Kapitola I.: Dva kameny na náměstí

Chapter I. Two Stones in a Square

Když jsem poprvé přeplul Svatojiřský kanál a poprvé vyšel z jednoho dublinského hotelu na St. Stephen’s Green, první čeho jsem si všiml byla jedna konkrétní socha, nebo spíš část jedné sochy. Nechal jsem už za sebou mnoho tradičních tajemství, ale ta mě netrápila tolik, jako tenhle nahodilý pohled či snad vidění. Nikdy jsem nechápal proč se kanál jmenuje Svatojiřský, přirozenější by bylo říkat mu Kanál sv. Patrika, protože velký misionář téměř jistě tohle neklidné moře přeplul a hleděl na ony tajemné hory. A třebaže by mě měla, v abstraktním uměleckém smyslu, okouzlit představa sv. Jiří plujícího do západu slunce pod stříbrnou a šarlatovou vlajkou svého kříže, nemohu ve skutečnosti tuhle výpravu považovat za nejšťastnější jejích z dobrodružství. A když na to vlastně přijde, nevím ani proč by se Green měl jmenovat po svatém Štěpánovi, ani proč je s prvním z mučedníků spojen parlamentní okrsek ve Westminsteru, leda by to bylo proto, že byl sv. Štěpán zabit kameny. Kameny navršené tak, aby tvořily moderní politické budovy lze snad chápat jako cairn, neboli hromadu střel, označující místo vraždy svědka pravdě. A třebaže je nepravděpodobné, že by po sv. Štěpánovi vedle kamenů házeli i sochy, existují nepochybně sochy, které by křesťana zabily od podívání. Mezi tesané kameny, jimiž světec trpí, bych jistě připočetl i některé z oněch ofrakovaných postav naproti sv. Štěpánu ve Westminsteru. I Dublinu je takových soch spoustu, ale ta jedna, která mě zaujala, mi byla zprvu částečně skryta. A závoj, který ji skrýval byl přinejmenším právě tak symbolický jako vidění samo.

Viděl jsem něco, co vypadalo jako křivé zadní nohy koně na podstavci a dedukoval, že je to jezdecká socha v poněkud odulém stylu jezdeckých soch počátku osmnáctého století. Ovšem z místa, kde jsem stál, skrývaly celou postavu vršky stromů, které kolem ní rostly v kruhu a skrývaly ji za listnatou oponou nebo snad věnčily listnatými praporci. Všude kolem v ní ve slunečném svitu ale třepotaly a blyštěly zelené praporce a tvář, kterou skrývaly, byla tváří anglického krále. Nebo spíš, přesněji řečeno, německého krále.

Když mohou zůstat zákony…bylo nemožné, aby mi hlavou neproběhly staré verše a slova dovolávající se věčné vzpoury vší zemské zeleně…“A když lisoví v letním čase svou barvu ukázat se zdráhá“. Zdálo se, že ty verše ke mně dolehly z dávných časů a nalezly své poutavé naplnění jako proroctví. Bylo nemožné setřást dojem, že jsem viděl znamení. Nejasně jsem si uvědomoval, že vidím zelené girlandy zavěšené na šedém kameni, byly živé a rostly a kámen byl mrtvý. Cosi v těch prostých materiálech a základních barvách, bílem slunečním světle a vážném, ba tajném obraze na chvíli poutalo mysl vprostřed všeho městského spěchu, jako by to bylo ve snu dané znamení. Zjistili jsem, že ta postava byl jeden z prvních Jiřích , ale vypadalo to, jako bych už věděl, že to byl Bílý kůň hannoverský, který takhle zešedl od irského počasí nebo zezelenal irským listovím. Věděl jsem už až příliš dobře, že Jiří, který skutečně přeplul kanál nebyl světec. Tohle byl jeden z těch německých knížat a princů, které anglická aristokracie používala, když to dělalo anglické domácí pořádky aristokratickými a anglickou zahraniční politiku německou. Ti Angličané, kteří si myslí, že Irové stojí na straně Němců či ti Irové, kteří si myslí, že Irové mají na straně Němců stát, by zřejmě předpokládali, že dublinské obyvatelstvo ověnčí sochu tohoto německého vysvoboditele národními květinami a nacionalistickými vlajkami. Z jakéhosi důvodu jsem ovšem kolem podstavce teutonského jezdce po irském holdu nenašel ani stopy. Přemýšlel jsem, kolik lidí se o něj vůbec v posledních padesáti letech zajímalo, nebo si i jen uvědomovalo svou nevšímavost. Zajímalo by mě, kolik se jich vůbec obtěžovalo, aby se na ni i jen podívalo, nebo i jen dalo záležet, aby se nepodívalo. Rozvažoval jsem, zda by ji někdo postavil zpět, kdyby spadla. Nic z toho nevím, vím jen, že irští zahradníci, nebo nějací takoví irští humoristé, vysázeli kolem dokola oné našlapující si jezdecké postavy stromy, které takříkajíc vyskočily a zadusily ji, takže byla ještě méně rozeznatelná, než Honza v zeleným keřu (Jack in Green, tradiční postava anglických májových veselic pozn. překl). Honza nebo Jiří zmizeli, ale zelený Green zůstal.

Co by kamenem dohodil od téhle kamenné pohromy stála, na rohu krásně barevné cesty mezi květinovými záhony, busta od zjevně moderního sochaře s moderními symbolickými ozdobami nad nimiž stála hezká sokolí tvář básníka Mangana, kerý snil, zpíjel se a skonal jako zapomenutý vyvrženec bez halíře v kapse v nejtemnější z dublinských ulic, někde tady poblíž. Tenhle konkrétní Irčan byl takový, jací měli být všichni Irčané, podle toho, co se u nás povídá: beznadějný, bezhlavý, nezodpovědný, nesnesitelný, tragicky nemožný a neschopný. A přece to vypadalo, že právě jeho hlava je zdvižená a ne skrytá, pestré květy jen ukazovaly na tuhle sochu, zatímco druhou zelené listoví skrývalo. Vše kolem něj vypadalo jasně a pilně a vypovídalo spíše o novém čase. Bylo zřejmé, že se moderní lidé zastavují, aby se na něj podívali, vlastně moderní lidé se tu zastavovali na dost dlouho, aby z něj udělali pomník. Bylo skoro jisté, že kdyby tenhle pomník spadl, byl by postaven znovu. Je myslím velmi pravděpodobné, že by byla vyhlášena soutěž mezi pokročilými moderními uměleckými školami nezastíraných potřeštěnců a nezpochybnitelných bláznů, že někdo by chtěl vytesat Mangana kubistického ve stylu spíše cihlovém, než kamenném, nebo postavit Mangan vortistického, podobného zmraženému vodnímu víru, aby lekal děti, které si budou hrát mezi záhony. Když jsem totiž později zašel do dublinského Art Clubu, nebo se jen tak potkával s podnětnou společností intelektuálů irské metropole, setkal jsem se se spoustou věcí, které podněcovaly jak můj obdiv, tak mé pobavení. Snad nejlepší bylo to, že to byla jediná společnost, s níž jsem se setkal, kde byli intelektuálové skutečně itelektuálští. Nic mě však nepotěšilo víc, než fakt, že i dokonce irské umění bylo pojato s jistou irskou bojovností, jako kdyby se kvůli estetice strhávaly takové pouliční rvačky jako kdysi kvůli theologii. Skoro si dokážu představit výzvu, aby spor kvůli vyšíváni vyřešili kopiníci nebo rozhodnutí zemřít na barikádě kvůli různici ohledně knihvazačství. A ještě snáz si dokážu představit jakousi ultracivilisovanou občanskou válku okolo napůl obnovené busty chudáka nebožtíka Mangana. Cítil jsem ale, že ta busta je znamením nového světa v ještě prostším a lidovějším smyslu, zatímco socha královského Jiřího je jen troskou věku starého. A třebaže jsem posléze viděl v Irsku spoustu mnohem složitějších a rozhodně rozpornějších věcí, přece zůstala ona alegorie oněch dvou kamenných obrazů v oné veřejné zahradě v mé paměti, a nebyla převrácena. Slavná revoluce, velký protestantský vysvoboditel, hannoverské následnictví, to vše byla náramná přehlídka a apotéoza úspěchu. Aristokratický whig byl nejen vítězný, on byl natolik vítězem, že si o vítězství říkal. To plně vyjadřují přezdobené a drzé sochy té doby se všemi těmi opuchlými jezdci v římských uniformách a rokokových parukách, jak si navěky vykračují burácejícími ulicemi ve svých triumfech, jen jsou ty ulice dnes tiché a prázdné a koně stojí na místě. Takového druhu byla imperiální postava, kolem níž vyrostl kruh stromů, jako by to byly velké zelené vějíře, jež měly ovívat sultána, nebo jako velká zelená opona, která ho měla chránit. Ovšem v tom, že jeho pavilon byl takhle vymalovamý v barvě jeho poražených nepřátel bylo jakési zesměšnění. Protože král ležel za svými záclonami mrtev, jeho hlas již nebude slyšet a nikdo si už ani nikdy nebude přát ho zaslechnout, dokud bude svět světem stát. Pokud je v tomhle světě něco mrtvého, pak je to dynastické osmnácté století a přinejmenším tyhle modly jsou jen kamení. Jen o pár yardů dál se ale kámen, který stavitelé zavrhli stal kvádrem nárožním, stojí na nároží nové cesty, barevný a korunovaný dětmi a květimami.

To je, zdá se mi, paradox Irska v moderním světě. Všechno, co bylo považováno za pokrokové, jako vykračující si kůň, zůstalo stát. Vše co bylo považováno za dekadentní, jako umírající opilec, vstalo z mrtvých. Vše, co vypadalo, že uvázlo ve slepé uličce jen zahnulo za roh a stojí na počátku nové cesty. Vše, co mělo za to, že stojí na piedetalu se ocitlo na stromě. A proto se mi zdá, že tyhle dva nahodilé kameny stojí jako dvojice soch po stranách brány, jíž člověk vstupuje do Irska. Přece jsem však ono malé prostranství neopustil dřív, než jsem zahlédl ještě něco, co mi přišlo ještě symboličtější, než květiny u paty básníkova piedestalu. Pár yardů za Manganovou bystou byl ukázkový záhon zeleniny, podobný zelinářské zahradě za domem, které ovšem chyběl dům, který by u ní stál. Byl posázený bramborami, zelím a tuřínem, aby bylo vidět, kolik se toho vejde na jeden akr. A já si náhle jako u vidění uvědomil, že všude po celém novém Irsku se tyhle záhony opakují jakoby byly vysázeny do nějakého vzoru a že tam,kde je skutečná zahrada s kuchyňskou zeleninou, je i skutečná kuchyně a není to společná kuchyně veřejného stravování. Je ještě typičtější, než básník a květy, protože tyhle květiny jsou i potravou a tahle poesie je též vlastnictvím, vlastnictvím, které pokud je náležitě rozloženo je poesií běžného člověka. Až posléze jsem si dokázal vybavit všechny skutečnosti, jimž tahle náhoda odpovídala, ale dokonce i tenhle malý veřejný experiment měl na první pohled cosi ze smyslu veřejného pomníku. Právě tohle postavila příroda proti obludném pomníku německého vladaře a tuhle kapitolu jsem mohl pojmenovat Hlavy zelné i pomazané (Cabbages and Kings, pokus o žertík v duchu autorova humoru pozn. překl.)

