Kapitola II.: Kořen skutečnosti

jedinou výmluvou pro literaturu je, že dělá věci nové, a hlavním neštěstím žurnalistky, je že je musí dělat starými. Co je uspěchané musí být banální. Představme si člověka, který má něco napsat o konkrétním tématu, řekněme o Americe. Pokud na to bude mít den, je možné, že v posledních záblescích světla po západu slunce přijde na aspoň jednu věc,kterou si o Americe doopravdy myslí. Lze si představit i to, že pod večerní hvězdou přijde možná i na nějakou novou myšlenku, dokonce i novém světě. Pokud bude mít jen půl hodinu, bude mít čas jen nahlédnout do encyklopedií a matně si vzpomenout na poslední úvodníky. Encyklopedie budou zastaralé jen asi o deset let, úvodníky budou za svou dobou zaostávat o celé věky, protože byly psány v podobných podmínkách moderního spěchu. Pokud bude mít na to, aby něco napsal o Americe jen čtvrt hodiny, může ho čiré delirium a šílenství dohnat k tomu, aby ji nazval svou Gigantickou dcerou na západě, aby mluvil o tom, že lze napřáhnout ruce přes moře, nebo dokonce k tomu, aby se označoval za Anglosasa, když by si stejně dobře mohl říkat Jut. Ať už ale má tovární spěch v kritice za výsledek jakkoliv znevažující a ponižující banalitu, je to jen jeden příklad pravdy, kterou lze ověřit v dvaceti oblastech zkušenosti. Když se někdo potřebuje dostat co nejrychleji do Brightonu, nejsnáz to půjde po pevně položených kolejích po známé trase. Pokud by měl čas a peníze na to, aby jel motorovým vozem, ještě pořád by užíval veřejných cest, ale překvapilo by ho, kolik veřejných cest vyhlíží stejně nově a klidně jako cesty soukromé. Kdyby měl dost času, aby šel pěšky, objeví pro sebe možná řadu pěšinek a v každé z nich cestu do pohádky. Tento zákon pohodlí nutný pro probuzení úžasu platí i pro věci navenek povědomé i pro věci podle prvního zdání čerstvé. Hlavním důvodem pro staré ohrazení a hranice je to, že ohrazují místo, kde lze později vždy nalézt nové věci, živé jako jako ryby mezi čtyřmi rohy sítě. Hlavní kouzlo domova je v tom, že je bezpečné cítit ho jako cosi podivného a cizího.
Často jsem dělat co bylo v mých chabých silách k tomu, abych napravil vyčpělý trik s tím, když se věci berou jako dané, o to víc, že to ani není braní věcí jako daných. Jde o to, že se shrabují bez vděku, tedy velmi očividně jako ne daných. Dokonce i naše vlastní dveře, otevřené naší vlastním patentním klíčem by se neměly otevírat jen dovnitř k věcem důvěrně známým, ale i ven, směrem k věcem neznámým. Dokonce i domácí krb by měl být současně domestikovaný i divoký, protože nic nemůže být divočejší než oheň. Pokud ale má tohle světlo vyšší nevědomosti svítit dokonce i na dobře známá místa, mělo by přirozeně svítit nejjasněji na cesty cizí země. Bylo by dobré, kdyby člověk mohl do Irska přijet a opravdu vědět, že o něm nic neví, pokud možno by neznal ani jméno Irsko. Smůla je, že většina lidí tohle jméno zná až moc dobře a zemi samotnou příliš málo. Tahle knížka byla byla jako knížka, a ještě víc jako vtip, možná lepší, kdybych v ní ostrov důsledně nazýval Atlantis, nebo nějakým takovým jménem a až na poslední stránce odhalil, že píšu o Irsku. Kdyby se Angličan doopravdy na tuhle zemi podíval prostě a přímo, jak by se podíval na nějaký zcela nový ostrov, se zcela novým jménem, objevený při námořním dobrodružství, jež je pravou anglickou romancí, viděl by nanejvýš zajímavou situaci, věci, k nimiž by mohl cítit obzvlášť velkou náklonnost i příležitosti, jichž by mohl mimořádně využít. Mohly by s ním zkrátka něco podniknout, pokud by s ním zacházel jako s objektem, co leží před ním a ne jako s tématem, které nechal za sebou. K tomu, aby bylo řečeno vše, co je třeba říci o potřebě studovat irský příběh, ještě bude příležitosti později. Ovšem irský příběh je jedna věc a to, co se nazývá irská otázka je věc docela odlišná a pro cizince je v čistě praktickém smyslu nejlepší, když zapomene na irskou otázku a dívá s po Irech. Pokud se na ně bude dívat jednoduše a pevně, tak jak by se díval na domorodce naprosto nového národa s novým jménem, uvědomil by si velmi zvláštní, ale naprosto hmatatelný fakt. Uvědomil by si ho tak, jak si v pohádce člověk uvědomil, že přešel hranici do říše pohádek, podle takových maličkostí jako byla mluvící kráva nebo stoh slámy procházející se kolem po svých nohách.
