Patriotismus a sport

Patriotism And Sport

Všímám si, že některé noviny, zejména ty, které si říkají patriotické, propadají docela silné panice z toho, že jsme byli dvakrát biti na sportovním poli, když nás jakýsi Francouz porazil v golfu a Belgičané ve veslování. Řekl bych, že jsou to příhody důležité pro kohokoliv, kdo někdy věřil v sebeuspokojivou anglickou legendu v této oblasti. Předpokládám, že existují lidé, kteří jsou jaksi neurčitě přesvědčeni, že nás žádný Francouz porazit nemůže, bez ohledu na to, že nás Francouzi poráželi docela často, jednou nás porazila Francouzka. Na starých obrázcích z Punche najdete jeden opakující se satirický motiv. Angličtí karikaturisté vždycky předpokládali, že Francouzi nemohou vyjet na štvanici se psy, ani se bavit anglickým způsobem lovu. Podle všeho jim bohužel nedochází, že všichni zakladatelé anglického způsobu lovu byli Francouzi. Všichni králové a šlechtici, kteří jezdili na štvanice se psy mluvili původně francouzsky. Mnozí z těch, kdo na ně jezdí dosud mají francouzská jména. Předpokládám, že je to důležité pro každého, kdo nic neví o tak zřejmých věcech. Předpokládám, že pokud někdo věřil, že my Angličané má jakési posvátné a zvláštní právo být sportovci, přijde mu tenhle zvrat věru ohromný a šokující. Mají dojem, jako kdyby spolu se sluncem řádně vycházejícím na východě, začalo po obloze na severo-severo-západ od severu stoupat nějaké další a neočekávané slunce. K užitku, morálnímu a intelektuálnímu užitku, takových lidí, může být prospěšné poznamenat, že Anglosas byl v těchto případech poražen právě těmi, o nichž si myslel, že se ani neúčastní soutěže, totiž Latiny a to Latiny toho toho nejsnazšího a nejméně odolného druhu. Nejenže to nebyli Francouzi, oni to byli Belgičané. Jak říkám, tohle všechno stojí za to říct jakékoliv inteligentní osobě, která věří ve zpupnou theorii anglosaské nadřazenosti. Žádný opravdový Angličan v ni nikdy nevěřil. A opravdoví Angličané si nad takovými porážkami vůbec nezoufají.
Skuteční Angličané vědí, že síla Anglie nikdy na žádných takových věcech nezávisela, že sláva Anglie s nimi neměla nikdy nic společného, vyjma mínění velké části boháčů a neurčité části chudých, kteří lenošné nápady boháčů napodobují. Tihle lidé samozřejmě budou o o našem neúspěchu příliš mnoho přemýšlet, zrovna tak jako si moc mysleli o našem úspěchu. Typičtí jingo (označení pro hurávlastence pozn. překl.) kteří své krajany příliš obdivovali jako dobyvatele by svými krajany nepochybně příliš pohrdali, pokud by byli přemoženi. Ale Angličan, který vůči Anglii alespoň něco cítí ví, že sportovní porážky nedokazují, že je Anglie slabá o nic víc, než sportovní úspěchy dokazují, že je Anglie silná. Pravda je taková, že sport je, podobně jako mnoho jiných věcí, zejména pak moderních, šíleně individualistický. Angličané, kteří dosahují sportovních úspěchů jsou mezi Angličany výjimeční a to prostě proto, že jsou výjimeční i mezi lidmi. Sportovci representují Anglii asi stejně jako Barnumovy zrůdičky representují Ameriku. Takových lidí je na světě tak málo, že si skoro můžete hodit korunou jestli je najde v té nebo oné zemi.
Pokud pro to někdo chce jednoduchý důkaz, je snadné ho najít. Pokud velcí angličtí sportovci nejsou výjimeční Angličané, pak to obyčejně nejsou Angličané vůbec. Ba ne, často jsou to zástupci ras, jejich průměrný tón je se sportem obzvláště neslučitelný. O Angličanech se kupříkladu předpokládá, že nad indickými domorodci vládnou pro svou vyšší odolnost, aktivitu a lepší zdraví těla i mysli. O Hindech se předpokládá, že jsou našimi poddanými proto, že mají menší zálibu v aktivitě, otevřenosti a pohybu na čerstvém vzduchu. Zkrátka, že mají menší zalíbení v kriketu. A v podstatě je asi pravda, že mají menší zalíbení v kriketu. Když se ale při tom všem budete mezi Angličany ptát na nejlepšího hráče kriketu, zjistíte, že je to nějaký Ind. Nebo, abychom vzali jiný příklad, obecně vzato je pravda, že Židé jsou jako rasa mírumilovní, intelektuální, lhostejní k válce podobně jako Indové, nebo možná jako Čínané válkou pohrdají: nicméně mezi nejúspěšnějšími profesionálními zápasníky bychom jednoho či dva Židy našli.
Tohle je jeden z nejsilnějších příkladů onoho specifického druhu zla, které pochází z naší anglické formy uctívání sportovních výkonů. Příliš se soustředí na úspěch jednotlivců. Začalo to, docela přirozeně přáním vítězství Anglii. Druhou fází bylo přání vítězství nějakým Angličanům. Třetím stadiem pak bylo (ve vytržení a agonii nějaké zvláštní soutěže) přání vítězství jednomu konkrétnímu Angličanovi. Ve čtvrtém stadiu se pak ukázalo, že když vyhrál, tak to ani Angličan nebyl.
Myslím, že tohle je jedna z věcí, které lze doopravdy říct ve prospěch lorda Robertse a jeho poněkud neurčitých idejí, které se pohybují v rozmezí od střeleckých klubů po povinné odvody. Ať už má ta idea jinak jakékoliv přednosti či nedostatky je to v každém případě idea zajištění rovnosti jakéhosi průměru sportovní zdatnosti lidí, lze si představit, že by mohla fungovat jako určitý korektiv našich sklonů vidět se v jistých výjimečných sportovcích. Ono je to tak, že existují miliony Angličanů, kteří si myslí, že patří k svalnaté rase, protože C. B. Fry je Angličan. A mnozí si jaksi neurčitě myslí, že sportovní zdatnost musí být Anglii vlastní protože Ranjitsinhji je Ind.
Ale skutečná historická síla Anglie, její fysická a morální zdatnost neměla nikdy nic společného s touto sportovní specialisací, spíše jí byla omezována. Někdo řekl, že bitva u Waterloo byla vyhrána na hřištích v Etonu (výrok běžně, ale nejspíš nesprávně, připisovaný Wellingtonovi, Eton je možná nejznámější anglická soukromá internátní škola nedaleko Windsoru, navštěvoval ji i mladý Wellington pozn. překl.). Byla to kromobyčejně nešťastná poznámka, protože anglický příspěvek k vítězství u Waterloo závisel mnohem víc než bývá u vítězství obvyklé na pevnosti a stálosti řadových vojáků v takřka zoufalé situaci. Bitvu o Waterloo vyhrála zarputilost prostého vojáka—tedy, rozumí se, vyhrál ji člověk, který v Etonu nikdy nebyl a nestudoval. Bylo absurdní tvrdit, že Waterloo bylo vyhráno na etonských kriketových hřištích. Dalo by se ale docela dobře tvrdit, že Waterloo bylo vyhráno na vesnické louce, kde velmi neohrabaní kluci hráli velmi neohrabaný kriket. Krátce řečeno, silný byl průměr národa, a sportovní sláva toho o průměru národa moc neřekne. Waterloo nevyhráli dobří hráči kriketu. Vyhráli tam ovšem špatní hráči kriketu, masa mužů, kteří měli jakési minimum sportovních návyků a instinktů.
Je to pro národ dobré znamení, když se takové věci dělají špatně. Ukazuje to, že je dělají všichni lidé. A je pro národ špatné znamení, když se takové věci dělají velmi dobře, protože to ukazuje, že se jim věnuje jen pár expertů a výstředníků a národ tomu jen přihlíží. Představme si, že by se v Anglii pod chozením po vycházkách rozumělo vždy jen to, že někdo dovede ujít pětačtyřicet mil za den bez únavy. Byli bychom si zcela jisti, že by chodilo jen velmi málo lidí a všechny ostatní byli popováželi na kolečkových židlích. Pokud ale slyšíme o chození a znamená to chůzi pomalou, chůzi s bolestí a častou únavou, pak víme, že většina národa ještě pořád chodí. Víme, že Anglie je pořád ještě, doslova, na nohou.
Potíž je tedy v tom, že faktické zvýšení sportovní úrovně bylo pravděpodobně špatné pro národní sportovní zdatnost. Namísto toho, aby byly turnaje zdravým mêlée, do kterého se může pustit každý a zkusit své štěstí, je tu dnes střežené a oplocené kolbiště, kde střetávají konkrétní šampioni, proti kterým by se normální člověk nepostavil, ani by mu to nakonec nikdo nedovolil. Jestliže bylo Waterloo vyhráno na etonských kriketových hřištích bylo to proto, že etonský kriket byl tehdy mnohem bezstarostnější než dnes. Pokud a dokud byla hra hrou, chtěl se do ní zapojit každý. Poté, co se z ní stalo umění, chce se každý dívat. Když bývala frivolní, možná mohla vyhrát Waterloo, když byla vážná a efektivní, prohrála Magersfontein (místo, kde Britové prohráli důležitou bitvu v jihoafrických bůrských válkách pozn. překl.)
V časech Waterloo měli průměrní Angličané jakousi hrubou a základní sportovní zdatnost. Tu nelze obnovit ani kriketem, ani povinnou vojenskou služnou ani žádnými umělými prostředky. Byla to záležitost duše. Vycházela ze smíchu, náboženství a ducha místa. Podobala se ale modernímu francouzskému duelu: mohlo se to stát komukoliv. Kdybych já byl francouzský žurnalista mohlo by se mi doopravdy stát, že by mně monieur Clemenceau vyzval, abych se s ním utkal v souboji pistolemi. Nezdá se mi ale ani trochu pravděpodobné, že by mě kdy pan C. B. Fry vyzval, abych se ním utkal v souboji kriketovými pálkami.

