Patriotismus a sport

Patriotism And Sport

Všímám si, že některé noviny, zejména ty, které si říkají patriotické, propadají docela silné panice z toho, že jsme byli dvakrát biti na sportovním poli, když nás jakýsi Francouz porazil v golfu a Belgičané ve veslování. Řekl bych, že jsou to příhody důležité pro kohokoliv, kdo někdy věřil v sebeuspokojivou anglickou legendu v této oblasti. Předpokládám, že existují lidé, kteří jsou jaksi neurčitě přesvědčeni, že nás žádný Francouz porazit nemůže, bez ohledu na to, že nás Francouzi poráželi docela často, jednou nás porazila Francouzka. Na starých obrázcích z Punche najdete jeden opakující se satirický motiv. Angličtí karikaturisté vždycky předpokládali, že Francouzi nemohou vyjet na štvanici se psy, ani se bavit anglickým způsobem lovu. Podle všeho jim bohužel nedochází, že všichni zakladatelé anglického způsobu lovu byli Francouzi. Všichni králové a šlechtici, kteří jezdili na štvanice se psy mluvili původně francouzsky. Mnozí z těch, kdo na ně jezdí dosud mají francouzská jména. Předpokládám, že je to důležité pro každého, kdo nic neví o tak zřejmých věcech. Předpokládám, že pokud někdo věřil, že my Angličané má jakési posvátné a zvláštní právo být sportovci, přijde mu tenhle zvrat věru ohromný a šokující. Mají dojem, jako kdyby spolu se sluncem řádně vycházejícím na východě, začalo po obloze na severo-severo-západ od severu stoupat nějaké další a neočekávané slunce. K užitku, morálnímu a intelektuálnímu užitku, takových lidí, může být prospěšné poznamenat, že Anglosas byl v těchto případech poražen právě těmi, o nichž si myslel, že se ani neúčastní soutěže, totiž Latiny a to Latiny toho toho nejsnazšího a nejméně odolného druhu. Nejenže to nebyli Francouzi, oni to byli Belgičané. Jak říkám, tohle všechno stojí za to říct jakékoliv inteligentní osobě, která věří ve zpupnou theorii anglosaské nadřazenosti. Žádný opravdový Angličan v ni nikdy nevěřil. A opravdoví Angličané si nad takovými porážkami vůbec nezoufají.
Skuteční Angličané vědí, že síla Anglie nikdy na žádných takových věcech nezávisela, že sláva Anglie s nimi neměla nikdy nic společného, vyjma mínění velké části boháčů a neurčité části chudých, kteří lenošné nápady boháčů napodobují. Tihle lidé samozřejmě budou o o našem neúspěchu příliš mnoho přemýšlet, zrovna tak jako si moc mysleli o našem úspěchu. Typičtí jingo (označení pro hurávlastence pozn. překl.) kteří své krajany příliš obdivovali jako dobyvatele by svými krajany nepochybně příliš pohrdali, pokud by byli přemoženi. Ale Angličan, který vůči Anglii alespoň něco cítí ví, že sportovní porážky nedokazují, že je Anglie slabá o nic víc, než sportovní úspěchy dokazují, že je Anglie silná. Pravda je taková, že sport je, podobně jako mnoho jiných věcí, zejména pak moderních, šíleně individualistický. Angličané, kteří dosahují sportovních úspěchů jsou mezi Angličany výjimeční a to prostě proto, že jsou výjimeční i mezi lidmi. Sportovci representují Anglii asi stejně jako Barnumovy zrůdičky representují Ameriku. Takových lidí je na světě tak málo, že si skoro můžete hodit korunou jestli je najde v té nebo oné zemi.
Pokud pro to někdo chce jednoduchý důkaz, je snadné ho najít. Pokud velcí angličtí sportovci nejsou výjimeční Angličané, pak to obyčejně nejsou Angličané vůbec. Ba ne, často jsou to zástupci ras, jejich průměrný tón je se sportem obzvláště neslučitelný. O Angličanech se kupříkladu předpokládá, že nad indickými domorodci vládnou pro svou vyšší odolnost, aktivitu a lepší zdraví těla i mysli. O Hindech se předpokládá, že jsou našimi poddanými proto, že mají menší zálibu v aktivitě, otevřenosti a pohybu na čerstvém vzduchu. Zkrátka, že mají menší zalíbení v kriketu. A v podstatě je asi pravda, že mají menší zalíbení v kriketu. Když se ale při tom všem budete mezi Angličany ptát na nejlepšího hráče kriketu, zjistíte, že je to nějaký Ind. Nebo, abychom vzali jiný příklad, obecně vzato je pravda, že Židé jsou jako rasa mírumilovní, intelektuální, lhostejní k válce podobně jako Indové, nebo možná jako Čínané válkou pohrdají: nicméně mezi nejúspěšnějšími profesionálními zápasníky bychom jednoho či dva Židy našli.
Tohle je jeden z nejsilnějších příkladů onoho specifického druhu zla, které pochází z naší anglické formy uctívání sportovních výkonů. Příliš se soustředí na úspěch jednotlivců. Začalo to, docela přirozeně přáním vítězství Anglii. Druhou fází bylo přání vítězství nějakým Angličanům. Třetím stadiem pak bylo (ve vytržení a agonii nějaké zvláštní soutěže) přání vítězství jednomu konkrétnímu Angličanovi. Ve čtvrtém stadiu se pak ukázalo, že když vyhrál, tak to ani Angličan nebyl.
Myslím, že tohle je jedna z věcí, které lze doopravdy říct ve prospěch lorda Robertse a jeho poněkud neurčitých idejí, které se pohybují v rozmezí od střeleckých klubů po povinné odvody. Ať už má ta idea jinak jakékoliv přednosti či nedostatky je to v každém případě idea zajištění rovnosti jakéhosi průměru sportovní zdatnosti lidí, lze si představit, že by mohla fungovat jako určitý korektiv našich sklonů vidět se v jistých výjimečných sportovcích. Ono je to tak, že existují miliony Angličanů, kteří si myslí, že patří k svalnaté rase, protože C. B. Fry je Angličan. A mnozí si jaksi neurčitě myslí, že sportovní zdatnost musí být Anglii vlastní protože Ranjitsinhji je Ind.
Ale skutečná historická síla Anglie, její fysická a morální zdatnost neměla nikdy nic společného s touto sportovní specialisací, spíše jí byla omezována. Někdo řekl, že bitva u Waterloo byla vyhrána na hřištích v Etonu (výrok běžně, ale nejspíš nesprávně, připisovaný Wellingtonovi, Eton je možná nejznámější anglická soukromá internátní škola nedaleko Windsoru, navštěvoval ji i mladý Wellington pozn. překl.). Byla to kromobyčejně nešťastná poznámka, protože anglický příspěvek k vítězství u Waterloo závisel mnohem víc než bývá u vítězství obvyklé na pevnosti a stálosti řadových vojáků v takřka zoufalé situaci. Bitvu o Waterloo vyhrála zarputilost prostého vojáka—tedy, rozumí se, vyhrál ji člověk, který v Etonu nikdy nebyl a nestudoval. Bylo absurdní tvrdit, že Waterloo bylo vyhráno na etonských kriketových hřištích. Dalo by se ale docela dobře tvrdit, že Waterloo bylo vyhráno na vesnické louce, kde velmi neohrabaní kluci hráli velmi neohrabaný kriket. Krátce řečeno, silný byl průměr národa, a sportovní sláva toho o průměru národa moc neřekne. Waterloo nevyhráli dobří hráči kriketu. Vyhráli tam ovšem špatní hráči kriketu, masa mužů, kteří měli jakési minimum sportovních návyků a instinktů.
Je to pro národ dobré znamení, když se takové věci dělají špatně. Ukazuje to, že je dělají všichni lidé. A je pro národ špatné znamení, když se takové věci dělají velmi dobře, protože to ukazuje, že se jim věnuje jen pár expertů a výstředníků a národ tomu jen přihlíží. Představme si, že by se v Anglii pod chozením po vycházkách rozumělo vždy jen to, že někdo dovede ujít pětačtyřicet mil za den bez únavy. Byli bychom si zcela jisti, že by chodilo jen velmi málo lidí a všechny ostatní byli popováželi na kolečkových židlích. Pokud ale slyšíme o chození a znamená to chůzi pomalou, chůzi s bolestí a častou únavou, pak víme, že většina národa ještě pořád chodí. Víme, že Anglie je pořád ještě, doslova, na nohou.
Potíž je tedy v tom, že faktické zvýšení sportovní úrovně bylo pravděpodobně špatné pro národní sportovní zdatnost. Namísto toho, aby byly turnaje zdravým mêlée, do kterého se může pustit každý a zkusit své štěstí, je tu dnes střežené a oplocené kolbiště, kde střetávají konkrétní šampioni, proti kterým by se normální člověk nepostavil, ani by mu to nakonec nikdo nedovolil. Jestliže bylo Waterloo vyhráno na etonských kriketových hřištích bylo to proto, že etonský kriket byl tehdy mnohem bezstarostnější než dnes. Pokud a dokud byla hra hrou, chtěl se do ní zapojit každý. Poté, co se z ní stalo umění, chce se každý dívat. Když bývala frivolní, možná mohla vyhrát Waterloo, když byla vážná a efektivní, prohrála Magersfontein (místo, kde Britové prohráli důležitou bitvu v jihoafrických bůrských válkách pozn. překl.)
V časech Waterloo měli průměrní Angličané jakousi hrubou a základní sportovní zdatnost. Tu nelze obnovit ani kriketem, ani povinnou vojenskou služnou ani žádnými umělými prostředky. Byla to záležitost duše. Vycházela ze smíchu, náboženství a ducha místa. Podobala se ale modernímu francouzskému duelu: mohlo se to stát komukoliv. Kdybych já byl francouzský žurnalista mohlo by se mi doopravdy stát, že by mně monieur Clemenceau vyzval, abych se s ním utkal v souboji pistolemi. Nezdá se mi ale ani trochu pravděpodobné, že by mě kdy pan C. B. Fry vyzval, abych se ním utkal v souboji kriketovými pálkami.

Domýšlivost a karikatura

Conceit And Caricature

Když už někdo musí být domýšlivý, pak je jistě lepší, aby byl domýšlivý o nějakých přednostech či talentech, které ve skutečnosti nemá. Tehdy totiž jeho marnivost zůstává více či méně povrchní, zůstává pouhým faktickým omylem, podobným tomu, když si někdo myslí, že podědil královskou krev nebo že má neomylný systém pro Monte Carlo. Je-li ona přednost neskutečná, pak nekazí ani nenadlepšuje jeho skutečné přednosti. Marnivě se chlubí ctností, kterou nemá, může ale být skromný pokud jde o ctnosti, které má. Jeho skutečně ctihodné vlastnosti si ponechávají svou počáteční nevinnost, nedokáže je vidět a nemůže je pokazit. Pokud něčí mysl mylně ovládne myšlenka, že je velkým houslistou, nemusí mu to bránit v tom, aby byl gentlemanem a počestným člověkem. Pokud je ale jeho mysl do nějaké značné míry ovládnuta myšlenkou, že je gentleman, pak jím brzy být přestane.
Je tu ale ještě třetí druh uspokojení, jehož dvou či tří příkladů jsem si v poslední době všiml. Je to další druh uspokojení, který není ani potěšením ze ctností, které máme ani potěšení ze ctností, které nemáme. Je to potěšení, které člověk má z přítomnosti či nepřítomnosti z jistých věcí v něm, aniž by se vůbec náležitě ptal, zda v jeh případě vůbec představují ctnost nebo ne. Člověk se bude chlubit tím, že není nijak zvlášť špatný, zatímco pravda je taková, že není dost dobrý na to, aby byl nějak zvlášť špatný. Nějaký pedantický úředníček řekne: „Mám důvody si blahopřát, že jsem civilisovaný člověk a nejsem tak krvelačný jako šílený mulláh.“ Někdo by mu měl říct: „Skutečně dobrý člověk by byl méně krvelačný než mulláh, Vy jste ale méně krvelačný ne proto, že byste byl o tolik lepším člověkem, ale protože jste člověkem o hodně méně. Vy nejste krvelačný proto, že byste ušetřil nepřítele, ale proto, že byste před ním utekl.“ taky nějaký chmurně zbožný puritán by mohl říct: „Mám proč si blahopřát, že se neklaním obrazům a sochám jako staří pohanští Řekové.“ I jemu by měl někdo říct: „Nejlepší náboženství se možná neklaní obrazům a sochám, protože vidí za ně. Pokud je ale neuctíváte, je to jen proto, že jste mentálně a morálně takové sochy a obrazy tvořit. Pravé náboženství je možná opravdu nad modloslužbou. Vy jste ale pod úroveň modloslužby, nejste totiž ještě dostatečně svatí na to, abyste se klaněli kusu kamene.“
Pan F. C. Gould, brilantní a šťastně nadaný karikaturista přednesl nedávno nanejvýš zajímavou řeč o povaze atmosféře naší moderní anglické karikatury. Myslím, že pokud jde o anglickou karikaturu můžeme si stěží v něčem blahopřát. Důvodů k hrdosti je jen pár, možná největším z nich je pan F. C. Gould. Skromnost mu zakazuje, aby představil tento důvod k optimismu a tak mu zbývá říct něco, co říká mnoho dalších lidí, ale možná nebyla v poslední době vyřčena s plnou autoritou předního karikaturisty. Řekl, že si myslí, že „by si mohli blahopřát, že styl karikatury, který došel nyní uznání je velmi odlišný od starých výsměšných obrázků.“ Podle zprávy v novinách pak pokračoval „Když se díváme na politické karikatury nebo výsměšné obrázky z Rowlandsonových a Gilrayových časů, považovali bychom je za hrubé a brutální. V některých zemích v zahraničích, „dokonce i v Americe“ byla metoda politické karikatura podobná bití klackem. My jsme tuhle klackovou etapu již překonali. Pokud karikatury někoho, třeba i z politických důvodů, brutálně napadaly, vyvolávaly sympatie k tomu, na koho útočily. Musely postupovat tak, že věc kterou chtěli nejvíc zdůraznit museli zvýraznit tím nejjemnějším způsobem.“ (Smích a potlesk).
Každý, kdo čte tahle slova a kdo je slyšel, bude mít jistě pocit, že v nich je velký díl pravdy a právě tak velký díl duchaplnosti. Jenže spolu s onou pravdou a onou duchaplností je tu i kus toho pomýleného optimismu, který je založen na bludu, o kterém jsem už mluvil. Dřív než si začneme blahopřát kvůli tomu, že v naší společnosti či našem státu nejsou jisté chyby, měli bychom se ptát, proč tu ty chyby nejsou. Nemáme tu chybu proto, že máme protikladnou ctnost? Nebo tu chybu nemáme kvůli tomu, že máme chybu protikladnou? Je to jistě dobré, pokud nejsme vinni nějakým přeháněním, buďme si ale jisti, že nejsme nevinni přeháněním jen proto, že jsme vinni vadou. Je skutečně pravda, že naše anglická politická satira je tak uměřená, protože je tak velkomyslná, tak odpouštějící, tak svatá? Je opravdu skrznaskrz proniknutá mystickou láskou, psychologickou laskavostí? Šetříme citů kabinetního ministra proto, že pronikáme skrze jeho zjevné zločiny a hlouposti až kamsi dolů k temným ctnostem, jichž si není vědoma ani jeho vlastní duše? Zmírníme vítr vanoucí směrem k vůdci opozice proto, že v našem všeobjímajícím srdci litujeme a těšíme se ze zápolícího ducha opozičního předáka? Krátce řečeno, přestali jsme být hrubí protože jsme příliš velkorysí a velkomyslní, abychom byli brutální? Je opravdu pravda, že jsme lepší , než brutalita? Je pravda,že je opravu klacková etapa za námi?
Obávám se, že je tu ještě, velmi mírně řečeno, jiná stránka věci. Copak není až příliš pravděpodobné, že krotkost naší politické satiry s politickou satirou našich otců prostě vychází z hluboké neskutečnosti naší politiky? Rowlandson a Gilray se neprali jen proto, že by byli od přirozenosti hospodští rváči, prali se proto, že k tomu měli důvod. Je velmi snadné být uhlazený, když o nic nejde, jenže lidé kopali a trošku se zapojili do poněkud hospodské rvačky, v níž se tam a zpět s jistou závratí pohupovala nezávislost Anglie, nezávislost Irska, nezávislost Francie. Pokud bychom chtěli nějaký důkaz toho, že nedostatek uhlazenosti nevychází jen z pouhé hrubosti, pak je snadné ho podat. Důkaz je v tom, že v onom boji nebyl brutálnější nikdo, než opravdu vytříbené osobnosti. Nikdo nebyl násilnější a intolerantnější, než ti, kdo byli svou povahu uhlazení a citliví. Takový Nelson měl třeba nervy a dobré způsoby ženy, myslím, že nikdo, kdo by měl všech pět pohromadě by o Nelsonovi neříkal, že je „brutální“. Pokud se ho ale tkly nějaké národní věci, tu z něj vyletěl příval kleteb, a svým mužům dovedl říct jen: „Zabíjejte! Zabíjejte! Zabíjejte ty z…ý Francouze.“ Bylo by snadné vzít příklady z druhé strany. Camille Desmoulins byl člověkem velmi podobného typu, nejen elegantní a milý svou povahou, ale i téměř ohromujícím způsobem jemný a lidský. Jak ale řekl, byl připraven „obejmout Svobodu na hromadě mrtvol“ Ještě více příkladů bychom našli v Irsku. Robert Emmet byl jen jedním slavným příkladem z celé rodiny mužů současně citlivých a divošských. Myslím, že pan F. C. Gould se zcela mýlí, když mluví o politické zuřivosti, jako by to bylo něco přeživšího z obhroublejších časů, něco podobného kamenným sekyrám nebo lidem porostlým srstí. Krutost je možná hříchem nejhoršího druhu. Intelektuální krutost je nesporně krutostí toho nejhoršího druhu. Na intelektuální krutosti ovšem není vůbec nic barbarského či ignorantského. Velcí renesanční umělci, kteří výtečně míchali barvy, míchali stejně výtečně i jedy, velká renesanční knížata, která vynalézala hudební nástroje, vynalézala i mučící nástroje. Barbarství, zlá vůle, touha ubližovat lidem jsou věci, které vznikají v atmosféře intensivní skutečnosti, když jsou velké národy nebo velké věci ve válce. Možná můžeme být rádi, že je nemáme, je ale poněkud nebezpečné být na to, že je nemáme hrdí. Možná jsme opravdu sotva dost velcí na to, abychom je měli. Možná musí některé velké ctnosti nejdřív vzniknout v takových mužích jako byl třeba Nelson čí Emmet, než můžeme mít tyhle neřesti, byť by i jen jako pokušení. Osobně si myslím, že pokud by naši karikaturisté nechovají nenávist vůči svým nepřátelům, není to proto, že by byli příliš velcí na to, aby je nenáviděli, ale proto, že jejich nepřátelé nejsou dost velcí na to, aby je nenáviděli. Nemyslím, že bychom fázi klacku za sebou. Myslím, že jsme k ní nedospěli. Musíme mít lepší, udatnější a čistší lidi, než máme nyní, než dospějeme do stadia klacku dospějeme.
Buďme tedy rozhodně pyšní na ctnosti, které nemáme, nebuďme ale příliš arogantní, pokud jde o ctnosti, které máme a nemůžeme si pomoci, že je máme. Je možné, že když někdo žije na opuštěném ostrově má právo si blahopřát, že tam může snadno meditovat. Nesmí si ale blahopřát, že je na opuštěném ostrově a současně si blahopřát ke své zdrženlivosti, kterou projevuje tím, že nechodí večer co večer po plesech. Podobně i naše Anglie má možná právo si blahopřát, že její politika je velmi klidná a tichá, přátelská a všedně nudná. Nesmí si ovšem současně gratulovat k tomuhle a zároveň s blahopřát k vlastní zdrženlivosti projevované tím, že sebe sama a své občany nerozerve na hadry. Zdvořilá řeč je mezi dvěma anglické tajné královské rady známkou civilisovanosti, ale opravdu ne známkou velkomyslnosti.
S tím souvisí i příbuzná věc, jíž se, jak často můžeme slyšet, nevinní Britové chlubí—totiž fakt, že naši politikové jsou v soukromí velcí přátelé, ačkoliv v Parlamentu sedí na opačných stranách Sněmovny. I v tomto případě je zrovna tak dobré nemít iluse. Naši státníci nejsou obludy vyznačující se mystickou velkorysostí či šílenou logikou, které by byly někoho schopné nenávidět od tří do dvanácti a milovat ho od dvanácti do tří. Jsou-li naše společenské vztahy mírumilovnější, než ve Francii nebo Americe nebo Anglii před sto lety je to prostě proto, že naše politika je pokojnější, nikoli nepravděpodobně proto, že je fiktivnější. Pokud se naši státníci více shodnou v soukromí, je to z toho velmi prostého důvodu, že se více shodnou na veřejnosti. A skutečným důvodem proč se v obou případech tolik shodují je prostě ten, že patří k jedné společenské třídě a život společenských večeří je životem skutečným. Státníci, toryové i liberálové, v sobě mají vzájemné zalíbení, není to ale proto, že by oba byli tak velkorysí, je to proto, že jsou oba výluční.

