Juvenilia Jane Austen

Jane Austen’s Juvenilia

V nedávné novinové polemice o běžné hlouposti a stejnosti všech lidských generací, jež předcházely té naší, kdosi řekl, že ve světě Jane Austen se od dámy očekávalo, že když obdrží nabídku k sňatku, omdlí. Každému, kdo náhodou četl jakékoliv z děl Jane Austen přijde spojení těch idejí poněkud komické. Elizabeth Bennet kupříkladu obdrží dvě nabídky k sňatku od dvou velmi sebevědomých, ba vynikajících nápadníků, a zcela jistě z toho neomdlévá. Blíž pravdě bylo říct, že omdlévali oni. V každém případě, ale pro ty koho to baví bude pobavení a pro ty, kdo potřebují takové poučení bude poučením zjištění, že nejranější dílo Jane Austen lze označit za satiru na povídačku o omdlévající dámě. „Střez se mdlobných záchvatů…sice mohou být někdy osvěžující a správné, ale věř mi, že nakonec, pokud se opakují příliš často a nevhod, se ukáže že vůbec neprospívají tvému zdraví.“ To byla slova umírající Sofie utrápené Lauře a najdou se moderní kritici schopní citovat je jako důkaz, že v první dekádě devatenáctého století byla celá společnost na omdlení. Ve skutečnosti je ale celý smysl toho malého skeče v tom, že taková ztráta soudnosti není satirisována jen proto, že by to byla fikce. Laura a Sofie jsou vytvořeny tak směšně nepodobné životu tím, že omdlévaly tak, jak skutečné dámy neomdlévají. Tihle důmyslní moderní kritici, kteří tvrdí, že skutečné dámy omdlévají ve skutečnosti skočily na to, co hrají Laura se Sofií a věří jim proti Jane Austen. Oni nevěří lidem té doby, oni věří těm nejnesmyslnějším dobovým románům, kterým nevěřili dokonce ani lidé té doby, kteří je četli. Spolkli veškerou vznešenou vážnost Udoplphových tajností a nikdy nepochopili vtip Northanger Abbey.

Pokud totiž tyhle mladistvé práce Jane Austen obzvláště předjímají některé z jejích pozdějších děl, pak předjímají satirickou stránku Northanger Abbey. O tom jak značný mají v tomhle ohledu význam mohu hned něco říci, bude ale dobré předeslat něco o dílech samých coby předmětech literární historie. Všichni ví, že autorka zanechala nedokončený zlomek, později vydaný pod jménem Watsonovi a dokončený příběh Lady Susan psaný v dopisech, který se zjevně sama rozhodla nevydat. Čemu kdo dává v těchto věcech přednost je vždycky předsudek, ve smyslu nezvládnutelného vkusu, ale přiznám se, že považuji za podivnou historickou náhodu, že věci tak poměrně nudné jako Lady Susan měly být už dávno vydány, kdežto věci tak poměrně svěží jako Láska a přátelství neměly být vydány až posud. Je přinejmenším literární kuriositou, že takové literární kuriosity zůstaly téměř nahodile skryty. Nesporně bylo velmi správně pociťováno, že jsme s vysypáváním odpadkového koše zpod psacího stolu génia na hlavu veřejnosti zašli trochu moc daleko a že v jistém smyslu je pravda, že takový odpadkový koš je právě tak posvátný jako hrob. Aniž by si tedy arogantně přisvojoval právo na lepší vkus, než kdokoliv jiný, mohu snad říci, že alespoň já bych Lady Susan klidně nechal v odpadkovém koši, pokud bych mohl poslepovat dohromady Lásku a přátelství do soukromé sbírky výstřižků, abych se nad ní mohl zas a znovu smát, jako se člověk směje velkým burleskám Peacockovým nebo Maxe Beerbohma.

Jane Austen zanechala vše, co vlastnila své sestře Cassandře, včetně těchto i dalších rukopisů a jejich druhý svazek, obsahující zmiňované rukopisy zase Cassandra zanechala svému bratovi admirálu Siru Francisi Austenovi. Ten je dal své dceři Fanny, která je zase zanechala svému bratrovi, který byl farářem v Barfstone v Kentu a otcem paní Sanders, jejímuž moudrému rozhodnutí vděčíme za vydání těchto prvních nápad její pratety, jíž zde raději nebudeme nazývat velkou pratetou, abychom jí místo na velikosti nepřidali na stáří. Každý ať to posoudí sám, ale já myslím, že přispěla čímsi, co je samo o sobě důležité, literatuře a literární historii že bychom našli celé valníky papíru potištěného díly všech velkých autorů, které jsou mnohem méně charakteristické a mnohem méně důležité, než těchto pár dětských šprýmů.

