Venkované Mary Webb a Thomase Hardyho

Dílo Mary Webb má jeden aspekt odlišný od veškeré debaty o něm jako o příkladu čehosi nejprve opomíjeného, protože to nemělo reklamu a pak propagovaného, protože to bylo opomíjené. Netvrdím, že bych byl jeden z objevitelů, ani nejsem jeden z těch, kdo dílo spěchali objevit, jen co bylo objeveno. Četl jsem jen jednu z autorčiných knih Precious Bane a ta mně velmi zaujala svou velmi osobitou a zvláštní krásou. Považoval jsem ji ale za jedinečnou ve všech slova smyslech a neměl ani ponětí, zda zda je autorčino jméno známé, nebo zda napsala cokoliv jiného. V mé nysli ovšem zanechala silný dojem, zejména v jednom ohledu. Je velmi živá a současně nepopsatelná. Možná to naznačuje slovo „precious“, drahocenný, v názvu knihy. Ne že by paní Webb byla drahoušek v šosáckém slova smyslu, Mám na mysli věci spojené s cenou: bohatství ve věcech obyčejně spojovaných s nuzotou a chudobou. Něco z toho, o čem se mluví jako o sličném východu spočívalo jako průhledné barvy duhy na krajině velmi typické pro západ. Když mluvíme o orientálních perlách a zlatu možná někdy zapomínáme, že západ slunce může být právě tak velkolepý jako východ.

Romantický příběh popisoval venkovany v době,kdy byli ještě hrubší než v Hardyho příbězích a Housmannových básních. Nijak se ani nesnažil idealisovat život v tom smyslu, že by ho přizdobil podle poněkud nízkého ideálu moderního sentimentu a pohodlí. Venkov se neproměnil v Arkadii, dokonce ani ne v tu docela přirozené krásy Vergilovy či Theocritovy a tím méně se rolníci mění v divadelní postavy či pastýřsky v porcelánové figurky. Velkolepostí tady míním něco ještě subtilnějšího, než je i třeba štěstí. Tihle venkované mají těžký život, občas asi i hladoví a za určitých okolností jsou schopni žít odporně nebo zuřivě. V jistém velmi hlubokém smyslu ale žijí plným životem. A právě v tom se tahle kniha liší od Hardyho, ale i o od mnoha působivých a cenných knih na totéž téma, knih které vskutku našly v takové primitivní existenci velikost, ba i krásu, ale nelezly jen krásu holého kamení a velikost pouště. Atmosférou těchto knih je stoicismus, pokud ne pesimismus. Atmosférou této knihy je mysticismus a máme dojem, že sami venkované nejsou jen tajemstvím, ale že jsou sami mystiky. Je nedostatečné říct onou kritickou frází, která se velmi rychle stává pouhou frází, že je velmi barevný příběh. Kupříkladu takové příběhy Thomase Hardyho jsou nesporně plné barev. Když lidé mluvili o těchto matafysických a morálních idejích používali, ať už spravedlivě nebo ne, metafory oblaku a temnoty. Ať už ale o jeho idejích platí cokoliv, rozhodně to neplatí o obrazech, které používá. Obrazy, které zůstaly v mé mysli, a řekl bych, že i v myslích mnoha dalších, ze prvního čtení Wessexských povídek jsou poměrně zvláštně vybrané v plném slunečním světle. Nic nemůže být zřejmější než obrysy ani jasnější než odstíny některých z těch jasných a krutých komedií o lásce a nenávisti podél bílých cest nebo na velkých zelených kopcích. Pokud byly jeho postavy jen loutkami osudu, pak to byly aspoň loutky pestře oblečené. Nechybí v nich světlo i to když někdy jsou záblesky smrtící jako blesk a i když příliš trvá na tom, že není růže bez trní, nikdy nezapomene růžím dodat velmi bohatý odstín.

