Chapter I. Two Stones in a Square
Když jsem poprvé přeplul Svatojiřský kanál a poprvé vyšel z jednoho dublinského hotelu na St. Stephen’s Green, první čeho jsem si všiml byla jedna konkrétní socha, nebo spíš část jedné sochy. Nechal jsem už za sebou mnoho tradičních tajemství, ale ta mě netrápila tolik, jako tenhle nahodilý pohled či snad vidění. Nikdy jsem nechápal proč se kanál jmenuje Svatojiřský, přirozenější by bylo říkat mu Kanál sv. Patrika, protože velký misionář téměř jistě tohle neklidné moře přeplul a hleděl na ony tajemné hory. A třebaže by mě měla, v abstraktním uměleckém smyslu, okouzlit představa sv. Jiří plujícího do západu slunce pod stříbrnou a šarlatovou vlajkou svého kříže, nemohu ve skutečnosti tuhle výpravu považovat za nejšťastnější jejích z dobrodružství. A když na to vlastně přijde, nevím ani proč by se Green měl jmenovat po svatém Štěpánovi, ani proč je s prvním z mučedníků spojen parlamentní okrsek ve Westminsteru, leda by to bylo proto, že byl sv. Štěpán zabit kameny. Kameny navršené tak, aby tvořily moderní politické budovy lze snad chápat jako cairn, neboli hromadu střel, označující místo vraždy svědka pravdě. A třebaže je nepravděpodobné, že by po sv. Štěpánovi vedle kamenů házeli i sochy, existují nepochybně sochy, které by křesťana zabily od podívání. Mezi tesané kameny, jimiž světec trpí, bych jistě připočetl i některé z oněch ofrakovaných postav naproti sv. Štěpánu ve Westminsteru. I Dublinu je takových soch spoustu, ale ta jedna, která mě zaujala, mi byla zprvu částečně skryta. A závoj, který ji skrýval byl přinejmenším právě tak symbolický jako vidění samo.
Viděl jsem něco, co vypadalo jako křivé zadní nohy koně na podstavci a dedukoval, že je to jezdecká socha v poněkud odulém stylu jezdeckých soch počátku osmnáctého století. Ovšem z místa, kde jsem stál, skrývaly celou postavu vršky stromů, které kolem ní rostly v kruhu a skrývaly ji za listnatou oponou nebo snad věnčily listnatými praporci. Všude kolem v ní ve slunečném svitu ale třepotaly a blyštěly zelené praporce a tvář, kterou skrývaly, byla tváří anglického krále. Nebo spíš, přesněji řečeno, německého krále.
Když mohou zůstat zákony…bylo nemožné, aby mi hlavou neproběhly staré verše a slova dovolávající se věčné vzpoury vší zemské zeleně…“A když lisoví v letním čase svou barvu ukázat se zdráhá“. Zdálo se, že ty verše ke mně dolehly z dávných časů a nalezly své poutavé naplnění jako proroctví. Bylo nemožné setřást dojem, že jsem viděl znamení. Nejasně jsem si uvědomoval, že vidím zelené girlandy zavěšené na šedém kameni, byly živé a rostly a kámen byl mrtvý. Cosi v těch prostých materiálech a základních barvách, bílem slunečním světle a vážném, ba tajném obraze na chvíli poutalo mysl vprostřed všeho městského spěchu, jako by to bylo ve snu dané znamení. Zjistili jsem, že ta postava byl jeden z prvních Jiřích , ale vypadalo to, jako bych už věděl, že to byl Bílý kůň hannoverský, který takhle zešedl od irského počasí nebo zezelenal irským listovím. Věděl jsem už až příliš dobře, že Jiří, který skutečně přeplul kanál nebyl světec. Tohle byl jeden z těch německých knížat a princů, které anglická aristokracie používala, když to dělalo anglické domácí pořádky aristokratickými a anglickou zahraniční politiku německou. Ti Angličané, kteří si myslí, že Irové stojí na straně Němců či ti Irové, kteří si myslí, že Irové mají na straně Němců stát, by zřejmě předpokládali, že dublinské obyvatelstvo ověnčí sochu tohoto německého vysvoboditele národními květinami a nacionalistickými vlajkami. Z jakéhosi důvodu jsem ovšem kolem podstavce teutonského jezdce po irském holdu nenašel ani stopy. Přemýšlel jsem, kolik lidí se o něj vůbec v posledních padesáti letech zajímalo, nebo si i jen uvědomovalo svou nevšímavost. Zajímalo by mě, kolik se jich vůbec obtěžovalo, aby se na ni i jen podívalo, nebo i jen dalo záležet, aby se nepodívalo. Rozvažoval jsem, zda by ji někdo postavil zpět, kdyby spadla. Nic z toho nevím, vím jen, že irští zahradníci, nebo nějací takoví irští humoristé, vysázeli kolem dokola oné našlapující si jezdecké postavy stromy, které takříkajíc vyskočily a zadusily ji, takže byla ještě méně rozeznatelná, než Honza v zeleným keřu (Jack in Green, tradiční postava anglických májových veselic pozn. překl). Honza nebo Jiří zmizeli, ale zelený Green zůstal.