Reklamy

Domýšlivost a karikatura

Conceit And Caricature

Když už někdo musí být domýšlivý, pak je jistě lepší, aby byl domýšlivý o nějakých přednostech či talentech, které ve skutečnosti nemá. Tehdy totiž jeho marnivost zůstává více či méně povrchní, zůstává pouhým faktickým omylem, podobným tomu, když si někdo myslí, že podědil královskou krev nebo že má neomylný systém pro Monte Carlo. Je-li ona přednost neskutečná, pak nekazí ani nenadlepšuje jeho skutečné přednosti. Marnivě se chlubí ctností, kterou nemá, může ale být skromný pokud jde o ctnosti, které má. Jeho skutečně ctihodné vlastnosti si ponechávají svou počáteční nevinnost, nedokáže je vidět a nemůže je pokazit. Pokud něčí mysl mylně ovládne myšlenka, že je velkým houslistou, nemusí mu to bránit v tom, aby byl gentlemanem a počestným člověkem. Pokud je ale jeho mysl do nějaké značné míry ovládnuta myšlenkou, že je gentleman, pak jím brzy být přestane.
Je tu ale ještě třetí druh uspokojení, jehož dvou či tří příkladů jsem si v poslední době všiml. Je to další druh uspokojení, který není ani potěšením ze ctností, které máme ani potěšení ze ctností, které nemáme. Je to potěšení, které člověk má z přítomnosti či nepřítomnosti z jistých věcí v něm, aniž by se vůbec náležitě ptal, zda v jeh případě vůbec představují ctnost nebo ne. Člověk se bude chlubit tím, že není nijak zvlášť špatný, zatímco pravda je taková, že není dost dobrý na to, aby byl nějak zvlášť špatný. Nějaký pedantický úředníček řekne: „Mám důvody si blahopřát, že jsem civilisovaný člověk a nejsem tak krvelačný jako šílený mulláh.“ Někdo by mu měl říct: „Skutečně dobrý člověk by byl méně krvelačný než mulláh, Vy jste ale méně krvelačný ne proto, že byste byl o tolik lepším člověkem, ale protože jste člověkem o hodně méně. Vy nejste krvelačný proto, že byste ušetřil nepřítele, ale proto, že byste před ním utekl.“ taky nějaký chmurně zbožný puritán by mohl říct: „Mám proč si blahopřát, že se neklaním obrazům a sochám jako staří pohanští Řekové.“ I jemu by měl někdo říct: „Nejlepší náboženství se možná neklaní obrazům a sochám, protože vidí za ně. Pokud je ale neuctíváte, je to jen proto, že jste mentálně a morálně takové sochy a obrazy tvořit. Pravé náboženství je možná opravdu nad modloslužbou. Vy jste ale pod úroveň modloslužby, nejste totiž ještě dostatečně svatí na to, abyste se klaněli kusu kamene.“
Pan F. C. Gould, brilantní a šťastně nadaný karikaturista přednesl nedávno nanejvýš zajímavou řeč o povaze atmosféře naší moderní anglické karikatury. Myslím, že pokud jde o anglickou karikaturu můžeme si stěží v něčem blahopřát. Důvodů k hrdosti je jen pár, možná největším z nich je pan F. C. Gould. Skromnost mu zakazuje, aby představil tento důvod k optimismu a tak mu zbývá říct něco, co říká mnoho dalších lidí, ale možná nebyla v poslední době vyřčena s plnou autoritou předního karikaturisty. Řekl, že si myslí, že „by si mohli blahopřát, že styl karikatury, který došel nyní uznání je velmi odlišný od starých výsměšných obrázků.“ Podle zprávy v novinách pak pokračoval „Když se díváme na politické karikatury nebo výsměšné obrázky z Rowlandsonových a Gilrayových časů, považovali bychom je za hrubé a brutální. V některých zemích v zahraničích, „dokonce i v Americe“ byla metoda politické karikatura podobná bití klackem. My jsme tuhle klackovou etapu již překonali. Pokud karikatury někoho, třeba i z politických důvodů, brutálně napadaly, vyvolávaly sympatie k tomu, na koho útočily. Musely postupovat tak, že věc kterou chtěli nejvíc zdůraznit museli zvýraznit tím nejjemnějším způsobem.“ (Smích a potlesk).
Každý, kdo čte tahle slova a kdo je slyšel, bude mít jistě pocit, že v nich je velký díl pravdy a právě tak velký díl duchaplnosti. Jenže spolu s onou pravdou a onou duchaplností je tu i kus toho pomýleného optimismu, který je založen na bludu, o kterém jsem už mluvil. Dřív než si začneme blahopřát kvůli tomu, že v naší společnosti či našem státu nejsou jisté chyby, měli bychom se ptát, proč tu ty chyby nejsou. Nemáme tu chybu proto, že máme protikladnou ctnost? Nebo tu chybu nemáme kvůli tomu, že máme chybu protikladnou? Je to jistě dobré, pokud nejsme vinni nějakým přeháněním, buďme si ale jisti, že nejsme nevinni přeháněním jen proto, že jsme vinni vadou. Je skutečně pravda, že naše anglická politická satira je tak uměřená, protože je tak velkomyslná, tak odpouštějící, tak svatá? Je opravdu skrznaskrz proniknutá mystickou láskou, psychologickou laskavostí? Šetříme citů kabinetního ministra proto, že pronikáme skrze jeho zjevné zločiny a hlouposti až kamsi dolů k temným ctnostem, jichž si není vědoma ani jeho vlastní duše? Zmírníme vítr vanoucí směrem k vůdci opozice proto, že v našem všeobjímajícím srdci litujeme a těšíme se ze zápolícího ducha opozičního předáka? Krátce řečeno, přestali jsme být hrubí protože jsme příliš velkorysí a velkomyslní, abychom byli brutální? Je opravdu pravda, že jsme lepší , než brutalita? Je pravda,že je opravu klacková etapa za námi?
Obávám se, že je tu ještě, velmi mírně řečeno, jiná stránka věci. Copak není až příliš pravděpodobné, že krotkost naší politické satiry s politickou satirou našich otců prostě vychází z hluboké neskutečnosti naší politiky? Rowlandson a Gilray se neprali jen proto, že by byli od přirozenosti hospodští rváči, prali se proto, že k tomu měli důvod. Je velmi snadné být uhlazený, když o nic nejde, jenže lidé kopali a trošku se zapojili do poněkud hospodské rvačky, v níž se tam a zpět s jistou závratí pohupovala nezávislost Anglie, nezávislost Irska, nezávislost Francie. Pokud bychom chtěli nějaký důkaz toho, že nedostatek uhlazenosti nevychází jen z pouhé hrubosti, pak je snadné ho podat. Důkaz je v tom, že v onom boji nebyl brutálnější nikdo, než opravdu vytříbené osobnosti. Nikdo nebyl násilnější a intolerantnější, než ti, kdo byli svou povahu uhlazení a citliví. Takový Nelson měl třeba nervy a dobré způsoby ženy, myslím, že nikdo, kdo by měl všech pět pohromadě by o Nelsonovi neříkal, že je „brutální“. Pokud se ho ale tkly nějaké národní věci, tu z něj vyletěl příval kleteb, a svým mužům dovedl říct jen: „Zabíjejte! Zabíjejte! Zabíjejte ty z…ý Francouze.“ Bylo by snadné vzít příklady z druhé strany. Camille Desmoulins byl člověkem velmi podobného typu, nejen elegantní a milý svou povahou, ale i téměř ohromujícím způsobem jemný a lidský. Jak ale řekl, byl připraven „obejmout Svobodu na hromadě mrtvol“ Ještě více příkladů bychom našli v Irsku. Robert Emmet byl jen jedním slavným příkladem z celé rodiny mužů současně citlivých a divošských. Myslím, že pan F. C. Gould se zcela mýlí, když mluví o politické zuřivosti, jako by to bylo něco přeživšího z obhroublejších časů, něco podobného kamenným sekyrám nebo lidem porostlým srstí. Krutost je možná hříchem nejhoršího druhu. Intelektuální krutost je nesporně krutostí toho nejhoršího druhu. Na intelektuální krutosti ovšem není vůbec nic barbarského či ignorantského. Velcí renesanční umělci, kteří výtečně míchali barvy, míchali stejně výtečně i jedy, velká renesanční knížata, která vynalézala hudební nástroje, vynalézala i mučící nástroje. Barbarství, zlá vůle, touha ubližovat lidem jsou věci, které vznikají v atmosféře intensivní skutečnosti, když jsou velké národy nebo velké věci ve válce. Možná můžeme být rádi, že je nemáme, je ale poněkud nebezpečné být na to, že je nemáme hrdí. Možná jsme opravdu sotva dost velcí na to, abychom je měli. Možná musí některé velké ctnosti nejdřív vzniknout v takových mužích jako byl třeba Nelson čí Emmet, než můžeme mít tyhle neřesti, byť by i jen jako pokušení. Osobně si myslím, že pokud by naši karikaturisté nechovají nenávist vůči svým nepřátelům, není to proto, že by byli příliš velcí na to, aby je nenáviděli, ale proto, že jejich nepřátelé nejsou dost velcí na to, aby je nenáviděli. Nemyslím, že bychom fázi klacku za sebou. Myslím, že jsme k ní nedospěli. Musíme mít lepší, udatnější a čistší lidi, než máme nyní, než dospějeme do stadia klacku dospějeme.
Buďme tedy rozhodně pyšní na ctnosti, které nemáme, nebuďme ale příliš arogantní, pokud jde o ctnosti, které máme a nemůžeme si pomoci, že je máme. Je možné, že když někdo žije na opuštěném ostrově má právo si blahopřát, že tam může snadno meditovat. Nesmí si ale blahopřát, že je na opuštěném ostrově a současně si blahopřát ke své zdrženlivosti, kterou projevuje tím, že nechodí večer co večer po plesech. Podobně i naše Anglie má možná právo si blahopřát, že její politika je velmi klidná a tichá, přátelská a všedně nudná. Nesmí si ovšem současně gratulovat k tomuhle a zároveň s blahopřát k vlastní zdrženlivosti projevované tím, že sebe sama a své občany nerozerve na hadry. Zdvořilá řeč je mezi dvěma anglické tajné královské rady známkou civilisovanosti, ale opravdu ne známkou velkomyslnosti.
S tím souvisí i příbuzná věc, jíž se, jak často můžeme slyšet, nevinní Britové chlubí—totiž fakt, že naši politikové jsou v soukromí velcí přátelé, ačkoliv v Parlamentu sedí na opačných stranách Sněmovny. I v tomto případě je zrovna tak dobré nemít iluse. Naši státníci nejsou obludy vyznačující se mystickou velkorysostí či šílenou logikou, které by byly někoho schopné nenávidět od tří do dvanácti a milovat ho od dvanácti do tří. Jsou-li naše společenské vztahy mírumilovnější, než ve Francii nebo Americe nebo Anglii před sto lety je to prostě proto, že naše politika je pokojnější, nikoli nepravděpodobně proto, že je fiktivnější. Pokud se naši státníci více shodnou v soukromí, je to z toho velmi prostého důvodu, že se více shodnou na veřejnosti. A skutečným důvodem proč se v obou případech tolik shodují je prostě ten, že patří k jedné společenské třídě a život společenských večeří je životem skutečným. Státníci, toryové i liberálové, v sobě mají vzájemné zalíbení, není to ale proto, že by oba byli tak velkorysí, je to proto, že jsou oba výluční.