Hardyho dílo, jako každé dílo náležející do skutečně pohanského věku má ovšem tu povahu, že všechno světlo září na věci a ne skrze ně. To je celý rozdíl mezi svěžestí a pestrostí staré pohanské malby nebo mosaiky a žhnoucím jasem středověkého okna. A my máme někdy dojem, že v pouhé chudobě, jako ve středověké strohosti, že věci mohou být zářivé, když budou průhledné a průhledné budou, když budou útlé. Když Hardy dělá tragedii ze stromu, studny a dunění hromu, chce silné sluneční světlo na scéně změnit v téměř divadelní světla ramp. Chtěl, aby denní světlo prozkoumávalo studnu, skoro bychom mohli říct, že chtěl, aby světlo dne zářilo a ukázalo temnotu. Nemyslel si ovšem, nebo v každém případě ne tak, jak si to myslí mystici, že je ve stromu obsaženo nějaké tajemství, které z něj dělá skutečný strom života, nebo že dokonce i letící blesk může vést nějaká zvláštní prozřetelnost. A pokud si myslel, že pravda leží na dně studny, pak mám za to, že obyčejně měla podobnu mrtvoly. Tak či tak neměla podobu bohyně či nymfy pramene. Nijak zvlášť se nedomníval, že positivní život a ještě méně radostný život vyzařuje skrze tyto věci ven. Nemyslel si, že něco znamenají, myslel si jen to, že on cosi míní tím, když říká, že nic neznamenají a nemají žádný smysl. Svět bez smyslu je celou ironií jeho mínění.

Nu, Mary Webb a její vesničané žijí ve světě, který dává hodně smyslu. Život, docela mimo to, nakolik je naplněný smutkem či veselím, je napěchován významem. Existuje v něm tichý tlak druhého smyslu věcí, a kolem každé je jakási aureola, ať už děsu či laskavosti. Hromy a blesky jsou něco víc než bouře, stromy jsou víc než stromy a studna je hlubší, než kdokoliv z lidí tuší. Navenek je to vyjádřeno spletí asociací a tradic kolem všech možných věcí a tak mohou mít svíčky, zelí nebo nejobyčejnější věci z kuchyně jisté temné vlastnosti. Vyjadřuje to ale dojem plnosti, jako u dešťového či i bouřkového mraku a bohatosti nejen v duši, ale i v temném podhoubí existence. A myslím, že tahle atmosféra je pravdivá, dotýká se prostých lidí a všech, kdo jsou blízko zemi. Hloupí, beznadějně, odporně pitomí lidé tomu obyčejně říkají pověra.

Tím chci říct, že chmurněji realistická škola nedělá chybu tím, že je realistická, a jistě ne v tom, že je tragická, ale v tom, jak se dotýká tohoto typu lidskosti dělá chybu v tom, že není mystická. Obyčejní venkovští lidé jako Tess nebo Neblahý Juda mohli být opravdu tak zraněni, jak byli zraněni, vykřiknout, když byli zraněni po lidském způsobu a zemřít, když byli zraněni příliš, po způsobu vší tragedie. Sami by se ale neviděli v tak tvrdém a holém obrysu v jakém je viděl pesimistický spisovatel. Celou věc by současně obohatily i popletly mystické tradice lidstva, zbytky náboženství, náznaky pověry, tajemství smrti, které zasahuje oběma směry jako dvojsečný meč andělův. Cítili by se zoufalí, ale necítili by se bezvýznamní, ale významní. Tohle je rys, který mi utkvěl v paměti z onoho příběhu, který jsem četl kdysi dávno..příběhu nazvaného Precious Bane. A pojí se s tím ještě jedna vlastnost, jeden rys, který je v literatuře poslední doby velmi zřídkavý, cosi co mohu nazvat jen jako tón vznešenosti či ušlechtilosti. Opět je tu už cosi v samotném názvu knihy, co tuhle pravdu naznačuje. Něco drahocenného neznamená jen cosi přepychového, ve smyslu spojeného s hrubým blahobytem a jměním. Drahocenná je věc koupená za jistou cenu a v tomhle případě se předestírá celá ona idea starodávné ceny oběti. To, že může být kletba drahocenná není dnes zrovna oblíbená nauka. Ani v téhle letmé literární poznámce nechci diskutovat o jejích morálních implikacích. Je ale jisté, že všude tam, kde je tohle pojetí přítomné v literatuře umožňuje to poetickou výši a dýchání duchovního vzduchu, který není nikdy znám tam, kde je opomíjena představa, že i v čistě uměleckém světě je takový stupeň důstojnosti dosažitelný jen skrze cosi morálního a že pokud existují umělečtí kritici, jimž záleží jen na umění, udělají dobře, když zachovají ve světě mučednictví, i kdyby jen tím, že udělají mučedníky z druhých lidí.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s