Britský buk

Rád říkám, že žiju v Beaconsfieldu, tedy chci říct, samozřejmě, že žiju v Bekonsfieldu. Myslím, že jsou nějací lidé, kteří žijí v Beaconsfieldu, ale nevím, kde to je a nedokážu si představit, proč by tam měl někdo žít. Podle toho, jak mi to zní, bych čekal, že to bude někde v nějaké kolonii a patrně to získalo jméno po Disraelim, který se stejně měl jmenovat hrabě z Hughenden, kdyby se držel svých vlastních venkovských, neotesaných a feudálních snů a nenechal se svést na scestí pokušením zdvihnout korunku pohozenou Burkem. Nu o původu jména tohoto města panují jisté spory, ovšem o tom, jak je vyslovovat není neshod žádných. Existuje jen vědění, jež je v držení těch, kdo vědí a často nezdolná a a tedy nevinná, nevědomost okolního světa. Skoro ani nemusím říkat, že lidé, kteří vědí, jsou ti, kteří jsou nyní obyčejně označovaní za nevědomé a nevzdělané. Když jste dvacet let slýchali jméno svého vlastního města z úst střihačů, kopáčů, krysařů, myslivců, pytláků a vesnických idiotů, pak víte s naprostou jistotou, že je to t správná výslovnost. Když do takového města přijde intelektuální aristokracie a začne je vyslovovat tak, jak je psáno, tak prostě víte, že se pletou. Pokud máte nějaké skutečné vzdělání, pak víte, že výslovnost dřív ke vzdělání nějak moc nepatřila a že ji dnes lidé pokládají prakticky za veškeré vzdělání prostě proto, že je to veškeré jejich vzdělání nebo taky jediné, které mají. Je nikdy ani nenapadne, že Shakespeare sice svoje jméno mohl načárat dvěma nebo třemi naprosto odlišnými leč stejně nečitelnými klikyháky, ale celou velkou tíží své slávy svěřil zvuku slov, která budou vyslovovat živí lidé. Když tedy narazí na taková slova jako je Beaconsfield, netuší, jak rozhodnout a vybrat mezi lidmi, kteří umí mluvit a mezi těmi, kdo dovedou jen vyslovovat. Vyslovovalo se vždycky správně. Jen se špatně píše.

Pokud jde o předmět této filologické odbočky, je pravda, že přinejmenším někteří tvrdí, že jméno je odvozeno ze starého slova pro buk. Určitě bychom nenašli jméno příhodnější ani nic symboličtějšího a inspirativnějšího. Buk má v celé téhle zvlněné zalesněné krajině tvořící střední a jižní části Buckinghamshire a skrze hrabství tvořící skutečný vztah s celým venkovem, zvláštní representativní povahu. Jeden člověk ze Sussexu, který sám překypoval chválou nad Sussexem, jednou o bukových lesích kolem mého beaconsfieldského domova řekl: „Tohle je ta vskutku nejangličtější část Anglie a přiznávám, že Sussex v porovnání vypadá jako něco úplně jiného, někde docela jinde.“

Všichni jsme slyšeli o britském dubu, a já jsem dost tradiční na to, abych se nepřel s tradicí plnou hrdinských obrazů, ať už je to Nelson umírající pod nízkými dubovými trámy nebo Collingwood rozsévající žaludy, aby z nic mohly vyrůst válečné lodi. Moderní nadšený stoupenec válečného námořnictva by se, mimochodem, dostal do problémů, kdyby chtěl zasít šroubky a šroubováky v naději, že se promění v dnešní válečné stroje. Na onom podobenství organickém a mechanickém růstu něco je. Když se ale v mysli odtáhnu co možná nejdál, jsem nucen si povšimnut a pocítit, že vlastnosti dubu jsou jaksi méně důvěrně národní. Dub, zasvěcený římskému Jupiterovi má hranaté a rozeklané větve podobné Jovovým bleskům. Jeho tvrdá struktura a ostré rohy takřka přináleží k latinské logice. Kdybych měl vybrat zcela anglický symbol, byl by to buk. Je stejně silný a vyjadřující sílu, jeho hladkost ale také vyjadřuje jistou pomalost příbuznou s mírností a milosrdenstvím. Jeho oblé tvary jsou toho povlovného druhu, který v těchto končinách najdeme všude, v pomalé řeči venkovanů, ve volných křivkách kopců až k pahorkatinám v Hampshire a Sussexu, jež jsou jedinými horami na jihu. Mají podobnou sílu jako líné vlny, jež se pomalu zdvihají a dovolují vsím, aby žili pod nimi jen proto, že jsou příliš líné, než aby zase spadly dolů. Nemají v sobě nic z dubových šlehajících blesků a jen málo z dubů. Ale zvláštně zde, v téhle části Bucks, nás buky obklopují a kryjí svým stínem a pokrývají naše domovy, a není proto žádná náhoda, že zrovna těmhle končinám Anglie říká Home Counties (řekněme domovská hrabství, polooficiální označení hrabství bezprostředně obklopujících Londýn pozn. překl.).

Je tedy možná jaksi znesvěcující a nehistorické požadovat takhle opožděně nahrazení britského dubu britským bukem. A přece tu je důležitá pravda, pokud jde o literární symboliku, i kdybychom nikdy nechtěli buk užít jako obrazový symbol. Nepřípadný důraz na dub a přehlížení ušlechtilejších kvalit buku totiž vyjadřuje mnoho z anglických omylů o Anglii, které nás sváděly z cesty celou dobu od těch časů, kdy zpátečnické tmářství reformace odřízlo náš skutečný původ. Sklon udělat z Johna Bulla chvastouna a pak násilníka byla až příliš pohotově vyjádřena dubovým kyjem vloženým mu do ruky, kyjem, o kterém se předpokládalo, že je stejně nezdolný jako ten Herkulův. Vynechávaly se tak lepší prvky ve vrozeném temperamentu, veselí, vtip a zejména dobrá povaha. Ty by se daly mnohem lépe vyjádřit hladkostí, jež může existovat vedle sebe se silou buku. Navíc, Nelsonova legenda a vůbec celá dřívější část naší námořní romance, byly sice ušlechtilé, ale to, že se o dubu uvažovalo jen v souvislosti s loděmi obrátilo anglické myšlení příliš směrem ven a výlučně ke končinám země a příliš málo je obracelo dovnitř a k Anglii. Británie se tak stala toliko sochou na kterou se je třeba dívat z dálky, spíš než skutečnou ženou a matkou, již je třeba učinit šťastnou v jejím vlastním domě. Z to pak plyne i nebezpečné opomíjení zemědělství a vnitřní ekonomické situace, důsledky čehož již trpíme. Celá věc byla dohromady až příliš symbolická. Britský dub byl cosi jako britský lev, ale lvy potkáte na polních cestách v Buckinghamshire opravdu jen velmi zřídka. Britský buk by na druhé straně nepřipomínal nic jiného, jež britské prase. Divoká svině se živí bukvicemi a prase je realističtější, i když začíná být skoro stejně vzácné. Návrat ke skutečné Anglii, se skutečnými prasaty pro skutečné Angličany by byl návratem k bukovým lesům, které z tohoto města pořád ještě dělají domov.

Přinejmenším donedávna dělaly. Je docela možné, že se zítra dozvím, že některé bučiny byly vykáceny, aby přechodně hluchému a slepému motoristovi umožnily cestovat z Birminghamu do Brightonu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s