Hlas a dům

The Vote And The House

Většinu z nás asi brzy navštíví kandidáti do voleb nebo jejich stoupenci, někteří z nás budou možná chodit do domu k domu s volebními letáky sami. Nic mě samozřejmě nepřiměje mluvit o tom, pro koho tu kampaň někdo povede, jen poznamená, že podivnou shodou okolností to v každém případě právě ta jediná strana, která je velkomyslná, nadaná veřejným duchem, o kterou patriotický občan může projevit byť jen chvilkový zájem. Ovšem obecnou otázkou volební agitace, ježto je to otázka nestranická, se zabývat mohu. Pravidla pro volební agitátory jsou vcelku jasná každému, kdo se někdy do agitace zapojil. Jsou vytištěny na malé kartičce kterou nosíte s sebou a ztrácíte. Myslím, že je tak konstatováno, že nesmíte voliči nabídnout ani jídlo ani pití. Ať už se k cítíte vůči voliči v jeho vlastním domě jakkoliv pohostinně nesmíte s sebou nosit jeho oběd. Nesmíte z kapes fraku vytáhnout telecí kotletu Nesmíte mít někde po těle poschovávaná vejce. Nesmíte, pokud byste byli nějaký kejklíř, vytahovat z klobouku pečené brambory. Agitátor zkrátka nesmí voliče nijak krmit. Zda volič smí krmit agitátora, zda smí volič agitátorovi dávat telecí kotlety a pečené brambory je právní otázka, o kterém se nepodařilo nikdy nic zjistit. Když jsem někdy dělal agitaci u nějakého gentlemana, byl jsem někdy v pokušení se ho zeptat, zda existuje nějaký předpis, který by mu zakazoval dát mi najíst a napít, ale přišlo mi, že jde o věc příliš delikátní, než abych si dovolil ji nadnést. I jeho přístup ke mně někdy naznačoval pochybnosti o to, zda by to udělal, i kdyby mohl. Pro některé voliče by ale mohlo být zajímavé zjistit, zda je možné agitátora uplatit. Mohli by ho uplatit, aby šel pryč.
Druhý zákaz pro agitátora vytištěný na kartičce říkal, že nesmíte nikoho přesvědčovat, aby se vydával za voliče. Co to znamená netuším. Že by se někdo převlékal za průměrného voliče? To zní dost neurčitě. Neexistuje, pokud vím, žádná obecně známá a uznávaná uniforma s občanskou vestou či patriotickými licousy. Celá věc vypadá podobně, jako když se jeden můj bohatý přílet vypravil na maškarní bál lepší společnosti oblečený za gentlemana. Možná to znamená, že existuje nějaká praktika vydávání se za konkrétního voliče. Agitátor se vetře do domu svého spoluspiklence, s sebou nese pytel s převlekem. Z něj vytáhne bílý knír, cvikr, což stačí k tomu, aby nejobyčejnější člověk nabyl překvapivé podoby s plukovníkem, který bydlí v čísle 80. Nebo svému příteli spěšně nasadí ten velký nos a pleš, které jsou zásadní pro vytvoření iluse přítomnosti profesora Budgera. Nebudu tyhle uzly rozplétat, jen mohu říct, že když jsem sám agitoval, říkala mi ta malá kartička se vší vážností a autoritou, že nesmím nikoho přesvědčovat, aby se vydával za voliče a já s rukou na srdci mohu potvrdit, že jsem se o to nikdy ani nepokusil.
Třetí zásada na kartičce mi připadala, že pokud by byla vykládána přesně doslova, tak by podkopávala samotné základy naší politiky. Říkala mi, že nesmím „voliči vyhrožovat jakýmikoliv důsledky“. Jistě se tím myslely výhrůžky osobní či nelegitimní povahy, třeba kdyby bohatý kandidát vyhrožoval, že zvedne všechny nájmy nebo nechá postavit vlastní sochu. Ale tak jak je slovně a gramaticky formulována by jistě zahrnovala ony všeobecné hrozby pohromou vůči celé společnosti, jež jsou hlavní záležitostí politické diskuse. Když agitátor říká, že pokud bude zvolen kandidát protivníka čeká zemi zkáza, vyhrožuje voliči jistými důsledky. Když stoupenec volného obchodu řekne, že po zavedení ochranářských tarifů budou se lidé v Bromptonu či Bayswater plazit po zemi a živit se trávou, hrozí jim důsledky. Když stoupenec tarifní reformy řekne, že pokud potrvá volný obchod ještě jeden jediný rok skončí katedrála sv. Pavla v troskách a Ludgate Hill bude právě tak opuštěný jako Stonehenge taky vyhrožuje. A k čemu je dobré podporovat tarifní reformu, pokud byste nemohli něco takového říct? K čemu je dobré vůbec být politikem nebo kandidátem do parlamentu, pokud člověk nemůže lidem říkat, že pokud bude zvolen ten druhý, pak bude Anglie okamžitě napadena a zotročena, Strandem se bude valit potok krve a všechny anglické dámy budou uneseny do harémů. To jsou ovšem, aby se tak řeklo, důsledky.
Většinu dnešních vytříbených osob lze slyšet, jak agitátorská pravidla porušuje. A zrovna tak lze většinu vytříbených osob (obyčejně to jsou ti samí lidé) slyšet, jak porušují pravidla dotazování celebrit. Zdá se mi hodně zvláštní, že si tenhle uhlazený svět většinu svého hněvu ponechal pro poměrně otevřený a nevinný prvek v obou oborech. V naší volební politice je opravdu ohromné množství korupce a pokrytectví, agitátoři chodící dům od domu jsou v celé té patálii asi nejpoctivější. Člověk nemá právo „pěstovat“ si volební obvod agresivní dobročinností, kupovat si ho velkými dárečky parků a knihoven, otevírat nejasné vyhlídky budoucí náklonnosti, tohle všechno se děje bez námitek, přitom to není nic než uplácení. Ale člověk má právo jít za jiným svobodným člověkem a zdvořile se ho zeptat, zda pro něj bude hlasovat. Takovou informaci lze žádat, poskytnou či odmítnout, aniž by to kterékoliv straně způsobilo jakoukoliv újmu na její důstojnosti, což je víc, než lze říci o parku. S postavením rozhovorů v novinařině je to stejné. V řemesle s hotovými labyrinty neupřímnosti je interwiev je asi to nejupřímnější a nejpoctivější, co se v něm dá najít. Když chce tazatel znát něčí názory, prostě jde a zeptá se. Ano, může to být nuda, ale zas je to aspoň opravdu jednoduché a přímočaré. Jenže všechen skutečný a systematický cynismus naší novinářské práce projde bez ostouzení, ba si jí nikdo ani nevšimne—finanční motivace pro zastávání nějaké politiky, zavádějící plakáty, potlačení dopisů s oprávněnými stížnostmi. Tvrzení o někom může být zlopověstně nepravdivé, ale bude čteno v klidu. Ovšem tvrzení člověka v odpovědi v rozhovoru je vnímáno jako nehajitelně vulgární. Když ho noviny vykreslí křivě, nic se neděje, pokud se vykreslí sám, je to špatný vkus. Celý omyl v obou případech spočívá v tom, že uhlazené osoby napadají politiku a novinářskou práci na základě vulgarity. Jistěže je politika a novinařina hodně vulgární, tak už to někdy chodí. Jenže to, že jsou vulgární není na nich to nejhorší. S obojím je to už tak špatné, že vulgarita je na nich to nejlepší. Jejich vulgarita je alespoň hlučná, a jejich největším nebezpečím je právě ono velké ticho, které se rozestře před úpadkem. Konversační přesvědčování je při volbách naprosto lidské a racionální, co zaslouží naprosté odsouzení jsou tichá přesvědčování.
Pokud je pravda, že Dolní směmovna nepojme všechny své členy, pak je to velmi dobrý příklad toho,co označujeme za zvláštnosti anglické ústavy. Je to, myslím, také velmi dobrý příklad toho, jak nežádoucí tyhle anomálie opravdu jsou. Většina Angličanů říká, že na těchto anomáliích nesejde. Z jejich nelogičnosti jim není stydno, jsou na ni hrdí. Lord Macaulay (velice typický Angličan, romantický, plný předsudků, poetický), Lord Macaulay řekl, že by nezvedl ruku, aby se zbavil anomálie, pokud by to taky nebyl důvod ke stížnosti. Mnozí další houževnatí romantičtí Angličané říkají to samé. Chlubí se našimi anomáliemi, naší nelogičností, tvrdí, že to ukazuje, jak praktický jsme národ. Naprosto se mýlí. V této, a pár dalších věcech, se naprosto mýlil i Lord Macaulay. Na anomáliích velmi záleží a působí mnoho škody, mnoho záleží a s spoustu škody nadělají i abstraktní nelogičnosti. A důvod, proč tomu tak je, může vidět každý, kdo je aspoň trochu obeznámený s lidskou přirozeností. Všechny nespravedlnosti začínají v mysli. A anomálie mysl přivykají ideám nerozumu a nepravdy. Představte si, že mi nějaký prehistorický zákon dává moc donutit každého člověka v Battersea třikrát se uklonit, než vstane z postele. Praktičtí politici mohou říkat, že tato moc je neškodná anomálie, že nezavdává důvod ke stížnostem. Mým poddaným nemůže nijak ublížit a mě nic dobrého nepřinese. Lidé v Battersea, říkali by, se jí mohou v klidu podrobit. Jenže lidé z Battersea se jí ani tak nemohou bezpečně podrobit. Pokud jsem po padesát let kýval jejich hlavami, pak bych jim je nakonec i nesmírně snadněji mohl useknout. V mysli každého člověka by totiž byla trvale ponořena myšlenka, že je přirozené, že mám fantastickou a iracionální moc. Postupně by si zvykli na šílenství.
Aby totiž mohli lidé vzdorovat nespravedlnosti je zapotřebí něčeho víc, než aby jen považovali nespravedlnost za něco nepříjemného. Musí ji považovat za absurdní a především si musí myslet, že je šokující. Musí si zachovat násilnost panenského zděšení. To je také vysvětlení ojedinělého faktu, který musel mnoho lidí udeřit do očí ve vztazích filosofie a reformy. Je pravdou (chci říct), že optimisté jsou praktičtější reformátoři než pesimisté. Povrchně nahlíženo by s člověk představoval, že posměváček bude reformátor, že člověk, který si myslí, že je všechno špatně dá všechno do pořádku. Historická skutečnost je ale právě opačná a kupodivu skutečného zlepšení dosahuje člověk, kterému se věci libí tak, jak jsou. Optimista Dickens dosáhl více reforem než pesimista Gissing. Člověk jako Rousseau má příliš růžovou theorii lidské přirozenosti, může ale způsobit revoluci. Člověk jako David Hume považuje skoro všechny věci za depresivní, ale je to konservativec a chce, aby zůstaly tak jak jsou. Člověk jako Gissing věří, že existence je laskavá, ale je rebel. Člověk jako Carlyle věří, že existence je krutá, ale je Tory. Člověk, který věci mění začíná všude tím, že je má rád. A skutečným vysvětlením úspěchu optimistického a neúspěchu pesimistického reformátora je koneckonců dostatečně jednoduché. Je to proto, že optimista se zlo a křivdu dokáže podívat nejen s rozhořčením, ale s šokovaným rozhořčením. Když se pesimista dívá na nějakou hanebnost, je to pro něj koneckonců jen opakování hanby lidské existence. Soud kancléřské komory je neobhajitelný, jako je neobhajitelné lidstvo. Inkvisice je odporná—jako je odporný vesmír. Jenže optimista vidí nespravedlnost jako něco neladného a neočekávaného a to ho podněcuje k činu. Pesimistu může zlo a křivda rozzuřit, ale pouze optimista jimi může být překvapen.
Se vztahem anomálie k lidské mysli je to stejné. Pesimista si zlo hnusí (jako Lord Macaulay) jen proto, že je to důvod ke stížnosti. Hnusí si ho i optimista, protože je to anomálie, něco, co se protiví jeho chápání běhu věcí. A není vůbec bez významu, ba naopak je nanejvýš důležité, aby tento běh věcí byl v politice i jinde jasný, vysvětlitelný a obhajitelný. Když lidé uvyknou nerozumu, nemohou už být šokováni nespravedlností. Když si lidé zvyknou na anomálii, jsou do té míry také připraveni zvyknout si na to, co by jinak bylo důvodem ke stížnosti, takové věci mohou nadále považovat za obtížné, ale ne už za podivné. Vezměme si, byť i jen jako výtečný příklad, zrovna tu věc, o které jsem se už zmiňoval, totiž křesla, či spíše nedostatek křesel v Dolní sněmovně. Je možná pravda, že ani za nejlepších okolností by se nikdy všichni poslanci nedostavili. Možná skutečně nikdy nebude plná účast. Kdo ale ví, nakolik mohlo tohle klidné očekávání, že stejně nepřijdou držet poslance mimo sněmovnu? Jak lze od někoho očekávat, že napomůže plné účasti, když ví, že plná účast je vlastně zakázaná? Jak mohou lidé, kteří Sněmovnu tvoří konat rozumně svou povinnost, když už i ti, kdo postavili budovu Parlamentu svou povinnost nekonali rozumně? Vydá-li polnice nejasný zvuk, kdo se bude hotovit k boji? A co když hlas polnice bude znít takhle: „Pro vaši lásku ke králi a k vaší zemi vám nařizuji dostavit se k zasedání. A vím, že nepřijdete.“