Co by kamenem dohodil od téhle kamenné pohromy stála, na rohu krásně barevné cesty mezi květinovými záhony, busta od zjevně moderního sochaře s moderními symbolickými ozdobami nad nimiž stála hezká sokolí tvář básníka Mangana, kerý snil, zpíjel se a skonal jako zapomenutý vyvrženec bez halíře v kapse v nejtemnější z dublinských ulic, někde tady poblíž. Tenhle konkrétní Irčan byl takový, jací měli být všichni Irčané, podle toho, co se u nás povídá: beznadějný, bezhlavý, nezodpovědný, nesnesitelný, tragicky nemožný a neschopný. A přece to vypadalo, že právě jeho hlava je zdvižená a ne skrytá, pestré květy jen ukazovaly na tuhle sochu, zatímco druhou zelené listoví skrývalo. Vše kolem něj vypadalo jasně a pilně a vypovídalo spíše o novém čase. Bylo zřejmé, že se moderní lidé zastavují, aby se na něj podívali, vlastně moderní lidé se tu zastavovali na dost dlouho, aby z něj udělali pomník. Bylo skoro jisté, že kdyby tenhle pomník spadl, byl by postaven znovu. Je myslím velmi pravděpodobné, že by byla vyhlášena soutěž mezi pokročilými moderními uměleckými školami nezastíraných potřeštěnců a nezpochybnitelných bláznů, že někdo by chtěl vytesat Mangana kubistického ve stylu spíše cihlovém, než kamenném, nebo postavit Mangan vortistického, podobného zmraženému vodnímu víru, aby lekal děti, které si budou hrát mezi záhony. Když jsem totiž později zašel do dublinského Art Clubu, nebo se jen tak potkával s podnětnou společností intelektuálů irské metropole, setkal jsem se se spoustou věcí, které podněcovaly jak můj obdiv, tak mé pobavení. Snad nejlepší bylo to, že to byla jediná společnost, s níž jsem se setkal, kde byli intelektuálové skutečně itelektuálští. Nic mě však nepotěšilo víc, než fakt, že i dokonce irské umění bylo pojato s jistou irskou bojovností, jako kdyby se kvůli estetice strhávaly takové pouliční rvačky jako kdysi kvůli theologii. Skoro si dokážu představit výzvu, aby spor kvůli vyšíváni vyřešili kopiníci nebo rozhodnutí zemřít na barikádě kvůli různici ohledně knihvazačství. A ještě snáz si dokážu představit jakousi ultracivilisovanou občanskou válku okolo napůl obnovené busty chudáka nebožtíka Mangana. Cítil jsem ale, že ta busta je znamením nového světa v ještě prostším a lidovějším smyslu, zatímco socha královského Jiřího je jen troskou věku starého. A třebaže jsem posléze viděl v Irsku spoustu mnohem složitějších a rozhodně rozpornějších věcí, přece zůstala ona alegorie oněch dvou kamenných obrazů v oné veřejné zahradě v mé paměti, a nebyla převrácena. Slavná revoluce, velký protestantský vysvoboditel, hannoverské následnictví, to vše byla náramná přehlídka a apotéoza úspěchu. Aristokratický whig byl nejen vítězný, on byl natolik vítězem, že si o vítězství říkal. To plně vyjadřují přezdobené a drzé sochy té doby se všemi těmi opuchlými jezdci v římských uniformách a rokokových parukách, jak si navěky vykračují burácejícími ulicemi ve svých triumfech, jen jsou ty ulice dnes tiché a prázdné a koně stojí na místě. Takového druhu byla imperiální postava, kolem níž vyrostl kruh stromů, jako by to byly velké zelené vějíře, jež měly ovívat sultána, nebo jako velká zelená opona, která ho měla chránit. Ovšem v tom, že jeho pavilon byl takhle vymalovamý v barvě jeho poražených nepřátel bylo jakési zesměšnění. Protože král ležel za svými záclonami mrtev, jeho hlas již nebude slyšet a nikdo si už ani nikdy nebude přát ho zaslechnout, dokud bude svět světem stát. Pokud je v tomhle světě něco mrtvého, pak je to dynastické osmnácté století a přinejmenším tyhle modly jsou jen kamení. Jen o pár yardů dál se ale kámen, který stavitelé zavrhli stal kvádrem nárožním, stojí na nároží nové cesty, barevný a korunovaný dětmi a květimami.