Hlas a dům

The Vote And The House

Většinu z nás asi brzy navštíví kandidáti do voleb nebo jejich stoupenci, někteří z nás budou možná chodit do domu k domu s volebními letáky sami. Nic mě samozřejmě nepřiměje mluvit o tom, pro koho tu kampaň někdo povede, jen poznamená, že podivnou shodou okolností to v každém případě právě ta jediná strana, která je velkomyslná, nadaná veřejným duchem, o kterou patriotický občan může projevit byť jen chvilkový zájem. Ovšem obecnou otázkou volební agitace, ježto je to otázka nestranická, se zabývat mohu. Pravidla pro volební agitátory jsou vcelku jasná každému, kdo se někdy do agitace zapojil. Jsou vytištěny na malé kartičce kterou nosíte s sebou a ztrácíte. Myslím, že je tak konstatováno, že nesmíte voliči nabídnout ani jídlo ani pití. Ať už se k cítíte vůči voliči v jeho vlastním domě jakkoliv pohostinně nesmíte s sebou nosit jeho oběd. Nesmíte z kapes fraku vytáhnout telecí kotletu Nesmíte mít někde po těle poschovávaná vejce. Nesmíte, pokud byste byli nějaký kejklíř, vytahovat z klobouku pečené brambory. Agitátor zkrátka nesmí voliče nijak krmit. Zda volič smí krmit agitátora, zda smí volič agitátorovi dávat telecí kotlety a pečené brambory je právní otázka, o kterém se nepodařilo nikdy nic zjistit. Když jsem někdy dělal agitaci u nějakého gentlemana, byl jsem někdy v pokušení se ho zeptat, zda existuje nějaký předpis, který by mu zakazoval dát mi najíst a napít, ale přišlo mi, že jde o věc příliš delikátní, než abych si dovolil ji nadnést. I jeho přístup ke mně někdy naznačoval pochybnosti o to, zda by to udělal, i kdyby mohl. Pro některé voliče by ale mohlo být zajímavé zjistit, zda je možné agitátora uplatit. Mohli by ho uplatit, aby šel pryč.
Druhý zákaz pro agitátora vytištěný na kartičce říkal, že nesmíte nikoho přesvědčovat, aby se vydával za voliče. Co to znamená netuším. Že by se někdo převlékal za průměrného voliče? To zní dost neurčitě. Neexistuje, pokud vím, žádná obecně známá a uznávaná uniforma s občanskou vestou či patriotickými licousy. Celá věc vypadá podobně, jako když se jeden můj bohatý přílet vypravil na maškarní bál lepší společnosti oblečený za gentlemana. Možná to znamená, že existuje nějaká praktika vydávání se za konkrétního voliče. Agitátor se vetře do domu svého spoluspiklence, s sebou nese pytel s převlekem. Z něj vytáhne bílý knír, cvikr, což stačí k tomu, aby nejobyčejnější člověk nabyl překvapivé podoby s plukovníkem, který bydlí v čísle 80. Nebo svému příteli spěšně nasadí ten velký nos a pleš, které jsou zásadní pro vytvoření iluse přítomnosti profesora Budgera. Nebudu tyhle uzly rozplétat, jen mohu říct, že když jsem sám agitoval, říkala mi ta malá kartička se vší vážností a autoritou, že nesmím nikoho přesvědčovat, aby se vydával za voliče a já s rukou na srdci mohu potvrdit, že jsem se o to nikdy ani nepokusil.
Třetí zásada na kartičce mi připadala, že pokud by byla vykládána přesně doslova, tak by podkopávala samotné základy naší politiky. Říkala mi, že nesmím „voliči vyhrožovat jakýmikoliv důsledky“. Jistě se tím myslely výhrůžky osobní či nelegitimní povahy, třeba kdyby bohatý kandidát vyhrožoval, že zvedne všechny nájmy nebo nechá postavit vlastní sochu. Ale tak jak je slovně a gramaticky formulována by jistě zahrnovala ony všeobecné hrozby pohromou vůči celé společnosti, jež jsou hlavní záležitostí politické diskuse. Když agitátor říká, že pokud bude zvolen kandidát protivníka čeká zemi zkáza, vyhrožuje voliči jistými důsledky. Když stoupenec volného obchodu řekne, že po zavedení ochranářských tarifů budou se lidé v Bromptonu či Bayswater plazit po zemi a živit se trávou, hrozí jim důsledky. Když stoupenec tarifní reformy řekne, že pokud potrvá volný obchod ještě jeden jediný rok skončí katedrála sv. Pavla v troskách a Ludgate Hill bude právě tak opuštěný jako Stonehenge taky vyhrožuje. A k čemu je dobré podporovat tarifní reformu, pokud byste nemohli něco takového říct? K čemu je dobré vůbec být politikem nebo kandidátem do parlamentu, pokud člověk nemůže lidem říkat, že pokud bude zvolen ten druhý, pak bude Anglie okamžitě napadena a zotročena, Strandem se bude valit potok krve a všechny anglické dámy budou uneseny do harémů. To jsou ovšem, aby se tak řeklo, důsledky.
Většinu dnešních vytříbených osob lze slyšet, jak agitátorská pravidla porušuje. A zrovna tak lze většinu vytříbených osob (obyčejně to jsou ti samí lidé) slyšet, jak porušují pravidla dotazování celebrit. Zdá se mi hodně zvláštní, že si tenhle uhlazený svět většinu svého hněvu ponechal pro poměrně otevřený a nevinný prvek v obou oborech. V naší volební politice je opravdu ohromné množství korupce a pokrytectví, agitátoři chodící dům od domu jsou v celé té patálii asi nejpoctivější. Člověk nemá právo „pěstovat“ si volební obvod agresivní dobročinností, kupovat si ho velkými dárečky parků a knihoven, otevírat nejasné vyhlídky budoucí náklonnosti, tohle všechno se děje bez námitek, přitom to není nic než uplácení. Ale člověk má právo jít za jiným svobodným člověkem a zdvořile se ho zeptat, zda pro něj bude hlasovat. Takovou informaci lze žádat, poskytnou či odmítnout, aniž by to kterékoliv straně způsobilo jakoukoliv újmu na její důstojnosti, což je víc, než lze říci o parku. S postavením rozhovorů v novinařině je to stejné. V řemesle s hotovými labyrinty neupřímnosti je interwiev je asi to nejupřímnější a nejpoctivější, co se v něm dá najít. Když chce tazatel znát něčí názory, prostě jde a zeptá se. Ano, může to být nuda, ale zas je to aspoň opravdu jednoduché a přímočaré. Jenže všechen skutečný a systematický cynismus naší novinářské práce projde bez ostouzení, ba si jí nikdo ani nevšimne—finanční motivace pro zastávání nějaké politiky, zavádějící plakáty, potlačení dopisů s oprávněnými stížnostmi. Tvrzení o někom může být zlopověstně nepravdivé, ale bude čteno v klidu. Ovšem tvrzení člověka v odpovědi v rozhovoru je vnímáno jako nehajitelně vulgární. Když ho noviny vykreslí křivě, nic se neděje, pokud se vykreslí sám, je to špatný vkus. Celý omyl v obou případech spočívá v tom, že uhlazené osoby napadají politiku a novinářskou práci na základě vulgarity. Jistěže je politika a novinařina hodně vulgární, tak už to někdy chodí. Jenže to, že jsou vulgární není na nich to nejhorší. S obojím je to už tak špatné, že vulgarita je na nich to nejlepší. Jejich vulgarita je alespoň hlučná, a jejich největším nebezpečím je právě ono velké ticho, které se rozestře před úpadkem. Konversační přesvědčování je při volbách naprosto lidské a racionální, co zaslouží naprosté odsouzení jsou tichá přesvědčování.
Pokud je pravda, že Dolní směmovna nepojme všechny své členy, pak je to velmi dobrý příklad toho,co označujeme za zvláštnosti anglické ústavy. Je to, myslím, také velmi dobrý příklad toho, jak nežádoucí tyhle anomálie opravdu jsou. Většina Angličanů říká, že na těchto anomáliích nesejde. Z jejich nelogičnosti jim není stydno, jsou na ni hrdí. Lord Macaulay (velice typický Angličan, romantický, plný předsudků, poetický), Lord Macaulay řekl, že by nezvedl ruku, aby se zbavil anomálie, pokud by to taky nebyl důvod ke stížnosti. Mnozí další houževnatí romantičtí Angličané říkají to samé. Chlubí se našimi anomáliemi, naší nelogičností, tvrdí, že to ukazuje, jak praktický jsme národ. Naprosto se mýlí. V této, a pár dalších věcech, se naprosto mýlil i Lord Macaulay. Na anomáliích velmi záleží a působí mnoho škody, mnoho záleží a s spoustu škody nadělají i abstraktní nelogičnosti. A důvod, proč tomu tak je, může vidět každý, kdo je aspoň trochu obeznámený s lidskou přirozeností. Všechny nespravedlnosti začínají v mysli. A anomálie mysl přivykají ideám nerozumu a nepravdy. Představte si, že mi nějaký prehistorický zákon dává moc donutit každého člověka v Battersea třikrát se uklonit, než vstane z postele. Praktičtí politici mohou říkat, že tato moc je neškodná anomálie, že nezavdává důvod ke stížnostem. Mým poddaným nemůže nijak ublížit a mě nic dobrého nepřinese. Lidé v Battersea, říkali by, se jí mohou v klidu podrobit. Jenže lidé z Battersea se jí ani tak nemohou bezpečně podrobit. Pokud jsem po padesát let kýval jejich hlavami, pak bych jim je nakonec i nesmírně snadněji mohl useknout. V mysli každého člověka by totiž byla trvale ponořena myšlenka, že je přirozené, že mám fantastickou a iracionální moc. Postupně by si zvykli na šílenství.
Aby totiž mohli lidé vzdorovat nespravedlnosti je zapotřebí něčeho víc, než aby jen považovali nespravedlnost za něco nepříjemného. Musí ji považovat za absurdní a především si musí myslet, že je šokující. Musí si zachovat násilnost panenského zděšení. To je také vysvětlení ojedinělého faktu, který musel mnoho lidí udeřit do očí ve vztazích filosofie a reformy. Je pravdou (chci říct), že optimisté jsou praktičtější reformátoři než pesimisté. Povrchně nahlíženo by s člověk představoval, že posměváček bude reformátor, že člověk, který si myslí, že je všechno špatně dá všechno do pořádku. Historická skutečnost je ale právě opačná a kupodivu skutečného zlepšení dosahuje člověk, kterému se věci libí tak, jak jsou. Optimista Dickens dosáhl více reforem než pesimista Gissing. Člověk jako Rousseau má příliš růžovou theorii lidské přirozenosti, může ale způsobit revoluci. Člověk jako David Hume považuje skoro všechny věci za depresivní, ale je to konservativec a chce, aby zůstaly tak jak jsou. Člověk jako Gissing věří, že existence je laskavá, ale je rebel. Člověk jako Carlyle věří, že existence je krutá, ale je Tory. Člověk, který věci mění začíná všude tím, že je má rád. A skutečným vysvětlením úspěchu optimistického a neúspěchu pesimistického reformátora je koneckonců dostatečně jednoduché. Je to proto, že optimista se zlo a křivdu dokáže podívat nejen s rozhořčením, ale s šokovaným rozhořčením. Když se pesimista dívá na nějakou hanebnost, je to pro něj koneckonců jen opakování hanby lidské existence. Soud kancléřské komory je neobhajitelný, jako je neobhajitelné lidstvo. Inkvisice je odporná—jako je odporný vesmír. Jenže optimista vidí nespravedlnost jako něco neladného a neočekávaného a to ho podněcuje k činu. Pesimistu může zlo a křivda rozzuřit, ale pouze optimista jimi může být překvapen.
Se vztahem anomálie k lidské mysli je to stejné. Pesimista si zlo hnusí (jako Lord Macaulay) jen proto, že je to důvod ke stížnosti. Hnusí si ho i optimista, protože je to anomálie, něco, co se protiví jeho chápání běhu věcí. A není vůbec bez významu, ba naopak je nanejvýš důležité, aby tento běh věcí byl v politice i jinde jasný, vysvětlitelný a obhajitelný. Když lidé uvyknou nerozumu, nemohou už být šokováni nespravedlností. Když si lidé zvyknou na anomálii, jsou do té míry také připraveni zvyknout si na to, co by jinak bylo důvodem ke stížnosti, takové věci mohou nadále považovat za obtížné, ale ne už za podivné. Vezměme si, byť i jen jako výtečný příklad, zrovna tu věc, o které jsem se už zmiňoval, totiž křesla, či spíše nedostatek křesel v Dolní sněmovně. Je možná pravda, že ani za nejlepších okolností by se nikdy všichni poslanci nedostavili. Možná skutečně nikdy nebude plná účast. Kdo ale ví, nakolik mohlo tohle klidné očekávání, že stejně nepřijdou držet poslance mimo sněmovnu? Jak lze od někoho očekávat, že napomůže plné účasti, když ví, že plná účast je vlastně zakázaná? Jak mohou lidé, kteří Sněmovnu tvoří konat rozumně svou povinnost, když už i ti, kdo postavili budovu Parlamentu svou povinnost nekonali rozumně? Vydá-li polnice nejasný zvuk, kdo se bude hotovit k boji? A co když hlas polnice bude znít takhle: „Pro vaši lásku ke králi a k vaší zemi vám nařizuji dostavit se k zasedání. A vím, že nepřijdete.“

O honění vlastního klobouku

On Running after One’s Hat
Když jsem se dozvěděl, že zatímco jsem byl na venkově postihly za mé nepřítomnosti Londýn záplavy, pocítil jsem téměř divoškou závist. Jak jsem pochopil i moje Battersea bylo obzvláště poctěno jako místo, kde se vody setkávaly. Nemusím snad ani připomínat, že Battersea už i tak bylo jedním z nejkrásnějších lidských míst. Když teď mělo navíc dodatečnou nádheru rozlehlých zelených vodních ploch, muselo to krajině (nebo hladině) mého romantického města. Pohled na Battersea se musí podobat vyhlídce na Benátky. Lodička, která přivezla maso od řezníka musela proletět zdejšími stříbřitě třpytivými uličkami s podivnou hladkostí gondoly. Zelinář, který vezl zelí na roh Latchmere Road se musel o veslo opírat s nezemskou elegancí gondoliéra. Není nic dokonaleji poetičtějšího než ostrov, a a když je zaplaven městský obvod, stane se z něj poloostrov.
Takové romantické názory na povodeň či požár mohou někomu připadat jaksi málo realistické. Ve skutečnosti je ale romantický pohled na takové nepříjemnosti stejně praktický jako jiné. Pravý optimista, který v takových věcech vidí příležitost k potěšení je právě tak logický a mnohem rozumnější, než běžný „rozhořčený daňový poplatník“, Který v nich vidí příležitost ke stížnostem. Skutečná bolest, jako když někoho upálí na Smithfields nebo ho bolí zuby, je cosi positivního, co sice lze podpořit, ale stěží to člověka potěší. Koneckonců ale jsou naše bolesti zubů výjimkou a pokud jde u upalování na Smithfields, to se přihodí jen v těch nejdelších intervalech. A většina nepříjemnosti, kvůli kterým muži klejí a ženy pláčou, jsou nepříjemnosti sentimentální nebo imaginativní—věci zcela náležející mysli. Často například slyšíme dospělé lidi, že musí trávit spoustu času na nádraží a čekat na vlak. Slyšeli jste někdy malého kluka, aby si stěžoval, že musí na nádraží čekat na vlak? Ne, být na nádraží je pro něj dostat se do jeskyně divů a paláce poetických rozkoší. Červené a zelené světlo na semaforu jsou pro něj totiž jako nové slunce a nový měsíc. Když dřevěné rameno semaforu klesne dolů kluk vidí velkého krále, který vrhl svou hůl a dal tak signál k zahájení uvřískaného turnaje vlaků. Sám mám v tomhle trochu zvyky malého kluka. Poslouží i ti, kdo jen stojí a jen čekají na vlak ve dvě patnáct. Jejich meditace mohou být plné bohatých a plodných věcí. Mnohé z nejnachovějších hodin svého života jsem strávil na Clapham Junction, kteréžto nádraží je nyní, předpokládám, pod vodou. Býval jsem tam v tolika náladách tak silných a mystických, že by se mi mohlo stát, že bych měl vodu po pás, než bych si vůbec něčeho všiml. V případě všech takových protivných potíží, jak jsem už řekl, záleží vše na emotivním pohledu. Můžete to bezpečně vyzkoušet na téměř všech věcech, o kterých se nyní mluví jako o typických obtížích každodenního života.
Panuje nyní kupříkladu dojem, že je nepříjemné honit svůj vlastní klobouk. Proč by to pro náležitě uspořádanou zbožnou mysl mělo být něco nepříjemného? Ne snad jen kvůli tomu, že je to běhání a běháním se člověk vyčerpává. Titíž lidé při hrách a sportu běhají mnohem rychleji. Titíž lidé s mnohem větším zápalem a nadšením běhají za nezajímavým malým koženým míčem, než za pěkným hedvábným kloboukem. Existuje myšlenka, že honit vlastní klobouk je pokořující, a když lidé říkají, že to pokořuje, myslí tím, že je to legrační. Legrační to jistě je, ovšem člověk je velm legrační tvor a většina věcí, které dělá je legrační, kupříkladu když jí. Nejlegračnější jsou ovšem ty věci, které nejvíc stojí za to dělat—třeba milovat se. Muž, který hodí svůj klobouk není ani z poloviny tak legrační jako ten, který běhá za svou manželkou.
Nu, muž by mohl,kdyby to náležitě cítil, honit svůj klobouk s tím nejmužnějším zápalem a nejposvátnější radostí. Mohl by se považovat za veselého lovce pronásledujícího divoké zvíře, protože žádné zvíře by nemohlo být divočejší. Po pravdě řečeno si skoro myslím, že honění klobouku za větrných dní bude jednou sportem vyšších tříd. Budou se konat setkání dam a gentlemanů někde na vyvýšeném místě za větrného rána. Řeknou jim, že profesionální asistenti už vypustili klobouk v takovém a takovém houští, nebo jaký pro to bude technický pojem. Povšimněte si, že takové počínání v sobě bude v nejvyšší míře kombinovat sport a všelidskou sounáležitost. Lovci budou mít dojem, že nepůsobí bolest. Ba ne, budou mít pocit, že uštědřují radost, bohaté a takřka okamžité potěšení lidem, kteří se na ně dívají. Když jsem naposledy viděl starého gentlemana, jak honí svůj klobouk v Hyde Parku, řekl jsem mu, že srdce tak dobromyslné jako je to jeho musí být naplněno pokojem a vděčností při pomyšlení na to kolik nestrojeného potěšení dávalo v tu chvíli každé jeho gesto a postoj davu.
Stejný princip lze vztáhnout a každou jinou typickou domáckou obavu. Gentleman, který se pokouší vytáhnout mouchu z mléka, nebo kus korku ze své sklenky vína si často myslí, že ho to štve. Jen ať na chvíli pomyslí na trpělivost rybářů vysedávajících u temných tůní a jeho duše bude okamžitě naplněna útěchou a úlevou. Znal jsem taky jisté lidi velmi moderních názorů, které jejich znepokojení dohnalo k používání theologických pojmů, kterým nepřipisují žádný naukový význam, a to jen kvůli tomu, že se zasekla nějaká zásuvka a nemohou ji vytáhnout. Jeden můj přítel tímhle obzvláště trpěl. Jeho zásuvka se zasekávala každý den a pokaždé byla ještě něco jiného, co začíná na za….Řekl jsem mu ale, že jeho pocit křivdy je opravdu subjektivní a relativní, opíral se výlučně o předpoklad, že by zásuvka, měla, mohla a chtěla se nechat vytáhnout snadno. „Pokud si ale,“ řekl jsem mu, „představíte, že se přetahujete s nějakým mocným a utiskujícím nepřítelem, pak se z toho stane zápas vzrušující a ne deprimující. Představte si, že vytahujete z moře záchranný člun. Představte si, že vytahujete na laně druhého člověka z alpské prolákliny. Nebo si třeba i představte, že jste znovu kluk a účastníte v přetahování lanem mezi Francouzi a Angličany. “ Brzy poté, co jsem mu to řekl jsem odešel, nepochybuji ale o tom, že má slova přinesla to nejlepší možné ovoce. Nemám pochyb o tom, že každý den visí na držadle oné zásuvky s rozpálenou tváří a očima zapálenýma bojem, sám se povzbuzuje pokřiky a zdá se mu že všude kolem sebe slyší hluk aplaudujícího hlediště.
Proto si nemyslím, že by bylo naprosto fantastické nebo smyšlené, že třeba i povodně v Londýně lze přijmout a poeticky se z nich radovat. Zdá se, že ve skutečnosti nepůsobí nic než nepříjemnosti, a jak jsem už řekl, nepohodlí je jen jedním prvkem a to prvkem nanejvýš neimaginativním a nahodilým v opravdu romantické situaci. Dobrodružství je jen správně uvážené nepohodlí. Nepohodlí je jen špatně pochopené dobrodružství. Voda, která obklopila londýnské domy a obchody musela jedině posílit jejich předchozí čarovnost a podivuhodnost. Jak totiž řekl římskokatolický kněz v příběhu: „Víno je dobré s čímkoliv kromě vody.“ a dle obdobného principu je voda dobrá s čímkoliv, kromě vína.