Láska a přátelství je totiž, spolu s některými podobnými stránkami v doprovodných zlomcích, brebentivou burleskou, čímsi mnohem lepším, než to, co dámy oné doby označovali za příjemné brebentění. Je to jedna z těch věcí, které se snáz čtou s potěšením proto, že byly s potěšením napsány a jen jen ku prospěchu, že jsou mladistvé v tom smyslu, že jsou veselé. Říká se, že tyhle věci psala, když jí bylo sedmnáct, evidentně je psala hodně v tom duchu, v jakém lidé vedou rodinné záznamy, protože medailonky obsažené v rukopise byly dílem její sestry Cassandry. Celé dílo je plné onoho vysokého ducha, který je vždy vyšší v soukromém, než ve veřejném životě, zrovna tak, jako se lidé hlasitěji smějí doma, než na ulici. Mnozí její obdivovatelé zřejmě nebudou čekat a možná mnozí její obdivovatelé nebudou obdivovat ten druh legrace, který lze najít v dopise mladé dámě „jejíž city byly příliš silné pro její úsudek“ a která mezi řečí podotkne „Byla jsem ještě velmi mladá, když jsem zavraždila svého otce, od té doby jsem zavraždila svou matku a nyní zavraždím svou sestru.“ Osobně to považuji za obdivuhodné, ne chování, ale doznání. Téměř všude najdeme jistou uhlazenost nonsensu. Je tu nemálo pravé austenovské ironie. „Urozený mladík nás informoval, že jeho jméno je Lindsay—z jistého důvodu je ovšem skryji pod jménem Talbot“. Přeje si někdo doopravdy, aby tohle zmizelo v odpadkovém koši? „Nebyla nic než dobře naladěná, slušná a ochotná mladá žena, jako taková by se nám zřídka nelibíla—byla jen předmětem opovržení.“ Copak to není jakási první črta postavy Fanny Price? Když Uske, otec hrdinky, zaslechne hlasité klepání na dveře vesnické chalupy, zjišťuje, co je to za hluk, dokáží potupným opatrným usuzováním dospět k tomu, že to venku někdo buší do dveří. „Ano,“ (zvolala jsem) „Nemohu se ubránit myšlence, že to musí být někdo, kdo klepe, abychom ho pustili dovnitř.“ „To je jiná věc“ (odpověděl), „nesmíme se tvářit, že vím, jaký má ta osoba ke klepání důvod—i když jsem zčásti přesvědčen, že někdo na ty dveře tluče.“Což není v přehnaném pohodlí a jasnosti té odpovědi předznačen jiný a slavnější otec a neslyšíme snad, v Uskeho vesnické chalupě, nezaměnitelný hlas pana Benneta? Je tu ale větší kritický důvod k potěše z veselí těchhle rozmanitých maličkostí a výstředností. Pan Austen-Leigh je podle všeho nepovažoval za dostatečně vážné pro pověst své velké příbuzné, ale velikost se neskládá z velkých věcí, pokud bychom jimi mysleli věci vážné. Důvod, který mám na mysli je ale tak vážný, jak by si on či kdokoliv jiný mohl jen přát, protože se týká základní vlastnosti jednoho z nejvybranějších talentů pro literární tvorbu.