O irské otázce se v Anglii nikdy nediskutovalo. Lidé debatovali o samosprávě (Home Rule pozn. překl.), ale ti kdo ji obhajovali nejhorlivěji a myslím, že moudře, nikdy nevěděli, co Irové rozumí pod svým domovem (home pozn. překl.). Lidé mluvili o unionismu, ale unii si nikdy netroufli navrhnout. Unionistou by se měl rozumět člověk, který si ani neuvědomuje hranice dvou zemí, který může přejít hranice říše pohádek a ani si nevšimnout procházejícího se stohu slámy. Ve skutečnosti unionista po stohu pořád střílí, i když ho nikdy netrefí. Omezení se ovšem neomezuje jen na unionisty. Jak jsem už řekl, angličtí radikálové byli zrovna tak neschopní dojít k jádru věci. Polovinou důvodu pro Home Rule bylo to, že Irsko nelze svěřit Angličanům, aby v něm provozovali irskou samosprávu. Abychom zopakovali podobenství, ani oni nedokázali chytit mluvící krávu za rohy, protože snad ani nemusím mluvit o tom, že mluvící kráva je, s dovolením, typická irská bejkárna. Na jejich irské politice bylo špatné to, že to byla anglická politika. Debatovali o irské otázce, ale nikdy je ani nenapadlo vážně přemýšlet o irské odpovědi. Liberál byl tedy spokojený s negativní pravdou, že by se Irům nemělo bránit v tom, aby měli zákony, které by se jim zamlouvaly. Jen zřídka ale liberál čelil positivní pravdě o tom, jaký druh zákonů by se jim mohl líbit. Instinktivně se vyhýbal tomu, aby si to i jen představil, z toho prostého důvodu, že zákon, který by se líbil Irům má zrovna tak daleko k tomu, co se označuje za liberální, tak k tomu, co se označuje za unionistické. Liberál na to nikdy ve své největší liberálnosti nepřistoupil, ani se s tím unionista nikdy v nejúplnějším sjednocení neztotožnil. Zůstává to zcela mimo nás, jako něco nač hledíme jako na pohádkovou krávu a ten anglický návštěvník, který na to prostě jen zírá je zdaleka nejmoudřejší. Dříve nebo později pochopí, co se pod tím míní a to je jednoduše tohle: ať už lze donucení či emancipaci obhajovat jakkoliv (a užít to lze libovolně na tu či onu stranu), faktem zůstává, že svobodné Irsko nejenže nebude tím, čemu říkáme bezzákonné, ono ani nemusí být tím, co označujeme za svobodné. Ani zdaleka to nebude anarchie, ale uspořádána a dokonce konservativní civilisace, jako je třeba čínská. Byla by to ale civilisace podstatně odlišná, že naši liberálové by se od ní lišili právě tak, jako naši konservativci. Férová otázka pro Angličana zní, zda tahle fundamentální odlišnost může být nebezpečná pro rozdělení, unii již učinila nemožnou. Když jsem teď probíral poznámky z tak krátké návštěvy trpící vší tou vyčpělou uspěchaností mého žurnalistického řemesla byl jsem na pochybách mezi chronologickým a logickým pořádkem událostí. Dal jsem ale přednost logice, vznešeného světla, které doopravdy odhaluje obraz a o kterém pevně věřím, že v něm má být vše ostatní viděno. A kdyby se mně kdokoliv ptal, co z toho, co jsem v Irsku viděl na mně nejvíc zapůsobilo svým významem i podivností, měl bych vědět, co odpovědět. Uviděl jsem to dlouho poté, co jsem viděl irská města, pocítil něco z úžasné hořkosti Dublinu a vyčpělého optimismu Belfastu, ale zmiňuji se o tom poprvé zde, protože si jsem jist, že bez toho nedává nic dalšího smysl, že to stojí za vší politikou, ohromné a tiché jako zelené kopce rozložené za Dublinem.
