Slova silné poesie

Psaní o volném verši je nyní přirovnáváno k, řečeno uznávanou francouzskou frází, ke causerii, duchaplné a vtipné řeči. A věru je pravda, že každý, kdo se jí věnuje soustavně a tak dlouho může docela dobře zapomenout, že vše, co řekne může být zapsáno a použito proti němu. Vždycky jsem se snažil, abych měl pokud možno co nejvice na paměti, že spíš než z kazatelny mluvím z lavice obžalovaných a že i když jsem toho napovídal docela dost, mám jen máloco povědět k k tomu, aby mi nebyl uložen trest smrti. Až věda skutečně dokoná vše, co slíbila pro pohodlí lidstva a až budou všechny rozmluvy automaticky zaznamenávány na diktafon, nebo přehrávány z fonografu, pochybuji, že by se mnoho lidí chtělo nechat nahrát. Ovšem zrovna tak, jako mnozí lidé říkali, že stěží poznali svůj hlas, když ho uslyšeli z gramofonu, tak jsem se i já podivoval tomu, když jsem náhodou přišel do styku s některým z těch praskajících a hrozných záznamů, jak se mi nepovedlo nechat svůj hlas náležitě zaznít nebo dostatečně objasnit, co jsem měl na mysli. Někdy to vzniká z nevyhnutelného spěchu či tlaku práce, někdy ze zanedbání vysvětlení věcí v jejich náležitém pořádku a postavení toho hlavního na začátek. Někdy zjišťuji, že jsem něco bral za hotovou věc, používal slova, která mají šest nebo sedm významů, vynechal důležité kroky v argumentaci, zkracoval si cestu k závěru a vůbec se, stručně řečeno, choval jako profesor universální vědy vykládající Nárys všeobecných dějin opomenutým tetičkám a strýčkům.

Mnoho z toho jsou jen nevyhnutelné nevýhody causerie, ale ta má zase jednu velmi skutečnou výhodu, dokonce i v doslovném smyslu konversace. Oliver Wendell Holmes to výtečně vyjádřil, když řekl, že psát člověku je něco jako střílet po něm z pušky, kdežto mluvit s ním je něco jako kropit ho zahradní hadicí. V prvním případě se buď jeden trefí nebo mine, v druhém člověk může své omyly napravit a změnit svou palebnou, totiž stříkací, linii. V takovém případě má tenhle druh causerie něco z výhod konversace. Takže se do volného veršotepce budu dál trefovat, čí spíš (protože jsem moc velký humanista na to, abych ho zastřelil a stejně bych nejspíš minul) ho budu dál dobromyslně kropit hadicí, až z něj bude kapat osvěžující voda Heliconu, pravého zřídla volného verše, jíž mám to potěšení jej pokropit či postříkat.