Omyl úspěchu

V naší době se objevuje druh knih a článků, o kterých si se vší vážností myslím, že se dají označit za největší pitomosti, jaké kdy člověk poznal. Jsou mnohem divočejší než nejdivočejší rytířské romance a mnohem nudnější než nejnudnější náboženský traktát. Rytířské romance byly nadto aspoň o rytířství a náboženské traktáty o náboženství. Tyhle věci nejsou ale o ničem, jsou o čemsi čemu se říká Úspěch. V každém knihkupeckém stánku, v každém magazínu můžete najít díla, která lidem radí, jak uspět. Existují knihy, které lidem radí jak uspět v čemkoliv, píší je lidé, kteří nedokáží ani úspěšně psát knihy. Nic takového jako úspěch vlastně ani neexistuje. Nebo, chcete-li, neexistuje nic, co by nebylo úspěšné. To, že něco je úspěšné znamená prostě jen tolik, že existuje, milionář je úspěšný v tom, že je milionářem, osel v tom, že je oslem. Jakýkoliv živý člověk s úspěchem žije, kterýkoliv mrtvý člověk mohl úspěšně spáchat sebevraždu. Pomiňme ale špatnou logiku a špatnou filosofii té věty a podívejme se na věc stejně jako to dělají tihle autoři v běžném smyslu slova, tedy úspěchu coby získání peněz nebo světského postavení. Tihle spisovatelé tvrdí, že běžnému člověku ukážou, jak uspět ve svém oboru či podnikání—pokud je stavitelem, jak být úspěšným stavitelem, pokud obchoduje s akciemi, jak s nimi obchodovat úspěšně. Slibují, že mu ukáží zelináři, jak být úspěšným sportovním jachtařem, desaterořadému žurnalistovi, jak se stát peerem a německému Židovi, jak by se mohl stát Anglosasem. Je to konkrétní nabídka jak z obchodu a já si doopravdy myslím, že lidé kteří takové knihy kupují (pokud je někdo kupuje) mají morální, pokud ne zákonné právo, chtít své peníze zpět. Nikdo by nenašel odvahu vydat knížku o elektřině, která by člověku o elektřině neřekla doslova nic, nikdo si nedovolí publikovat článek o botanice, ze kterého by bylo zřejmé, že autor neví, kterým koncem se rostliny sází do země. A přece je náš moderní svět plný knížek o úspěchu a úspěšných lidech, které neobsahují vůbec žádný smysl a jen pramálo slov, která by dohromady dávala nějaký smysl.
Je naprosto zřejmé, že v jakémkoliv slušném zaměstnání (jako je zedničina nebo psaní knih) existují jen dvě cesty (v jakémkoliv zvláštním smyslu) k úspěchu. Jedna znamená odvádět velmi dobrou práci, tou druhou je podvádění. Obě jsou až příliš jednoduché na to aby vyžadovaly jakékoliv literární vysvětlování. Pokud se věnujete skoku vysokému, tak buď skáčete výš než kdokoliv jiný, nebo se vám to nějak povede předstírat. Pokud chcete být úspěšní ve whistu, buď budete dobří hráči whistu, nebo budete mít cinknuté karty. Můžete chtít knihu o skákání, můžete chtít knížku o whistu, můžete chtít knížku o tom, jak ve whistu podvádět. Nemůžete ale chtít knížku o Úspěchu. A obzvlášť nemůžete chtít takovou knížku o Úspěchu, jakých dnes na knižním trhu najdete stovky. Můžete chtít skákat nebo hrát karty, ale nechcete číst rozvleklá vyjádření v tom smyslu, že skákání je skákání nebo, že hry vyhrávají vítězové. Pokud by tihle spisovatelé řekli něco například o úspěchu ve skákání, znělo by nějak takhle: „Skokan před sebou musí mít jasný cíl. Musí zcela konkrétně toužit skočit výš než ostatní účastníci závodu. Nesmí připustit aby mu ubožácké pocity soucitu (vtírající se od stoupenců malé Anglie a Búrů) zabránily usilovat o to nejlepší, co v něm je. Musí mít na paměti, že závod ve skoku zcela jednoznačně znamená soutěž a že, jak slavně dokázal Darwin, NEJSLABŠÍ PATŘÍ KE ZDI.“ Takové věci by ta knížka říkala a nesporně by byla velmi prospěšná, pokud by ji někdo, tichým a vypjatým hlase, četl mladíkovi, který se právě chystá ke skoku do výšky. Nebo si představme, že by se filosof úspěchu ve svých intelektuálních toulkách dostal k našemu druhému tématu, totiž hraní karet. To by pak jeho rada zněla nějak takhle—„Při hře v karty je velmi nutné vyvarovat se omylu (jehož se běžně dopouští ufňukaní humanitáři a stoupenci volného obchodu), který spočívá v tom, že necháte svého soupeře vyhrát. Musíte mít sílu a odhodlání pustit se do toho a jít za vítězstvím. Dny idealismu a pověr jsou pryč. Žijeme ve věku vědy a tvrdého zdravého rozumu a bylo s konečnou platností dokázáno, že, když dva hrají jakoukoliv hru POKUD JEDEN NEVYHRAJE, VYHRAJE TEN DRUHÝ. Je to samozřejmě celé hodně podnětné, ale přiznám se, že pokud bych měl hrát karty chtěl bych raději pěknou malou knížku, kde bych našel pravidla hry. To ostatní je buď věcí talentu, nebo nepoctivosti a je na mně projevit jedno nebo druhé, co to bude, to už není na mně, abych říkal.
Když nyní obrátím pozornost k populárním magazínům, najdu jeden divný a zábavný příklad. Je to článek nazvaný „Instinkt, který dělá z lidí boháče.“ Na začátku je ozdoben působivým portrétem Lorda Rotschilda. Existuje mnoho konkrétních metod, s jejich pomocí se lidé, poctivě i nepoctivě, stávají boháči. Jediný „instinkt“ o kterém bych věděl, že něco takového může působit je ten, který theologické křesťanství obhrouble označuje za „hřích lakomství“. Ale o to tu teď nejde. Rád bych ocitoval následující výtečné odstavce jako typický příklad rady jak uspět. Je tak praktická, nechává jen velmi málo pochybností o tom, co by mělo být naším dalším krokem—
„Jméno Vanderbilt je synonymem bohatství získaného moderním podnikáním. Zakladatel rodiny „Cornelius“ byl prvním z amerických podnikatelských magnátů. Začínal jako syn chudého farmáře a skončil jako dvacetinásobný milionář.
Pro vydělávání peněz měl instinkt. Dokázal se chopit své šance, využil možností, které poskytovalo využití parního stroje v námořní dopravě a zrození železniční přepravy v bohatých ale nerozvinutých Spojených státech Amerických a v důsledku toho nashromáždil ohromné jmění.
Je samozřejmě očividné, že všichni nemůžeme jít přesně ve šlépějích tohoto velkého železničního monarchy. Konkrétní příležitosti, které ho potkaly se nám nenaskytnou. Okolnosti se změnily, I tak ale, v naší sféře a našich okolnostech, se můžeme držet jeho obecných metod, můžeme se zmocňovat příležitostí, které se nám naskytnou a můžeme mít docela dobrou šanci dosáhnout bohatství.“
V těchto podivných větách vidíme, docela jasně, co je za všemi těmihle články a knihami. Není to jen byznys, ba ani pouhý cynismus. Je to mystika, děsivá mystika peněz. Autor citované pasáže nemá ani nejmenší představu, jak přišel Vanderbilt ke svým penězům, nebo jak k nim přišel kdokoliv jiný. Jistě, svou řeč končí obhajobou nějakého postupu, ale ten nemá vůbec nic společného s Vanderbiltem. Prostě jen chce padnout na tvář před tajemstvím milionářovým. Když totiž něco opravdu uctíváme, nemilujeme jen jasnost té věci, ale i její skrytost. Vyvyšujeme samu její neviditelnost. Když je například muž zamilován do ženy, nachází obzvláštní potěšení v tom, že je ta žena nerozumná. Podobně, když velmi zbožný básník slaví svého Stvořitele, s potěšením říká, že Bůh jedná tajuplnými způsoby. Nu, zdá se, že pisatel citovaného odstavce s žádným bohem nic nemá a řekl bych (soudě podle jeho krajní nepraktičnosti), že nikdy nebyl doopravdy zamilovaný do žádné ženy. Ovšem bytost již uctívá—Vanderbilta—pojímá přesně stejným mystickým způsobem. Je vážně nadšený z toho, že před ním má jeho božstvo Vanderbilt tajemství. A to jeho duši naplňuje vytržením z prohnanosti, extází z kněžourství, až se pokouší předstírat, že zástupům prozrazuje tajemství, které nezná.
Týž autor o instinktu, který z lidí dělá boháče říká:
„Ve starších dobách byla jeho existence plně chápána. Řekové ji vtělili do příběhu o Midasovi, o „zlatém dotyku“. Byl tu člověk, který vše, čeho se dotkl, proměnil ve zlato. Jeho život se odvíjel uprostřed bohatství. Ze všeho, co mu přišlo do cesty, udělal drahý kov. Viktoriánští mudrlanti to považovali za bláhovou legendu. My dnes tvrdíme, že je to pravda. Všichni takové lidi známe. Pořád čteme o lidech, kteří vše, nač sáhnou, promění ve zlato, a setkáváme se s nimi. Úspěch je pronásleduje na každém kroku. Cesta jejich života míří neomylně vzhůru, Nemohou selhat. “
Bohužel ovšem, Midas mohl selhat, a selhal. Jeho cesta nevedla neomylně vzhůru. Hladověl, protože, jakmile se dotkl sušenky nebo šunkového sendviče proměnilo se to ve zlato. To byl celý smysl příběhu, i když autor ho musel jemně potlačit, když psal skoro portrét lorda Rotschilda. Staré pohádky lidstva jsou vskutku nesmírně moudré, nesmíme je ale proškrtat tak, aby to vyhovovalo zájmům pana Vanderbilta. Král Midas nesmí pro nás být symbolem úspěchu, když zaznamenal velmi bolestný neúspěch. Měl také oslí uši. Také se (podobně jako většina ostatních prominentních a bohatých osob) snažil tento fakt skrýt. Kvůli této jeho zvláštnosti musel jednat jako s důvěrníkem (pokud si to pamatuju dobře) se svým holičem. Holič, místo toho, aby se zachoval jako člověk, který jde za svým a usiluje o úspěch za každou cenu, a pokoušel se krále Midase vydírat, šel a tenhle úžasný společenský skandál pošeptal do rákosí, které to nesmírně pobavilo. Říká se taky, že to rákosí šeptalo do větru, který s ním kolébal. S úctou jsem se podíval na portrét lorda Rotschilda, s úctou jsem četl o úspěších pana Vanderbilta. Vím, že nedokážu proměnit vše, čeho se dotknu ve zlato. Vím ale také, že jsem to nikdy ani nezkoušel, protože má raději jiné látky, jako třeba trávu či dobré víno. Vím, že tihle lidé byli určitě v něčem úspěšní, vím, že jistě někoho překonali, vím, že to jsou králové v takovém smyslu, v jakém lidi nikdy králi nebyli, že dokáží tvořit trhy a překračovat kontinenty. Přesto se mi vždycky zdálo, že je tu jakýsi drobný domácký fakt, který skrývají, a někdy se mi zdálo, že ve větru slyším šepot a smích rákosí.
Přinejmenším můžeme všichni doufat, že se dočkáme toho, že uvidíme, jak jsou tyhle absurdní knihy o Úspěchu pokryty odpovídajícím opovržením a přehlížením. Neučí lidi, jak být úspěšní, ale učí je snobismu, šíří jakousi zlou poesii světáctví. Puritáni vždy odsuzují knihy, které podněcují chtíč, co bychom pak měli říct o knihách, které podněcují ještě odpornější neřesti lakoty, chamtivosti a pýchy? Přes sto lety jsme měli ideál zdatného tovaryše, chlapcům se říkalo, že když budou skromní, spořiví a pracovití, budou z nich ze všech londýnští starostové. Bylo to pomýlené, ale bylo to mužné a bylo v tom jakési minimum morální pravdy. V naší společnosti chudákovi střídmost nepomůže k tomu, aby zbohatl, ale může mu pomoci k sebeúctě. Dobrá práce z něj neudělá boháče, ale může u něj udělat dobrého pracovníka. Zdatný učeň dosáhl vzestupu díky ctnostem, které jsou vzácné a úzké, ale pořád to jsou ctnosti. Co ale máme říct o evangeliu, které káže nový zdatný tovaryš, tovaryš, který dosahuje vzestupu ne díky svým ctnostem, ale otevřeně a zapřisáhle na základě svých neřestí?

Cockneyové a jejich žerty

Cockneys and Their Jokes

Jednoho pisatele v Yorkshire Evening Post opravdu hodně zlobí, jak si s tímhle sloupkem vedu. Svou výtku konkrétně formuluje slovy: „Pan G. K. Chesterton není humorista, dokonce ani cockneyský humorista ne.“ Nevadí mi, že říká, že nejsem humorita, v tom má, upřímně řečeno, docela pravdu. Zlobím se ale, že o mně tvrdí, že nejsem Cockney. Připouštím, že tenhle otrávený šíp zasáhl cíl. Kdyby o mně francouzský autor řekl: „Není to metafysik, dokonce ani anglický metafysik ne“ spolkl bych urážku své metafysiky, ale rozčílil bych se kvůli urážce vůči mé zemi. Nebudu se tedy hádat, zda jsem humorista, ale trvám na tom, že jsem Cockney. Kdybych byl humorista byl bych zcela jistě cockneyský humorista. Kdybych byl světec, určitě bych byl cockneyský světec. Nemusím přeříkávat skvělý seznam cockneyských svatých, kteří svá jména na naše ušlechtilé staré kostely v londýnské City. Nemusím se namáhat s dlouhým seznamem cockneyských humoristů, kteří vyrovnávali (nebo vyrovnat nedovedli) své účty v našich vznešených starých tavernách v City. Můžeme společně ronit slzy nad žalostí nad ubohými obyvateli Yorkshire, jejichž hrabství jež nikdy nevydalo nějaký humor nikoli srozumitelný zbytku světa. A můžeme se společně usmívat, když řekne, že ten či onen „není ani“ cockneyský humorista jako třeba Samuel Johnson nebo Charles Lamb. Je jistě dostatečně zřejmé, že veškerý nejlepší humor, který v naší řeči existuje je cockneyský humor. Chaucer byl cockney, jeho dům byl blízko Abbey. Dickens byl cockney, říkal, že bez londýnských ulic by nemohl ani myslet. Londýnské taverny vždy slyšely ty nejpodivnější debaty, ať už byly s Benem Johnsonem u Mořské panny nebo se Samem Johnsonem u Kohouta. I v naší době si můžeme všimnout, že ten nejživější a nejautentičtější humor se píše o Londýně. Patří k němu mírná a lidská ironie typická pro studie pana Petta Ridgeho o malých šedých uličkách. Patří k němu prostý ale bujný smích nejlepších povídek pana W. W. Jacobse vyprávějících o dýmu a třpytu Temže. Ale ne, připouštím, že nejsem cockneyský humorista. Ne, nejsem toho hoden. Jednou, po smutných a dřinou naplněných posmrtných životech, jednou, po žhnoucích a apokalyptických vtěleních, v nějakém podivném světě za hvězdami se nakonec budu moci stát cockneyským humoristou. V onom potenciálním ráji se budu moci procházet mezi cockneyskými humoristy, pokud ne jako rovný mezi rovnými, tak aspoň jako druh a společník. Na okamžik jako bych na rameni cítil pádnou ruku Drydenovu a prošel se labyrinty sladkého šílenství Lambova. To by se ale mohlo stát jen tehdy, když bych byl nejen mnohem mazanější, ale i mnohem lepší než já. Než dosáhnou takové sféry budu asi muset zanechat za sebou sféru obývanou anděly a dokonce projít tu, jež je vyhražena výlučně obyvatelům Yorkshire.
Kdepak, v téhle věci čelí Londýn útoku na své nejpevnější půdě. Londýn je největší z odulých moderních měst, Londým je z nich nejzakouřenější, nejšpinavější, Londýn je, chcete-li, mezi nimi nejvážnějš, když dovolíte, je mezi nimi nejžalostnější. Ale Londýn je jistě tím nejzábavnějším a nejvíce pobaveným. Můžete dokázat, že máme nejvíce tragedií, faktem zůstane, že máme nejvíc komedie, že máme nejvíc frašky. V úplně nejhorším případě máme nádherné pokrytectví humoru. Svůj žal skrýváme za vyřvávanými urážkami. Mluvíte o lidech, kteří se smějí skrze slzy, my se chlubíme, že jen pláčeme přes náš smích. Tohle velké vychloubání tu vždy zůstává a je to možná to největší, čím se lze v lidské přirozenosti lze chlubit. Tím míním velké vychloubání se tím, že ta nanejvýš nešťastná část naší populace je i ta nejveselejší. Chudí dokážou zapomenout na sociální problém, na který my (mírně bohatí) nesmíme nikdy zapomenout. Blahoslaví chudí, protože jen oni nemají chudé pořád s sebou. Poctiví chudí někdy mohou na chudobu zapomenout. Poctiví bohatí na ni nemohou zapomenout nikdy.
Pevně věřím v hodnotu všech vulgárních nápadů, zejména vulgárních vtipů. Jakmile se chopíte vulgráního vtipu můžete si být jisti, že se vám do ruky dostala závažná a duchovní idea. Lidé, kteří ten vtip vymysleli viděli cosi hlubokého, co nedokázali vyjádřit jinak, než čímsi pitomým a velkohubým. Viděli cosi delikátního, co nedokázali vyjádřit jinak než nedelikátně. Vzpomínám si, že se pan Max Beerbohm (který se vyznačoval všemi přednostmi vyjma demokratičnosti) pokoušel analysovat vtipy, jimž se směje lůza. Rozdělil je na tři skupiny: vtipy o tělesném pokoření, vtipy o cizích bytostech, jako jsou třeba cizinci a vtipy o zkaženém sýru. Pan Max Beerbohm měl za to, že prvním dvěma formám rozumí, ale jí si jeho porozuměním nejsem jist. K porozumění vulgárnímu humoru nestačí být humorný. Člověk taky musí být vulgární tak jak jsem já. A v prvním případě je jistě zřejmé, že se nesmějeme jen tomu, že něco dojde úhony, když se smějeme (a já doufám, že se smějeme), že si předseda vlády sedne na svůj klobouk. Kdyby to tak bylo, pak bychom se museli smát pokaždé, když vidíme nějaký pohřeb. Nesmějeme se prostému faktu, že něco padá, na padajícím listí nebo zapadajícím slunci nic zábavného není. Když nám spadne dům, nesmějeme se. Všichni poletující ptáci mohou kolem nás padat v nepřestávajícím proudu jako meteoritická smršť aniž by to vyvolalo jediný úsměv. Pokud se doopravdy zeptáte sami sebe proč se smějeme, když se člověk znenadání posadí na ulici, zjistíte, že je nejen ukrytý, ale v posledku i náboženský. Všechny vtipy o lidech, kteří si sedli na svůj klobouk jsou opravdu vtipy theologické, týkají se dvojí přirozenosti člověka. Odkazují k primárnímu paradoxu, že člověk je nadřazen všem věcem kolem sebe a přece je jim vydán na milost.
Stejně závažná a duchovní je i idea v pozadí toho, že se smějeme cizincům. Týká se téměř mučivé pravdy o něčem, co se nám podobá a přece se nám to nepodobá. Nikdo se nesměje něčemu, co je naprosto cizí, palmě se nikdo nesměje. Co ale pobaví, je vidět dobře známý Boží obraz zamaskovaný za Francouzovým černým vousem nebo za černochovou černou tváří. Na zcela nelidských zvucích, vytí divé zvěře nebo větru, nic legračního není. Když ale člověk začne mluvit zrovna tak jako my, ale všechny slabiky zní jinak, tak pokud je někdo člověk, cítí sklon smát se, i když pokud je člověk gentleman takovému pokušení odolá.
Pokud si pamatuji, tvrdil pan Beerbohm, že chápe první dvě formy populárního vtipu, ale říkal, že ta třetí ho docela mátla. Nedokázal pochopit proč by mělo být něco vtipného na zkaženém sýru. To mu můžu říct hned. Ta idea mu unikla, protože je subtilní a filosofická a on hledal cosi ignorantského a bláhového. Zkažený sýr je legrační, protože je (stejně jako cizinec, nebo člověk upadlý na na chodníku ) typem přechodu či přestoupení přes velkou mystickou hranici. Zkažený sýr symbolisuje změnu z anorganického na organické. Zkažený sýr symbolisuje ohromující div hmoty, která nabývá živosti. Symbolisuje samotný počátek života. A právě jen v tak slavnostně vážných věcech jako je počátek života demokracie sestupuje k vtipu. Proto například demokracie žertuje o manželství, protože manželství je součástí lidstva. Demokracii ale nikdy nenapadne, aby žertovala o volné lásce, protože volná láska je kus ješitnosti.
Pravda je taková, že se obyčejně ukáže, že lidový vtip je pravdivý ne co do litery, ale co do ducha. Vulgární žert je obyčejně tím nejpodivnějším způsobem pravdivý a přitom to není fakt. Není kupříkladu pravda, že by tchýně byly jako třída nesnesitelné a utiskovatelky, ve své velké většině jsou jak oddané, tak užitečné. Všechny tchyně, které jsem kdy měl byly hodny obdivu. A přece je legenda ze zábavních časopisů hluboce pravdivá. Přitahuje pozornost k faktu, že je mnohem těžší být milá jako tchyně, než v jakémkoliv jiném vztahu v životě. Karikatury vykreslily nejhorší tchyni jako obludu tím, že vyjádřily, že nejlepší tchyně je problém. Totéž platí o věčných vtipech v zábavných časopisech o kurážných manželkách a manžílcích pod pantoflem. Je to všechno zuřivé přehánění, ale je to přehánění pravdy, kdežto všechny moderní řeči o utištěných ženách jsou přeháněním lží. Pokud čtete i ty nejlepší z dnešních intelektuálů, zjistíte, že tvrdí, že ve většině demokracií je žena jen movitým majetkem svého pána, podobně jako jeho vana či postel. Pokud ale čtete demokratické zábavní časopisy najdete tam pána, kterak se schovává pod postelí, či utíká před hněvem svého majetku. To sice není fakt, ale je to mnohem blíž pravdě. Každý ženatý muž docela dobře ví nejen to, že nepovažuje svou ženu za movitý majetek, ale že si ani nelze představit, že by vůbec kdy nějaký muž takhle smýšlel. Vtip představuje konečnou pravdu a to je pravda subtilní. Není snadné ji správně formulovat. Snad nejpřesněji by se dalo říct, že i když je muž hlavou domácnosti, ví že jen hlavou symbolickou.
Ovšem vulgární zábavní časopisy jsou tak subtilní a pravdivé, až jsou prorocké. Pokud opravdu chcete vědět, co se v budoucnu přihodí naší demokracii nečtěte za tím účelem moderní sociologická proroctví, ba ani páně Wellsovu Utopii, i když byste si ji určitě měli přečíst, pokud máte rádi dobrou upřímnost a dobrou angličtinu. Pokud chcete vědět, co se stane, studujte stránky Snaps nebo Patchy Bits, jako by to byly černé tabule popsané božskými orákuly. Ať už jsou totiž jakkoliv zlé a odpudivé obsahují ve vší vážnosti to, co zcela chybí ve všech utopiích a sociologických odhadech naší doby, obsahují totiž jakési náznaky opravdových zvyklostí a zjevných tužeb anglického lidu. Pokud máme skutečně zjistit, co se sebou nakonec demokracie provede, pak to určitě nenajdeme v literatuře, která bádá o lidu, ale v té, kterou bedlivě čte lid.
Mohu nabídnout dva nahodilé příklady v nichž je běžný či cockneyský vtip mnohem lepším proroctvím, než ta nejpečlivější pozorování těch nejkultivovanějších pozorovatelů. Když byla před posledními všeobecnými volbami Anglie rozrušena z existence čínské pracovní síly, byl tu zjevný rozdíl v tónu politiků a tónu popluace. Politici, kteří čínskou pracovní sílu odmítali si dávali převelice záležet na tom, aby vysvětlili, že proti Číňanům nic nemají. Podle nich to byla výlučně otázka právní náležitosti, zda některá ustanovení smluvního závazku nejsou v rozporu s našimi ústavními tradicemi, podle nich by bylo jedno, jestli by šlo o kafíry nebo Angličany. Všechno to znělo náramně osvíceně a jasně, a populární vtip ve srovnání s tím, samozřejmě, vypadal velmi uboze. Populární vtip proti čínským dělníkům byl prostě ten, že jsou to Číňané, byla to námitka proti cizorodému typu, populární časopisy byly plné rýpanců o copáncích a žlutých tvářích. Vypadalo to, že liberální politici vznáší námitku intelektuální námitku proti pochybnému státnímu dokumentu, kdežto radikální populace jakoby se hlučně smála při pouhém pohledu na Číňanovo oblečení. Ovšem populární instinkt byl ospravedlněn, protože odhalené nectnosti byly nectnosti čínské.
Je tu ale ještě jeden příjemnější a aktuálnější případ. Populární časopisy si vždy dávaly záležet na tom , aby Novou ženu nebo sufražetku vyobrazovaly jako ošklivou, tlustou ženu s brýlemi v neforemných šatech, která navíc obyčejně padala z bicyklu. Čistě z pohledu vnější prostých faktů na tom nebylo vůbec nic pravdy. Vůdkyně ženského emancipačního hnutí nejsou vůbec ošklivé, většina z nich vypadá velmi dobře. Ani nejsou všechny lhostejní k umění či ozdobnému oděvu, mnohé z nich k těmto věcem lnou až varovně. A přece měl populární instinkt pravdu. Populární instinkt totiž v té době, ať už to bylo v pořádku nebo ne, takový, že tu v té době existovala jistá lhostejnost k ženské důstojnosti, docela nová ochota žen být groteskní. Tyhle ženy doopravdy opovrhovaly pontifikální kvalitou ženy. A v našich ulicích a okolo našeho parlamentu jsme mohli vidět, jak se z vážených dam umění a kultury stávají směšné ženské z Comic Bits. A ať už předvádění takových věcí považujeme za ospravedlnitelné nebo ne, proroctví zábavních časopisů ospravedlněné je: zdravé a vulgární masy si byly vědomy skrytého nepřítele svých tradic, který nyní vyšel na světlo, aby se mohla naplnit písma. Jsou totiž dvě věci, které jakýkoliv zdravý člověk mezi nebem a peklem nenávidí nejvíc, ženu která není důstojná a muže, který důstojný je.