Strávil jsem svůj život tím, že jsem vymýšlel mizerné vtipy a pak sledoval, jak se mění v proroctví. Vzpomínám si nějaké debaty v malém městě v South Bucks, kde žiji, o náležitých ceremoniích spojených s vypravením zeleniny po řece Fleet. Padl návrh, aby celá slavnost skončila zpěvem hymny God save the King, kdosi, kdo měl blíž k námořnictvu místo toho navrhoval Rule Britannia, proti tomu se ovšem hlasitě stavěl jeden, který o sobě tvrdil, že je irského původu a odmítal zpívat kteroukoliv z obou písní. Něco z frivolity Fleet Street, kterou si v takových vesnických záležitostech ponechávám, mě přivedlo k tomu, abych navrhl, že můžeme všichni společně zazpívat Wearing the Greens. Od té doby jsem pochopil, že to byla, stejně jako jiné typické výroky vesnického idiota, inspirovaná poznámka. Bylo to zjevení a vize zpoza moře, vize toho, co skutečně dělají ne vesničtí idioti, ale vesnice moudrých lidí. Celý zázrak moderního Irska lze totiž shrnout v prosté změně od slova „green“ ke slovu „greens“. Nebylo by správné říkat, že první je poetické a druhé praktické. Zelený strom je totiž zrovna tak poetický jako zelená vlajka a nikdo, kdo něco ví o historii nebude pochybovat, že mávání zelenou vlajkou bylo velmi užitečné pro vzrůst zeleného stromu. Všech těchto kontrovesrsních témat se ale dotknu později, tedy pokud jde o ty, pro které jsou tahle témata stále kontroversní. Zde jen začnu tím, že zaznamenám první dojem, stejně živě a strakatě barevný jako moderní obraz, náměstí s živou zelení rostoucí tam, kde by ji člověk nejméně čekal, vizi nového Irska. Pro většinu Angličanů to bude takový objev, jako by se dotkli stromů na vybledlé tapiserii a našli hustý les plný života a ptáků. Bude to, jako kdyby se na nějaké vyschlé urně nebo chmurném sloupu začaly magicky hýbat a tančit postavy, které se již rozpadaly. Jak kultura, tak i pouhé hulvátství totiž počítaly s úpadkem těchto keltských či katolických věcí, umělci si dělali skicy jejich trosek a výletníci si mezi sedali k piknikům, To, že harfa z Tary nezahrála „Tararaboomdeay“ nebyl jediný důkaz, že definitivně ztichla. Angličané v irský úpadek věřili, dokonce i tehdy, když byli natolik velkomyslí, aby ho želeli. Dalo by se říct, že i ti, kdo byli kajícní kvůli tomu, že bylo něco zavražděno si byli jistí, že je to mrtvé. Tyhle zelené a hmatatelné věci, na které se dívám neznamenají, že z hrobu vstal duch či strašidlo. Květina, právě tak jako vlajka, může být něco víc, než duch, ale plod se má onu svátostnou hmotnost, jež ve všech mythologiích nepřísluší strašidlu, ale bohu. Tento pohled na věci, které živí a krásu, která sytí a ne jen okouzluje, je předzvěstí praktičnosti v zázraku moderního Irska. Je to zázrak úžasnější, než zmrtvýchvstání. Je to vzkříšení těla.

Co je dobře na světě

What is Right With the World

Výtečný titul výše jsem si sám nevymyslel. Navrhl mi ho šéfredaktor listu a já na to kývl, zčásti kvůli potěšení, které z toho listu pokaždé mám a z části proto, že mi to dává možnost vypovědět egoistický příběh, příběh, který může široké veřejnosti poněkud osvětlit, jak takové tituly obyčejně vznikají.

Vždycky jsem slýchal o brutalita vydavatelů a o tom, jak drtí a zastírají autory, ovšem moje stížnost je právě opačná, že totiž autora vystrkují příliš moc dopředu. Nebudu říkat, že místo aby si z autora nic nedělali, nadělají s ním příliš mnoho, protože taková fráze je otevřená příliš temné finanční interpretaci a to já nemám v úmyslu. Tvrdím ale, že prominentní osobnosti literárního světa jsou do značné míry dílem vydavatelů, nakolik tedy nejsou dílem svých manželek. Tady je jeden malý příklad z mého vlastního života. Chystal jsem se napsat esej, rozdělenou do oddílů, o jednom konkrétním politickém omylu. Zdálo se mi, že tahle chyba, i když na první pohled vypadala jako malá a školometská je skutečnou mýlkou ve většině moderních sociologických pracech. Byla to, stručně řečeno, myšlenka, že to, co se vyzkoušelo bylo shledáno nedostatečným. Mým cílem bylo ukázat, že ve spletité praxi to není pravda, že staré řešení může být velmi snadno tím nejlepším pro novou situaci, že jeho aplikace mohla selhávat, protože byl opuštěn jeho princip a tak dále. Proto bychom měli, tvrdil jsem, hledat nejlepší metodu, ideál, ať už v minulosti nebo v budoucnosti. Představoval jsem si, že to bude uhlazené filosofické pojednáníčko ve všedních barvách, bez kapitol, ale se stránkami příležitostně přerušenými nadpisy oddílů po straně. Pro svou analýzu radikálního omylu jsem navrhl název „Co je špatně“ a myslel jsem tím omyl v našich logických kalkulacích. Jenže jsem měl velmi schopné a chápavé vydavatele, jejichž jedinou chybou bylo, že můj nešťastný monolog měli za mnohem důležitější, než já. V jakémsi extatickém zmatku (a byla to jen má chyba, že jsem si toho nevšiml) byl název změněn na na „Co je špatně na světě“, v čemž zněly polnice Posledního soudu. Knížka byla rozdělena do tří krátkých, rozlícených kapitol, podobných provolání z francouzského povstání. Zvenku měla knížka můj ohromně velký portrét, kde jsem vypadal jako depresivní kadeřník a celá ta publikace nabyla najednou okamžitosti a prudkosti bomby. Abychom si rozuměli, vůbec to nevyčítám vydavateli. Kdybych se staral o své vlastní záležitosti, mohl jsem to zastavit a celé to vzešlo z jejich krásných a horlivých duší. Vydavatelé jsou vždy představováni jako chladní a opovržliví obchodníci snažící se zatlačit spisovatele do pozadí. Žel (jak velmi pěkně řekl Wordsworth), žel! nadšení vydavatelů mne mnohokrát zanechává v žalu.

Celkem vzato jsem spíše nakloněn s touto methodou, kdy titul knihy vybírá vydavatel nebo editor, kdežto autor o tom něco napíše. Každý člověk s dostatečně širokou myslí musí být schopný psát o čemkoliv. Jakýkoliv skutečně svobodný člověk musí být schopen psát na objednávku. Některé z největších knih na světě—třeba Pickwick—byly napsány podle námětu zčásti načrtnutého vydavatelem. Ony dva případy titulů, které se ke mně dostaly zvenčí jsem ovšem spojil jen proto, že ilustrují nutnost určitého přeformulování v takových případech. Když totiž dojde k naplnění jsou tyhle dva tituly současně příliš složité i příliš jednoduché. Nikdy by mně ani ve snu nenapadlo ohlašovat, jako svůj vlastní objev, co je špatně na světě. Špatný je na světě ďábel a dobrý je na světě Bůh. Lidstvo poputuje pár milionů let všemožnými zmatky a reformami a až vyhyne v posledním mrazu či horku bude to pořád ještě v mezích téhle velmi prosté definice. Ovšem ve věku, který si plete hlavu takovými frázemi jako je „optimista“ či „pesimista“ je nutno rozlišovat poněkud jemněji. Jednou z nejpodivnějších věcí na používání slova optimista je to, že se nyní tak soustavně používá o budoucnosti. Dům člověka není kritisován jako dům, ale jako karavana, tedy ne pro to, čím je, ale podle toho, kam se ubírá. Nikdo není vážněji a neopatrněji z jiného světa, než ti moderní pokrokáři, kteří nevěří v onen svět.

Nu, když na to přijde, myslím si, že svět se v mnoha velmi zásadních ohledech vylepšuje. O některých z nich lze myslím sotva diskutovat. Jediným naprosto uspokojivým prvkem nynější krize je to, že všechna proroctví selhala. Přinejmenším se jasně ukázalo, že ti kdo si byli docela jisti tím, že mají pravdu, se zjevně mýlili. To vždycky potěší. Nu a proč byla všechna tahle proroctví moudrých zmařena a proč osud lidstva nabral tak rozhodný a tak odlišný obrat? Může za to ten velmi prostý fakt, že lidské plémě tvoří mnoho milionů dvounohých a snesitelně veselých i rozumně smutných lidských bytostí, které nikdy nečetly žádnou knížku a rozhodně neslyšely o žádných vědeckých předpovědích. Pokud jednají v protikladu k plánu, který pro ně předvídala věda, musíme je omluvit. Hřeší z nevědomosti. Nemají ani ponětí, že se vyhýbali nevyhnutelnému. Je ovšem pravda, že fráze používané o oné skryté mase lidstva je poněkud zavádějící. Tvrdit o většině lidských bytostí, že jsou nevzdělané, je něco takového, jako říkat o indiánském lovci, že se ještě nepřihlásil na vysokou školu. On už toho i tak zvládl docela dost. Ono, když budeme mluvit upřímně, nevzdělaní lidé neexistují. Mohou uniknout triviálnímu zkoušení, ne ale ohromným zkouškám existence. Závislost dětství, potěcha ze zvířat, láska k ženě a strach ze smrti jsou hrozivější a pevnější než všechny představitelné formy kultivace mysli. Je marné a zbytečné stěžovat si na trivialitu škol a universit. Takové musí být vždy. Vysoká škola nenaučí nikdy nic důležitého. Důležité věci se totiž člověk vždy naučí dřív, než mu je dvacet. Naučil se je dobře nebo špatně a naučil se je všechny sám.

