicí, která pramení u Rabelaise. Dochází vám, že ten vážený nonkonformistický pastor, který káže proti militarismu a ve prospěch mezinárodního pacifismu je ten vůbec nejůepší člověk k tomu, aby překládal Rabelaise?
Potom následuje to, co Francouzi nazývají Velké století s pýchou, jež je dokonale logická pro Francouze, ale mohla zůstat takřka nesrozumitelná Angličanovi. Ten, kdo neví, že Velké století bylo velké, neví nic nejen o Francii, ale ani o Evropě. V instinktu či imaginaci, které přirovnávaly Ludvíka XIV. ke Slunci neviděli naši historikové nic než nabubřelost. Není však historické pravdy bez historické imaginace. A je mnohem blíž pravdě přirovnat ho ke slunečnímu bohu, než ho přirovnávat k nafoukanému tanečnímu mistru ve stylu Macaulayovy úzkoprsé národní bigotnosti. Někteří angličtí literáti začali velkému Racinovu a Pascalovu věku a plnosti zlatého věku klasicismu činit zadost. Pan Sacheverell Sitwell má ve výtečné studii o baroku skutečně imaginativní a tedy chápavý popis jedné z oněch velkých slavností v níž byl král a jeho majestát takovou realitou, že mohl nést jakoukoliv tíží nákladu umělosti a při níž to, že král má být oděn nejen zlatem, ale přímo sluncem vypadalo jako cosi docela duchovního a spontánního, podobného písni. Pan Maurice Baring opakovaně s velkým důrazem a vtipem prohlašoval, že mínění, že Racine je prostě jen nudný a nabubřelý má asi takovou váhu jako dojem bretonského rybáře, že Milton jen jen nudný a nabubřelý: má poměrně prostý důvod v neschopnosti číst v cizím jazyce.
Objevily se některé docela dobré anglické překlady dobrých francouzských knih o ohromném, ba tragickém náboženském sporu, o jansenistch a jesuitech a podobně, velkém ohybu či obratu celých dějin křesťanství. Pár anglických kritiků dokázalo anglické překlady číst a recensovat. Ale Rev. Timothy Tooting, který je pacifistou, protože odmítá jakékoliv boje vyjma buchtových bitev, který nabídne kakao, ale alkoholu se nikdy nedotkl a který pořádá schůze na podporu světového míru—myslíte si, že on nějak zvlášť přispěl k porozumění řadě velkých králů a galské pýše a slávě? Dokud ale neporozumíme té pýše, neporozumíme nikdy Francouzovu názoru a pohledu na věc. Je podivné, že Rev. Timothy Tooting byl stejnou měrou šokován velkými králi i velkou vzpourou proti velkým králům. Jeho poznámky o francouzské revoluci a zejména o Napoleonovi jsou zrovna tak pitomé a opovržlivé jako jeho poznámky o francouzské monarchii a zejména o Ludvíku XIV. A poznámky, které o Napoleonovi přičinil pan Wells, který sdílí s panem Tootingem některé předsudky, které by se daly omluvit u nějakého obzvláště blbého toryovského kapitána s polovičním důchodem, který sloužil pod Nelsonem, ale zcela jistě nejsou hodny ani Napoleona ani pana Wellse. A přece jsou to právě lidé jako pan Wells, kdo se velmi promyšleně a složitě chystají smiřovat národy a dospět k tomu, co oni nazývají lepší porozumění mezi nimi. Navrhuji, aby začal smířením Anglie a Francie a dosažením lepšího porozumění, či jakéhokoliv porozumění, Francii.
Často se říkalo, že počátek Milénia či příchod nebeského království na zemi budou doprovázet divy a znamení. Oliver Wendell Holmes požadoval, aby takovou apokalypsu předcházely jisté zázraky, jako třeba, že maliny a jahody budou čím dál větší dole v truhlíku, nebo že právníci budou brát tolik, kolik by sami dali a doktoři dají, co by měli vzít. Ve vší zdvořilosti si dovolím tvrdit, že než ve Spojeným státech evropských zavládne mír, dokonalý mír, uvidíme ještě jisté podivné věci. Uvidíme onen zvláštní druh pacifisty v naší zemi, kterému už nebude stačit, že je v míru s pacifisty téhož zvláštního druhu ve všech ostatních zemích. Uvidíme ho při tom, čeho je doopravdy zapotřebí k odvrácení války, totiž při snaze porozumět patriotům nějaké jiné země. Uvidíme hraběte Russela vysvětlovat ideály fašismu stejně férově a chápavě, jako by vysvětloval ideály socialismu. Uvidíme pana H. G. Wellse, jak znovu svádí stovky Napoleonových bitev, huláká válečné písně revoluční války a začíná si uvědomovat, jak mnoho z moderního světa, který obdivuje a evropské jednoty, jíž si cení vděčí za svůj původ těm, kdo přinesly napoleonský zákoník do vídeňských a madridských paláců. Uvidíme samotného Rev. Tootinga, nad jehož duší si žádný křesťan nesmí zoufat, jak usedá, aby napsal nějaký podněcující a romantický záznam o útoku polského rytířstva. Je sotva možné, že se tohle všechno, zrovna teď, jeví jako docela nepravděpodobné. Je to ale jediný způsob, jak se kdy můžeme dočkat mezinárodního míru a je to jediný způsob, jak mohou lidé na dosažení mezinárodního míru pracovat. Teď dělají jen to, že dávají dohromady všechny lidi zastávající jednu konkrétní filosofii proti všem lidem, kteří zastávají opačnou filosofii. Řadí je do dvou dlouhých bitevních linií. Přípravy k válce lze hájit, tihle mírotvorci se na v každém případě chystají velmi důkladně.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s