Cestoval jsem pronajatým motorovým vozem cestou na Severozápadě k půli deštivého podzimu a nejel jsem nijak rychle, protože provoz zpomaloval do slavnostního procesí dav rodin jdoucích se svým dobytkem a stády někam dál na trh, což je také alegorie. Co ale upoutalo mou mysl a utkvělo v ní bylo tohle: po jedné straně totiž, až kam jsme dojeli byla úroda úhledně a bezpečně sklizená, zatímco po druhé straně hnila v dešti. Nu a na té straně, kde byla v bezpečí byla řada malých políček obdělávaná rolníky, kteří je vlastnili, podle našich měřítek byly zrovna tak malé jako řádka nejlevnějších vil. Půda na níž byla všechna úroda ztracena patřila k modernímu statku. Zeptal jsem se, proč byl majitel statku se sklizní pozadu za rolníky a dozvěděl jsem se spíš tak neurčitě, že tu byly nějaké stávky a jiné potíže s pracovní silou. Nezabýval jsem se tím kdo byl v právu, ale důležité tu je to, že ať už byl v právu kdokoliv, ponaučení je pořád stejné. Můžete proklínat krutého kapitalistického statkáře nebo vychvalovat brutálně bolševické stávkující, musíte ale připustit, že společně způsobili zastavení prací, které rolničtí vlastníci o pár yardů dál nezpůsobili. Ať už podporujete v jejich sporu kteroukoliv stranu nemůžete popřít to, v jakém smyslu se spojili a spojili tak, že zabránili tomu, co pár vesničanu naproti dokázalo společně vytvořit. Se vším, na čem se v Anglii shodneme a neshodneme, se vším o čem se hádáme a v čem se odlišujeme, s naším světlem i temnotou, s naším nebem i peklem, jsme tu, na levé straně cesty. Po pravé straně cesty leží něco tak odlišného, že se od toho ani neodlišujeme. Trusty možná rostou a vzmáhají se jako věže ze zlata a železa, zastiňují zemi a zakrývají slunce, ale vyrůstají jen po levé straně cesty. Je možné, že odboráři kladou labyrinty mezinárodních spiknutí a hloubí sklepení zaplněná dynamitem toliko destruktivní demokracie, ale celé tohle mezinárodní bludiště leží po levé straně cesty. Jsou tam zaměstnanost i nezaměstnanost, Marx i manchesterská škola. Levá strana cesty může projít i svými pozoruhodnými proměnami, její příběh může překračovat propasti anarchie, ale nikdy nepřejde přes cestu. Statkářovy pozemky se mohou stát jakousi Morrisovou utopií, společně organisovanou socialisty, či spíše cechovními socialisty. Může (a velmi se obávám, že je to mnohem pravděpodobnější) projít přes stadium zaměstnavatelovy modelové vesnice do podmínek starého pohanského otrokářského státu. Ovšem venkované přes cestu odmítnou nejen otrokářský stát, oni stejně rozhodně odmítnou i utopii. Může se zdát, že Evropa je po zaznění bolševické polnice rozervána z jedné strany na druhou s proletáři a buržoasií navzájem odtrženými, ale rolníci přes cestu nejsou ani buržoasie ani proletáři. Může se zdát, že Anglie je nesmiřitelně rozdělena rivalitou mezi kapitálem a prací, ale rolník na druhé straně cesty jsou kapitalista i pracující. Je i několika dalšími zvláštními věcmi, včetně toho, že je prvním, kdo sklidil úrodu, že byl doslova první v poli.