Obrana efemérnosti

The Case for the Ephemeral

Nedokážu pochopit lidi, kteří berou literaturu vážně, ale dovedu je milovat, a taky je miluju. A ze samé lásky je varuju, aby se k téhle knížce ani nepřibližovali. Je to sbírka hrubých a beztvarých článků o aktuálních a spíše pomíjivých tématech, a je nutné je vydat víceméně tak. Jak leží a běží. Zpravidla byly napsány na poslední chvíli, byly odevzdány jen okamžik před tím, než by bylo příliš pozdě a já si ani nemyslím, že by se naše společnost a stát otřásly v základech, kdyby byly odevzdány o chvíli později. Nyní musí být publikovány se všemi nedokonalostmi na svých hlavách, nebo spíš na té mé. Jelikož jejich neřesti jsou příliš životně důležité na to, aby je bylo lze napravit modrým perem nebo čímkoliv jiným, co bych si dokázal vymyslet vyjma dynamitu.
Jejich hlavní slabostí a neřestí je, že mnohé z nich jsou příliš vážné, protože jsem neměl čas na to, abych je napsal prostořece. Být slavnostně vážný je snadné, velmi těžké je být frivolní. Jen ať každý upřímný čtenář zavře na chvíli oči, předstoupí před tajný tribunál své duše a zeptá se sám sebe, zdali by se mu víc zamlouvalo, kdyby byl v následujících dvou hodinách vyzván, aby napsal titulní stránku The Times, která je plná dlouhých úvodníků nebo titulní stránku Tit-Bits,která je plná krátkých vtipů. Pokud je laskavý čtenář tak správný a svědomitý chlapík, za jakého ho považuji, pak hned odpoví, že by v okamžiku raději napsal deset článků pro Times než jeden vtip pro Tit-Bits. Není na světě nic snazšího než odpovědnost, těžká a obezřelá zodpovědnost řeči, něco takového svede každý. To je důvod proč se tolik unavených, postarších a bohatých lidí dává na politiku. Jsou zodpovědní, protože už jim nezbyla žádná síla mysli k tomu, aby byli nezodpovědní. Je důstojnější v klidu sedět, než křepčit lidové tance ve stodole. Je to taky jednodušší. Proto se také na těchto poklidných stránkách držím obyčejně na úrovni Times: jen tu a tam si povyskočím skoro až na úroveň Tit-Bits.
Vracím se k obraně této nehajitelné knížky. Tyhle články mají další nevýhodu plynoucí ze spěchu v němž byly napsány, totiž tu, že jsou příliš upovídané a složité. K hlavním nevýhodám spěchu patří, že zabere tolik času. Pokud bych se měl vypravit na Highgate dneska, vzal bych to to asi nejkratší cestou. Pokud bych se měl vydat na cestu zrovna teď hned skoro jistě bys se vydal tou nejdelší cestou. V těchto esejích (jak je tak po sobě znovu čtu) jsem sám sebou ukrutně rozčarován kvůli, tomu, že nejdu mnohem rychleji k věci, neměl jsem ale tolik času nazbyt, abych si dopřál spěchu. Jen tu několik případu, ze kterých bych se mohl zbláznit, kde jsem se dvě nebo tři stránky pokoušel popsat postoj, jehož podstata by se dala vyjádřit epigramem, jenže na epigramy nebyl čas. Nelituji ani jen odstínu názorů, které jsem zde vyjádřil, jen si myslím, že jsem je měl vyjádřit mnohem stručněji a přesněji. Tyto stránky například obsahují jakýsi pořád se opakující protest proti chlubným řečem některých spisovatelům kteří o sobě tvrdí, že jsou toliko moderní. Vychloubají se tím, že jejich filosofie je poslední či nová, pokročilá a pokroková. Řekl jsem toho hodně proti pouhému modernismu. Když používám slovo „modernismus“ neodkazuji tím konkrétně na současný spor v římskokatolické církvi, i když mě určitě děsí, že nějaká intelektuální skupina přijímá tak chabé a nefilosofické jméno. Nedokážu pochopit, že se nějaký myslitel s klidem označuje za modernistu, to už by si stejně dobře mohl říkat Čtvrkař. Odhlížeje ale zcela od tohoto konrkétního rozruchu uvědumuji si obecné pohoršení pohoršení nad lidmi, kteří se chlubí svou pokrokovostí a moderností v diskusích o náboženství. Nikdy se mi ale nepovedlo formulovat onu jasnou a zřejmou věc, v níž spočívá skutečný problém s modernismem. Skutečnou námitkou proti modernismu je prostě to, že je to forma snobismu. Je to pokus racionálního protivníka rozdrtit ne rozumem a argumentací, ale jakýmisi tajemstvím nadřazenosti, naznačováním, že někdo je tu obzvlášť na úrovni doby, nebo neobyčejně „informovaný“. Chlubit se faktem, že máme všechny nejnovější knihy z Německa je jednoduše vulgární, je to podobné, jako bychom se chlubili, že máme všechny poslední klobouky z Paříže. Vnášet do filosofické diskuse úšklebek na starodávností náboženského vyznání je něco podobného jako začít se vysmívat věku dámy. Je to hulvátství, protože to nemá význam. Čirý modernista je prostě jen snob, který si nedokáže ani jen představit, že by zaostal třeba jen o měsíc za módou. Podobně zjišťuju, že jsem se na těchto stránkách pokoušel formluvat skutečnou námitku a nevedlo se mi to. Nevšiml jsem si docela jednoduché námitky proti proti věcem prosazovaným jistými bohatými idealisty, věcem u nichž ta nazývaná abstinence od alkoholu je ta nejsilnější. Všelijak jsme to na to nadával, když jsem říkal, že je to puritánství, povýšenost nebo aristokratičnost, nevšiml jsem si ale a nedokázal jsem zformulovat docela prostou námitku proti filantropii, totiž tu, že se jedná o náboženské pronásledování. Náboženský útisk nepozůstává z palečnic a hranic na Smithfileldu, ale z toho, že člověk, který má zrovna materiální moc ve státu, ať už na základě bohatství nebo úředního postavení nemá svým spoluobčanům vládnout podle jejich náboženské filosofie, ale podle své. Existuje-li kupříkladu něco takového jako vegetariánský národ, pokud existuje nějaká velká sjednocená masa lidí, kteří si přejí žít podle vegetariánské morálky, pak říkám slovy arogantního francouzského markýze z dob před francouzskou revolucí: „Ať jedí trávu“. Možná byl francoutksý oligarcha zastáncem humanismu, většina oligarchů taková je. Když říkal rolníkům ať se jdou napást trávy možná jim tím doporučoval, zdraví prospěšnou prostoru vegetariánské restaurace. To je ovšem sice nanejvýš fascinující, ale irelevantní úvaha. Jde tu o to, že pokud je národ opravdu vegetariánský, pak ať na něj vláda uvalí celé hrůzné břímě vegetariánství. Ať vláda pořádá pro státní návštěvy vegetariánské hostiny. Ať jim to dá, v nejdoslovnějším a nejhroznějším slova smyslu, se vším všudy sníst. Tyranie takového druhu je jen v pořádku, protože tu jednotlivé osoby tyranisuje lid. Ovšem „reformátoři střídmosti“ jsou jako malá skupinka, která tiše a systematicky pracuje na základě ethických předpokladů, s nimiž je většina lidu naprosto neobeznámena. Pořád by do šlechtického stavu povyšovali zelináře. A pořád by sestavovali parlamentní komise pro vyšetřování soukromého života života. Vždy, když by se jim nějaký člověk, ať už chuďas, odsouzenec, nebo blázen, ocitl vydaný na milost, donutili by ho, aby svou nelidskou odloučenost završil tím, že se stane vegetariánem. Pro školní děti by se vařila jen vegetariánská jídla. Vegetariánské by byly všechny státní hostince. Ve srovnání s úplnou abstinencí od alkoholu lze pro vegetariánství snést mnoho vážných argumentů. Vypít jednu sklenici piva nemůže podle žádné filosofie znamenat opilství, ale zabít jedno zvíře, může být, podle této filosofie, vraždou. Námitkou proti oběma postupům není to, že by ani jedno vyznání, abstinentské a vegetariánské, nebylo přípustné, jde prostě o to, že se nepřipouští. Je to náboženský útisk z toho důvodu, že se nezakládá na existujícím náboženství demokracie. Tihle lidé po chudácích chtějí, aby v praxi přijali to, co by, jak velmi dobře vědí, chudí nikdy nepřijali teoreticky. A to je přesně definice náboženského útisku. Byl jsem proti toryovskému pokusu vnutit řadovým Angličanům katolickou theologii, ve kterou nevěří. Ještě víc jsem proti pokusům vnutit jim mohamedánskou morálku, kterou aktivně popírají.
Podobně v případě anonymní novinařiny se zdá, že jsem toho hodně napovídal, aniž bych se jasně vyslovil k věci. Anonymní žurnalistika je nebezpečná a v našem nynějším životě je nebezpečná právě proto, že se velmi rychle stává anonymním životem. To je to hrozné na naší soudobé atmosféře. Společnost se stává tajnou společeností. Moderní tyran je zlý svou uhýbavostí. Je bezejmennější než jeho otrok. Není větší hrubec a než tyrani minulosti, ale je větší zbabělec. Bohatý vydavatel může a nemusí s chudým básníkem zacházet lépe než starý řemeslný mistr zacházel se starým tovaryšem. Ale tovaryš utíkal a mistr ho honil, Dnes je to tak, že fakt odpovědnosti se snaží marně dohnat a stanovit básník. Utíká vydavatel. Úředník pana Solomona dostane vyhazov, vyhozená může skončit i krásná otrokyně sultána Sulejmana, nebo ji taky mohou svázat do pytle a zahodit. Pak ji sice mohou skrýt temné vody Bosporu, ale ona je sice zahubena, leč alespoň její zhoubce není skryt. Nese se za zlatými trumpetami na bílem slonu. Jenže v případě úředníka je skoro stejně těžké zjistit odkud přišel pokyn k propuštění, jako se dobrat toho, kam se poděl úředník. Mohl to bát pan Solomon, nebo páně Solomonův manažer, nebo páně Solomonova bohatá tetička v Cheltenhmu nebo páně Solomonův bohatý věřitel v Berlíně. Složitá mašinerie, jež druhdy sloužila k tomu, aby lidi činila odpovědnými je dnes užívána výlučně k tomu, aby zodpovědnost přehazovala. Lidé mluví o pýše tyranů, ale my v naší době netrpíme pýcho tyranů. Trpíme ostychem tyranů, zdráhavou skromností tyranů. Nesmíme proto pisatele úvodníků pobízet k ostychu, nesmíme podněcovat jejich už tak přehnanou skromnost. Spíš je musíme svést k tomu, aby byli marniví a okázalí, aby tak skrze okázalost mohli nakonec najít svou cestu k upřímnosti.
Poslední obvinění vůči této knize je to vůbec nejhorší. Jde jednoduše o to, že pokud vše půjde dobře zbude z této knihy nesrozumitelné blábolení. Věnuje se totiž většinou výpadům vůči postojům, kteé jsou ze své povahy nahodilé a neschopné přetrvat. Ať už ale mají knihy jako je tahle jakkoliv krátkou kariéru, může přece jen trvat o dobrých dvacet minut déle, než většina filosofií, na které útočí. Koneckonců nám jednou nebude záležet na tom, jestli jsme psali dobře nebo špatně, jestli jsme se bili s cepy nebo s rákosy. Hodně nám sejde na tom, na které straně jsme bojovali.

