Návrat okázalých slavností

Zdá se, že puritáni, když jsou na sebe hrdí, opravdu tvrdí, že náš stát a národ jsou ze své podstaty puritánské, že byly stvořeny z puritánského ducha. Staví Cromwella na místo krále Alfréda Velikého, nejen v čelo anglického patriotismu, ale i na počátek anglických dějin. Ze staré Anglie dělají jakousi puritánskou kolonii, podobnou jakési americké Nové Anglii. Je to samozřejmě všechno směšný blud a šálení smyslů. První fakta či jména, která se kterémukoliv Angličanovi vybaví mu připomenou, že jeho země měla nádhernou národní literaturu a naprosto nezaměnitelný druh národního života dávno před tím, než se v Anglii objevil a klobouk prvního puritána a setkal se s posměchem. Chaucer je ještě angličtější, než Bunyan, Shakespeare je jistě angličtější než Milton. Tabard a Meremaid, Lady Godiva a sv. Jiří, Robin Goodfellow a RobinHood, všichni patří k národní tradici, která se puritanismus ani netkl, která je však zcela odlišná od tradic Španělska, Skotska nebo Francie. Chaucerův Franklin s vousem bílým jako květy sedmikrásek, v jehož domě „jídlo a pití zrovna pršelo“ byl právě tak jistě Angličan, jako je jisté, že nebyl puritán.
Puritánství bylo cosi, co bylo do Angličana vloženo až poté, co dosáhl svého plného národního vzrůstu. Někteří to nenáviděli jako cizí jed, někteří to velebili jako prudký lék. Nikdo ale nepředstíral, že by to byla přirozená strava a že by sytila a živila krajany Coleta či Bena Jonsona. Dalo by se vlastně i tvrdit, že u všech tří národů napadených puritanismem, totiž Skotů, Angličanů a Holanďanů bylo tohle náboženství spíš jakými zakletím či posedlostí než skutečnou změnou osobnosti. Lze říci,že v každém z těch tří případů vešel veselejší a více středověký národ živý do země otroctví a nyní i živ opouští. Skotská romantika a čarodějnost, přivedené k životu Scottem a Stevensonem představuje toliko návrat ducha nejvíce patrného ve starých skotských baladách a kronikách, v příbězích o Tamlanovi v lese či o Tomovi Rýmovačovi mezi vílami a v téměř artušovské romanci putovního dvora Roberta Bruce, která po sobě zanechala, skoro jako cikánská krev, staletou tradici potulných skotských králů. Myslím, že i ve Skotsku byl kalvinismus jen episodou. Skotové svlékají svou „černou“ a oblékají se znovu do purpuru své starodávné poesie. Je možné, že dřív uslyšíme poslední zadrnkání předzpěvákovo než bychom se doopravdy dočkali Zpěvu posledního minstrela.
Něco podobného se dá tvrdit dokonce i o třetím případu, Holandsku, o kterém toho vím mnohem méně. Lid oné ploché země prokázal ještě před příchodem puritánů pro jistý detail a domáckost v umění, který naplnil tolik galerií jejich zvláštními interiéry a přesvědčivými zátišími. Dalo by se docela dobře tvrdit, že tentýž tón zpola náboženského realismu, téměř mystického ticha a pevnosti, se ozývá i v mnohém z nové nizozemské literatury. Vyznačuje se jím Maeterlinkova láska k interiérům a nevědomým tvarům věcí, je to poznat ve způsobu, jímž píše o otevřených oknech nebo chodbách vedoucích ke dveřím. Žije v hluché pohádkové zemi nábytku. Nic se nemůže víc podobat téměř klášternímu tichu a upravenosti předreformačního umění u Vlámů. A jistě se nic nemůže méně podobat oné poněkud vulgární, leč skutečné démonické energii, podivné směsi měšťácké samolibosti a visionářské anarchie, která byla příznačná pro časy puritánské moci. Nic nemůže být vzdálenější sensančnímu umění a literatuře protestantských extremistů, jak je můžeme vidět v jejich starých biblích nebo Bunyanových ilustracích. Vyznačuje se atmosférou současně monstrosní a prosaickou, smíšenou s mírným pohledem na tento svět a šíleným viděním světa onoho. Celá země je v něm jeden velký Clapham a na obloze se odehrává permanentní apokalypsa.V mysli to zanechávalo zmatený dojem, že andělé mají licousy a světci chodí v cylindrech a je jisté, že tupá energie v tomhle obsažená byla opačným extrémem k duchu malého pokoje, jak ho popisoval Materlinck nebo maloval Memlinc.
Přinejmenším případ Anglie ale nepřipouští žádnou mýlku. Nejenže Anglie vyprodukovala před tím, než začali puritáni existovat, tu nejprotipuritánštější literaturu, ale dál produkovala, za puritánů a puritánům navzdory, literaturu, která byla hodně protipuritánská. Na Fieldingovi či Dickensovi je toho právě tak málo puritánského jako na Chaucerovi či Shakespearovi. Dickens očividně žil proto, aby bojoval za vše, kvůli čemu puritáni existovali, aby to zničili. Když je pan Scrooge obrácen k tomu, aby slavil Vánoce, pro puritány se nedává na pokání, ale upadá zpět do hříchu. Když si Scrooge se svým účetním sedají k misce „pěkně kouřícího biskupa“ puritána by to znechutilo jak duchem, tak jménem. Byl do toho ovšem do jisté míry přimíchán istý Ironsideův prvek, třebaže je Anglii cizí a osobně si myslím, že právě tohle dílčí smíchání cizí a domácí ideje může za poněkud zvláštní postoj, který Angličané donedávna měli k procesím a s nimi spojené nádheře.
Když se kalvnistická barva smíchá s každou jednotlivou národní barvou, dá to pokaždé jiný odstín, nebo zabarvení. Skoti bývali neklidní, vzpurní, měli zálibu v tajemství, bývali udatní a někdy krutí. Ve spojení s kalvinismem z toho vzešel jakýsi chmurný romantismus, který můžeme tak silně cítit u Burnse a v některých temnějších příbězích Stevensonových. Holanďané byli, řekl bych, domáčtí a zbožní a spojení s kalvinismem dalo vzejít mírné suchopárnosti a zápalu pro uchovávání věcí v čistotě. Angličané byli jisté smyslní, pohodlní a měli rádi legraci. Spojením s kalvinismem z toho vzešlo měšťácké zahanbení zvláštního druhu, v němž měl svůj díl humor, uznání a kus zdravého rozumu. Jelikož Angličan neměl nedbale nosit šarlatový šat, bylo druhou nejangličtější věcí nosit černé šaty pohodlně a neokázale. Tam, kde měl katolický Angličan dost slušnosti a skromnosti na to, aby si ze sebe dělal blázny měl protestantský Angličan dost jen té nižší slušnosti k tomu, aby se nepředváděl. Nechtěl dělat slavnosti a průvody, protože by to znamenalo doslova „dělat scény.“ Říká se, že Francouzi krčí rameny, ovšem viktoriánský Angličan se už se skrčenými rameny rodil. Celý jeho postoj až do nedávna byl „K čemu dělat nějaký rozruch, k čemu to bude dobré?“ Je to rozumná a příjemná letora, je to zbytek skutečného Angličana, který dal svou trpělivou a veselou pickwickovskou rozšafnost poutím do Canterbury. Pokud ale tahle drobná pokora šedi a odrbanosti ustoupí oné vyšší a pokornější skromnosti, která na sebe dokáže zapomenout v květech a ohňostrojích karnevalu bude to zisk a ne ztráta.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s