Pro Angličana, a vůbec pro Londýňana, to bylo něco jako dojít na roh londýnské ulice a tam najít policistu v otrhaných hadrech, záplatovaných kalhotách a se zašpiněnou tváří, ale zametače s cvikrem a v čerstvě ušitém obleku od krejčího z West Endu. Bylo to ve skutečnosti skoro stejné překvapení jako procházející se seník nebo mluvící kráva. To co bývalo obyčejně uboze omšelé, liknavé a skleslé tu bylo poměrně uhlazené a dochvilné, a co bylo spořádané a organisované bylo opožděné a nefunkční. Musíme si totiž ostře uvědomit, že rolníci, majitelé políček, tu uspěli nejen proto, že byli skutečnými vlastníky, ale i proto, že to byli jen rolníci. Byli tak velmi úspěšní právě proto, že působili v malém měřítku. Právě proto, že byli příliš chudí na to, aby měli sluhy zbohatli navzdory stávkám. Ve své míře to byl nejpřímější protiklad k tomu, co v Anglii jak kolektivisté, tak kapitalisté říkají o účinnosti velké organisace. Nakolik totiž selhala. Selhala nejen proto, že byla velká, ale i proto, že byla organisovaná. Na levé straně cesty přestal velký stroj fungovat, protože to byl velký stroj. Malí lidé pořád pracovali, protože to nebyli stroje. Jejich vztahy byly natolik podivné, že hvězdy tam, kudy prošli bojovaly proti kapitalismu a i samy mraky běžící nad oním kamenitým údolím válčily za jeho trpaslíky proti jeho obrům. Déšť sice padá na spravedlivé i nespravedlivé, ale tady na chudé i bohaté nepršelo stejně. Déšť padal ke zkáze boháčů.
Nu, osobně jsem toho názoru, že pravá strana cesty byla ta skutečně správná. Věřím totiž, že představuje správnou stranu otázky, že tihle drobní venkované se zmocnili pravého tajemství, které uniká jak kapitalismu, tak kolektivismu. Nevnucuji tu ale své vlastní záliby svým krajanům, a nejde mi v první řadě o to, abych ukázal, že tohle je argument proti kapitalismu a kolektivismu. Chci zdůraznit, že tohle je základní argument proti unionismu. V posledku je to možná jediný argument proti unionismu, což je možná i důvod, proč proti němu nikdy není použit. Mám samozřejmě na mysli, že ho angličtí unionisté v rekriminacím o tom, že irská otázka je ve skutečnosti anglickou otázkou nikdy nepoužili proti anglickým stoupencům Home Rule. Základním nárokem té otázky vlastně bylo, aby zůstala otevřenou otázkou, čímsi velmi podobným otevřené ráně. Moderní průmyslová společnost mám velmi ráda problémy, a proto nemá vůbec v oblibě řešení. K tomu, abychom ukázali, jak matoucí a zbytečné jsou tu pouhé stranické nálepky postačí, když pouvažujeme o těch, kdo opravdu chápali tento fundamentální fakt. George Wyndham byl unionista, který byl svržen, protože byl stoupencem Home Rule. Sir Horace Plunkett je unionista, kterému se věří, protože je stoupencem Home Rule. Vůbec nejrevolučnější projev nacionalismu, který se kdy pro Irsko podařilo získat pro ně získal Wydham, který byl anglickym toryovským venkovským šlechticem. A zdaleka nejbrutálnějším projevem nemyslícího unionismu, který byl kdy na Irsko uvalen, mu byl vnucen ve jménu radikální theorie volného obchodu, když irské poroty vynesly nad lordem Johnem Russelem rozsudky pro záměrnou vraždu. Říkám to proto, abych ukázal, že můj smysl pro realitu má jen málo společného s tou shodou okolností, že jsem vždy byl pokud šlo a o anglickou politiku radikálem a stejně tak stoupencem Home Rule pokud šlo o irskou politiku. Ještě víc však o tom mluvím proto, abych znovu zopakoval, že Angličané musí nejprve zapomenout všechny své staré formulky a poučky a podívat se na novou skutečnost. Ta skutečnost sama nová není, ale pro ně nová je.
