Racionální historie

Existuje jakási fráze či žert o „očišťování“ historických zlosynů, abychom však byli docela spravedliví, měl by tu být také nějaká fráze o špinění či očerňování. Pravda je totiž taková, že tyhle rehabilitace bývají dvojího velmi různého druhu. Jedním je toliko anarchistické nutkání narušit a zvrátit tradiční a všeobecný verdikt. Druhým je rozumná žádost přezkoumat velmi uspěchaný a sektářský verdikt. Jinak řečeno, můžeme vyzývat k očištění, pokud víme, že došlo k pošpinění. Jsou v historii lidé, o kterých lze rozumně tvrdit, že byli lepší, než se v historii jeví. Jsou to ti, kdo byli ze zřejmých důvodů očerněni a pošpiněni hned po své smrti. Máme právo o každém případu pochybovat, zda bylo nevyhnutelné (pro novou dynastii či režim), aby byl člověk, který zemřel i proklet. V poslední době se objevily dva případy takové racionální rehabilitace. Jeden americký spisovatel napsal romantickou črtu s chápavým pohledem na Richarda III. Francouzský spisovatel napsal učenou a historickou studii s chápavým pohledem na Napoleona. V obou případech jde o stejný reálný a intelektuální důvod k přehodnocení. Správě si připomínáme, že tihle vítězní vojáci byli vydaní na milost svým konečným vítězům. Je věcí zdravého rozumu, abychom se sami sebe zeptali, co by asi nepřátelé jednoho vykládali po Bosworthu a druhého po Waterloo.

Shakespeare byl velmi anglickým typem génia, ale to byl Gillray také. A dalo by se docela dobře říct, že Shakespearova verse Richarda je velmi podobná Gillrayove versi Napoleona. Je to ďábelský trpaslík, pojatý mnohem méně uměřeně a příčetně, než Quilp. Jenže Richard z Glouchesteru trpaslík nebyl, ani fysicky, ani mornálně. A Napoleon nebyl ďábel, ani neuvěřitelným zločinem, ani neuvěřitelnou schopností. Udělal mnoho ústupků—a mnoho omylů. Uspěla jeho normálnost, ne nenormálnost. Nakolik dobyl Evropu a podmanil si ji, dosáhl toho jako člověk, ne jako nadčlověk. Práva člověka formovala jeho jediné a funkční droits de seigneur. U vojáků byl oblíbený ne jen proto, že byl dobyvatel, ale taky proto, že byl voják. Francii vládl ne proto, že by ji přemohl, ale proto, že zdolal její nepřátele. Velký francouzský spisovatel vyslovil tuhle pravdu v její nepříznivé podobě, když řekl, že lidé světaznalí a světem protřelí měli pro Napoleona pochopení kvůli tomu, že neměl žádný vnitřní život. Nepřemýšlel o sobě, nebyl to člověk vyššího smýšlení, buddhista. Byl tvůrcem, tedy byl křesťan. Neznal svůj vlastní portrét, dokud ho neuviděl v svém díle.

Hříchy nadčlověka jsou neodpustitelné, ale hříchů člověka, je jak vlasů na jeho hlavě. Pokud a dokud považujeme Napoleona za nadčlověka, musíme mít všechny jeho krutosti za chladnokrevné, všechnu jeho pýchu za rouhačskou, všechnu jeho diplomacii za „temnou bezdůvodnou faleš“ (jak řekl Stevenson o svém vlastním Pánu z Ballantrae), zkrátka všechny jeho hříchy musíme mít za hříchy proti Duchu svatému—a především, všechna neštěstí, která ho potkala za zasloužená. Pokud ho ale pokládáme za člověka zjistíme velmi rychle, že jeho hříchy byly hříchy sobeckého, jednoduchého, velkorysého, hrubého korsického důstojníka dělostřelectva. Jeho pár krutostí bylo toho napůl zadržovaného druhu, kterého by se dvacet dalších dělostřeleckých důstojníků dopustilo právě tak, kdyby se ocitli v téže jámě. Jeho pýcha byla čirá marnivost, stejně nevinná a činná jako pýcha školáka. Jeho diplomacie byla současně méně tajná a méně zastrašovací, než téměř veškerá diplomacie před ním nebo po něm. Ve srovnání s Metternichem nebo Bismarckem byl přímočarým, leč přesvědčivým člověkem. Na rozdíl od těchto dalších diplomatů se nedovolával rozumu a svědmí dalších národů a králů. Nesnažil se jen zastírat, nesnažil se jen usvědčit. Nesnažil se dokonce ani jen podmanit. Snažil se skutečně obracet, tedy přesvědčit. A pokud jde o jeho neštěstí, možná si skutečně zasloužil, aby se mu říkalo korsický skřet, ale nikdy si doopravdy nezasloužil, aby se mu říkalo muž osudu. To je pomluva, jíž by ho všechna protivenství, která ho postihla, měla jednou provždy zbavit.

To samé platí, jak jsem už řekl, v mnohém i o posledním boji dávného Plantageneta na Bosworthu, když Jindřich Tudor vytáhl do boje, jak nejlépe mohl a urozený původ si vymýšlel cestou. Skutečný středověký král byl ten, který umíral s výkřiky „Zrada“ a zabíjel muže všude kolem sebe. Richard III. dělal přesně to, co by se čekalo od Richarda I. Od Tudorovců se ale nikdy nečekalo nic, než neočekávatelné. Byli to první angličtí vladaři, kteří byli sultány a ne králi. Jednali na základě vrtochu a ne víry. To kvůli jejich krátkému a netrpělivému despotismu byla od těch dob Anglie vždy vrtošivá a bez víry. Člověk skoro vidí vyzáblou, dlouhou tvář velšského uchvatitele, jak jede s vznešenými šlechtici, kteří zběhli pod jeho zástavu, vidí jeho úsměv při vjezdu do Londýna a dokáže i odhadnout, copak asi vykládal o padlém králi.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s