Velký překlad

The Great Translation

Jakubovský překlad Bible má jeden skutečný nárok na to, aby se nazýval anglický. Mnoho z jeho vychvalování pro protestantskou čistotu a budování anglosaského impéria jsou stranické fantasie. Je však národní v tom nesmírném smyslu, že je anonymní. Překlad, jako překlad, je právě tak anonymní jako balady o Robinu Hoodovi, které psali všichni a nikdo. Je pravda že vzdělaní biskupové a učenci, kteří Bibli překládali se rozhodně nepovažovali za bezvýznamné či bezejmenné. Jenže v dějinách anglické literatury bezejmenní a bezvýznamní jsou, jen jsou to bezejmenní a bezvýznamní nesmrtelní. Je nemožné poukázat na jednoho konkrétního velikána, který by byl zodpovědný za tohle veledílo slovní hudby. Právě v době, kdy byl překlad pořizován byli v Anglii větší literáti, než jaké kdy nejspíš uvidí. Nelze si představit žádný trik nebo zvrat okolností by Bacon či Burton, Jonson či Shakespeare mohli mít s překladem Bible cokoliv společného. Udělal to shluk biskupů, tedy shluk prostých mužů s dobrými úmysly. Nepřátelé Bible se nechali slyšet, že je to židovský folklor, samozřejmě ve špatném smyslu. V každém případě je náš překlad anglickým foklorem—a to v nejlepším smyslu. Napsala jej Anglie, pouhý Angličan by nic takového nesvedl..

„Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje “ (Iz 52,7 kralický překlad, který v českém kontextu velmi přibližně odpovídá postavení King James Version ,o které Chesterton píše pozn. překl) je právě tak lehké a klasicky čisté jako Spenser. Ale Spenser s tím neměl nic společného, tohle napsal nějaký obyčejný farář.

„Příjezd pak jest jako příjezd Jéhu syna Namsi; nebo vztekle jede “ to je mnohem ráznější, než Chapman nebo Ford. Ale Chapman ani Ford s tím nemají nic společného, to napsal nějaký běžný duchovní.

„Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; “ je tak prosté a barvité jako Bunyan. Jenže Bunyan s tím nemá nic společného, vlastně se ještě ani nenarodil. Může se jevit prapodivné, že tahle patetická velká zvířata svolaná tak upjatým skotským pedantem, jakým byl Jakub I. budou nakonec důrazně předkládáni jako argument pro lidovost a pro lid. A přece jsou jedním z jeho nejsilnějších argumentů. Ukazují jak dobře mohou docela běžní lidé psát, když píší o něčem, co není zrovna obyčejné.

V tom je prostý prvek patriotické důležitosti překladu. Je to poslední kolektivní dílo našeho lidu. Je to poslední případ, kdy všichni čtou knížku a nikdo se neptá po autorovi. Potom už Anglie psaní zanechala. Do psaní se zkusili vrhnout Angličané, ne tak docela bez úspěchu. Milton, Dryden, Addison, dr. Johnson dokázali a převedli ledacos. Jenže téměř okamžitě byli zaplaveni silami, které nebyly anglické, přišli Irové jako byl Swift a Goldsmith, Skotové jako Hume a Scott. Je správné, že tuhle knihu bereme, i jako knihu anglickou, jako autoritativní. Skutečný původ Židů možná zaznamenává a možná ne, jsem si ale jist, že zaznamenává skutečný konec angličtiny.