Abychom si to uvědomili musíme se vydat nejen mimo britské strany, ale i mimo britské impérium, mimo samotný vesmír běžného Brita. Skutečnou otázku lze formulovat snadno, protože je zrovna tak prostá jako velká. Co se stane s rolnictvy po Evropě, a když na to přijde, po celém světě. Jak už jsem naznačil, bylo by mnohem lepší, kdybychom se tím mohli zabývat jako případem nějakého nového rolnictva někde v Evropě, nebo kdesi jinde po světě. Bylo by mnohem lepší, kdybychom přestali mluvit o Irsku a Skotsku a začali se bavit o Irsku a Srbsku. Mluvme o těchto nešťastných lidech, už kvůli zachování naší zdravé mysli, jako o Slovanech. Uvědomme si ale, že tihle vzdálení Slované jsou, dle svědectví všech pravdomluvných cestovatelů, zakořeněni ve zvyklosti soukromého vlastnictví a nyní dozrávají do značné soukromé prosperity. Často bude nutné si připomínat, že tihle Slované jsou římští katolíci a že s onou netrpělivou bojovností, která je příznačná pro slovanskou povahu, používali často násilí, vždy ovšem pro obnovu toho, co považovali za rozumný systém soukromého vlastnictví. Tomuto systému se dařilo ve stovce rozhodujících oblastí, z nichž nejslavnější byla Francie. Měl své chyby právě tak jako přednosti, ale dařilo se mu. Co s ním bude? Omezím se zde jen na to, že s nejpevnější důvěrou řeknu, co se s ním nestane. Nebudou mu opravdu vládnout socialisté a nebudou mu doopravdy vládnout knížata obchodu,jako ta, která vládla Benátkám, nebo ta, která vládnou Anglii.
Nejde ani tak o to, že Anglie nemá vládnout Irsku, jako spíš o to že mu vládnout nemůže. Nejde ani tak o to, že Angličané nemohou vládnout Irům, jako o to, že obchodníci nemohou vládnout rolníkům. Nejde ani jen o to, že Anglii jsem rozdávali výdobytky a Irsku uštědřovali rány. A to jsme už začali připouštět v praxi, než nám to i jen matně začalo docházet v theorii. Nejenže to připouštíme ve speciálních zákonech pro Irsko, jako byly donucovací zákony, nebo speciálních zákonech ve prospěch Irska, jako byly zákony o půdě, ještě víc se to přiznává tím, že dáváme Irsku zvláštní výjimky víc, než bychom Irsko obzvlášť studovali. Jinak řečeno, bez ohledu na to jiného unionisté chtějí, sjednocení nechtějí, zas takoví blázni nejsou a sám si nedovedu ani představit k čemu by bylo dobré mít jeden parlament, leda že by vydával jedny zákony a stejný zákon pro Anglii a Irsko je prostě něco, co je den ode dne šíleněji nemožné. Kdyby dvě společnosti stály na místě, byly by dostatečně oddělené, ale ony se obě prudce pohybují opačnými směry. Anglie možná míří k poměrům, jimž někteří říkají socialismus a já je označuji za otrokářství, ale ať už je to cokoliv, Irsko se od toho rychleji a rychleji vzdaluje. Ať už je to cokoliv, lidé, kteří to spravují a řídí nebudou s to spravovat a řídit evropské rolnictvo o nic víc, než by rolníci ve svých chýších z bláta dokázali spravovat burzu cenných papírů. Všechny imperiální či internacionální pokusy přilepit tyhle rolníky k čemusi velkému a beztvarému, čemu se říká pracovní síla jsou součástí kosmopolitní iluse, která vidí lidstvo jako mapu. Internacionalistův svět je pilulka, je právě tak kulatý i malý. Je pravda, že všichni lidé chtějí zdraví, jistě ale není pravda, že všichni lidé chtějí jeden a ten samý lék. Dovolme kosmopolitovi prozkoumat svět od Číny po Peru, ale nedovolme chemikovi, aby označil za jedno a to samé čínské opium a peruánskou kůru.