Kapitola IX.: Belfast a náboženská otázka

Chapter IX. Belfast and the Religious Problem
Cítil jsem v Irsku jen velmi málo z onoho oblaku snů, který jakoby přelétal nad tolika irskými básněmi a impresemi. Tenhle náznak mystického spánku má skutečný smysl, ale neznamená to, co by si většina z nás myslela, a nenajdeme jej tam, kde bychom většinou očekávali. Naopak, snad neživější a nejsilnějším dojem, který ve mně ten národ zanechal bylo to, že byl snad až nepřirozeně probuzený, skoro bych mohl říct, že Irsko trpělo nespavostí. To platí nejen doslovně, o oněch ohromných rozpravách, dlouhotrvajících počínáních bohatých a neklidných intelektů, které dokáží spálit celé noci, od soumraku do svítání. Je to pravda jak o pochybné, tak o potěšující stránce a povaha má cosi společného s morbidní bdělostí a dokonce protivností nespavosti. Jeho bdělost je nejen nadlidská, ale někdy i v pravém slova smyslu nelidská. Jeho intelektuální jasnost nemůže odolat pokušením k intelektuální krutosti. Kdybych měl v jedné větě shrnout jednu chybu, kterou i Irů doopravdy nacházím, pak bych to udělat a věru jednoduše. Řekl bych, že mě rozesmutnilo, že jsem je měl rád víc, než se oni měli rádi navzájem, Je ovšem naší svrchovanou pitomostí, že se tohle vždycky chápe tak, že Irsko jakýsi Donnybrook Fair. Ve skutečnosti je to pravý opak jen nějaké hrubé a nezodpovědné pranice. Ani zdaleka do sebe netlučou černými dubovými holemi, mnohem spíš se bijí rapíry, jejich pokušení spočívá právě ve v tom jak hezký, ba delikátní je takový výpad. Jsou tu samozřejmě mnozí, kteří národní ironii neužívají tak smrtícím způsobem, ten je ale docela běžný dokonce i pro ty, kdo jím trpí a já po nějaké době začal trochu chápat ono břímě z hořkosti řeči, které se tolikrát opakuje v písních pana Yeatse a dalších irských básníků.
„Though hope fall from you and love decay Burning in fires of a slanderous tongue.“ (Třebaže ztratáš naději a láska pomine, strávená v plameni pomlouvačných řečí pozn. překl.)
Na té hořkosti ale není nic zasněného, nejhorší na ní je, že kritika má vždy velmi jasný a logický odstín pravdy. My, kdož jsme to ho dali Irům hodně k odpouštění tu nejsme tu od toho, abychom jim drželi přednášky o odpuštění. Pokud by se ale vrátil někdo, kdo jim má právo kázat, pokud by se vrátil sv. Patrik a kázal jim, zjistil by že za celé ty věky bolesti a utrpení, nic neubylo ani neselhalo z víry a cti a vytrvalosti. Myslím ale, že by mohl říct, na což já právo nemám, slovo o lásce.
Irština je vskutku v jednom rozhodujícím smyslu velmi poetická, a to v tom smyslu, že dává zvláštní a vážné společenské uznání poesii. Mluvíval jsem někdy o fantasii, že lidé ve zlatém věku mohli spontánně promlouvat ve verších a je vážně pravda, že polovina irských řečí se odbývá ve verších. Z citací se stává recitace. Je ale až příliš rytmická na to, aby připomínala naše divadelní recitace. To je jedna z mých nejsilnějších a nejpříjemnějších vzpomínek a jeden z nejuchopitelnějších důvodů, proč jsem se cítil tak mimořádně dobře v Dublinu. Byl to ráj básníků, kde by člověku, který měl chuť zmínit jednu či dvě knihy ze Ztraceného ráje nebo vysvětlit, co má na mysli s použitím celé balady Ancient Mariner rozuměli lépe, kdekoliv jinde. Čím více si ale této národní vlastnosti všímáme, tím méně ji budeme zaměňovat za cokoliv jen nezodpovědného či i jen emotivního. Pravdu řekneme nejstručněji tak, že poesie hraje roli hudby. V každém slova smyslu je to společenská záležitost. Poetický večer je stejně přirozený jako hudební večer a jelikož je tak přirozený, říká se pak o něm, že je umělý. Zrovna tak, jako v některých kruzích „Hrajete? “ znamená spíš „Copak vy nehrajete?“, v těchto irských kruzích by člověk spíše vyvolal překvapení tím, že by recitoval, než že by nerecitoval. Nepřátelský kritik, vůbec irský kritik, by mohl říct, že Irové jsou poetičtí, protože nejsou dostatečně musikální. Dokážu si představit, že by pan Bernard Shaw něco takového řekl. Dalo by se na to ale odtušit, že nejsou jen musikální, protože odmítají být jen tak emotivní. Je mnohem pravdivější říct, že dávají poesii rozumné místo, spíše než, že jakékoliv konkrétní poetice dovolují, aby si zahrávala s rozumem. „Já ale, jehož přednosti jsou definicemi analytické mysli,“ říká pan Yeats a kdokoliv se v té atmosféře nacházel ví, co měl na mysli. Nakolik se takové odlučují od rozumu, mají spíš sklony k rituálů než k rozvratu. Poesie je v Irsku tím, čím je v Americe humor, je institucí. Angličan, který je vždy, v dobrém i zlém, amatér to vždy bere nahodilejším, ba náhodnějším stylem. Musíme tu vždy mít na mysli, že dávná irská civilisace měla poesii vyššího řádu, která nebyla jen mystická, ale spíše matematická. Keltské verše mají, podobě jako keltské ornamenty v sobě velmi mnoho z geometrických vzorců. Pokud tohle bylo iracionální, pak tomu tak nebylo z přebytku emocí. Spíše by se to dalo popsat jako iracionalita z přebytku rozumu. Starodávná hierarchie minstrelů, každý jejíž stupeň měl vlastní složité metrum, nasvědčuje tomu, že na něčem tak nelidsky civilisovaném bylo cosi čínského. A přece je tahle zničená etiketa v Irsku jaksi ve vzduchu a muži a ženy se podle ní pohybují, jakoby sledovali kroky nějakého ztraceného tance.
Ať už se tedy zabýváme tím, v jakém smyslu jsou Irové hádaví, nebo v jakém smyslu jsou opravdu poetičtí, zjišťujeme, že nás obojí vede zpět k stavu jasného bdění, který se jeví pravým opakem pouhého snu. Irsko je v obou případech kritické, ba sebekritické. Hořkost nad níž jsem se opovážil hořekovat není irskou hořkostí vůči Angličanům, již bych musel považovat nejen za nevyhnutelné, ale i za ospravedlnitelné. Jde o irskou hořkost vůči Irům, poznámky jednoho upřímného nacionalisty o jiném upřímném nacionalistovi. Podobně mají sice Irové zálibu v poesii, o básnících to vždy neplatí a v jejich konversacích na toto téma bývá satiry víc než dost. Řekl jsem, že polovina řečí může tvořit poesie, skoro bych mohl říct, že druhou polovinu tvoří parodie. To všechno se dá označit za přebytek bdělosti a realismu, množství lidí bdí a modlí se, ale i to, kdo se nikdy nemodlí, nepřestávají nikdy bdít. Pokud si idealisují spánek, dělají to jako, ti kdo nespí, skoro by se dalo říct, že sní o snění. Pokud je nějaký sen pronásleduje, tak jako něco, co jim uniká a vskutku, některé z jejich nejlepších básní jsou spíš o hledání pohádkové říše, než o jejím nalezení. Při tom všem se dá ale říct, že bylo v Irsku jedno místo, kde se zdálo, že bych tohle spíš našel než hledal. Bylo jedno místo, kde to vypadalo, jako bych měl samotný sen ve svém držení tak, jako může člověk vidět zdálky nějaký oblak spočinou nad kopcem. Sen se tam, jako touha i poblouznění současně, vznášel nad celým městem. Tím místem byl Belfast.
Takový popis lze ospravedlnit dokonce doslovně a v detailu. V severním Ulsteru mi jeden člověk řekl, že slyšel matku, jak své děti varuje před nějakou tůní, rybníčkem či nějakým podobným nebezpečným místem slovy: „Ne abyste tam chodili, jsou tam papeži.“ Místo kde je něco takového možné říct se v porovnání s Anglií podobá říši elfů. Pokud to není zrovna úplně země vil, je to jistě země goblinů. Na představě takového jezírka plného těchto prazvláštních elfů, jak se tam podobni čolkům hemží každý se svou trojitou korunou či zkříženými klíči. V tom je rozdíl mezi touhle průmyslovou oblastí a průmyslovou oblastí v Anglii, třeba Manchesterem. V Manchesteru je hodně houževnatých nonkonformistů a není pochyb, že některá ze svých výchovných varování obracejí proti systému představovanému arcibiskupem z Canterbury. V Manchesteru ale nikdo, ať by to byl já nevím jaký nonkonformista, dětem nikdy neříká, že by se v nějakém rybníčku množili arcibiskupové z Canterbury, malí goblini s kamašemi a v zástěrách. Dalo by se o mluvit o tom, že tenhle druh čolků může pocházet jen z velmi stojatého jezírka. Ať už se na to ale díváme jakkoliv, zůstává pravdou už to, že takový paradox lze dokázat už jen z věcí tak povrchních jako jsou pověry. Protestantský Ulster přímo čpí pověrou, právě její silný puch přichází z Belfastu jako prudká rána a odlišuje jej od Birminghamu či Brightonu. Pro mě je ale v pověře lidského a téměř polidšťujícího a vážně si myslím, že takové přetrvávající legendy o papežovi coby bytosti stejně vzdálené a odlidštěné jako král Kanibalských ostrovů sloužily jako jakýsi negativní folklor. A stejně tak lze říct, nakolik je to pravda, že si podnikatelská provincie zachovala zrovna tak theologii jako mythologii. Všude tam, kde lidé jsou dosud theologičtí je pořád nějaká šance, že budou logičtí. A v tomhle může být kalvinista z Ulsteru víc katolickým Irem, než si lidé obecně uvědomují a vůbec než si uvědomuje on.
Kolem záležitosti belfastské bigotnosti či fanatismu je přehršel útoků i obran, ale bigotnost není to na Belfastu to zdaleka nejhorší. Není to ani ten nejsilnější příklad toho, co mám na mysli, když říkám, že Belfast doopravdy žije ve snu. Další chyba společnosti, která vskutku stojí víc za zmínku má věru náboženské kořeny, protože skoro všechno v dějinách má náboženské kořeny, a zejména skoro všechno v irských dějinách. O onom theoretickém počátku v theologii něco povím za chvíli, zde stačí, když řeknu, že význačnější a praktičtější zlo vyprodukovala v posledku theologie sama svým zvykem nebýt theologická. Je to konfese, ale není to víra. Nakolik má ulsterský protestant víru, je to docela příjemný chlapík, i když možná ne zas tak příjemný jak si o sobě sám myslí. A to je ta propast. Stručně ji lze popsat tak, jak jsem často říkal v podobných debatách, že protestant obyčejně řekne „Jsem dobrý protestant,“ kdežto katolík vždy řekne „Jsem špatný katolík“.
Když říkám, že Belfast je ovládán snem míním to v přísně psychologickém smyslu, že totiž cosi uvnitř mysli je silnější než vše mimo ni. Nesmysl a nerozum je nejen silnější než rozum, ale silnější než smysly. Idea, již má člověk v hlavě může zastínit a zaslepit oči v téže hlavě. Velmi vážení a laskaví podnikatelé mi řekli, že v Belfastu neexistuje chudoba. Netvrdili, že by tu bylo méně chudoby, než se obyčejně říká, nebo méně chudoby, než bývalo dřív, nebo méně než v jiných podobných místech. Říkali, že tam není žádná. Jako poznámka o zemském ráji, nebo novém Jerusalému by to bylo poutavé. Jako poznámka o ulicích, jimiž jsme i já i oni chvíli před tím prošli to byl triumf čirého šílenství lidské představivosti. Tito přední belfastští občané mě přijali tím nejlaskavějším a nejzdvořilejším způsobem, a já o nich nechci říkat nic kritického vyjma toho, co je nutné pro praktické potřeby jejich země a moje. Vskutku si ale myslím, že největší kritikou o nic je to, že by nechápali, co se tou kritikou myslí. Přioději to proto v podobenství, které nebude o nic horší proto, že to byla i skutečná příhoda. Když mi bylo řečeno, že v Belfastu není chudoby, mírně jsem podotkl, že lidé musí mít hodně ojedinělý vkus pokud jde o oblékání. Byl jsem velmi vážně ujištěn, že mají vskutku zcela jedinečný vkus v odívání. Zanechalo to ve mně jakýsi obecný dojem, že nosit košile či kalhoty zdobené v nepravidelných rozestupech velkými dírami byla prominutelná forma hejskovství nebo modní výstřednosti. Mezi vzpomínkami z mého života bude vždy přebývat jedna s niterným potěšením jedna na chvíli, kdy jsem právě s těmito otci města scházel po schodech hotelu, když se tu před námi objevil jeden z nejotrhanějších z otrhaných malých chlapců jaké jsem kdy viděl a chtěl penny. Penny jsem dal a v tu chvíli se skupina podnikatelů změnila v rozzuřený dav a začala křičet: „Proti zákonu! Proti zákonu!“ a odtáhli ho pryč. Doufám, že není příliš nemilé být tak velmi pobaven pohledem na bandu radních, jak s takovým zápalem zahánějí osamělé dítě jako by to byla toulavá kočka. Tak či tak nevěděli, co činí a, což je horší, nevěděli, co neví. A kdybych jim řekl, jaká legenda by se z toho hocha dala udělat v křesťanštějších věcích světa.
Jde tu o to, že na špatnost poblouznění nespočívá v bigotnosti, ale v marnivosti. Nejde o to, že takový člověk z Belfastu si myslí, že je v právu a má pravdu, protože na to má právo každý slušný člověk. Problém je, že on si myslí, že je dobrý, pokud ne výborný a to je pohodlné přesvědčení, ke kterému slušný a poctivý člověk nemůže dojít jinak, než cestou intelektuální nepoctivosti. Od křesťanského zdravého rozumu tohoto ducha odděluje to, že jde takové poblouznění, jak už to u nejšílenějších bludů bývá je toliko egoistické. Je to prostě potěšení z toho, že člověk o sobě smýšlí nezřízeně dobře a dopřávat si takového potěšení bez omezení znamená mnohem větší oslabení než popíjení nebo rozhazování. Ono ovšem kolem ega buduje neskutečný vesmír tak dokonale, že kritiku světa nelze cítit ani pro světské účely. Mohl bych předložit mnoho příkladů tohoto fenoménu v Belfastu ve srovnání třeba i s Birminghamem nebo Manchesterem. Manchesterský starosta toho o obrazech mnoho neví, ale zná lidi, kteří o nich ledacos ví. Ovšem v Belfastu tamní činovníci vystaví neskutečně šíleně špatný obraz jako mistrovské dílo jen proto, že oslavuje Belfast. V Manchesteru, co by kamenem dohodil od pana Charlese Rowleye by si nikdo takový obraz vystavit netroufal. Na estetice mi sejde poměrně málo, ale ještě zřejmější je to v ethice. Tihle lidé jsou tak úplně odtržení od křesťanštější tradice, že je je snižuje už samo jejich vychloubání a když se chtějí vyvyšovat ohromně se snižují. Nikdy je ani nenapadne, že jejich podivné vnitřní standardy nemusí být pro lidi z vnějšku vždy dvakrát působivé. Jeden velký zaměstnavatel mi představil několik svých velmi inteligentních zaměstnanců a tak mohu hned přisvědčit, jak mnoho je upřímnost velkého belfastského pobluzení rozšířená i mezi chudšími lidmi v Belfastu. Jenže upřímná snaha jich i jejich pána přesvědčit mně, že unie s katolickou většinou pod Home Rule je pro ně nesnesitelná se nesla celá na jednu notu, která se opakoval jako refrén: „Nechceme, aby nějací takoví dělali zákony pro lidi jako jsme my.“ Podle všeho jim nikdy ani nepřišlo na mysl, že to není žádná velká ukázka morálky a že posuzováno podle pohanské verecundia nebo křesťanské pokory či moderníhoi demokratického bratrství to byla prostě jen snobská poznámka. Člověk o kterého jde v tom je naprosto nevinně, nemá ani potuchy o skromnosti, či i jen falešné skromnosti, on je prostě nadřazený, ba považuje za nadřazenost, nadřazenost si nárokovat.
A právě tady se nemůžeme vyhnout theologii, protože se nemůžeme vyhnout theorii. Jde totiž o to, že dokonce i v theorii se obě náboženské atmosféry navzájem liší. O tom, že odlišnost má historické a náboženské kořeny nelze doopravdy pochybovat, v každém případě to jsou ale kořeny hluboké. Podstatou kalvinismu byla jistota spasení, podstatou katolicismu je nejistota spasení. Moderní a materialisovanou formou oné jistoty je nadřazenost, víra člověka v pevně danou aristokracii lidí jako je on sám. Pravda o niž tu jde, je taková, že přinejmenším nyní se ona nadřazenost stala jak naukou, tak čímsi, co si člověk dopřává. Pochybuji, že by tato krajní protestantská škola věřila v křesťanskou pokoru, byť i jen jako v ideál. Pochybuji, že by se ti upřímnější mezi nimi i jen hlásili k tomu, že v ni věří. Jasně je to vidět ze srovnání s dalšími křesťanskými ctnostmi, jichž tento upadlý kalvinismus nabízí alespoň nějakou variantu a to i těm, kdo si myslí, že jde spíše o zvrácenost. Puritanismus je variantou čistoty, i kdyby bychom ji považovali za parodii na čistotu. Filantropie je verzí dobročinnosti, i kdybychom ji považovali za parodii dobročinnosti. V celém tomhle podnikatelském protestantismu není žádná verze, žádná varianta pokory, dokonce ani parodie pokory. Pokora není ideál, není to dokonce ani pokrytectví. Neexistuje žádná instituce, žádná přikázání, žádné běžně užívaná slova, žádný lidový vzorec vyprávění nebo příběh, který by komukoliv jakkoliv řekl, že existuje cosi jako hrozba duchovní pýchy. Je tu zkrátka myšlenkový a pocitový směr, který zcela jistě považuje sebeuspokojení za sílu a to v protikladu k silné křesťanské tradici ve zbytku země, která ji naopak považuje za slabost. To je skutečná otázka, o kterou jde v moderním sváru v Irsku, a ten svár není omezen na Irsko. I Anglie byla hluboce nakažena touto farisejskou slabostí, jak jsem ale už řekl, Anglie bere věci neurčitě, kdežto Irsko je bere velmi výrazně a živě. Lidé z Belfastu své město předkládají jako cosi svrchovaného, jedinečného a nepoměřitelného a mají skoro pravdu. V průmyslové oblasti se mu v této zemi nic přesně nepodobá, ale při tom všem byl boj proti jeho náboženství arogance sveden jinde a na větším poli. Je tu ještě jedno centrum a citadela, z nichž tato theorie síly v autosugerovanou nadřazenost pohrdala křesťanstvem. Bylo město, jež bylo sokem Belfastu a jméno toho město bylo Berlín.
Zdá se mi že historikové všech náboženství a žádného ještě mohou dospět k tomu, že budou považovat za historický fakt to, že protestantská reformace (přinejmenším v té podobě, jíž nabyla) byla barbarským úpadkem, podobný prušáctví, jež bylo posledním a nejvyšším produktem protestantismu. Ať už to ale bude jakkoliv, pro historiky bude vždy zajímavé si všimnout, že protestantismus vydal jisté zvláštní a typické věci, které stojí za zkoumání bez ohledu na to, zda se nám libí nebo ne. A řekl bych, že jednou u jeho vlastností bylo, že dokázal vytvářet instituce, které velmi rychle nabývaly moci a bohatství, které svět v jisté chvíli považoval za neporazitelné a o kterých svět v následujícím okamžiku zjistil, že jsou nesnesitelné. Bylo tomu tak s celou onou kalvinistickou theologií, jíž je dnes Belfast jediným zbylým věrozvěstem. Bylo tak tomu, i v naší době, s celým oním průmyslovým kapitalismem, jehož je Belfast nyní obleženým a skoro opuštěným předsunutým ležením. S Berlínem to bylo stejně jako s Belfastem a vytříbený Prus by si skoro mohl stěžovat na jakousi proradnost s níž svět procitl a shledal ho nedostatečným a reagoval tak náhle, až jej to učinilo bezmocným jen chvíli poté, co bylo považováno za všemocné. Takové věci vypadají jako věčné a pak se z nich v jednom záblesku stanou věci minulosti.
Belfast je starožitná novota. Takové věci jsou omlouvány, že jsou parvenu ještě tehdy, když vyjde najevo, že jsou passé. Kupříkladu jen tím, že se seznámí s některými spory kolem belfastského shromáždění, si může Angličan uvědomit, že mentalita belfastského předáka není ani tak podobná té, již měl dávný whig ze sedmnáctého století, jako spíše té, která byla vlastní mnohem bližšímu radikálovi z devatenáctého století. Je konvenční spíš po viktoriánském, než po willimasovském způsobu a je méně omezován oranžským bratrstvem než cobdenským klubem. Tenhle fakt je nanejvýš úspěšně překreslen a překryt velkými štětci našeho stranického systému, který dovede zakrývat tolik do očí bijících faktů. Téhle unionistické straně v Irsku jde hodně o to, aby odporovala hlavním reformám, které obhajuje unionistická strana v Anglii. Politický humorista, který by chápal belfastskou cobdenovskou a birminghamskou chamberlainovskou tradici by si mohl užít hodně a hodně legrace , když by se od jedné odvolával k druhé a Belfastu blahopřál k smělým ochranářským doktrínám převažujícím v Irsku a napomínal pana Bonara Lawa a tarifní reformátory, aby nikdy nezapomínali na to, jak Belfast bojoval za posvátné principy volného obchodu. Ovšem fakt, že belfastská škola je vlastně jen manchesterská škola je jedn z aspektů této obecné pravdy o náhlém upadnutí to zastaralosti, náhlém odchodu do penze. Celý pochod manchestrského industrialismu se nejen zastavil, ale obrátil, celé jeho postavení je obchváceno novými silami přicházejícími z nových směrů, bohatství rolnictva mu přehrazuje cestu vpředu, generální stávka se hrozivě vztyčila vzadu. Podivné mračnou marnivosti, která chrání sebe sama může může Belfastu ještě pořád umožňovat, aby věřil v Belfast, ale Británie v Belfast doopravdy nevěří. Pojetí progresivního protestantismu v Irsku podryly síly mnohem širší a hlubší než politika. Sám bych řekl, že už jen anglický vzestup a nástupnictví se na onom ostrově stalo intelektuálně nemožným v den, kdy Shaftesbury předložil první zákon o továrnách a ode dne, kdy Newman publikoval první stránky své Apologie. Oba muži byli dozajista toryové a nejspíš i unionisté.
Ani jeden nebyl spojen s tématem a nebyli ani nijak spojeni navzájem, jeden nenáviděl papeže a druhý Osvoboditele. Jenže od první události nebyl už nikdy industiralismus samozřejmý, právě tak jako protestantismus nebyl už nikdy samozřejmý po druhé události. A k tomu, aby bylo možné omlouvat anglickou vládu v Irsku bylo zapotřebí strmě čnící očividné nadřazenosti. Takové zlo mohou totiž lidé páchat jen na základně přesvědčení, že nesporně konají dobro.
Před válkou si někteří oranžisté dopřávali vytříbeného rétorického srovnávání Viléma Pruského a Viléma Oranžského a otevřeně tvrdili, že nový protestantský vysvoboditel ze severu vzejde ze severu Německa. Mí umírněnější hostitelé v Belfastu mě ujišťovali, že takové oranžisty nelze považovat ani za representativní, ani za zodpovědné. Nebo že se k tomu nemohu definitivně vyjádřit. Oni oranžisté nemuseli být representativní, ani nemuseli být zodpovědní, ale jsem si docela jist, že měli pravdu. Myslím, že ti chudáci fanatici byli nervu historické pravdy mnohem blíž, než profesionální politici jako Sir Edward Carson nebo průmysloví kapitalisté jako Sir George Clark. Pokud by ve světě kdy existovala nějaká přirozená aliance, byla by to aliance mezi Belfastem a Berlínem. Fanatici mohou být blázny či hlupáky, mají ale světlo, v němž mohou i bláhové věci poplést lidi moudré. Bigotnost je tím nejjasnějším bodem Belfastu, protože je-li světlo v jeho těle temnotou, pak je pořád ještě jasnější než temnota. S vizí, jež se všemi směry vydává s energií a velikostí náboženství pronikli tito muži vskutku do tajemství a smyslu čtyř století protestantismu. Jejich protestanstvím je prušáctví, a to ne jako nadávka, ale jako pojem abstraktní a nestranné ethické vědy. Belfast a Berlín jsou na stejné straně v nejhlubší ze všech duchovních otázek, o které šlo ve válce. A to byla jednoduše otázka, zda je pýcha hřích a tedy slabost. Moderní mentalita, nebo její velká část se vážně zabývala názorem, že je slabost odzbrojit kritiku sebekritikou a že je silou vzdorovat kritice sebedůvěrou. To byla these na jejímž základě se Berlín dal do boje se starší evropskou civilisací a kvůli které se Belfast dal do boje se s starší irskou civilisací. Je možné, jak jsem už naznačil, že tahle protestanská pýcha je starý kalvinismus, s jeho pevně daným vyvolením pouhé hrstky lidí. Je možné, že protestantismus jen pohanství s jeho grobiánskými bohy a obry přežívajícími v divočejších koutech na severu. Je možné, že sám kalvinismus byl návratem pohanství. Jsem si v každém případě jist, že tato nadřazenost, která dokáže lidi ovládat jako noční můra se může právě tak jako noční můra vytratit. A mám silné podezření, že v této věci, podobně jako v záležitosti vlastnictví tak jak ji vidí rolnictvo, se ukáže, že skutečnou civilisací je civilisace starší a že zdravější společnost se vrátí k tomu, že bude pýchu považovat za mor, tak jak se k tomu, že ji považují za morovou nákazu vrátili socialisté. Starou tradicí křesťanstva bylo, že nejvyšší formou víry byla pochybnost. Byla to pochybnost člověka o jeho duši. Obdivuhodně mi ji vyjádřil pan Yeats, který je nyní předním zastáncem katolického pravověří, když se vyslovil, že dívá přednost středověkému katolicismu před ve srovnání s moderním humanitářstvím. Řekl: „Tehdy lidé přemýšleli o svých vlastních hříších a nyní pořád uvažují o hříších druhých.“ Dokonce i podle protestantské zkoušky pokrokem to vypadá, že je pýcha zachvácena jakousi předčasnou paralýzou. Pokrok je nadřazeností vůči sobě a nadřazenost vůči druhým ho zmrtví a zastaví. Ještě jasnější je celá věc po zkoušce poesií, která je mnohem pevnější a trvalejší než pokrok. Nadčlověk může být jakousi básní, ale nikdy nemůže být jakýmkoliv druhem básníka. Čím víc se pokoušíme analysovat onen podivný prvek údivu který je duší veškerého umění, tím víc si budeme všímat, že musí záviset na jakémsi podřízení já slávě existující za ním, ba jemu navzdory. Vždy když člověk tvoří cítí se jako tvor. Když tesá katedrálu, dělá to proto, aby vysochal monstrum, které ho může pozřít. Jenže nitzscheovský přízrak spolykání světa je jen jakýmsi zíváním. Když evoluční anarchista rozbil všechny vazby a zákony a konečně může svobodně mluvit, zjistí že nemá co říct. A tak německé písně pod císařským orlem utichly stejně jako zpěvný pták pod sokolem a tak jen tu a tam a vzácně belfastský podnikatel lyricky uvolní svou duši. K tomu, aby napsal báseň o Belfastu, stylem vyladěnou tak, aby technicky odpovídala belfastským obrázkům, musí získat pana Kiplinga. Zde je pravá Tara umlklé harfy a trůn a příbytek snu, a právě zde keltší pesimisté budou mlčky plakat na konci písně. Vytrubovat do světa samochválu se neukázalo jako dobré hudební vzdělání.
Logika velí, aby moudrý muž vždy zapřahal vůz před koně. Tím se rozumí, že bude vždy cíl nadřazovat prostředkům když se zabývá nějakým problémem jako celkem. Nestaví si vozík, aby koni dával cvičení. Používá koně, aby vozík a cokoliv v něm, tahal. Veškeré moderní uvažování vykazuje tendenci udělat z pouhého politického tažného zvířete dělat cosi důležitějšího, než je vůz, který má táhnout. To vedlo k tomu, že všechny tyto duchovní otázky byly odmítnuty ve prospěch toho, co se označuje za sociální otázky a to je pro věci typu náboženské otázky v Belfastu příliš povrchní postup. Je tu náboženská otázka a nelze na ni dát nenáboženskou odpověď. Nedá se k ní postavit omezením křesťanské víry, ale spíš rozšířením činné křesťanské lásky. Pokud ale někdo tvrdí, že není rozdílu mezi protestantem a katolíkem a že oba se mohou chovat a jednat naprosto stejně všude vyjma kostela a kaple, tak zběsile pádí na tažném koni zatímco zapomněl zapřáhnout vozík. Náboženství, to není kostel, kam člověk chodí, ale vesmír, ve kterém žije a pokud na to nějaký skeptik zapomíná, pak je ten nejbláznivější fanatik mlátící do oranžského bubnu kvůli bitvě u Boyne lepší filosof než on.
Mnozí nevzdělaní lidé v Belfast, a někteří vzdělaní, věří docela upřímně, že římší kněží jsou zlosynové, kteří jen čekají, kdy by mohli znovu zažehnout ohně inkvisice. Ovšem ze dvou prostých důvodů jsem to odmítl brát za důkaz čehokoliv jiného než jejich upřímnosti. Za prvé proto, že ty příběhy, když se rozebraly na svůj pravdivý základ, se obvykle změnily v záhadu chudých římských katolíků, kteří dávají peníze svému náboženství a podle všeho jimi neopovrhovali ani tak kvůli jejich závislosti na kněžích jako spíš kvůli nezávislosti zaměstnavatelů. Druhý důvod pochází právě tak z mé vlastní zkušenosti jako z běžné znalosti ohledně protestanské pozemkové šlechty na jihu Irska. Jižní unionisté mluvili docela bez tohoto zvláštního děsu z katolických kněží nebo rolníků. Hromovali nad nimi nebo se jim vysmívali zrovna tak jako lidi hromují nebo se vysmívají svým sousedům, ale zjevně se toho, že by je kněz upálil nebáli o nic víc, než že je sežere. Kdyby byli kněží tak černí, jak je protestanti líčí, pak by se chovali nejhůř tam, kde jsou součástí většiny a menšina by o nich věděla to nejhorší. Bylo zřejmé, že Belfast se držel bigotnější tradice ne proto, že toho o kněžích věděl víc, ale proto, že je znal méně, ne proto, že se přesně trefil, ale proto, že byl terč nedostupný. Ještě obecnější iluzí a bludem byla myšlenka, že všichni Irové z jihu pořád jen sní a nic nedělají. Poukazoval jsem, že ti tohle bylo v rozporu s konkrétní zkušeností, protože všude po celém světě musí člověk, který se živí na malé farmě musí pracovat opravdu velmi tvrdě. Jako historický fakt má stará představa, že irský rolník nepracuje ale jen sní, velmi prosté vysvětlení. Prostě to jen znamená, že nepracuje pro kapitalistův zisk, ale sní o dni, kdy bude pracovat ve vlastní prospěch. Je ale možné, že v tradici existovala tahle pokroucená pravda, že když svobodný rolník rozšiřuje svou vlastní práci, tak tvoří i svou dovolenou či svátky. Neprolenoší celý den, ale může si polenošit kdykoliv během dne, nezasní se kdykoliv má chuť ale sní pokaždé, když se tak rozhodne. Slavný belfastský továrník, schopný člověk, který ale kroutil hlavou nad nevysvětlitelnou převahou kněží, mě ujišťoval, že měl na jihu rolníky, kteří nedělali vůbec nic v nejpodivnějších časech a že to je nesporně rozdíl mezi farmou a fabrikou. Týž gentleman mi ukázal obrovský lodní náklad ve velkém přístavu s veškerou mašinerií a přepravou, která s tím souvisí. Žádný člověk s představivostí nezůstane bez citu vůči titánským pokusům jeho plemene, ani nepopře temnou poesii oněch výhní, které by dělaly čest Vulkánovi, či těch kladiv hodných Thora. Jak jsme ale tak stáli v docích, zeptal jsem se svého průvodce: „Zeptal jste se někdy, k čemu je tohle všechno dobré?“ Byl to inteligentní člověk, exsulant z metafysického Skotska a věděl, co mám na mysli. „Nevím,“ řekl, „možná jsme jen hmyz budující korálový útes. Nevím, k čemu je dobrý korálový útes.“ „Možná,“ odpověděl jsem, „že právě o tom sní rolník a právě proto naslouchá kněžím.“
Zdá se totiž, že tu máme módní omyl v tom smyslu, že náboženská rovnost je cosi, co je třeba udělat a vyřídit, abychom se mohli dát do skutečné záležitosti politické rovnosti. Filosoficky vzato je pravdou pravý opak. Politická rovnost je něco, co je potřeba provést a vyřídit, abychom se mohli pustit do reálnější záležitosti nábožentví. V Abbey Theatre jsem viděl mocně působivou hru pana Johna Ervina nazvanou The Mixed Marriage (Smíšené manželství), kterou si pamatuju už jen kvůli tomu, jak krásně v ní hrála slečna Maire O’Neill. Jako hra mnou to představení ovšem velmi pohnulo, i když jsem měl pocit, že přítomnost tohoto omylu ji poněkud poškozovala. Vypadalo to, že schisma dramatikovi vadí jen proto, že se plete do stávky. Jenže jediným cílem stávky je svoboda a jediným cílem svobody je život, věc veskrze duchovní. Zrovna ekonomická svoboda by zasloužila být odbyta mávnutím ruky, tak jak tihle lidé odbývají theologii. Nabýváme jí jen proto, abychom na ni zapomněli. Je správné, aby lidé měli domy, správné aby měli půdu, je správné, aby měli zákony, které jejich půdu a zemi chrání, ale to vše jsou jen nástroje, jen mašinerie, které mají ulehčit plahočící se duši. Dům je jen jevištěm, které kulisáci postavili, aby se na něm mohlo odehrávat to, co pan J. B. Yeats nazval „dramatem domova“. Všechny nejdramatičtější věci se odehrávají doma, od narození po smrt. To, co si člověk o těchto věcech myslí, to je jeho život a nahradit je rozruchem volebních kampaní a legislativy znamená se potloukat mezi kulisami a kladkami na špatné straně jevištní scény a nikdy neodehrát představení. A ono představení je vždy hrou o zázracích a jméno hrdiny zní Kdokoliv.
Když jsem se vrátil u pusté nádhery moře a pobřeží v Donegal a znovu uviděl náměstí se zahradou a sochou před dublinským hotelem nevěděl jsem, že se vracím k něčemu, co by mohlo být označeno docela dobře, za cosi ještě pustějšího. Když jsem totiž vešel do hotelu poprvé jsem zjistil, že byl plný hrozné tragedie Leinesteru. Častokrát jsem viděl smrt v domácnosti, ale nikdy ne smrt decimující obrovský hotel a na prázdných židlích po mužích a ženách, s nimiž jsem tak ledabyle povídal jen před pár dny bylo cosi podivně šokujícího. Bylo to skoro jako by bylo tragičtější přervání těchto triviálních řečí než celoživotních pout. Byla tu ale přítomná právě tak veškerá lidská důstojnost vedle tragedie a byl jsem rád, že dřív než jsem Irsko opustil viděl jsem ušlechtilejší stránku anglo-irské posádky a poznal lidi své vlastní krve, jakkoliv pomýlené, kteří takhle snášeli konec věcí. Spolu se špatnými zprávami z moře přišly lepší zprávy z války, Mangin provedl překvapující úder, který odřízl Němce pochodující na Chalons a se všemi emocemi byť dočasného exulanta jsem věděl, že má země je v bezpečí. Současně přicházející dobré a špatné zprávy nějak obracely mé myšleny víc a víc k Anglii a ke všemu vnitřnímu humoru a ostrovní přivětivosti, jež snad bude někdy dopřáno pochopit i Irům. Když jsem se další lodí, která vyrážela z irského přístavu vypravil k domovu a wicklowské kopce mizely za zádí v slabém a deštěm promočeném slunečním svitu měl jsem při tom všechny ty nejprostší ze starodávných chutí s nimiž se má člověk vracet zpět do vlasti. Nedá se ale popřít, že se mě držel jeden pocit ohledně Irska, jeden pocit, který si nemohu přivézt do Anglie a který na mně volal jako země elfů s tolika šťastnými postavami od Pucka po Pickwicka. Jak jsem se tak díval na deštěm smáčené kopce věděl jsem aspoň tolik, že se dívám, možná naposledy, na cosi zakořeněného v křesťanské víře. Alespoň tady byla byl křesťanský ideál něčím víc než ideálem, byl ve zvláštním smyslu reálný. Byl tak skutečný, že se objevoval dokonce ve statistikách. Byl tak očividný, že ho viděli dokonce i sociologové. Byla to země, kde naše náboženství dokonce i svou vizi učinilo viditelnou. Učinilo populárními dokonce i své nepopulární ctnosti. V časech, kteé přijdou, musí být místem konečné zkoušky, která prokáže, zda je údělem lidu, který ono jméno vezme vážně a dokonce se ho pevně chopí, utrpení nebo úspěch.
Zatímco se přede mnou odvíjelo hornaté pobřeží viděl jsem optickou ilusi, možná jsem ji viděl už dřív. S tím jak se objevovaly další šíře pobřeží a vysoké linie hor zdálo se mi, že celá země se nevzdaluje ale přibližuje, jako by něco otevíralo svou náruč světu. Nahodilý cár slunečního svitu spočinul, jako roztržený praporec, na kopci, kterému Irové tuším říkají Hora zlatých kopí a já si dokázal představit postupující kopí a praporec. A bleskově jsem se rozpomněl, že muži z tohoto ostrova jednou vyšli ne s pochodněmi dobyvatelů a ničitelů, ale jako misionáři v samé půlnoci temného věku na počátku středověku jako množství svící, jež byly světlem světa.
Konec