Nastal dokonalý okamžik, kde nebylo rozdílu mezi jazykem a literaturou. Prosa je poesie, která si není vědoma sebe sama, je to něco jako kdyby roztržitý básník pokaždé popřál dobré ráno ve verších nebo nás požádal, abychom mu podali brambory nevědomky a spontánně v rýmech. Představte si, že bychom používali poesii celé dny, že bychom si o lístek na dopravu říkali trioletem, že bychom korespondenční lístky používali jen k tomu účelu (který jeho tvar zjevně naznačuje), abychom na ně psali sonety. Představme si, že kdybychom mluvili o počasí, mluvili bychom pokaždé tak, jak o počasí píše Shelley. Představme si, že pokaždé, když bychom užili výtaz náklonnosti a citu byla by to nějaká velká milostná píseň. Pokud si dokážeme představit něco takového, pak si můžeme začít představovat, co se doopravdy stane, když jazyk dosáhne dokonalosti. Všechno, co se říká se drží neslyšné melodie, jakoby tempo pochodu udávaly zcela ztišené bubny. Poesie pronikla do prosy života a všemi jeho údy hýbe v rytmu a taktu krásy.

Angličtina anglické Bible není skvělá jen pokud jde o skvělé věci, je skvělá ve všem. V jakémkoliv moderním úvodníku můžeme najít slova: „Nedokážeme pochopit, proč anglické lázně a přímořská letoviska jako Bath nebo Brighton nejsou stejně adekvátní jako podobná místa v zahraničí, třeba Dieppe nebo Baden, ani to, proč ti, kdo vyhledávají jedny by nemohli mít zájem o druhé.“ A to by byla naprosto dobrá moderní angličtina. Nejsou to jen náboženské asociace, co nás vede k tomu, abychom viděli lepší angličtinu ve slovech „Zdali nejsou lepší Abana a Farfar, řeky Damašské, nad všecky vody Izraelské? Zdaliž bych se nemohl v nich zmýti, abych čist byl? Je to skutečně dokonalost stylu, je to poesie v prose.

Jakýkoliv článek v časopise můž obsahovat odstavec: „Nadšence musí vždy odrazovat jistá pomíjivost všeho populárního. Masa lidstva se, podle všeho, jeví jako součást přírody tak prostě, že že je těžké uvěřit, že všechny její ideje nejsou zároveň tak monotonní i vrtošivé jako fysický vesmír. Nejlepší filosofové se však nicméně vždy vrací k ideji řádu a rozumu ve věcech.“ Tohle by byla naprosto zdravá a rozumná moderní angličtina. Nejen pouhá náboženská tradice nás vede k myšlence, že tohle je lepší: „Hlas řkoucího: Volej. I řekl: Co mám volati? To, že všeliké tělo jest tráva, a všeliká vzácnost jeho jako květ polní. Usychá tráva, květ prší, jakž vítr Hospodinův povane na něj. V pravděť jsou lidé ta tráva. “

A pak jakoby v odpověď přes propast „Usychá tráva, květ prší, ale slovo Boha našeho zůstává na věky “

Není to lesk starodávného jazyka. Je to prostě jen mnohem lepší užití moderního jazyka.

V jedné z ohromných pasážích, které pronikají všemi jazyky a náleží do samotného svatého Písma mluví prorok o dokonalém čase jako o čase, kdy všechny nádoby budou jako nádoby před oltářem a na každém hrnci v Jerusalémě bude napsáno „Bohu zasvěcený“. To je to, co se anglickému překladu podařilo, jakousi literární náhodou, podařilo dosáhnout. Označení „inspirovaná slova“ možná je a možná není orthodoxní pokud jde o Bibli v nadpřirozeném smyslu, Je to ale skoro úplně pravda o anglickém překladu v druhotném toliko lidském smyslu. Nudné části vyprávění nejsou nudné, triviální detaily nejsou triviální, protože se všechny vznesly na této poslední velké vlně poetického anglického jazyka. Každý dnes tvrdí, ať revolucionář či reakcionář, že domácké věci musí být nudné, že běžné věci musí být obyčejné. Každý říká, třebaže mnohem méně s literární stručností „V pravděť jsou lidé ta tráva. “ V naší sterilní době jsme ale nikdy nedokázali odhadnout, jak vysoko ta tráva může vyrůst.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s