Chvalořeč na Robina Hooda

Eulogy of Robin Hood

Dojem, že historická minulost, zejména středověká, byla jen ohromnou a přehlédnutelnou temnotou už do značné míry pominul a docela velká spousta lidí se věnuje sbírání originálních kostýmů, autentických balad a opravdových kuchyňských pánví z dvanáctého století. Jediné, co na těchto lidech nikdy nechápu je to, proč místo obdivu k dílu věků, v něm prostě nepokračují. Pokud se někdy vůbec objeví skutečný příklad těchto dávných obyčejů pokračujících až do dnešního dne, staromilci by při jejich spatření prostě omdleli na ulici. Většina mých přátel estétů snívá po nocích s otevřenýma očima o obnovení nějakého krásného pohanského svátku, nikdo z nich ale (a že jsem je pokoušel všechny) nedokáže sníst ani tři nášupy vánočního pudingu. Vánoce se svými uzenkami a hvězdami jsou právě tou historickou věcí, o které mluví, ale je jim protivná prostě proto, že je pořád naživu.

Onehdy jsem přišel na ještě mnohem silnější příklad této pravdy. Procházel jsem malou a ošklivou uličkou a zrovna jsem četl první tištěnou versi balad Robina Hooda. Když jsem zvedl oči (zrovna jsem zakopl o prodavače zápalek) zjistil jsem, že zírám na do očí bijící hromádku šestákových krváků ve špinavém papírnictví. Byly nadepsány: „Dobrodružství Robina Hooda“. „Hle,“ řekl jsem, „konečně jsem našel nepřerušenou anglickou tradici, známou v časech Edwarda I. a známou v době pana Harmswortha.“ A čím víc jsem porovnával starou baladu s „šestákovým krvákem“, tím víc jsem viděl, jak jsou si podobné. Obě varianty byly tradiční, obě obsahovaly opakování, obě byly nekonečně množeny, obě byly dobrodružné, obě byly populární, obě byly anonymní. V obou případech byla větší část díla z literárního hlediska nezajímavá, ale nanejvýš zajímavá z hlediska ethického a historického. Oba druhy díla byly hluboce anglické, oba byly hluboce, až depresívně, morální. Lišily se jen v jediném, totiž v tom, že milovníci starožitností a estéti jeden bez důvodu uctívají a druhým bez důvodu opovrhují. Oba tu stojí jako věčný protest lidského ducha proti modernímu modloslužebnému uctívání umění a to ničím víc, než svou nanejvýš fascinujicí charakteristikou, totiž nepřiměřenou délkou. Moderní svět považuje krátké povídky za umělecké, zaměňujíc slabé zažívání za vybranou chuť. Tak vznikl i směšný paradox, že starý duch, jak ho známe z dlouhých knih a dlouhých balad není považován za literární, protože měl rád, když literatury bylo mnoho. Poněkud to odpovídá právě tak divnému tvrzení, že náboženství bylo nepřátelské životu, protože odmítalo věřit v definitivnost a vítězství smrti. Skeptici tvrdí, že světci byli nepřáteli života, protože si přáli, aby život trval věčně. A pedanti tvrdí, že staří vypravěči byli nepřáteli literatury, protože chtěli, aby kniha neměla konce.

V těchto baladách Robina Hooda najdeme téměř všechny podnětné a populární prvky, a v první řadě a především, prvek morální a melodramatický. Všichni si dokážeme vzpomenout, kdy jsme měli poprvé dojem, že v morálce melodramat je cosi patetického a směšného, kdy jsme se začali cítit nesví, když hrdinka řekla: „Ty bys chtěl, abych prodala své dítě?“ nebo když lupič ušetřil nemluvně, kvůli svým dětem doma. Pak jsme četli Kiplinga a realisty a byli osvěženi a posíleni jejich ostrou a palčivou upřímností, prolévali jsme posvátné slzy, když jsme četli o ženě, která své osobní city nedávala najevo slovy „Jak bych mohla prodat své vlastní dítě?“, ale slovy: „“Páč ho měli za sprostýho opilce, dal Pámbu, že mu nekoukali na střevíce“. Umělecky vzato jsme měli docela pravdu, Kiplingův příběh s jeho divoškou rozkoší a kolosálním cynismem je prakticky v čemkoliv nadřazen upachtěnému romantickému melodramatu, v jedné věci je ale podřadný. Nepodobá se životu. Představení v Adelphi nabízí mnohem přesnější variantu slavnostní, velkorysé, marnivé pózy, kterou průměrný člověk zaujímá ve věcech, které považuje za důležité. Chudí vskutku používají hrubou fantasii řeči („dal Pámbu“ etc.), když chtějí být satiričtí nebo frivolní, ale to je prostě jejich literatura, slang je cosi jako promyšlená píseň. Pokud ale mluví vážně, mluví pateticky. Stačí, aby se člověk prošel v sobotu v noci po Battersea Highroad, aby všude kolem sebe slyšel jedno univesální brenbentění takových věcí jako „Jak bych mohla prodat své dítě. A pokud jde o lupiče, který myslí na své malé děti doma, zdá se že každý důkaz ze života a z novin podporuje hypotézu, že zločinci jsou sentimentální, v toho lupiče jsem docela schopen věřit.

