Neznámý vojín

Jak všichni víme, nedávný rituál Dne příměří (výročí konce první světové války pozn. překl.) byl zastíněn stínovou postavou Neznámého vojína. A bylo to správně, protože tato postava, třebaže je stínová, má v sobě jako jediná cosi z povahy sochy. Je jedním z mála monumentů moderní civilisace. Svět nikdy nezapomene na onen, jehož si všiml svatý Pavel, když procházel kolem a který Řekové postavili k poctě Neznámému Bohu. A tak je v tomto mezi všemi moderními případy velmi ojedinělém případě vskutku možné, že svět nikdy nezapomene, že jsme postavili památník k připomenutí Neznámého člověka.

Ať už totiž bude budoucnost jakákoliv, nebude futuristická. Už samotný nápad mluvit pořád o zítřku je pomíjivá móda, která bude brzy patřit včerejšku. Ti, kdo se starají o to, co přijde si ve skutečnosti spíš zabývají tím, co se vytrácí, snaží se lapit módu, než pomime. Většina uměleckých experimentů a a sociálních proroctví, jež se dovolávají příštího věku, je ve skutečnosti poznačena všemi zvláštními známkami a omezeními tohoto věku. Naše utopické předpovědi nebude možná snadné naplnit, ale velmi snadno zastarají. Naše futuristické obrazy si sice lze na první pohled splést s primitivním uměním obyvatel Sandwichových ostrovů, ale znalejší oko při bližším ohledání snadno rozezná typické konvence dvacátého století. To platí právě tak o válečných památnících jako o čemkoliv jiném a ti, kdo trvali na věcech bezprostředně užitečných ponejvíce popírali a ničili celý jejich konečný užitek. Ať už se o nich dá jinak říct cokoliv, funkci připomínky války neplní. S tím jak se společnost mění, začínají být tyhle praktické věci k ničemu, tyhle užitečné věci začínají být nepoužitelné. Stavět řekněme chaty je nevyhnutelné, když je málo bytů, je to ale prakticky nesrozumitelné ve společnosti, kde je rozumně rozložena vláda nad výrobními prostředky, kde si běžný člověk může dovolit postavit svou vlastní chatu. Klub či institut může být založen s nadšením a za potlesku, může se o něm soudit, že tím, že „drží lidi dál od hospody“ zachraňuje jmění a životy. Je ale možné, že lidé, kteří dokázali obnovit náležitou veřejnou důstojnost hospody a učiní křesťanský hostinec místem pro křesťany, budou takovou instituci pokládat za nesmyslné plýtvání. Tyhle věci jsou přinejlepším moderní léky moderních nemocí. Jiné době budou připadat jako nějaké zvláštní přípravky proti černému moru, nebo nějaké konkrétní varování před norskými piráty. I když je ale úplně nejméně pravděpodobné, že by pokročilé myšlenky naší doby vůbec kdy přetrvaly do dalšího věku, nestačí na druhé straně ani vyjádřit běžné ideje ve smyslu konvenčních idejí. Chci říct, že nestačí vyjádřit běžné ideje konvenčním způsobem.

Jestliže v odpadkovém koši dějin leží mnoho šílených broužur, divných obrázků a fantastických vlajek, je právě tak pravda, že existují celé skládky plné hald zapomenutých latinských epitafů a mrtvé anglické epiky a patetických památek, jako jsou urny a nymfy v opuštěné zahradě. Přežívá to, co jaksi spojuje normalitu s odlišností. Je to prosté s mírným přídechem podivnosti, tak jak jej měl Michelangelův či Miltonův styl. Je to příběh, který je dostatečně neobvyklý na to, aby ho stálo za to vyprávět a přece je při vyprávění okamžitě srozumitelný. Je to to, čím je hrdina pro lidskou bytost, něco zvětšeného, ale zachovávajícího měřítko. Neznám jiný moderní příklad této skutečně trvanlivé kvality, než byl pohřeb Neznámého vojína, na kterém byl král prvním truchlícím.