Vracíme se proto k počáteční pravdě, že to, co je dobře na světě nemá nic společného s budoucími změnami, ale koření v prvotních skutečnostech. Když lidé či skupin projeví neočekávanou nezávislost nebo tvořivou sílu, pokud dělají věci, které by od nich nikdo nečekal ani ve snu, pokud se ukážou jako zuřivější nebo schopnější sebeobětování, než by kdy od nich světská moudrost čekala, pak lze takové nevysvětlitelné výbuchy či záblesky pokaždé spojit s nějakou elementární a absolutní naukou o lidské přirozenosti. Není v tomto světě starších tradic, než jsou ty, které vedly k moderním vzepětím a inovacím. Nic není už dlouho tak konservativní, jako revoluce. Lidé, kteří si říkají republikáni se prochází po ulicích maličkých a opuštěných městských států a vykopávají velké kosti pohanů. A když se zeptáme na čem vlastně republikánství vůbec stojí, vrátíme se zpět k velkému nedokazatelnému dogmatu o vrozené důstojnosti člověka. A když se vrátíme k Pánu stvoření, dojdeme k nezbytnosti stvoření a sami sobě pokládáme onu nejzazší otázku, na niž sv. Tomáš Akvinský (ten extrémní optimista) odpověděl kladně: mají tyhle věci nakonec vůbec nějakou cenu?

Co je dobře na světě je svět. Vlastně skoro všechno ostatní je s ním v nepořádku. Tohle je ta velká pravda v ohromném příběhu stvoření, pravda, již musí mít náš lid na paměti, jinak zahyne. Věci jsou dobré na počátku a ne, (jak by řekli sinalejší pokrokáři) jen na konci. Věci prvního řádu—existence, energie, naplnění—jsou,pokud jde o ně samé, dobré. Nemůže mít zlý život, i když může mít lidi, kteří žijí notoricky zle. Mužství a ženství jsou dobré věci, třebaže muži a ženy bývají často naprosto ničemní. Máky můžete používat k tomu, abyste lidi omámili a břízy k tomu, abyste je bili, z kamení můžete stavět modly, a z obilí ždímat peníze, zůstává ale pravdou, že obecně, než vy uděláte cokoliv, je každá z těch čtyřech věcí slávou, prospěšnou zvláštností. Chválíme Pána za to, že rostou břízy ve skalách a vlčí máky v obilí, chválíme pána, i když v něj nevěříme. Obdivujeme a chválíme projekt světa, zrovna jako bychom byli přivoláni k poradě v prvotní temnotě a viděli pr ní hvězdnatou oblohu. Pravda je , že jsem si mnohem víc jisti tím, že tento náš život je ohromné a úžasné dobrodružství, než tím, že uspěje. Tihle evoluční optimisté, kteří si říkají Melioristé (jsou to lidé trpěliví a chudého ducha) mluví vždy tak, jako bychom si byli jistí koncem, ale ne počátkem. Jinak řečeno, neví kam život míří a cílí, ale jsou si docela jisti, že tam dospěje. Proč by si měl být někdo, kdo se vší rozhodností zapomněl, odkud přišel, tak jist tím, kam jde, mi nebylo nikdy moc jasné, ale melioristé už jsou takoví. Jsou připraveni o existenci samé mluvit, jako by byla výsledkem čistě zlých sil. O zvířatech nikdy nemluví jinak, než že se neustále trhají na kusy, ale měsíc na venkově by to vyléčil. Mají opravdu závratný děs z hvězd a z moře, jako člověk na hraně beznadějně vysokého útesu. Někdy se instinktivně odtahují od jílu, hub a čerstvých mláďat zvířat s rozechvělým gestem, které prozrazuje zásadového pesimistu. Života samého, nekultivovaného, se děsí. Velmi obecně vzato patří do téže sociální skupiny a k témuž vyznání, jako ona dáma, které vadilo, že mléko pochází ze špinavé krávy a ne z čistého příjemného obchodu. Ale tím, jak všechno skončí si jsou jisti.

Moje posice je přesně opačná. Jsem si mnohem víc jist tím, že je vše dobré na počátku, než jsem si jist tím, že vše bude dobré na konci. Tím, že všechen tenhle rámec věcí, toto tělo, tyto kameny, že tohle všechno je dobré, tím jsem si jist mnohem brutálněji, než dovedu říct. Pokud jde ale o to, co se s nimi stane, to znamená vykročit k dogmatu a proroctví. Mluvím tu, samozřejmě, výlučně o svých osobních pocitech, ani ne o svém promyšleném vyznání. Ovšem čistě na základě svých instinktů nemohu mít žádné ponětí o tom, co se nakonec stane s tímto materiálním světem, který považuji za tak skvělý. Co já vím, třeba je to tak, že plevel je svázaný do otýpek a připravený ke spálení doslova a ne obrazně a jak strom padne, tak zůstane ležet. Jako většina lidí s positivní theologií jsem agnostik. Se vší vahou své upřímnosti ale tvrdím, že stromy a květiny jsou na počátku dobré, bez ohledu na to, co se s nimi stane nakonec, že lidské životy jsou dobré na počátku, bez ohledu na to, co se s nimi stane nakonec. Běžná moderní pokroková posice je taková, že tohle je špatný vesmír, ale jistě se vylepší. Já tvrdím, že je to určitě dobrý vesmír, i kdyby se měl pokazit. Tvrdím, že stromy a květiny, hvězdy a pohlaví jsou původně, ne jen v konečném výhledu, dobré. Na počátku stvořila nevýslovná moc nebe a zemi. Na počátku na ně pohlédl a viděl, že jsou dobré.

Celou tuhle nevyhnutelnou theorii (protože theorie jsou vždy nevyhnutelné) lze populárně shrnout asi takhle. Existenci máme považovat za nájezd nebo velké dobrodružství, a proto ji nemáme hodnotit podle pohrom, které ji potkají, ale podle toho, za jakou vlajkou jde a na jaké opevněné město útočí. Nejnebezpečnější věc na světě je být naživu, to je pak člověk neustále v nebezpečí života. Každý ale kdo se žití vyhýbá je zrádce velkého plánu a experimentu žití. Pesimista běžného druhu, pesimista, který si myslí, že by mu bylo lépe mrtvému, je odsouzen pro zločin Iškariotského. Duchovně řečeno, byli bychom v právu, kdybychom ho odsoudili k smrti. Jenže, ve zdvořilém respektu k jeho vlastní filosofii, ho trestáme životem.

Jenže na tuhle víru (že existence je v podstatě dobrá) neútočí jen černý, důsledný pesimista. Člověku, který tvrdí, že čím dříve umře, tím lépe, je nejlépe odvětit náhlou ránou pohrabáčem, protože je to odpověď náležitě logická, jakož i fysicky velmi účinná. Kulturou moderní Evropy se ovšem plíživě rozšířil další nápad, který je svým způsobem zrovna tak stejným útokem na podstatnou správnost světa. Není zapřisáhle pesimistický, třebaže zdroj, ze kterého pochází (jímž je buddhismus) je pesimistický pro to, kdo mu skutečně rozumí. Může se nabízet—jak se to děje například mezi některými hrdými a váženými theosofy—jako něco velmi optimistického. Jenže tenhle skrytý pesimismus je právě to, co je opravdu špatně na světě, přinejmenším zejména v moderním světě. Je proto velmi důležité se toho zmocnit a prozkoumat to.

Do našeho myšlení se, tisíci malých otvorů, vetřela divná a nepřirozená idea. Myslím tím ideu, že jednota je sama o sobě čímsi dobrým, že je něco vznešeného a duchovního na tom, když jsou věci smíseny a navzájem pohlceny. O tom, že všechny řeky mají splynout v jednu, že všechna zelenina má skončit v jednom hrnci, o tom se mluví, jako by to bylo poslední a nejlepší naplnění bytí. Kluci mají být „jedno“ s děvčaty, všechny sekty mají být „jedno“ v Nové theologii, zvířata se vytrácí v lidi a lidé v Boha, jednota sama o sobě je čímsi ušlechtilým. Nu, jednota sama o sobě ničím ušlechtilým není. Láska je ušlechtilá, ale láska není jednota. Ba co víc, spíše je to živý pojem oddělení a identity. Mdlá, podřadná milostná poesie jistěže mluvím o tom, jak jsou milenci „jednou duší“, stejně tak jako mdlá, podřadná milostná poesie mluví o tom, jak se člověk ztrácí v Bohu. Nejlepší poesie to ale nedělá. Když se Dante setká s Beatricií, cítí se jí vzdálený, ne blízký, a všichni největší světci cítili v okamžicích vytržení svou malost, ne velikost. A to, co platí o těchto vážných a hrdinských věcech (netvrdím samozřejmě, že světci a milenci nikdy neužívali jazyka jednoty, náležitě pravdivého na svém místě a správně omezeném smyslu)–platí zrovna tak o všech lehčích a méně podstatných formách potěchy z překvapení. Oddělení a rozmanitost jsou zásadní pro chválu, rozdělení a rozmanitost jsou tím, co je dobře na světě. Na pouhém kontaktu či splynutí není obzvláště dobrého.

Krátce řečeno, je to tahle matná idea jednoty, co je ve světě „reakcionářské“. Je to možná jediná souvislost, v níž lze ono hloupé slovo „reakcionářské“ užít tak, aby dávalo smysl a byla to pravda. Tohle míchání mužů a žen a národů mezi sebou je opravdovým návratem k chaosu a nevědomí, které existovaly před stvořením světa. Jistě, existuje jiný druh jednoty, o kterém tu nemluvím, jednoty v držení pravdy a chápání potřeby těchto rozmanitostí. Jenže tyhle odlišnosti samotné, jako je vzájemný odraz muže a ženy jakoby ve různých zrcadlech, úžas člověka nad přírodou, jako čímsi cizím a podivným, co je současně nad i pod ním, prazvláštní a samostatné království dětství, záliba v místě a barva jistých krajin—to jsou skutečně věci, které jsou ctí a slávou země, to jsou věci, kvůli kterým stojí za to žít a celý rámec věcí stojí kvůli nim za to udržovat. A nejlepší zůstává to, že tento názor, ať už je vědomý či ne, vždy byl s stále zůstává názorem milionů žijících a namáhajících se lidí. Zatímco pár ješitů a pedantů mluví z tribun o „sjednocení“ a pohlcení ve „Všem“, lidi přebývající ve všech údolích této starodávné země na věky obnovují rozmanitosti. U nich je žena milována proto, že není mužná a mu proto, že není zženštilý. S nimi je kostel i domov krásný, protože jsou oba odlišní, s nimi jsou pole osobní a vlajky posvátné, oni jsou ctností existence, protože nejsou lidstvo, ale lidé.