Moje podobenství o Slovanech byl jen takový nápad, mohu ale uvést skutečnou paralelu od Slovanů, která je faktem. Byl to fakt z mé vlastní zkušenosti v Irsku a přesně ilustruje skutečné mezinárodní sympatie rolníků. Jejich internacionalismus nemá nic společného s Internacionálou. Nebyl jsem v Irsku mnoho hodin, když mi několik lidí značně rozrušeně sdělovalo jakési novinky z kontinentu. I když to může vypadat jakkoliv podivně, netančili radostí kvůli caporettské pohromě ani nezářili nadšením z korunního prince. Jen pár se jich opravdu radovalo z anglických porážek a nikdo neměl opravdovou radost z německých vítězství. Byly to zprávy o bolševicích, ale ne zpráv o tom, jak ušlechtile dali hlasy ruským ženám ani zprávy o tom jak barbarsky prostříleli kulkami těla ruských princezen. Byly to zprávy o odporu proti bolševikům, ale nebylo to oslavování Kerenského či Kornilova, ani žádného z oněch novinových hrdinů, kteří uspokojovali nás všechny pokud jejich jména začínala na K a nikdo o nich nic nevěděl. Nebylo to zkrátka nic, co by se dalo najít ve všech našich spoustách článků o příslušném tématu. Nechal bych vzdělaného Angličana stokrát hádat, co to bylo, ale i kdyby věděl, co to bylo, nevěděl by, co to znamenalo.
Objevilo se to v malém listu o rolnické výrobě, který tak úspěšně vedl pan George Russel, slavný „A.E.“ a řekl mi to dychtivě básník sám, učený a brilantní jesuitský kněz a pár dalších lidí jako velkou novinku z Evropy. Byly to prostě správy o tom, že se židovští socialisté v bolševické vládě snažili konfiskovat úspory rolníků v družstevních bankách a byli nuceni toho nechat. A oni o tom mluvili, jako by to byla velká bitva svedená na Dunaji či na Rýně. To je to, co míním tím, když říkám, že tihle lidé jsou z jednoho vzoru a a patří k systému, který přetíná všechny naše politické rozdíly. Cítili se stejně dychtiví boje se socialisty jako každý kapitalista, ale oni věděli nejen proti čemu bojují, ale věděli i zač bojují, což je víc, než ví kapitalista. Nevím, nakolik moderní Evropa skutečně ukazuje hrozbu bolševismu a nakolik je to jen panika kapitalismu. Vím, ale že tam, kde se někdo poctivě postavil proti obyčejné loupeži, bude odpor Irska nanejvýš poctivý a možná nanejvýš důležitý. Mezinárodní Israel proti nám může z východu rozpoutat šílené zjednodušení jednoty člověka podobně, jako islám onehdy z východu rozpoutal šílené zjednodušení jednoty Boží. POkud se to stane, bude vlastnictví dobře hájeno tam, kde je dobře rozloženo. Čestné místo bude patřit těm, kdo bojují v samotné pravdě své vlastní půdy. Pokud na nás někdy udeří takový výpad šílených dervišů, pak vozy a sloni plutokracie se budou motat ve zmatku a zoufalém útěku, zatímco čtverce rolnické pěchoty zůstanou stát.
Tak či tak si musíme na prvním místě uvědomit, že se zabýváme evropským rolnictvem a bylo by opravdu lepší, jak říkám, uvažovat o něm nejprve jako o kontinentálním rolnictvu. Z tohoto faktu lze odvodit nespočet důležitých věcí, je tu ale jedna politicky aktuální a naléhavá věc, jíž se zde mohu docela dobře dotknout. Bude dobře o tomto rolnictvu pochopit jednu věc běžně špatně chápanou dokonce i o kontinentálním rolnictvu. Angličtí turisté ve Francii či Itálii se obyčejně dopouští toho omylu, že lidé tam podvádí, protože smlouvají, nebo se smlouvat pokoušejí. Když chtějí venkované deset pencí za něco, co má cenu čtyř pencí, turista celému problému špatně rozumí. Obyčejně to řeší tak, že prodavače označí za zloděje a zaplatí deset pencí. Je v tom deset tisíc chyb, počínaje prvotní chybou oligarchy, který zachází jako se sluhou s člověkem, který se považuje za malého zemana. Rolník si nevybírá, že by přijímal urážky, ale nikdy neočekával, že by dostal desetipenci. Kdo mu rozumí, by my prostě