Ruskin humoristou

Nikdo myslím nemůže shledat žádnou chybu na tom, jak se pan Collingwood vypořádal se svým úkolem v The Life of John Ruskin, vyjma samozřejmě samotného pana Ruskina, který by proškrtal všechny chvalořeči vášnivě rudým inkoustem a prohlásil, že jeho drahý přítel vybral k obdivu právě ty části jeho díla, které byly zlé, bezmyšlenkovité a odpuzující. To ovšem byl toliko Ruskinův humor a jedno z nejhlubších zklamání z pana Collingwooda spočívá v tom, že zrovna tak, jako všichni ostatní, nedokáže ocenit Ruskina jako humoristu. A přece byl velkým humoristou: polovina explosí, které byly se vší vážností odsuzovány jako „jednostranné“ prostě byly jen jako jednostranné míněny, byly to jen jazykové experimenty k pozasmání. Podobně jako žena viděl humor svých vlastních předsudků , nevylepšoval je logikou, ale záměrně je rétoricky přeháněl. Desetina jeho paradoxů by vydělala moderním mladému muži s rukavicemi umělé žluti jmění. V nonsensu měl stejné zalíbení jako pan Max Beerbohm. Jen…měl zalíbení i v jiných věcech. Nežádal lidstvo, aby si k večeři pochutnávalo na nakládané zelenině.

I když mu ale jeho kaleidoskop fantasií a epigramů dodává jakousi příbuznost s přítomností, ve své podstatě byl člověk dřívějšího typu, byl posledním z proroků. S ním se vytrácí tajemství oné raně viktoriánské prostoty, jež člověku dodávala odvahy vyšvihnout se ke kazatelně či řečništi nad hlavami svých druhů. Zničilo ji mnoho prvků, dobrých i zlých. Pokora, jakož i strach, kamarádství právě tak jako skepse v nás vypěstovaly touhu dávat naše rady lehce a přesvědčivě, morálku skrývat, zašeptat slovo a zas poodletět dál. Onen kontrast byl do jisté míry ztělesněn v Dolní Sněmovně, když ji naposledy vedl pan Gladstone: starý pořádek s pěstí na pultíku a nový řád s nohama na stole. Jistěže bylo víno tohoto proroctví příliš silné i pro silné a tvrdé hlavy, které je nesly. Ruskina činilo svévolným a despotickým, Tennysona, osamělým a podivínským, Carlyla drsným až k nenávisti a Kingsleye často tak vzteklým až to ničilo logiku i lásku. Jediný z té rasy obrů, ten největší a nejvíc opomíjený, zůstal střízlivý i když se z onoho poháru napil. Lidskosti Roberta Browninga se nemohlo dotknout žádné poslání, žádná frustrace ji nemohla poznačit hysterií.

I když se ale zdá, že Ruskin seznam bojovných proroků uzavírá, cítíme, jak potřebné takové postavy jsou, když se zamýšlíme nad tím, s jak směšnou horlivostílidé skládají prorocké pocty dokonce i těm, kdo se prorocké povahy zříkají. Ibsen prohlašuje, že jen popisuje život, že pokud jde o něj, tak neví o ničem, co by bylo třeba dělat, a přece se se sbíhají celé armády „ibsenovců“ a se vším nadšením nic nedělají. Odhalil jsem stopy škol zapřisáhlých učedníků pana Henry Jamese: idea plná humoru. Zálibně si představuji dav s halapartnami a pochodněmi hulákající pasáže z Nejistého věku. Je správné a náležité, aby zástup vyhlásil svou ochotu následovat proroka až na konec země, pokud ale prorok sám s patetickými gesty vysvětluje, že se jde jen projít do parku, pak ani zástup moc nenadělá. Ruskinův učedník toho ale má na práci spoustu. Ten budoval cesty, ve volných chvílích studoval celou geologii a botaniku. Zvedal dlažební kameny a slézal do prvních florentských sklepů, kde zavěšen vzhůru nohama mohl zachytit něco z Cimabueva ticha, které sice nelze pochválit, ale které je božské. Chvátal z jednoho konce města na druhý a porovnával stropy. Údy mu ochabovaly, šaty měl odrané a v jeho očích byla ona nepochopitelná radost ze života, již člověku nepozná znovu, dokud se zase nezačne brát vážně.

Páně Collingwoodovy výtečné kapitoly u Ruskinově kritice umění by dle mého názoru by lepší, kdyby dávaly najevo více povědomé o následných revolucích, které přinejmenším v detailu převrátily mnoho z Ruskinova učení. Nemyslíme si už, že se umění stalo bezcenným poté, co bylo poprvé pokaženo anatomickou přesností. Pokud se ale vrátíme k onomu rafaelismu, vůči kterému byl tak nespravedlivý, dbejme na to, abychom neupadli do pasti inteligentních reakcionářů, totiž ignorování našeho vlastního dluhu vůči revolucím. Ruskin nemohl zničit trh pro rafaelismus, ale mohl zničit jeho monopol, a také ho zničil. Můžeme se vrátit k renesanci, ale mějme na paměti, že se vracíme svobodní. V troskách našich vězení si můžeme udělat piknik a vysmívat se přitom svému vysvoboditeli.

Ale nikde ani v knize pana Collingwooda, ani v Ruskinově příjemých Praeteriích se vůbec nedostaneme k jádru věci. Dílo Ruskinovo i jemu rovných nám zůstává nesrozumitelné kvůli tomu, jak naprosté bylo jejich vítězství. Zbořen je jednou provždy onen ohromný chrám utilitarismu, z něhož můžeme najít zlomky, ale nikdy už ne obnovit jeho kouzlo. Jeho záznamy se čtou jako by v nich bylo cosi z tajuplné čínské arogance, sotva o generaci za námi čteme o plemeni, které věřilo v přítomnost se stejně otrockým optimismem s jakým orientálci věří v minulost. Je možné, že dvacetileté mlácení hlavou o strop prorokově náladě a povaze příliš nepomohlo. Dokázal ale vytvořit to, co velebil na starých italských obrazech— „vstup do věčnosti“.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s