Zakořeněnou nadějí moderního světa je, že všechny tyhle matné demokracie pořád ještě věří v romanci života, rozlišnost muže, ženy a dítěte, na níž byla vybudována veškerá dosavadní poesie. Nebezpečí moderního světa je v tom, že tyto matné demokracie jsou tak velmi matné a že jsou nanejvýš matné tam, kde mají pravdu. Hrozí nebezpečí, že svět upadne do nové oligarchie, oligarchie ješitů. Pokud se někdo hned zeptá (po způsobu debatních klubů), na definici ješity, mohu odpovědět jen tolik, že ješita je oligarcha, který ani neví, že je oligarchou. Kroužek malých pedantů sedí na vyvýšeném podiu a jednomyslně se usnáší (na schůzce nikoho), že není rozdílu mezi společenskými povinnostmi mužů a žen a sociálním vzdělávání lidských dětí. Pod nimi vře moře spoust těch, kteří si myslí něco jiného, vždy si něco jiného mysleli a vždy si něco jiného myslet budou. Navzdory tomu, že starou theorii života zastává drtivá většina lidí jsem na jistých velmi skutečných pochybnostem o tom, která z nich vyhraje. Úpadek theologie a všech dalších systémů jasného myšlení vrhl lidi daleko zpět téměř k instinktům, jako u zvířat. Jako u zvířat jsou instinkty správné, ale právě tak jako u zvířat , je lze zastrašit. Skutečně váhám nad ním, zda triumfuje hbití učenci, nebo ustrnulý dav. Nemám nejmenších pochyb o tom, kdo by triumfovat měl.

Evropa nyní vykazuje soustřední na politiku, což je zčásti nešťastný výsledek toho, že jsme ztratili náboženství a zčásti správný a potřebný výsledek toho, že jsme ztratili naši sociální nerovnost a nespravedlnost. Tyto příčiny ovšem nebudou působit věčně. Náboženství se vrací ze svého exilu a je mnohem pravděpodobnější, že budoucnost bude šíleně a zkaženě pověrečná, než že by byla jen racionalistická.

Na druhé straně, naše pokusy napravit krajní nerovnováhu bohatství musí mít brzy nějaký výsledek, něco se stane, aby to umenšilo věčné trýznění nekompetentním soucitem, naši zlovolnou anarchii nahradí nějaký nový projekt, i kdyby to mělo být jen dobromyslné otročení. A s tím, jak se tyto dva zvláštní nepokoje ohledně vesmíru a státu uklidní do tiššího a trvalejšího systému objeví se i víc a víc těchto primárních a archaických pravd, které skryl prach zvířený těmito dvěma konflitky. A když budeme mít relativně vyřešené druhotné otázky, zjistíme, že se o to víc ocitáme v přítomnosti primární otázky o člověku.

Máme totiž nyní všichni sklon k jednomu omylu, všichni máme sklon přikládat politice příliš velká význam. Stává se nám, že přitom zapomínáme jak obrovský díl života člověka je stejný, ať mu vládne sultán nebo senát, za Nerona i za sv. Ludvíka. Rozbřesk je nekončící slávou, vstávat z postele je nekončící otrava, jídlo a přátelé budou vítáni, práci a cizí lidi bude nutno přežít a snést, ptáci půjdou spát a dětem se nebude chtít až do konce posledního z večerů. A nejhorší hrozbou a nebezpečím je to, že v naší spravedlivé moderní vzpouře proti nesnesitelným nehodám jsme možná porušili ty jediné věci, které činí každodenní život snesitelným. Pokud zjistíme, že jsme se lopotili, abychom si mohli odpočinout a jsme přitom teď nevyléčitelně neklidní, bude to ironická tragedie. Bude smutné, pokud zjistíme, že když jsme namáhali kvůli dovolené, odnaučili jsme se všechno, kromě práce. Typický moderní člověk je šílený milionář, který se namáhal a dřel, aby přišel k penězům a pak zjistil, že ho ani peníze netěší. Je tu nebezpečí, že sociální reformátor upadnu tiše a skrytě do něčeho z šílenství milionáře, kterého ostouzí. Může zjistit, že se naučil stavět hřiště, ale zapomněl si hrát. Může agitovat za mír a pokoj, ale šíří jen své myšlenkové rozrušení. Ve svém dlouhém boji za to, aby otrokovi získal poloviční volno může hněvivě popřít ony starodávné a přirozené věci jako je životní zápal, božství člověka, posvátnost prostých věcí, zdraví a humor země, které jediné dělají i jen z polovičního volna poloviční volno a z otroka i jen polovičního člověka.

V oné moderní frází o „božské nespokojenosti“ je skryto nebezpečí. Je v ní samozřejmě i pravda, ale je to jen pravda zvláštního a druhotného druhu. Mnoho ze sváru mezi křesťanstvím a světem vzešlo právě z tohoto faktu, že obecně existují v libovolném daném okamžiku vzpoury či reakce jakoby dvě pravdy a starodávný truism v pozadí, který je nicméně pravdivý celou dobu. Někdy stojí za to připomenout, že nic není tak černé, jak se to maluje, ale černá je pořád černá a ne bílá. Tak je tomu s hodnotou spokojenosti a nespokojenosti. Je pravda, že v jistých vypjatých a bolestných krisích útisku či zneuctění je nespokojenost povinností a hanba by nás měla svolávat jako polnice. Není ale pravda, že by člověk měl hledět na život nespokojenýma očima, bez ohledu na to, jak velkomyslnýma. To, že by měl člověk z nespokojenosti udělat svůj ideál ve svém prvotním, holém vztahu ke světu, ve vztahu k pohlaví, bolesti, kamarádství, k hrobu či počasí, není pravda, to je černé šílenství. Polovina z jeho ubohých malých nadějí na štěstí závisí na tom, že si myslí, že jeho domeček je hezký, jednoduchá ženuška okouzlující, chromá noha, že není nesnesitelná a mizerné karty, že nejsou tak zlé. Hlas zvláštních vzbouřenců a proroků, doporučujících nesouhlas, má, jak už jsem řekl, zaznít tu a tam, náhle, jako polnice. Ale hlas světců a mudrců, doporučující spokojenost, má znít neustále, jako moře.

Plavecký popěvek

Jeden moderní génius, tuším Gauguin, řekl, že umělec musí být buď revolucionář nebo plagiátor. Pro pořádek by mohl dodat, že většina z těch největších umělců byli plagiátoři. Zastaralí autoři typu Chaucera nebo Shakespeara celkem s nadšením kopírovali, dokud poněkud modernější autoři nezačali být víc zapálení pro autorská práva. Vší poesií , od středověku po moderní časy se vine cosi jako věčná ozvěna, která v sobě má prvek okouzlení. Jsou refrény, které se ozývají v jakékoliv písni jako je „Over the Hills and Far Away‘ (Přes kopce a dál a dál), nebo `On Christmas Day in the Morning‘, (Z vánočního rána) či `Under the Greenwood Tree‘ (Pod stromem zeleným). V poslední době jsem si ale spíše s pobavením všiml dvou nebo tří případů, kdy dva nebo tři básníci opakovali jak tutéž větu, tak tentýž dojem či pocit. Chci říct, že se vší rozhodností užili slovního opakování, které by vulgárnější lidé mohli opravdu označit za plagiátorství. Jedna série začala, jak bych si dokázal představit, svěží Byronovou písní „We’ll go no more a-roving“ (Nepoplujem dál). Její hlavní krásou je byronovská krása svižnosti, která je často přehlížená. Tvoří ji tři sloky, každá po čtyřech verších, vše se to ale dá říct na jedno nadechnutí. Byron si vždy uchovával jednu velkou kvalitu, byla jí právě dualita o níž se vždy chlubil, že ji ztratil. Bylo to gusto, klukovská schopnost těšit se a bavit, zejména svou vlastní poesií. Nu a teď se to, téměř stejnými slovy, objevuje v díle W. E. Henleye, který se hlásil k hodně odlišnému vyznání poněkud bouřlivého optimismu, třebaže ta bouřlivost vedla občas k tomu, že po svých přátelích házel berle, když se s ním neshodli na nějakém jemném odstínu literární kritiky. Je nejspíš nejlépe znám svou básní v níž děkuje jakýmkoliv existujícím bohům za svou nezdolnou duši, i když mám své soukromé pochybnosti o nezdolné duši, kterou provází nezvládnutelná povaha. Pořád to ale byl svým způsobem správný chlapík a jeho přátelé ho měli rádi, i když po nich házel berle. Napsal slova k písničce, kde jednoduše Už nepoplujem nahradil Už si nevyjdem. Přinejmenším to můžeme označit za ozvěnu, ale nyní ozvěny hájím. A taky zjišťuji, z nedávných a nanejvýš fascinujících pamětí obyčejného námořníka, že ozvěnami mohly být obě básně, a že oba básníci byli plagiátoři. Cituje totiž námořní popěvek, který si prozpěvovali prostí námořníci a který se mi libí víc, než kterýkoliv z obou literárních produktů. Dokážu si představit námořníka jak s patřičně žalostným duněním zpívá:

A-roving–, a-roving–, since roving’s been my ru-u-in

I’ll go no more a-roving

With you, fair maid! (plout, plout, když moře byl můj zma—a—r.

Už víc s tebou nemohu plout

děvče moje rozmilé)

Malou shodu okolností stojí za to zmínit, protože je dobré mít na paměti, že je tu je tu celá literatura, která má to štěstí, že není téměř vůbec spojena s literáty.

Slova silné poesie

Psaní o volném verši je nyní přirovnáváno k, řečeno uznávanou francouzskou frází, ke causerii, duchaplné a vtipné řeči. A věru je pravda, že každý, kdo se jí věnuje soustavně a tak dlouho může docela dobře zapomenout, že vše, co řekne může být zapsáno a použito proti němu. Vždycky jsem se snažil, abych měl pokud možno co nejvice na paměti, že spíš než z kazatelny mluvím z lavice obžalovaných a že i když jsem toho napovídal docela dost, mám jen máloco povědět k k tomu, aby mi nebyl uložen trest smrti. Až věda skutečně dokoná vše, co slíbila pro pohodlí lidstva a až budou všechny rozmluvy automaticky zaznamenávány na diktafon, nebo přehrávány z fonografu, pochybuji, že by se mnoho lidí chtělo nechat nahrát. Ovšem zrovna tak, jako mnozí lidé říkali, že stěží poznali svůj hlas, když ho uslyšeli z gramofonu, tak jsem se i já podivoval tomu, když jsem náhodou přišel do styku s některým z těch praskajících a hrozných záznamů, jak se mi nepovedlo nechat svůj hlas náležitě zaznít nebo dostatečně objasnit, co jsem měl na mysli. Někdy to vzniká z nevyhnutelného spěchu či tlaku práce, někdy ze zanedbání vysvětlení věcí v jejich náležitém pořádku a postavení toho hlavního na začátek. Někdy zjišťuji, že jsem něco bral za hotovou věc, používal slova, která mají šest nebo sedm významů, vynechal důležité kroky v argumentaci, zkracoval si cestu k závěru a vůbec se, stručně řečeno, choval jako profesor universální vědy vykládající Nárys všeobecných dějin opomenutým tetičkám a strýčkům.