O honění vlastního klobouku

On Running after One’s Hat
Když jsem se dozvěděl, že zatímco jsem byl na venkově postihly za mé nepřítomnosti Londýn záplavy, pocítil jsem téměř divoškou závist. Jak jsem pochopil i moje Battersea bylo obzvláště poctěno jako místo, kde se vody setkávaly. Nemusím snad ani připomínat, že Battersea už i tak bylo jedním z nejkrásnějších lidských míst. Když teď mělo navíc dodatečnou nádheru rozlehlých zelených vodních ploch, muselo to krajině (nebo hladině) mého romantického města. Pohled na Battersea se musí podobat vyhlídce na Benátky. Lodička, která přivezla maso od řezníka musela proletět zdejšími stříbřitě třpytivými uličkami s podivnou hladkostí gondoly. Zelinář, který vezl zelí na roh Latchmere Road se musel o veslo opírat s nezemskou elegancí gondoliéra. Není nic dokonaleji poetičtějšího než ostrov, a a když je zaplaven městský obvod, stane se z něj poloostrov.
Takové romantické názory na povodeň či požár mohou někomu připadat jaksi málo realistické. Ve skutečnosti je ale romantický pohled na takové nepříjemnosti stejně praktický jako jiné. Pravý optimista, který v takových věcech vidí příležitost k potěšení je právě tak logický a mnohem rozumnější, než běžný „rozhořčený daňový poplatník“, Který v nich vidí příležitost ke stížnostem. Skutečná bolest, jako když někoho upálí na Smithfields nebo ho bolí zuby, je cosi positivního, co sice lze podpořit, ale stěží to člověka potěší. Koneckonců ale jsou naše bolesti zubů výjimkou a pokud jde u upalování na Smithfields, to se přihodí jen v těch nejdelších intervalech. A většina nepříjemnosti, kvůli kterým muži klejí a ženy pláčou, jsou nepříjemnosti sentimentální nebo imaginativní—věci zcela náležející mysli. Často například slyšíme dospělé lidi, že musí trávit spoustu času na nádraží a čekat na vlak. Slyšeli jste někdy malého kluka, aby si stěžoval, že musí na nádraží čekat na vlak? Ne, být na nádraží je pro něj dostat se do jeskyně divů a paláce poetických rozkoší. Červené a zelené světlo na semaforu jsou pro něj totiž jako nové slunce a nový měsíc. Když dřevěné rameno semaforu klesne dolů kluk vidí velkého krále, který vrhl svou hůl a dal tak signál k zahájení uvřískaného turnaje vlaků. Sám mám v tomhle trochu zvyky malého kluka. Poslouží i ti, kdo jen stojí a jen čekají na vlak ve dvě patnáct. Jejich meditace mohou být plné bohatých a plodných věcí. Mnohé z nejnachovějších hodin svého života jsem strávil na Clapham Junction, kteréžto nádraží je nyní, předpokládám, pod vodou. Býval jsem tam v tolika náladách tak silných a mystických, že by se mi mohlo stát, že bych měl vodu po pás, než bych si vůbec něčeho všiml. V případě všech takových protivných potíží, jak jsem už řekl, záleží vše na emotivním pohledu. Můžete to bezpečně vyzkoušet na téměř všech věcech, o kterých se nyní mluví jako o typických obtížích každodenního života.
Panuje nyní kupříkladu dojem, že je nepříjemné honit svůj vlastní klobouk. Proč by to pro náležitě uspořádanou zbožnou mysl mělo být něco nepříjemného? Ne snad jen kvůli tomu, že je to běhání a běháním se člověk vyčerpává. Titíž lidé při hrách a sportu běhají mnohem rychleji. Titíž lidé s mnohem větším zápalem a nadšením běhají za nezajímavým malým koženým míčem, než za pěkným hedvábným kloboukem. Existuje myšlenka, že honit vlastní klobouk je pokořující, a když lidé říkají, že to pokořuje, myslí tím, že je to legrační. Legrační to jistě je, ovšem člověk je velm legrační tvor a většina věcí, které dělá je legrační, kupříkladu když jí. Nejlegračnější jsou ovšem ty věci, které nejvíc stojí za to dělat—třeba milovat se. Muž, který hodí svůj klobouk není ani z poloviny tak legrační jako ten, který běhá za svou manželkou.
Nu, muž by mohl,kdyby to náležitě cítil, honit svůj klobouk s tím nejmužnějším zápalem a nejposvátnější radostí. Mohl by se považovat za veselého lovce pronásledujícího divoké zvíře, protože žádné zvíře by nemohlo být divočejší. Po pravdě řečeno si skoro myslím, že honění klobouku za větrných dní bude jednou sportem vyšších tříd. Budou se konat setkání dam a gentlemanů někde na vyvýšeném místě za větrného rána. Řeknou jim, že profesionální asistenti už vypustili klobouk v takovém a takovém houští, nebo jaký pro to bude technický pojem. Povšimněte si, že takové počínání v sobě bude v nejvyšší míře kombinovat sport a všelidskou sounáležitost. Lovci budou mít dojem, že nepůsobí bolest. Ba ne, budou mít pocit, že uštědřují radost, bohaté a takřka okamžité potěšení lidem, kteří se na ně dívají. Když jsem naposledy viděl starého gentlemana, jak honí svůj klobouk v Hyde Parku, řekl jsem mu, že srdce tak dobromyslné jako je to jeho musí být naplněno pokojem a vděčností při pomyšlení na to kolik nestrojeného potěšení dávalo v tu chvíli každé jeho gesto a postoj davu.
Stejný princip lze vztáhnout a každou jinou typickou domáckou obavu. Gentleman, který se pokouší vytáhnout mouchu z mléka, nebo kus korku ze své sklenky vína si často myslí, že ho to štve. Jen ať na chvíli pomyslí na trpělivost rybářů vysedávajících u temných tůní a jeho duše bude okamžitě naplněna útěchou a úlevou. Znal jsem taky jisté lidi velmi moderních názorů, které jejich znepokojení dohnalo k používání theologických pojmů, kterým nepřipisují žádný naukový význam, a to jen kvůli tomu, že se zasekla nějaká zásuvka a nemohou ji vytáhnout. Jeden můj přítel tímhle obzvláště trpěl. Jeho zásuvka se zasekávala každý den a pokaždé byla ještě něco jiného, co začíná na za….Řekl jsem mu ale, že jeho pocit křivdy je opravdu subjektivní a relativní, opíral se výlučně o předpoklad, že by zásuvka, měla, mohla a chtěla se nechat vytáhnout snadno. „Pokud si ale,“ řekl jsem mu, „představíte, že se přetahujete s nějakým mocným a utiskujícím nepřítelem, pak se z toho stane zápas vzrušující a ne deprimující. Představte si, že vytahujete z moře záchranný člun. Představte si, že vytahujete na laně druhého člověka z alpské prolákliny. Nebo si třeba i představte, že jste znovu kluk a účastníte v přetahování lanem mezi Francouzi a Angličany. “ Brzy poté, co jsem mu to řekl jsem odešel, nepochybuji ale o tom, že má slova přinesla to nejlepší možné ovoce. Nemám pochyb o tom, že každý den visí na držadle oné zásuvky s rozpálenou tváří a očima zapálenýma bojem, sám se povzbuzuje pokřiky a zdá se mu že všude kolem sebe slyší hluk aplaudujícího hlediště.
Proto si nemyslím, že by bylo naprosto fantastické nebo smyšlené, že třeba i povodně v Londýně lze přijmout a poeticky se z nich radovat. Zdá se, že ve skutečnosti nepůsobí nic než nepříjemnosti, a jak jsem už řekl, nepohodlí je jen jedním prvkem a to prvkem nanejvýš neimaginativním a nahodilým v opravdu romantické situaci. Dobrodružství je jen správně uvážené nepohodlí. Nepohodlí je jen špatně pochopené dobrodružství. Voda, která obklopila londýnské domy a obchody musela jedině posílit jejich předchozí čarovnost a podivuhodnost. Jak totiž řekl římskokatolický kněz v příběhu: „Víno je dobré s čímkoliv kromě vody.“ a dle obdobného principu je voda dobrá s čímkoliv, kromě vína.