Kapitola VIII.: Příklad a otázka

Chapter VIII. An Example and a Question
Všichni jsme se radovali z návratu Sherlocka Holmese, když to vypadalo, že zemřel a myslím, že se brzy budeme moci těšit z jeho návratu, i když bude doopravdy mrtvý. Sir Arthur Conan Doyle ve své nynější rozsáhlé kampani ve prospěch spiritismu nás musí potěšit přinejmenším komedií s Holmesem jako duchem a Watsonem. Mně je ale nyní velký detektiv užitečný pro věc nesouvisejicí s psychickou stránkou celé záležitosti. O té jen na okraj povím, že v téhle záležitosti, stejně jako v mnoha jiných případech se shoduji autoritou v tom, kde vede hranice mezi dobrem a zlem, ale bohužel jeho dobro za špatné a jeho zlo za dobré. Sir Arthur vysvětluje, že chce povznést spiritismus na vážnější a vznešenější úroveň idealismu a že docela souhlasí se svými kritiky, že pouhé triky se stoly a židlemi jsou směšné a sprosté. Myslím, že pokud bychom to obrátili vzhůru nohama, jako stůl, byla by to docela pravda. Směšná a sprostá stránka spiritismu mi nevadí, námitky mám proti té vážné a povznášející. Koneckonců zázrak je zázrak a cosi znamená, ukazuje, že materialismus je nesmysl. Není ale pravda, že poselství je vždy poselstvím, a někdy značí jen tolik, že spiritismus je nesmysl. Kdyby by stolu, u kterého teď píšu, najednou narostla křídla a vyletěl oknem a možná mě odnesl s sebou, vyvolal by ve mně celý incident skutečně rozumný zájem hraniční s překvapením. Pokud by ale pero, kterým píšu začalo čmárat samo od sebe takové věci, které jsme viděl duchy psát, pokud by začalo hlásat, že vše je součástí universální čistoty a míru a tak dál, pak by mně to tedy nejen otrávilo, ale i nudilo. Kdyby nějaký velký muž, jako třeba zesnulý Sir William Crookes řekl, že se stůl sebral a šel po schodech do patra, byla by to pro mě působivá novinka, ovšem zvěsti odnikud, že všichni lidé pořád stoupají po schodištích, po duchovním schodišti, které vypadá, že je tak mechanické a tak šetří námahu jako pojízdné schody na Charing Cross. Lze si navíc představit, že i dobře naložený duch může házet nábytkem jen tak pro legraci, pochybuji ale o tom, že si lze představit, že to, že všechny věci jsou aspekty čistoty a pokoje, by říkal někdo jiný, než čert z pekla.
Já si tu ale ze spiritistických textů beru východisko, které se spiritismem nemá nic společného. V nedávném příspěvku do Nash’s Magazine poznamenává Sir Arthur Conan Doyle velmi správně poznamenává, že moderní svět je unavený, zlý a potřebuje náboženství a dává i příklady jeho typičtějších a hroznějších zkažeností. Je asi přirozené, že svou pozornost obrátil k případu Kongo a mluvil o něm se zápalem, který připomínal doby, kdy měli Morel a Casement v anglické politice nějaký kredit. Od té doby jsme už mohli skutečný postoj a přístup člověka jako je Morel posoudit v v nejprostším černobílém případě nespravedlnosti jaký svět kdy viděl. Byla to současně reakce i převrácení zbožného vyznání editorského a dala by se vyjádřit zhruba odpovídajícím jazykem.
„I do believe in Freedom’s cause Ez fur away ez tropics are; But Belgians caught in Prussia’s claws To me less tempting topics are. It’s wal agin a foreign king To rouse the chapel’s rigours; But Liberty’s a kind of thing We only owe to niggers.“ („Věřím ve věc svobody/ta být tak daleko jak tropy/ale Belgie v pruských spárech/ ta mě láká míň./ To fálka proti cisímu královi má/rozpoutat strohost kaple/ale svoboda je cosi/co dlužíme jenom negrům“ pozn. překl.) Samozřejmě zuřivě odsoudil zesnulého krále Leopolda, o tom řeknu jen tolik, že kdyby to řekl Belgičan o belgickém králi v jeho době a zemi bylo by to velmi odvážné a v mnohém správné, ale souběžným testem je, kolik pravdy říkali britští novináři o britských králích v jejich vlastní zemi a době a dokud touhle zkouškou neprojdeme, tak nám takové odsudky mnoho neprospějí. Na celé věci mě teď ale zajímá tohle. Siru Arthurovi se zdá správné říci cosi o britské zkaženosti a od Konga postupuje k Putumayu, kterého se dotýká poněkud lehčeji, protože i ten nepoctivější Brit má v sobě ten trik, že pokud se dotýká záležitostí britských kapitalistů, dotýká se jich zlehka. Říká, že naši kapitalisté se neprovinili přímou krutostí, ale bezstarostným, ba bezcitným způsobem. Mě ale přijde, že Sir Arthur, s jeho chutí k podobným protestům a naléhavým otázkám, kvůli tomu nemusel ze svého domova cestovat až tak daleko do pralesů jižní Afriky.
Sir Arthur Conan Doyle je Ir, a v jeho vlastní zemi se, jen kam moje paměť sahá odehrál ohromný až neuvěřitelný zločin, nebo celá série zločinů, které by si v literárním podání víc než co jiného zasloužily pozornost Sherlocka Holmese nebo Conana Doyla v reálném světě. Autorovi Sherlocka Holmese bude vždy ke cti, že zhruba v téže době v reálném životě udělal tolik dobré práce. Obdivuhodným způsobem hájil Adolfa Becka a Oscara Slatera, vzpomínán si také, že byl spojen se zvrácením justiční křivdy v případě mrzačení dobytka. To všechno, jakkoliv je mu to ke cti, působí, že vypadá ještě podivněji, že jeho talenty nebyly použity pro jeho vlastní domov a v jeho rodné zemi v řešení záhady, která měla rozměr obludnosti a zahrnovala, pokud si pamatuju, mrzačení dobytka. Šlo v každém případě o meloucháře a obvinění vznášená proti nim, včetně obvyklého tvrzení, že řezali kravám oháňky. Dokážu si představit, že Sherlock Holmes jen tak lehce naznačí, že sám o kravských oháňkách napsal malou monografii s grafy a tabulkami řešícími velký tradiční problém, kolik kravských oháněk dosáhne Měsíce, což je téma mimořádně zajímavé pro ty, kdo pracují při měsíčku. A ještě jednodušeji si dokážu představit, že když se pak zase posadí v bytě na Baker Street s dýmkou a v županu, ještě poznamená: „Byl to pozoruhodný drobný problém Watsone. V některých rysech byl možná ještě unikátnější, než byl kterýkoliv z těch, o kterých jste laskavě referoval. Nemyslím, že by dokonce Záhada roztahovaných kalhot v Tootingu, nebo ten jedinečný případ s radioaktivním párátkem nabízel podivnější či sensačnější vývoj.“ Kdyby totiž slavná dvojice šla po stopě irského zločinu, který nám na mysli, našla by, nahlížen toliko jako detektivní příběh, ten zdaleka nejdramatičtější a nejhroznější příběh moderní doby. Jak už tomu u skoro všech takto sensačních příběhů bývá, vystopoval zločin ke komusi s mnohem vyšším postavením a odpovědností, než měl kdokoliv z podezřelých. Podobně jako u mnoha z těch vůbec nejsensačnějších vysledoval ten příběh zločin nakonec k detektivovi, který ho vyšetřoval. Kdyby se totiž doopravdy plazili po zemi a studovali údajné stopy obviněných rolníků, zjistili by, že je nadělaly boty policajtů. A policejní boty jsou něco, má jeden dojem, co by snad mohl poznat i Watson.
Ohromující příběh seržanta Sheridana jsem už vyprávěl a budu ho často vyprávět znovu. Zná ho jen málokdo zAngličanů a já ho budu vykládat znovu a znovu v naději, že ho jednou bude znát všechen anglický lid. Mělo by mu patřit první místo v každé sbírce slavných příběhů, v každé knížce o zločincích, každé knížce o historických záhadách a kdyby šlo jen o něj, tak by v každé byl, protože si to plně zaslouží. Není ale v žádné. Není v nich proto, že veškerá moderní britská plutokracie má motiv, aby se nenašla velké britské justiční křivdy tam, kde se skutečně dějí a to je o hodně blíž, než v Putamayu. Dějí se tam, kde se mnohem víc hodí, aby rodina tam rodina Doylů dosahovala úspěchů, a právě tam britský úřední činitel jménem Sheridan konal velmi úspěšnou imperiální službu tím, že usvědčoval celé řady chudých Irů ze zločinů v zemědělství. Později bylo odhaleno, že úřední britský činitel pečlivě spáchal jeden každý z těch zločinů sám a pak se stejnou předvídavostí křivě přísahal, aby dostal za mříže nevinné lidi, jeden z nich přitom přišel o rozum. Každý, kdo ten příběh nezná se přirozeně zeptá, jaký trest byl pro takové neronovské monstrum považovaný za odpovídající. A já jim to povím. Byl ze země vypoklonkován jako vážený cizinec, jeho výdaje byly zdvořile proplaceny, jako by konal sérii poučných přednášek a teď nejspíš pokuřuje cigaretu v americkém hotelu a má mnohem větší pohodlí, než jakýkoliv chudák policista, který konal svou povinnost. Vyzývám a odporuji každému, kdo by mu chtěl upřít místo v naší literatuře o velkých zločincích. Charles Peace před svým usvědčením mnohokrát unikl, Sheridan zcela uprchl poté, co byl usvědčen. Jack Rozparovač byl v bezopečí, protože zůstal neodhalen, Sheridan byl odhalen a je pořád v bezpečí. Celou záležitost ale opakuju jen ze dvou důvodů. Za prvé, můžeme naši vládu v Irsku pojmenovávat jak chceme. Můžeme říkat Unie něčemu, kde není žádné jednoty, můžete tomu říkat protestantské nástupnictví, když už nejsme protestanti, nebo teoutonské panství, když se už leda tak za své teutonství můžeme stydět. Takové to ale je a všechno ostatní je jen plýtvání slovy, A za druhé proto, že irský vyšetřovatel mrzačení dobytka tak nevšímavý vůči irské krávě je v jistém nebezpečí, že mu připadne role irského býka, který se jak známo nevyznačuje ani silou, ani řevem, ale neskutečným žvaněním.
Tak či tak, tohle je skutečný a pozoruhodný příběh seržanta Sheridana a já jím začal, protože je to ten ten nejpraktičtější test praktické otázky, zda v Irsku vládneme špatně. Je to naprosto férový test, protože je to test minimem a argument a fortiori. Britský úřední činitel může v Irsku vést zločineckou kariéru, trestat za vlastní zločiny nevinné lidi a když je nakonec odhalen ukáže se, že je nad zákonem. Může to vypadat, že je to stavění věcí do nejhoršího světla, ve skutečnosti je ale ukazujeme v tom nejlepším světle. Tenhle příběh jsme se nedozvěděli tak, že by nám ho vykládal nějaký zuřivý irský feniánec, nebo třeba i zodpovědný irský nacionalista. Slovo od slova, tak jak jsem ho vyprávěl, ho sděloval unionistický ministr, který měl celou věc na starosti a s hanbou a politováním o ní podával zprávu parlamentu. Nepatřil k těm nejhorším irským tajemníkům, kteří by mohli nést odpovědnost za nejhorší režim, naopak, byl zdaleka ten nejlepší. A pokud i on mohl takové věci omezovat či odhalovat jen částečně, pak zdravý rozum nedává nic jiného, než závěr, že takové věci se v temnotě dějí běžně, a není nikoho, kdo by jim bránil nebo je odhaloval. Nebylo to něco, co by se stalo v oněch temných dnech mučení a terorismu, jež se odehrávaly v Irsku před sto lety, a o kterých Angličané mluví, jako by se to stalo před milionem let. Je to něco, co se stalo docela nedávno, za mé vlastní mužné dospělosti, někdy v době, kdy už svět viděl lepší věci jako třeba zákony o půdě. Vzpomínám si, že jsem psal do Westminster Gazette, abych to zdůraznil, když se to stalo, ale vypadá to, že se celá věc jakýmsi přiboudlým způsobem vytratila z paměti. Tahle špehýrka do pekla mi ale od té doby napořád dopřávala dosti hrozného potěšení, když jsem slýchal tichá napomínání Irů za to, že si pamatují staré nešťastné záležitosti a křivdy spáchané kdesi v temných staletích na počátku středověku. Kromobyčejně mě proto potěšilo, když jsem zjistil, že reverend R. J. Campbell řekl: „Irsko bylo laskáno a rozmazlováno víc, než kterákoliv jiná část britských ostrovů.“ To proto, že sám pan Campbell byl slavný převážně svým pohodlným vyznáním, když prohlašoval, že zlo je jen „stín, tam kde by mělo být světlo“ a není sporu o tom, že tu vrhl velmi temný stín tam, kde by bylo velmi, velmi zapotřebí světla. Dokážu si představit policistu na rohu ulice, kde pan Campbell bydlí, jak tu a tam pro soukromé potěšení zamorduje pouličního metaře, vloupává se do domů v páně Campbellově sousedstvím,a uřezává oháňky kočárovým koňům a vůbec se za svitu měsíce chová nepočestně. Má pak ve zvyku důsledky jednoho každého ze svých zločinů svádět na reverenda R. J. Campbella, kterého pravidelně zatýká, úspěšně usvědčuje na základě křivé přísahy a následně rozmazluje na nucených pracech. Mám ale ještě jeden důvod, proč se zmiňuji o panu Campbellovi, gentlemanovi, kterého v mnoha jiných ohledech velmi respektuji, a ten důvod je spojený s jeho jménem, jak se ukazuje i v jiné souvislosti na jiné stránce. Ukazuje to jak v čemkoli, vůbec v čemkoliv co pochází z Irska, stará fakta rodiny a víry převáží milion moderních filosofií. Slova z Who’s Who? „Ulsterský protestant se skotskými předky“ mi dávají skutečně irský a opravdu počestný důvod vysvětlující páně Campbellova neobyčejná slova. Člověk může celé roky, se zářivými universalismem, kázat, že mnohé vody lásku neuhasí, ale Boyne Water ji uhasit dovede. Pan Campbell se velmi svižně objevil, jak Kettle řekl „s kbelíkem plným Boyne, aby zahasil svítání.“ Nevyžiju příležitosti, abych jako někdo z Ulsteru řekl, že ještě nebylo zrady, ale už za tím vším byl Campbell. Řeknu ale, že ještě nebylo po modernismu ani slechu, a už za tím vší byl kalvinista. Stará theologie je mnohem živější, než nová theologie.
Dalo by se vyprávět mnoho dalších podobných pravdivých příběhů, my tu ale potřebujeme nějaký test. Tím testem je tenhle příběh, protože je to to nejlepší, co se dá říct o tom nejlepším, co mohou nejlepšího udělat ti nejlepší Angličané, kteří vládnou Irsku tváří v tvář anglickému systému, který je tam zřízený. Je to také to nejlepší, nebo v každém případě nejvíc, co o tom systému víme. Je tu i další pravda, která také může posloužit jako zkouška: dát mezi zodpovědnými Angličany na vědomí nejen jejich svědectví jednoho proti druhému navzájem, ale i jejich svědectví proti sobě samým. Mám na mysli uvážení toho, jak velmi rychle nám dochází, že naše vlastní chování v Irsku bylo neslavné a nechvalné a to nejen v odlehlé minulosti, ale i v minulosti velmi nedávné. Žil jsem právě tak dlouho, abych viděl jak se kolo jednou dokola otočilo běhen jedné generace. Když jsem býval školákem, kensingtonská střední třída toho druhu, ke kterému jsem patřil, takřka jednolitě odporovala nejen prvnímu zákonu o Home Rule, ale i úvahám, že by Land League mohla mít oč se opřít a na čem se postavit, nebo že by vlastníci půdy měli dělat něco víc a jiného, než vybírat nájmy a vyhazovat nájemníky. Celý unionistický tisk, což byly tři čtvrtiny veškerého tisku, jednoduše podporoval Clanricarde a každého, kdo nejednal stejně vinil z podpory Clan-na-Gael. Pan Balfour se jednoduše těšil obdivu kvůli prosazování systému, se kterým se, což je jeho pravá obrana, pokoušel skoncovat, nebo přinejmenším dovolil Wyndhamovi, aby s ním skoncoval. Ještě jsem nesestoupil zrovna hluboko do úpadku senility, ale už jsem se dožil toho, že slyším své krajany mluvit o jejich zaslepené politice v době Land League, zrovna tak, jako dřív mluvívali o své zaslepené politice v čase limerické smlouvy. Stín naší minulosti se sune vpřed současně s tím, jak postupujeme směrem k budoucnosti a vždycky to vypadá, jako by končil těsně za námi. Když jsem býval mladý, říkali mi, že věkovitá špatná správa Irska trvala až někdy do do roku 1870. Dnes se všichni rozumní lidé shodnou, že trvala přinejmenším do roku 1890. S trochou zdravého rozumu dojdeme, po nápovědách typu Sheridanova případu, můžeme dospět k podezření, že nejjednodušší vysvětlení bude takové, že to trvá dosud.
Příběhů jako je ten Sherdinanův jsem v Irsku slyšel tucty a mnohé zmiňuji jinde, tady je ale nepřipomínám proto, že je nelze veřejně přezkoušet a to z velmi prostého důvodu. Musíme přijmout všechny výhody a nevýhody vlády absolutního a železného militarismu. Nemůžeme vynutit mlčení a ticho a pak se probírat příběhy, nemůžeme zakázat debatu a pak se dožadovat důkazu, nemůžeme zničit práva a pak objevit křivdy. Tohle říkám docela nestraně ve věci militarismu samotného. Zdaleka si nejsem jist tím, že vojáci jsou horší vládci, než právníci a podnikatelé a jsem si docela jist, že národ má právo dát svým vojákům abnormální práva v čase války. Říkám jen tolik, že voják, pokud je to voják rozumný, ví co dělá a proto ví, že co dělat nemůže, že nemůže člověku vrazit roubík a pak ho podrobit křížovému výslechu, zrovna tak jako mu nemůže nejdřív vyrazit mozek z hlavy a pak přesvědčit jeho rozum. Militaristickou vládu v Irsku může—a lidsky řečeno musí—provázet obrovské množství nespravedlnosti. Samotný militarismus může být mezi nimi tou nejmenší, musí k němu ale patřit zakrytí všech ostatních.

