Shelleyův hlas

The Voice of Shelley

Čelil jsem v poslední době dvojí kritice, jednak proto, že jsem nazval Nerona umělcem a jednak proto, že jsem o Shelleyovi řekl, že byl typický aristokrat. Poněkud snazší je odpovědět na první výtku. Nerona jsem nazval umělcem, protože umělcem byl. Po celý svůj život miloval umění ve všech jeho formách a jeho poslední slova byla básnickou citací. Pokud hrál na housle, zatímco Řím hořel, myslel přitom právě tak na housle, jako myslel na oheň. A pokud hodně přemýšlel o ohni, pak to bylo z prostého a z jeho pohledu nenapadnutelného důvodu, že oheň je velmi umělecká věc. Pan Max Beerbohm v jedné ze svých nejzajímavějších a nejabsurdnějších esejích odsoudil hasiče jako tlupu vandalů, kteří ničí „takovou krásu“. Vyhrožoval, že zorganizuje opačný hasičský sbor, kterému z hadic místo vody bude stříkat nafta. Nero byl jen Max, který to myslel vážně, Nero byl jen Max bez jeho dobré povahy, Nero byl jen Max, který se pustil do práce.

Ovšem já ho zmínil z velmi prostého důvodu. Obránce nekonfesní víry mluvil o tom, jak chce pomáhat každému, kdo usiluje o své nejvyšší cíle a mně se zdálo, že naléhavě a hrozně důležité, zda člověk považuje za svou nejvyšší věc něco správného nebo špatného, že dát na nejvyšší místo něco správného je velmi těžké a dát na ně něco špatného je velmi smrtící. Velmi výmluvným příkladem je úsilí o pouhé umění či krásu. Jakmile člověk postaví krásu výše než lásku, stává se Nero logickou možností.

Další záležitost je možná méně zřejmá, ale myslím, že není o nic méně pravdivá. Když říkám, že Shlelley je typický aristokrat, uvědomuji si plně všechen jeho revoluční zápal a jeho téměř anarchický idealismus. Neoznačuji Shelleyho za aristokrata těmto věcem navzdory, ale říkám to o něm právě kvůli nim. Pravý aristokrat je povahou anarchista. Aristokrat je člověk, který chtěl a chce dělat, co si zamane. Jeho hrad byl vzdorem proti slušným a spořádaným královským pořádkům. Jeho motorový vůz byl vzdorem proti slušným a spořádaným demokratickým pořádkům. Gentlemani ve skutečných dějinách nebyli nikdy nic, než rváči. Coby rváči a výtržníci byli obdivováni. Coby rváči a výtržníci končili na šibenici. Dnes už je nikdo nevěší, což považuji za značný nedostatek v plnosti demokratické kontroly. Obdivováni jsou pořád.

Nu a zdá se mi, že všechna tahle patricijská vzpurnost kolovala Shelleyovi v krvi a vsákla mu do kostí, zrovna tak, jako tomu bylo u Byrona. Byl to podvědomý základ, na kterém zbudoval svůj republikánský idealismus. Shelley miloval svobodu, tak jak ji milují všichni aristokrati. Shelley nenáviděl krále, tak jak všichni aristokrati nenávidí krále, svár mezi nimi žhnul od počátku světa. Shelley nenáviděl kněze, a nenáviděl je vůbec nejvíc, protože kněží představují do očí bijící a nadpřirozené popření stupňů lidstva. Aristokracie se může poddat králi nebo chlácholit demokracii, ale nějaká jiná aristokracie, to už je pro ni příliš. Samozřejmě že Shelley, člověk tak křišťálové upřímnosti, nevěděl, že jeho anarchismus má takhle feudální základy. Nepochybuji, že si představoval, že je velmi opravdovým hlasem lidu. Jeho hlas je hlasem svobody, je hlasem krásy je hlasem změny a dokonce hlasem revoluce, ale ať už byl čímkoliv, nikdy nebyl hlasem lidu. Není v něm dost bolesti a není v něm dost smíchu. Není v něm dost té čisté věci, již by Shelley a řada dalších vybraných gentlemanů nazvala obhroublostí. Shelley byl idealista, byl lyrický, byl stovkou různých věcí, ale dvojím nebyl nikdy. Nikdy nebyl komický a nikdy nebyl tragický. Vše co pochází ze společného srdce, ze srdce skutečných lidí, je komické a tragické.

Ze samotného lidského společenství pochází jen dva druhy balad, které jsou trvalé a pořád se vrací. Jsou to smutné balady o zlomených srdcích a veselé balady o roztřískaných hlavách. Po žádné z těchto lidových vlastností není u Shelleyho nikde ani stopy. K předvedení této pravdy ovšem není nutno srovnávat Shelleyho s jakoukoliv jinou literaturou jiných dob či míst. Můžeme ho srovnat s jiným básníkem, jiným demokratickým idealistou, jiným člověkem pohnutým francouzskou revolucí, který žil skoro ve Shelleyově době a téměř ve Shelleyově zemi, s člověkem, který se od Shlleye nelišil ničím, než tím, že byl mužem lidu. Pomyslet na něj po Shelleyovi je jako polykat po vodě oheň. Není zrovna jednoduché zbavit se palčivé chuti sladkosti a hořkosti, již v ústech zanechává Burns.

Shelley nikdy nepřišel na onu podivnou společnou půdu kde se velké vášně setkávají s groteskou, kde je kříž vznešenou šibenicí a šibenice karikaturou kříže. To byl první a nejlepší důvod, proč nebyl nikdy z lidu. Byly tu ale i jiné důvody. Jeden z jeho zcela nelidových rysů byl jeho anarchismus. Chudí nejsou a nikdy nemohou být anarchisty. Na takové umělecké maličkosti žijí příliš blízko životu. Když mluví o anarchismu nepoužívám ten pojem samozřejmě v přesném smyslu, který naznačuje politický program. Nemyslím tím, že by Shelley odmítal jakoukoliv vládu i když někdy používal věty, které by se daly v tom smyslu vyložit. Jeho směřování a tón ale vedly k nabízení svobody a úniku od pravidel jako všeléku na lidská neštěstí a to není autenticky lidový tón či směr. Lidé vědí, že nelze žít bez pravidel. Lid tvoří a uchovává všechny zvyklosti, obyčeje, tradice a konvence zrovna tak jako je tvůrcem a (snad s výjimkou moderní Anglie) strážcem všeho náboženství. Shlley nikdy žádnému z těchto hlubokých proudů v profanum vulgus nerozuměl. A myslím, že k němu, při všech jeho šlechtických ctnostech, nebudu nespravedlivý, když řeknu, že se jim nikdy ani porozumět nesnažil.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s