Omyl úspěchu

V naší době se objevuje druh knih a článků, o kterých si se vší vážností myslím, že se dají označit za největší pitomosti, jaké kdy člověk poznal. Jsou mnohem divočejší než nejdivočejší rytířské romance a mnohem nudnější než nejnudnější náboženský traktát. Rytířské romance byly nadto aspoň o rytířství a náboženské traktáty o náboženství. Tyhle věci nejsou ale o ničem, jsou o čemsi čemu se říká Úspěch. V každém knihkupeckém stánku, v každém magazínu můžete najít díla, která lidem radí, jak uspět. Existují knihy, které lidem radí jak uspět v čemkoliv, píší je lidé, kteří nedokáží ani úspěšně psát knihy. Nic takového jako úspěch vlastně ani neexistuje. Nebo, chcete-li, neexistuje nic, co by nebylo úspěšné. To, že něco je úspěšné znamená prostě jen tolik, že existuje, milionář je úspěšný v tom, že je milionářem, osel v tom, že je oslem. Jakýkoliv živý člověk s úspěchem žije, kterýkoliv mrtvý člověk mohl úspěšně spáchat sebevraždu. Pomiňme ale špatnou logiku a špatnou filosofii té věty a podívejme se na věc stejně jako to dělají tihle autoři v běžném smyslu slova, tedy úspěchu coby získání peněz nebo světského postavení. Tihle spisovatelé tvrdí, že běžnému člověku ukážou, jak uspět ve svém oboru či podnikání—pokud je stavitelem, jak být úspěšným stavitelem, pokud obchoduje s akciemi, jak s nimi obchodovat úspěšně. Slibují, že mu ukáží zelináři, jak být úspěšným sportovním jachtařem, desaterořadému žurnalistovi, jak se stát peerem a německému Židovi, jak by se mohl stát Anglosasem. Je to konkrétní nabídka jak z obchodu a já si doopravdy myslím, že lidé kteří takové knihy kupují (pokud je někdo kupuje) mají morální, pokud ne zákonné právo, chtít své peníze zpět. Nikdo by nenašel odvahu vydat knížku o elektřině, která by člověku o elektřině neřekla doslova nic, nikdo si nedovolí publikovat článek o botanice, ze kterého by bylo zřejmé, že autor neví, kterým koncem se rostliny sází do země. A přece je náš moderní svět plný knížek o úspěchu a úspěšných lidech, které neobsahují vůbec žádný smysl a jen pramálo slov, která by dohromady dávala nějaký smysl.
Je naprosto zřejmé, že v jakémkoliv slušném zaměstnání (jako je zedničina nebo psaní knih) existují jen dvě cesty (v jakémkoliv zvláštním smyslu) k úspěchu. Jedna znamená odvádět velmi dobrou práci, tou druhou je podvádění. Obě jsou až příliš jednoduché na to aby vyžadovaly jakékoliv literární vysvětlování. Pokud se věnujete skoku vysokému, tak buď skáčete výš než kdokoliv jiný, nebo se vám to nějak povede předstírat. Pokud chcete být úspěšní ve whistu, buď budete dobří hráči whistu, nebo budete mít cinknuté karty. Můžete chtít knihu o skákání, můžete chtít knížku o whistu, můžete chtít knížku o tom, jak ve whistu podvádět. Nemůžete ale chtít knížku o Úspěchu. A obzvlášť nemůžete chtít takovou knížku o Úspěchu, jakých dnes na knižním trhu najdete stovky. Můžete chtít skákat nebo hrát karty, ale nechcete číst rozvleklá vyjádření v tom smyslu, že skákání je skákání nebo, že hry vyhrávají vítězové. Pokud by tihle spisovatelé řekli něco například o úspěchu ve skákání, znělo by nějak takhle: „Skokan před sebou musí mít jasný cíl. Musí zcela konkrétně toužit skočit výš než ostatní účastníci závodu. Nesmí připustit aby mu ubožácké pocity soucitu (vtírající se od stoupenců malé Anglie a Búrů) zabránily usilovat o to nejlepší, co v něm je. Musí mít na paměti, že závod ve skoku zcela jednoznačně znamená soutěž a že, jak slavně dokázal Darwin, NEJSLABŠÍ PATŘÍ KE ZDI.“ Takové věci by ta knížka říkala a nesporně by byla velmi prospěšná, pokud by ji někdo, tichým a vypjatým hlase, četl mladíkovi, který se právě chystá ke skoku do výšky. Nebo si představme, že by se filosof úspěchu ve svých intelektuálních toulkách dostal k našemu druhému tématu, totiž hraní karet. To by pak jeho rada zněla nějak takhle—„Při hře v karty je velmi nutné vyvarovat se omylu (jehož se běžně dopouští ufňukaní humanitáři a stoupenci volného obchodu), který spočívá v tom, že necháte svého soupeře vyhrát. Musíte mít sílu a odhodlání pustit se do toho a jít za vítězstvím. Dny idealismu a pověr jsou pryč. Žijeme ve věku vědy a tvrdého zdravého rozumu a bylo s konečnou platností dokázáno, že, když dva hrají jakoukoliv hru POKUD JEDEN NEVYHRAJE, VYHRAJE TEN DRUHÝ. Je to samozřejmě celé hodně podnětné, ale přiznám se, že pokud bych měl hrát karty chtěl bych raději pěknou malou knížku, kde bych našel pravidla hry. To ostatní je buď věcí talentu, nebo nepoctivosti a je na mně projevit jedno nebo druhé, co to bude, to už není na mně, abych říkal.
Když nyní obrátím pozornost k populárním magazínům, najdu jeden divný a zábavný příklad. Je to článek nazvaný „Instinkt, který dělá z lidí boháče.“ Na začátku je ozdoben působivým portrétem Lorda Rotschilda. Existuje mnoho konkrétních metod, s jejich pomocí se lidé, poctivě i nepoctivě, stávají boháči. Jediný „instinkt“ o kterém bych věděl, že něco takového může působit je ten, který theologické křesťanství obhrouble označuje za „hřích lakomství“. Ale o to tu teď nejde. Rád bych ocitoval následující výtečné odstavce jako typický příklad rady jak uspět. Je tak praktická, nechává jen velmi málo pochybností o tom, co by mělo být naším dalším krokem—
„Jméno Vanderbilt je synonymem bohatství získaného moderním podnikáním. Zakladatel rodiny „Cornelius“ byl prvním z amerických podnikatelských magnátů. Začínal jako syn chudého farmáře a skončil jako dvacetinásobný milionář.
Pro vydělávání peněz měl instinkt. Dokázal se chopit své šance, využil možností, které poskytovalo využití parního stroje v námořní dopravě a zrození železniční přepravy v bohatých ale nerozvinutých Spojených státech Amerických a v důsledku toho nashromáždil ohromné jmění.
Je samozřejmě očividné, že všichni nemůžeme jít přesně ve šlépějích tohoto velkého železničního monarchy. Konkrétní příležitosti, které ho potkaly se nám nenaskytnou. Okolnosti se změnily, I tak ale, v naší sféře a našich okolnostech, se můžeme držet jeho obecných metod, můžeme se zmocňovat příležitostí, které se nám naskytnou a můžeme mít docela dobrou šanci dosáhnout bohatství.“
V těchto podivných větách vidíme, docela jasně, co je za všemi těmihle články a knihami. Není to jen byznys, ba ani pouhý cynismus. Je to mystika, děsivá mystika peněz. Autor citované pasáže nemá ani nejmenší představu, jak přišel Vanderbilt ke svým penězům, nebo jak k nim přišel kdokoliv jiný. Jistě, svou řeč končí obhajobou nějakého postupu, ale ten nemá vůbec nic společného s Vanderbiltem. Prostě jen chce padnout na tvář před tajemstvím milionářovým. Když totiž něco opravdu uctíváme, nemilujeme jen jasnost té věci, ale i její skrytost. Vyvyšujeme samu její neviditelnost. Když je například muž zamilován do ženy, nachází obzvláštní potěšení v tom, že je ta žena nerozumná. Podobně, když velmi zbožný básník slaví svého Stvořitele, s potěšením říká, že Bůh jedná tajuplnými způsoby. Nu, zdá se, že pisatel citovaného odstavce s žádným bohem nic nemá a řekl bych (soudě podle jeho krajní nepraktičnosti), že nikdy nebyl doopravdy zamilovaný do žádné ženy. Ovšem bytost již uctívá—Vanderbilta—pojímá přesně stejným mystickým způsobem. Je vážně nadšený z toho, že před ním má jeho božstvo Vanderbilt tajemství. A to jeho duši naplňuje vytržením z prohnanosti, extází z kněžourství, až se pokouší předstírat, že zástupům prozrazuje tajemství, které nezná.
Týž autor o instinktu, který z lidí dělá boháče říká:
„Ve starších dobách byla jeho existence plně chápána. Řekové ji vtělili do příběhu o Midasovi, o „zlatém dotyku“. Byl tu člověk, který vše, čeho se dotkl, proměnil ve zlato. Jeho život se odvíjel uprostřed bohatství. Ze všeho, co mu přišlo do cesty, udělal drahý kov. Viktoriánští mudrlanti to považovali za bláhovou legendu. My dnes tvrdíme, že je to pravda. Všichni takové lidi známe. Pořád čteme o lidech, kteří vše, nač sáhnou, promění ve zlato, a setkáváme se s nimi. Úspěch je pronásleduje na každém kroku. Cesta jejich života míří neomylně vzhůru, Nemohou selhat. “
Bohužel ovšem, Midas mohl selhat, a selhal. Jeho cesta nevedla neomylně vzhůru. Hladověl, protože, jakmile se dotkl sušenky nebo šunkového sendviče proměnilo se to ve zlato. To byl celý smysl příběhu, i když autor ho musel jemně potlačit, když psal skoro portrét lorda Rotschilda. Staré pohádky lidstva jsou vskutku nesmírně moudré, nesmíme je ale proškrtat tak, aby to vyhovovalo zájmům pana Vanderbilta. Král Midas nesmí pro nás být symbolem úspěchu, když zaznamenal velmi bolestný neúspěch. Měl také oslí uši. Také se (podobně jako většina ostatních prominentních a bohatých osob) snažil tento fakt skrýt. Kvůli této jeho zvláštnosti musel jednat jako s důvěrníkem (pokud si to pamatuju dobře) se svým holičem. Holič, místo toho, aby se zachoval jako člověk, který jde za svým a usiluje o úspěch za každou cenu, a pokoušel se krále Midase vydírat, šel a tenhle úžasný společenský skandál pošeptal do rákosí, které to nesmírně pobavilo. Říká se taky, že to rákosí šeptalo do větru, který s ním kolébal. S úctou jsem se podíval na portrét lorda Rotschilda, s úctou jsem četl o úspěších pana Vanderbilta. Vím, že nedokážu proměnit vše, čeho se dotknu ve zlato. Vím ale také, že jsem to nikdy ani nezkoušel, protože má raději jiné látky, jako třeba trávu či dobré víno. Vím, že tihle lidé byli určitě v něčem úspěšní, vím, že jistě někoho překonali, vím, že to jsou králové v takovém smyslu, v jakém lidi nikdy králi nebyli, že dokáží tvořit trhy a překračovat kontinenty. Přesto se mi vždycky zdálo, že je tu jakýsi drobný domácký fakt, který skrývají, a někdy se mi zdálo, že ve větru slyším šepot a smích rákosí.
Přinejmenším můžeme všichni doufat, že se dočkáme toho, že uvidíme, jak jsou tyhle absurdní knihy o Úspěchu pokryty odpovídajícím opovržením a přehlížením. Neučí lidi, jak být úspěšní, ale učí je snobismu, šíří jakousi zlou poesii světáctví. Puritáni vždy odsuzují knihy, které podněcují chtíč, co bychom pak měli říct o knihách, které podněcují ještě odpornější neřesti lakoty, chamtivosti a pýchy? Přes sto lety jsme měli ideál zdatného tovaryše, chlapcům se říkalo, že když budou skromní, spořiví a pracovití, budou z nich ze všech londýnští starostové. Bylo to pomýlené, ale bylo to mužné a bylo v tom jakési minimum morální pravdy. V naší společnosti chudákovi střídmost nepomůže k tomu, aby zbohatl, ale může mu pomoci k sebeúctě. Dobrá práce z něj neudělá boháče, ale může u něj udělat dobrého pracovníka. Zdatný učeň dosáhl vzestupu díky ctnostem, které jsou vzácné a úzké, ale pořád to jsou ctnosti. Co ale máme říct o evangeliu, které káže nový zdatný tovaryš, tovaryš, který dosahuje vzestupu ne díky svým ctnostem, ale otevřeně a zapřisáhle na základě svých neřestí?