Mnoho z toho jsou jen nevyhnutelné nevýhody causerie, ale ta má zase jednu velmi skutečnou výhodu, dokonce i v doslovném smyslu konversace. Oliver Wendell Holmes to výtečně vyjádřil, když řekl, že psát člověku je něco jako střílet po něm z pušky, kdežto mluvit s ním je něco jako kropit ho zahradní hadicí. V prvním případě se buď jeden trefí nebo mine, v druhém člověk může své omyly napravit a změnit svou palebnou, totiž stříkací, linii. V takovém případě má tenhle druh causerie něco z výhod konversace. Takže se do volného veršotepce budu dál trefovat, čí spíš (protože jsem moc velký humanista na to, abych ho zastřelil a stejně bych nejspíš minul) ho budu dál dobromyslně kropit hadicí, až z něj bude kapat osvěžující voda Heliconu, pravého zřídla volného verše, jíž mám to potěšení jej pokropit či postříkat.

Myslím, že první pravdou o tradičních básnických metrech je to, že existuje jistý druh řeči, která je silnější než řeč. Nejde o to, že by byla jen uhlazenější, sladší či mleodičtější, ani dokonce nejde o to, že by byla krásnější, ale je silnější. Slova jsou v ní spojena jako kosti, jsou spojeny maltou jako cihly, jsou blízko, jsou kompaktní a jsou odolná, kdežto v každé konversační řeči s se každá věta rozpadá na kusy. Ten druhý fakt si možná uvědomíme, když mluvíme o tom, že necháváme padnout poznámky, upustíme narážku, nebo předhodíme postřeh. Všechny konversační řeči či psaní jsou pod klatbou Pádu, podléhají zákonu gravitace, neustále padají dolů jako Lucretiův vesmír. Velcí básníci ale netrousí náznaky, ani neupouští postřehy, oni je zdvihají a drží je vysoko, jako svorník mocného oblouku, který zdvihá kameny a vzdoruje zákonu gravitace i ďáblovi a všem jeho andělům. Slova silné poesie jsou napěchovaná tak na těsno a pevně, jako kameny v oblouku. Verše dobrého sonetu jsou jako mosty zvuku přes propasti ticha. Chloubou mostů je, že přes ně mohou pochodovat armády, že se člověk může o každé slovo opřít plnou vahou. Hrůzný výkřik z posledního tragického Othellova vytržení, když zjišťuje, že smrt je zrovna tak skutečná jako láska, nachází slova hodná sebe sama, megalitická slova, slova, která nejen mají svou váhu, ale také váhu unesou, slova dost silná na to, aby ho unesla nad propastí: „Když zhasím tebe, planoucí ty služko….“ (Othello, překlad E. A. Saudek, pozn. překl.). Řeč ke svíčce lze skoro označit za obskurní, ale není pochybná, není váhavá nebo klopýtavá ve slovech či zvuku slov, spíše to vypadá, jako by se člověku dostalo čehosi většího než řeči. A pevnost slov a váha, která na nich může spočinout vydává svůj účinek. „Kde, kdeže vzít ten promethejský žár“ (Othello, překlad E. A. Saudek, pozn. překl.), to je verš, který unese slona. To platí v první řadě jako pouhý akustický fakt, protože v tom verši není jediné slabé slabiky. Současně tu je také síla stylu podobná síle gesta. „Kde, kdeže“ je podstatný živelný výkřik člověka, věčně nevědomého o počátku života, či o tom, jak je možné ho skutečně obnovit. A ať se nám to líbí nebo ne, je prostý a jednoduchý fakt, že slova „Kde, kdeže“zní jako nějaké prastaré město, kdežto slova „Nevím, kde“určitě ne.

Nu polovina současné obhajoby volného verše proti tradičnímu stojí prostě na tomhe. Spočívá v tom, že „Kde, kdeže“ se označí za pompézní a teatrální a „Já nevím kde“ za přirozené a upřímné. Není to o nic přirozenější, ani o nic upřímnější, je to jen hovorovější. A fakt, že je to hovorovější znamená jen tolik, že je to konvenční. Zejména v naší době je slang toliko nejkonvenčnější formou oslovení. Není to ale způsob vyjádření, tak jak je způsobem vyjádření poesie., pro emoce a nepopsatelnou lidskou imaginaci, a to z prostého důvodu, že je to nevyjadřuje. Běžná mluva není tím, čím lidé vyjadřují své emoce, jí se jim je jen nedaří vyjádřit.

Tímhle rozlišením nutně nevylučuji veškerý volný verš, ani nic takového věru nechciNaznačuje to ale, proč mnozí básníci, kteří vypadají, že by měli být schopni psát dobrým volným veršem, píší ve skutečnosti špatným volným veršem. Mate a zavádí je omyl, že volný verš je volný v tom smyslu, ve kterém je volná konversace. Ale konversace není volná, tedy v tom, že nemá volnost ke zpěvu a nemá volnost k uspokojení. A především, jak jsem vysvětlil výše, nemá volnost budovat, volit slova podle jejich trvalého a masivního charakteru, nebo je podle toho přeskládat a přerovnat, aby lnuly blíže k sobě. Když si gentleman při hovoru u čajového stolku zapálí cigaretu, poněkud nevhodně by rušil společnost, kdyby odmítal zápalku sfouknout, dokud nevymyslí verš tak plný a uspokojivý jako „Když zhasím tebe, planoucí ty služko….“ Pravda je taková, že v reálném životě by se to vztahovalo jak na tragické, tak na triviální příležitosti. Když muž zavraždí ženu, nebude řečnit o Prométheovi, ale spíš se nejbližšímu policistovi dozná, že oddělal Desdemonu. Je nicméně pravda, že „oddělal“ je hodně slabý popis toho, co udělal. Právě tahle slabost pouhých slov a zejména vztahu slov podle mě v praxi ochromuje ohromnou spoustu z toho, co se označuje za volný verš. Pokud by se mně někdo ptal, proč by se nedal psát volný verš, který by zahrnoval tohle těsné sevření a váhu a odolnou sílu věty, pak si vystačím o odpovědí: „Jistě, proč?“Ale skutečnou odpovědí, skutečným výpadem volného veršotepce v takovém případě není ptát se, proč by to nemělo jít, ale udělat to.

Venkované Mary Webb a Thomase Hardyho

Dílo Mary Webb má jeden aspekt odlišný od veškeré debaty o něm jako o příkladu čehosi nejprve opomíjeného, protože to nemělo reklamu a pak propagovaného, protože to bylo opomíjené. Netvrdím, že bych byl jeden z objevitelů, ani nejsem jeden z těch, kdo dílo spěchali objevit, jen co bylo objeveno. Četl jsem jen jednu z autorčiných knih Precious Bane a ta mně velmi zaujala svou velmi osobitou a zvláštní krásou. Považoval jsem ji ale za jedinečnou ve všech slova smyslech a neměl ani ponětí, zda zda je autorčino jméno známé, nebo zda napsala cokoliv jiného. V mé nysli ovšem zanechala silný dojem, zejména v jednom ohledu. Je velmi živá a současně nepopsatelná. Možná to naznačuje slovo „precious“, drahocenný, v názvu knihy. Ne že by paní Webb byla drahoušek v šosáckém slova smyslu, Mám na mysli věci spojené s cenou: bohatství ve věcech obyčejně spojovaných s nuzotou a chudobou. Něco z toho, o čem se mluví jako o sličném východu spočívalo jako průhledné barvy duhy na krajině velmi typické pro západ. Když mluvíme o orientálních perlách a zlatu možná někdy zapomínáme, že západ slunce může být právě tak velkolepý jako východ.

Romantický příběh popisoval venkovany v době,kdy byli ještě hrubší než v Hardyho příbězích a Housmannových básních. Nijak se ani nesnažil idealisovat život v tom smyslu, že by ho přizdobil podle poněkud nízkého ideálu moderního sentimentu a pohodlí. Venkov se neproměnil v Arkadii, dokonce ani ne v tu docela přirozené krásy Vergilovy či Theocritovy a tím méně se rolníci mění v divadelní postavy či pastýřsky v porcelánové figurky. Velkolepostí tady míním něco ještě subtilnějšího, než je i třeba štěstí. Tihle venkované mají těžký život, občas asi i hladoví a za určitých okolností jsou schopni žít odporně nebo zuřivě. V jistém velmi hlubokém smyslu ale žijí plným životem. A právě v tom se tahle kniha liší od Hardyho, ale i o od mnoha působivých a cenných knih na totéž téma, knih které vskutku našly v takové primitivní existenci velikost, ba i krásu, ale nelezly jen krásu holého kamení a velikost pouště. Atmosférou těchto knih je stoicismus, pokud ne pesimismus. Atmosférou této knihy je mysticismus a máme dojem, že sami venkované nejsou jen tajemstvím, ale že jsou sami mystiky. Je nedostatečné říct onou kritickou frází, která se velmi rychle stává pouhou frází, že je velmi barevný příběh. Kupříkladu takové příběhy Thomase Hardyho jsou nesporně plné barev. Když lidé mluvili o těchto matafysických a morálních idejích používali, ať už spravedlivě nebo ne, metafory oblaku a temnoty. Ať už ale o jeho idejích platí cokoliv, rozhodně to neplatí o obrazech, které používá. Obrazy, které zůstaly v mé mysli, a řekl bych, že i v myslích mnoha dalších, ze prvního čtení Wessexských povídek jsou poměrně zvláštně vybrané v plném slunečním světle. Nic nemůže být zřejmější než obrysy ani jasnější než odstíny některých z těch jasných a krutých komedií o lásce a nenávisti podél bílých cest nebo na velkých zelených kopcích. Pokud byly jeho postavy jen loutkami osudu, pak to byly aspoň loutky pestře oblečené. Nechybí v nich světlo i to když někdy jsou záblesky smrtící jako blesk a i když příliš trvá na tom, že není růže bez trní, nikdy nezapomene růžím dodat velmi bohatý odstín.