Výše bylo řečeno, že národ má právo na zavedení militarismu a že to může být (což není zdaleka jedno a to samé) správná věc, kterou je třeba udělat. Ovšem už jen tím slovem národ se samozřejmě střetáme se skutečnou otázkou a problémem, totiž údajnou abstraktní křivdou o níž Irové mluví mnohem víc, než o svých konkrétních křivdách. Výše zmíněnými věcmi jsem začal proto, že jsem chtěl coby věc zdravého rozumu vyjasnit dojem libovolného rozumného člověka z vnějšku, že o konkrétních křivdách tu není pochyb. Ale i ti, kdo pochybují a tvrdí, že Irové nemají žádné konkrétní stížnosti, ale jen nacionalistické sentimenty upadají do konečného a velmi vážného omylu o povaze věci zvané nacionalismus, ba i o smyslu slova „konkrétní“. Pravda je totiž taková, že pokud se zabýváme národem, je ta nejobecnější stížnost také tou, která je vůbec nejkonkrétnější.
Patriotismus je nejen součástí praktické politiky, ale je i praktičtější než jakákoliv politika. Přehlížet ho a ptát se jen po stížnostech je něco jako počítat mraky a ignorovat klima. Přehlížet ho a uvažovat jen o zákonech je je jako všímat si jen krajinných zajímavostí a nikdy nevidět samotnou krajinu.
Ukáže se, že upření národnosti je větší každodenní obtíží než upření volebních hlasů nebo upření soudních porot. Národnost je ta nejpraktičtější věc, protože spoustu věcí je národních, aniž by byly politické, nebo aniž by byly právní. Člověk v porobené zemi to vnímá, když jde na trh, dokonce i když jde do kostela, což může být častěji, než kolikrát se domáhá práva a sklizeň je obecnější, než všeobecné volby. Změnit vlajku na střeše je podobné jako změnit slunce na obloze, už i komíny a pouliční lucerny vypadají jinak. Ba co víc, po jisté době okupace opravdu budou vypadat jinak. Zrovna tak, jako by člověk dřív poznal, že je v cizí zemi, než by zjistil, že je v zemi divochů, tak pozná, že je země pod cizí vládou dlouho předtím, než zjistí, že ta vláda utiskuje. Nemusí k tomu, že ubližuje přidávat ještě urážky.
Když jsem se například poprvé procházel po Dublinu, měl jsem sklon usmívat se nad tím, že jména ulic byla ve vší vážnosti nadepsána gaelsky i anglicky. Nebudu tu rozebírat to, co se označuje za otázku irského jazyka, proti níž lze snad říci nanejvýš tolik, že to není irský jazyk. V každém případě to ale není anglický jazyk a já dospěl k tomu, že jsem tuhle skutečnost začal oceňovat poněkud imaginativněji. Lze jej užít spíš jako zbraň než jako nástroj, ale je to národní zbraň, když už to není národní nástroj. Chápu, že je důležité mít něco, co je často na očích, tak jak je často na očích vršek komína nebo pouliční lucerna, co se ale, jak tomu je u komína, tyčí nad irským krbem, nebo, v případě lucerny, osvětluje irskou cestu. Chápu k čemu je dobré, aby po ulicích byly hmatatelné body, které Irčanovi připomínají, že je v Irsku, zrovna tak, jako červené poštovní schránky Angličanovi připomínají, že je v Anglii. Musí být ale tisíce praktických věcí, které Irčanovi připomínají, že je-li ve své zemi, pak že to ještě není země svobodná. Vše, co se pojí se sídlem ústřední moci mu to připomíná trvale. Pro Angličana není možná snadné představit si, kolik takových každodenních drobností existuje. Je tu ale koneckonců jeden velmi prosté úsilí představivosti, jehož výsledek mu tu skutečnost jednou provždy pevně vtiskne do mysli. Stačí jen, aby si představil, že Němci dobyli Londýn.
Jeden brilantní spisovatel, který si vysloužil označení pacifista a dokonce stoupenec Německa mi onehdy vysvětloval svůj vysoce osobní a dokonce perversní druh internacionalismu tak, že mi dal jakousi výzvu na niž není odpovědi: „Cožpak byste nebyl raději, kdyby vám místo Waltera Longa vládl Goethe?“ Odvětil jsem, že nelze slovy popsat jakou loyalitu bych vůči panu Walteru Longovi cítil, kdyby jeho jedinou alternativou vůči němu byl Goethe. Sám bych svou vlastní národní věc nedokázal předložit jasněji nebo ve stručnější formě. Možná bych bych měl příležitostně chuť pana Longa zabít, ale pod blížícím se stínem Goethovým bych měl spíš sklony se zabít sám. Odnárodnění má smrtící účinek v tom, že otravují samotný život, nejskutečnější ze všech skutečností. Ale možná nejlepší způsob, jak tuhle věc vysvětlit v konversaci je říct, že Goethe by docela jistě postavil pomník Shakespearovi. Raději bych umřel, než bych kolem něj každý den svého života měl chodit. A pokud jde o druhý případ napsaných názvů ulic, že i tyhle věci, kolem kterých také chodíme každý den, jsou právě toho druhu, které mají vždy, jakýmsi bezejmenným způsobem národní tón. Kdyby Němci dobyli a obsadili Londýn, k tomu aby mě otravovali a obtěžovali by mě nemuseli ani zmasakrovat ani zotročit. Docela by stačilo, kdyby jejich oznámení a nápisy byly v německém stylu, pokud ne v německém jazyce. Představme si, že bych zvedl zrak v anglickém železničním voze a viděl tahle slova napsaná anglicky přesně tak, jak jsem je viděl v německém vagonu napsané německy: „Vyklánění těla z okna vozu je kvůli s tím spojeným ohrožením života přísně zakázáno.“ Není to nic hrubého. Jistě by nebylo možné si stěžovat je to úsečnost. Nemohla by mi být protivná brutalita a strohost, ba naopak jeho složitost, ba ležérnost. I kdyby ten nápis ale nezářil svou jasností, pak dává alespoň rozumný důvod, což je koneckonců rozumná věc. Podle všech kosmopolitních zkoušek je zdvořilejší než věta, kterou jsem čítával jako dítě: „Čekej dokud vlak nezastaví“. To je strohé, to by se mohlo považovat na obhroublé, ale nikdy mě to v nejmenším neobtěžovalo. Svůj dojem mohu nejblíž vyjádřit tak, že řeknu, že dokážu mít pochopení pro Angličana, který tu anglickou ceduli psal. Když už musel napsat něco obhroublého, napsal to co nejrychleji a šel domů ke svému čaji, nebo raději na své pivo. Co je ale na mně příliš, co je vidění, které mě přemáhá, je pomyšlení na onoho Němce, který se v poklidu usadí, aby sestavil onu větu jako nějakou esej. Je to pomyšlení na něj, jak s nepohnutelným klidem odmávne to nejdůležitější slovo na samý konec věty jako soudný den na konec světa. Možná je to v pomyšlení, že se nezhroutil v půli cesty, ale vytrval až do konce, nebo v tom, že to dokázal nakonec v klidu posoudit a přehlédnout a viděl jak věta mašíruje kolem něj, podobná celé německé armádě. Krátce řečeno, nemám proti tomu nápisu námitky, že by byl diktátorský nebo despotický nebo byrokratický, nebo kvůli čemukoliv podobnému, ale prostě proto, že je německý.
Jelikož je německý, nemám proti němu nic v Německu. Protože je německý, násilně bych se proti němu bouřil v Anglii. Nebouřím se kvůli rozkazu čekat, dokud vlak nezastaví, ne proto, že by byl méně obhroublý, ale proto, že je to obhroublost toho druhu, kterému dokážu porozumět. Úředník se mnou může jednat ledabyle, ale aspoň se sám nebere vážně. A tak i já mohu oplátkou brát jeho i jeho ceduli ne vážně, ale ledabyle, mohu nedbat čekání na zastavení vlaku a vypadnout na nástupiště, jak jsme vypadl ve Wolverhamptonu, a trvale tak onu pěknou stavbu poškodit. Zásahem satirického génia, vpravdě národního a tradičního, mohu v angličtině obratným vypuštěním jediného písmene nápis změnit tak, že místo čekání na zastavení vlaku nařizuje vyčkat, až přestane pršet. Je to žert právě tak hluboce anglický jako počasí, ke kterému se vztahuje. Nikdo by nebyl v pokušení pohrávat si takhle s německou větou, ne toliko proto, že by za to byl okamžitě uvězněn v pevnosti, ale protože by nevěděl, na kterém konci začít.
Nu právě tuhle pravdu vyjadřují, možná velmi nedokonale, takové věci jako je gaelické písmo v dublinských ulicí. Pro ty z nás, kdo jsme Angličané, by bylo docela zdravé a prospěšné, pokud bychom si uvědomili, že takřka jistě existuje anglický způsob, jak formulovat i ty nejneškodnější věci anglickým způsobem, který bude Irovi připadat zrovna tak neohrabaný, nepřirozený a směšný jako připadá ta anglická věta mě. Zrovna tak jako slavný Francouz neměl potuchy, kdy mluví v prose, tak úřední Angličan neví, kdy mluví anglicky. Nevědomky předpokládá, že hovoří esperantem. Imperialismus není patriotismus, který zešílel, je to jen kosmopolitní iluse.
Národní tón irského jazyka není totiž výlučný pro to, čemu se říkávalo jazyk Erse. Celý národ užíval řeči společné oběma národům s odlišností daleko překonávají dialekt. Není to odlišnost přízvuku, ale různost stylu, který je obyčejně rozličností duše. Důrazy, výpustky, zkratky a ostrá zakončení řeči ukazují rozmanitost, která může být skoro nepostřehnutelná, je ale nicméně nepřeložitelná. Může to být třeba trochu větší váha slova, nebo nějaké převrácení, které je v angličtině přípustné, ale irština jím oplává, nic z toho ale nemůžeme kopírovat o nic víc, než bycho mohli kopírovat stručnost francouzského on nebo latinského absolutního ablativu. Nejběžnějším případem toho, co mám na mysli je výraz, který mi utkvívá v mysli spolu s příjemnou větou z jedné z povídek pana Yatese: „Whom I shall yet see upon the hob of hell, and them screeching.“ „Kterého ještě uvidím v na prahu pekla, a je uslyším vřískat.“ Je to idiom, který působí jako zahrocené postscriptum, jako kopanec na rozloučenou nebo žihadlo na samém ocase věty, což je nepochopitelně národní. Stojí za zmínku a je dokonce zvláštní, že pěkná řádka Irů, kteří mi s náležitou hrdostí citovali ušlechtilý konec Kathleen-na-Hulahan, kde je nově příchozí tázán zda neviděl starou ženu, jež je tragickým typem odcházejícího Irska, mi také citovali jeho odpověď v této formě: „Ne, tu ne. Ale viděl jsem mladou ženu a ta kráčela jako královna.“ Říkám, že je to zvláštní, protože mi mezi tím bylo řečeno, že v příslušné knize (kterou teď zrovna nemám po ruce) je použit klasičtější anglický idiom. Celkem vzato by bylo nanejvýš nemoudré měnit dikci takového mistra stylu jako je pan Yeats, i když je samozřejmě možné, že ji změnil sám, jak to občas sám dělával a myslím, že ne vždy k lepšímu. Ale ať už tahle forma pochází od něj, nebo od jeho krajanů, byla velmi výrazně cítit po jejich zemi. A bylo cosi inspirujícího v tom, jak takhle mohl člověk vidět, jak se z literatury stává legenda. Dalo by se ale předložit sto podobných příkladů, dokonce i jen z mé vlastní krátké zkušenosti, podobných vybraných obratů jazyka a nemusí být nutně pravda, že by se ty nejlepší daly najít v literatuře. Je naprosto pravda, třeba puntičkáři ji mohou přehánět a snobové podceňovat, že v zemi jako je tahle mohou venkované mluvit jako básníci. Když jsem byl na divokém donegalském pobřeží vyprávěla jedna stará něšťastná žena, vyhladovělá hladomory a vyháněním z půdy jisté dámě příběhy z těch časů a zmínila docela přirozeně jeden, který mohl pocházet přímo z časů natolik mystických, že bychom je označili za mythické. Byl to příběh o tom, jak nějací cestovatelé potkali v oněch rozlehlých šedých skalnatých pustinách chudou tulačku s dítětem a zeptali se jí, kdo je. A ona odpověděla: „Já jsem Boží Matka a tohle je On sám a On je ten chlapec, kterého budete všichni nakonec postrádat.“
V tom příběhu je víc, než by se dalo napsat do jakékoliv knihy, dokonce i jen pokud by šlo o věc, v níž smysl příběhu hraje tak hlubokou roli a vypadá skoro jako znesvěcení, když jej, jakkoliv chápavě, analysujeme. Pokud ale chce kdokoliv poznat, co myslím onou nepřeložitelnou pravdou, která činí jazyk národním, pak bude užitečné podívat se i jen na dikci té řeči a povšimnout si, jak se celý její účinek odvíjí od jistých frází a zvyklostí, které jsou shodou okolností zcela zvláštní pro tenhle národ. Je dobře známo, že v Irsku se manžel nebo hlava rodiny vždy označuje jako „on sám“, a to není rolnická zvláštnůstka, osvojila si ji, byť trochu žertem, venkovská šlechta. Vážený dublinský publicista, statkář a vůdce poněkud národnější aristokracie pokaždé, když mluvil s mou ženou o mně mluvil právě takhle. Všimneme si, jak se jakýsi stín onoho běžného smyslu mísí se zářivějšm významem jeho postavení ve větě, kde je též přísně logický v theologickém smyslu. Veškerý literární styl, zejména styl národní pozůstává, z takových shod okolností, jež jsou duchovní obdobou slovních hříček. Proto je styl nepřeložitelný, jelikož je možné převést smysl, ale ne dvojsmysl. Je tu dokonce i nepatrná odlišnost ve zpola humorných možnostech slova „chlapec“, což je další veskrze národní nuance. Řekněte místo toho „A On je to dítě“ a bude to cosi možná upjatějšího a jistě docela odlišného. Odstraňte „Tohle je On sám“ a nahraďte to prostým „On je ten“ a bude to jen kousek pedanterie vzdálené deset tisíc mil od originálu. Ale především ta řeč ztratila svůj tón čehosi národního, protože přišla o svůj zvuk čehosi domáckého. V Irsku nás všechny cesty, faktů nebo folkloru, theologie nebo gramatiky vedou zpět k ke dveřím a krbu domácnosti, oné pevnosti rodiny, jež je klíčovým opevněním celé strategie ostrova. Irští katolíci, tak jako ostatní křesťané, přiznávají tajemství v Nejsvětější Trojici, ale dalo by se o nich skoro říct, že připouštějí zkušenost Svaté rodiny. Jejich historická zkušenost, běda a žel, způsobila, že jim nepřijde nepřirozené, že by Svatá rodina měla být rodinou bez domova. I oni zjistili, že v zájezdním hostinci nebylo pro ně místa, že pro ně nebylo místa jinde, než ve vězení, i jejich novorozené děti byly vyrvány z kolébek a zoufale se vlekli cestou do Egypta nebo přinejmenším po cestě do exilu. I oni slyšeli v temnotě a v dálce za sebou dusot kopyt Herodových jezdců.
Nu, právě tenhle pocit sbíhajícího se proudu, deseti tisíc věcí plynoucích jedním směrem, ať jsou to nálepky, památníky, metafory, způsoby oslovení, předpoklady ve sporu, co působí, že si Angličan v Irsku uvědomuje, že je v cizí zemi. Ani z toho není jen zmatený jako ze směsi docela cizích věcí. Naopak, pokud má jen trochu rozumu, brzy se mu spojí a zjednoduší do jediného dojmu, jako kdyby mluvil s cizím člověkem. Nedokáže to definovat, protože nikdo nemůže definovat člověka a nikdo nemůže definovat národ. Může to jen vidět, cítit, slyšet, ohmatávat, narazit do toho, upadnout přes to, zabít to, být zabit kvůli tomu, nebo být zatracen, že to dělá špatně. Musí se spokojit jen s těmito náznaky jeho existence, ale nemůže to definovat, protože je to jako osoba, jako člově, a žádná logická kniha se nepokusí definovat tetičku Jane nebo strýčka Williama. Můžeme jen, s více či méně zachmuřeným přesvědčením říct, že není-li tetička Jane osoba, pak nic takového jako osoba neexistuje. Já se stejným přesvědčením říkám, že není-li Irsko národem, pak nic takového jako národ neexistuje. Francie není národem, Anglie není národem a na téhle planetě neexistuje nic takového jako patriotismus. Každý Angličan, bez ohledu na to, ke které straně patří, jaké návrhy podporuje si může docela dobře vyčistit mysl od frází o této předběžné otázce. Pokud Irsko osvobodíme, pak je musíme osvobodit tak, aby bylo národem,pokud je budeme dál utlačovat, budeme dál utlačovat národ, pokud děláme dobře, že Irsko potlačujeme, pak děláme dobře, že potlačujeme národ. Poté můžeme uvážit, co lze udělat, podle toho, co soudíme o respektu, který je třeba mít k patriotismu, o reálnosti kosmopolitní a imperiální alternativy a tak dál. Budu debatovat s člověkem, který vůbec nechce, aby se lidsto dělilo na nějaké národy, dokážu si představit, jak by mohl argumentovat člověk, který by požadoval nějaká zvláštní omezené pro konkrétní národ, jako bych já uvalil omezení na protinárodí Prusko. Nebudu se ale s někým přít o tom, zda je Irsko národem nebo o ještě děsivější otázce, zda je ostrovem. Vím, že existuje skeptická filosofie, která tvrdí, že všechny poslední ideje jsou jen předposlední a že tedy možná všechny ostrovy jsou jen poloostrovy. Já ale budu tvrdit, že vím, co míním ostrovem a co míním jednotlivcem a když se najednou zamyslím nad svou zkušeností na ostrově, o kterém je řeč, přijde mi na mysl jeden jediný dojem, hlasy se smísí v lidský hlas, který bych poznal pokud bych ho znovu slyšel a který volá z dálky, davy se rozptýlí, až zbyde jedna jediná postava, kterou jsem viděl kdysi na jednom cizím úbočí, a ta postava kráčí jako královna.

