Plavecký popěvek

Jeden moderní génius, tuším Gauguin, řekl, že umělec musí být buď revolucionář nebo plagiátor. Pro pořádek by mohl dodat, že většina z těch největších umělců byli plagiátoři. Zastaralí autoři typu Chaucera nebo Shakespeara celkem s nadšením kopírovali, dokud poněkud modernější autoři nezačali být víc zapálení pro autorská práva. Vší poesií , od středověku po moderní časy se vine cosi jako věčná ozvěna, která v sobě má prvek okouzlení. Jsou refrény, které se ozývají v jakékoliv písni jako je „Over the Hills and Far Away‘ (Přes kopce a dál a dál), nebo `On Christmas Day in the Morning‘, (Z vánočního rána) či `Under the Greenwood Tree‘ (Pod stromem zeleným). V poslední době jsem si ale spíše s pobavením všiml dvou nebo tří případů, kdy dva nebo tři básníci opakovali jak tutéž větu, tak tentýž dojem či pocit. Chci říct, že se vší rozhodností užili slovního opakování, které by vulgárnější lidé mohli opravdu označit za plagiátorství. Jedna série začala, jak bych si dokázal představit, svěží Byronovou písní „We’ll go no more a-roving“ (Nepoplujem dál). Její hlavní krásou je byronovská krása svižnosti, která je často přehlížená. Tvoří ji tři sloky, každá po čtyřech verších, vše se to ale dá říct na jedno nadechnutí. Byron si vždy uchovával jednu velkou kvalitu, byla jí právě dualita o níž se vždy chlubil, že ji ztratil. Bylo to gusto, klukovská schopnost těšit se a bavit, zejména svou vlastní poesií. Nu a teď se to, téměř stejnými slovy, objevuje v díle W. E. Henleye, který se hlásil k hodně odlišnému vyznání poněkud bouřlivého optimismu, třebaže ta bouřlivost vedla občas k tomu, že po svých přátelích házel berle, když se s ním neshodli na nějakém jemném odstínu literární kritiky. Je nejspíš nejlépe znám svou básní v níž děkuje jakýmkoliv existujícím bohům za svou nezdolnou duši, i když mám své soukromé pochybnosti o nezdolné duši, kterou provází nezvládnutelná povaha. Pořád to ale byl svým způsobem správný chlapík a jeho přátelé ho měli rádi, i když po nich házel berle. Napsal slova k písničce, kde jednoduše Už nepoplujem nahradil Už si nevyjdem. Přinejmenším to můžeme označit za ozvěnu, ale nyní ozvěny hájím. A taky zjišťuji, z nedávných a nanejvýš fascinujících pamětí obyčejného námořníka, že ozvěnami mohly být obě básně, a že oba básníci byli plagiátoři. Cituje totiž námořní popěvek, který si prozpěvovali prostí námořníci a který se mi libí víc, než kterýkoliv z obou literárních produktů. Dokážu si představit námořníka jak s patřičně žalostným duněním zpívá:

A-roving–, a-roving–, since roving’s been my ru-u-in

I’ll go no more a-roving

With you, fair maid! (plout, plout, když moře byl můj zma—a—r.

Už víc s tebou nemohu plout

děvče moje rozmilé)

Malou shodu okolností stojí za to zmínit, protože je dobré mít na paměti, že je tu je tu celá literatura, která má to štěstí, že není téměř vůbec spojena s literáty.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s