Nu a jak říkám, tyto balady o Robinu Hoodovi, ukazují mimo jiné zábavný důkaz této popularity, této starobylosti, této silné realističnosti sentimentálního melodramatu. Pan W. S. Gilbert (možná nejbrilantnější racionalistický spisovatel devatenáctého století) si v Pirátech z Penzance udělal obdivuhodnou legraci ze směšné tradice o velkorysosti pirátů. Ukazuje piráta, který si stanovil pravidlo, že ušetří sirotky a pak je poněkud zmaten tím, že sirotků cestují přes oceán plné lodi. Když se ale podíváme na tyto hrubé a krvavé legendy z hrubého a krvavého věku, na balady o Robinu Hoodovi, setkáme se s altruismem ještě divočejším, než v Pirátech z Penzance. Hopsavá satira z devatenáctého století je rozhodně méně fantastická, než realita století třináctého. Zatímco totiž páně Gilbertův pirát vymezil jen jednu třídu, totiž sirotky, nejstarší balada o Robinu Hoodovi (již jsem četl na ulici), líčí hrdinu, jak podává celý seznam lidí, kterým se nesmí ubližovat. A bez velkého přehánění se dá říci, že ten seznam obsahuje téměř každého, koho by mohlo lapku napadnout obtěžovat. Tihle vybíraví bandité se nesmí ani dotknout, žádného poctivého sedláka, který obdělává svou půdu, žádného dobrého farmáře, žádného udatného rytíře laskavého ke svým lidem. K čemu je ostouzení sentimentalismu jako něčeho umělého a chráněného, když to tu máme přímo napsané černým písmem brutální a nahé doby? Ne, umělý je realismus a melodrama je lidské. Slangovité krátké povídky píší bledí muži v knihovnách, melodramata píší muži z lidu. S lidem se to má tak, jako s velmi podobným případem školáků. Stalky a spol. jsou nesporně umělejší výtvory než Erik nebo Little by Little. Jenže Eric je nezměrně podobnější školnímu životu je mu podobnější právě proto, že je hrubý, že je předčasně vyspělý, protože je morální.

Možná se nechávám unést přehnaným patriotismem (doufám, že ano) , ale nemohu se zbavit dojmu, že na této neslýchané šlechetnosti starých balad je cosi specificky anglického. Jisté je, že v těchto příbězích Robina Hooda je jakýsi prvek, který nelze popsat jinak, než jakousi přihlouplou velklorysost, velkomyslnost toho druhu, který se svou barvou citelně liší od francouzské rytířkosti nebo irské jemnosti. Spočívá ve velké přirozené chuti uznat protivníka. Sebrané záznamy o Robinu Hoodovi jsou nakonec dokonale monotónní a podávají seznam lidí, kteří hrdinu přemohli a on je za to vřele ocenil. V těch přiznáních je samozřejmě mnoho anglické marnivosti, když jaksi říkají: „Jak skvělý musíš být, když jsi porazil někoho takového jako jsem já.“ Ovšem tohle sebeuspokojení je věčný anglický rys. Tyhle balady opravdu obsahují vznešenou anglickou velkomyslnost. Vypadá to, že Robinu Hoodovi se nic nezmalouvá víc, než když s ním někdo praští a on se pak sebere a poví mu, jak dobrý chlapík musí být. Je zbytečné, aby pan Henley a podobní proroci msty sahali po naší staré anglické literatuře, co by chtěli v ní nenajdou. Zde jsou písně psané obhroublými lidmi v časech kyjů a šibenic, zde jsou nejsyrovější a nejprostší výroky primitivní Anglie s pokud je nějaká pravda, která se vine od jednoho konce na druhý, pak je to „majubská politika“. (snad narážka na bitvu v búrské válce, kde Búrové Angličany těžce porazili. Pozn překl.)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s