S kterýmkoliv z raných děl Jane Austen se pojí skutečná psychologická zajímavost, tvořící téměř psychologické tajemsví. A to z jednoho důvodu, mimo jiné. Který byl jen sotva dostatečně zdůrazněn. Bez ohledu na to, jak byla nesporně velká spisovatelka, nikdo by nejspíš netvrdil, že by byla básnířka. Byla ovšem nápadným příkladem toho, co se říká o básnících, že se rodí a ne učí. Věru ve srovnání s ní byli někteří básníci vyučeni. Mnozí lidé, kteří vypadali, že zapálí svět zanechali přinejmenším docela rozumné úvahy o tom, co rozněcovalo plameny v nich. Lidé jako Coleridge nebo Carlyle rozžehli jistě své první pochodně od rovným dílem fantastických německých mystiků či platonských myslitelů, prošli výhněmi kultury, v nichž by i méně tvořiví lidé mohli být podníceni k tvoření. Jane Austen nebyla k tomu, aby byla géniem ani zapálena, ani inspirována ba ani pohnuta, ona jednoduše geniální byla. Pokud v sobě měla nějaký oheň, vznikl v ní samé, jako oheň prvního člověka, který ho zapálil třením dvou suchých dřívek. Někdo by řekl, že třela velmi suchá dřívka. Jisté je že svým uměleckým talentem dodala na zajímavosti tomu, co by tisíce navenek podobných lidí učinily nudným. V okolnostech jejího života, ani v jejích materiálech není nic, co by očividně ukazovalo, jaký z ní bude umělec. Tvrdit, že Jane Austen byla živel může vypadat jako mimořádně odvážné použití špatného slova. Trvat na tom, že byla originální může dokonce vypadat trochu rozpustile. Přesto budou tyhle námitky vznášet kritikové, kteří nepřemýší tom, co ve skutečnosti znamená živel nebo originalita. Možná to lze stejně dobře vyjádřit tím, co se doopravdy myslí pod individualitou. Austenové dovednost je něco absolutního, nelze to rozebrat na jednotlivé vlivy. Byla přirovnávána k Shakespearovi a v tomhle smyslu skutečně připomíná vtip o člověku, který tvrdil, že by dokázal psát jako Shakespeare, kdyby na to měl hlavu. V tomhle případe jako bychom viděli sedět tisíc staropanenských tetiček sedět u tisíce čajových stolků a každá z nich by mohla npsat Emmu, kdyby na to měla hlavu.

Při posuzování i těch nejhrubších prvních pokusů je proto zajímavé dívat se a na mysl a ne na zrcadlo. Možná si nebyla vědma, že je sama sebou, přesto si ale není, na rozdíl od mnoha kultivovanějších imitátorů vědoma, že by byla kýmsi jiným. Síla, počínající a slabounká, vychází zevnitř a ne zvenčí. To, že je jedincem s vynikajícím instinktem pro inteligentní kritiku života je prvním z důvodů, které opravňují studium jejích mladistvých děl, protože je to zajímavé z hlediska psychologie uměleckého povolání. Nebudu to označovat za uměleckou povahu, protože nikdo neměl nikdy méně z téhle otravné věci než Jane Austen. I když by ale tohle mohlo samo o sobě stačit k tomu k bádání o tom, jak její dílo začalo, stává se to ještě relevantnějším, když zjistíme, jak začalo. Je to něco víc, než objevit nějaký dokument, je to objev inspirace. A byla to inspirace Gargantuova a Pickwickova, byla to obří inspirace smíchu.

Pokud připadalo podivné říkat o ní, že je živel, může znít stejně divně, když o ní řekneme, že byla bujná. Tyto stránky prozrazují její tajemství, že byla totiž přirozeně bujná. A její síla plynula, jak je tomu u každé síly, z ovládnutí a směrování bujnosti. Přítomnost a tlak této vitality ovšem najdeme za tisícem jejích trivialit, kdyby chtěla, mohla být výstřední. Byla pravým opakem naškrobené a vyhladovělé staré panny, kdyby chtěla mohla být stejně komická jako Ženuška z Bath. Právě to dodává její ironii nezdolnou sílu. Právě to dává ohromnou váhu jejím střídmým slovům. V pozadí této umělkyně, považované za ženu bez vášní, je také vášeň, ale její původní vášní bylo veselé opovržení a duch bojovnosti proti všemu, co považovala za morbidní, laxní a jedovatě hloupé. Zbraně, které vykovala, byly tak precizně vyrobené, že bychom tohle možná nikdy nevěděli, nebýt těchto letmých pohledů do hrubé výhně, ze které vzešly. A jsou tu konečně ještě dva další fakty, které ponechám úvaze moderních kritiků a pisatelů dopisů do novin, aby nad nimi hloubali a vysvětlovali je, jak se jim bude chtít. První je ten, že tahle realistka kritisuje romantiky predevším kvůli tomu, co na nich tak obdivuje revoluční sentiment, tedy pro jejich oslavování nevděčnosti vůči rodičům, nebo lehký předpoklad, že staří se vždy mýlí. „Ne!“ říká ušlechtilý mladík v Lásce a přátelství, „nikdy se nebude říkat, že jsem ctil svého otce“. Druhým je, že nikde není ani náznaku, že by tenhle nezávislý intelekt a usměvavý duch byl než spokojen se svíravou domácí rutinou v níž psala příběh stejně domácký jako deník prokládaný pudingy a koláči, aniž by se i jen podívala z okna a všimla si francouzské revoluce.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s