Hardyho dílo, jako každé dílo náležející do skutečně pohanského věku má ovšem tu povahu, že všechno světlo září na věci a ne skrze ně. To je celý rozdíl mezi svěžestí a pestrostí staré pohanské malby nebo mosaiky a žhnoucím jasem středověkého okna. A my máme někdy dojem, že v pouhé chudobě, jako ve středověké strohosti, že věci mohou být zářivé, když budou průhledné a průhledné budou, když budou útlé. Když Hardy dělá tragedii ze stromu, studny a dunění hromu, chce silné sluneční světlo na scéně změnit v téměř divadelní světla ramp. Chtěl, aby denní světlo prozkoumávalo studnu, skoro bychom mohli říct, že chtěl, aby světlo dne zářilo a ukázalo temnotu. Nemyslel si ovšem, nebo v každém případě ne tak, jak si to myslí mystici, že je ve stromu obsaženo nějaké tajemství, které z něj dělá skutečný strom života, nebo že dokonce i letící blesk může vést nějaká zvláštní prozřetelnost. A pokud si myslel, že pravda leží na dně studny, pak mám za to, že obyčejně měla podobnu mrtvoly. Tak či tak neměla podobu bohyně či nymfy pramene. Nijak zvlášť se nedomníval, že positivní život a ještě méně radostný život vyzařuje skrze tyto věci ven. Nemyslel si, že něco znamenají, myslel si jen to, že on cosi míní tím, když říká, že nic neznamenají a nemají žádný smysl. Svět bez smyslu je celou ironií jeho mínění.

Nu, Mary Webb a její vesničané žijí ve světě, který dává hodně smyslu. Život, docela mimo to, nakolik je naplněný smutkem či veselím, je napěchován významem. Existuje v něm tichý tlak druhého smyslu věcí, a kolem každé je jakási aureola, ať už děsu či laskavosti. Hromy a blesky jsou něco víc než bouře, stromy jsou víc než stromy a studna je hlubší, než kdokoliv z lidí tuší. Navenek je to vyjádřeno spletí asociací a tradic kolem všech možných věcí a tak mohou mít svíčky, zelí nebo nejobyčejnější věci z kuchyně jisté temné vlastnosti. Vyjadřuje to ale dojem plnosti, jako u dešťového či i bouřkového mraku a bohatosti nejen v duši, ale i v temném podhoubí existence. A myslím, že tahle atmosféra je pravdivá, dotýká se prostých lidí a všech, kdo jsou blízko zemi. Hloupí, beznadějně, odporně pitomí lidé tomu obyčejně říkají pověra.

Tím chci říct, že chmurněji realistická škola nedělá chybu tím, že je realistická, a jistě ne v tom, že je tragická, ale v tom, jak se dotýká tohoto typu lidskosti dělá chybu v tom, že není mystická. Obyčejní venkovští lidé jako Tess nebo Neblahý Juda mohli být opravdu tak zraněni, jak byli zraněni, vykřiknout, když byli zraněni po lidském způsobu a zemřít, když byli zraněni příliš, po způsobu vší tragedie. Sami by se ale neviděli v tak tvrdém a holém obrysu v jakém je viděl pesimistický spisovatel. Celou věc by současně obohatily i popletly mystické tradice lidstva, zbytky náboženství, náznaky pověry, tajemství smrti, které zasahuje oběma směry jako dvojsečný meč andělův. Cítili by se zoufalí, ale necítili by se bezvýznamní, ale významní. Tohle je rys, který mi utkvěl v paměti z onoho příběhu, který jsem četl kdysi dávno..příběhu nazvaného Precious Bane. A pojí se s tím ještě jedna vlastnost, jeden rys, který je v literatuře poslední doby velmi zřídkavý, cosi co mohu nazvat jen jako tón vznešenosti či ušlechtilosti. Opět je tu už cosi v samotném názvu knihy, co tuhle pravdu naznačuje. Něco drahocenného neznamená jen cosi přepychového, ve smyslu spojeného s hrubým blahobytem a jměním. Drahocenná je věc koupená za jistou cenu a v tomhle případě se předestírá celá ona idea starodávné ceny oběti. To, že může být kletba drahocenná není dnes zrovna oblíbená nauka. Ani v téhle letmé literární poznámce nechci diskutovat o jejích morálních implikacích. Je ale jisté, že všude tam, kde je tohle pojetí přítomné v literatuře umožňuje to poetickou výši a dýchání duchovního vzduchu, který není nikdy znám tam, kde je opomíjena představa, že i v čistě uměleckém světě je takový stupeň důstojnosti dosažitelný jen skrze cosi morálního a že pokud existují umělečtí kritici, jimž záleží jen na umění, udělají dobře, když zachovají ve světě mučednictví, i kdyby jen tím, že udělají mučedníky z druhých lidí.

Juvenilia Jane Austen

Jane Austen’s Juvenilia

V nedávné novinové polemice o běžné hlouposti a stejnosti všech lidských generací, jež předcházely té naší, kdosi řekl, že ve světě Jane Austen se od dámy očekávalo, že když obdrží nabídku k sňatku, omdlí. Každému, kdo náhodou četl jakékoliv z děl Jane Austen přijde spojení těch idejí poněkud komické. Elizabeth Bennet kupříkladu obdrží dvě nabídky k sňatku od dvou velmi sebevědomých, ba vynikajících nápadníků, a zcela jistě z toho neomdlévá. Blíž pravdě bylo říct, že omdlévali oni. V každém případě, ale pro ty koho to baví bude pobavení a pro ty, kdo potřebují takové poučení bude poučením zjištění, že nejranější dílo Jane Austen lze označit za satiru na povídačku o omdlévající dámě. „Střez se mdlobných záchvatů…sice mohou být někdy osvěžující a správné, ale věř mi, že nakonec, pokud se opakují příliš často a nevhod, se ukáže že vůbec neprospívají tvému zdraví.“ To byla slova umírající Sofie utrápené Lauře a najdou se moderní kritici schopní citovat je jako důkaz, že v první dekádě devatenáctého století byla celá společnost na omdlení. Ve skutečnosti je ale celý smysl toho malého skeče v tom, že taková ztráta soudnosti není satirisována jen proto, že by to byla fikce. Laura a Sofie jsou vytvořeny tak směšně nepodobné životu tím, že omdlévaly tak, jak skutečné dámy neomdlévají. Tihle důmyslní moderní kritici, kteří tvrdí, že skutečné dámy omdlévají ve skutečnosti skočily na to, co hrají Laura se Sofií a věří jim proti Jane Austen. Oni nevěří lidem té doby, oni věří těm nejnesmyslnějším dobovým románům, kterým nevěřili dokonce ani lidé té doby, kteří je četli. Spolkli veškerou vznešenou vážnost Udoplphových tajností a nikdy nepochopili vtip Northanger Abbey.

Pokud totiž tyhle mladistvé práce Jane Austen obzvláště předjímají některé z jejích pozdějších děl, pak předjímají satirickou stránku Northanger Abbey. O tom jak značný mají v tomhle ohledu význam mohu hned něco říci, bude ale dobré předeslat něco o dílech samých coby předmětech literární historie. Všichni ví, že autorka zanechala nedokončený zlomek, později vydaný pod jménem Watsonovi a dokončený příběh Lady Susan psaný v dopisech, který se zjevně sama rozhodla nevydat. Čemu kdo dává v těchto věcech přednost je vždycky předsudek, ve smyslu nezvládnutelného vkusu, ale přiznám se, že považuji za podivnou historickou náhodu, že věci tak poměrně nudné jako Lady Susan měly být už dávno vydány, kdežto věci tak poměrně svěží jako Láska a přátelství neměly být vydány až posud. Je přinejmenším literární kuriositou, že takové literární kuriosity zůstaly téměř nahodile skryty. Nesporně bylo velmi správně pociťováno, že jsme s vysypáváním odpadkového koše zpod psacího stolu génia na hlavu veřejnosti zašli trochu moc daleko a že v jistém smyslu je pravda, že takový odpadkový koš je právě tak posvátný jako hrob. Aniž by si tedy arogantně přisvojoval právo na lepší vkus, než kdokoliv jiný, mohu snad říci, že alespoň já bych Lady Susan klidně nechal v odpadkovém koši, pokud bych mohl poslepovat dohromady Lásku a přátelství do soukromé sbírky výstřižků, abych se nad ní mohl zas a znovu smát, jako se člověk směje velkým burleskám Peacockovým nebo Maxe Beerbohma.

Jane Austen zanechala vše, co vlastnila své sestře Cassandře, včetně těchto i dalších rukopisů a jejich druhý svazek, obsahující zmiňované rukopisy zase Cassandra zanechala svému bratovi admirálu Siru Francisi Austenovi. Ten je dal své dceři Fanny, která je zase zanechala svému bratrovi, který byl farářem v Barfstone v Kentu a otcem paní Sanders, jejímuž moudrému rozhodnutí vděčíme za vydání těchto prvních nápad její pratety, jíž zde raději nebudeme nazývat velkou pratetou, abychom jí místo na velikosti nepřidali na stáří. Každý ať to posoudí sám, ale já myslím, že přispěla čímsi, co je samo o sobě důležité, literatuře a literární historii že bychom našli celé valníky papíru potištěného díly všech velkých autorů, které jsou mnohem méně charakteristické a mnohem méně důležité, než těchto pár dětských šprýmů.