Kapitola VII: Omyl Irska

Chapter VII. The Mistake of Ireland

Existuje jedna věta, kterou jistí Irové používají občas v konversaci a která naznačuje skutečný omyl, jehož se občas dopouští v polemice. Poté, co se zahořklejší druh Irčana nakonec přesvědčí o existenci méně zahořklého typu Angličana , který si uvědomuje, že křesťanskému lidu nemůže vládnout tak že střídavě rozbíjí hlavy a porušuje sliby, takovýhle Ir někdy řekne: „Vy určitě musíte mít v žilách nějakou irskou krev. “ Pár lidí mi to řeklo, když jsem odsoudil irskou brannou povinnost a odvody, což byla věc ničící celou spojeneckou věc. Někteří mi to říkali i když jsem vzpomínal ohavný příběh osmadevadesátého, což byla věc odsouzená celým světem. Marně jsem je ujišťoval, že k tomu, abych nechtěl mít na rukách irskou krev, ještě nemusí mít irskou krev v žilách. Nakolik vím a pokud mohu říct, nekoluje mi v žilách ani kapka irské krve. Mám trochu skotské krve a soudě jen podle jména v rodině trochu krve, která musela být svého času francouzská. Její rozhodující díl je ale anglický a řek bych, že východoanglický z nejploššího a nejodlehlejšího konce keltského okraje. Nejde mi tu ale to,zda je to pravda, ale o to, proč chtějí dokazovat, že je to pravda. Člověk by řekl, že by měli chtít prokázat pravý opak. I kdyby měli sklony k přehánění a bezskrupulóznosti, určitě by se měli snažit předvést, jak byl nějaký Angličan nucen odsoudit Anglii, než to, že nějaký Ir byl nakloněn tomu, aby podporoval Irsko. Místo toho spíš usilují o zničení nestrannosti a dokonce nezávislosti svých vlastních svědků. Tvrdit, že jen Irové mohou poznat irské křivdy nepodporuje, ale spíš odevzdává irská práva. J to přiznání, že Irsko je keltský sen a blud, soumračný oblak považovaný omylem za ostrov. Znamená to, že takový národ je jen nápad a to nápad nesmyslný, ve skutečnosti je ale nesmyslem tenhle nápad o irské krvi. Irsko není iluse, a jeho křivdy nejsou subjektivní výmysly Irů. To, že byli na základě nelítostného uplatňování zákonů o půdě, které si dnes nikdo netroufá obhajovat, násilně vyhnáni z domu a z domova se Irům nezdálo. Z postelí je nevytáhla noční můra, ani nebyli náměsíční, když putovali až do Ameriky. Skeffingtonovi se nezdálo, že ho ho zastřelili, protože udržoval mír, ta palba byla, jak by řekl pruský profesor, objektivní, tak objektivní, jak by si jen pruský militarista mohl přát. Připusťme, že bludy byly vlastní výlučně britskému činiteli, kterého britská vláda vybrala, aby řídil operace při tak významné příležitosti. Dokázal bych pochopit, kdyby se imperialisté uchýlili do útočiště keltského mračna a měli Colthursta za člověka plného mystického šílenství podobného mystickému náčelníkovi bojujícímu s mořem, tvrdili, že Piggott byl básník, jehož pero uteklo s ním nebo že seržant Sheridan prožíval takové romance jako skutečný divadelní Ir. Dokázal bych pochopit, kdyby prohlašovali, sir Edward Carson, proslulý první lord admirality, plul na zdeptané vlně toliko v elfské extázi popsané panem Yeatsem a že pan Walter Long, velký to ministr zemědělství tančil na vrcholcích hor jako plamen. Je mnohem absurdnější tvrdit, že zelenou vlajku člověk nemůže spatřit, nemá-li aspoň trochu zelené oči. Popravdě řečeno, tohle spojování porozumění pro Iry s irskými předky je zrovna tak urážlivé jako starý Buckinghamův posměšek o irském zájmu či irském porozumění.
Když řeknu, že irští nacionalisté jsou někdy příliš irští na to, aby mohli být národní, bude to znít jako jakýsi výmysl. A přece to opravdu platí o těch, kdo národnost z čehosi posvátného zamění za cosi tajného. Zaměňují tak něco, vůči čemu je každý povinován úctou, za něco, čemu vůbec nikdo nemůže rozumět. Nacionalismus je něco ještě ušlechtilejšího než patriotismus, protože nacionalismus se dovolává práva národů, implikuje, že národ je něco normálního, a tedy jedna z mnoha normálních věcí. Národ nelze mít bez křesťanstva, zrovna tak jako nelze mít občana bez města. Nu, tohle se normálně řečeno lépe chápe v Irsku než v Anglii, Irové se ale mýlí a přehání opačným směrem a v některých případech mívají sklony uctívat skutečnou isolaci. V tomhle smylsu platí, že omyl je naznačen už v samotném jméně Sinn Fein. Myslím ale, že ho ještě víc povzbuzuje mlhavější a tedy hrozivější v zálibě v kultu Keltů s studiu starého irského jazyka, který jinak přináší mnoho cenného. Je velký omyl, když se někdo hájí coby Kelt, když se může hájit jako Ir. Ta první obhajoba se totiž bude odvíjet od nějaké ošemetné otázky temperamentu, kdežto ta druhá se bude točit kolem ústředního pilíře morálky. Keltství, samo o sobě, může vést ke všem těm rasovým výstřednostem, které v nedávné době obalamtily barbarštější rasy. Keltové by také mohli dospět k ne k tvrzení, že jejich národ je něco normálního, ale ze jejich rasa je čímsi jedinečným. Keltové by také mohli skončit u toho, že nebude obhajovat rovnost založenou na respektu k hranicím, ale aristokracii založenou na pokrevenství. Kelti by mohli dospět i k tomu, že by proti sobě stavěli prehistorii s historií, pohana proti křesťanovi a v tom smysli barbarství proti civilisaci. V tomhle smyslu se přiznávám, že mi na Keltech nesejde, příliš se podobají Teutonům.
Nu, každý ví, že takové nebezpečí prakticky neexistuje pokud jde o keltský imperialismus. Pan Lloyd George se nepokusí anektovat Bretaň jako přirozenou součást Británie. Žádní toryové, jakkoliv zastaralí nebudou svou říši rozšiřovat ve jménu barev Buff and Blue starodávných Britonů. Ani není v nejmenším pravděpodobné, že by Irové vpadli do Skotka kvůli tomu, že by se oháněli irským původem starého jména Skotů nebo že by založili své hlavní město ve Stratfordu-upon-Avon jen proto, že avon je keltské slovo pro vodu. Takovéhle věci dělávají teutonští ethnologové, ale Kelti zas takoví hlupáci nejsou, ani pokud to jsou ethnologové. Dalo by se tvrdit, že tomu tak je proto, že dokonce i prehistoričtí Keltové byli podle všeho civilisovanější než historičtí Teutoni. A věru jsem v obdivuhodném dublinském museu viděl ozdoby a náčiní, které nasvědčovalo nesmírně starobylé společnosti, jež byla v uměních života mnohem pokročilejší, než ta pruská ještě před pár staletími. Bylo tam kupříkladu i něco, co připomínalo bezpečnostní břitvu. Mám své pochybnosti, zda bohům podobní Gótové břitvy nějak moc používali a pakliže ano, že by to bylo nějak zvlášť bezpečné. Nejsem ani tak otupělý, abych v sobě nedokázal roznítit imaginativní pochopení pro instinkt moderní irské poesie chválit tento prvotní a tajuplný řád, ba jakýsi druh pohanského ráje a nepovažovat legendu za jistý druh lži, ale mít tradici za jistý druh pravdy. Je to další náznak obrovské, leč skryté úvahy, že civilisace je starší než barbarství a že čím dál postupuje k pohanským počátkům tím, víc se blížíme velkého křesťanskému počátku Pádu. Ať už ale kultu keltských počátků náleží jakékoliv uznání či porozumění v jeho náležitém místě, žádná z těchto věcí není tím, co by keltství skutečně bránilo být stejně barbarským imperialismem jako teutonismus. Imperialismu brání nacionalismus. Německo toužilo být víc a víc říší právě proto, že nebylo národem. Patriot je totiž svého druhu milencem, milenec je svého druhu umělcem a umělec vždy příliš miluje tvar, než aby chtěl, aby rostl do beztvarosti i kdyby se měl rozrůstat do velikosti. Skupině teutonských kmenů by nesešlo na tom, kolik dalších kmenů by pohltila nebo zničila a keltské kmeny, když bývaly pohanské mohly, pokud vím, jednat docela podobně. Ale civilisovaný irský národ, součást a produkt křesťanstva, určitě neměl zájem zaplétat se s jinými kmeny nebo si své obrysy narušovat velkými skvrnami jako je Glasgow nebo Liverpool a stejně tak Belfast. V témže smyslu je také příliš ostýchavý na to, aby byl sobecký. Jeho individualita, mohl bych říct, jej možná dělá příliš osamělým, ale nezačne kvůli ní být příliš imperiální. Přednosti nacionalismu si málokdo všímá, jíž si málokdo všímá je to, že už sama jeho úzkoprsost je nejen překážkou invasi, ale také překážkou expanse. Při vší úctě k prehistorickým Keltům se proto cítím více doma s dobrým byť někdy bláznivým gentlemanem z hnutí Mladého Irska či dokonce velikonočního povstání. Cítil bych se víc v bezpečí s Meagherem z Meče než s primitivním Keltem s bezpečnostní břitvou. Mikroskopická zloba středoviktoriánských autorů, když psali o irských patriotech, nedokázala vidět nic než velmi malý vtip v tom, když se moderní rebelové cítili hodni titulů starých králů. Jediná moje pochybnost, pokud bych nějakou měl, je o tom, zda byli pohanští králové hodni křesťanských rebelů. Hrdinstvím moderních feinistů jsem jist mnohem víc, než těch starověkých.
O umělecké stránce kultu Keltů tu nijak zvlášť mluvit nebudu. Její význam, zejména pro Iry, lze věru snadno přehnat. Pan W. B. Yeats se již dávno distancoval od téměř rasové theorie irské poesie a pan Yeats přemýšlí stejně tvrdě jako mluví. Často s ním naprosto nesouhlasím, ale mnohem víc nesouhlasím s lidmi, kteří v něm nacházejí poetický opiát, kdežto já v něm vždy nalézám životabudič logiky. Pokud jde o to ostatní, je keltismus v některých ohledech převážně spiknutím s cílem něco Angličanovi navykládat, i kdyby se mu měly povídat pohádky. Skoro bych řekl, že mnohá jména a oznámení se gaelsky píší ne proto, to Irové dokáží přečíst, ale proto, že to Angličané nepřečtou. Další velký moderní mystik v Dublinu, „A.E.“ nás pobavil tím, že nejprve jedné přítomné anglické dámě řekl, že ať by vzdorovala jakkoliv, keltské atmosféře by nemohla odolat a brzy se toulala horskou mlhou s čelenkou na hlavě, což byl osud, který podle všeho přemohl syna nebo synovce anglikánského biskupa, který se do těchto končin zatoulal. Anglická dáma, kterou shodou okolností docela dobře znám, učinila charakteristické oznámení, že se vydává na cestu do Paříže, když měla dojem, že se to blíží. Zdálo se mi ale, že tak drastických kroků nebylo zapotřebí a že bylo poměrně málo důvodů ke zděšení, když přihlédneme k tomu, že horská mlha nemá takový účinek na lidi, kteří v horách žijí. Vím, že A. E. věděl, ještě lépe, než vím já, že irští venkované se netoulají s čelenkami na hlavách, ba že se vlastně netoulají vůbec, protože mají spoustu lepších věcí na práci. A jelikož keltská atmosféra nemá žádný viditelný vliv na Kelty, nejsem nijak vyplašený, pokud jde o její vliv na Sasy. Pokud jde o vliv na Sasy byla tu ovšem jediná věc, co do účinku na Sasy a to kanadský žertík na saský účet, který však v případě biskupova synovce mohl trvat déle, než pokud šlo o mně. Tak či tak jsem se tam toulal dál (jako Atalanta v Calydonu) s nesvázanými vlasy, s tváří bez šátku a potkal jsem dostatek irských lidí ve stejné situaci, abych kvůli tomu netrpěl ostychem. Je to všechno zkrátka jen svérázný páně Russelův humor, zejména jeho dobrý humor, který má zlatou či božskou povahu. A člověk by se nějakou praktickou potměšilostí či kanadským žertem nechal hodně poplést, kdyby si kvůli tomu myslel, že ten, kdo to na něj nastrojil není praktický člověk. Když o tom mluvil, ležely před ním na stole obchodní spisy s výkazy a statistikami, které se mnohem víc věnovaly hovězím kotletám, než nějakým vizím. To je velmi podstatný fakt o téhle stránce těchto lidí v Irsku. Můžeme si myslet, že keltský duch je nějaký tuřínový strašák, ale pochybovat můžeme jen o existenci strašáku, o skutečnosti tuřínu není pochyb.
Jestliže je ale keltský postoj či póza součástí keltského ornamentu, pak duch, který je produkuje tvoří i některé vážnější tendence k odloučení Irska, jeden by až řekl k vymíšení Irska.
V tomto smyslu je pravda, že v Irsku je příliš mnoho separatismu. Nemluvím o separaci od Anglie, která se udála už dávno v jediném závažném smyslu a je okolností, s níž je třeba počítat, ne výsledkem, jemuž je zapotřebí se vyhnout. Nemyslím ani separaci od federace svobodných států známých jako Britské impérium, protože to je výsledek, kterému se lze pořád ještě, s trochou zdravého rozumu a obecné slušnosti v naší politice, vyhnout. Myslím tím separaci od Evropy, od naší společné křesťanské civilisace podle jejíhož zákona národy žijí. Chápejme, že tu mluvím spíše o výjimkách, než o pravidle, protože pravidlo platí spíše opačně. Katolické náboženství, ten nejpodstatnější fakt v Irsku, je sám o sobě trvalou komunikací s kontinentem. To samé, jak už jsem řekl, platí o svobodném rolnictvu, jež je začasté ekonomickým výrazem téže víry. Pan James Stephens, sám duchovně nezaujatý muž jistého génia, mi s velkým pobavením pověděl příběh, který je současně přinejmenším symbolem. Jeden katolický kněz mu, po přátelském hovoru a množství dobrého vína důvěrně řekl: „Vy musíte být katolík. Můžete být spasen, aniž byste byl katolík, ale nemůžete být Ir, aniž byste byl katolík.“
Nicméně výjimky jsou dost velké na to, aby byly nebezpečné a řekl bych, že v poslední době dvakrát přivedly Irsko do nebezpečí. Tato doba je dobou menšin, skupin, jež spíš vládnou, než by representovaly. A dvě největší strany v Irsku, i když jsou representativnější, než než většina stran v Anglii, byly zdá semi příliš zasaženy moderní módou, jež se ve světě výstřelků vyjadřuje tím, že jě někdo raději Kelt, než katolík. Byli poněkud příliš isolovaní na to, aby přijali starou nevědomou vlnu křesťanstva, kruciátu. Byl to ale ještě zvláštnější případ. Byli natolik isolovaní, že nejenže nedokázali pochopit a ocenit své mezinárodní potřeby, ale ani svůj mezinárodní význam. Když řeknu, že obě nacionalistické strany podceňují Irsko jako národ může to vypadat jako divný paradox. A jako ještě překvapivější paradox může znít tvrzení, že právě v tomhle byla většina nacionalistů nejméně národní. Přesto myslím, že mohu vysvětlit, jakkoliv zhruba, co tím myslím, když tohle říkám.
Toto pochopení, že Irsko je národ uniklo na prvním místě Sinn Fein, či krajně nacionální straně. Přinejmenším selhala v nacionalismu zrovna tak jak jako nedokázala zasáhnout do války národů proti pruskému imperialismu. Její argumentace totiž nevědomky obsahovala i předpoklad, že Irsko není národ, že Irsko je kmen či osídlení, nebo náhodné rozptýlení domorodců. Pokud byli Irové divoši utiskovaní britským impériem, pak mohli být docela dobře k osudu impéria lhostejní, jelikož to ale byli civilisovaní lidé, nemohli být lhostejní k osudu civilisace. Lze si docela dobře představit, že by se kafírům dařilo lépe, kdyby se celý systém bílé kolonisace, búrský i britský, zhroutil a zcela zmizel. Irové by mohli s kafíry sympatisovat, ale nelíbilo by se jim, kdyby je s nimi někdo spojoval. Hotentoti by mohli mít jakési hotentotské potěšení z toho, kdyby se poslední evropské město obrátilo v trosky, nebo poslední Evropan zhynul v mukách. Irové, ale nikdy nebudou Hotentoti, i kdyby Hotentoty podporovali. Jinak řečeno, pokud by Irové byli takoví, jak si o nich myslel Cromwell, pak ny svou pozornost mohli docela dobře omezit na peklo a Connaught aniž by jim zbývaly nějaké sympatie pro Francii. Pokud ale jsou Irové takoví, jak se domníval Wolfe Tone, pak musí mít takový zájem o Francii, jaký měl on. Zkrátka, jsou-li Irové barbaři, pak si nemusí dělat hlavu s tím, že jiní barbaři pletí světová města, jsou-li ale občané, pak je musí mít starost o města, která jsou pleněna. To je hluboký a hlavní důvod, proč bylo jejich odcizení se věci spojenců pohromou pro jejich vlastní národní věc. Nebylo to proto, že to hlupákům dalo příležitost stěžovat si, že jsou protiangličtí. Bylo to proto, že to mnohem bystřejším lidem dalo příležitost stěžovat si, ž jsou protievropští. Naprosto souhlasím, že to odcizení bylo především chybou anglické vlády, souhlasím dokonce i s tím, že to od Ira vyžadovalo abnormálně imaginativní velkorysost, aby konal svoji povinnost vůči Irsku, navzdory tomu, že se mu říkalo tak drze a bezohledně, aby to udělal. Je však nicméně pravda, že by Irsko bylo dnes deset tisíc mil blíž svému vysvobození, kdyby byl Ir býval ono úsilí vynaložil, kdyby mu došlo, že to má udělat, ne proto, že to po něm takoví vládci chtěli, ale spíš přestože to chtěli.
Je tu ale mnohem podivnější fakt. Mnoho Irů a mezi nimi ti nejirštější, si tohle uvědomovali, uvědomovali si se vznešenou upřímností, že mají bojovat se svými nepřáteli proti nepřátelům světa a souhlasit současně s tím, že je Angličané budou urážet a Němci zabíjet. Redmondové a stará nacionalistická strana, pokud vskutku selhali, mají nárok a právo být počítáni k těm nejhrdinštějším mezi všemi hrdinskými irskými nezdary. Je-li jejich věc ztracená, pak je hodna země, kde ztracené věci nikdy ztracené nejsou. Zdá se mi ale, že redmondská stará garda svého času upadla do téhož specifického a zvláštního omylu, ale subtilněji a v zdánlivě odlehlejší věci. I ti, jejichž motivy, jako u stoupenců Sinn Fein, byly zcela ušlechtilé, v jednom smyslu nedokázali být národní a to ve smyslu neschopnosti pochopit a ocenit mezinárodní význam národa. V jejich případě šlo o věc anglické a ne evropské politiky, a jelikož jejich záležitost byla mnohem komplikovanější mluvím o ní s mnohem menší jistotou. Myslím si ale, že velmi rozhodujícím časem v irské politice byla chvíle, kdy se jistí Irové ocitli na špatné straně irské politiky, podobně jako se poději jiní Irové ocitli na špatné straně evropské politiky. A špatnou stranou v obou případech nemíním prostě stranu, která nebyla v souladu s pravdou, ale stranu, která nebyla skutečně autenticky irská. Člověk může jednat proti tělesu, dokonce i hlavnímu tělesu, svého národa, jedná-li však proti duši národa, a to i proto, aby ji zachránil, on i národ trpí.
Co mám na mysli nejlépe vysvětlím tak, když znovu potvrdím skutečnost, již anglický návštěvník opravdu našel v irské politice na konci války. Možná to bude znít podivně, ale nejnadějnější fakt, který jsem pro ango-irské vztahy našel byla zuřivost s níž všichni Irové vinili Angličany z křivopřísežnictví a zrady. A přece to byl můj pevný a upřímný dojem, nejšťastnějším znamením byla nenávist roznícená zklamáním ohledně Home Rule. Lidé totiž nezuří, pokud nejsou zklamání v něčem, na čem jim doopravdy záleží a nejsou zklamáni, leda by šlo o něco, co by byli doopravdy připraveni přijmout. Kdyby bylo Irsko opravdu naprosto připraveno na naprostou separaci, pak by ztráta Home Rule nebyla vnímána jako ztráta, ale nanejvýš jako únik. Ale ona je vnímána jako ztráta, hořce a divoce, alespoň o tom mohu svědčit s naprostou jistotou. V tom, o čem jsem na základě toho přesvědčen se mohu a nemusím mýlit, ale mám za to, že by to přece jen bylo chápáno jako zisk a že by Home Rule dominia z dlouhodobého hlediska Irsko uspokojila. Uspokojila by ji ale, pokud by ji dostala, ne pokud by jí byla slibována. Tak jak dnes věci stojí, chápou Irové naši vládu prostě jako lháře, který porušil své slovo. Nemohu ani popsat, jak velká a černá ta idea ční v krajině a blokuje cestu. A aniž bych se hlásil k tomu, že ji považuji za právě tak jednoduchou, považuji ji za docela pravdivou. Ať už argumentujeme čímkoliv je povážlivá věc, že král i členové obou komor parlamentu velkého národa do své sbírky zákonu zapíší existující zákon a pak jej ilegálně zvrátí v reakci na nátlak soukromých osob. Pro lidi, kteří měli ze zákona prospěch to je, a musí být, projev zrady. Irové se nepletli, když to za projev zrady považovali, ba i ve smyslu proradnosti a šizení. S politováním musím říct, že se mýlili, když o tom mluvili jako o nanejvýš osamělém příkladu takového šizení, přestože takový triků byla naše politika plná. Zkrátka řečeno ztráta spravedlnosti pro Irsko byla částí ztráty spravedlnosti v Anglii, ztráty vší morální autority vlády, ztráty popularity parlamentu, tajné plutokracie, s níž je snadnější vzít úplatek i porušit slovo, korupce, která nechává schvalovat nepopulární zákony nebo povyšovat zdiskreditované muže. Zákonodárce nemůže prosadit svůj zákon, protože bez ohledu na to zda je to zákon populární nebo ne, zákondárce je zcela nepopulární a pořád vydává zcela nepopulární zákony. Vládnutí nahradila intrika a veřejně činný člověk se nemůže dovolávat veřejnosti, protože všechny nejdůležitější části jeho politiky se odbývají v soukromí. Moderní politik vede svůj veřejný život v soukromí. Někdy ustoupí v tom, že se uchýlí k vedené svého soukromého života na veřejnosti. Ukáže své dítě nebo narozeninovou knížku v obrázkových časopisech, do soukromí svých kapes či sejfu skryje to, jak zachází s ohromnými miliony kosmopolitních milionářů. Smíme vědět všechno o jeho psech a kočkách, ale nic o jeho nebezpečnějších zvířatech, býcích a medvědech.
Nu, byla jedna přiležitost, kdy Anglie mohla tohle parlamentní zlo zlomit, podobně jako měla později Evropa příležitost (jíž naštěstí využila) zlomit pruské zlo. Zkaženost či korupce byla oběma stranám společná, ale přiležitost odhalit ji přišla za vlády strany nakloněné Home Rule, což byl také jediný důvod proč měla podporu nacionalistů. V kauze Marconi přivolili k tomu, že zakryjí triky židovských kšeftařů, kterými museli pohrdat, zrovna tak jako později někteří v Sinn Fein souhlasili s tím, že zastřou proradnost pruských tyranů, jimiž museli rovněž opovrhovat. V obou případech byly motivy zcela nezaujaté, ba idealistické. Nepraktická byla praktická stránka věci. Patřil jsem k malé skupině, která proti ututlání marconiho aféry protestovala, vždy jsme ale byli spravedliví vůči patriotickým záměrům Irů, kteří to umožnili. Naši kritiku jsme ovšem založili na jejich strategii postavené na prinicipu falsus in uno, falsus in omnibus. Když vás člověk podvede v jedné věci, podvede vás i v jiné. Lidé, kteří vám lhali o Marconim vám budou lhát i o Home Rule. Politické konvence, které dovolují obchodovat s podíly v Marconim za jednu cenu pro stranu a za jinou pro sebe samého jsou konvencemi, které také dovolují vyprávět jeden příběh panu Johnu Redmondovi a jiný siru Edwardu Carsonovi. .Člověk, který naznačuje jeden stav věcí, když mluví volně v parlamentu a prohlašuje jiný, když je předvolán k soudu jako svědek, je ten samý typ člověka, který slíbí irské vypořádání v naději, že se to nepovede a pak se z něj stáhne v obavě, že by se to mohlo povést. Mezi mnoha nerozumnými moderními pokusy podrobit křesťanské chudé muslimskému dogmatu o vínu a pivu byl jeden, který se věnoval zneužívání výsady lidí, kteří jsou v neděli na cestách flákači a mazavky. Tvrdilo se, že ti, kdo o sobě tvrdí, že jsou na cestách jen trousí cestovatelskou latinu. Proto bylo navrhováno, aby se limit tří mil zvýšil na šest, jako by pro lháře bylo těžší tvrdit, že ušel šest mil místo tří. Politikové mohou být asi tak stejně připraveni slibovat, že půjdou šest mil do irské republiky, jako se zapřísahat, že půjdou tři míle do irského parlamentu. Sinn Fein se ale mýlí v předpokladu, že se s problémem korupce vypořádá jakákoliv změna v theoretické rétorice. Ti kdo nedostáli slovu, které dali Redmondovi, poruší jistě i to, které by dali De Valerovi. To všechno jsme důrazně připomínali nacionalistům, jejichž národní věc jsme podporovali, vyzývali jsme je, aby se drželi svého širšího lidového instinktu, rozbili zkorumpovanou oligarchii a nechali skutečně lidový parlament v Anglii, ayb dal skutečně lidový parlament Irsku. S naprosto ctihodnými motivy se přidrželi užšího pojetí své národní povinnosti. Obětovali vše pro Home Rule, či pro slavnostně přislíbenou Home Rule, drželi ony muže u moci a zjistili, že jejich odměnou je, že ti muži jsou pořád u moci a Home Rule je pryč.
To, co mám na mysli, pokud jde o nacionalistickou stranu a co bychom mohli nazvat prorockým stínem omylu Sinn Fein, by mohlo být docela dobře symbolisováno jednou z nejušlechtilejších postav oné strany a vlastně kterékoliv strany. Jeden irský básník, který mi vyprávěl o štiplavé dikci irského rolníka, mi řekl, že měl nedávno to potěšení, že se ocitl ve společnosti opilého farmáře z Kerry. Jeho rozmluva, to byly litanie otázek o všem na nebi i na zemi a každá z nich končila otázkou „Tak to mi teda pověz “ Úplně nakonec pak najednou řekl „A Toma Kettleho, toho si znal?“. Když můj přítel básník přisvědčil, řekl farmář, jakoby triumfálně: „A proč žije takovejch lidí, kteří mají bejt po smrti a tolik je mrtvejch, kteří by zasloužili žít? Tak to mi teda pověz. “ To by nebylo nehodné staré hrdinské básně a proto to nebylo nehodné ani hrdiny a básníka o kterém to bylo řečeno. „Patroclus zemřel, kdo byl lepší muž než ty“. Thomas Michael Kettle byl možná největším příkladem velikosti ducha, jež byla tak zle odměňována na obou stranách kanálu i sporu, jíž se vyznačoval Redmondův bratr a mnoho jeho stoupenců. Byl to muž bystrého ducha, učenec, řečník, člověk s ambicemi ve všech mírových uměních a padl v boji s barbary protože byl příliš dobrým Evropanem na to, aby použil barbary proti Anglii tak, jako Anglie užila barbary proti Irsku o sto let dřív. O takových věcech se nedá říct nic jiného, než co řekl ten opilý farmář, leda by to byly verše z dobře známé balady o odlehlém tématu, které shodou okolností vyjadřují moje nejniternější pocity ohledně politiky a rekonstrukce po decimaci velkou válkou.
„The many men so beautiful
And they all dead did lie
And a thousand thousand slimy things
Lived on, and so did I.“
(Tolik mužů tak nádherných/a všichni mrtvi leží/a tisíců tisíce slizkých tvorů/ žily dál, a tak žiju i já pozn. překl.)
Když jsem se probíral sbírkou Kettleho mimořádně rozmanitého a zapáleného díla, která obsahuje některé u nejostřejších a nejpronikavějších kritik materialismu, moderního kapitalismu a obecně mentálního a morálního anarchismu, narazil jsem na velmi zajímavou kritiku sebe samého a mých přátel a naší agitace v případu Marconi. S tónem veselého cynismu se tam naznačovalo, že jsme se dožadovali nemožné politické čistoty, což je tvrzení, které bych si uvědomí toho, že bylo patriotické, dovolil označit za patetické. Nevrátím se teď k takovým neshodám s mužem, s nímž tak všeobecně souhlasím, nebylo by ale nefér vidět v tomhle přesnou ilustraci toho, co mám na mysli, když tvrdím, že národní vůdci zdaleka neselhali coby zdivočelí Irové, ale selhali právě jen tehdy, když se nechovali dost instinktivně, tedy nechovali se dost jako Irové. Kettle byl Ir podněcovaný k praktičnosti, jeho politika byla nepolitická. Nacionalisté zde také podceňovali význam vlivu jeho národnosti. Kettle zanechal výbornou a dokonce hroznou báseň v níž se ptá, zda byly jeho oběti marné a není-li on i jeho lid znovu zrazován. Nikdo myslím nemůže popřít, že byl zrazen, a že ho nezradili angličtí vojáci s nimiž pochodoval do boje, ale právě ti angličtí politici, s nimiž toho tolik obětoval, aby zachoval mír. Nikdo si nikdy netroufne tvrdit, že by jeho smrt v bitvě byla marná, nejen proto, že v nejvyšším smyslu nikdy marná být nemůže, ale proto, že nebyla marná ani v tom nejnižším smyslu. Ledovou drzost a zlobu Pruska nenáviděl a ten led je rozlámán a již je slabý jako voda. Jak řekl Carlyle o čemsi mnohem menším, přinejmenším už nikdy nebude po nekonečné věky urážet tvář slunce. Jde mi tu o to, že pokud vyjde naprázdno kterákoliv z částí jeho výtečného díla nebude to ona bezstarostně romantická část, ale právě ona klopotná část práce odvedená v parlamentu. Nikdo nemůže říct, že ony úmorné pochody tam a zase zpět po Francii byly zahozené, nejen ve smyslu, který posvěcuje každou stopu zanechanou na takové via crucis, nebo cestě armády mučedníků, ale také v naprosto praktickém smyslu, že ona armáda kamsi šla a na ono místo dorazila. Dalo by se ale tvrdit, že únavné popocházení po Westminsteru, pochody tam a zase zpátky chodbami pro hlasování, patřily k tomu, co Francouzi označují za salle des pas perdus (fr. čekárna, místo kde se dá jen postávat a popocházet a není si kde sednout pozn. překl.). Pokud by lo něco praktického, pak to byla jeho visionářská dobrodružství, pokud bylo něco nepraktického, pak to byl jeho praktický kompromis. On a jeho praktičtí přátelé byli zrazeni muži, s jejichž zkorumpovaností s opovržením souhlasili, byli jimi zrazeni mnohem víc než muži jejichž bigotní předsudky zuřivě odsuzovali. Temněla kolem nich zrada a zklamání a ten, který z nich byl nejšťastnější padl v bitvě a jeden, který ho znal a miloval ke mně promluvil za miliony dalších, když řekl: „“A teď už vám nedáme ani mrtvého psa, dokud nedodržíte své slovo.“