Cockneyové a jejich žerty

Cockneys and Their Jokes

Jednoho pisatele v Yorkshire Evening Post opravdu hodně zlobí, jak si s tímhle sloupkem vedu. Svou výtku konkrétně formuluje slovy: „Pan G. K. Chesterton není humorista, dokonce ani cockneyský humorista ne.“ Nevadí mi, že říká, že nejsem humorita, v tom má, upřímně řečeno, docela pravdu. Zlobím se ale, že o mně tvrdí, že nejsem Cockney. Připouštím, že tenhle otrávený šíp zasáhl cíl. Kdyby o mně francouzský autor řekl: „Není to metafysik, dokonce ani anglický metafysik ne“ spolkl bych urážku své metafysiky, ale rozčílil bych se kvůli urážce vůči mé zemi. Nebudu se tedy hádat, zda jsem humorista, ale trvám na tom, že jsem Cockney. Kdybych byl humorista byl bych zcela jistě cockneyský humorista. Kdybych byl světec, určitě bych byl cockneyský světec. Nemusím přeříkávat skvělý seznam cockneyských svatých, kteří svá jména na naše ušlechtilé staré kostely v londýnské City. Nemusím se namáhat s dlouhým seznamem cockneyských humoristů, kteří vyrovnávali (nebo vyrovnat nedovedli) své účty v našich vznešených starých tavernách v City. Můžeme společně ronit slzy nad žalostí nad ubohými obyvateli Yorkshire, jejichž hrabství jež nikdy nevydalo nějaký humor nikoli srozumitelný zbytku světa. A můžeme se společně usmívat, když řekne, že ten či onen „není ani“ cockneyský humorista jako třeba Samuel Johnson nebo Charles Lamb. Je jistě dostatečně zřejmé, že veškerý nejlepší humor, který v naší řeči existuje je cockneyský humor. Chaucer byl cockney, jeho dům byl blízko Abbey. Dickens byl cockney, říkal, že bez londýnských ulic by nemohl ani myslet. Londýnské taverny vždy slyšely ty nejpodivnější debaty, ať už byly s Benem Johnsonem u Mořské panny nebo se Samem Johnsonem u Kohouta. I v naší době si můžeme všimnout, že ten nejživější a nejautentičtější humor se píše o Londýně. Patří k němu mírná a lidská ironie typická pro studie pana Petta Ridgeho o malých šedých uličkách. Patří k němu prostý ale bujný smích nejlepších povídek pana W. W. Jacobse vyprávějících o dýmu a třpytu Temže. Ale ne, připouštím, že nejsem cockneyský humorista. Ne, nejsem toho hoden. Jednou, po smutných a dřinou naplněných posmrtných životech, jednou, po žhnoucích a apokalyptických vtěleních, v nějakém podivném světě za hvězdami se nakonec budu moci stát cockneyským humoristou. V onom potenciálním ráji se budu moci procházet mezi cockneyskými humoristy, pokud ne jako rovný mezi rovnými, tak aspoň jako druh a společník. Na okamžik jako bych na rameni cítil pádnou ruku Drydenovu a prošel se labyrinty sladkého šílenství Lambova. To by se ale mohlo stát jen tehdy, když bych byl nejen mnohem mazanější, ale i mnohem lepší než já. Než dosáhnou takové sféry budu asi muset zanechat za sebou sféru obývanou anděly a dokonce projít tu, jež je vyhražena výlučně obyvatelům Yorkshire.
Kdepak, v téhle věci čelí Londýn útoku na své nejpevnější půdě. Londýn je největší z odulých moderních měst, Londým je z nich nejzakouřenější, nejšpinavější, Londýn je, chcete-li, mezi nimi nejvážnějš, když dovolíte, je mezi nimi nejžalostnější. Ale Londýn je jistě tím nejzábavnějším a nejvíce pobaveným. Můžete dokázat, že máme nejvíce tragedií, faktem zůstane, že máme nejvíc komedie, že máme nejvíc frašky. V úplně nejhorším případě máme nádherné pokrytectví humoru. Svůj žal skrýváme za vyřvávanými urážkami. Mluvíte o lidech, kteří se smějí skrze slzy, my se chlubíme, že jen pláčeme přes náš smích. Tohle velké vychloubání tu vždy zůstává a je to možná to největší, čím se lze v lidské přirozenosti lze chlubit. Tím míním velké vychloubání se tím, že ta nanejvýš nešťastná část naší populace je i ta nejveselejší. Chudí dokážou zapomenout na sociální problém, na který my (mírně bohatí) nesmíme nikdy zapomenout. Blahoslaví chudí, protože jen oni nemají chudé pořád s sebou. Poctiví chudí někdy mohou na chudobu zapomenout. Poctiví bohatí na ni nemohou zapomenout nikdy.
Pevně věřím v hodnotu všech vulgárních nápadů, zejména vulgárních vtipů. Jakmile se chopíte vulgráního vtipu můžete si být jisti, že se vám do ruky dostala závažná a duchovní idea. Lidé, kteří ten vtip vymysleli viděli cosi hlubokého, co nedokázali vyjádřit jinak, než čímsi pitomým a velkohubým. Viděli cosi delikátního, co nedokázali vyjádřit jinak než nedelikátně. Vzpomínám si, že se pan Max Beerbohm (který se vyznačoval všemi přednostmi vyjma demokratičnosti) pokoušel analysovat vtipy, jimž se směje lůza. Rozdělil je na tři skupiny: vtipy o tělesném pokoření, vtipy o cizích bytostech, jako jsou třeba cizinci a vtipy o zkaženém sýru. Pan Max Beerbohm měl za to, že prvním dvěma formám rozumí, ale jí si jeho porozuměním nejsem jist. K porozumění vulgárnímu humoru nestačí být humorný. Člověk taky musí být vulgární tak jak jsem já. A v prvním případě je jistě zřejmé, že se nesmějeme jen tomu, že něco dojde úhony, když se smějeme (a já doufám, že se smějeme), že si předseda vlády sedne na svůj klobouk. Kdyby to tak bylo, pak bychom se museli smát pokaždé, když vidíme nějaký pohřeb. Nesmějeme se prostému faktu, že něco padá, na padajícím listí nebo zapadajícím slunci nic zábavného není. Když nám spadne dům, nesmějeme se. Všichni poletující ptáci mohou kolem nás padat v nepřestávajícím proudu jako meteoritická smršť aniž by to vyvolalo jediný úsměv. Pokud se doopravdy zeptáte sami sebe proč se smějeme, když se člověk znenadání posadí na ulici, zjistíte, že je nejen ukrytý, ale v posledku i náboženský. Všechny vtipy o lidech, kteří si sedli na svůj klobouk jsou opravdu vtipy theologické, týkají se dvojí přirozenosti člověka. Odkazují k primárnímu paradoxu, že člověk je nadřazen všem věcem kolem sebe a přece je jim vydán na milost.
Stejně závažná a duchovní je i idea v pozadí toho, že se smějeme cizincům. Týká se téměř mučivé pravdy o něčem, co se nám podobá a přece se nám to nepodobá. Nikdo se nesměje něčemu, co je naprosto cizí, palmě se nikdo nesměje. Co ale pobaví, je vidět dobře známý Boží obraz zamaskovaný za Francouzovým černým vousem nebo za černochovou černou tváří. Na zcela nelidských zvucích, vytí divé zvěře nebo větru, nic legračního není. Když ale člověk začne mluvit zrovna tak jako my, ale všechny slabiky zní jinak, tak pokud je někdo člověk, cítí sklon smát se, i když pokud je člověk gentleman takovému pokušení odolá.