Láska a přátelství je totiž, spolu s některými podobnými stránkami v doprovodných zlomcích, brebentivou burleskou, čímsi mnohem lepším, než to, co dámy oné doby označovali za příjemné brebentění. Je to jedna z těch věcí, které se snáz čtou s potěšením proto, že byly s potěšením napsány a jen jen ku prospěchu, že jsou mladistvé v tom smyslu, že jsou veselé. Říká se, že tyhle věci psala, když jí bylo sedmnáct, evidentně je psala hodně v tom duchu, v jakém lidé vedou rodinné záznamy, protože medailonky obsažené v rukopise byly dílem její sestry Cassandry. Celé dílo je plné onoho vysokého ducha, který je vždy vyšší v soukromém, než ve veřejném životě, zrovna tak, jako se lidé hlasitěji smějí doma, než na ulici. Mnozí její obdivovatelé zřejmě nebudou čekat a možná mnozí její obdivovatelé nebudou obdivovat ten druh legrace, který lze najít v dopise mladé dámě „jejíž city byly příliš silné pro její úsudek“ a která mezi řečí podotkne „Byla jsem ještě velmi mladá, když jsem zavraždila svého otce, od té doby jsem zavraždila svou matku a nyní zavraždím svou sestru.“ Osobně to považuji za obdivuhodné, ne chování, ale doznání. Téměř všude najdeme jistou uhlazenost nonsensu. Je tu nemálo pravé austenovské ironie. „Urozený mladík nás informoval, že jeho jméno je Lindsay—z jistého důvodu je ovšem skryji pod jménem Talbot“. Přeje si někdo doopravdy, aby tohle zmizelo v odpadkovém koši? „Nebyla nic než dobře naladěná, slušná a ochotná mladá žena, jako taková by se nám zřídka nelibíla—byla jen předmětem opovržení.“ Copak to není jakási první črta postavy Fanny Price? Když Uske, otec hrdinky, zaslechne hlasité klepání na dveře vesnické chalupy, zjišťuje, co je to za hluk, dokáží potupným opatrným usuzováním dospět k tomu, že to venku někdo buší do dveří. „Ano,“ (zvolala jsem) „Nemohu se ubránit myšlence, že to musí být někdo, kdo klepe, abychom ho pustili dovnitř.“ „To je jiná věc“ (odpověděl), „nesmíme se tvářit, že vím, jaký má ta osoba ke klepání důvod—i když jsem zčásti přesvědčen, že někdo na ty dveře tluče.“Což není v přehnaném pohodlí a jasnosti té odpovědi předznačen jiný a slavnější otec a neslyšíme snad, v Uskeho vesnické chalupě, nezaměnitelný hlas pana Benneta? Je tu ale větší kritický důvod k potěše z veselí těchhle rozmanitých maličkostí a výstředností. Pan Austen-Leigh je podle všeho nepovažoval za dostatečně vážné pro pověst své velké příbuzné, ale velikost se neskládá z velkých věcí, pokud bychom jimi mysleli věci vážné. Důvod, který mám na mysli je ale tak vážný, jak by si on či kdokoliv jiný mohl jen přát, protože se týká základní vlastnosti jednoho z nejvybranějších talentů pro literární tvorbu.

S kterýmkoliv z raných děl Jane Austen se pojí skutečná psychologická zajímavost, tvořící téměř psychologické tajemsví. A to z jednoho důvodu, mimo jiné. Který byl jen sotva dostatečně zdůrazněn. Bez ohledu na to, jak byla nesporně velká spisovatelka, nikdo by nejspíš netvrdil, že by byla básnířka. Byla ovšem nápadným příkladem toho, co se říká o básnících, že se rodí a ne učí. Věru ve srovnání s ní byli někteří básníci vyučeni. Mnozí lidé, kteří vypadali, že zapálí svět zanechali přinejmenším docela rozumné úvahy o tom, co rozněcovalo plameny v nich. Lidé jako Coleridge nebo Carlyle rozžehli jistě své první pochodně od rovným dílem fantastických německých mystiků či platonských myslitelů, prošli výhněmi kultury, v nichž by i méně tvořiví lidé mohli být podníceni k tvoření. Jane Austen nebyla k tomu, aby byla géniem ani zapálena, ani inspirována ba ani pohnuta, ona jednoduše geniální byla. Pokud v sobě měla nějaký oheň, vznikl v ní samé, jako oheň prvního člověka, který ho zapálil třením dvou suchých dřívek. Někdo by řekl, že třela velmi suchá dřívka. Jisté je že svým uměleckým talentem dodala na zajímavosti tomu, co by tisíce navenek podobných lidí učinily nudným. V okolnostech jejího života, ani v jejích materiálech není nic, co by očividně ukazovalo, jaký z ní bude umělec. Tvrdit, že Jane Austen byla živel může vypadat jako mimořádně odvážné použití špatného slova. Trvat na tom, že byla originální může dokonce vypadat trochu rozpustile. Přesto budou tyhle námitky vznášet kritikové, kteří nepřemýší tom, co ve skutečnosti znamená živel nebo originalita. Možná to lze stejně dobře vyjádřit tím, co se doopravdy myslí pod individualitou. Austenové dovednost je něco absolutního, nelze to rozebrat na jednotlivé vlivy. Byla přirovnávána k Shakespearovi a v tomhle smyslu skutečně připomíná vtip o člověku, který tvrdil, že by dokázal psát jako Shakespeare, kdyby na to měl hlavu. V tomhle případe jako bychom viděli sedět tisíc staropanenských tetiček sedět u tisíce čajových stolků a každá z nich by mohla npsat Emmu, kdyby na to měla hlavu.

Při posuzování i těch nejhrubších prvních pokusů je proto zajímavé dívat se a na mysl a ne na zrcadlo. Možná si nebyla vědma, že je sama sebou, přesto si ale není, na rozdíl od mnoha kultivovanějších imitátorů vědoma, že by byla kýmsi jiným. Síla, počínající a slabounká, vychází zevnitř a ne zvenčí. To, že je jedincem s vynikajícím instinktem pro inteligentní kritiku života je prvním z důvodů, které opravňují studium jejích mladistvých děl, protože je to zajímavé z hlediska psychologie uměleckého povolání. Nebudu to označovat za uměleckou povahu, protože nikdo neměl nikdy méně z téhle otravné věci než Jane Austen. I když by ale tohle mohlo samo o sobě stačit k tomu k bádání o tom, jak její dílo začalo, stává se to ještě relevantnějším, když zjistíme, jak začalo. Je to něco víc, než objevit nějaký dokument, je to objev inspirace. A byla to inspirace Gargantuova a Pickwickova, byla to obří inspirace smíchu.

Pokud připadalo podivné říkat o ní, že je živel, může znít stejně divně, když o ní řekneme, že byla bujná. Tyto stránky prozrazují její tajemství, že byla totiž přirozeně bujná. A její síla plynula, jak je tomu u každé síly, z ovládnutí a směrování bujnosti. Přítomnost a tlak této vitality ovšem najdeme za tisícem jejích trivialit, kdyby chtěla, mohla být výstřední. Byla pravým opakem naškrobené a vyhladovělé staré panny, kdyby chtěla mohla být stejně komická jako Ženuška z Bath. Právě to dodává její ironii nezdolnou sílu. Právě to dává ohromnou váhu jejím střídmým slovům. V pozadí této umělkyně, považované za ženu bez vášní, je také vášeň, ale její původní vášní bylo veselé opovržení a duch bojovnosti proti všemu, co považovala za morbidní, laxní a jedovatě hloupé. Zbraně, které vykovala, byly tak precizně vyrobené, že bychom tohle možná nikdy nevěděli, nebýt těchto letmých pohledů do hrubé výhně, ze které vzešly. A jsou tu konečně ještě dva další fakty, které ponechám úvaze moderních kritiků a pisatelů dopisů do novin, aby nad nimi hloubali a vysvětlovali je, jak se jim bude chtít. První je ten, že tahle realistka kritisuje romantiky predevším kvůli tomu, co na nich tak obdivuje revoluční sentiment, tedy pro jejich oslavování nevděčnosti vůči rodičům, nebo lehký předpoklad, že staří se vždy mýlí. „Ne!“ říká ušlechtilý mladík v Lásce a přátelství, „nikdy se nebude říkat, že jsem ctil svého otce“. Druhým je, že nikde není ani náznaku, že by tenhle nezávislý intelekt a usměvavý duch byl než spokojen se svíravou domácí rutinou v níž psala příběh stejně domácký jako deník prokládaný pudingy a koláči, aniž by se i jen podívala z okna a všimla si francouzské revoluce.

Velký překlad

The Great Translation

Jakubovský překlad Bible má jeden skutečný nárok na to, aby se nazýval anglický. Mnoho z jeho vychvalování pro protestantskou čistotu a budování anglosaského impéria jsou stranické fantasie. Je však národní v tom nesmírném smyslu, že je anonymní. Překlad, jako překlad, je právě tak anonymní jako balady o Robinu Hoodovi, které psali všichni a nikdo. Je pravda že vzdělaní biskupové a učenci, kteří Bibli překládali se rozhodně nepovažovali za bezvýznamné či bezejmenné. Jenže v dějinách anglické literatury bezejmenní a bezvýznamní jsou, jen jsou to bezejmenní a bezvýznamní nesmrtelní. Je nemožné poukázat na jednoho konkrétního velikána, který by byl zodpovědný za tohle veledílo slovní hudby. Právě v době, kdy byl překlad pořizován byli v Anglii větší literáti, než jaké kdy nejspíš uvidí. Nelze si představit žádný trik nebo zvrat okolností by Bacon či Burton, Jonson či Shakespeare mohli mít s překladem Bible cokoliv společného. Udělal to shluk biskupů, tedy shluk prostých mužů s dobrými úmysly. Nepřátelé Bible se nechali slyšet, že je to židovský folklor, samozřejmě ve špatném smyslu. V každém případě je náš překlad anglickým foklorem—a to v nejlepším smyslu. Napsala jej Anglie, pouhý Angličan by nic takového nesvedl..

„Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje “ (Iz 52,7 kralický překlad, který v českém kontextu velmi přibližně odpovídá postavení King James Version ,o které Chesterton píše pozn. překl) je právě tak lehké a klasicky čisté jako Spenser. Ale Spenser s tím neměl nic společného, tohle napsal nějaký obyčejný farář.

„Příjezd pak jest jako příjezd Jéhu syna Namsi; nebo vztekle jede “ to je mnohem ráznější, než Chapman nebo Ford. Ale Chapman ani Ford s tím nemají nic společného, to napsal nějaký běžný duchovní.

„Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; “ je tak prosté a barvité jako Bunyan. Jenže Bunyan s tím nemá nic společného, vlastně se ještě ani nenarodil. Může se jevit prapodivné, že tahle patetická velká zvířata svolaná tak upjatým skotským pedantem, jakým byl Jakub I. budou nakonec důrazně předkládáni jako argument pro lidovost a pro lid. A přece jsou jedním z jeho nejsilnějších argumentů. Ukazují jak dobře mohou docela běžní lidé psát, když píší o něčem, co není zrovna obyčejné.

V tom je prostý prvek patriotické důležitosti překladu. Je to poslední kolektivní dílo našeho lidu. Je to poslední případ, kdy všichni čtou knížku a nikdo se neptá po autorovi. Potom už Anglie psaní zanechala. Do psaní se zkusili vrhnout Angličané, ne tak docela bez úspěchu. Milton, Dryden, Addison, dr. Johnson dokázali a převedli ledacos. Jenže téměř okamžitě byli zaplaveni silami, které nebyly anglické, přišli Irové jako byl Swift a Goldsmith, Skotové jako Hume a Scott. Je správné, že tuhle knihu bereme, i jako knihu anglickou, jako autoritativní. Skutečný původ Židů možná zaznamenává a možná ne, jsem si ale jist, že zaznamenává skutečný konec angličtiny.