Tohle je příběh, který lze vyprávět v jakékoliv budoucí společnosti a bude pořád prostý a působivý. Je to památník, na který může pohlédnout kterákoliv budoucí generace, ať už bude oblékat cokoliv a mít jakékoliv obyčeje, a bude se na něj dívat se stejnou směsí tajuplnosti a důvěrné známosti. Pokud si opravdu chceme představit pocity z budoucnosti, pak se jim nejlépe přiblížíme tím, že se nespolehneme na smyšlenky našeho futurismu, ale povšimneme si našich vlastních postojů vůči minulosti, zejména vzdálené minulosti. Nu, tento příběh o Neznámém vojínovi by měl svůj smysl a pathos, kdyby se vyprávěl o prehistorickém kmeni pochovávajícím člověka v mohyle nebo o procesí ve starém Egyptě odnášejícím mumii bez tváře do pyramidy. Kdybychom četli o bezejmenném legionáři pochovaném vysoko na Kapiolu a o tom, že římský císař provedl nějakou oběť či úlitbu duchům jeho předků, rozuměli bychom, oč jde. Kdybychom se dozvěděli, že nějaký velký středověký král vynaložil celé jmění na to, aby nechal v nějaké velké katedrále zpívat mše za duši nějakého neznámého luščišníka, náhodně vybraného mezi padlými u Courtrai nebo u Crecy (Kresčaku pozn. překl.), cítili bychom, co bychom cítit měli. Měli bychom cítit to, co jsme cítili o Dni příměří v Londýně. Je to něco, co se v k jakékoliv době lépe vyjádří tichým symbolem gesta či úkonu, než jakoukoliv definicí věci tak hluboké. Je s podivem, že titíž myslitelé, kteří odmítají dogma často odmítají ritualismus, Ritualismus je totiž jedinou možnou alternativou k dogmatu. V tomhle případě je dogma natolik hluboké a zásadní, že slovní definice vede vždy ke sporům a absurdním neporozuněním. Pravda převedená do slov lidi děsí, až o ní a zejména proti ní povídají nejšílenější nesmysly. Možná je proto jen dobře, aby se jejich podvědomá víra v tohle dogma vyjadřovala toliko v obřadném symbolickém konání. Samo dogma ale, sama symbolicky zobrazená pravda, je čímsi, co bylo prakticky znovuobjeveno v realitě války: že v temnotě bitvy a v samém jádru víru smrti se objevuje tajemství, jehož jménem je vlastnost lidí.

Lidé si nejsou rovni ve svém chápání a poznávání rovnosti. Jsou si skutečně rovni v mnoha dalších podstatných rysech pravé rovnostářské myšlenky, ale v tomhle si rovní nejsou. Jisté podmínky podporují růst plutokratických zálib, které zakrývají naše bratrství, určité jiné podmínky velmi živě zvýrazňují velké věci, které jsou nám společné v porovnání s drobnostmi, které nás dělí. A každý kdo rozumí skutečné nauce o rovnosti (v moderním světě jich moc není) chápe, že jistý smysl pro ni se pokaždé jaksi neurčitě ale jistě vynořuje za odporných podmínek války. Armáda, která se v jednom smyslu jeví jako samotný domov subordinace má nicméně v konečném důsledku tendenci povzbuzovat rovnost, protože bez ohledu na to, jaká mohou být pravidla nebo řády, fakta vypovídají o silné nezávislosti. Pokud někdo doopravdy nepochopí mystické dogma o rovnosti lidí, může si to ihned ověřit tak, že si představí dva muže naprosto odlišných typů a osudů, kteří padnou na jednom bojišti v jakési hrozné krisi ve válce, která zachránila jejich zemi. Jeden může být, a často býval, gentleman vybranější tradice, který měl štěstí na přátele, vkus, kulturu i charakter.

Druhý může být jakýsi zakrslý nevolník z našich otrockých průmyslových slumů, člověk proti kterému se celý moderní život spikl, aby ho deformoval a drtil. V hodině, kdy byla zachráněna vlajk Anglie nebylo člověka, který by si troufl říct, nebo kterého by ve snu napadlo tvrdit, že jedna smrt byla méně slavná než druhá.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s