To je, zdá se mi, paradox Irska v moderním světě. Všechno, co bylo považováno za pokrokové, jako vykračující si kůň, zůstalo stát. Vše co bylo považováno za dekadentní, jako umírající opilec, vstalo z mrtvých. Vše, co vypadalo, že uvázlo ve slepé uličce jen zahnulo za roh a stojí na počátku nové cesty. Vše, co mělo za to, že stojí na piedetalu se ocitlo na stromě. A proto se mi zdá, že tyhle dva nahodilé kameny stojí jako dvojice soch po stranách brány, jíž člověk vstupuje do Irska. Přece jsem však ono malé prostranství neopustil dřív, než jsem zahlédl ještě něco, co mi přišlo ještě symboličtější, než květiny u paty básníkova piedestalu. Pár yardů za Manganovou bystou byl ukázkový záhon zeleniny, podobný zelinářské zahradě za domem, které ovšem chyběl dům, který by u ní stál. Byl posázený bramborami, zelím a tuřínem, aby bylo vidět, kolik se toho vejde na jeden akr. A já si náhle jako u vidění uvědomil, že všude po celém novém Irsku se tyhle záhony opakují jakoby byly vysázeny do nějakého vzoru a že tam,kde je skutečná zahrada s kuchyňskou zeleninou, je i skutečná kuchyně a není to společná kuchyně veřejného stravování. Je ještě typičtější, než básník a květy, protože tyhle květiny jsou i potravou a tahle poesie je též vlastnictvím, vlastnictvím, které pokud je náležitě rozloženo je poesií běžného člověka. Až posléze jsem si dokázal vybavit všechny skutečnosti, jimž tahle náhoda odpovídala, ale dokonce i tenhle malý veřejný experiment měl na první pohled cosi ze smyslu veřejného pomníku. Právě tohle postavila příroda proti obludném pomníku německého vladaře a tuhle kapitolu jsem mohl pojmenovat Hlavy zelné i pomazané (Cabbages and Kings, pokus o žertík v duchu autorova humoru pozn. překl.)
Strávil jsem svůj život tím, že jsem vymýšlel mizerné vtipy a pak sledoval, jak se mění v proroctví. Vzpomínám si nějaké debaty v malém městě v South Bucks, kde žiji, o náležitých ceremoniích spojených s vypravením zeleniny po řece Fleet. Padl návrh, aby celá slavnost skončila zpěvem hymny God save the King, kdosi, kdo měl blíž k námořnictvu místo toho navrhoval Rule Britannia, proti tomu se ovšem hlasitě stavěl jeden, který o sobě tvrdil, že je irského původu a odmítal zpívat kteroukoliv z obou písní. Něco z frivolity Fleet Street, kterou si v takových vesnických záležitostech ponechávám, mě přivedlo k tomu, abych navrhl, že můžeme všichni společně zazpívat Wearing the Greens. Od té doby jsem pochopil, že to byla, stejně jako jiné typické výroky vesnického idiota, inspirovaná poznámka. Bylo to zjevení a vize zpoza moře, vize toho, co skutečně dělají ne vesničtí idioti, ale vesnice moudrých lidí. Celý zázrak moderního Irska lze totiž shrnout v prosté změně od slova „green“ ke slovu „greens“. Nebylo by správné říkat, že první je poetické a druhé praktické. Zelený strom je totiž zrovna tak poetický jako zelená vlajka a nikdo, kdo něco ví o historii nebude pochybovat, že mávání zelenou vlajkou bylo velmi užitečné pro vzrůst zeleného stromu. Všech těchto kontrovesrsních témat se ale dotknu později, tedy pokud jde o ty, pro které jsou tahle témata stále kontroversní. Zde jen začnu tím, že zaznamenám první dojem, stejně živě a strakatě barevný jako moderní obraz, náměstí s živou zelení rostoucí tam, kde by ji člověk nejméně čekal, vizi nového Irska. Pro většinu Angličanů to bude takový objev, jako by se dotkli stromů na vybledlé tapiserii a našli hustý les plný života a ptáků. Bude to, jako kdyby se na nějaké vyschlé urně nebo chmurném sloupu začaly magicky hýbat a tančit postavy, které se již rozpadaly. Jak kultura, tak i pouhé hulvátství totiž počítaly s úpadkem těchto keltských či katolických věcí, umělci si dělali skicy jejich trosek a výletníci si mezi sedali k piknikům, To, že harfa z Tary nezahrála „Tararaboomdeay“ nebyl jediný důkaz, že definitivně ztichla. Angličané v irský úpadek věřili, dokonce i tehdy, když byli natolik velkomyslí, aby ho želeli. Dalo by se říct, že i ti, kdo byli kajícní kvůli tomu, že bylo něco zavražděno si byli jistí, že je to mrtvé. Tyhle zelené a hmatatelné věci, na které se dívám neznamenají, že z hrobu vstal duch či strašidlo. Květina, právě tak jako vlajka, může být něco víc, než duch, ale plod se má onu svátostnou hmotnost, jež ve všech mythologiích nepřísluší strašidlu, ale bohu. Tento pohled na věci, které živí a krásu, která sytí a ne jen okouzluje, je předzvěstí praktičnosti v zázraku moderního Irska. Je to zázrak úžasnější, než zmrtvýchvstání. Je to vzkříšení těla.