Nastal dokonalý okamžik, kde nebylo rozdílu mezi jazykem a literaturou. Prosa je poesie, která si není vědoma sebe sama, je to něco jako kdyby roztržitý básník pokaždé popřál dobré ráno ve verších nebo nás požádal, abychom mu podali brambory nevědomky a spontánně v rýmech. Představte si, že bychom používali poesii celé dny, že bychom si o lístek na dopravu říkali trioletem, že bychom korespondenční lístky používali jen k tomu účelu (který jeho tvar zjevně naznačuje), abychom na ně psali sonety. Představme si, že kdybychom mluvili o počasí, mluvili bychom pokaždé tak, jak o počasí píše Shelley. Představme si, že pokaždé, když bychom užili výtaz náklonnosti a citu byla by to nějaká velká milostná píseň. Pokud si dokážeme představit něco takového, pak si můžeme začít představovat, co se doopravdy stane, když jazyk dosáhne dokonalosti. Všechno, co se říká se drží neslyšné melodie, jakoby tempo pochodu udávaly zcela ztišené bubny. Poesie pronikla do prosy života a všemi jeho údy hýbe v rytmu a taktu krásy.

Angličtina anglické Bible není skvělá jen pokud jde o skvělé věci, je skvělá ve všem. V jakémkoliv moderním úvodníku můžeme najít slova: „Nedokážeme pochopit, proč anglické lázně a přímořská letoviska jako Bath nebo Brighton nejsou stejně adekvátní jako podobná místa v zahraničí, třeba Dieppe nebo Baden, ani to, proč ti, kdo vyhledávají jedny by nemohli mít zájem o druhé.“ A to by byla naprosto dobrá moderní angličtina. Nejsou to jen náboženské asociace, co nás vede k tomu, abychom viděli lepší angličtinu ve slovech „Zdali nejsou lepší Abana a Farfar, řeky Damašské, nad všecky vody Izraelské? Zdaliž bych se nemohl v nich zmýti, abych čist byl? Je to skutečně dokonalost stylu, je to poesie v prose.

Jakýkoliv článek v časopise můž obsahovat odstavec: „Nadšence musí vždy odrazovat jistá pomíjivost všeho populárního. Masa lidstva se, podle všeho, jeví jako součást přírody tak prostě, že že je těžké uvěřit, že všechny její ideje nejsou zároveň tak monotonní i vrtošivé jako fysický vesmír. Nejlepší filosofové se však nicméně vždy vrací k ideji řádu a rozumu ve věcech.“ Tohle by byla naprosto zdravá a rozumná moderní angličtina. Nejen pouhá náboženská tradice nás vede k myšlence, že tohle je lepší: „Hlas řkoucího: Volej. I řekl: Co mám volati? To, že všeliké tělo jest tráva, a všeliká vzácnost jeho jako květ polní. Usychá tráva, květ prší, jakž vítr Hospodinův povane na něj. V pravděť jsou lidé ta tráva. “

A pak jakoby v odpověď přes propast „Usychá tráva, květ prší, ale slovo Boha našeho zůstává na věky “

Není to lesk starodávného jazyka. Je to prostě jen mnohem lepší užití moderního jazyka.

V jedné z ohromných pasážích, které pronikají všemi jazyky a náleží do samotného svatého Písma mluví prorok o dokonalém čase jako o čase, kdy všechny nádoby budou jako nádoby před oltářem a na každém hrnci v Jerusalémě bude napsáno „Bohu zasvěcený“. To je to, co se anglickému překladu podařilo, jakousi literární náhodou, podařilo dosáhnout. Označení „inspirovaná slova“ možná je a možná není orthodoxní pokud jde o Bibli v nadpřirozeném smyslu, Je to ale skoro úplně pravda o anglickém překladu v druhotném toliko lidském smyslu. Nudné části vyprávění nejsou nudné, triviální detaily nejsou triviální, protože se všechny vznesly na této poslední velké vlně poetického anglického jazyka. Každý dnes tvrdí, ať revolucionář či reakcionář, že domácké věci musí být nudné, že běžné věci musí být obyčejné. Každý říká, třebaže mnohem méně s literární stručností „V pravděť jsou lidé ta tráva. “ V naší sterilní době jsme ale nikdy nedokázali odhadnout, jak vysoko ta tráva může vyrůst.

Shelleyův hlas

The Voice of Shelley

Čelil jsem v poslední době dvojí kritice, jednak proto, že jsem nazval Nerona umělcem a jednak proto, že jsem o Shelleyovi řekl, že byl typický aristokrat. Poněkud snazší je odpovědět na první výtku. Nerona jsem nazval umělcem, protože umělcem byl. Po celý svůj život miloval umění ve všech jeho formách a jeho poslední slova byla básnickou citací. Pokud hrál na housle, zatímco Řím hořel, myslel přitom právě tak na housle, jako myslel na oheň. A pokud hodně přemýšlel o ohni, pak to bylo z prostého a z jeho pohledu nenapadnutelného důvodu, že oheň je velmi umělecká věc. Pan Max Beerbohm v jedné ze svých nejzajímavějších a nejabsurdnějších esejích odsoudil hasiče jako tlupu vandalů, kteří ničí „takovou krásu“. Vyhrožoval, že zorganizuje opačný hasičský sbor, kterému z hadic místo vody bude stříkat nafta. Nero byl jen Max, který to myslel vážně, Nero byl jen Max bez jeho dobré povahy, Nero byl jen Max, který se pustil do práce.

Ovšem já ho zmínil z velmi prostého důvodu. Obránce nekonfesní víry mluvil o tom, jak chce pomáhat každému, kdo usiluje o své nejvyšší cíle a mně se zdálo, že naléhavě a hrozně důležité, zda člověk považuje za svou nejvyšší věc něco správného nebo špatného, že dát na nejvyšší místo něco správného je velmi těžké a dát na ně něco špatného je velmi smrtící. Velmi výmluvným příkladem je úsilí o pouhé umění či krásu. Jakmile člověk postaví krásu výše než lásku, stává se Nero logickou možností.

Další záležitost je možná méně zřejmá, ale myslím, že není o nic méně pravdivá. Když říkám, že Shlelley je typický aristokrat, uvědomuji si plně všechen jeho revoluční zápal a jeho téměř anarchický idealismus. Neoznačuji Shelleyho za aristokrata těmto věcem navzdory, ale říkám to o něm právě kvůli nim. Pravý aristokrat je povahou anarchista. Aristokrat je člověk, který chtěl a chce dělat, co si zamane. Jeho hrad byl vzdorem proti slušným a spořádaným královským pořádkům. Jeho motorový vůz byl vzdorem proti slušným a spořádaným demokratickým pořádkům. Gentlemani ve skutečných dějinách nebyli nikdy nic, než rváči. Coby rváči a výtržníci byli obdivováni. Coby rváči a výtržníci končili na šibenici. Dnes už je nikdo nevěší, což považuji za značný nedostatek v plnosti demokratické kontroly. Obdivováni jsou pořád.

Nu a zdá se mi, že všechna tahle patricijská vzpurnost kolovala Shelleyovi v krvi a vsákla mu do kostí, zrovna tak, jako tomu bylo u Byrona. Byl to podvědomý základ, na kterém zbudoval svůj republikánský idealismus. Shelley miloval svobodu, tak jak ji milují všichni aristokrati. Shelley nenáviděl krále, tak jak všichni aristokrati nenávidí krále, svár mezi nimi žhnul od počátku světa. Shelley nenáviděl kněze, a nenáviděl je vůbec nejvíc, protože kněží představují do očí bijící a nadpřirozené popření stupňů lidstva. Aristokracie se může poddat králi nebo chlácholit demokracii, ale nějaká jiná aristokracie, to už je pro ni příliš. Samozřejmě že Shelley, člověk tak křišťálové upřímnosti, nevěděl, že jeho anarchismus má takhle feudální základy. Nepochybuji, že si představoval, že je velmi opravdovým hlasem lidu. Jeho hlas je hlasem svobody, je hlasem krásy je hlasem změny a dokonce hlasem revoluce, ale ať už byl čímkoliv, nikdy nebyl hlasem lidu. Není v něm dost bolesti a není v něm dost smíchu. Není v něm dost té čisté věci, již by Shelley a řada dalších vybraných gentlemanů nazvala obhroublostí. Shelley byl idealista, byl lyrický, byl stovkou různých věcí, ale dvojím nebyl nikdy. Nikdy nebyl komický a nikdy nebyl tragický. Vše co pochází ze společného srdce, ze srdce skutečných lidí, je komické a tragické.

Ze samotného lidského společenství pochází jen dva druhy balad, které jsou trvalé a pořád se vrací. Jsou to smutné balady o zlomených srdcích a veselé balady o roztřískaných hlavách. Po žádné z těchto lidových vlastností není u Shelleyho nikde ani stopy. K předvedení této pravdy ovšem není nutno srovnávat Shelleyho s jakoukoliv jinou literaturou jiných dob či míst. Můžeme ho srovnat s jiným básníkem, jiným demokratickým idealistou, jiným člověkem pohnutým francouzskou revolucí, který žil skoro ve Shelleyově době a téměř ve Shelleyově zemi, s člověkem, který se od Shlleye nelišil ničím, než tím, že byl mužem lidu. Pomyslet na něj po Shelleyovi je jako polykat po vodě oheň. Není zrovna jednoduché zbavit se palčivé chuti sladkosti a hořkosti, již v ústech zanechává Burns.

Shelley nikdy nepřišel na onu podivnou společnou půdu kde se velké vášně setkávají s groteskou, kde je kříž vznešenou šibenicí a šibenice karikaturou kříže. To byl první a nejlepší důvod, proč nebyl nikdy z lidu. Byly tu ale i jiné důvody. Jeden z jeho zcela nelidových rysů byl jeho anarchismus. Chudí nejsou a nikdy nemohou být anarchisty. Na takové umělecké maličkosti žijí příliš blízko životu. Když mluví o anarchismu nepoužívám ten pojem samozřejmě v přesném smyslu, který naznačuje politický program. Nemyslím tím, že by Shelley odmítal jakoukoliv vládu i když někdy používal věty, které by se daly v tom smyslu vyložit. Jeho směřování a tón ale vedly k nabízení svobody a úniku od pravidel jako všeléku na lidská neštěstí a to není autenticky lidový tón či směr. Lidé vědí, že nelze žít bez pravidel. Lid tvoří a uchovává všechny zvyklosti, obyčeje, tradice a konvence zrovna tak jako je tvůrcem a (snad s výjimkou moderní Anglie) strážcem všeho náboženství. Shlley nikdy žádnému z těchto hlubokých proudů v profanum vulgus nerozuměl. A myslím, že k němu, při všech jeho šlechtických ctnostech, nebudu nespravedlivý, když řeknu, že se jim nikdy ani porozumět nesnažil.