Pokud si pamatuji, tvrdil pan Beerbohm, že chápe první dvě formy populárního vtipu, ale říkal, že ta třetí ho docela mátla. Nedokázal pochopit proč by mělo být něco vtipného na zkaženém sýru. To mu můžu říct hned. Ta idea mu unikla, protože je subtilní a filosofická a on hledal cosi ignorantského a bláhového. Zkažený sýr je legrační, protože je (stejně jako cizinec, nebo člověk upadlý na na chodníku ) typem přechodu či přestoupení přes velkou mystickou hranici. Zkažený sýr symbolisuje změnu z anorganického na organické. Zkažený sýr symbolisuje ohromující div hmoty, která nabývá živosti. Symbolisuje samotný počátek života. A právě jen v tak slavnostně vážných věcech jako je počátek života demokracie sestupuje k vtipu. Proto například demokracie žertuje o manželství, protože manželství je součástí lidstva. Demokracii ale nikdy nenapadne, aby žertovala o volné lásce, protože volná láska je kus ješitnosti.
Pravda je taková, že se obyčejně ukáže, že lidový vtip je pravdivý ne co do litery, ale co do ducha. Vulgární žert je obyčejně tím nejpodivnějším způsobem pravdivý a přitom to není fakt. Není kupříkladu pravda, že by tchýně byly jako třída nesnesitelné a utiskovatelky, ve své velké většině jsou jak oddané, tak užitečné. Všechny tchyně, které jsem kdy měl byly hodny obdivu. A přece je legenda ze zábavních časopisů hluboce pravdivá. Přitahuje pozornost k faktu, že je mnohem těžší být milá jako tchyně, než v jakémkoliv jiném vztahu v životě. Karikatury vykreslily nejhorší tchyni jako obludu tím, že vyjádřily, že nejlepší tchyně je problém. Totéž platí o věčných vtipech v zábavných časopisech o kurážných manželkách a manžílcích pod pantoflem. Je to všechno zuřivé přehánění, ale je to přehánění pravdy, kdežto všechny moderní řeči o utištěných ženách jsou přeháněním lží. Pokud čtete i ty nejlepší z dnešních intelektuálů, zjistíte, že tvrdí, že ve většině demokracií je žena jen movitým majetkem svého pána, podobně jako jeho vana či postel. Pokud ale čtete demokratické zábavní časopisy najdete tam pána, kterak se schovává pod postelí, či utíká před hněvem svého majetku. To sice není fakt, ale je to mnohem blíž pravdě. Každý ženatý muž docela dobře ví nejen to, že nepovažuje svou ženu za movitý majetek, ale že si ani nelze představit, že by vůbec kdy nějaký muž takhle smýšlel. Vtip představuje konečnou pravdu a to je pravda subtilní. Není snadné ji správně formulovat. Snad nejpřesněji by se dalo říct, že i když je muž hlavou domácnosti, ví že jen hlavou symbolickou.
Ovšem vulgární zábavní časopisy jsou tak subtilní a pravdivé, až jsou prorocké. Pokud opravdu chcete vědět, co se v budoucnu přihodí naší demokracii nečtěte za tím účelem moderní sociologická proroctví, ba ani páně Wellsovu Utopii, i když byste si ji určitě měli přečíst, pokud máte rádi dobrou upřímnost a dobrou angličtinu. Pokud chcete vědět, co se stane, studujte stránky Snaps nebo Patchy Bits, jako by to byly černé tabule popsané božskými orákuly. Ať už jsou totiž jakkoliv zlé a odpudivé obsahují ve vší vážnosti to, co zcela chybí ve všech utopiích a sociologických odhadech naší doby, obsahují totiž jakési náznaky opravdových zvyklostí a zjevných tužeb anglického lidu. Pokud máme skutečně zjistit, co se sebou nakonec demokracie provede, pak to určitě nenajdeme v literatuře, která bádá o lidu, ale v té, kterou bedlivě čte lid.
Mohu nabídnout dva nahodilé příklady v nichž je běžný či cockneyský vtip mnohem lepším proroctvím, než ta nejpečlivější pozorování těch nejkultivovanějších pozorovatelů. Když byla před posledními všeobecnými volbami Anglie rozrušena z existence čínské pracovní síly, byl tu zjevný rozdíl v tónu politiků a tónu popluace. Politici, kteří čínskou pracovní sílu odmítali si dávali převelice záležet na tom, aby vysvětlili, že proti Číňanům nic nemají. Podle nich to byla výlučně otázka právní náležitosti, zda některá ustanovení smluvního závazku nejsou v rozporu s našimi ústavními tradicemi, podle nich by bylo jedno, jestli by šlo o kafíry nebo Angličany. Všechno to znělo náramně osvíceně a jasně, a populární vtip ve srovnání s tím, samozřejmě, vypadal velmi uboze. Populární vtip proti čínským dělníkům byl prostě ten, že jsou to Číňané, byla to námitka proti cizorodému typu, populární časopisy byly plné rýpanců o copáncích a žlutých tvářích. Vypadalo to, že liberální politici vznáší námitku intelektuální námitku proti pochybnému státnímu dokumentu, kdežto radikální populace jakoby se hlučně smála při pouhém pohledu na Číňanovo oblečení. Ovšem populární instinkt byl ospravedlněn, protože odhalené nectnosti byly nectnosti čínské.
Je tu ale ještě jeden příjemnější a aktuálnější případ. Populární časopisy si vždy dávaly záležet na tom , aby Novou ženu nebo sufražetku vyobrazovaly jako ošklivou, tlustou ženu s brýlemi v neforemných šatech, která navíc obyčejně padala z bicyklu. Čistě z pohledu vnější prostých faktů na tom nebylo vůbec nic pravdy. Vůdkyně ženského emancipačního hnutí nejsou vůbec ošklivé, většina z nich vypadá velmi dobře. Ani nejsou všechny lhostejní k umění či ozdobnému oděvu, mnohé z nich k těmto věcem lnou až varovně. A přece měl populární instinkt pravdu. Populární instinkt totiž v té době, ať už to bylo v pořádku nebo ne, takový, že tu v té době existovala jistá lhostejnost k ženské důstojnosti, docela nová ochota žen být groteskní. Tyhle ženy doopravdy opovrhovaly pontifikální kvalitou ženy. A v našich ulicích a okolo našeho parlamentu jsme mohli vidět, jak se z vážených dam umění a kultury stávají směšné ženské z Comic Bits. A ať už předvádění takových věcí považujeme za ospravedlnitelné nebo ne, proroctví zábavních časopisů ospravedlněné je: zdravé a vulgární masy si byly vědomy skrytého nepřítele svých tradic, který nyní vyšel na světlo, aby se mohla naplnit písma. Jsou totiž dvě věci, které jakýkoliv zdravý člověk mezi nebem a peklem nenávidí nejvíc, ženu která není důstojná a muže, který důstojný je.