klidně a zdvořile nabídl dvě penny a oba by se nakonec sešli uprostřed na naprosto spravedlivé ceně. Nebyla by tu, jak my říkáme, pevná cena na začátku, ale byla by tu velmi pevná cena na konci, jakmile by totiž smlouvání skončilo, byla by to posvátně stvrzená smlouva. Rolník ani zdaleka nepodváděl, sám má z podvádění svoji vlastní hrůzu a bezesporu svůj vlastní vztek nad tím, když jeho někdo podvede. Nu a v politickém smlouvání s Angličany mají Irové prostě za to, že byli podvedeni. Myslí si, že Home Rule jim byla ukradena poté, co byla smlouva zpečetěna a kdokoliv jim těžko může odporovat. Pokud není le Roi le veult posvátnou pečetí na smlouvě, pak nevím, co by to už mohlo být. Ten pocit je o to silnější, že dohoda byla kompromisem. Home Rule byla čtyřpence a ne desetipence a v naprosté loyalitě k rolnckým pravidlům cti se nyní vrátili k desetipenci. Irové se v hněvivé reakci vrátili ke svým nejkrajnějším požadavkům, ne proto, že bychom jim odmítli dát, co požadovali, ale protože jsme jim upřeli, co jsme přijali. Jak budu mít ještě příležitost podotknout, jsou součástí sporu i jiné a divočejší prvky, ale první co si musíme zapamatovat je, že spor začal smlouváním, že asi bude muset dalším smlouváním skončit a že to bude smlouvání s rolníky. Myslím, že celkem vzato, bez ohledu na obludné chyby a zlou vůli je ještě pořád šance smlouvat, musíme ale vědět, že není šance podvádět. Můžeme se dohadovat jako venkovani a mít na paměti, že jejich první nabídka nemusí být jejich poslední. Musíme ale být stejně poctiví jako venkovani a to je pro politiky velmi těžké. Velký Parnell, venkovský šlechtic a statkář, který měl mnoho rolnických vlastností (vlastností, jež Angličané tak velmi špatně chápou, když si myslí, že jsou anglické, zatímco ve skutečnosti jsou irské) obrátil svůj lid od fenianismu zapálenějšího než Sinn Fein k Home Rule uměřenější, než je to, co dnes může Irsku nabídnout rozumné státnictví. Parnellovi, ale rolníci věřili, ne proto, že by si mysleli, že to po nich chce, ale protože si mysleli, že mu důvěru dát mohou. Ať už se Irsku rozhodneme dát cokoliv, musíme to dát, je už víc než k ničemu to slibovat. Řeknu zde, jednou provždy, to nejtvrdší, co může Angličan říct co svém dojmu z jiného velkého evropského národa: že totiž všude po těchto kopcích a dolinách, je naše slovo jen vítr a náš psaný závazek je papír, který se hodí leda do odpadků.
Rolnictvo ale v každém případě zůstává a celá tíže věci je v tom, že zůstane. To, že zůstane je mnohem jistější, než to, že zůstane jakýkoliv koloniální či obchodí systém, který s ním bude muset smlouvat. Můžeme si upřímně myslet, že britské impérium je jak liberálnější, tak trvanlivější,než rakouské císařství, nebo jiné velké spojené politické útvary. Taková skládačka jako je rakouské císařství se může rozpadnout na kusy, stejně tak se může rozsypat deset jiných soustátí, dřív než národy, jako jsou třeba Srbové, přestanou toužit být rolníky a požadovat, aby byli svobodnými rolníky. A britská skládanka, právě proto, že je to skládanka a ne společenství, je ze své povahy laxnější a náchylnější ke skutečnému schismatu, než komunita tohoto druhu, již by bylo téměř možné nazvat společenstvím. Každý útok na ně je jako pokus zrušit trávu, jež je nejen symbolem staré národní písně, ale je jeho velmi pravdivým symbolem v jakékoliv nové filosofické historii, symbolem jeho rovnosti, jeho všudypřítomnosti, jeho množství i jeho moci, která se vrátí. Bojovat proti trávě znamená bojovat proti Bohu, špatnou správou můžene naše vlastní město a naše vlastní občanství dovést jen k tomu, že v jeho ulicích poroste tráva. A i tehdy to budou naše ulice, kdo bude mrtvý, tráva bude pořád naživu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s