Myslím, že první pravdou o tradičních básnických metrech je to, že existuje jistý druh řeči, která je silnější než řeč. Nejde o to, že by byla jen uhlazenější, sladší či mleodičtější, ani dokonce nejde o to, že by byla krásnější, ale je silnější. Slova jsou v ní spojena jako kosti, jsou spojeny maltou jako cihly, jsou blízko, jsou kompaktní a jsou odolná, kdežto v každé konversační řeči s se každá věta rozpadá na kusy. Ten druhý fakt si možná uvědomíme, když mluvíme o tom, že necháváme padnout poznámky, upustíme narážku, nebo předhodíme postřeh. Všechny konversační řeči či psaní jsou pod klatbou Pádu, podléhají zákonu gravitace, neustále padají dolů jako Lucretiův vesmír. Velcí básníci ale netrousí náznaky, ani neupouští postřehy, oni je zdvihají a drží je vysoko, jako svorník mocného oblouku, který zdvihá kameny a vzdoruje zákonu gravitace i ďáblovi a všem jeho andělům. Slova silné poesie jsou napěchovaná tak na těsno a pevně, jako kameny v oblouku. Verše dobrého sonetu jsou jako mosty zvuku přes propasti ticha. Chloubou mostů je, že přes ně mohou pochodovat armády, že se člověk může o každé slovo opřít plnou vahou. Hrůzný výkřik z posledního tragického Othellova vytržení, když zjišťuje, že smrt je zrovna tak skutečná jako láska, nachází slova hodná sebe sama, megalitická slova, slova, která nejen mají svou váhu, ale také váhu unesou, slova dost silná na to, aby ho unesla nad propastí: „Když zhasím tebe, planoucí ty služko….“ (Othello, překlad E. A. Saudek, pozn. překl.). Řeč ke svíčce lze skoro označit za obskurní, ale není pochybná, není váhavá nebo klopýtavá ve slovech či zvuku slov, spíše to vypadá, jako by se člověku dostalo čehosi většího než řeči. A pevnost slov a váha, která na nich může spočinout vydává svůj účinek. „Kde, kdeže vzít ten promethejský žár“ (Othello, překlad E. A. Saudek, pozn. překl.), to je verš, který unese slona. To platí v první řadě jako pouhý akustický fakt, protože v tom verši není jediné slabé slabiky. Současně tu je také síla stylu podobná síle gesta. „Kde, kdeže“ je podstatný živelný výkřik člověka, věčně nevědomého o počátku života, či o tom, jak je možné ho skutečně obnovit. A ať se nám to líbí nebo ne, je prostý a jednoduchý fakt, že slova „Kde, kdeže“zní jako nějaké prastaré město, kdežto slova „Nevím, kde“určitě ne.

Nu polovina současné obhajoby volného verše proti tradičnímu stojí prostě na tomhe. Spočívá v tom, že „Kde, kdeže“ se označí za pompézní a teatrální a „Já nevím kde“ za přirozené a upřímné. Není to o nic přirozenější, ani o nic upřímnější, je to jen hovorovější. A fakt, že je to hovorovější znamená jen tolik, že je to konvenční. Zejména v naší době je slang toliko nejkonvenčnější formou oslovení. Není to ale způsob vyjádření, tak jak je způsobem vyjádření poesie., pro emoce a nepopsatelnou lidskou imaginaci, a to z prostého důvodu, že je to nevyjadřuje. Běžná mluva není tím, čím lidé vyjadřují své emoce, jí se jim je jen nedaří vyjádřit.

Tímhle rozlišením nutně nevylučuji veškerý volný verš, ani nic takového věru nechciNaznačuje to ale, proč mnozí básníci, kteří vypadají, že by měli být schopni psát dobrým volným veršem, píší ve skutečnosti špatným volným veršem. Mate a zavádí je omyl, že volný verš je volný v tom smyslu, ve kterém je volná konversace. Ale konversace není volná, tedy v tom, že nemá volnost ke zpěvu a nemá volnost k uspokojení. A především, jak jsem vysvětlil výše, nemá volnost budovat, volit slova podle jejich trvalého a masivního charakteru, nebo je podle toho přeskládat a přerovnat, aby lnuly blíže k sobě. Když si gentleman při hovoru u čajového stolku zapálí cigaretu, poněkud nevhodně by rušil společnost, kdyby odmítal zápalku sfouknout, dokud nevymyslí verš tak plný a uspokojivý jako „Když zhasím tebe, planoucí ty služko….“ Pravda je taková, že v reálném životě by se to vztahovalo jak na tragické, tak na triviální příležitosti. Když muž zavraždí ženu, nebude řečnit o Prométheovi, ale spíš se nejbližšímu policistovi dozná, že oddělal Desdemonu. Je nicméně pravda, že „oddělal“ je hodně slabý popis toho, co udělal. Právě tahle slabost pouhých slov a zejména vztahu slov podle mě v praxi ochromuje ohromnou spoustu z toho, co se označuje za volný verš. Pokud by se mně někdo ptal, proč by se nedal psát volný verš, který by zahrnoval tohle těsné sevření a váhu a odolnou sílu věty, pak si vystačím o odpovědí: „Jistě, proč?“Ale skutečnou odpovědí, skutečným výpadem volného veršotepce v takovém případě není ptát se, proč by to nemělo jít, ale udělat to.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s