Obrana efemérnosti

The Case for the Ephemeral

Nedokážu pochopit lidi, kteří berou literaturu vážně, ale dovedu je milovat, a taky je miluju. A ze samé lásky je varuju, aby se k téhle knížce ani nepřibližovali. Je to sbírka hrubých a beztvarých článků o aktuálních a spíše pomíjivých tématech, a je nutné je vydat víceméně tak. Jak leží a běží. Zpravidla byly napsány na poslední chvíli, byly odevzdány jen okamžik před tím, než by bylo příliš pozdě a já si ani nemyslím, že by se naše společnost a stát otřásly v základech, kdyby byly odevzdány o chvíli později. Nyní musí být publikovány se všemi nedokonalostmi na svých hlavách, nebo spíš na té mé. Jelikož jejich neřesti jsou příliš životně důležité na to, aby je bylo lze napravit modrým perem nebo čímkoliv jiným, co bych si dokázal vymyslet vyjma dynamitu.
Jejich hlavní slabostí a neřestí je, že mnohé z nich jsou příliš vážné, protože jsem neměl čas na to, abych je napsal prostořece. Být slavnostně vážný je snadné, velmi těžké je být frivolní. Jen ať každý upřímný čtenář zavře na chvíli oči, předstoupí před tajný tribunál své duše a zeptá se sám sebe, zdali by se mu víc zamlouvalo, kdyby byl v následujících dvou hodinách vyzván, aby napsal titulní stránku The Times, která je plná dlouhých úvodníků nebo titulní stránku Tit-Bits,která je plná krátkých vtipů. Pokud je laskavý čtenář tak správný a svědomitý chlapík, za jakého ho považuji, pak hned odpoví, že by v okamžiku raději napsal deset článků pro Times než jeden vtip pro Tit-Bits. Není na světě nic snazšího než odpovědnost, těžká a obezřelá zodpovědnost řeči, něco takového svede každý. To je důvod proč se tolik unavených, postarších a bohatých lidí dává na politiku. Jsou zodpovědní, protože už jim nezbyla žádná síla mysli k tomu, aby byli nezodpovědní. Je důstojnější v klidu sedět, než křepčit lidové tance ve stodole. Je to taky jednodušší. Proto se také na těchto poklidných stránkách držím obyčejně na úrovni Times: jen tu a tam si povyskočím skoro až na úroveň Tit-Bits.
Vracím se k obraně této nehajitelné knížky. Tyhle články mají další nevýhodu plynoucí ze spěchu v němž byly napsány, totiž tu, že jsou příliš upovídané a složité. K hlavním nevýhodám spěchu patří, že zabere tolik času. Pokud bych se měl vypravit na Highgate dneska, vzal bych to to asi nejkratší cestou. Pokud bych se měl vydat na cestu zrovna teď hned skoro jistě bys se vydal tou nejdelší cestou. V těchto esejích (jak je tak po sobě znovu čtu) jsem sám sebou ukrutně rozčarován kvůli, tomu, že nejdu mnohem rychleji k věci, neměl jsem ale tolik času nazbyt, abych si dopřál spěchu. Jen tu několik případu, ze kterých bych se mohl zbláznit, kde jsem se dvě nebo tři stránky pokoušel popsat postoj, jehož podstata by se dala vyjádřit epigramem, jenže na epigramy nebyl čas. Nelituji ani jen odstínu názorů, které jsem zde vyjádřil, jen si myslím, že jsem je měl vyjádřit mnohem stručněji a přesněji. Tyto stránky například obsahují jakýsi pořád se opakující protest proti chlubným řečem některých spisovatelům kteří o sobě tvrdí, že jsou toliko moderní. Vychloubají se tím, že jejich filosofie je poslední či nová, pokročilá a pokroková. Řekl jsem toho hodně proti pouhému modernismu. Když používám slovo „modernismus“ neodkazuji tím konkrétně na současný spor v římskokatolické církvi, i když mě určitě děsí, že nějaká intelektuální skupina přijímá tak chabé a nefilosofické jméno. Nedokážu pochopit, že se nějaký myslitel s klidem označuje za modernistu, to už by si stejně dobře mohl říkat Čtvrkař. Odhlížeje ale zcela od tohoto konrkétního rozruchu uvědumuji si obecné pohoršení pohoršení nad lidmi, kteří se chlubí svou pokrokovostí a moderností v diskusích o náboženství. Nikdy se mi ale nepovedlo formulovat onu jasnou a zřejmou věc, v níž spočívá skutečný problém s modernismem. Skutečnou námitkou proti modernismu je prostě to, že je to forma snobismu. Je to pokus racionálního protivníka rozdrtit ne rozumem a argumentací, ale jakýmisi tajemstvím nadřazenosti, naznačováním, že někdo je tu obzvlášť na úrovni doby, nebo neobyčejně „informovaný“. Chlubit se faktem, že máme všechny nejnovější knihy z Německa je jednoduše vulgární, je to podobné, jako bychom se chlubili, že máme všechny poslední klobouky z Paříže. Vnášet do filosofické diskuse úšklebek na starodávností náboženského vyznání je něco podobného jako začít se vysmívat věku dámy. Je to hulvátství, protože to nemá význam. Čirý modernista je prostě jen snob, který si nedokáže ani jen představit, že by zaostal třeba jen o měsíc za módou. Podobně zjišťuju, že jsem se na těchto stránkách pokoušel formluvat skutečnou námitku a nevedlo se mi to. Nevšiml jsem si docela jednoduché námitky proti proti věcem prosazovaným jistými bohatými idealisty, věcem u nichž ta nazývaná abstinence od alkoholu je ta nejsilnější. Všelijak jsme to na to nadával, když jsem říkal, že je to puritánství, povýšenost nebo aristokratičnost, nevšiml jsem si ale a nedokázal jsem zformulovat docela prostou námitku proti filantropii, totiž tu, že se jedná o náboženské pronásledování. Náboženský útisk nepozůstává z palečnic a hranic na Smithfileldu, ale z toho, že člověk, který má zrovna materiální moc ve státu, ať už na základě bohatství nebo úředního postavení nemá svým spoluobčanům vládnout podle jejich náboženské filosofie, ale podle své. Existuje-li kupříkladu něco takového jako vegetariánský národ, pokud existuje nějaká velká sjednocená masa lidí, kteří si přejí žít podle vegetariánské morálky, pak říkám slovy arogantního francouzského markýze z dob před francouzskou revolucí: „Ať jedí trávu“. Možná byl francoutksý oligarcha zastáncem humanismu, většina oligarchů taková je. Když říkal rolníkům ať se jdou napást trávy možná jim tím doporučoval, zdraví prospěšnou prostoru vegetariánské restaurace. To je ovšem sice nanejvýš fascinující, ale irelevantní úvaha. Jde tu o to, že pokud je národ opravdu vegetariánský, pak ať na něj vláda uvalí celé hrůzné břímě vegetariánství. Ať vláda pořádá pro státní návštěvy vegetariánské hostiny. Ať jim to dá, v nejdoslovnějším a nejhroznějším slova smyslu, se vším všudy sníst. Tyranie takového druhu je jen v pořádku, protože tu jednotlivé osoby tyranisuje lid. Ovšem „reformátoři střídmosti“ jsou jako malá skupinka, která tiše a systematicky pracuje na základě ethických předpokladů, s nimiž je většina lidu naprosto neobeznámena. Pořád by do šlechtického stavu povyšovali zelináře. A pořád by sestavovali parlamentní komise pro vyšetřování soukromého života života. Vždy, když by se jim nějaký člověk, ať už chuďas, odsouzenec, nebo blázen, ocitl vydaný na milost, donutili by ho, aby svou nelidskou odloučenost završil tím, že se stane vegetariánem. Pro školní děti by se vařila jen vegetariánská jídla. Vegetariánské by byly všechny státní hostince. Ve srovnání s úplnou abstinencí od alkoholu lze pro vegetariánství snést mnoho vážných argumentů. Vypít jednu sklenici piva nemůže podle žádné filosofie znamenat opilství, ale zabít jedno zvíře, může být, podle této filosofie, vraždou. Námitkou proti oběma postupům není to, že by ani jedno vyznání, abstinentské a vegetariánské, nebylo přípustné, jde prostě o to, že se nepřipouští. Je to náboženský útisk z toho důvodu, že se nezakládá na existujícím náboženství demokracie. Tihle lidé po chudácích chtějí, aby v praxi přijali to, co by, jak velmi dobře vědí, chudí nikdy nepřijali teoreticky. A to je přesně definice náboženského útisku. Byl jsem proti toryovskému pokusu vnutit řadovým Angličanům katolickou theologii, ve kterou nevěří. Ještě víc jsem proti pokusům vnutit jim mohamedánskou morálku, kterou aktivně popírají.
Podobně v případě anonymní novinařiny se zdá, že jsem toho hodně napovídal, aniž bych se jasně vyslovil k věci. Anonymní žurnalistika je nebezpečná a v našem nynějším životě je nebezpečná právě proto, že se velmi rychle stává anonymním životem. To je to hrozné na naší soudobé atmosféře. Společnost se stává tajnou společeností. Moderní tyran je zlý svou uhýbavostí. Je bezejmennější než jeho otrok. Není větší hrubec a než tyrani minulosti, ale je větší zbabělec. Bohatý vydavatel může a nemusí s chudým básníkem zacházet lépe než starý řemeslný mistr zacházel se starým tovaryšem. Ale tovaryš utíkal a mistr ho honil, Dnes je to tak, že fakt odpovědnosti se snaží marně dohnat a stanovit básník. Utíká vydavatel. Úředník pana Solomona dostane vyhazov, vyhozená může skončit i krásná otrokyně sultána Sulejmana, nebo ji taky mohou svázat do pytle a zahodit. Pak ji sice mohou skrýt temné vody Bosporu, ale ona je sice zahubena, leč alespoň její zhoubce není skryt. Nese se za zlatými trumpetami na bílem slonu. Jenže v případě úředníka je skoro stejně těžké zjistit odkud přišel pokyn k propuštění, jako se dobrat toho, kam se poděl úředník. Mohl to bát pan Solomon, nebo páně Solomonův manažer, nebo páně Solomonova bohatá tetička v Cheltenhmu nebo páně Solomonův bohatý věřitel v Berlíně. Složitá mašinerie, jež druhdy sloužila k tomu, aby lidi činila odpovědnými je dnes užívána výlučně k tomu, aby zodpovědnost přehazovala. Lidé mluví o pýše tyranů, ale my v naší době netrpíme pýcho tyranů. Trpíme ostychem tyranů, zdráhavou skromností tyranů. Nesmíme proto pisatele úvodníků pobízet k ostychu, nesmíme podněcovat jejich už tak přehnanou skromnost. Spíš je musíme svést k tomu, aby byli marniví a okázalí, aby tak skrze okázalost mohli nakonec najít svou cestu k upřímnosti.
Poslední obvinění vůči této knize je to vůbec nejhorší. Jde jednoduše o to, že pokud vše půjde dobře zbude z této knihy nesrozumitelné blábolení. Věnuje se totiž většinou výpadům vůči postojům, kteé jsou ze své povahy nahodilé a neschopné přetrvat. Ať už ale mají knihy jako je tahle jakkoliv krátkou kariéru, může přece jen trvat o dobrých dvacet minut déle, než většina filosofií, na které útočí. Koneckonců nám jednou nebude záležet na tom, jestli jsme psali dobře nebo špatně, jestli jsme se bili s cepy nebo s rákosy. Hodně nám sejde na tom, na které straně jsme bojovali.